Německej instalatér na nejhorším českým nádraží

 

Jsou trainspotteři, co sledujou vlaky. Přišli mi divný až do tý doby, co jsem o sobě zjistila, že jsem stationspotter. Člověk, kterej umí ocenit, když v nádražce prodávaj domácí silnou česnečku, stejně jako když narazí na poctivý záchody ze sedmdesátek, kde se nezměnilo lautr nic-ani plastový splachovátko na šňůrce.

Jsem neřidič s prošlým řidičákem, s většinou lidí se v autě bojím a autobusy beru od osobně zažitý nehody jako švýcarský kapsle na eutanázii, jen dimenzovaný na celej zájezd lidí toužících po instantně snadný smrti. Vím, že statistika Českejch drah taky není veselý čtení a ani mi to prosím vás nepište do komentářů, ať mi to nepokazíte. Jsem jako Kim Čong Il, slepě přesvědčená o tom, že jenom ve vlaku na mě nebude spáchán atentát.

Nedávno jsem vlakem vezla Čičman a její kámošku Niki do Plzně, předat ji nějaký ženský na (jak jinak) víkend u koní. „Tak dávej bacha, vložil se do toho Em. „Plzeńský nádraží je prej nejdivočejší a nejnebezpečnější nádraží v celým Česku. Že prý kam se hrabe Ostrava, a to i když hraje Baník.“

„Pfff“ srdečně jsem se zasmála, protože jsem veteránka, co si jednou devadesátkách zažila celou noc v Praze na hlaváku až do 6 do rána, než mi jel nejbližší návaznej spoj. A věřte, že v tý době tam nesvítily vánoční světýlka hipsterskejch kaváren, jako spíš zornice prostitutů, dealerů, pasáků a kmotrů. Jestli znáte pohádku o Karkulce, tak těch vlků tam kolem mě bylo asi dvacet.

„Pfff“ řekla jsem si podruhý, když jsme vstoupili do nádražní budovy, ve který najdete úplně stejný kavárny, KFCčko a předražený džusy jako na kterýmkoliv nádraží v Česku. Sraz s paní od koní byl pod schody, kam jsem hodila tašky. Zbývalo zhruba 20 minut.

„jé, paní, mohla byste mi tady pohlídat tašku? Já si skočím jen na cigárko“ haleká na mě bodře chlápek v montérkách. Než stihnu odpovědět, přilítne mi k nohám další taška a týpek je v čudu.

„Snad v tom není bomba“ hloubají holky kolem tašky. Pár metrů od nás se táhne průvod smažek s vykotlanýma zubama, který by se tašky rády ujaly. „Ani drobáček nebude?“ ptá se zklamaně ženská, která by mohla hrát v The Shining tu štětku, co se Nicholsonovi rozpadne pod rukama.

Mezitím se vrací majitel tašky. Jeho úsměv a dech naznačují, že došlo na cigárko i na panáčka. Nacpe mi do ruk za odměnu německý sušenky. „Ty budou určitě napíchaný uspávadlem, hlavně to nejezte“ burácí Niki na celý nádraží.  Chlápek ale dělá, že tenhle trapas roku vůbec neslyší a rovnou se představuje jako Pavel, instalatér z Německa.

„Hlavně mu nedávej číslo“ syčí na mě znova obě holky, když mi pan Pavel tluče do hlavy klíny o tom, jak má lukrativní zaměstnání a zajištění na důchod, značka dlouho jsem neměl sex. Na tohle už nepomáhá ani vylhaná historka o tom, jak mám strašně žárlivýho manžela, kterej se tady může objevit každou chvíli, protože má vážný problém se sebekontrolou (a právě mu bude končit lekce boxu).

„Tak já už musím,“ loučím se chvatně a utíkám k paní, která vypadá, že je od koní. Ale není a evidentně je to tady fakt vostrý, protože se na mě zatváří, že zavolá ochranku, jestli se s ní chci seznamovat. A díky tomu pochopím, proč je plzeňský nádraží nejhorší: evidentně tady dochází k nevyžádanýmu balení, což dosvědčují i hladový oči chlápka z uklízecí čety, kterej kolem nás hrozně nenápadně krouží a zametá úplně čistý dlaždice. Tak která z nás na něj zbyde?

Konečně dorazí opravdová paní od koní. Odevzdám holky a s úlevou spěchám na nástupiště číslo jedna, když se na schodech srazíme s panem Pavlem. „Jaká náhoda, to musí bejt znamení!“ vykřikne Pavel, kterej mě evidentně stalkoval celou dobu a přesně podle toho vyměřil trajektorii svý chůze.

„Jé, vy jedete do Prahy, tam já mám sestřenici. Že bych zajel za ní, místo do Kadaně?,“ probírá si Pavel zamyšleně vousy, když naráz vykřiknu, že asi vidím manžela a současně přijede vlak.

Už dlouho jsem nepřemýšlela, jestli svý rezervovaný místo nenechat prázdný a necestovat radši na záchodě, kterej sice čpí močí a cholerou, ale aspoň se dá zamykat. Protože nikdy nevíte, co si z nejhoršího českýho nádraží odvezete – možná dávku heroinu, možná pana Pavla.

Ale i na to jsou sporný názory. „Tys odmítla instalatéra???“ podivuje se kolegyně v práci, jak kdybych o víkendu dala kopačky Beckhamovi. „Víš, jak je těžký a drahý ho v Praze vůbec sehnat?!“

Všechno něco stojí. Otázka zní, čím budu platit/ Giphy

MMA challenge: Žádný rány do hlavy a nezabíjej ji

 

Víte, kdy začnete být starý? V okamžiku, kdy přestanete zkoušet nový věci, to je závěr celý mý deprese z věku a chátrání. Ten den Psice přijala nápravná opatření a přihlásila se na skupinovou lekci MMA nejmenovanýho vypíčenýho fitka.

Pro širší kontext, chodím do jógovýho studia, kde jsou všichni v zenu a nikdo se vám nedívá, jestli vám leze z trička ta správná značka. A pak chodím na silovej tréning do fitka pár kroků od domova, takže se většinou ani neobtěžuju převlíct si domácí legíny za prudce sportovní model.

Tohle fitko je prudce sportovní ve všem. Tři patra reklam na hadry, karnitin a protein. Hala plná strojů, na kterých sedí borci ve značkových hadrech a dělají se selfíčka na instáč. Pro mě je tohle úplně novej svět, ve kterým jsem si připadala stejně zahanbeně, jako když jsem kdysi dávno hledala záchod v gayklubu a omylem otevřela dveře do darkroomu.

