sobota 17. července 2021

Stačí jedna tabletka před odletem


Pár dnů před odletem na rodinnou dovolenou jsem byla na preventivní prohlídce u mé doktorky. Měření tlaku, EKG a kontrola termínů očkování. Fakt mě nenapadá, co k tomu dodat pro lepší čtenářský zážitek. Snad jen pár vtipů o tom, jak se potká hodnej a zlej cholesterol nebo šokující odhalení zapouzdřeného červa v oku. Ale i s tím vás musím zklamat. Už skoro ve dveřích přišla na konci prohlídky řeč na dovolenou, a protože jsem se cítila trochu provinile za své kypící zdraví, vysypala jsem doktorce celou obnaženou pravdu o mém strachu z létání. Palpitace. Potíže se spánkem celý týden před odletem. A máte to mít, nevynechala jsem ani trochu za vlasy přitažené vyprávění, jak při odletu pravidelně upadám do stavu, u kterého se nejsem schopná sama odlišit, zda jde o mdloby nebo mrtvici.

Doktorka se na mě po těch slovech podívala jako na člověka, který se kvůli své přehnané skromnosti po světě vláčí s pahýlem otevřené zlomeniny jako indický žebrák. „Přece se nebudete takhle trápit, když se to dá jednoduše řešit. Stačí jedna tabletka před odletem.“ odklikla recept a popřála mi pěkné počasí.

Pár dnů jsem kolem receptu kroužila jako tlustá holčička kolem bonboniéry. Samozřejmě, že by jí víc prospěla dušená mrkev a basketbal a mně zase hluboké jógové dýchání. Ale jde přece jen o jeden nugátek – o tom se nikdo ani nemusí dozvědět.

Před letem tam vyhrálo mé lepší já a odolala jsem. Ten let byl nechutnej. Jsem si dost jistá, že kdyby si vesmír opravdu nepřál, abych si musela brát do letadla utišující prostředky, tak mě neusadí do rozvrzanýho Boeingu, ze kterýho drobné turbulence nad mořem málem udělaly kůlničku na dříví. Kdybych vám napsala, že jsme přistáli jen s holým trupem, rozcuchanými vlasy a ohořelou nafukovací vestou, nebyla bych daleko od pravdy.

Proto byla Psice na cestě do Prahy chytřejší a zapila malou nenápadnou pilulku už na letišti v Palmě. Pamatuju si, že můj mozek zpozorněl. Nejspíš v natěšeném očekávání, že teď vypukne párty a bude se rozpustile cachtat bez plavek ve vířivce plný endorfinu, ale to se nestalo. Vlastně se nestalo vůbec nic kromě toho, že jsem dostala vlčí hlad. Toho se chopil i Em a děti, takže jsem byla vyslána do nejbližší letištní pekárny a vrátila se s náručí plnou čokoládových croissantů. Nikdy jsem si na tyhle věci moc nepotrpěla, ale teď jsem do sebe tlačila obří sousto a jedním agresívním kousancem jsem si málem amputovala špičku jazyka. Krev se mísila s čokoládou a vytvářela efektní zombie slinu kanoucí z koutku, když mi došlo, že tady něco nehraje. Bylo mi to úplně jedno.

Viděli jste někdy dokument o tom, jak se v ZOO uspávají divoký zvířata kvůli čištění zubního kamene? Měla jsem podobný pocit, jako bych byla nosorožec, kterýho zasáhla šipka z uspávací pistole. Váš mozek hystericky mačká červený tlačítko do oddělení bolesti a centrálního skladu adrenalinu, ale tam to nikdo nezvedá. Zkouší ještě přímou linku do divize sociálních dovedností a  elementární slušnosti, ale ta je bohužel taky vypojená.

„Jé, mami, ty sis krkla jak chlap,“ komentuje Čičman v letadle hluboký hrdelní zvuk, když jsem se pokusila zbavit se nepříjemného sucha v ústech pomocí vydatných hltů minerálky. Gay spolucestující vedle mě pohoršeně zvedne upravené obočí a posune se o několik centimetrů do uličky.

„Šory“ omluvím se a dodatečně si uvědomím, že si s nakousnutou špičkou jazyka taky pěkně šlapu na jazyk. Nijak zvlášť mě to nerozhodí, pozoruji to se stejnou lhostejností jako vzdalující se odletovou dráhu pod námi. Nikdy jsem tenhle pohled kvůli svému strachu z létání nezažila a musím říct, že to byl asi jediný světlý bod, co za ten podělanej prášek stál.

A teď, co za to opravdu nestálo:

  • Opakovaně pořvávat na Ema přes uličku, jestli u sebe nemá ještě nějakou svačinu. Švačinu, abychom  byli přesní.
  • Cpát se na záchod přes výslovný nesouhlas palubního personálu kvůli hrozícím turbulencím a následný shaking v úzkém prostoru mezi umyvadlem a hajzlem
  • Splést si tlačítko splachování a přivolání pomoci
  • Zabavit pytlík želé fazolek dětem, protože maminka má hlad
  • Jednou provždy odepsat svůj jediný respirátor na palubě kýchnutím, kdy z vás kromě slin vylétne i fazolka s kokosovou příchutí (ta nejlepší!!!)
  • Očistit a zrecyklovat svůj odporně znečištěný respirátor před zraky vlastního dítěte a gaye

Myslíte, že takhle nějak to doktorka myslela s tím, abych se zbytečně netrápila? A měla bych na SÚKL nahlásit jako nežádoucí účinek i tu kokosovou vykýchnutou fazolku?

Plán na příští let je už myslím jasný.
Rozhodně lepší, než když jste to jediný prase na palubě vy.



