pondělí 16. července 2018

Tutoriál WC kutila pro začátečníky


V našem retro bytě docela často přemýšlím nad tím, kde končí hranice starýho harampádí, a kde začíná muzeum. Taky jestli by to nešlo monetizovat, třeba oblíknout celou rodinu do krepsilonu a leteckých brýlí, a provádět u nás turisty, co zažili svý nejlepší léta v sedmdesátkách. Součástí naší apartní rezidence ve stylu reálného socialismu je origo záchodová nádržka vzor 1974 s kultovním šedým splachovadlem na provázku.

Naděje, že něco starší než vy, tady bude věčně, je samozřejmě naivní, pokud se nebavíme o plujících plastových ostrovech, Babišovi ve vládě, nebo prvním místě pro Karla Gotta v anketě Český Slavík. Ale já tomu fakt věřila. Dokud někdo, pravděpodobně Žmur, nezlomil tyčku od splachovadla, která spouští celý ten perfektně seřízený orloj vevnitř nádržky.

Jako obvykle se kolem takového neštěstí seběhne dav nekompetentních, ale o to chytřejších a zvědavějších čumilů.

„Tak, a máme po záchodě“, natahuje Čičman. „Zrovna když potřebuju kakat.“
„To teda byla šlupka“ vydechne Žmur. „Že to na mě rovnou celý nespadlo. To máte z toho, že si sedíte na penězích a nekoupili jste dávno lepší záchod. Třeba to průhledný prkýnko s mušličkama, co mají v Obi.“
„Jo a nádržka by mohla být taky průhledná a mohli bychom tam chovat chobotnice a ráčky poustevníčky“, zasním se teda při té nabízené příležitosti taky.

„Pusťte mě k tomu, bando záchodových hooligans“, odhrne nás všechny M. s kufříkem nářadí. „Ty se zatím můžeš vykakat do pytlíku“ podá bezelstně Čičman starou igelitku (nemusím ani dodávat, že ji tento návrh urazil.)

Po půl hodině velkých očekávání a zadržované stolice M. slavnostně rozrazí dveře od koupelny. Místo zlomené páčky je pomocí složité konstrukce z gumiček a sekunďáku nainstalovaný klacík.

„Jestli se nepletu, tohle je fakt… klacík? Bude to držet? To už ta nádržka může být rovnou dřevěná budka pro sýkorky, ne?“ dusím se vnitřními pochybami. M. tvrdí, že na dřevo je spoleh. Ať se podíváme na dřevěný most v Lucernu, nebo stromové chýše papuánských kanibalů. Jde o ekologicky a ekonomicky výhodný materiál prověřený stovkami let, tvrdí. Ještě to odpoledne začne to řešení prověřené stovkami let a tisícemi děkovných dopisů strašlivě protékat.

V tuto chvíli by normální člověk kapituloval a zavolal instalatéra. M. se ale zacyklí do víry ve své zázračné uzdravovací schopnosti čehokoliv a vzpomínek na krvavý účet za naši slovenskou dovolenou. „Až se s dětmi vrátíte z víkendu, teprve uvidíte, co je DYI spravenej hajzlík“ a výhružně přitom mává rukou nad imaginárním pražským instalatérem, co se nezouvá a smrdí cigaretama za litra na hodinu.

V neděli večer jsme stanuli před dílem Mistra:


„Každý si povinně vyzkouší, jak to pěkně splachuje“, pobízí nás M. „A to byste takovou zánovní věc chtěli vyhodit.“

„A proč se nedá splachovat třeba mojí barbínkou?“ zeptá se Čičman.

„Neboj, na Vánoce naházíme do nádržky dárky a budeš splachovat za vousy Santa Clause. A na Halloweena za malého oběšence“ hbitě posloužím odpovědí místo M.

Takže záchod bychom měli. A teď jen nevím, jestli se eMovi vůbec zmiňovat o tom, že špatně hřeje trouba. Plynová.


pondělí 9. července 2018

Dětská ZOO: Rychle mě pohlaď, než vyrostu


Dovolená s dětmi na Slovensku je za námi. Ačkoliv nejde o exotickou destinaci, náš rozpočet mnohonásobně překročil červnovou Gruzii ve dvou a ručička útratometru se zastavila jen těsně za ročním HDP Nigeru. Přesto to stálo za to, a pokud byste se zeptali našich děcek, budou vám o slovenské pohostinnosti, kúpelových oblátcích a cukriarnách (hlavně to jídlo!) povídat fantastické eposy.

Jestli máte děti a srovnání, tak víte, že dovolená s nimi nese řadu typických situací, ať už si to namíříte kamkoliv. Třeba po ránu lze jen těžko přehlédnout, že vaše denní plány zbytečně nenarušují slasti jako předsnídaňový sex, ani posnídaňové lenošení s plným břichem. Naopak. Děti si hlídají své konkurenční prostředí a dalšímu sourozenci zabrání už v zárodku potenciálně nebezpečné situace. Příležitost dělá rodiče – a nikdo jiný to neví lépe, než vaše děti.

Takže se vstává v pět třicet s prvními slepicemi a nespavými důchodci ve vesnici. Se snídaní se jděte taky vysmát, protože před šestou ranní budete schopní v zaťaté pěsti držet tak maximálně hrnek kávy a nepřítomně zírat na plastiku ukřižovaného Ježíše na protější zdi.

Dvacetikilometrové treky v nepřehledném terénu, to jemně řečeno nejsou ty pravé důvody, proč by s vámi děti měly trávit volný čas. Zato se podíváte do míst, kam byste šli ve dvou dobrovolně jen na tripu, třeba do ZOO Kontakt jako my.