„Ale kdo jsem já, abych se podřizovala módním diktátům a píchala si někde v koutě steroidy,“ řekla jsem si hrdě a rozrazila dveře do sálu bojových umění. Scéna, která se naskytla, připomínala trapný vtipy na téma „sejde se Ind, černoch a Ukrajinec (+ jedna žena)“. Za chvíli dorazili ještě dva vysvalenci a trenér. „Ty deš s náma? Máš ňáký zkušenosti?“ zeptal se trenér nenuceně zrovna, když mi tekla z nosu nudle a hledala jsem kapesníčky, což mi na úvodní důstojnosti příliš nepřidalo.

„Ne, já tady jen uklízím“ napadlo mě jako první automatická odpověď mozku a hned ta druhá byla lehnout si a dělat, že jsem mrtvá, což je účinná strategie přežití v celé živočišné říši. „Jo, já jdu taky, řekla jsem a poměrně mě překvapil můj sebevědomý tón. „A dělám jógu. Jako řadu let. A silovej tréning,“ pokračovala jsem nadutě a dost se divím, že jsem to nezakončila nějakou ikonickou hláškou, že spím s Vémolou a jestli s ním má ňáký zkušenosti taky on.

„Hm, hm,“ řekl trenér tónem, jako když si otíráte holubí hovno z čepice. „Tak si vemte švihadlo a skáčem,“ zařval do naší nesourodé skupinky. Čtete správně, švihadlo. A to ses MMA bála, říkal můj vnitřní hlas, protože kdyby se soutěžilo na skocích přes švihadlo, tak jsem jasnej vítěz. Takže jsem si mohla dovolit machrovat i s dvojskoky a tvářit se u toho znuděně jak Karlosovic Lela. Dělat, jako bych neviděla ostatní svalovce, jak se zamotávají do provazů a černocha (může se to vůbec psát, nebo je to Afroameričan?!) s medvídkovským bříškem, kterej skákal přes švihadlo způsobem, že si ho před sebe položí.

„Stačí,“ zařval trenér. „Teď kotrmelce!“ „Co vy dva jako?,“ a tahle otázka byla mířená na mě a Afroameričana, co jsme postávali u tatami a svorně sledovali strašně zajímavou prasklinu na stropě.

„Já to neumím,“ přiznal můj parťák, black panter Andy, se kterým jsme jedním pohledem z modrých do černých očí věděli, že my dva tady patříme k sobě jako ráček poustevníček se sasankou, jahody se šlehačkou, jako nejslabší kusy stáda.

„Já? Mám citlivou krční páteř, takže to jako bohužel jako dělat nemůžu,“ potvrdila jsem si u trenéra jeho podezření na to, že jsem těžce předposranej měkkýš. „Tak oba na tatami a snažíme se,“ zhulákal nás tréňa. Andy ke kotrmelcům přistoupil tak, že se postavil na hlavu a pak nechal své obrovské tělo gravitací rozplesknout do nejrůznějších světových stran. Já jsem se válela po boku a zbytek skupiny se na nás díval s pohledem „takhle skončíš, když přestaneš brát steroidy a začneš dělat pozdravy slunci.“

Když jsme se potom měli rozdělit do dvojic, běžíme si s Andym naproti už jako jako soulmates. A jde se na první chvat: protivníka fláknete do ruky, nějakým divným způsobem se překroutíte za něj a zlomíte mu žebra rukama, který jsou spletený jak houska. Jestli vám to psaný přijde jako mindfuck, tak naživo je to stejně nereálný jako létající kung-fu panda, takže jsme se nad tím skvěle bavili, dokud nás nepřišel trenér seřvat, že to děláme úplně kreténsky a nerozdělil nás.

To bylo stejně tragický, jako když mě v druhý třídě rozsadili s Lubošem, protože jsme vyrušovali. Můj novej sparring partner je Ind a je mi zhruba k ramenům. Seznámíme se spolu, ale pro vás zůstane Indem, protože mluví tak potichu, že mu nerozumím ani jméno a stydí se mi podívat do očí, takže první část chvatového cvičení přemýšlím nad tím, jestli není slepý jako Andrea Bocelli. Ind se mě dotýká špičkami prstů, takže to zdálky vypadá jako tanec porcelánových figurek.

Hodina uteče jako voda a máme tu závěrečnej wrestling. „To je úplně intuitivní, na to nepotřebuješ nic vědět,“ předává mi tréňa cenné knowhow. „Prostě toho druhýho sundáš na lopatky. Takhle,“ vypůjčí si jednoho svalovce a třísekundovým chvatem ho zkroutí na žíněnce. „Aha, jo tak to jasný,“ řekla jsem. „Něco jako playfight, žejo.“

„Neznám,“ ohrnul trenér rty, protože si pod tím zjevně představil něco stejně ponižujícího jako jógu. Pokud playfight neznáte, tak je to zápasení s rituálem, při kterým jde hlavně o vaše vnitřní prožívání těsnýho fyzickýho kontaktu, vítězství a porážky. Když dělají playfight lidi z impra, většinou je to hodně hravý a spravedlivě se střídaj, kdo bude zrovna vyhrávat a prohrávat. Psice doporučuje.

Představa tohohle playfightu se poněkud rozplynula, když nás trenér znova rozdělil při radostném běhu naproti s neohrabaným Andym. „Ne, Andy půjde s Vasilem," "A ty s Davidem,“ křikl na mě trenér, když jsem  na druhý pokus běžela naproti něžnému Indovi a přede mnou se najednou tyčila hora masa a zatnutých čelistí, bitkař David, a nandával si chránič zubů. Kterej jsem já neměla!

„Žádný rány do hlavy a nezabíjej ji,“ pronesl trenér ikonickou hlášku z názvu tohoto příběhu a potom uběhly asi dvě sekundy, co jsem se najednou octla ve vzduchu a vzápětí se mnou David fláknul o tatami. Jo, fakt jsou lidi, se kterýma můžete i MMA hrát stejně bezstarostně jako piškvorky (ahoj Andy!) nebo ho odkrokovat jako polonézu na prvních tanečních (Ahoj do Indie!).

A pak jsou lidi, kterým je úplně u prdele, že jste ženská zhruba o třetinový váze, protože si sem přišli do pot, krev a vítězství a nezabijou vás jenom kvůli tomu, že to nakázal trenér coby nejvyšší světská i církevní autorita. 

Vlastně to byla součást plnotučného zážitku z té hodinové diverzity těl a způsobů, jak s nimi (doslova) naložit. Jen mi řekněte, z čeho mám dneska odepsaný ruce, nohy, žebra a kusy masa podél páteře, když jsem se 50 minut z 60 jen tak nezávazně bavila?

