středa 27. května 2020

5 věcí, které najdete v kanclu dva měsíce po

„Do práce? Ty už tam chodíš? A jaký to je?“ sesypali se na mě včera lidi na impru a chtěli vyprávět podrobnosti. Jo, přesně tohle s námi koronavirus udělal. Vyprávíte o pondělí v korporátu a lidi kolem vás vytvoří hlouček a nevěřícně opakují každé vaše slovo, jako když se Hernán Cortéz vrátí ze svého tažení po Aztécké říši.

Takže. Jaký to teda je v práci dva měsíce poté? Postapo! Jako vrátit se pro věci do paneláku v Pripjati po výbuchu Černobylu.

1.   Nikoho

Šéf našeho HR oddělení nám poslal naléhavý mail, vygenerovaný nejspíš podle předlohy povolávacího rozkazu. Samozřejmě, že myslíme na vaše zdraví, ale firma tebe (hlavně mně!) potřebuje. Takže se do kanclu dostaví všichni mladší 65 let s BMI indexem pod 40. V pondělí s překvapením zjišťuji, že naše firma zaměstnává většinu českých seniorů a lidí, co si tykají s obezitou a HIV, protože jsem na patře skoro sama. A to i přes motivační uvítací balíček, co se rozdává na recepci. Najdu v něm sterilní muffin v igelitovém trojobalu a roušku. V Černobylu by nechyběl dozimetr.



2.   Neidentifikovatelné ležící objekty

Lekačka z béčkovýho horroru. Talířek a na něm něco svraštělého, z čeho trčí chlupy. Potkan, který přišel mstivě zemřít explicitně na můj stůl a lehl si na talířek? Mafiánský vzkaz? Bližší analýza a pár zasutých vzpomínek ukazují na zázvor do čaje.

3.   Hledám dům holubí

Znáte to. Ten pocit, že na vás někdo kouká. Že někomu vyloženě vadíte. Tyhle negativní emoce pochopitelně nevydává zázvor, ale někdo, komu vadí změna zavedených pořádků. Konkrétně holubům za oknem. Poskakují na parapetu s větvičkama v zobáku a fakt nejsou zvědaví na to, že budete očumovat jejich hnízdění.



4.   Útok zevnitř

Takže radši děláte, že nevidíte plesnivej zázvor zleva ani holubí rychlovku zprava a soustředíte se na svůj nedomrlý muffin v uvítacím balíčku. K téhle lahůdce by to chtělo macchiato a jestli v pondělí něco může být dobrá zpráva, tak je to bezpochyby kávovar připraven splnit všechny moje vlhký kofeinový sny. 

A potom přijde ta zásadní chyba. Jedu na autopilota, otevřu lednici a vyndám mlíko.

Jenže tam neexistuje nic jako tekutý mlíko. V krabici je mlíko ve skupenství gelu. Obecně celá lednice budí dojem, že jsem se po vydařeným večírku se známostí na jednu noc probudila v domácnosti sériovýho vraha. V překvapivých a originálních skupenstvích je v lednici skoro všechno - od sendvičů po zapomenuté špekové knedlíčky se zelím, které dychtivě přetékají z krabičky a plní kuchyňku omračujícím pachem mršiny.

5.   Vzpomínky na karanténu

Zabouchnu lednici a pocítím tichou vděčnost, že jsem na stole zapomněla jen zázvor. Čas jít na schůzku. Schůzka se odehrává na Teams, takže to pro nezaujatého diváka vypadá, že sedím sama v prázdným kanclu a povídám si s hlasy v mém notebooku. Mezitím venku klovou holubi do okna a o stěny se opírá těžkopádný buket prasečí smrti se zelím.

A hlavou se mi prohání všelijaký myšlenky. Třeba, že to doma s těma dětma vlastně nebylo tak úplně zlý. Vždyť jsem vám to říkala celou dobu.

úterý 19. května 2020

Echt gold


Literárním překvapením posledních týdnů je, že se u dětí ujala i tak retro četba, jako je Pipi dlouhá punčocha. Já si zavzpomínám na dětství a děti načerpají novou inspiraci, třeba že potřebují živou opičku s vlastní postýlkou k Vánocům. Nebo na píditelství, což je volně přeloženo čmuchání po ulicích a sbírání odpadků. Já potom nalézám a v horším případě rovnou šlapu na šrouby, kousky zapalovačů nebo přívěsek tří sester s otvírákem a hlasitě žasnu.

Nacucané klíště na parketách z posledního příspěvku proti těmhle liturgickým předmětům působí ještě celkem útulným dojmem (beztak vypadlo z opice, kterou přede mnou děti skrývají v komoře…).

Opačným pólem zrezivělé žiletky, kterou se nejspíš podřízl zhrzený milenec v parku, je poslat Žmura se stovkou pro snídani a dostat zpátky drobný a zlatý prsten.

„Ležel na chodníku úplně osamělej a nikdo nikde nebyl“ dušuje se Žmur, když vyzvídám, jestli ho nestáhl z prsteníčku zhrzeného milence podřízlého žiletkou, kterou shodou okolností taky máme.

Zůstali jsme stát tváří v tvář etickému problému. Co se dělá s nalezeným zlatem? Na to má Žmur poměrně jasnou odpověď a se svým metodickým přístupem vytvořil dokonce vlastní tabulku.

2/3 si nechá (čti nasyslí, protože Žmur je zatvrzelý spořič a utrácí se jen z našeho).
1/3 nám přidá na nový byt.

Potěšilo, i kdyby to byl jen důvtipný manévr, jak nás citově zaujmout a odvrátit od možnosti, že se prsten bude odevzdávat na příslušné úřady. Toho se ale Žmur nemusel bát, protože poslední kontakt s policií ve mně rozhodně nevytvořil atmosféru důvěry a nepřekonatelné touhy zvonit v sobotu ráno na nejbližší stanici.