„V ZOO Kontakt si môžete všetka zvieratká pomojkat“ slabikuje Žmur z letáku, který našel u supermarketu (Žmur pečlivě schraňuje všechny letáky, které mi potom tajně strká do batohu, takže až doma zjistím, že jsem se celý den tahala s tlustým katalogem svítidel).

„Blbost“ říká M. „To budou jen ty pitomý kozy a morčata, co budou mít od batolat vyhlazený lysiny na zádech.“

„Nene, tady je důkaz“ mává rozčileně Žmur letákem jako důchodce u pokladny. „Píšou o lvech, medvědech a opicích!“

A bylo rozhodnuto. Čichala jsem velkou mediální kauzu – převlékají se snad do kožek divokých zvířat černoši bez platného pracovního povolení? Berou medvědi drogy?

Odpověď na tyto palčivé otázky jsem dostala už ve frontě u vchodu, kde za euro fasujete kelímky s krmením. Ke zvířatům se chodí po skupinách s průvodcem a jejich mazlivost je přímo úměrná tomu, kolik granulek jste ochotní za jejich pohlazení pustit.

Jako první jdeme do domku oplývajícím asi stovkou zakrslých králíků. Jestli jste někdy viděli undergroundový snímek El Topo, pochopíte, jak se cítí strážce králičí farmy. V tomhle prostředí se vyplatí koukat, do čeho šlapete a hlídat si pětileté holčičky, protože Čičman se svou obsesí v drobných hlodavcích odmítá království králíků opustit. „Přesně takový domeček plný kuááálíčků bych chtěla k narozeninám“, tahá mě prosebně za rukáv.


O tom, že králík je ještě celkem dost neškodné zvíře, se mohu přesvědčit zavřená v další kleci, kam M. odmítl vstoupit a teď se s ďábelským úchechtem dívá, jak mi na hlavě a za krkem přistávají papoušci. Je to bezpochyby velkolepá vizuální show, ale pařátky zaryté v lebce a krku vzbuzují zároveň i mrazivé představy krvavého divadla, které nastane, až děckám dojdou granule.

U medvědů si to s M. vyměníme. Jsou hraví, kulaťoučcí a ve svých několika měsících mají prý takovou sílu, že prý dovedou překulit na záda dospělého chlapa. Hm, těžko říct, čím by je zastavily jejich dvě padesátikilové dozorkyně ze střední školy, ale zatím u jejich výběhu žádný pomníček nestojí. Kam půjdou, až vyrostou? Podle výkladu jedné z brigádnic půjdou nežádoucí dospělí medvědi do přestupní stanice a potom do přírody, čímž by se vysvětlilo, proč se slovenští medvědi potulují po sídlištích. Nechodí si pro odpadky, ale pro pohlazení! Zbývá doufat, že do Tater nebudou vypouštěni i lvi, kteří vyrostli z roztomilosti.



Poslední zastávka je u klece makaka, ke kterému vás zavede neviditelný chodníček smradu. Tady už si aspoň nepřipadáte jako v disneyovce, protože červená nit, která spojuje DNA člověka a makaka, zahrnuje také schopnost být viditelně zpruzený a dělat nepěkné věci i v takovým podniku, jako je ZOO pro děti.



Do makakova zatuchlého domečku se chodit nedá a ani bych tam nešla, protože jsem jednoho už na zádech měla. Místo toho makak chodí k dětem, masturbuje, hází po lidech prázdné kelímky od krmiva a roztomile se tváří, jen když najde příležitost zakousnout se do zapomenutého dětského prstíku v mřížích. Žádný z exponátů určených k (vy)hlazení nemá do přestupní stanice blíž!

„Čičman? Ty by sis asi chtěla odnést ty králíčky?“ ptám se na konci, když vidím, jak Čičman sní s přivřenýma očima u vchodu.

„Ne. Já bych chtěla být v takové kleci. Aby si mě celý den všichni krmili lentilkama a hladili….“ povzdechne si Čičman. A vlastně proč ne? Mně by byl tenhle koncept mnohem sympatičtější, co myslíte?


středa 27. června 2018

Čičman se uráčila


Jeden by řekl, že když se narodíte jako sestra staršího bratra, nedejbože Žmura, tak vás v životě nic moc nerozhodí. A Čičman opravdu sportovně snášela příkoří, dokud nedospěla do nového mezníku své soukromé ženské evoluce – začala se urážet. Uráčet, jak tomu říká Čičman.

„Co ti je?“ zeptá se třeba takhle naivka Žmur, když mu je divný, že Čičman před čtvrthodinou odběhla od pexesa a od té doby zatvrzele zírá z okna, nebo spíš do proužkovanýho závěsu na něm.

„Nic“ vysekne Čičman tak úsečně, že to zní jak vytržená stránka z příručky, jak porozumět ženám a počítá pruhy na závěsu.

„Aha, tak to je fajn, že ti nic není“, řekl by Žmur ještě nedávno, zatímco by Čičman smrkala do závěsu hořké slzy zklamání. Proč zrovna ona musí mít za bratra emočně oploštěnýho psychopata, co účelově přehlíží do nebe volající nespravedlnost? V našem případě je tou nespravedlností, že si Žmur z pexesa vytáhl dvojici králíčků. Přičemž právo najít králíky si přivlastnila jen Čičman. 