Ani já ne, Davide/ Giphy

Všechno bude dobrý

 

Vím, je to laciný, psát vám před Vánoci dojímavý příběhy. Když ale nic jinýho se neděje.

Jsem vánoční Grinch. Nebyla jsem taková vždycky. Jako malá holka jsem Vánoce zbožňovala stejně jako každý děcko těšící se na prostý materiální obohacení. Děda řezník měl doma pověšený na provázku kapří měchýře. Jestli je mezi váma někdo řezník, tak mi možná vysvětlíte racionální důvod proč. V opačném případě zůstávám u teorie, že to byl dědův výstřelek a netradiční vánoční dekorace. Já to milovala. Jakmile byly na provázku měchýře, znamenalo to, že už za pár dnů dostanu kousavej svetr, stovku v obálce od babičky a možná i mončičáka.

Pak se ze mě stala pubertální nenáviděčka všeho včetně Vánoc, a ještě potom holka, co si na dárky sama sobě radši vydělá, než aby dostávala něco, co nechce (věřte, že jsem tak úzkoprofilově zaměřená, že šance trefit se do mě se podobá šanci, že dostanete po hlavě padajícím asteroidem). Pak jsem je teda vzala pár let na milost, protože malý děti, skrz který to můžete prožívat. Ale už nemáme ani ty malý děti, i když jsou stále ve věku, kdy vítají materiální obohacení spolu s inzulínovým šokem z nemístný spotřeby cukroví.

Mně Vánoce serou. Přijde mi, že to je konzumní past a dny úplně zbytečnýho volna, kdy je venku hnusně a lezavo, takže bych si tuhle dovolenou s chutí převedla radši na červen nebo babí léto. Nevěřím pohádkám, nepřeju smrt kaprům a nelíbí se mi časovaný vánoční dobrý skutky. A ještě k tomu mívám okolo Vánoc peak sezónního padání vlasů (letos budou asi velký mrazy, jestli mi teda doroste aspoň půlka zimní srsti, co mi vypadala poslední měsíc). A peak podzimní chandry.

Letos jsem měla svou podzimní depku tématicky zaměřenou na stáří. To je letos vůbec moje téma, dlouhodobě spojený s tím, že mě měli rodiče pozdě a nemám sourozence, se kterým bychom si mohli intenzitu mých rodičů nějak spravedlivě rozložit. I moje imaginární ségra od toho dává ruce pryč.

Těžko říct, jestli je to náhoda, nebo selektivní vnímání, ale v mým bezprostředním okolí abyste pozitivní seniory pohledali. Pokud mezi ně neřadím Emovy rodiče nebo když mezi seniory nezařadím šedesátiletou kolegyni-steampunkerku, která vypadá jak postavička z japonských kreslených seriálů a má manžela mladšího, než jsem já. Protože ta je mentálně mladší než třicítky z kanclu, co řeší botox, penzijní připojištění a recepty na nízkotučný bábovky.

Takže kromě steampunkerky, Vivienne Westwood a Demi Moore nemám žádnej vzor a na co se těšit, až budu stará. Všechny ostatní starší ženský, než jsem já mi jen říkají: „Sraz v 8? Na to už budu unavená.“ „Si myslíš, že tě bude bavit sex po 50? Pchá.“ (a přesně ten pohled, jakým vás zasloužilý matky obdaří, když jim vykládáte, jak se vrátíte po půl roce mateřský do práce).

Včera jsem se vracela ze srazu ve městě. Čekala jsem na bus na Želivárně, když se tam přibelhala babička. Taková skřítkovská, protože mi byla tak do pasu. Dlouhej kabát, hole, taštička kolem krku. Úsměv od ucha k uchu. Nevím, jak by se dostala do Malešic? Ví, že tam jede 188. „Jedu za kamarádka. Poprvé.“ vysvětluje ta paní lámavou češtinou. Přijela 188 se svým typickým řidičem týhle linky, to znamená nervní přednasranej týpek, kterýmu naskočí žilka pokaždý, když nastoupí někdo se sváčou nebo handicapem a on kvůli tomu musí odjet s dvouvteřinovým zpožděním. Teď mu ta žíla musela prasknout, protože se aktivně snažil mě hned dvakrát rozlisovat mezi dveřma, který jsem držela, aby ta moje paní mohla nastoupit. Všimli jste si? Adoptovala jsem si ji na první pohled.

Pak bylo potřeba proklestit jí místo mezi lidma se stromkama a taškama, protože Vánoce neasi, všichni musíme křečkovat, aby to bylo jak z reklamy na colu. A fakt ne, tahle kabelka nemusí sedět na vlastním sedadle, může si paní sednout? Moje paní se nezlobila ani na řidiče ani na sobecký lidi, pořád se usmívala a pak mi řekla: „Všechno dobře dopadne. Všechno bude dobrý.“

Na Plaňanský stejně komplikovaně vystupovala, protože řidič nejspíš považuje za zlatý standard vystupování za jízdy, abychom se na ty svátky moc nezdržovali. Ale pořád se usmívala, protože jela přes celý město za kámoškou a byla pevně rozhodnutá se za ní dostat, i když to bylo pro běžnýho člověka ekvivalentem meziplanetárního letu na Mars. „Tak tady to je“ rozzářila se před jejím domem, jako kdybychom stáli před palácem Dalajlamy v Lhase. „Děkuju, děkuju. Všechno bude dobrý!“ zopakovala a mávala mi na cestu.

Tak tuhle paní si beru jako vánoční dárek, jako zateplený froté fusekle pro mozek, kterej se mi občas zimomřivě klepe v mrazivý beznaději. Teď už mám tři: Vivienne, Demi a skřítkovskou vánoční babičku s nezlomnou vírou, že všechno dobře dopadne!

 

 

Vánoce v korpoši

 

Vánoce jsou korejský pleťový krémy s obsahem slimáčího slizu. Zaboříte do nich jen špičku ukazováčku, nalepí se vám na prst a táhnou se klidně pár metrů, dokud ten prst nepřiložíte k obličeji. A tam se okamžitě zasáknou.

Dala jsem tenhle zázrak k-beauty Gábině k narozeninám. Poctivě na něj nesáhla několik měsíců, což je mimochodem pozitivní zpráva, že nejsme zas tak starý, když nepotřebuje pleť korejský dvacítky z marketingových fotek. Včera mi od ní pípla zpráva na messangeru: „To je co za masku? Dala jsem si to na vlasy a nejde to ničím dolů?!“ společně s fotkou, která ze všeho nejvíc připomínala partu zvrhlých slimáků, co se domluvili na gang bang na cizí hlavě. Což je mimochodem negativní zpráva, že jsme tak starý, že budu muset svým kamarádkám psát příbalové informace k dárkům. Hůlkovým písmem: NEPÍT, NEJÍST, NEAPLIKOVAT NA VLASY.