V tomto směru se zdál být rozumným kompromisem letáček „NAŠEL SE PRSTEN“ rozvěšený v blízkém okolí. Následující dny se nedělo nic. Potom jsem dostala e-mail s žádostí o fotku. A že by se ho laskavý pan K.V. tedy případně ujal, pokud jako nejsou další zájemci. Jako druhá se ozvala paní Marta, jestli se u prstenu nenašlo osmiměsíční bílé koťátko slyšící na jméno Máša a taky mi začalo chodit víc spamu. Tím jsem považovala svou snahu za uzavřenou a jak do mě hučel Žmur, mělo by se to nacenit.

Takže jsem se dostala jsem se do mnohem horší fáze, než je spam a ztracené koťátko, a to obíhání starožitnictví.

V prvním zlatnictví na mě za pultem hleděla prodavačka dost přezíravě. Úplně jsem viděla ty myšlenkové pochody – matka závislá na heráku? Gamblerka? Otec neplatí alimenty? Chudák chlapeček. „To bychom vám vzali maximálně na váhu“ řekla nakonec váhavě. "Přijďte zítra, až tu bude šéf."

Druhé starožitnictví byla naše divoká karta. Tady se na žádné morální soudy nehrálo, a to už od výlohy. Medaile za statečnost partyzánů narychlo směněná za pár stovek na vodku. Brože starých dam prohrané v karbanu, židovské zlato a masívní zlaté řetězy drogových bossů. „Tady jsme doma“ vydechl Žmur.

Ani obsluha se tady nekonala konzervativní formou prodavačky s melírky a francouzskou manikúrou. Úřaduje tady svalnatý bodrý chlápek s mizernou češtinou a čečenským přízvukem. Pod pultem bych to tipovala na kalacha a zlatý zuby v krabičce od nábojů. 

„Ukazujtě“ vyzval nás hned dychtivě a podrobil náš prsten nemilosrdné zkoušce.

„Četernáct karátů, málo málo“ spadlo jeho nadšení o polovinu hned v první minutě.

„A briliantík falešná“ klesl jeho chraptivý hlas až do mínusu. „Nebrat. Dalšího nic?“

Přívěšek tří sester ani šrouby jsme sebou neměli, takže za námi rychle zapadly dveře. Pan starožitník za námi ale přátelsky mával od stolu, možná ve Žmurovi ucítil talent.

„Třeba bychom se mohli podívat po Máše? Paní Marta za ní nabízí odměnu…“ nabídla jsem Žmurovi alternativu a kupodivu ji přijal. Ode dneška se tedy nebudou po bytě válet jen šrouby a kočičí zlato, ale taky nalezená zvířata a lidé čekající na vyzvednutí. Něco mi říká, že by pro nás mohl mít zakázku i pan starožitník!


sobota 9. května 2020

Klíšťokalypsa


Spirochety útočí, tetracyklin vrací úder

Nadpisy mi nejdou dlouhodobě, ale propálit pointu v prvním slově… tsss. Omluvit mě může snad jen mozková mlha, kterou údajně může způsobit masový hrob borelií, brutálně povražděných tetracyklinem. Toho mám teď docela dost. Spirochet asi taky.

Vůbec je teda divný, jak to všechno začalo. Z lesa (no ne, to je překvapení…) jsme se ten den vrátili z vydatné procházky kolem potoka (aha, a nezkontrolovali se pořádně, že jo?).

Ne, sorry jako. Za a) doufám, že si nebudu skákat do řeči během celého dnešního postu a b) zkontrolovali jsme se mým obvyklým paranoidním pohledem, tzn. včetně důkladné inspekce prostoru mezi prsty u nohou a za ušima.

O to větší šok byl, když jsem si našla klíště na boku a to večer druhého dne. Moje preferovaná teorie zní, že infikované klíště trpělivě číhalo v koši na prádlo a přelezlo si na nedělní tričko. Samozřejmě před vámi nebudu tajit ani pikantní detaily o tom, jak nenakládat s klíšťaty: Profesionálně odoperovaného parazita eM manifestačně rozdrtil v kapesníku, aby mi dokázal, že tenhle „malej nešťastnej chudák“ nebyl ani nasátej (přeneseně nemůže přenášet nákazu).

Nebyl, no. Jestli ho něco tlačilo, nebyla to rozhodně moje krev, ale plný bříško spirochet.

Stejně jako ve Vetřelcovi se nějakou dobu nedělo vůbec nic. Potom kapitánka Ripleyová začala jevit neurčité příznaky virózy, které v dnešní době mnohem snadněji zaměníte s Covidem. A desátého dne se objevil - neurčitě ohraničený Flek.

Flek prozkoumala řada známých a taky moje doktorka, podle které to není úplně typické, ale rozhodně na antibiotika. Řekli byste si, že kobercová palba tetracyklinu včas podchycený flíček vypálí během jednoho dopoledne, ale to se rozhodně nestalo. Naopak to nejdřív vypadalo, že jsem místo prášku začala ve velkém konzumovat pěstební substrát na množení spirochet. Skvrna se s každým dnem na antibiotikách rozlezla o dobré tři centimetry.

Třetí den se flek přestal roztahovat. Což se dá vysvětlit tím, že spirochety odpočívají po dobře vykonané práci, užívají si nechráněný sex, nebo se jen válí na lehátkách a usrkávají tetracyklin brčkem. Zkusím nebýt na chvíli tak negativistická a považovat to za dobré znamení.

Co ale za dobré znamení prostě považovat nemůžu (a to ani v mozkové mlze Herxheimerovy reakce) je, když mi Žmur přinese papírový kapesník – a v něm... wait for it!

Abych to trochu vyhrotila jako Erben v Kytici: „Hlavička bez tělíčka a tělíčko bez hlavy“ – rozmačkaný nasátý klíště v kaluži krve. Prý ho našel, jak se batolí přes obývák někam do kuchyně.

1. Nevím, co je to za divnou genetickou dispozici, mít nekontrolovaný nutkání mačkat klíšťata v kapesníku?

2. Chápala bych, kdybychom žili jako Anče, Kuba a hajnej v krkonošský myslivně. A chovali čuvače, nebo aspoň jezevčíka. Ale v pražským bytě?

3. To klíště s námi muselo být aspoň čtyři dny od posledního výletu, po kterém následovala obvyklá paranoidní prohlídka a sprcha všech členů domácnosti.