Nově začnou Žmurovi u slova „nic“ varovně blikat kontrolky blížící se havárie sourozeneckých vztahů, ale jestli si myslíte, že jí vrátí ty kartičky s králíkem a pochválí Čičman za sladěné ponožky s odstínem slupovacího laku na nehty, tak vás můžu ujistit, že Žmur příručky o ženách moc nečte, a místo toho na ní jen houkne: „Ajó, ty ses zase urazila. Tak super. Beru si zbytek kartiček a tím jsem vyhrál. Chá- chá!“ A nechá Čičman vztekle pokopávat do zdi a ronit jednorožčí slzy do závěsu, dokud jí nevysvobodí princ na bílým koni. Někdo, kdo ocení velikost spáchané křivdy. (Většinou já.)

Problém je, že při zpětném hodnocení křivd stylu „Žmur řekl o ovečce Evičce, že je blbá kráva“, nebo „Přišla jsi z práce a pohladila jsi po hlavě zlého Žmuříka jako prvního“ dost často nekontrolovaně cukají koutky i mně. Ne, že bych si nemohla sáhnout do svého vlastního genofondu špatných vlastností. Dodnes si vzpomínám, jak jsem se v dětství po spáchaných příkořích zavřela v pokojíčku a tam zaklíněná mezi postelí a stolem snila o tom, jak onemocním, umřu a mí nevděční rodiče prozřou až příliš pozdě a budou litovat toho, že mě zmydlili za počmáranou zeď voskovkama. Ta sladká chuť trýzně a sebelítosti!

Podle všeho tyhle pocity Čičman dobře zná, protože jsem ji včera našla na posteli se sevřenou pěstičkou a jasně identifikovatelným výrazem „není mi vůbec nic“.

„Ahoj, co to držíš v ruce?“

Pěstička se zatne, ale i když se hodně přemáhá, aby si zachovala svůj tragický výraz, probleskuje jí přes obličej špatně skrývaný úsměv.

 „Chichi“ hihňá se už Čičman. „Já jsem se totiž trochu uráčila, víš?“

„Máš v dlani desetikorunu? A proč je mokrá?“ divím se, když jí narovnávám prsty jeden po druhém.

„Je oslintaná, protože jsem ji chtěla sníst! Protože jsem desetikorunu vzala ze Žmurovy kasičky, a taky abyste byli smutní, že jsem se otrávila a litovali, že jste na mě nebyli hodnější. Škoda, že to vůbec nejde spolknout“, nasadí si Čičman zpátky svou masku zoufalce.

„Co? Naše dcera pojídá mince, aby se nám pomstila za další neexistující křivdu? Co si proboha vymyslí, až jí bude patnáct?“ zahučí z kuchyně nesouhlasně M.

A já si bohužel myslím, že to vím. Ale radši dělám, že nic.





středa 20. června 2018

Stoka mého dětství


Víte, co bylo nejlepší v dětství za socialismu? Nebyla to brilantní modř ve Vitacitu (zásadně konzumovaného lízáním z dlaně), ani modrý tepláky s vytahanou prádelní gumou, co nosil celý dětský gang naší ulice. Nejlepší totiž bylo, když se náš dětskej gang v teplákovým stejnokroji vydal na dobrodružnou výpravu korytem místního potoka přezdívaného Kacák. Jestli vás zajímá geneze názvu Kacák, tak podle odborného filologického rozboru mý babičky vychází z německého Katzen Bach, tedy Kočičí potok. K tomu si ale musíte přičíst jistou míru zkreslení, protože babička se narodila v Innsbrucku a do konce života umíněně mluvila minimálně s jedním německým výrazem ve větě jako když děda rozvařil brambory: „to se zas vycajchnoval“, von nemá ánung, jak se vařej kartofle“.

My s děckama jsme přijali druhou verzi vzniku názvu, že Kacák se jmenuje po kadění a chcánkách. Protože to je přiléhavý popis všeho, co Kacákem teklo, a překonání jeho koryta znamenalo v utajeném režimu nastoupit na trasu pod Strží a s největší opatrností poskakovat po kamenech, nebo se plížit podél zatuchlých zdí a mostů až k Novým Lukám. Asi dva kilometry dobrodružství, které úplně pokaždý skončilo tím, že někomu uklouzla noha na olezlým kamenu a ty svoje výstavní vytahaný tepláky smočil po kolena, v horším případě zadkem v koncentrovaným amoniaku a bál se jít domů – vlastně kamkoliv.

S mou obvyklou dávkou přibarvování vás asi nepřekvapí, že naše děti historky o Kacáku milují. Jednu dobu vedla ta „O Kacáku“ dokonce našemu žebříčku pohádek před spaním, kdy děti přísně kontrolovaly, jestli se nevynechávají detaily rozmazaných hovínek a vražedného puchu ze závěrečného dramatu. Vše směřovalo k novodobému dobytí Kacáku po třiceti letech a čekali jsme jen na tu správnou teplotu a nízkou vodu.

Příhodné podmínky nastaly o víkendové návštěvě rodného maloměsta. Asi jsem to s ním přeháněním trochu přehnala, protože Čičman mi bez jakékoliv další diskuze řekla, že s ní a jejími novými roztomilými sandálky rozhodně nemáme počítat. Ke změně názoru zrovna nepomohlo, když moje máma prohlásila, že si i přes novou čistírnu odpadních vod koledujeme tak maximálně o vyrážku. Žmur šel o to radši.

První, co udělá děcko narozený ve 21. století, je, že vleze rovnou do vody. Žmur kameny na přeskakování nepotřebuje. Bere jako hygienický standard, že v potocích teče čistá voda a na břehu se popelí kachny.

