Životní pojištění je rozumná cena za strach a pochyby o tom, co všechno tady ještě vydržíte. Em k němu zodpovědně
přistoupil někdy krátce po narození našich dětí. Nejspíš při pohledu na neustále
otevřená vřeštící ústa našich batolat došel k názoru, že případný odchod z tohoto
světa by byl vysvobozením. A zároveň byl natolik ohleduplný, že chtěl, aby mi
zůstalo něco na školku a další předražený dětský zábavy. Všichni to známe z filmů:
Jeden z partnerů po večeři prohodí, že jde pro poštu nebo cigarety – a bylo
to naposled, co ho doma viděli.
Po dlouhé roky jsem svoje vlastní životní pojištění neřešila. Jednak mi připadalo, že jako matka nemám zákonný nárok na to, abych jen tak
mýrnyx týrnyx natáhla bačkory. „No prosimtě, co tomu řeknou lidi? Máma vod dětí. To je ostuda!“
ťukala by si na čelo máma nad mou rakví. A pak mi taky můj částečný příjem z několika částečných úvazků nepřišel nikdy tak velkomožný, aby Emovi po mém předčasném
skonu radikálně chyběl.
Ale úvazky potěšeně kynou jako kvásek u chleborodých čtenářů
(ahoj IK!) a uzavřít životko se mi pozdává i jako dobrá strategie proti úzkostem
– moje smrt přinese nejbližším pěkných pár výhod (jen to nepřepísknout s výší
pojistného plnění, aby se z mé smrti v očích Ema a dětí nestal lákavě
výnosný podnik).
Jak se později ukázalo, tyto obavy byly přehnané.
Možná patříte mezi zkušené matadory, co se týká
promiskuitních vztahů s pojišťováky, bankéři a dalšími lidmi, co se vás
snaží oškubat. Já jsem v tomhle ohledu něco jako Ošklivka Katka s rovnátkama,
chlupatýma nohama a naprosto bez zkušeností.
Tuhle představu ve mně jen podpořil bývalý pojišťovák Ema, který mě na první dobrou odmítl s tím, že začal sklízet zlatý vejce v jiném oboru, konkrétně v IT.
„Ale můžeme to zkusit, kolik byste chtěla měsíčně tak
platit?“ zeptal se nenápadně. Údajně jen ze známosti, protože předtím
finančně obskakoval mého muže. „Aha, tak to pro vás bohužel nemůžu nic udělat“
odkopl mě obratem po mé odpovědi.
Napsala jsem do pár pojišťoven a srovnávačů a můj život
změnil – jako když Ošklivku Katku oholíte od hlavy až k patě a navlíknete ji do
rajcovních šatů s výstřihem.
Dostávala jsem pozvánky na rande každou hodinu. Potom jsem
zjistila, že si můžu své budoucí finanční partnery vybírat ještě před schůzkou
a nechala si od nich posílat nabídky a lichotky. „Mohl bych se Vám ozvat
třeba za týden a zeptat se, jestli jste si vybrala? Třeba vás nakonec zaujmu“ poníženě
škemral agent z Metlife, abych ho chladnokrevně odpálkovala „Ne, tímto jsme spolu skončili. Vymažte mé číslo z databáze, pane Petře.“
Když volal Chytrý Honza, potopila jsem ho s tím, že
Patron volal o dvě minuty před ním. Připadalo mi, že jsem se vrátila do období,
kdy mi narostla prsa a bylo to boží. Bejby přece jen nebude sedět v koutě!
Tímto pochybným stylem, který se mi karmicky určitě vrátí, jsem
dotančila k online schůzce s panem Alešem z Patronu. Pan Aleš
měl dobrosrdečně obtloustlý hlas a zpocenou košili hned u krku. Zbytek na
kameře díkybohu nevidím. Když mluví, je to jako když se snaží naráz spolknout čtyři karlovarské knedlíky se svíčkovou. Ale nechme jeho nadváhu stranou – aspoň
nevypadá jako vyhublý sup, jak si pojišťováky vždycky představuju. Spíš jako dobrácký brojler, nejistě se kymácející na tlustých nožkách uprostřed velkovýkrmné haly.
První seznamovací fail na sebe nenechal dlouho čekat. „A
váš manžel si uzavřel Metlife? Hmhm…mno koukejte," potřepával nesouhlasně podbradkem
pan Aleš, „tahle společnost má zajímavé nabídky pro lidi maximálně do 40 let. Na tohle
pojištění už jste STARÁ.“
„Pro takové lidi jako vy bych tady měl třeba tuhle konzervativní
nabídečku od České pojišťovny, uhm, mlask. Vidíte sdílenou obrazovku? Když budete platit do 65 let
šest set korun měsíčně, vaši pozůstalí dostanou milion.“ Taky jste si mě
teď představili jako seniorku z reklamy na menopauzu?
„Milion? Ale to je strašně málo“, syknu. „Za to si za mě v téhle době nic nekoupí.“
„To máte pravdu, a ještě to navíc nezahrnuje sebevraždu.
Pokud byste o ní uvažovala…“
„Popravdě díky naší schůzce už na ní začínám pomýšlet“
utrousím sarkasticky a pan Aleš na to bezelstně odpoví, že by to bylo za tučný příplatek
a musela bych s tím počkat aspoň tři měsíce po podpisu.
Než jsme stihli probrat detaily, jakými způsoby by mi pan Aleš
doporučoval se zabít, přešel samovolně na další radostné téma.
„Ony jsou i další věci, horší než smrt, to vám povím, chm,
mlask,“ pokýval pan Aleš všemi svými zapařenými záhyby. „Představte si,
že budete na vozejku s umělým vývodem – mno, na to by se penízky na
přilepšenou nehodily?“
„Tak já se vám do pátku ozvu“ řekla jsem na konci TÍM
tónem, kterým holky říkají, že už nikdy nezavolaj. Nikdy! „Tak já vám zavolám
v pondělí, kdybyste jako náhodou zapomněla“ usmál se dobromyslně pan
Aleš na znamení, že se ho už v životě nezbavím.
A tím pádem se tenhle příspěvek zařazuje do stejné skupiny
jako zátěžová přikrývka. Máte nějakýho normálního finančního poradce, kterýho
by vám nevadilo sdílet? Nebo pojišťovnu, co vám v tomhle ohledu nenabídne
za vaše těžce vydělaný love jen pár šušňů?
A hlavně - je i pro STARÝ?!
![]() |
Je úplně jedno, jak vypadáte a jak se cítíte. Pojišťovák vás po čtyřicítce vidí prostě takhle. |