Čičman se uráčila

Jeden by řekl, že když se narodíte jako sestra staršího bratra, nedejbože Žmura, tak vás v životě nic moc nerozhodí. A Čičman opravdu sportovně snášela příkoří, dokud nedospěla do nového mezníku své soukromé ženské evoluce – začala se urážet. Uráčet, jak tomu říká Čičman.

„Co ti je?“ zeptá se třeba takhle naivka Žmur, když mu je divný, že Čičman před čtvrthodinou odběhla od pexesa a od té doby zatvrzele zírá z okna, nebo spíš do proužkovanýho závěsu na něm.

„Nic“ vysekne Čičman tak úsečně, že to zní jak vytržená stránka z příručky, jak porozumět ženám a počítá pruhy na závěsu.

„Aha, tak to je fajn, že ti nic není“, řekl by Žmur ještě nedávno, zatímco by Čičman smrkala do závěsu hořké slzy zklamání. Proč zrovna ona musí mít za bratra emočně oploštěnýho psychopata, co účelově přehlíží do nebe volající nespravedlnost? V našem případě je tou nespravedlností, že si Žmur z pexesa vytáhl dvojici králíčků. Přičemž právo najít králíky si přivlastnila jen Čičman. 

Nově začnou Žmurovi u slova „nic“ varovně blikat kontrolky blížící se havárie sourozeneckých vztahů, ale jestli si myslíte, že jí vrátí ty kartičky s králíkem a pochválí Čičman za sladěné ponožky s odstínem slupovacího laku na nehty, tak vás můžu ujistit, že Žmur příručky o ženách moc nečte, a místo toho na ní jen houkne: „Ajó, ty ses zase urazila. Tak super. Beru si zbytek kartiček a tím jsem vyhrál. Chá- chá!“ A nechá Čičman vztekle pokopávat do zdi a ronit jednorožčí slzy do závěsu, dokud jí nevysvobodí princ na bílým koni. Někdo, kdo ocení velikost spáchané křivdy. (Většinou já.)

Problém je, že při zpětném hodnocení křivd stylu „Žmur řekl o ovečce Evičce, že je blbá kráva“, nebo „Přišla jsi z práce a pohladila jsi po hlavě zlého Žmuříka jako prvního“ dost často nekontrolovaně cukají koutky i mně. Ne, že bych si nemohla sáhnout do svého vlastního genofondu špatných vlastností. Dodnes si vzpomínám, jak jsem se v dětství po spáchaných příkořích zavřela v pokojíčku a tam zaklíněná mezi postelí a stolem snila o tom, jak onemocním, umřu a mí nevděční rodiče prozřou až příliš pozdě a budou litovat toho, že mě zmydlili za počmáranou zeď voskovkama. Ta sladká chuť trýzně a sebelítosti!

Podle všeho tyhle pocity Čičman dobře zná, protože jsem ji včera našla na posteli se sevřenou pěstičkou a jasně identifikovatelným výrazem „není mi vůbec nic“.

„Ahoj, co to držíš v ruce?“

Pěstička se zatne, ale i když se hodně přemáhá, aby si zachovala svůj tragický výraz, probleskuje jí přes obličej špatně skrývaný úsměv.

 „Chichi“ hihňá se už Čičman. „Já jsem se totiž trochu uráčila, víš?“

„Máš v dlani desetikorunu? A proč je mokrá?“ divím se, když jí narovnávám prsty jeden po druhém.

„Je oslintaná, protože jsem ji chtěla sníst! Protože jsem desetikorunu vzala ze Žmurovy kasičky, a taky abyste byli smutní, že jsem se otrávila a litovali, že jste na mě nebyli hodnější. Škoda, že to vůbec nejde spolknout“, nasadí si Čičman zpátky svou masku zoufalce.

„Co? Naše dcera pojídá mince, aby se nám pomstila za další neexistující křivdu? Co si proboha vymyslí, až jí bude patnáct?“ zahučí z kuchyně nesouhlasně M.

A já si bohužel myslím, že to vím. Ale radši dělám, že nic.

Stoka mého dětství

Víte, co bylo nejlepší v dětství za socialismu? Nebyla to brilantní modř ve Vitacitu (zásadně konzumovaného lízáním z dlaně), ani modrý tepláky s vytahanou prádelní gumou, co nosil celý dětský gang naší ulice. Nejlepší totiž bylo, když se náš dětskej gang v teplákovým stejnokroji vydal na dobrodružnou výpravu korytem místního potoka přezdívaného Kacák. Jestli vás zajímá geneze názvu Kacák, tak podle odborného filologického rozboru mý babičky vychází z německého Katzen Bach, tedy Kočičí potok. K tomu si ale musíte přičíst jistou míru zkreslení, protože babička se narodila v Innsbrucku a do konce života umíněně mluvila minimálně s jedním německým výrazem ve větě jako když děda rozvařil brambory: „to se zas vycajchnoval“, von nemá ánung, jak se vařej kartofle“.