Co se od osmdesátých let taky změnilo, je definitivně rekordní počet uštěkaných ozbrojených čoklů, co na nás cenili klofáky z každé zahrady, kterou jsme minuli. Většinou nás od nabroušených špičáků čivav a jezevčíků odděloval jen vachrlatý plůtek zrezlé branky. Čekala jsem na místo, kde zkorodovaná branka nevydrží mámit čas a odpluje po vodě, a taky jsem se nespletla. Hlídací zahrádkářský jorkšír si málem vzteky rozkousal svůj vlastní ocas na cucky, ale na pronásledování a kousance do lýtek si netroufl.

Brzy jsem pochopila proč. Přímo před námi ústila do Kacáku trubka a pod ní tlely kupky něčeho, co byl v minulém životě bezpochyby toaletní papír. Tak přece jen odkaz na moje mládí. Já jsem to říkala! (a máma s tou vyrážkou taky).

„To máš jedno, smrděj ti sandále, ale ne tepláky“, mávnul Žmur bezstarostně rukou a pokračovali jsme pod most. Na stezce přibývaly indicie, že se brzy potkáme s dalším ze zdejších mnohobuněčných endemitů. Prázdná placatka od levný vodky, obal od tabáku na vykuřování skleníků, rybářská židlička a lepenka. Na rozdíl od Žmura jsem si hlasitě oddechla, když bezďáci nebyli doma.

Vylezáme na konci parku, mokří a zatuchlí jako nutrie uprchlé z farmy. „No podle toho, co jsi o Kacáku říkala, jsem myslel, že budeš trochu větší drsňák“, svěřuje se Žmur. „Ale bylo to super. Příště jdeme hrabat odpadky na smeťák. Víš, jak jsi nám o tom vyprávěla, ne?“



pátek 15. června 2018

Gruzie: Země stat(eč)ných babiček a tančících chlápků


Většinou to bývá naopak, ale když jsme se v uplynulých dnech chystali do Gruzie, narážela jsem jenom na lidi, ze kterých byste mohli lisovat koncentrovanou esenci nadšení, stáčet jí do kanystrů a fortifikovat s ní kávu v depresívních korporátech, jako je třeba ten náš. Prý je tam nedotčená příroda. Levno. Nejhodnější lidi na světe. Ostatně, před časem se tam odstěhoval náš nejhodnější soused z baráku, pan Želev a to už o něčem svědčí. Zarážející na tom všem bylo jen to, že jsme tam nebyli už dávno. Že jsme tam my všichni nejsme už dávno.

První den po příletu v Tbilisi začal už můj vnitřní indikátor vřelosti poblikávat, nutno dodat, že pouze v rodném jazyce. V jejich rodném jazyce. Rusky mluvili starší, anglicky sedmileté děti. Naučili jsme se na všechno odpovídat gamar džobat (dobrý den), madlobt (děkuji) a nach vamdis (nashledanou) , přičemž můžete tyto fráze k neuvěřitelné potěše místních různě kombinovat nebo zmateně prznit (nach bambis) a stejně vás nemine velký aplaus.

U ázejbajdžánských hranic už indikátor vřelosti místních troubil v podstatě nonstop. Bydlíme u gruzínské babičky, to znamená, že M. může udržovat společenskou konverzaci na úrovni i se svými základy ruštiny ze základky. Babička se nás ráno pokouší motivovat k překonání  rekordu v počtu na ex snězených kusů chačapuri, vdolků a válečků, jejichž název by nebyl schopný zopakovat ani Jan Přeučil. Díky jejich formě a obsahu je přezdíváme masové pastelky. Mám chuť si jich nabrat plné kapsy a nedojedené vdolky nastrkat do podprdy, protože když se nenápadně snažíme uvolnit od stolu, projevuje paní Maria nad zbytky snídaně takovou lítost, jako naposled vaše babička, když jste se v předškolním věku odvalili od nakousaných palačinek s obličejem zmazaným od marmelády odshora dolů.

Babička nás posílá k vodopádům, kam podle své ruštiny a posunků, chodí pravidelně každé ráno plavat. Pokud jsme tomu rozuměli správně, jsou gruzínské ženy fakt kamarádi do deště. Čeká nás totiž sedm kiláků do kopce při zdolávání „stezky“, na kterou vám mnohem víc než plný břicho smažený snídaně poslouží mačeta. Ráda bych odpřísáhla, že jsme nepotkali ani nohu, ale potkali jsme jednu urvanou a ohlodanou nohu, přičemž zbylé příslušenství srny bylo kdovíkde. Možná odplula po rozvodněné řece, jak dodal M., když nám čepoval svěží horskou vodu s kapkou srnčí agonie do čutory. Od té chvíle jsem místo okouzlení nedotčenou divočinou raději uvažovala praktičtějším směrem.  Třeba nad tím, jestli bude efektivnější bránit se útoku medvědice za pomocí nastříkanýho repelentu do očí, nebo vyměnit naše životy za svačinu, opalovák a jahodový lesk na rty, protože to byly moje jediné ženské zbraně a výdobytky civilizace v batohu.

Mimochodem, když jsme u té nohy, jedna z těch mých mi málem uplavala, když jsem na doporučení M. se statečným úsměvem  pokoušela přejít horskou bystřinu. Za Emových neskrývaných vzdechů zklamání jsem řeku nakonec překonala po uschlém kmeni ponižujícím plazením se po zadku. Em to sice nadšeně fotil, ale v půlce kmenu si nachystal záchranný klacek. Prý nevěřil, že to ten staletý kmen platanu vydrží. Taky máte někdy pocit, že váš partner má těžce zkreslené vnímání vaší skutečné váhy? Těsně před koncem stezky byla řeka tak dramatická, že k vodopádům nedošel ani Em, který se skoro až do konce vydržel tvářit jako Krokodýl Dundee. Naše vysportovaná babička nad námi večer doma jen nevěřícně spráskla ruce.