4. Nikdo na sobě nemáme žádné vpichy a kousance, kromě mého hýčkaného boreálního fleku (za který, jak už víme, může nenasátý klíště).

5. Jediný, kdo se přes hustý porost nedá pořádně prohlédnout, je Chlupina. K této  teorii šíleného vědce je třeba dodat, že Chlupina, ignorujíc všechny hlodavčí výběhy, se už pohybuje v části bytu úplně navolno (včetně  té, kde bylo nalezeno a násilně explodováno klíště-násoska).

6. Divíte se mi, že se divím, kde to proboha žijeme?

7. Nemáte prosím nějaký efektivní tipy a triky na tu boreliózu? Kromě bazénové chemie a odvaru z muchomůrek červených (jo, i to už se ke mně dostalo). Ale otrávená si zatím přijdu dost i bez hraničních experimentů.

Spirochety. Šroubovice, bičík a kousek bílkoviny na cestu.
Stejně vypadají i ty, co způsobují syfla.
(O tom vám snad psát nikdy nebudu!)




pondělí 27. dubna 2020

Karanténní komisárek: Víc než chlebík


Tentokrát na to půjdeme pozitivně, žádné stesky – ani ty pravdivé, třeba že jsem si nechala vyříznout mateřské znaménko, abych mohla být aspoň chvíli o samotě.

Karanténa je přece od toho, abychom dělali věci společně. S láskou. Třeba takový domácí chleba. Ten u nás byl na pořadu dne několikrát, ale vždycky v době, kdy bylo snadné zajít do obchodu a koupit tam mouku a droždí. Takové nápady mají stejný potenciál dobrodružství, jako jít po naší ulici a šlápnout do psího hovna. Prostě víte, že se to stane.

Když celé planetě došlo droždí, projekt domácí chleba se rázem přetavil na akci odpovídající záchraně dětí z Beslanu, nebo aspoň neopatrného koťátka ze sloupu elektrického vedení (spoiler alert: finální výrobek opravdu připomínal koťátko, které se bohužel zachránit nepodařilo. Ale aspoň bez přiškvařených chlupů, takže bochník versus lid 1:1).

Krok 1: Vybíráme suroviny
Nejdůležitější a nejotravnější část celého procesu. Rodina se sejde a rokuje o všem, co by měl chleba obsahovat. Semínka slunečnice, nebo lnu pro zdravou stolici? Žitnou mouku od farmáře Čvaňhary? Gumové medvídky? Výsledkem je hustě popsaná A4, seškrtaná o lanýže a vánoční kolekci.

Krok 2: Nakupujeme úplně jiné suroviny
„Bio mouka? To mi ani nepřipomínejte. Prášilo se na to dva roky a nebejt koronaviru, tak se to neprodalo snad nikdy“, ulevuje si prodavač Karel z Žabky. „Mám hladkou a ňákou chlebovou.“

Krok 3: Kvásek je choulostivá ryba ze dna Mariánského příkopu
„Ňáká chlebová“ pro eMa není důvodem, aby svá očekávání snížil. Ukazuje mi nakynulé kvásky z fotobank a online kuchařek. Pochopila jsem, že kvásek je něco jako křehký organismus závislý na teplotě, pH a seismické aktivitě euroasijské tektonické desky. Něco jako naše pokusy s listonohem. Vyskytuje se na zemi dva miliony let, pak jeden den nevyměníte baterii do ovladače topení a do rána je po něm. Dva miliony let snahy v prdeli.

Em někde (z Babičky?) vyčte, že hospodyně dřív strkaly kvásek do záňadří, aby nevychladl. „Žádnej smradlavej ulepenec si do podprsenky strkat nebudu“ oznámím mu své stanovisko, přičemž pouhý náraz této negativní energie kvásek o trochu ufoukne. eM ho ochranitelsky zabalí do utěrky a svetříku Čičmanina plyšového medvěda. „Jestli mu dáš i jméno, počítej s tím, že ti ho bude líto strkat do trouby“ prozradím eMovi starou pravdu holek z venkova.

Krok 4: Proč jsou zadělat a podělat příbuzná slova
Po pěti dnech je kvásek zbaven jména a nakynule se rozhlíží ze zadělávací mísy. eM ho smíchá s moukou a vysype do něj několik balení kmínu (což si bere jako výmluvu pro to, že už se tam nevejde lněné semínko a lentilky). Taky si myslíte, že těsto konečně poletí do trouby?

„To jste se zbláznili“ řekl by vám eM stejně jako mě a dětem. „Teď musí vykynout těsto.“ Což se děje zásadně pouze pod designovou skandinávskou utěrkou a můžete se jen modlit, aby Kim neodpálil raketu a vzniklá amplituda díky butterfly efektu neohrozila kynoucí proces. Naštěstí si můžeme oddychnout, Kim odpočívá v umělém spánku a těsto díky tomu prospívá. Díky Kime!

Krok 5: Pořiďte si atomové hodiny
Těsto kyne dvanáct hodin. Myslím tím 43.200 vteřin, ani o jednu víc. U nás to znamená vstát ve 4 ráno, těsto zadělat a konečně hodit do trouby.

Na mě je čtvrtá ranní rurální až moc. To už fakt můžu při dlouhých zimních večerech drát přejeté holuby, nebo tvarovat plstěné bačkory z vyčesané srsti Chlupiny.

„No, do osmi, devíti ráno to snad počká, ne? Když už se to táhne pět dnů“ zkusím vyjednávat. eM si místo odpovědi nastaví budík.

Krok 6: Postav třeba chleba, upeč třeba zeď
V sobotu ráno mě vzbudila vůně chleba. Bylo to jako probudit se v pekárně, nebo vedle řidiče v dodávce rozvážející rohlíky. V našem případě měl řidič dodávky spánkový deficit a výraz naprosté nedůvěry ve svět, lidstvo a spravedlivost. 

Za ním se na lince krčilo něco, co by se snad dalo nazvat chlebem ve 2D animáku.


A víte co? Na rozdíl od listonoha jsme to stejně sežrali.