čtvrtek 8. července 2021

Koťátka zkázy

 

Rok se s rokem sešel a máme tu druhou koronavirovou dovolenou. Stejně jako loni jsme letenky na Mallorcu kupovali v zimě, když je Ryanair vyprodával s bezstarostností společnosti, která bude v létě už pěkných pár měsíců v bankrotu. Což se nestalo a nacpanější letadlo jsem ještě v životě nezažila. Doteď si lámu hlavu nad tím, jestli byly neustále obsazené záchody důsledek charterové nabídky prošlého sendviče s colou za tři eura, nebo Ryan jednoduše prodal i sedadla na hajzlech a pár míst na ležení v zavazadlovém prostoru.

Co se ale bohužel stalo, byl krach apartmánů, rovněž rezervovaných v únoru. Čekali byste, že vám majitel apartmánu napíše krátký e-mail na rozloučenou a odkáže čajový servis s logem podniku? Ne, my jsme se o neexistenci našeho podniku dozvěděli pár dnů před odletem díky strohému oznámení „entirely closed“ v přehledu hotelů na Google. Vyrojila se spousta otázek i návrhů řešení. Mezi ty bolestivější představy patřila chýše z větví ze Žmurovy příručky přežití. Booking se díkybohu k našemu bydlení postavil čelem a opatřil nám za stejně mizernou cenu bydlení mnohem vyšší kategorie. Žmur si přesto neopomněl sbalit svýho otravnýho Chrise jako demonstraci nedůvěry v naše schopnosti online rezervace.

Ale tady na místě pochopitelně roztál. K hotelu patří vykopávky a taky velký bazén. Vykopávky jsou šutry z dvanáctého století poseté střepy z letošních lahví Heinekena a kočičími výměšky. Abych nezapomněla, k hotelu totiž patří kočky.

„Ale letos nebudeš krmit žádný zvířata s ustřiženýma ušima a vyteklýma očima, víš, jak to dopadlo v Bulharsku,“ kladl mi na srdce Em a já nemohla než souhlasit. Proto mi osud postavil do cesty hotelová koťátka. Měkkoučká mourovatá a celým světem opuštěná koťátka, kterým srst určitě voní po slunci a piniovém lesíku. Očichat jsem se je zatím neodvážila, protože si hrají většinou pod auty a hromádky průjmu a natrávených vyblitých hlodavců by mohly borovicové aroma snadno přebít. Za levnou kočičí konzervu a kousek tuňáka by za mnou odešla kamkoliv – proto jsem připravená vždycky rychle utéct. Jednak by je Em v pokoji nestrpěl, a taky mě znepokojuje jejich nemilý zvyk neustálého dávení.

K hotelovému bazénu přísluší hlavně naše děti, které svými neustálými výkřiky údivu a neznačkovými plavkami jednoznačně snižují cenu této luxusní nemovitosti. Chodíme sem každé ráno a dosud to byla poklidná rána. Polská matka s batoletem, po jejichž návštěvě teplota vody poskočí o několik stupňů na teplotní i barevné škále. Italský pan Bříško, který přepluje třikrát bazén a za odměnu jde na svou ranní skotskou do přilehlého baru. Maniakální údržbář Rodriguez, co sem vtrhne každý ráno s řvoucím křovinořezem a upiluje další kus rododendronu, kopajíc přitom do lehátek.

Dokud sem včera nepřijela německá rodina se třemi syny. Zapomeňte na chvíli na všechny stereotypy a vtipy, co znáte o Němcích. Teď si je znovu vybavte a soustřeďte je do jediného bodu: soudkovitého blonďatého chlapečka s předkusem a spálenými zády. Nejspíš se jmenuje Adolf a pokud se jmenuje náhodou jinak, tak maximálně Josip nebo Mao. Ale to se nedozvíme, protože rodiče ho netitulují žádným jménem, pokud nepočítáme Ničemo a Vrahu v bavorském dialektu.

Adolfovo konečné řešení sourozenecké otázky spočívá v nenápadné hromadné likvidaci, za kterou by ho po baculatých ramenou poplácal i sám Goebbels. Dva mladší bratři si mírumilovně hází míčkem ve vodě. Adolf připlave pod vodou, ne zcela nepodoben válečné ponorce, a mladší bratr nečekavě zmizí pod hladinou. Během toho, co bojuje o život a je surově zašlapáván sloními chodidly do kachliček na dně, se Adolf natáhne pro snadné sousto – nejmladšího bratra. Ječící ústa hrůzou ucpe míčkem a zahájí škrcení. Ptáte se, co v tuto chvíli dělají rodiče? Otec si dává s panem Bříškem tou dobou pátou skotskou v plážovém baru, obrácen zásadně zády k masovému hrobu svých dětí. Matka nenápadně zapíjí antidepresiva Aperolem a zaujatě hledá něco v mobilu. Pravděpodobně polepšovnu nebo místní jedovaté plody, které by šlo nenápadně rozmixovat do džusíku.

Byla jsem už tolikrát němým svědkem Adolfova příkoří, že jsem nemohla déle přihlížet. Nabízelo by se přilákat Adolfa pod můstek v bazénu na zmrzlinu nebo výtisk Mein Kampf a svrhnout na něj květináč s palmou, což zrovna není nenápadná strategie, jak zbavit světa nového Vůdce. Naštěstí mi osud seslal koťátka.

Toho rána byl Adolf poněkud neklidný. Nedočkavě si natáhl si ručník k bazénu mezi prvními, aby oddusal zpátky do hotelu pro své oběti. Koťátka se jako obvykle dávila pod fíkovníkem, ale s nadějí v zanícených očích přiběhla hned, jak mě uviděla. Podle zablácených tlamiček bych jejich snídani otipovala na mršinu racka. Potom už stačilo odhodit na Adolfův ručník pár usekaných šustivých větviček rododendronu, co tu zbyly po vzteklém Rodriguezovi, se kterými si koťátka tak ráda hrají. A počkat si na Adolfův znechucený výkřik o pár minut později. Karma je zdarma a někdy stačí o trochu víc, než jen nestát v cestě!






pondělí 28. června 2021

Malý šutrák velkého vděku

 

Když Čičman ještě chodila do školky, byla nedílnou součástí naší cesty přes park krátká spoluchůze s Aničkou. Aničce bude okolo dvaceti, ale holčičkou s aktovkou zůstane navěky.