Kromě vysokohorské turistiky jsou Gruzínci silní v kramflecích taky v tanci, nejlépe spojeným s popíjením stakanů cha-cha (vysokovoltážní kořala z hroznů). Dávali jsme si večeři, tentokrát u jiné babičky poblíž tureckých hranic. Fakt, že hranice byla turecká, nejlépe dokládaly vražedné decibely tureckého kvílivého dream popu tryskající z vytuněné bedny před vchodem. Pokud chcete mít úplně konkrétní představu, nahulte si do uší přes nekvalitní prskavý sluchátka Sikidim od Tarkana na repeat a pokuste se vydržet při smyslech aspoň půl hodiny.

My jsme to vydrželi až do dezertu, načež šel M. platit dovnitř. Cestou ho u bedny odchytl jeden z rytmicky svíjejících se Gruzínců a požádal ho o tanec.

M. se svojí nordickou plachostí odmítá s odůvodněním, že sice od dětství snil o tanci tělo na tělo v rytmu tureckého popu s chlupatým panděratým chlápkem, ale bohužel mu život staví do cesty jisté neodkladné povinnosti, jako zaplatit naši večeři.

Gruzínec ho chytá za ruce a řve mu přes Tarkana do ucha, že zaplatit naši večeři je jeho pocta.

M. udělá dva kroky vzad.

Gruzínec dva vpřed a chytne ho za ramena.

M. mě nastrčí jako rukojmí mezi sebe a chlápka. Se slovy „Tančí mnohem lépe než já“ zdrhá dovnitř platit. 

Babička, která vlastní hospodu, nad námi  jen nevěřícně spráskne ruce. A já za ně doufám, že jim to takhle vydrží ještě hodně dlouho, než to spláchne čas a cola z McDrive na úhledně vyasfaltovaný silnici.

Červený bod je Em.
Zachycen v okamžiku soustředěného přemýšlení, 

pod jakou záminkou mě přesvědčí přebrodit.

Chybí jen Karkulka. Vlci už tu jsou.



Drink na konec.
Fakt si nápoje na Instáč nefotím, ale tohle jsem neměla ani nepamatuju!
Pivo za devět korun ve skleničce od hořčice.




pondělí 4. června 2018

Konec nejstaršího psa ve střední Evropě


Našeho psa si máma přivezla z Ústí před šestnácti lety. V tom roce Mark Zuckerberg založil Facebook, teroristi obsadili školu v Beslanu, Klaus jmenoval do vlády Stanislava Grosse a  hurikán Jeanne způsobil tragické ztráty na životech na Floridě a Haiti. Ve výčtu dalších katastrof Wikipedie o narození našeho psa mlčí, přestože by o něm lokální sociální sítě koček a skupiny zprzněných fenek mohly vyprávět legendárnější horrory než z Černý sanitky.

Máma ho zachránila od cesty do útulku, kam měl tenkrát nakročeno jako šestý neplánovaný plod mladické lásky kokršpanělice a labradora.

„Slušnějšího psa jsem ještě neměla“, rozplývala se máma. „Představ si, že nesomruje jídlo a spí na svý přidělený matraci!“

To byl ale krátkodobý a hlavně nezasloužený chovatelský úspěch, na který nebyla máma připravená. Za týden už byl Brit během oběda přistaven s otevřenou hubou pod stolem jako drtič odpadků, prděl hůř než řidič kamiónu a spal výhradně na gauči. Na jeho přidělený matraci jsem seděla já, pokud jsem nechtěla být atakována prděním, nebo dechem mrtvé milenky. Oba jeho otvory páchly stejně – takové to delikátní aroma zkaženýho jelita z odpaďáku a kočičích zvratků tajně slízaných pod keřem na zahradě, s doznívajícím buketem asfaltu a rozježděný zdechliny krtka.

S věkem postupně začaly krystalizovat jeho nejhorší vlastnosti po obou rodičích. Procházka okolo jakéhokoliv zdroje vody zpravidla skončila rychlým zjištěním, že nemá smysl běhat hodinu kolečka kolem rybníka, řvát, nebo prosit, protože se nějakou tajemnou metamorfózou proměnil v kachnu, jakmile se dotknul vody. Po matce zdědil slabost pro příležitostný nechráněný sex, takže máma nosila občas po městě čokoládu jako omluvenku a pomáhala s expedicí štěňat novým majitelům.

Posledních pár let neviděl, ale nešlo to moc poznat. Vypadal trochu jako ty strašidelný reliktní ryby na dně Mariánského příkopu, ale duchem byl stále mlád. O tom svědčí fakt, že ho máma ještě večer před smrtí našla vyjícího u branky hárající feny. Škoda –kdyby si mohl vybrat, určitě by byl radši, kdyby ho klepla pepka při sexu, než při ranním zvracení nerozkousaný klobásy (co ukradl ve špajzu) spolu s neidentifikovatelným natráveným obratlovcem. Umřel Brit a spolu s ním jeden dlouhej příběh, hlavně pro moji mámu. Umřel důvod, proč s ním věčně lítat ven v jakýmkoliv počasí, rozdávat lidem čokoládu jako omluvu za nepřístojnosti, prndat v parku s majiteli jeho milenek a kamarádíčků blešivýho gangu.