Ale zpátky k Vánocům a korpoši. Vánoce mají v korpoši okamžitý liftingový efekt. Najednou se vyhladí celoroční zoufalost z nesplněných kvartálních cílů, odložených IT releasů a mrzkých příspěvků na stravenky. „Projekt za půl mega? To se vyřeší v lednu,“ krčí se na meetinzích rozpustile rameny. „Radši ochutnejte tady vanilkový rohlíček a řekněte mi, jestli už máte všechny dárky.“

Je prakticky nemožný se tím nenakazit. Pokud bych nechtěla dělat revoltu za každou cenu-i za cenu toho, že budu jako jediná v kanclu dřít a peskovat ostatní s deadliny. Jo, v součtu špatných vlastností jsem hrozná. Na Babišovy stupnici zkázy před menstruací dotahuju i Schillerku. Ale takhle hrozná zase nejsem.

Takže jsem se poddala vánočním tlachům, ochutnávání cukroví (můj sugar detox na mě smutně kouká zdálky už dlouhý týdny) a firemnímu Mikulášovi. Myslím, že jako dárek by většina z nás v lednu ocenila poukaz na tři bílý plomby a inzulínovou pumpu. A pak tu máme peak mé roztržitosti.

Jako nechci to svádět jen na cukr a zahálku. Já v sobě roztržitost pěstuju celej rok, nejsem v tomhle ohledu žádný vořezávátko, ani faldík, co se v lednu hrne do fitka. Ale když mám dost smysluplný činnosti, daří se mi to držet ještě celkem na uzdě. V prosinci je ale moje roztržitost jako portál do jiný dimenze.

Neustále zapomínám vstupní kartu. Zapomínám ji až do té intenzity, že mě recepční zahrnul do lidí, se kterými máte blízké vztahy-stejně jako chlápka, co vozí PPLko a opraváře na výtahy. „A nechcete si třeba zařídit náhradní kartu?“ zeptal se mě včera nesměle, protože podle mě pojal podezření, že jsem stalkerka a za pár týdnů ho budu pronásledovat od recepce až před barák, kde budu sprejovat milostný vzkazy na fasádu.

„Kdepak, já přesně vím, kde tu kartu mám – v druhým kabátě,“ utnula jsem ráno jeho naděje a poprosila si o návštěvnickou kartu znova, protože jsem šla do práce zase v tom špatným. Tak a teď začíná ta záhada. Znáte ty vyprávění, jak lidi zabloudili v časový smyčce a octli se v hotelu v 19. století, nebo se viděli vznášet nad operačním stolem a s úžasem sledovali, jak lékaři odhazují rukavice a hází si kámen-nůžky-papír, kdo to řekne příbuzným?

Tak tohle je jeden z nich. S kartou číslo 4 propípnu vstup. Jedu do pátýho patra. Svlíknu si kabát, prohodím pár vánočních zdvořilostí s kolegy. Jdu do kuchyňky uvařit si čaj. Jdu do zasedačky. Tím můj dosavadní pohyb končí. A teď mi vysvětlete, kam se ztratila karta číslo 4, se kterou se potřebuju dostat ven na oběd. Není ani na jednom místě, který jsem vám popsala. Není v kapse, na stole, v puse ani v jiných tělesných otvorech. Karta číslo 4 nejspíš propadla nějakou červí dírou na opačný konec planety, kde ji teď drží v ruce překvapený rybář, domorodec nebo makak, co já vím.

Důležitý je, že já jsem teď v pasti – buď se půjdu za recepčním přiznat a poprosit ho, ať nevolá na Bílý kruh bezpečí, že jsem jinak úplně neškodná. Nebo strávím dlouhý dny a týdny v korpoši jako Tom Hanks v Terminálu. Budu se živit kávou a cukrovím, spát pod stolem, sprchovat se v bidetu a pěstovat pokojovky. Už nikdy nepřijdu pozdě. Vlastně to zní jako plán, jak přežít celý šílený svátky – a v lednu se nechat vynést v pytli na odpadky.

giphy.com

Štěnice útočí

 

„Copak, že vám nejde internet a neteče voda,“ odmávl tenkrát při rekonstrukci rukou technik našeho baráku naše problémy jako marginální balast pod jeho rozlišovací schopnost. „Já tady zažil dva požáry a jedny štěnice. To teprv děvenko pochopíte, co je a co není sračka.“

Požár jsme tu ještě nezažili. Ale asi před týdnem se na společné nástěnce baráku objevilo mezi reklamou na internet a sezónní prosbou „čistěte si obuv před vchodem“ tohle:

Tak, a je to tady, běží mi hlavou. Věc, která je horší než digitální detox a nefunkční sprcha. Zažilas díky dětem roupy, vši a zablešenýho křečka. Bylo jasný, že dřív nebo později se budeš muset ve zkušenostech s parazity posunout dál. Ke štěnicím a filckám.

Shodou okolností mám kamarádku, která stejný téma řešila několik měsíců zpátky. Tenkrát mi to připadalo jako hrozně zábavná a ojedinělá historka, podobná tomu jako když si domů z večírku dotáhnete tyranosaura, obrnu, krále Charlese nebo nějakej jinej relikt dávný minulosti.

Kámoška to ale tenkrát nebrala zrovna jako kuriozitu, která se vděčně vypráví za zimních večerů, kdy se lidi ohýbají smíchy, utíraj slzy a prosí o pokračování, jak to bylo dál. Její verze příběhu zněla mnohem víc jako zahraniční zpravodajství ze země zasažený ebolou a zahrnovala opakované výjezdy dezinsektorů, vyhozenou postel a celej zbytek bytu vypranej na 90 stupňů. Ta postel se jim beztak jen nevešla do pračky.

Vůbec byste nevěřili, jak takový štěnice lidi dokážou spojit. Je to jako když si Vinnetou a Old Shatterhand vymění krev na znamení věčnýho bratrství. My si vyměňujeme krev přes ty štěnice (k nám teda zatím nedoputovaly) a krom toho taky velkou spoustu drbů (ty ke mně putují skoro každej den). Do tý doby anonymní lidi si vás s upřímným zájmem prohlíží ve výtahu, jestli nemáte vyrážku, nebo se s vámi dělí o výsledky svýho pátrání: „Prej je to určitě v devítce. Taková ta rozcuchaná ženská, co si domů tahá chlapy.“ Nebo: „Určitě ve dvojce. Ukrajinci. Na tuty.“ Tak určitě.