„Ahoj holčičko!“ pozdravila vždycky Čičman jako první a „Ahoj její maminko!“ dostalo se pak i na mě. Dozvěděly jsme se, že má kousek od parku školu. Někdy taky o tom, co měla ke snídani a někdy jsme šly jen tak mlčky a nebylo to v sociálním stresu, že je potřeba něco říkat. Potom začala Čičman chodit do školy opačným směrem a rána s Aničkou byla nenávratně pryč.

Proto jsem měla upřímnou radost, když jsem Aničku ráno potkala na zastávce i s celou jejich třídou, a vlastně i za to, že mě nepoznala. Sice mě na první pohled většina učitelek netipuje na potenciálního sexuálního predátora, ale i tak jsem se nechtěla veřejně rozmazávat mé podezřelé zvyky a přivolat na Aničku mračna pedagogického hněvu za vybavování se s cizími lidmi. Jak jsem měla za chvíli poznat, učitelky byly vyškolené na mnohem silnější kalibr.

Jako třeba nutkání dotýkat se cizích lidí a vytrhávat jim sluchátka z uší, se kterým se potýkal jeden Aniččin spolužák a upřímně tím vyděsil Amíka, co by za to v New Yorku střílel ostrýma. Zatímco učitelka obrací pozornost na nápravu škod a loví v hlavě anglická slovíčka omluvy, část třídy začíná mexickou vlnou odhazovat mikiny, a do toho přijíždí přeplněná tramvaj.

Zmatek. Učitelka cpe děti zpátky do mikin a do předních dveří. Asistentka mezitím brání druhé dveře, aby z nich děti nevystupovaly zpátky na zastávku. Držíme se svorně za jednu tyč s týpkem s Downovým syndromem a zvědavě po sobě pokukujeme. Mnohem víc než já ho ale upoutá chlápek na sedadle před naší tyčí.

„Feťák!“ zvolá ten malinkej týpek hlasem tak velkým, až to protne celou bzučící tramvaj.

„Tomášku, to se přece neříká!“ ozve se někde z anonymního davu kousek za námi hlas pedagogická výčitka.

„On ale myslí foťák“ houknu zpátky do toho chumlu. Tomášek se mnou souhlasně přikývne a zírá dál na naleštěnej Nikon pověšenej na krku chlápka před námi. Za záchranu před účou mě bleskově přijal do svýho týmu. Jeho ruka se nenápadně vyšplhá po tyči a obejme tu moji.

A tím je rozhodnuto, na který straně v bitvě o foťák budu stát. Než se ale stihne odehrát velká foťáková loupež, třída na Muzeu vystupuje. Nestihla jsem mu ani zamávat.

O kus dál před metrem nahmatám v kapse něco těžkýho a tvrdýho. Kamínek! Fakt se tady nechci pouštět na tenkej led a odhadovat, kolik dvojek červenýho si dá po výletě s Aniččinou třídou jejich učitelka.  

Chci jen úplně jednoduše a účelově poděkovat za ten šutrák a vlastně celý ráno, kdy jsem se nemusela koukat jen na lidi, co zírají do mobilů.

středa 16. června 2021

Nekamaraď se s ní

Od konce minulého týdne máme neopakovatelnou šanci vyzkoušet sociální experiment. Žmur odjel na školu v přírodě, takže naše rodičovské povinnosti splaskly na péči o holčičku – jedináčka.

Pokud by to bylo naopak, nad výsledkem experimentu by si psychologické špičky v oboru nehty nekousaly – Žmur by jednoduše splynul s kolečkovou židlí před počítačem, a kromě vyježděné čáry od koleček z pokoje k lednici a úbytku potravin by nedošlo k žádným zaznamenatelným změnám.

U Čičman přišla jako první fáze nadšení, blízká situaci, když v ZOO vypustíte šimpanze do dočasně opuštěného výběhu orangutanů.

„Mami, koukej! Můžu se válet v jeho posteli a nikdo mě nevyhazuje!“ nebo „Podívejte se na mé ruce! Levá se dotýká plakátu Star Wars a pravá listuje ve Žmurově tajném deníku!“.

Nefalšovaná radost z osahávání plakátů a osobních věcí se omrzela v řádu hodin. Následovala fáze stesku.

„Mami, v tom pexesu mě nemusíš nechávat vyhrát. Mně už to takhle stejně nebaví. Vždyť jsi našla jen pět dvojic!“

„Ale já tě nenechávám vyhrávat…!“

„Panebože. Kéž by se už vrátil Žmur.“

Fáze stesku se nafoukla do obludných rozměrů zejména v pondělí večer. To se vyplnila noční můra všech rodičů – telefon se svíjel ve vibracích příchozího telefonátu od třídní učitelky.

„Paní Psicová, neděste se, ale...“ zvolila úča jako ice breaker větu, po které 4 z 5 rodičů vyjdou na balkon a sednou si na zábradlí, nechávajíc v kuchyni na stole stručný dopis na rozloučenou a číslo životní pojistky.

„Žmur měl před hotelem takový úraz – nějakým zvláštním způsobem upadl a rozrazil si hlavu.“

Líčení dalších událostí připomíná recenze Hanebných panchartů. Teklo docela dost krve a před kamerou se vystřídalo hned několik vedlejších postav s různými názory na zranění hlavy a odlišnou tolerancí krve. Výsledkem bylo několik lidí s lehkou nevolností, takže i protřelá zdravotnice zvolila místo boje se zraněním útěk a krvácející Žmur byl eskalován na vyšší místa. Konkrétně na pohotovost Jindřichova Hradce.