Protože máma opět kategoricky tvrdí, že dalšího psa teď už mít (ale opravdu!) nechce, tak to bude na mě. Vyčmuchat novou malou příšeru s pohledem, který ji odzbrojí do tří vteřin.  Nejlíp vořecha až do pátýho kolena se schopností nikdy neumřít. Přenosného a kompatibilního. A cestou se do něj nezamilovat sama.

středa 30. května 2018

Hitlerova matka


Zbystřete, protože dnešní post bude o vašem miláčkovi Žmurovi. A docela dost pochybuju, že si Žmura na konci obhájíte.

Žmur se nám rozepsal. Začalo to jeho výpravným eposem s názvem „Rodina“ pojednávající o výletě do lesa. Nechyběla milostná zápletka o mimodruhovém osudovém setkání králíka a sojky a především dvojitá pointa, ve které se Žmur vyřádil v návštěvě cukrárny. Zmrzliny, dorty a šlehačka byly servírovány v množství, které by vyvraždilo plnou čekárnu diabetické poradny. Na konci vyfiknul s nenucenou autorskou elegancí Ládi Hrušky recept na rybí prsty. Tleskali jsme ve stoje a další výtisky na sebe nenechaly dlouho čekat. Komiks o Ťutíkovi. Dobrodružná sága o princeznách pro Čičman. Katalog bazénů pro nás.

„A ještě mi tady máš něco podepsat“ šeptnul Žmur jak jarní vánek těsně před spaním a podsunul mi žákajdu.

„Něco? Tady se píše, že se má ráno někdo z rodičů dostavit za paní učitelkou?! To je paní učitelka tak osamělá, že se chce vídat jen tak?“

„Mno, asi to bude kvůli tomu dopisu, co dostala Adélka.“

„Co dostala od tebe“ upřesňuju si fakta. „A v tom dopise asi ty něco píšeš.“

„Já si teď nemůžu úplně rovzpomenout. Ale myslím, že jsem jí tam asi psal: Ahoj Adélko!“

„No, to úplně nezní jako přesvědčivý důvod, proč se chce učitelka vidět s rodiči.“

„Taky si vybavuju, že jsem tam psal: Ahoj Adélko, zítra v deset. Uhm…zítra v deset umřeš.“

Nebudu vás tady prudit řečma, se kterýma jsem se  snažila ve Žmurovi vzkřísit to lepší já. Prolétly mi před očima všechny ty matky masových vrahů, co před soudem na kameru krčí rameny a tvrdí, že to byl hodnej kluk, co pomáhal postiženým sousedům s nákupem do schodů.

Ráno jdeme se sklopeným zrakem do školy. Před kabinetem si udělám poslední rekapitulaci: „Hele, Žmure, teď budu trochu jako tvůj právník a těm se nikdy nelže, to už znáš z filmů, že jo? Prosím tě nezapírej mi, i kdyby pravda byla sebehrůznější. Fakt je v tom dopise jen tahle jedna věta, jo? Nebudu z ničeho dalšího překvapená?“

Žmur odpřísáhne, že tam je tahle jedna věta.

Potom s mým klientem a distingovaným úsměvem vcházíme do místnosti, kde sedí pančitelka a musím na její konto říct, že je to skvělá učitelka, protože se nic zbytečně nerozmazává ani nezveličuje.

„Víte, mně to u něj jen tak nějak překvapilo a zamrzelo. Takový slušný a bystrý hoch.“ říká učitelka.

„Souhlasím. To co napsal, je přes čáru.“

„No kdyby jen co napsal. Ale i to, co nakreslil!“

Učitelka přede mnou otevře Žmurův nový dvoustránkový thriller s názvem Zítra v deset zemřeš. Jo, tahle věta na začátku sedí. Ale co mě fakt překvapilo, byl názorný komiks s popisky „stromeček“, „hrobeček“ a „věneček“. A na konci je to úplně nejvíc srabácky podepsaný jménem spolužáka – největšího zlobiče ve třídě, na kterýho měl tenhle svůj ohavný zločin svést.

Ticho jako uvnitř vakuového boxu na potraviny. Můj klient sedí v lavici a s rudýma flekama po obličeji boří nos do nějakýho strašně napínavýho článku v čítance.

A já se mu s takovou příště na právníka můžu víte co.

středa 23. května 2018

Masožraví holubi touží po krvi. Vlastní i té vaší.




Skoro každej den někde čtu a lituju zvířata: na sklech aut je prý o tři čtvrtiny méně rozmázlých much než před deseti lety. Včely umírají v lánech řepky. V naší ulici je vylepených pět plakátků zatoulaných koček a jedna výzva o navrácení tuleního klu (nekecám). Pokud nepočítám vinohradskou etnickou menšinu tuleňů postižených paradontózou, nevěnuje se podle mě dostatečná mediální pozornost ještě přehlíženým problémům někoho úplně jiného. Holubům. 

Tak schválně: kdy jste naposled přispěli drobkem ze své svačiny holubímu somrákovi s uhnilým pařátkem a zakalenýma očima od popíjení zbytků piva ze zmuchlaného kelímku v koši? 