Svou teorii má samozřejmě i náš soused Žvanil, co si neustále přes otevřený dveře vykládá se svou ženou, protože není schopen normálně odejít z bytu, a ještě u toho podniká verbální výpady na procházející lidi okolo.

„Tak už jste to slyšela? Ty štěnice jsou v sedmičce,“ hlásí mi dneska ráno Žvanil. „Takže vy můžete bejt v klidu, protože je to v tý naší stoupačce a pro mě to znamená naprostej konec,“ utírá si zpocený bílý čelo.

„Tak konec to snad není, nějak se toho přece dá zbavit, ne? To by tady jinak byly pořád.“ Snažím se ho poměrně logicky uchlácholit.

Žvanil se pátravě rozhlídne po chodbě a potom na mě zašeptá: „No jo, ale já mám PLNEJ byt exotů. Nemám je kam dát. Chápete? Jeden chemickej postřik a je po nich. Máme jich MOC.“

„E-exotů? Jako jakejch exotů?“ ptám se, protože mi to ráno moc nemyslí.

„Pavouků. Pavouků a TAK, víte. Exotů prostě.“ Šeptá maniakálně náš soused, vzdušnou čarou asi 6 metrů od našeho bytu a mě pomalu dochází, co bude teprve apokalypsa: až budou přes stupačky a nedoléhající panelákový dveře všude lízt napůl otrávený tarantule, sklípkani, aligátoři a anakondy.

Po týhle zkušenosti náš technik totiž začne říkat: „Štěnice? Ne, teprve až vás na záchodě kousne do zadku mamba, děvenko pochopíte, co je a co není sračka.“

Češtinářka

Minule jsem vám tady slíbila historku o učitelce, aby se trochu zasypal a zahladil ten hluboký anatomický dojem z minulýho příspěvku.

Máte ji mít, jen začneme trochu zeširoka. A pojďme si říct na férovku, Žmurův vztah k pedagogům a pedagožkám lze od nepaměti popsat jako vlahý.

Je to stejný jako já a úřady. Fakt chápu, že je to v životě nutný. Ale prostě pokaždý mám smůlu na někoho, kdo vznikl umělým oplodněním daňovýho formuláře s razítkem a jeho inkubátorem byla spodní zásuvka kopírky. Třeba jako nemám dyslexii, ale pod vlivem týhle superúřednice vždycky zaměním kolonku jméno za příjmení, nebo začnu psát zrcadlově a pak to po sobě škrtat, takže si vysloužím zvednutý obočí a takovej ten tichej vševědoucí pohled „aha, tady pani nemá dostudovanou ani základní školu, tak to se můžu s cigárkem na čtvrtou před úřadem rozloučit. Ale já jí to zadarmo nedám, týhle ne!“

Žmur neměl oblíbenou učitelku ani ve školce a tenhle vztah zůstal oboustranný. Prostě nikdy nebyl dítě, který vám ze školky předávali s objetím na rozloučenou a výkresem v upatlaný ručičce na téma „mé nejoblíbenější ženy“, kde si matka a učitelka předávají srdíčko.

Možná je to tím, že jsou české školy příliš feminizované a potřeboval by archetyp učitele jako je Igor Hnízdo z Obecný školy? přemýšlela jsem potichu. Ale i když se to na gymplu pedagogy hemží mnohem víc, vlastně to žádný game changer není. 

Žmur si oblíbil jen Kořínka, chlápka na informatiku, a to jen proto, že je nechává v hodině pařit hry a být na sockách. „Žmur kdo?“ zeptal se Kořínek na konzultacích. Pod tím příjmením si nikoho nevybavím, ten ke mně určitě nechodí.“ Tak takhle si nikdo z nás nadstandardní vztahy učitel-žák taky nepředstavuje, co?

Na češtinu měl Žmur ještě minulej rok starou slečnu Lamerovou. Neříkejte mi, že náhody neexistují, protože jednoduchou přesmyčkou tohoto příjmení získáte jméno češtinářky z mýho gymplu, což byla stejně odpudivá čarodějnice. Žmur měl na vysvědčení trojku, nenáviděl knihy, vyjmenovaný slova a za jeho pohrdavým výrazem jsem četla fakt, že by byl radši příslušníkem úplně jinýho státu s mnohem jednodušší gramatikou.

Na začátku tohoto školního roku slečna Lamerová nejspíš povýšila na osobního kouče samotnýho satana nebo se proměnila v netopýra, protože ze školy potichu vylítla. Jakože úplně, vydechl si Žmur. A dostali novou češtinářku, což jsem brzy zaregistrovala i já z pozice rodiče.

„Tady nesu písemku na zkouknutí a hlavně, checkuj druhou stranu, tady je PÍSEMKA PRO RODIČE, abyste prý nemachrovali a neofrňovali se nad našima chybama,“ plácne mi Žmur k vypracování test jako hozenou rukavici. Tak tohle mě baví! Pchá, jako člověk živící se částečně psaním, co jinýho než jedničku bych asi tak dostala?! No, tak hned dvě hrubky: ryba vyza se píše s tvrdým a ližiny zase s měkkým. Věděli jste to?

Následovalo pár dalších zábavných úkolů, jako třeba nejen vypsat, ale hlavně ochutnat jídla s cizím názvem (nejjednodušší cesta, jak přimět rodiče k nákupu muffinů a krafinů, protože se to MUSÍ kvůli paní profesorce).

Když jsem se ho jednou v neděli ptala, na co se nejvíc těší další den, tak mi řekl, že na fotbal a na češtinu.

Ale největší šok přišel, když Žmur dobrovolně přitáhl přihlášku do divadelního klubu, v rámci něhož budou po večerech ve svým volným čase vymetat pražský divadla. Jestli to ještě nevíte – Žmur nesnáší, tedy nesnášel, divadlo. Jednou mi řekl, že by radši umřel, než aby šel na improvizační představení a že jsou úplně všichni herci na světě blbí a přehrávaj. Pak se opravil, že nejsem blbá, ale přehrávám určitě taky.

„A tys něco provedl, jakože se tam teď musíš přihlásit a odchodit si to jako nucený práce?“ zeptala jsem se dost v šoku. „Ne, to vymyslela naše češtinářka a přihlásila se skoro celá naše třída, odpověděl Žmur s lehkým pokývnutím ramen. 

"Aha", řekla jsem a rychle to podepsala, abych ho zbytečně neuváděla do rozpaků. Ale trochu mě to dojalo. Jak by řekla generace alfa: Miluju!