My s děckama jsme přijali druhou verzi vzniku názvu, že Kacák se jmenuje po kadění a chcánkách. Protože to je přiléhavý popis všeho, co Kacákem teklo, a překonání jeho koryta znamenalo v utajeném režimu nastoupit na trasu pod Strží a s největší opatrností poskakovat po kamenech, nebo se plížit podél zatuchlých zdí a mostů až k Novým Lukám. Asi dva kilometry dobrodružství, které úplně pokaždý skončilo tím, že někomu uklouzla noha na olezlým kamenu a ty svoje výstavní vytahaný tepláky smočil po kolena, v horším případě zadkem v koncentrovaným amoniaku a bál se jít domů – vlastně kamkoliv.

S mou obvyklou dávkou přibarvování vás asi nepřekvapí, že naše děti historky o Kacáku milují. Jednu dobu vedla ta „O Kacáku“ dokonce našemu žebříčku pohádek před spaním, kdy děti přísně kontrolovaly, jestli se nevynechávají detaily rozmazaných hovínek a vražedného puchu ze závěrečného dramatu. Vše směřovalo k novodobému dobytí Kacáku po třiceti letech a čekali jsme jen na tu správnou teplotu a nízkou vodu.

Příhodné podmínky nastaly o víkendové návštěvě rodného maloměsta. Asi jsem to s ním přeháněním trochu přehnala, protože Čičman mi bez jakékoliv další diskuze řekla, že s ní a jejími novými roztomilými sandálky rozhodně nemáme počítat. Ke změně názoru zrovna nepomohlo, když moje máma prohlásila, že si i přes novou čistírnu odpadních vod koledujeme tak maximálně o vyrážku. Žmur šel o to radši.

První, co udělá děcko narozený ve 21. století, je, že vleze rovnou do vody. Žmur kameny na přeskakování nepotřebuje. Bere jako hygienický standard, že v potocích teče čistá voda a na břehu se popelí kachny.

Co se od osmdesátých let taky změnilo, je definitivně rekordní počet uštěkaných ozbrojených čoklů, co na nás cenili klofáky z každé zahrady, kterou jsme minuli. Většinou nás od nabroušených špičáků čivav a jezevčíků odděloval jen vachrlatý plůtek zrezlé branky. Čekala jsem na místo, kde zkorodovaná branka nevydrží mámit čas a odpluje po vodě, a taky jsem se nespletla. Hlídací zahrádkářský jorkšír si málem vzteky rozkousal svůj vlastní ocas na cucky, ale na pronásledování a kousance do lýtek si netroufl.

Brzy jsem pochopila proč. Přímo před námi ústila do Kacáku trubka a pod ní tlely kupky něčeho, co byl v minulém životě bezpochyby toaletní papír. Tak přece jen odkaz na moje mládí. Já jsem to říkala! (a máma s tou vyrážkou taky).

„To máš jedno, smrděj ti sandále, ale ne tepláky“, mávnul Žmur bezstarostně rukou a pokračovali jsme pod most. Na stezce přibývaly indicie, že se brzy potkáme s dalším ze zdejších mnohobuněčných endemitů. Prázdná placatka od levný vodky, obal od tabáku na vykuřování skleníků, rybářská židlička a lepenka. Na rozdíl od Žmura jsem si hlasitě oddechla, když bezďáci nebyli doma.

Vylezáme na konci parku, mokří a zatuchlí jako nutrie uprchlé z farmy. „No podle toho, co jsi o Kacáku říkala, jsem myslel, že budeš trochu větší drsňák“, svěřuje se Žmur. „Ale bylo to super. Příště jdeme hrabat odpadky na smeťák. Víš, jak jsi nám o tom vyprávěla, ne?“

Gruzie: Země stat(eč)ných babiček a tančících chlápků

Většinou to bývá naopak, ale když jsme se v uplynulých dnech chystali do Gruzie, narážela jsem jenom na lidi, ze kterých byste mohli lisovat koncentrovanou esenci nadšení, stáčet jí do kanystrů a fortifikovat s ní kávu v depresívních korporátech, jako je třeba ten náš. Prý je tam nedotčená příroda. Levno. Nejhodnější lidi na světe. Ostatně, před časem se tam odstěhoval náš nejhodnější soused z baráku, pan Želev a to už o něčem svědčí. Zarážející na tom všem bylo jen to, že jsme tam nebyli už dávno. Že jsme tam my všichni nejsme už dávno.