úterý 14. dubna 2020

Keška ze záhrobí


Možná znáte taky pár lidí, co mají plno sebelítostivých připomínek k pobytu v karanténě, a přitom nemají děti. Případně disponují obrovským pozemkem, kde se děti svolávají gongem jednou denně k večeři a do té doby o nich nikdo neví, ani vědět nechce. Případně sladká kombinace obojího, kdy se párkrát zapomnělo třísknout do gongu, děti zdivočely a zabydlely se v pohostinnější domácnosti jako venkovské kočky.

Když vás korona zastihne v Praze bez chaty u Sázavy, obvykle o dětech víte až moc dobře. Naše výlety se zúžily na přilehlé parky, pár nesměle otevřených zmrzlinářství a nemnoho dalších atraktivních cílů, kam se dá dojet na koloběžce. Chtělo to novou výzvu, která na sebe nenechala dlouho čekat. Geocaching.

Od minulého týdne se tak po našich obvyklých trasách se Žmurem pohybujeme výhradně jako usual suspects. Jeden z nás se dívá do mobilu a nenápadně sleduje okolí. Ten druhý mezitím strká prsty do okapů, děr v omítkách a potkaních hnízd. Jsem ta druhá, těší mě. 

Na to, jak skvěle se Žmur vyzná v mapách, projevuje pozoruhodný nedostatek pozornosti při hledání keší. Nechci si připouštět, že by mě zneužíval jen na špinavou práci. Každopádně při prohledávání Olšanských hřbitovů jsem zašla ještě o pár bodů níž, než je lov typické pražské kešky důmyslně ukryté pod vrstvou holubinců a odhozených stříkaček.

Měla to být zastávka na pár minut. Ale na hřbitov se vždycky dostanete snáz, než ven, to vám můžou místní rezidenti jenom potvrdit.  První problém byl v tom, že v nápovědě nebyla ani zmínka o nějakém orientačním bodu, třeba u masového hrobu. K tomu si připočtěte paranormální jevy, díky kterým šipka na mapě pořád běžela dopředu, i když jsme stáli.

„Hledáte někoho?“ zeptá se nás po pár kolečkách starší paní s velkou koženou kabelou. Z kabely jí čouhá motyka, což tady na Olšanech znamená jen dvě věci. Buď potřebujete někoho zakopat, nebo naopak vykopat. Obojí je ilegální a vypadá to podezřele stejně jako naše pátrací akce, což mi dodává falešný pocit spojenectví a důvěry se svěřit.

„Víte, my ani nehledáme nikoho konkrétního, jenom takovou… kešku.“

„A japak je příjmením?“ zajímá se živě paní. Tyhle paní znám, jsou jako moje máma. Po pár otázkách by situace neodvratně dospěla k bodu, kdy se za mnou se bude vršit kupka hlíny, rozsekaných kostí a zlatých prstenů. A to všechno ze soucitu, protože paní přes pokročilou artrózu ani pořádně neudrží motyku v ruce.

„To jste moc hodná“ odvětím slušně. „Budeme ji muset najít sami, to by nebyla ta pravá radost z nálezu“ a pohodím hlavou ke Žmurovi, který právě slídí kolem vykotlané hrobky. Paní Motyková pokrčí rameny a odejde.

„Mám to! Jsme u zdroje, Scullyová“ vyhrkne Žmur hned, jak paní zmizí za keřem (jo, v karanténě začal sjíždět Akta X).

„Ne“ řeknu rezolutně.

„Podle souřadnic jsme přesně na místě. Ty jsi v tom hledání vždycky nejlepší“ pokýve Žmur blahosklonně hlavou.

„To jsem, ale nemusím kvůli tomu ještě vymetat pohřebiště“ stojím si za svými právy.

Za pár vteřin se válím u hrobky a strkám do ní ruku až k lokti. Což zdálky bezpochyby vypadá, jako když jsem se v ní ukájela a zasekla se tam při orgasmu. Zezadu slyším významné odkašlání paní Motykové, která říká, že si to myslela a pohotově přisazuje pár nelichotivých narážek na vykradače hrobů.

Dostat v tu chvíli motykou po hlavě by byl epický závěr dnešního příběhu, ale to byste mě nařkli ze lži (a zase byste měli pravdu). Tak jen, že zatracená keška byla úplně jinde a taky nikdy nevěřte lidem s motykou v kabelce.

Jo, vlastně ještě jednu věc. Nevíte o nějakých dalších morbidních skrýších, až mi otrne?



úterý 31. března 2020

Dělám si to sama


Nějakou dobu jsem žila v přesvědčení, že jsem v životě celkem soběstačná. A skromná, hodilo by se vytesat pozlaceným písmem. Karanténa mi nastavila zrcadlo, nakřáplý mou vlastní pěstí. Jsem rozmazlenej nesamostatnej fracek.

Poprvé mi to došlo, když mi volali od zubaře: „Paní Psicová, všichni se díváme na zprávy, že? Takže vás asi moc nepřekvapí, že tu prevenci budeme muset odložit, počkejte si, vezmu si kalendář. Ém, na neurčito.“

„No moment, ale co čištění zubního kamene? A co když mě začne bolet zub?“ svíjím se v panice jako odhalený poloprůhledný členovec žijící ve tmě pod kamenem, kde zamýšlel pohodlně strávit zbytek svého života.

„Jsme ve válce“, prohlásí pateticky sestra. „Když vás bude něco bolet, přijdete si na akutní příjem a pan doktor vám to vytrhne. Vrtat se nesmí, nemáme respirátory. Pěkný den a děkujeme za vaši přízeň“, třískne sluchátkem.

Ten den jsem se naučila čistit zubní kámen pomocí nůžtiček na nehty.

Ještě pár dnů poté mě krutě brala rozrýpaná dáseň, než se mi podařilo pozornost přeostřit na jinou tichou bolest. Vlasy. Ty aspoň nekrvácí, ale zato mi začínají doslova přerůstat přes hlavu.

Vlichotila jsem se za tím účelem do přízně Em. Pro to jedno odpoledne jsem zapomněla na to, jak mě většinu života vysírá svou nezlomitelnou preciznosti. Jak by ustřiženou tapetu nejradši přeměřil elektronovým mikroskopem a křivě upižlané atomy rozřezal na přesné půlky gama nožem.