Jednou jsem si dávala dobrou rybí polévku na trhu. Popravdě řečeno, nešetřila bych superlativy, pokud by v polévce plavala ryba bez kostí. Ale vzhledem k tomu, že by ji bez mrknutí svého jícnu zvládl sníst jen polykač mečů, zůstanu u opatrného přívlastku dobrá. K polévce se nepodává talířek na kosti, takže se od vás očekává, že poodejdete, abyste nekazili chuť ostatním, a tam se svou polévkou prodávíte a proplivete podle libosti. Právě tam ke mně přišla partička holubích výrostků a jejich dialog by zněl asi takhle: 

„Hele, krmení!“ 

„Co to z ní padá? To nevypadá jako drobky.“ 

„Chm – vypadá to trochu jako ten bílej klacík, co trčí Tomíkovi z jeho přejetý nohy.“ 

„Kluci, Karlík to sežral! Hustý! Jaký to bylo Karlíku?“ 

„Normálka. Lepší ptáci, jako rackové, to jedí každý den. Delikatesní!“ 

„No, není to špatný. Pánové, právě jsme sežrali zvíře! Co kdybychom příště zkusili třeba tamtoho růžovýho potkana?“ 

Partička se zachmuřeně otočí za čivavou v oblečku, která na trávníku bezstarostně aportuje plyšového králíčka. 

Nevím, jestli holubům neprospívá konzumace masa, ale za poslední týden jsem byla třikrát svědkem účelové sebevraždy. V jednom případě depresívní holub vstoupil do rušné křižovatky (a přejelo ho až druhé auto, co se rozjelo na zelenou, jak mi Žmur neopomněl referovat.) 

V druhém případě si holub rituálně odřezal hlavu a já šlápla do jeho zkrvavených ostatků, když jsem s dětmi pospíchala na plavání. 

„Proč ses zastavila?“ odšoupla jsem v poklusu ohromenou Čičman vedle sebe a v první desetině sekundy to vypadalo, že jsem místo ní šlápla do bachraté plyšové bačkory nacucané deštěm, kterou někdo vyhodil na chodník. V druhé desetině tahám zbytky sebeovládání a plátěnou kecku z holubích vnitřností, Čičman si zakrývá oči a Žmur se dvakrát vrací na místo činu pro bulvární šťavnaté podrobnosti. 

Třetí zneklidňující zpráva z dnešního rána: 

„Na okně je holoubek a kouká na mě!“ hlásí ráno rozněžněle Čičman. 

„Jé, on na mě zaťukal přes okno!“ 

… 

„Mami?“ 

„Proč pořád mlátí tou hlavou do zdi?“ 

Je vůbec možné nevybavit si v takovém okamžiku jeden film?


pondělí 14. května 2018

Vidět Řím a zemřít?


Nic nemožného, pomůže vám k tomu alergie na pyl i stávky dopravců

Výlet do Říma jsme plánovali už dlouho. Těšení se na cestu  aspoň u mě připomíná těhotenství. Plánuju výbavu, řeším termíny a představuju si v zářivých odstínech. Moje pregnantní představy o Římu vypadaly asi takhle: Úzké uličky s nataženým prádlem a děckama, co hrají fotbal na ulici. Vybavující se prostitutky s cigaretou jako v mé milované Římance od Alberto Moravia. Hladové kočky na amfiteátru rozvalené v rozvalinách dějin. Cupitající jeptišky s batůžkem knih o utrpení světců. Zpětně odhaduji, že jsem se v příjezdu sekla asi tak o čtyřicet let zpátky. A že všechny důležité triky pro turistické přežití v Římě se příliš neliší od mládí v zapadlém sudeťáckém maloměstě.

Pro tebe zdarma

„Ahoj, já jsem Abimbola a jsem ze Senegalu. Jak se jmenuješ ty?“ Exotičtější verze prodavače značkových parfémů. Abimbolův krámek v igelitovém pytli na odpadky zahrnuje dřevěné sošky žiraf, které ale podle cedulky „made in China“ nevyřezávali senegalští mistři při západu slunce v savaně, ale spíš zručné prstíky čínských dvanáctiletých dělníků. Strkal vám už někdo někdy parfémy do kapsy zdarma, jenom za něco „zlatýho od vás pro štěstí“? Potom už scénář znáte.

Abimbola zkouší střelit žirafu se slevou za deset éček. Pokud tuto nabídku dne odmítnete příliš ultimátně, prohlásí vás prodejce za zaostalé rasistické prase. V případě rasově a gender korektního „bohužel si nejsem jist, zdali mohu tuto velkorysou nabídku přijmout“ po vás hodí náramek zdarma. Jen za pozvání na kafe. Pro sebe a pár svých bratranců, kteří většinou do tří sekund vylezou z dodávky, stánku se zmrzlinou, nebo kanálové šachty. A mají pro vás igeliťáky plné prvotřídního rukodělného zboží. Na plácku před Koloseem můžete za letenku za pár korun zažít nefalšovanou atmosféru afrického tržiště v Dakaru. M. se po pár žirafách naučil tak chladnokrevný výraz, že ho většina prodejců označovala za Nora.

Hnutí za křečové žíly a ledvinové kameny

V Římě neexistují lavičky a záchody. Pustě sedět a vyměšovat zdarma můžete doma, nebo k tomu využít dobře placený servis v jedné z miliard pizzérií. Pokud odhlédnu od toho, že personál si při otázce na toalety ověřuje, kde přesně sedíte, většina záchodů vypadá, jako by se tudy prohnalo rozzuřené stádo slonů s akutní úplavicí včetně rozmlácených mís a  otisků bot na prkénku. Proč ne. Jedním z dalších bezpečných způsobů močení by mohl být závěs obouruč na splachovadle.

Pyl

Pro všechny milovníky konspirací, Babišova řepka dolétla i do Říma. Právě tam kvetou platany a večer co večer jsme se vraceli na pokoj s krví podlitýma očima jako laboratorní krysy po dvanáctihodinovce v testovací laboratoři Spolany. Krotké české jehličnany svým římským bratrům nesahají ani po kotníky!