Giphy.com

Činky pro holky

 

Taky jste si všimli, jak jsou ty reklamní algoritmy vyčůraný? U nás v práci se zase změnil zasedací pořádek (za to teda algoritmy nemůžou). Už nesedím u ajťáků (bylo to s váma krásný, kluci!), ale u okna obklopená holkama a jedním kolegou. Ten si bere sluchátka pokaždý, když se rozbíhá diskuze na téma PMS, vaječníky a crotchlessky, ale myslím, že se mu TO objevuje v prohlížečích taky.

Stejně jako mu zákonitě s rostoucí hladinou sdílenýho estrogenu rostou prsa, a ještě se jednou rád zapojí do vášnivýho beefu na téma push-up versus bralettky.

Tím TO myslím reklamy na všechny věci, který potřebujete jako žena po 40: Mořskej kolagen, kterej chutná jak voda z akvárka. Železo. Mrtě železa! Menstruační kalíšky, kalhotky, legíny, čaje a antistresový pomůcky. Nikotinamid mononukleotid (řekněte to 3x po sobě a odněkud se připotácí golem, kterýho oživíte Venušinýma kuličkama místo šému). Vaginální činky! Zatímco na předchozím výčtu bannerů jsem rezistentně klikala ty mrňavý křížečky na vypnutí, tady jsem to nevydržela.

To jako jak si mám představovat? Mám mít FOMO, že to ještě nemám?

No jasně, že jo. Protože jestli jsi holka po 40 a dvou dětech, tvý pánevní dno je něco jako vypuštěnej rybník, kde se pleská pár kaprů v mělkým bahně.

No jasně, že jo, protože jako fakt nechceš mít na za pár let na krku inkontinenci a prolaps vagíny, která se ti bude smutně bimbat u kolen, ještě o pár centimetrů níž než prsa.

No jasně, že jo, jestli ti vadí, že sex s tebou je jako návštěva největší jeskyně na světě, kde si musíš svítit baterkou, abys viděl, že vůbec někde začíná a končí. Že má vůbec nějaký stěny!

O tomhle všem se vás aspoň snaží přesvědčit vychcaný marketéři – jo, jsou to podle mě ty samý, který nám podstrkávaj to krásný krajkový spodní prádlo, ale hned vedle prášky na hubnutí. Taková bys mohla být, ale…

Já jsem v tomhle každopádně snadná oběť a vaginální posilovací činky jsem objednala v komplet setu. Však víte, Em je 14 dnů pryč, a tak je spousta času na dlouhý sprchy a experimenty na svým vlastním těle, zrovna jako na příjemný překvápka na uvítanou. Přišly obratem. A decentně, což v naší Zásilkovně, kde vydávaj balíky dvě podezřívavý lesby, člověk vždycky kvituje. I když…oni už asi věděj, co znamená diskrétní balíček v černým, že jo?

Činka číslo jedna má 80 gramů a je pro začátečníky. Podle informací výrobce je to stejný jako s během – hlavně nepřepálit začátek. 15 minut stačí. Já si na ní vzpomněla asi po 2 hodinách psaní článků, vaření a vysvětlování měrných fyzikálních jednotek. Držela fest. Sice se s ní nekonala žádná vzrušující extáze, ale tu mi bohatě vynahradila satisfakce, že na tom nejsem zas až TAK zle, jak se mi implicitně snažili vnutit prodejci. Což byl vlastně pocit, který mi za to pětikilo se slevovým kupónkem SINGLES DAY stál.

Hned v druhým kole jsem tedy nasadila laťku na činku pro pokročilý, se kterou jsem byla i nakoupit. Člověk by nevěřil, jak to posilování jde rychle, i tahle činka držela přesně tam, kde to od ní člověk očekával. Což mi dodalo falešný sebevědomí thajských prostitutek, který v klubech v Bangkoku umí střílet pingpongáče na cíl, jak nám nadšeně vyprávěl jeden kamarád jako nejlepší zážitek z celý Asie.

Nadnášená pocitem ženy ocelovější než je Věra Mikulcová jsem si vzala třetí oříšek pro Popelku z mý posilovací sady a šla s ní na večerní jógu. 150 gramů pro profesionálky. Abyste rozuměli – večerní jóga u nás znamená, že se sejde okolo 10 unavených žen. Chcete začínat vleže? Zeptá se lektorka a my jednohlasně souhlasně zamručíme. Lektorka zhasne a pak se hodinu válíme na podložkách a občas do toho střihneme kobru nebo psa hlavou dolů. Měla jsem pocit, že tohle bych zvládla, i kdybych si do sebe aplikovala šicí stroj nebo součástku do letadla.

Jenže tentokrát se nezhaslo a začátek proběhl nezvykle dynamicky. Prudce vydechujeme do břicha, ponouká nás lektorka. A když jsme potom všechny zamířily v pozici bohyně a širokým dřepu k podlaze, stalo se, co se bohyním prostě nestává: činka opustila svůj bezpečný prostor a odvážně si klestila svou vlastní trajektorii skrz moje spodní prádlo. A legíny. V tom fitku musíte jít okolo recepce, kde postávaj hloučky svalovců cestou do posilovny, a taky musíte vyběhnout jedny a druhý schody, a taky jít kolem solárka, než se proklestíte svou uličkou hanby na záchod, protože tohle nikde po cestě prostě nevyřešíš.

Dneska se mi zobrazují reklamy na yoni vajíčka. A říkám jim, že ne. Vajíčka za sebou prostě odmítám trousit dokonce i já, člověk, který už nemá žádnou důstojnost.

Přesně taková pocitově byla, fakt!/ Giphy

Manifest krátkozrakosti: Nejsme slepouši, ale aristokratický jednorožci

 

Jsem krátkozraká. Jste taky krátkozraký a stydíte se za to? Necháváte si od mafie očařů a optik namluvit, že jde o refrakční VADU? Tak takhle s náma zametat nebudou, kámové v mlze! Dneska si vysvětlíme, proč je krátkozrakost novej bitcoin nebo změna pohlaví. Jestli krátkozraký ještě nejste, na konci tohoto textu uděláte všechno proto, abyste ostře neviděli dál než na dva metry.

Krátkozrakost je z evolučního pohledu stejně vzácná jako 6 prstů a jednorožci. Všichni normální lidi pořád vysrabeně checkovali obzor, jestli se někde kilák před váma náhodou neobjeví silueta predátora. Nám, krátkozrakým lidem, musí šavlozubej tygr nejdřív zaklepat na rameno, abychom na chvilku odložili pazourek. Vidíte, a stejně jsme přežili! Stačí jeden mžouravej pohled do jantarových očí a tygr pochopí, kdo je tady pánem. A ještě u toho vypadáte zatraceně sexy!