„Tam mu to sešili, má pár stehů a pozdravuje vás. Jen už se nebude moct koupat, ale může se na nás dívat.“ pokračuje učitelka takovým tím pedagogickým tónem, jako když se na konci hodiny shrne zranění Karla IV. z rytířského turnaje. „Abych nezapomněla, poplatek 90 Kč za ošetření vybírám po příjezdu.“

„Je mi ho TAK líto!“ zoufala si po téhle epizodě Čičman a odešla Žmurovi nabalit dárkovou tašku svých věcí, které mu daruje, až přijede. To je v naší rodině precedens.

Dokud jsem při úklidu nenarazila v domečku pod Žmurovou postelí na tohle. Je to psáno nesmazatelným fixem, a ano, nechybí ani promyšlená zdvihací záklopka, která eliminuje nežádoucí rodičovskou pozornost.

„Tak nic,“ řekla Čičman a vybalila magické fixy zase zpátky do svého šuplíku. „Aspoň, že se nebude moct koupat, viď mami. Chudáček.“ pronesla přitom chladnokrevně.

sobota 5. června 2021

Když vaše vnitřní já nemůže déle mlčet

Mého dermatologa mi doporučila F.. Nejspíš je gay a pokud náhodou není, pak je rozhodně blízko cíle se jím stát. Vždycky voňavý, vždycky upravený a kdyby jahody se šlehačkou uměly mluvit, tak mluví stejně krémovým tónem jako on. V jeho podání neexistují žádné nechutné plísně, abscesy ani syfilitické vředy. Pro pana doktora jsou to všechno jen flíčky

Proto jsem plánovanou návštěvu s Čičman zbytečně nehrotila. Před pár měsíci, ve skalních dobách koronáče, když se ještě střílelo do týlu za to, že jste vešli do krámu v dobu vyhrazenou seniorům, Čičman vyrostlo na tváři malé červené kolečko. Dost dlouhou dobu se nic nedělo, ale v posledních týdnech se od červeného trpaslíka začaly odvíjet paprsky ve tvaru podivné spirály. Erich von Däniken by k tomu měl nejspíš hlubší komentář. Možná by nechal Čičman na tváři vyrůst kompletní mapu obyvatelné galaxie a napsal by o tom knihu, ale já jako obyčejná matka holčičky nemířím vysoko. 

„Ach ano, ten flíček“ vyjádřil se tomu pan Šlehačka. „Není nebezpečný, ale rozhodně může dál růst a zvětšovat se. Máme v podstatě dvě varianty. Doufat, že už dál neporoste, nebo ho ošetřit laserem. Sám od sebe nezmizí.“ 

„Tak já si ho nechám.“ odvětila Čičman, nasadila si roušku a považovala věc za vyřízenou. Nastala naše interní diskuze na téma nemůžeš se ujímat všech opuštěných rozbitých hraček, zvířat a hemangiomů. Pan Šlehačka mezitím s pobrukováním vytiskl formulář, ve kterém jsem se vzdala práva se soudit, pokud Čičman omylem přepůlí paprskem jako ve Star Wars a šli jsme na sálek.„Napočítáš do tří a bude hotovo,“ usmál se na ni sladce. 

„Chytněte ji pevně za hlavu, bude sebou házet“ zařval o chvilku později na sálu, odkud nejdřív nevybíravě vyrazil sestru a zabouchl za ní dveře. Bylo to stejně hrozné a nevratné procitnutí, jako když ze sprchového koutu sáhnete pro ručník a místo měkkého froté vaše ruka nahmatá afro Dominika Feriho. 

Čičman plakala a já jsem s ní počítala do tří. Celkem jsme takhle počítaly aspoň devětkrát a pan Šlehačka stále maniakálně střílel paprskem a nemohl přestat, jako když mě v rámci dětské oslavy narozenin Žmur poprvé vzal na laser game. 

„Tenhle krémík ji mažte na flíček dvakrát denně,“ doporučil mi opět šlehačkovým akcentem později v ordinaci. Ale to už se nevymaže. Prostě víte, že ten člověk je ve skutečnosti někdo úplně jinej. 

A přesně tenhle pocit jsem si měla zažít o dva dny později při návštěvě Karviné. S Gábinou jsme se neviděly skoro rok, což je dost velkej důvod sám o sobě. Ale ten ještě větší je, že během toho roku mezitím porodila a tohle byl její první výlet z mateřskýho hnízda. Myslím tím ten vzrušený pocit, když si po šesti měsících aplikujete řasenku a vytáhnete kojící vložky z podprdy. 

To není stres jen pro matku, ale závazek i pro její doprovod. Musíte hlídat, aby se pil jeden druh alkoholu, protože matky jsou bezedný studny. Musíte ji držet dál od úchylů a ztroskotanců a taky držet vlasy, když zvrací. Dvě piva a do půlnoci doma? Na svůj hospodský komfort zapomeňte. 

Náš večírek začal nabírat rychlost, když mě Gábina vzala do podniku, kde je na lístku 199 druhů rumu. Těch rumů tam mohli mít klidně 666 a bylo by to úplně stejný, jen víc upřímný. Po pár rumech nám přišlo, že z baru o patro výš slyšíme drumy. Nebyly to drumy, ale místní alkoholik s mikrofonem při pokusu odzpívat Tenkrát na západě. A tenkrát se to stalo. 

Možná za to může za Špinarka, možná zasněná barmanka se zkaženýma zubama a možná starý popelníky na děravých ubrusech. Prostě mě chytil stesk po pajzlech rodnýho maloměsta, kam jsem chodila za školu v tílku a flanelový cobainovský košili. Takový už v Praze nenajdete. 

Ten večer byl super. Gábina tvrdí, že moje ostravština byl druhý nejpřesvědčivější výkon po nejmenovaném dávném večírku, kdy jsem si zahalila hlavu a hovořila plynně arabsky. Slovo cyp a OKD jsem ohýbala jako podstatné jméno, sloveso i citoslovce. 