První den po příletu v Tbilisi začal už můj vnitřní indikátor vřelosti poblikávat, nutno dodat, že pouze v rodném jazyce. V jejich rodném jazyce. Rusky mluvili starší, anglicky sedmileté děti. Naučili jsme se na všechno odpovídat gamar džobat (dobrý den), madlobt (děkuji) a nach vamdis (nashledanou) , přičemž můžete tyto fráze k neuvěřitelné potěše místních různě kombinovat nebo zmateně prznit (nach bambis) a stejně vás nemine velký aplaus.

U ázejbajdžánských hranic už indikátor vřelosti místních troubil v podstatě nonstop. Bydlíme u gruzínské babičky, to znamená, že M. může udržovat společenskou konverzaci na úrovni i se svými základy ruštiny ze základky. Babička se nás ráno pokouší motivovat k překonání  rekordu v počtu na ex snězených kusů chačapuri, vdolků a válečků, jejichž název by nebyl schopný zopakovat ani Jan Přeučil. Díky jejich formě a obsahu je přezdíváme masové pastelky. Mám chuť si jich nabrat plné kapsy a nedojedené vdolky nastrkat do podprdy, protože když se nenápadně snažíme uvolnit od stolu, projevuje paní Maria nad zbytky snídaně takovou lítost, jako naposled vaše babička, když jste se v předškolním věku odvalili od nakousaných palačinek s obličejem zmazaným od marmelády odshora dolů.

Babička nás posílá k vodopádům, kam podle své ruštiny a posunků, chodí pravidelně každé ráno plavat. Pokud jsme tomu rozuměli správně, jsou gruzínské ženy fakt kamarádi do deště. Čeká nás totiž sedm kiláků do kopce při zdolávání „stezky“, na kterou vám mnohem víc než plný břicho smažený snídaně poslouží mačeta. Ráda bych odpřísáhla, že jsme nepotkali ani nohu, ale potkali jsme jednu urvanou a ohlodanou nohu, přičemž zbylé příslušenství srny bylo kdovíkde. Možná odplula po rozvodněné řece, jak dodal M., když nám čepoval svěží horskou vodu s kapkou srnčí agonie do čutory. Od té chvíle jsem místo okouzlení nedotčenou divočinou raději uvažovala praktičtějším směrem.  Třeba nad tím, jestli bude efektivnější bránit se útoku medvědice za pomocí nastříkanýho repelentu do očí, nebo vyměnit naše životy za svačinu, opalovák a jahodový lesk na rty, protože to byly moje jediné ženské zbraně a výdobytky civilizace v batohu.

Mimochodem, když jsme u té nohy, jedna z těch mých mi málem uplavala, když jsem na doporučení M. se statečným úsměvem  pokoušela přejít horskou bystřinu. Za Emových neskrývaných vzdechů zklamání jsem řeku nakonec překonala po uschlém kmeni ponižujícím plazením se po zadku. Em to sice nadšeně fotil, ale v půlce kmenu si nachystal záchranný klacek. Prý nevěřil, že to ten staletý kmen platanu vydrží. Taky máte někdy pocit, že váš partner má těžce zkreslené vnímání vaší skutečné váhy? Těsně před koncem stezky byla řeka tak dramatická, že k vodopádům nedošel ani Em, který se skoro až do konce vydržel tvářit jako Krokodýl Dundee. Naše vysportovaná babička nad námi večer doma jen nevěřícně spráskla ruce.

Kromě vysokohorské turistiky jsou Gruzínci silní v kramflecích taky v tanci, nejlépe spojeným s popíjením stakanů cha-cha (vysokovoltážní kořala z hroznů). Dávali jsme si večeři, tentokrát u jiné babičky poblíž tureckých hranic. Fakt, že hranice byla turecká, nejlépe dokládaly vražedné decibely tureckého kvílivého dream popu tryskající z vytuněné bedny před vchodem. Pokud chcete mít úplně konkrétní představu, nahulte si do uší přes nekvalitní prskavý sluchátka Sikidim od Tarkana na repeat a pokuste se vydržet při smyslech aspoň půl hodiny.

My jsme to vydrželi až do dezertu, načež šel M. platit dovnitř. Cestou ho u bedny odchytl jeden z rytmicky svíjejících se Gruzínců a požádal ho o tanec.