Krátkozrakost je matkou fantazie. Vysvětlim. Em má oči jako sokol a i skoro po 20 letech furt občas zapomene, že něco nemám šanci never ever vidět. Koukej, sova, ukazuje nadšeně Em a je to asi půl kiláku a ještě za rohem. Dřív jsem se ptala: a jakej strom? Jaký větve? Myslíš za tou černou rozmazanou tečkou? Teď říkám: Jééé, ta je krásnáááá. Em vidí sovu, ale můj mozek si tam dopočítá třeba sedícího mrože s fajfkou a toho prostě v lese s normálníma očima fakt nepotkáte. Taky never ever.

V Japonsku je krátkozrakých 80 % lidí v populaci. A přesně díky tomu tahle země umí nejostřejší meče, kaligrafii, ze kterým dalekozrakým národům padá čelist, hranatý melouny, humanoidní roboty a automaty na použitý kalhotky. Nejsme krátkozraký, jsme jen od přírody dokonalý jako Japonci!

Krátkozrakost tříbí intuici. V improvizaci je spousta disciplín, na který potřebujete držet oční kontakt. A tohle se nedá jen tak v tichosti vošulit jako když děláte, že vidíte sovu v lese. Ten oční kontakt může totiž přijít od kohokoliv z 10 lidí v celý místnosti, a když si nevšimnete, tak dostanete do ksichtu třeba taky pecku míčkem. A víte co? Nedostávám pecku míčkem. Nevím, čím to je, ale já tu snahu navázat kontakt vidím prostě něčím jiným než očima.

Když máte krátkozrakost, tak nemáte dalekozrakost: Žádný luštění titěrných písmenek na složení žvejkaček: na všechno blízko vidím skvěle. A když to není blízko, mám nohy, ne?

Krátkozrakost z vás dělá aristokraty o level výš nad všemi plebs. A jsme u cíle dnešního sdělení. Jak už všichni víme, Em odjel do Argentiny a tenhle post, jak jste jistě pochopili, opět není o strhujících dobrodružstvích, co zažívá. Sorry jako, napište si mu sami do komentářů, ať si založí blog. Já to do něj hučím už pěkných pár let, vždycky, když se mu nelíbí, co o něm píšu (takže pořád).

Někdo jezdí na druhou stranu zeměkoule a někdo jede do rodnýho maloměsta, který vám teď chci ilustrovat, protože tohle je moje ABSOLUT maloměsto. Něco, co nepochopí Em z Brna, kterýmu přijdou malý města a vesnice KOMUNITNÍ, protože se moc dívá na seriály.

To si tak sedím v místní hospodě, kam jsem vzala děti na oběd a jak už jsme si řekli o té intuici, nemůže mi ujít, že mě asi od 3 metry vzdáleného stolu griluje pohledem nějaká šílená ženská, co vypadá jak vylisovaná záložka z Erbenovy Kytice.

Zaostřím a chvilku v mozku prohledávám katalog známých tváří. Ale protože mi hází jen výsledky jako je Polednice nebo Zemřela matka, do hrobu dána, tak tenhle prohledávací algoritmus shodím a radši si vyrábím levnej dopamin pohledem do meníčka, když ta ženská vezme telefon a začne do něj agresivně vyřvávat:

„No, Pavlínko, seš to ty! Představ si, je tady ta Psice Psicová a dělá, že mě nevidí! To Je co?!

Jo, i děti tady má. Kluka a holku. Ty taky nezdravěj. A jak je vychrtlá! Vona prej bydlí v Praze, říkala paní Jedličková. No nemá tady chlapa, esi není rozvedená?!”

Nevíte, proč si lidi myslej, že jsme my krátkozraký taky hluchý jak polena? Díky tomuhle dialogu se mi ale v mozku přece jen sepnuly ty správný neurony: tohle je přece matka mý bývalý nej kamarádky z puberty! Ta stejná, co mě nenáviděla už dávno. 

Tím se vysvětluje i to, proč se jí tak dotklo, že jsem nepozdravila: nemohla mi totiž pozdrav neoplatit zpátky. Vidíte-a tohle by se vám v normálním zrakovým spektru taky nestalo.

giphy.com

Co mě to popadlo?!

 

Začneme dobrýma zprávama. Přibyde sem postů. Pravděpodobně značně labilních, syrových a rozkolísaných, prostě jak to máte nejradši. Em totiž už za chvíli odjede na víc než 2 týdny do Argentiny. Bod jeho odjezdu je pro mě vždycky něco jako velký třesk a následný rozpínání vesmíru, doprovázený nejrůznějšíma katastrofama, který dopředu nevymyslíš:

Pravděpodobně se podělá nějaký extrémně důležitý spotřebič. Statisticky to bude něco s přirozenou slabinou v nekontrolovaným odtékání. Vzhledem k tomu, že nemáme kotel, to bude tenkrát pračka.

Nejspíš mě jedno z děcek vyděsí k smrti tím, že nepřijde do večera domů a nebude brát mobil. A k tomu v mezičase obvykle přichází zpráva od Ema: „Kolem stanu se potulují medvědi. Tady je číslo mý cestovní pojistky.“ Umře křeček a na všech stropech budou kolečka od raketek z coly a mentosek.

Ale zatím je to všechno zalitý sluncem, mrkněte z okna. O víkendu jsme byli za Emovou rodinou na Lipně, kde to v tomhle počasí vypadá trochu jako v Hallstadtu.

Emova rodina je velká jak mléčná dráha, pokud mám zůstat v intergalaktickým slangu. Ze začátku jsem si v ní připadala méněcenně, protože nás bylo v celý mojí rozšířený rodině pět. Tyhle nízký počty ale moje rodina kompenzovala dysfunkčností, takže jsem v dětství považovala všechny filmy o velkých rodinách včetně Kmotra za pohádky pro malý naivní děti. Protože rodina je přece to, když se dva hádaj, někdo se nechtěně narodí a zbytek prarodičů se s poloviční úspěšností snaží předčasně zemřít, ne?

Takže když mě Em v určitý etapě vztahu vzal do svý hřejivě italský rodiny, připadala jsem si nejdřív jako divokej potkan od popelnic, kterýho si přinesl jako mazlíčka. Emova rodina mu to ale kupodivu nerozmluvila a to i přesto, že jsem se s jeho mámou seznámila v tričku naruby a rozcuchaná, protože se vrátili domů dřív než nahlásili.

Časem se tahle galaxie nafoukla o 6 dětí. Každý z nich je speciální, ale jedno je úplnej unikát: Tom v autistickým spektru. Nemám žádný ambice vám tady psát o tom, jak náročný to s ním umí bejt. O tom prostě žádná. Ale mám ambice napsat vám, že umí být okouzlující:

Na stole leží mísa asi s kilem čokoládových preclíků, protože jak už víte, je nás moc. Ty čokoládový preclíky jsou jak tvrdá droga, slaný a sladký. Dáte si dva a jste vyřízený do konce dne.