Dokud nepřišlo na přetřes, co dělám. "Cože? Ty (píp) pracuješ pro (píp) (nejmenovaný mobilní operátor) (píp) (píp) (píp), co mi posledně poslal fakturu za tři a půl tisíce (píp)? A články o čem (píp)? Za to se platí snad jen v Praze, ne?“ musel zařvat barman zrovna když skončila Noc na Karlštejně, aby to slyšela celá hospoda. A bylo po drincích na účet podniku. 

 „Stejně byl nejvyšší čas odejít“ podržela mě venku vrávorající Gábina. „Ale v taxíku už to radši neříkej, jo?“

pondělí 24. května 2021

Sociální závrať

Já vím, vy jste všichni už hrozně zběhlí, ale myslete na to, že některý lidi teprve sestoupili z opuštěných balkánských hor a když vejdou někam do obchodu, tak si připadají jako přistiženi u něčeho nezákonného. 

Tak nějak jsem se za ten rok překlopila do onlajnu. Umím si nakoupit trička, sukně, boty a místo pro fanfáru, dokonce i plavky. Stačí, když vejdu do naší nejbližší Zásilkovny a na pultu na mě bez komentáře čeká balíček pro mě i pro Ema. Jediný, kdo se vymyká jednoduchým konfekčním algoritmům, jsou naše děti. Potažmo jejich chodidla, na která s Emem po každém dalším zvolání „už zase mě tlačí!“ civíme jak na stopy Yettiho. 

Žmur má slušně našlápnuto obouvat v dospělosti kajaky, ale ani něžná Čičman nezůstává pozadu. Kromě délky mají divnou výšku kotníků, nártů a všech dalších nášlapných parametrů, takže se to nedá odbavit jinak než osobní návštěvou. 

Tou jsme včera poctili nákupní centrum Flora. Krátce před ním jsme vydatně zmokli a Žmur se vyválel trávě, takže jsme se jako balkánští horalé nejen cítili, ale dokonce tak i vypadali. Plán byl jasný a ambiciózní – dvoje sandále a krmení pro Chrudoše. Nevím, co jste tady všichni v prvním týdnu otevřených obchodů dělali – ale podle stavu obsluhujícího personálu to musel být waterboarding. 

„Brejen,“ ušklíbne se na nás zpocená prodavačka v obuvi s nadšením odpovídajícím nálezu mravenců na kuchyňské lince. 

„Dobrý den, potřebuji sandály pro oba,“ řeknu velkopansky a připadám si jako Edward z Pretty Woman, když vezme prostitutku na nákupy do luxusního butiku. Zpocený podpaží se obchodní příležitosti nechopí zrovna dravě. Asi jsem měla dodat ještě tu ikonickou hlášku o nechutně vysoké sumě, kterou hodlám utratit. 

„Regál támhle.“ odbaví nás prodavačka minimalisticky. Vysvětlím si ten sálající nezájem jako pokyn k samoobsluze a začnu se v naskládaných komíncích dětské obuvi přehrabovat na vlastní pěst. 

„Počkejte, ale to nám v tom přece nemůžete dělat zmatky.“ zpochybní Zpocený podpaží mou schopnost otvírat a zavírat lepenkové krabice a omráčí nás svým kuním pižma. A teprve potom se problém s chodidly vyhrotí do celé své nesouměrnosti. 

Když to zkrátím, Žmur si poměrně nekomplikovaně vyzkoušel šest párů. Nároky Čičman ve stylu „ ta růžová je moc růžová a měly by být páskové, ale zase ne moc pásků, víte, jak to myslím?“ byly na stupnici 9 Richterovy škály nervotřesení. Zpocené koláče se po každé přinesené, odnesené a znovu přinesené krabici zvětšovaly a slívaly do plánované okamžité výpovědi. 

 „Ponožky potřebovat nebudete, že ne?„ zachrčela na nás na konci a mě bylo jasný, že v případě kladné odpovědi nás uškrtí na zkušební punčoše, takže jsem nenápadně zakryla nadšeně kývající Čičman pusu a rychle jsme vypadli.

Chrudošovy skromné požadavky na zrní se zdály být proti výběru obuvi maličkostí. Jenže to by nesměl být prodavač na detoxu nebo v bodu definitivní ztráty smyslu života. 

„Nechcete k tomu krmivu křečka?“ Vzpomněla jsem si na čmelíkovce, kteří se vybatolili z posledního křečka z petcentra a otřásla se. 

„Nikdo je nechce, nikdo nemá zájem, “ drmolil si pod svůj hustý knír ještě v době, kdy jsme utíkali na metro a já si kontrolovala kapsy, jestli mi náhodou jednoho nepodstrčil. 

Eskalátor na metru stál a na jeho prvním schodu výmluvně ležela červená mokasína. Vypadalo to jako ztělesnění mých dětských pochybností, zda eskalátor může sežrat člověka, když dostatečně nezvedáte nohy. V půlce schodů seděla rozcuchaná paní. 

„Jste v pohodě?,“ hulákám na ni. 

 „Nesahejte na mě!“ zaječí na mě ta ženská. 

„Já na vás nesahám.“ odpovím popravdě, a když už jsme se na sebe dívaly fakt trapně dlouhou chvíli, zeptala jsem se, jestli se zvedne sama, nebo mám někoho zavolat. 

„Tady si jeden nemůže ani na chvíli vodpočinout, aby se do něj někdo nesral.“ počastovala mě paní zdvořilostmi, takže jsme ji museli komplikovaně přelézat a já přitom doufala, že nebude zvracet (a pokud ano, že neuklouznu a nebudu nadávat pasažérům jen pár schodů pod ní). 

Nějak mě to rozvolnění zaskočilo. Konec zakázaných srazů, kdy si připadáte jak Havel v disentu. Konec prázdných ulic a točený Plzně do petky. Povolávací rozkaz do práce a děti ve škole. Asi jsem z lockdownu chytila stockholmský syndrom.

neděle 16. května 2021

Devadesátkový Srbsko: Dináry a klid

 

Cestování v postapu má svý typický rysy, jako například opakovaná změna lokality. Původně jsme chtěli s dětma na jarní prázdniny jet na Gibraltar, protože jsem nechtěla dopustit, abych zůstala zprzněná opicí jen já. Zrušili nám letenky.