„Vlasy? Jak to jako myslíš, přibližně tři centimetry? Jakou odchylku na každé straně toleruješ? Dá se to vyřídit se zastřihovačem vousů? A proč zrovna já?“ je jen namátkový výběr otázek, které následovaly.

Naštěstí díky synchronicitě událostí kdesi o čtyřicet kilometrů dál F. zrovna stříhala loba.

F. je na tom se soběstačností mnohem dál než já a vsaďte se, že dokonce dál než vy. F. nečeká na karanténu a stříhá se sama už dávno. „Normálka“, odzívla si nad prvostřihačkou. „Na youtube toho najdeš mraky!“

O tom, čeho všeho mraky se dají najít na youtube, bych mohla napsat samostatný nechutný post. Když se ale pro dnešek zaměříme jen na stříhání vlasů, tak najdete hlavně videa s emotivní podkresovou hudbou, kde se na vás usmívají profi ostříhaný holky s fancy nůžkama. Vlasy si vážou do culíku na všechny možný strany, stříhají to lehkomyslněji, než já tapetu a z oslňujícího výsledku by se šla moje kadeřnice otrávit kysličníkem, pokud by měla aspoň kousek cti v těle.

Musím se přiznat, že mi to otevřelo úplně nový svět. Naučila jsem se to nejdřív bez nůžek, zato se sexy hudbou, vlněním boků, mrkáním a závěrečnými palci nahoru. Em to chtěl vidět večer bez oblečení, ale ve mně dosud kvasila hořkost nad jeho odmítnutím.

Když jsem si si žoužala culík našima tragickýma nůžkama používanýma zejména na domečky z lepenky, myslela jsem (kromě toho, že jsme ve válce a že by na mě sestra od zubaře byla hrdá) na to, že jsem si zapomněla přečíst komentáře pod tutoriálem.

Jak mě mohlo utěšit, většina z nás řeší ten samý problém:




Pak je to jako s koronavirem. Statisticky 80 % vyšlo ze sebestříhacích pokusů víceméně úspěšně (eM by vám to spočítal na stovky desetinných míst):



No, a pár z nás by skončilo na jednotce intenzívní kadeřnické péče. 


Nevadí. Doma to vypadá, že mám hlavu neustále flirtovně nakloněnou k jedné straně, ale pod rouškou se nějaká ta asymetrie schová. Za pár měsíců už budou tak dlouhé, že je budu moct položit na prkýnko a na jedno mávnutí přeseknout sekyrou. 

A jestli se ptáte, co dalšího mám v diáři na duben, tak je to odstranění mateřských znamínek a gynekologická prevence. Doufám, že aspoň s tím druhým mě eM už nenechá napospas hlubinám internetu.






pátek 20. března 2020

Tak jde čas: V karanténě


Jasný. Já vím, je to pro dobrou věc. Zatneme zuby a všichni to zvládneme. Dokonce vychází články o tom, jak je to pro rodiče jedinečná šance poznat svoje děti, v dobách hospodářské konjunktury narychlo políbené před spaním.

Jedna konspirační: Koronavirus vyvinuli učitelé během laboratorních prací, abychom si my, zpovykaní rodiče, začali konečně vážit, že se o krakeny někdo vydrží starat 10 měsíců a syndrom vyhoření si vyleží až během letních prázdnin. Moje druhá konspirační teorie směřuje ukazováček na nedoceněné kuchařky z jídelny, které virus kultivovaly ve várnici čaje, nebo na dně hrnce s nedojezeným rýžovým nákypem.

Ať je to jak chce, máme je doma. Když už máme simulátory nakažených, pojďme se podívat, jak to bude vypadat v rodinách, na které se koronavirus nedostane:

Den 1
Spíme do 8:15. Panebože, kdy jsme spali naposled přes týden takhle dlouho?! Po snídani si čteme z knížky a hrajeme slovní fotbal. Na slovo koronavirus vytvoříme řetězec slunce-elán-nálada. Home office je celkem fajn věc, když pořád padá připojení k VPN. Za to přece vy nemůžete. Odpoledne jdeme ven. Ještě v době, kdy si děti mohly házet balónem s jinými dětmi. Piju s ostatníma matkama kafe z kelímku. Venku řvou ptáci a vidím to na další tři měsíce celkem snesitelně.

Den 3
Spíme do 8.30, potom mi volá šéf. Přes víkend se posílily kapacity serverů a VPN je vytuněná pro naše nadstandardní zaměstnanecké nasazení, takže se žádná ranní pohoda s knížkou a kafem v posteli nekoná.

Uprostřed napínavé konferenční schůzky mě ze záchodu hlasitě volá Čičman. „Mamí! Pojď okamžitě sem. Zůstalo mi hovínko v zadku a nejde to utřít!“ Závidím všem lidem, kteří si můžou pustit mikrofon, aniž by ostatní připojení kolegové neslyšeli prdění, hádky o hračky, nebo jen bohapustý a celým bytem prostupující řev.

Den 7
Spíme do 6.30 jako vždy, protože děti si už svoje spánkový dluhy dávno dospaly. Dnešní ranní fotbal padaly slůvka jako nech mě spát- tyran-nutrie-eště jednou mi stáhneš tu peřinu a zabiju tě.

Den 10
Odpoledne jdeme ven, ne zcela bez podoby s komparzem duchařských béčkových filmů. Mám pocit, že mi slunce vyškvaří zornice přivyklé zatemněnému bytu. Lidé pro mě znamenají už jen hlasy v konferenčních hovorech. Já pro ně znamenám prdění, řev a žádosti o nápravu špatně utřenýho zadku.

Proto je pro mě překvapení, když v parku potkám Katku, jednu ze známých matek. Okamžitě se zarouškujeme a hulákáme na sebe přes lavičku. Katka těsně vyhrává 50:49 v soutěži o nejhorší děti, ale to jen díky tomu, že jí Anička v nestřežené chvilce zapnula kameru na notebooku a všichni se díky tomu mohli přesvědčit, že na home office nenosí podprdu a má fleky na noční košili. Děti si udržují přirozený odstup honěním se po parku. „Máš koronavirus!“ plácne mě údychaně Vincek, když nemůže chytit nikoho ve své věkové kategorii.