„Vy jste někam přesypali ty preclíky?“, ptá se asi za 5 minut babička, „byly tady v tý prázdný míse.“

Nikdo nic, jen Tom zoufale vykřikne. Vykřikne proto, že neumí lhát. I kdyby uměl, jako jedinej má pusu od čokolády: „To jsem byl já!“

„A proč jsi to snědl celý, vždyť já bych ti dala. Aby ti z toho nebylo špatně,“ obává se babička.

„Já nevím, jak se to stalo.“ lamentuje nad preclíkovým fantomem Tom. „Co mě to popadlo? Jen jsem se koukal a najednou jsem se přistihl, jak to do sebe hážu. To vůbec nešlo ukončit, babi!“

„Co mě to popadlo“ se stalo univerzální hláškou na celej víkend – od rozhodnutí zkrátit si cestu přes hospodu s ultra nepříjemnou obsluhou až po nestydatý podvádění při hraní deskovek. 

Mimochodem, jen za dnešek jsem všímavě napočítala hned několik dalších momentů, kdy jsem neučinila úplně správný rozhodnutí, ale rozhodně to nejpříjemnější. A jaký jsou vaše nejoblíbenější přepadovky ve svý vlastní hlavě?

Houby jsou závod, kterej může vyhrát každej. I ty!

 

Je jedno, že je důchodová krize, je párek, že nemáme rychlovlaky ani digitalizovaný stavební řízení. Jsme velkorysí, protože rostou houby. Socky přetékají koši a ustaranými emotikony. „Kam to mám dávat?“ „Dvě hodiny jsem čistil ty klouzky.“ „Pomoc, další smaženici už nezvládnu!“

Em je naštvanej, protože chodí do lesa celej rok a přes celej rok se tam můžete potkat maximálně s vrahama, co tam zakopávaj svý oběti. Teď jsou lesy plný normálních lidí a Em se bojí vyčůrat za stromem, protože tam vtrhnou ječící houbařky s košíkama a za úchyla bude on.

Myslela jsem, že přehání, ale nakonec vyhrála moje vrozená zvědavost a co si budem – zištnost a musela jsem na houby taky. Proč se mám trápit sama s rychlovlaky, když můžu jíst zadarmiko a bez vstupnýho smaženici jako většina republiky?

Navíc máme v rodině silnou houbařskou větev. Můj prastrýc Jožka byl třeba s drancováním lesů proslulej i v rámci širšího příbuzenstva. Kromě tloušťky vynikal slabozrakostí a jak vás už nepřekvapí, naší typickou rodinnou lakotou. Strýc měl ženu Ivanu, která svým vzezřením naprosto odpovídala jeho zrakovému handicapu, a jako bonus byla hrozně hádavá a líná. V tomhle genetickým složení, který by zamotalo hlavu i rodičům Hitlera, dorazili vždycky na podzim s obříma košíkama za babičkou mý mámy. Na sudeťáckej venkov, obklopenej hustým lesem.

Ivana zůstávala ve svým fajnovým městským oblečení u babičky v chalupě, kde se nalívala kafem a urážela zbytek rodiny, zatímco Jožka chodil po lese a sbíral. Sbíral všechno. Vysypal to potom babičce na stůl, která se chytla za hlavu a za rouhavých výkřiků k panence Marii sedmibolestný vyházela všechny muchomůrky a satany. Původní kupa hub se zcvrkla asi tak na desetinu, babička jim k tomu přibalila domácí vajíčka a s úlevou sledovala, jak jejich auto odprdělo zpátky na maloměsto. Babička byla bohyně promarněný příležitosti: Jožka umřel brzo. Ale na infarkt, ne na otravu.

Ale zpátky do lesa: je jedno, kam vlezete. Všude natrefíte na:

Rodiny

Český rodinný sport na 5? Houby. Typický soutěžní oddíl zahrnuje 2 dospělý a 2 děti ve stejných šusťákových dresech. Matka rodu nosí koš, otec se snaží zamachrovat a najít největší naleziště, děti rozkopávaj muchomůrky a řvou. Když se tahle archetypální smečka potká s jinou rodinou, všichni ztichnou a jen si chamtivě přeměřujou velikost tašek a košíků. Sotva konkurenční skupina zmizí za pasekou, hodí se na ní veškerý neúspěchy. VONI nám to vysbírali!

Mykologové

Nenápadný týpci v podzimních barvách, který splývaj s lesem. Hnědý kalhoty, šedá bunda, jejíž hrudní vybouleninu tvoří ukrytá publikace „Chráněné houby v českých lesích“. Poznáte je podle toho, že jim z košíku trčí fialový a azurový houby, po jejichž konzumaci byste vy osobně umřeli v krutých halucinacích a promluvách ke svatý Tereze. Oni ne. Nasbíraj si vždycky, v jakýmkoliv ročním období. Právě proto je na podzim v lesích moc nepotkáte, protože jsou z normálních hub znuděný.

Ztracení senioři

Na první pohled zaměnitelní s mykology, na rozdíl od nich jsou ale v lesích (doslova) k nalezení jenom na podzim. Vděčný druh, za kterým se až do okolních lesů často táhnou rojnice dobrovolníků a policejní psi.

Tripaři

Někdy vypadají podobně zmateně a ušmudlaně jako senioři po pár dnech toulání po lesech. Tripaři se ale dokážou zrasit už po pár hodinách pojídání lysohlávek a válení v listí.

Vrazi a klíšťata

Podzim není žádnej důvod k tomu, aby lidi nepáchali trestný činy. Nikdo nestojí o publicitu, ale jinak to prostě nejde. Mají nám snad házet svý oběti do kontejnerů měst, to chcete? Nemyslim si.

Média kromě nálezu metrových hřibů tedy plní i titulky o tom, jak rozvášnění houbaři, co za suchohřiba zalezou i do nejhoršího roští, nachází mrtvoly, který si tam v klidu tlejí už od konce minulý sezóny. Kdo to od vraha s lopatou neschytá jako nežádoucí přihlížející, toho setne klíšťová encefalitida o pár týdnů dál.

Ale dycky to stojí za to: vaši pozůstalí můžou návštěvám ukazovat metry zavařovaček hřibů naložených v octě nebo pytle sušených hub, který voní jak packy štěněte. Houby jsou prostě závod, kterej může vyhrát každej z nás. Milionář z chatrče po česku!

Giphy.com