Sehnali jsme jiný levný letenky na Sicílii. Pro holku, která jako já vyrůstala na neopětované lásce ke komisaři Cattani, je to jako pro kardinála Duku líbat zem ve Vatikánu nebo vytunelovanou čtvrtmiliardu. Zrušili nám letenky.

To už byl signál, že něco děláme špatně, a jak se později prokázalo, vesmír nás chtěl jednoduše vmanipulovat do dovolený bez dětí. V době nákupu posledních letenek bylo Srbsko království vakcín. Pohostinný kraj, ochotný přijmout kohokoliv, včetně chronických případů zrušených letů.

1. Signálem, že se něco neodbytně sere, byl checkin na letišti. „Máte příliš starý PCR test,“ vrtí hlavou odbavovačka a pomalu nám dochází, proč je tam tak dlouhá fronta, ačkoliv Ruzyně ten den plánuje odbavit šest letů.

„Ale podle informací na webu Ministerstva zahraničí stačí mít výsledek 48 hodin do odletu…“

„Ale podle platných směrnic IATA je to 48 hodin do příletu.“ bezstarostně vetuje ministerstvo a tohle kolečko se ještě párkrát opakuje, dokud nevezme naše papíry a nedojde za šéfem, mastným mrňavým chlápkem s velkou hlavou, zaklekávajícího jiného cestujícího. Tak velkou, že je zdálky vidět, jak s ní nesouhlasně zavrtí.

Naštěstí si odbavovačka cestou k nám všimne, že se časy vyhodnocení výsledků liší v české a mezinárodní verzi, takže se stačí zbavit českých výsledků. „Tohle jste nikdy nepřinesli a já to nikdy neviděla.“ cupuje náš negativní test na kousíčky a my jen doufáme, že je nebudeme muset sníst, abychom zametli stopy. Tímto děkujeme MZV za aktualizace webu a trochu toho zdravého napětí ještě před cestou!

Ruzyňské meníčko odletů na celé pondělí


2. Ať už si v Srbsku dáte cokoliv, finální produktem na talíři bývá pljeskavica o průměru běžné pizzy. Sladká tečku? Mokrý závitek, připomínající štrůdl, který dala hospodyně vychladnout ven do prudkého lijáku. Možná se na něj venku vychcal i kocour, což ovšem nelze potvrdit ani vyvrátit. Jistý je ale, že cestou se zmoklým plechem domů hospodyně zakopla ještě o pětilitrovku sirupu.

Kecám. Finálním produktem bývá plný stůl, který ve dvou prostě nemáte šanci porazit.

3. Ráj pro Miloše Zemana. Nejen, že se tu po Milošovi jmenuje minerálka, ale popelníčky tady najdete úplně všude. V restauracích, na záchodech, na nočních stolcích a po cigárech smrdí taky povlečení v nekuřáckým apartmánu.

4. Manuál, jak se chovat v případě napadení medvědem, budete potřebovat v národním parku Tara. Samozřejmě se mi hořce vrátila Žmurova poučka „počkej, až s tebou spadne letadlo“ poté, co jsem zlehčovala jeho příručku pro přežití

Ani Chris McNab ale podle mě není připraven na situace, kdy si chybně spočítá periodu a začne neplánovaně menstruovat uprostřed treku přes území predátorů. Pach krve nakonec přilákal jen poloslepého stařečka se zakalenýma očima. Jen těžko se nám podařilo vyklouznout z pozvánky na rakiju v jeho chaloupce. „Tak doma pozdravujte Lecha Walesu!,“ mával na nás ze zápraží, což činím aspoň online.



5. Když jsme čekali hodinu a půl ve frontě na PCR test před bělohradskou nemocnicí, vybavila se mi doba, kdy Gábina dělala dobrovolnici pro Dům světla a všechny nás v rámci osvěty nahnala na test HIV. I když jsem do tý doby neměla pochyby, v čekárně před odběrem mi bylo úplně jasný, že ho mám, a dokonce jsem si našla i jednu nadějně počínající lézi. 

V hodinové frontě před špitálem jsme byli jediní s respirátorem, ostatní testovaní střídavě kouřili a kašlali. Uchýlila jsem se k zakázanému hacku a každých dvacet minut si vystříkávala nos sprejem s propolisem, dokud jsem nevypadala jako opuchlý angorský králík po vivisekci. Výsledek? Nejspíš mám alergii na propolis a výtěr byl z úst. Jestli se ptáte na TEN výsledek, tak HIV nemám a zbytek se teprve uvidí. Možná mě čeká týden v mastný a začouzený srbský karanténě, ale víte co? Tahle země je boží!



pondělí 3. května 2021

Pokus o atentát Karla Mandličky


Nikdy mě moc nebraly celebrity. Myslím v tom smyslu, že vám udělá den, když stojíte v Tescu ve frontě za Tomášem Klusem a vaše ruce se dotknou v boji o poslední housku v přepravce. Jednak jsem krátkozraká a taky jsem si musela vygooglovat, jaký křestní jméno má vlastně Klus. Takže by mě musel nejdřív zaklepat na rameno a zamávat nedělní přílohou Blesku se svou fotkou, abych si z toho mohla odnést pocit, že mě aspoň na vteřinu zasypal hvězdný prach.

Žít a nechat žít se bohužel netýká našich dětí, a to zejména od okamžiku, kdy se do vedlejšího baráku a protějšího okna nastěhoval pan Karel, který by se mohl jmenovat Mandlička, pokud bychom chtěli respektovat jeho soukromí. Ten, co uvádí zprávy na Primě, jak jsem si taky musela vygooglovat. Pro děti je pan Karel stejná podívaná, jako by naproti bydlel tyranosaurus. „Podívejme, zrovna vyšel na balkon a něco žere!“ vykřikuje Čičman a lepí nos na okno.