Lakomý strýček Ryan a stávky dopravců

Pokud hrajete rádi únikové hry, doporučuji letenky od Ryanair. Informační SMS o zrušení letu pípla necelé dva dny před odletem a únikovka mohla začít. Legendární zákaznický servis téhle letecké společnosti nás odkázal na partnerskou společnost Vueling, kde stál last minute přímák do Prahy 1000 éček za oba.

„Můžeme si teda radši koupit let v nižší cenové relaci jinde?“
(Operátor je zaneprázdněn počítáním dnešních neproplacených reklamací)
„Samozřejmě si tuto letenku můžete koupit“, napsal nám Zoltan.
„Ale jistě chápete, že vám z pozice customer care nemohu garantovat jeho proplacení“.
„Aha, a těch tisic eur za Vueling nám tedy proplatíte?“
(Zoltan jde na cigáro).
„Samozřejmě si tuto letenku můžete koupit. Ale z pozice customer care vám nemohu garantovat…“

Koupili jsme si tedy normální letenku od ČSA a ve středu natěšeně odjeli na letiště. Při pohledu na tabuli odletů nám v rudých očích od pylu popraskalo ještě pár žilek navíc. Většina jich byla zrušená, na seznamu zbylo asi pět letů, které budou odbaveny. „Stávka“, bezstarostně pokývají hlavou zaměstnanci letiště cestou do kavárny.

Naštěstí byl mezi šťastnou pětkou i náš let s ČSA. Docela dlouho jsem se i přes svůj strach z létání do letadla necpala s takovou radostí. Abych nebyla za úplného zoufalce, taky tam měli skvělou pizzu, v metru místo revizorů harmonikáře a pokud máte v hlavě Photoshop a umažete si z výhledu patnáct tisíc lidí, tak můžete číst historii skoro z každého kamene a schodu, na který si sednete. A hlavně! Vám už nikdy nebude Praha připadat plná lidí a tragikomických suvenýrů.




pondělí 30. dubna 2018

Vaše nová tichá důvěrnice


Pokračování bakteriálního deníku. Čich a chuť stále nezvěstní. Nově ztracen i hlas. Nepřátelské oddíly dobyly hrtan a proměnili anektované území v jadernou střelnici. Aktuální skóre 3:0 ve prospěch bakterií.

Jestli je na ztrátě hlasu něco fajn, tak je to fakt, že se naučíte poslouchat. Stanete se miláčkem davu. Za posledních pár dnů jsem si vyslechla tolik příběhů, co běžně za několik měsíců. Lidi mají rádi, když posloucháte jejich příběhy. A když do toho nekecáte – aspoň ne moc. Rozhodně nepotřebují vědět váš názor, nebo pobídku k návštěvě psychoterapeuta. Úplně stačí vaše souhlasné zahýkání.

Žmur odjel na školu v přírodě a zatím nikdo ani nevolal. Což by vyšlo nastejno, protože stejně nejsem schopná plynule odbavit telefonát o tom, že si pro něj máme urychleně přijet. Čičman využila mezery a rozhodla se mi za ten týden říct všechno, co nestihla za svůj krátký život kvůli tomu, že ji Žmur právem staršího dost často překřičí.

Tak chodíme po parcích a po ulicích a takhle nějak vypadá náš dialog:

„Víš co je bezva?"

„C-ho?“

„Že jsme se Žmurem tenhle víkend ani jednou nepohádali!“

„Chrch, uhuh“

„Já vím, že tady teď vůbec není. Ale někdy se s ním hádám i jen tak v duchu, víš.“

„?“

„Někdy si představuju, že jsem princezna Elsa a zmrazím ho ukazováčkem. Když mi čmárá po panenkách. Stane se z něj kostka a navždy bude žít ve tmě v udělátku na led v mrazáku! A ty budeš jenom moje sladká maminečka…!“

„Ehm, ale sthýs-kalo hohó chrch“

„Nestýskalo, měli byste s tátou mít další miminko. Annu. A na narozky a Vánoce bychom si Žmuříka mohli rozmrazit. Jako rybí prsty.“

Nebo na nákupu v potravinách přes ulici. S tím pánem za pultem v černým tričku jsme si vždycky řekli jen dobrý den. Dokud jsem neztratila hlas:

„Dho-brý dheeen, ehrchlch.“

„Dobrej, dobrej. No né! Vy máte hlas jako Chris Barnes z Cannibal Corpse! To je moje oblíbená death metal kapela!“

„Hé, tak toho nhez-nhám chrch.“

„Ale Chris by si u nás k pití určitě nekoupil multivitamínovej džus ani citróny“ zklamaně přebírá nákupní košík.

„A máte vlasy jako moje přítelkyně, to už jsem vám chtěl dávno říct. Jó, včera jsem jí vytáh na Necrobiotics a myslíte, že ocenila, že ji někdo vytáh z hudebního bahna na pořádnou hudbu?“

„Huchrch.“

„Přesně tak. Radši šla na bar s týpkem, co vypadá jak ten její oblíbenej hnusák Klus! Vám se taky líbí Klus?“

„Mhéchrch!“

„Mně to taky nepřijde normální. Proradnice. Nebejt těch vlasů. Vy už musíte? Vemte si pomeranč, vod cesty. Škoda, že neznáte texty Cannibal Corpse, že byste zkusila ten jejich growling. Mně z toho jezdí mráz po zádech. Počkejte, tohle vám musím ještě musím pustit…“

„Jhá už mhu-sím. Na chrchlanou!“

„No dyť to říkám. Úplnej Barnes!“

Takhle já se teď každý den dovídám spoustu věcí, který nechci slyšet. Jenom na jedno jsem ještě moc velká poseroutka. Zavolat mámě.