Den 13
Těstoviny jíme už čtvrtý den v řadě, když mě osvítí nápad při sypání žrádla do Chlupininy misky. Slunečnicový semínka jsou boží. Vůbec netuším, z čeho se vyrábí ty jasně červený a žlutý granule, ale po semolině a protlaku to chutná přesně jako lanýže, fakt. Jen trošku barví jazyk.

Den 17
S Katkou se potkáváme v Žabce a strašně se pohádáme o poslední toaleťák v regálu. Rozežene nás až prodavačka s rozprašovačem Sava.

V rámci velikonoční výzdoby a zapřažení dětí vyfoukáme vejce a nechám jim je ozdobit. Skoro na všech jsou červená koronavirová kolečka a tom posledním je napsaný „NENÁVYDÍM SVOU SESTRU“. No co, když se nezapne kamera, tak to koledníci stejně neuvidí.

Den 21
Ten den došlo žrádlo Chlupině. Snažila jsem se každý den užírat jen po jedné jasně žluté granuli, ale přerostlo mi to přes hlavu. Pěkně se mi po ní spalo. Na rozdíl od červených granulí, po kterých jsem několik předchozích dnů běhala v kolečku po obýváku.

Den 25
„Jíst křečka je normální věc“, vysvětluje eM Čičman.
„Jestli se bude ještě někdy lítat, podívej se do Peru. Tam jedí morčata úplně běžně a nikdo se nad tím neušklibuje“ dodávám, když obaluji Chlupinu ve strouhance.

Den 153
Ten den mě postřelila policie, protože jsem nezaregistrovala pátou změnu otevírací doby pro důchodce, která byla odhlasována během jednoho dopoledne. Špatně se mi před nimi utíkalo, protože si šlapu na vlasy a dovedu zaostřit jen v šeru. Jak dlouho už nefungují kadeřnictví?

Den 3285
Dnes dám na stůl slavnostní ubrus a zavážu si do drdolu vlasy vedoucí z kuchyně až k rohožce u vchodových dveří. Čekají nás domácí maturity. Doufejme, že si děti na vysoké vyberou obor, který budeme schopní vyučovat jednu lekci v předstihu jako dosud

Abych nezapomněla, Žmur si našel na Tinderu vážnou známost. Jeho Eliška je dobrá partie, vlastní jednu z největších výroben roušek na Vinohradech. Žmur se stěhuje i s Eliškou v mobilu do vedlejšího pokoje.

Den 12957
Když vyprávím svým vnoučatům, roztomilým malým kyborgům, přes Microsoft Teams o mládí stráveném venku, jejich operační systém na mě hází nechápavý error. Chtějí, abych používala modernější vzdálené přístupy, nakupovala na darknetu a neustále mi vnucují robotickou končetinu místo mého postřeleného pahýlu. 

Dobrou zprávou zůstává, že si za společný důchod v bitcoinech můžeme s eM dovolit hned několik pytlíků granulovaného krmiva pro křečky. eM už pár dnů spí a já píšu své paměti – odstavec po odstavci, vždy po každém kolečku kolem obýváku.

pátek 13. března 2020

Svařená griotka vděčnosti pro paní Baudyšovou


Když mi bylo devět, jezdila jsem každou sobotu za babičkou. Big adventure, sama přes celý město. Od jara do podzimu na kole. Jednou jsem se strašlivě vymázla na obrubníku pokrytým mokrým listím a babička mi potom čistila fleky od bahna na bundě, abych z toho doma neměla průšvih. Tenkrát bych měla dusno já (za roztrhaný tepláky) a ne máma (za to, že posílá malý dítě na kole bez dozoru).

Obvyklá návštěva babičky spočívala v all you can eat konzumaci lékorek, hraní hazardních karetních her o desetníky a čaji s Alenkou Baudyšovou, nejlepší kejmoškou babičky. Ten čaj babička vařila jen pro mě. Ibiškový. Aby aspoň barvou připomínal svařenou griotku, se kterou si ťukala s Alčou. Mám paměť na vůně a dodneška mám babičku ve vzpomínkách uloženou jako Alpu, levandulový mejdlíčka v prádle a sladký višně.

S Alčou babičku spojovalo několik věcí. Obě byly vdovy a obě se do baráku nastěhovaly nastejno. Občas se přede mnou babička s Alčou štengrovaly, kdo koho v tý době neměl rád víc. Babička si o Alče myslela, že má nezvedený děti a neumí vařit. Paní Baudyšová měla zase svůj jasný názor na babiččiny toalety a kožichy ještě z Innsbrucku, jejího rodného města. V našem poklidném maloměstě musela působit jako Dan Nekonečný rozhazující po ulicích třpytky a kokain.

Tohle všechno se přestalo řešit za okupace. Babička musela většinu kožichů prodat a kuchařské umění paní Baudyšové mělo najednou srovnání. Placky z brambor a mouky uměla stejně dobře jako babička. Občas se rozdělily o kus masa a paní Baudyšová nosila babičce silný slepičí vývary celý šestinedělí, když v lednu 1945 porodila tátu. Ne že by občas neřešily výši důchodů a připálený koláče, ale tohle v nich zůstalo až do mého dětství. Babička umřela pár měsíců po Alče. Vyhrála – to byla jejich poslední výzva. Kdo vydrží dýl.

Připadá mi, že se najednou lidi v mém okolí začínají chovat podobně jako babička s Alčou. Z hodiny na hodinu. Stejně jako je v posledních dnech večer všechno jinak než ráno.

Nevím, jestli sledujete komentáře pod minulým příspěvkem, ale vztah s firmou AAA Záchranné technické služby dospěl do vztahové roviny Kim Čong-un versus Donald Trump. Reklamace zamítnuta. Vyměňujeme si podněty na ČOI a tituly nejhorší zákazník roku jako mezikontinentální balistické střely.