„Venku bude teplo, Mandle se vyhřívá na sluníčku,“ rozhoduje se Žmur, jestli si má vzít do parku bundu, nebo stačí mikina.

„Hele nebuďte trapný.“ prosila jsem děti asi milionkrát, protože sama vím, jak bych tyhle zvědavý usmrkance nesnášela, kdyby to bylo naopak. A ono to možná je naopak, jenže já jsem na rozdíl od pana Karla krátkozraká, takže mě to netrápí.

I kdyby byl pan Karel krátkozraký jako já, neušel by mu jeden z největších incidentů našeho jednostranného sousedského zájmu. Žmur se s Čičman v rámci sourozeneckého boje stříleli nerfkama, když se ve vedlejším pokoji rozhostilo nehezky mrazivé ticho. Nejdřív jsem myslela, že se prostě zabili, protože leželi pod otevřeným oknem a ani nedutali.

„Ona mě navedla,“ řekl při vyšetřování Žmur.

„On ho střelil, mami a Mandlička se otočil a zahrozil.“ vysypala ze sebe Čičman.

„Ta nerfka tam fakt dostřelila, musím napsat pochvalný mail výrobci.“ nevycházel Žmur z údivu.

Následnou rekonstrukcí trestného činu se ukázalo, že se Žmur přikrčil jako sniper a zasáhl pana Karla na protějším balkonu pěnovým projektilem do ramene. Což je smutný, kam dospěla naše výchova. „A taky sis zbytečně vystřílel náboje a my už teroristickou organizaci nákupem nového střeliva podporovat nebudem,“ podotkl za všech okolností praktický Em. Oba dostali zaslouženýho sprďana a dali aspoň na chvíli konečně pokoj.

Každopádně mám pocit, že je od té doby pan Karel víc ve střehu. Nejspíš se domnívá, že náš byt obývá tajná zpravodajská buňka extra.cz, která číhá na sex se zvířaty a nahotu na balkonu. Poslední tečku jsem tomu dala bohužel já.

Znáte takový ty fitness aplikace?

Tak já jsem se třeba rozhodla, že si s pomocí jedné z nich vypěstuju na břiše pekáč buchet. Je jedno, jak vtipné to přišlo Emovi a dětem a jaké jsou reálné výsledky. Nás všechny zajímá jediný, že jo. Jak do prdele souvisí Karel Mandlička s fitness appkou?

Jednoduše. Na začátku dvacetiminutovky krve, potu a slz má nekompromisní trenérka s hlasem bachařky z Osvětimi odpíská high stepping a já začnu střídavě skákat co nejvýš a s vytřeštěnýma očima z toho, jak mi lupe v kolenou.

Jak jsem ale dnešní ráno pochopila ze zhnuseného výrazu pana Karla, z opačné strany balkonu to spíš vypadá, jako stalker snaživě poskakující za sazeničkami rajčat, aby ze své tajně milované celebrity viděl co nejvíc. Mou slizkou pověst  jsem nejspíš taky zkompletovala svým, přiznejme si, špatným zvykem oblékat se ráno bezmyšlenkovitě u okna. Karle, jestli to čteš, promiň. Peace!



sobota 24. dubna 2021

Takový to domácí štěstíčko

 

Zneklidňuje vás někdy vaše vlastní rodina? Mně jo. Právě jsem na návštěvě rodičů, která je po dlouhé době legální. Mám ale pocit, že se tu celou dobu za mými zády dělo něco nelegálního – minimálně na poli tátových pokusů adoptovat exotické rostliny a divokou zvěř. Nevím, jestli se mu podařilo vypěstovat vlastní banány, nebo se pokoušel odchovat osiřelý kokon s vajíčky, ale prostě se to zvrhlo.

Ráno jsem v koupelně málem omdlela, protože mě z rohu pozorovalo něco, co bych nazvala pubertálním výrostkem tarantule. Chtěla bych podotknout, že na pavouky nejsem přecitlivělá – přece jen jsme měli doma jeden rok celé léto pavouka, který se nám cpal i do postele. Ale tohle by bylo trochu moc i na Justina Schmidta, který svou Škálu bolesti sestavil na základě tisícovky hmyzích kousnutí na svém vlastním těle.

Osobně mám na tyhle situace krizovou strategii. Prostě bych dveře do koupelny oblepila policejní páskou a přestala ji používat – ne dřív, než by tam vtrhla URNA s plamenometem nebo natěšený nahý Justin Schmidt jako volavka. Možnost c) je moje máma, která zrůdu v koutě nazvala „domácím štěstíčkem“. To jsem si musela odkašlat, protože moje máma by přes své silné dioptrické brýle nazvala domácím štěstím i Vetřelce sedícího na vaně.

Tarantule aspoň přestala výhružně běhat po zdi a upřela na mě svých osm očí s vítězným výrazem: „Vidíš, pro někoho jsem roztomilá, kravko.“ To jsem si nenechala líbit a apelovala jsem na mámu, jestli si svůj amulet nechce schovat do krabičky, aby jí štěstí neproteklo mezi prsty odtokem.

„Zavolej děti, ať vidí, jak se to dělá.“ řekne máma epickým tónem, kterým se předává moudrost předků pár sekund před smrtí a Hans Zimmer do toho zapáleně hraje na klavír.

„Normálně si tady vezmu ten smeták“ natahuje se máti ke stropu a shodí tarantuli do vany. Ozve se překvapivě silný chrastivý zvuk, jako když tam vhodíte pytlík se stovkou pavouků běžné velikosti. Děti ječí. Celá ta scéna by se dala ještě civilizovaně ukončit spláchnutím, ale to se štěstíčku přece nedělá.

Místo toho máma honí tarantuli s papírovým kapesníkem po vaně. „Tak a mám ho, chudáčka. Tak vidíte, že to nic není.“ prohlásí máma hrdinsky, zatímco se Žmur kácí na sušák, a na důkaz svých loveckých schopností nám ho jde ukázat. Ale kapesník je prázdný. Logicky, protože tarantule jí leze na spodní části rukávu ve snaze dostat se co nejrychlejším exitem k srdci.