M. se svojí nordickou plachostí odmítá s odůvodněním, že sice od dětství snil o tanci tělo na tělo v rytmu tureckého popu s chlupatým panděratým chlápkem, ale bohužel mu život staví do cesty jisté neodkladné povinnosti, jako zaplatit naši večeři.

Gruzínec ho chytá za ruce a řve mu přes Tarkana do ucha, že zaplatit naši večeři je jeho pocta.

M. udělá dva kroky vzad.

Gruzínec dva vpřed a chytne ho za ramena.

M. mě nastrčí jako rukojmí mezi sebe a chlápka. Se slovy „Tančí mnohem lépe než já“ zdrhá dovnitř platit. 

Babička, která vlastní hospodu, nad námi  jen nevěřícně spráskne ruce. A já za ně doufám, že jim to takhle vydrží ještě hodně dlouho, než to spláchne čas a cola z McDrive na úhledně vyasfaltovaný silnici.

Červený bod je Em.
Zachycen v okamžiku soustředěného přemýšlení, 
pod jakou záminkou mě přesvědčí přebrodit.

Chybí jen Karkulka. Vlci už tu jsou.

Drink na konec.
Fakt si nápoje na Instáč nefotím, ale tohle jsem neměla ani nepamatuju!
Pivo za devět korun ve skleničce od hořčice.

Konec nejstaršího psa ve střední Evropě

Našeho psa si máma přivezla z Ústí před šestnácti lety. V tom roce Mark Zuckerberg založil Facebook, teroristi obsadili školu v Beslanu, Klaus jmenoval do vlády Stanislava Grosse a  hurikán Jeanne způsobil tragické ztráty na životech na Floridě a Haiti. Ve výčtu dalších katastrof Wikipedie o narození našeho psa mlčí, přestože by o něm lokální sociální sítě koček a skupiny zprzněných fenek mohly vyprávět legendárnější horrory než z Černý sanitky.

Máma ho zachránila od cesty do útulku, kam měl tenkrát nakročeno jako šestý neplánovaný plod mladické lásky kokršpanělice a labradora.

„Slušnějšího psa jsem ještě neměla“, rozplývala se máma. „Představ si, že nesomruje jídlo a spí na svý přidělený matraci!“

To byl ale krátkodobý a hlavně nezasloužený chovatelský úspěch, na který nebyla máma připravená. Za týden už byl Brit během oběda přistaven s otevřenou hubou pod stolem jako drtič odpadků, prděl hůř než řidič kamiónu a spal výhradně na gauči. Na jeho přidělený matraci jsem seděla já, pokud jsem nechtěla být atakována prděním, nebo dechem mrtvé milenky. Oba jeho otvory páchly stejně – takové to delikátní aroma zkaženýho jelita z odpaďáku a kočičích zvratků tajně slízaných pod keřem na zahradě, s doznívajícím buketem asfaltu a rozježděný zdechliny krtka.

S věkem postupně začaly krystalizovat jeho nejhorší vlastnosti po obou rodičích. Procházka okolo jakéhokoliv zdroje vody zpravidla skončila rychlým zjištěním, že nemá smysl běhat hodinu kolečka kolem rybníka, řvát, nebo prosit, protože se nějakou tajemnou metamorfózou proměnil v kachnu, jakmile se dotknul vody. Po matce zdědil slabost pro příležitostný nechráněný sex, takže máma nosila občas po městě čokoládu jako omluvenku a pomáhala s expedicí štěňat novým majitelům.

Posledních pár let neviděl, ale nešlo to moc poznat. Vypadal trochu jako ty strašidelný reliktní ryby na dně Mariánského příkopu, ale duchem byl stále mlád. O tom svědčí fakt, že ho máma ještě večer před smrtí našla vyjícího u branky hárající feny. Škoda –kdyby si mohl vybrat, určitě by byl radši, kdyby ho klepla pepka při sexu, než při ranním zvracení nerozkousaný klobásy (co ukradl ve špajzu) spolu s neidentifikovatelným natráveným obratlovcem. Umřel Brit a spolu s ním jeden dlouhej příběh, hlavně pro moji mámu. Umřel důvod, proč s ním věčně lítat ven v jakýmkoliv počasí, rozdávat lidem čokoládu jako omluvu za nepřístojnosti, prndat v parku s majiteli jeho milenek a kamarádíčků blešivýho gangu.

Protože máma opět kategoricky tvrdí, že dalšího psa teď už mít (ale opravdu!) nechce, tak to bude na mě. Vyčmuchat novou malou příšeru s pohledem, který ji odzbrojí do tří vteřin.  Nejlíp vořecha až do pátýho kolena se schopností nikdy neumřít. Přenosného a kompatibilního. A cestou se do něj nezamilovat sama.