Poslední dny mám vybitý mobil už odpoledne. Všichni píšou, volají, ptají se a zdraví, asi se s mnoha z nich nějakou dobu neuvidíme. Takže když volal někdo z AAA, nejdřív jsem si myslela, že jde o telemarketing ojetin. Místo toho volal nový ředitel ZTS, jak vám došlo určitě rychleji než mě. Neuvěřitelně sympatický pán, se kterým jsme probrali nejen (nově) uznanou reklamaci a starý kotle, ale taky ayurvédu, indický čaje a to, co jsme si o sobě navzájem mysleli, než jsme si zavolali.

Asi vám tady ani nemusím popisovat, jak boží je home office a kolik práce uděláte s dvěma dětma, co vám za zadkem odpalují prskavky z Vánoc. Ale. Díky tomu se začala formovat skupinka kolem krakeních spolužáků. Jedno dopoledne hlídáte vy a druhý den můžete fakt pracovat, protože jsou děti na střídačku jinde. Při vyzvedávání si dáte společný kafe a dozvíte se věci, na který dřív nebyl vůbec čas.

Nepopírám temnou stránku síly. Koronašmejdy, chrchlající lidi v metru a chrchlající lidi v práci, který se s vámi přes centrální klimošku solidárně rozdělí o obsah svých plic (zlatý prskavky za zadkem).

Ale pokud by z těch všech sraček měla na konci potrubí mezi lidmi zbýt esence vztahu babičky a Alči Baudyšové, bude to znatelný přilepšení, než to jen se sklopenýma ušima přežít.

středa 4. března 2020

Náfuka


Když už jsme tady nakousli téma věcí, co se nehodí.

Em v sobotu odjel na dva týdny na svou několik měsíců v předstihu plánovanou cestu do Kolumbie. Nebudeme se tady bavit o konspiračních teoriích, ale sotva za sebou zabouchl dveře, překročil hranice Prahy koronavirus, moje máma a taky začal ve stejný okamžik kapat kotel. Náhoda? Nemyslím si.

Přinejmenším ze strany kotle jde o předem promyšlenou a dokonale načasovanou sabotáž.

Doma to začalo připomínat strašidelný barák v koloniálním stylu, ve kterým se zlověstnými chodbami šourají už jen vyšetřovatelé paranormálních jevů s ghost metery, protože členové rodiny se týden po nastěhování navzájem upižlali nožíkem na máslo. Na konci filmu zpravidla dochází k odhalení, že barák stojí na indiánským pohřebišti. Upižlaný rodině už to život nevrátí, ale stay tuned. Těšte se na další díl, a do tý doby bacha na příbory a mrtvý indiány.

U nás to bylo podobný. Jdete spát a najednou vás z dřímoty vytrhne zvuk sestřeleného bombardéru Junkers 89 včetně smrtelného zachroptění generála Ernsta Udeta. Vyběhnete na chodbu vyzbrojeni nožíkem na máslo. A tam nic.

Ráno si umyjete obličej teplou vodou. Smrdí připálenou gumou.

Obouváte se a u toho zamyšleně hloubáte, jestli to náhodou nemá spojitost s vaší noční můrou. Čichal snad někdo z vás k mrtvýmu esesákovi? Ne? Tak jak si můžete být jistí, že nesmrdí po spálený gumě?

Než si stihnete tuhle otázku zodpovědět, vyteče vám z boty něco černýho.

„Tak to už je vrchol, náš barák stojí na fašistickým pohřebišti!“ chce se mi zařvat, ale skutečnost je mnohem děsivější.

Botník je pod blikajícím bojlerem, ze kterého trpělivě a nezúčastněně odkapávají další kapky. Je neděle, takže jsem odkázaná na pohotovostní technické služby.

„Dobře, že jste mě zavolala“ nešetří pan opravář chválou. „Dotáhneme tady ten ventilek – ták – a já vás poprosím o podpisek a 2400 korunek.“ Hotovo do pěti minut. Tolik nevydělává ani můj zubař!

Mohla jsem si za ty prachy koupit nový suchý boty, ale nekoupila. Brala bych to jako daň za to, že jsem se hůř neučila a neudělala si výučák na instalatérku, kdyby. Kdybych k večeru nedorazila domů a neslyšela hned ve dveřích proradné kap-kap-kapy-kap. Už chápu waterboarding. Chápu a objímám všechny lidi, co se z toho zvuku zbláznili.

Následující noc jsem vynášela po dvou hodinách kyblíky s vodou, protože oficiální stanovisko NONSTOP technické pohotovosti znělo: „Jejda, my tu teď nikoho nemáme. My se ráno poradíme a po osmé vám zavoláme.“

Jediný, kdo v devět ráno volal, jsem byla já. Volala jsem našemu starému opraváři, který nám dělá každoročně revizi. Zná kotel od plenek a s ním i jeho negativní povahové rysy. Asi jsem zněla fakt úpěnlivě, protože odvolal dopolední zakázky a přijel.

Po téměř dvouhodinové operaci ležely na linu zrezlé součástky a kousky spálené gumy. Na moji historku s Pražskou technickou pohotovostí reagoval: „No jo, to víte, když viděl samotnou ženskou doma…“

Myslíte, že když bych si teď do okna vystavila tohle, tak si koronavirus nebude myslet to samý?



středa 26. února 2020

Wait for it


Vzpomínáte, jak jsem vám psala o tom, že jsou naše děti nemocné jednou za rok? Souběh okolností, kdy se to nemůže nehodit víc, totiž častěji ani nastat nemůže.

Z Čičman se stal pacient nula minulý týden, když byla na jarních prázdninách u dědy a babičky v Brně. Pozvracela se ve Vida parku, kde je personál nejháklivější na řád a čistotu napříč vědeckými parky v celé střední Evropě. Usilovně ji bolelo břicho celé tři dny před tím, než jsme měli děti v Brně vyzvednout a odjet na hory. Pochopitelně do zaplaceného penzionu, jehož majitelka staví zrušení pobytu a storno poplatky na úroveň ilegálních zfušovaných potratů pletací jehlicí.

Problém nebyl jen s Čičmaninou teplotou a zažíváním, ale hlavně prožíváním. Nechápu, kde se vzaly řeči o chlapské rýmičce. Evidentně je generuje někdo, kdo ještě neviděl holčičí rýmečku.