Ječíme úplně všichni. Vsadím se, že vydává něco na způsob chrastivého jekotu i ten přerostlej pokoutník. Každopádně titul pána koupelny obhájil a setřesen zdrhnul na tajný místo, kde přebývá nejspíš obří kokon domácího štěstí na celý generace dopředu. Je fajn být zase doma.









středa 14. dubna 2021

Vojenská příručka přežití

 

A ještě jedna věc je skvělá na tom, když máte syna. Čte úplně jiný knížky než vy. Žmurův poslední přírůstek do knihovny se jmenuje Vojenská příručka přežití. Musím se vám k něčemu přiznat. Měla jsem o ní fakt velký předsudky. Jestli mám jít do detailu, tak jsem si myslela, že tyhle knížky píšou emočně oploštění veteráni z Afghánistánu nebo šílený preppři, co jsou od Černobylu schovaný ve sklepě a do konce života jim zbývá 250 plechovek fazolí s párkem.


Nemohla jsem se mýlit víc. Tohle je sonda do života Chrise McNaba. Což není jen autor 20 příruček o přežití, jak skromně připomíná na přebalu. Ale taky manžel a fajn chlápek se srdcem na pravým místě, co má rád kuželky, pivo a posílá peníze na charitu – když zrovna není v přírodě.

Jak jsem totiž pochopila z úvodu, příroda má na Chrise zhoubný vliv. Zatímco většina lidí v lese poslouchá ptáky a uvolňuje emoční napětí objímáním stromů, pro Chrise je procházka do lesa spíše otázkou smrti než života.

Jeho příběh začíná banalitou. Řekněme, že ho žena pošle pro čerstvé pečivo na nedělní snídani. Pekárna je ve vedlejší ulici, ale Chris se znovu a nepoučitelně vydává přes les.

1. V první části nepodcení přípravu. Zvolí vhodné izolační vrstvy, do ponožek zastrká kvasnice v prášku, do kapes tabulky čokolády a cibuli. Neptejte se mě, proč cibuli. Chris nám to vysvětlí později. Ještě fluorescenční záchranný pytel, který bude Žmur určitě chtít k Vánocům, pusu manželce a může se vyrážet.

2. Další kapitolka „Když nemáte batoh“ prozradí začátečnickou chybu. Na nákup bez tašky! chytne se Chris za hlavu. Vrátí se domů pro plachtu, kterou může srolovat a používat jako vak.

3. Nadpis „Jak poznat jedlé a nejedlé rostliny“ mě definitivně vtáhne do děje. Kdo z nás nikdy nešel na nákup hladový? Chris na to jde mazaně. Neznámou rostlinu rozseká na jednotlivé části – od kořene až po květ. Kořen si přiloží na 15 minut k loketní jamce. Potom čeká dalších 15 minut na reakci jazyku. Teprve potom sousto pozře, pohodlně se usadí na pařezu a dalších 8 hodin pozorně sleduje příznaky otravy. Pokud neumře, může bez obav sežvýkat zbytek kořene, ale my čteme mezi řádky. Víme, že měl kurevskej hlad už před osmi hodinami!

4. Proto přichází titulek „Jak se hledá hmyz k jídlu“. Chytrá hlavička Chris nám připomene, že mravence je nutné povařit 6 minut k odstranění jedu. Mravenčí polévku procedí přes ponožku a zbylou hmotu sežere i s fuseklí, ve které měl zastrčený sáček kvasnic.


5. Než si spokojeně odříhne, máme tu večer. Chrise soumrak nezaskočí, vykope si zemljanku a přikryje se fluorescenčním pytlem.

6. Svit pytle přiláká můry a predátory. V rychlém sledu se střídají návody „Jak vyrobit luk a šípy“, „Vrhač oštěpů“ a „Jak používat prak“. 

7. Chcete nejdřív tu dobrou, nebo špatnou zprávu? Následuje kapitola „Jak vyvrhnout a odkrvit divokou zvěř“. Jelen s nekalými úmysly byl po právu ztrestán. Radost z Chrisových úspěchů však kalí názvy dalších kapitol prozrazující zranění z boje: „Jak vyrobit berlu“ a „Náprava zlomené nohy“.



8. Po pár dnech hojnosti a gurmánských receptících na vydatnou polévku z krve, kdy Chris zapomíná i na svou bolavou nohu, přichází opět nekompromisní hlad. Na mršině už není z čeho brát. V části „Jak poznat jedovatou houbu“ se Chris vágně odkazuje na doporučení, že bychom neznámé houby jíst spíše neměli. Určitě neměli, Chrisi.

9. Podle další aktivity lze vyvodit, že pozřel lysohlávky. Chris zmateně pobíhá po lese ve svých nových brýlích z kůry a naráží do stromů. Rozdělává ohně deseti různými způsoby, vyšťourává králíky z děr klackem a signalizuje letadlům. Ten den ztratil fluorescenční pytel, ale usíná ve stabilizované poloze ve vypálené králičí noře.

10.  Podle názvu předposlední kapitoly Chrisově manželce dochází po týdnu bez pečiva trpělivost a posílá za ním záchranu. S rozdivočelým Chrisem už ale v tuhle dobu není rozumné pořízení. Jsme svědky, jak ho zachránce tahá z vody a poskytuje mu úspěšnou srdeční masáž. Chris je ale ve válce. Místo vděku přichází chladnokrevná kapitola „Jak vyrobit škrtidlo“, „Dušení“ a pro jistou smrt i „Kontrola pulsu“.

11. Chris je opět sám a hladový proti celému světu. Poslední titulek „Hadí kousnutí“ nechává čtenáři malou naději, že ho zachrání cibule, kterou sebou tahá celou dobu v kapse. Nezachrání. Měl ji použít spíš do polévky z jelení krve.