„Bojím se, že mi to bříško praskne a vyteče ven“ pronesla Čičman s tváří strhanější než Oliver Twist pod mihotavým světlem petrolejky ve viktoriánském sirotčinci. „Stihnou mi na pohřeb myslíš dorazit ty fialový šaty, cos objednala minulý týden?“ vysmrkala se mi do trička.

To se pak rychle vykašlete na všechny babské rady, nahřívače i předsudky o lékařské pohotovosti. Vaše dítě umírá. Stejně jako dalším sto padesáti rodičům v Brně.

Chtělo by se mi napsat, že to pohotovostí v dětské nemocnici nevyhnutelně končí, ale tam to teprve začíná. Vstupní hala nápadně připomíná uprchlické centrum. Už u hlavní kartotéky se vás sestra snaží zmanipulovat k tomu, abyste se dobrovolně vzdali práva na vstup. 

„A opravdu ji to bříško bolí? Podívejte, vždyť se směje!“ usvědčuje nás sestra na příjmu, pravačkou vyplňuje formuláře a v levé ruce drží plyšovou opici a třepe s ní nad hlavou. „Moje dcera ráno mluvila o smrti“ skočím ji epicky do řeči. Sice jsme neprošli rozřazovacím testem s plyšovou opicí, ale síla tohoto argumentu nám vyslouží plánek cesty na internu.

Cestou pochopíte kulturní rozdíly v překonávání chřipkové epidemie. Zatímco v Praze se vydělává na předražený hypotéky a sójový kapúča chrchláním a sténáním v designových business centrech, Brno hází zpátečku a žije komunitní život ve špitálech. Nová přátelství, nové lásky. Telefonní čísla opsaná na parkovacích lístcích. Laické diagnózy nad kapesníčkem s vykašlaným hlenem. Ale taky urážky, emoční průjmy a výzvy na souboj francouzskou holí.

V čekárně dětské interny bohužel panuje spíše atmosféra nenávisti skrývané pod zdvořilé úsměvy a mnohoznačné poznámky, než hecování o nejdelší plivanec do květináče s fíkusem. 

„To je ale roztomilý chlapeček“, řekne ženská vedle mě tak chladně, až byste řekli, že to batole, které ji právě ocucává botu, musí ve vteřině umrznout a rozpadnout se na ledovou tříšť do mojita. Což si všichni usilovně přejeme, protože by to zvýšilo naše osobní šance.

Vždycky jsem chtěla zažít atmosféru obskurních amerických soutěží o věci, který dostanete, když na nich dostatečně dlouho držíte ruku. Nejdřív vás stojí kolem naleštěnýho Lincolna stovka. Po dvanácti hodinách v dešti vrávorající hrstka. Po třech dnech upadnete do kómatu a vyhraje ho někdo nenápadnej, na koho by to ze začátku nikdo netipoval.

V čekárně dětský pohotovosti je to podobný. Sedíte se zaťatými pěstmi a v hlavě se vám kompletují profily vašich soupeřů. Za dvě hodiny znáte jejich slabiny i silný stránky. Jenže tahle soutěž je o level jinde. Máte děti, kterým je blbě a taky pořád camrají na záchod a tím otevírají možnosti, že o své pořadové číslo přijdete kvůli čůrání, nebo párku v rohlíku. A pak je tu divoká karta – kdokoliv přijde s miminem, jde přednostně. Jsme už jen tři s rukama na dveřích ordinace. Nemáme se rádi, ale nenávist k rodičům s kojenci nás sbližuje.

„Nojó, zase ňáký uřvaný šrop, tak to půjdeme Kamilko o další hodinu později. Květuš, nechceš radši rovnou zrušit tu večeři u vašich? Ještěže Kometa hraje až zítra“ uleví si schválně hlasitě chlapík v teplákách. Jeho žena probodává kočárek laserovým pohledem gamma paprsků zkázy. Je čtvrt na jedenáct dopoledne a jsme tu tři.

„Mami mně se chce blinkat“ nahlásí poctivě Čičman a zezelená. Soupeři jsou rázem na koni.

„To byste tu chudinku měla vzít na záchod“ nadhodí starostlivě Tepláky. Ten samý člověk, který své Kamilce vytrvale odmítá lok vody, aby nepřišel o zavolání z ordinace. „Není potřeba, mám tu igelitové pytlíky. Spoustu pytlíků.“ vyfouknu mu trumfy z ruky.

„A jak dlouho jste tu vy?“ zeptá se později jeho Květuš mlčenlivé drobné paní s dospívajícím synem.

„Pět hodin. Jsem zvyklá čekat.“ usměje se skromně, což v celé čekárně vyvolá tsunami poraženecké nálady, i když jde nakonec z naší trojky jako první. 

Zbýváme už jen dvě rodiny proti sobě. Capuletovi versus Montaguovi. Holčičky si spolu bezelstně hrají s hromádkou reklamních letáčků.

Z ordinace vyběhne sestřička s formulářem. „Jak vysokou teplotu má Čičman?“

„Třicet devět“ střílím od boku. „Naše Kamilka má čtyřicet“ nacpe se do rozhovoru Tepláky. „Čtyřicet jedna, čtyřicet dva!“ marně navyšuje příhozy do zavírajících se dveří.

Tepláky dál neudrží své nářečí a emoce pod pokličkou. „A už su teda fakt nasrané! Květo vem Kamilu a odcházíme si zavolat sanitu“ strhne bundu i s věšákem.

„Kamila Zárubová“ ozve se z ordinace zhruba dvě minuty poté, co se Tepláky snažil zvednout věšák, který znovu padá, poráží odpadkový koš a zamaže ho od kečupu z nedojedených párků v rohlíku. Tepláky se koši odmění dobře mířeným kopancem a dusá s celou rodinou temnou chodbou k východu. Zdálky se ještě ozývají tlumené kletby a exotické nadávky v hantecu.

„Kamila Zárubová?“ zazní znovu od dveří.

„Hm, tak pojďte vy“ pokrčí rameny sestřička.

Nenápadná paní měla pravdu. Čekání je umění. Umění disciplíny, soustředění a šťastných náhod osudu. Krásných čtyři a půl hodiny!