Křest Vltavou

 

„Jestli bych tam někdy vlez?“ zeptal se kapitán přívozu, když jsme jednou s Gábinou obdivovaly, jak má romantickou práci a jestli se při západu slunce koupe ve Vltavě a notuje si u toho stejnojmennou skladbu od Smetany.

„Tak na to vám řeknu jediný: V životě, nikdy, vůbec! Ani malíček bych si tam neomočil,“ odpověděl nám kapitán se stejným úšklebkem, jako by se vás někdo zeptal, jestli jste někdy jedli šušně nebo olízli zadek psovi.

„Víte, co já všechno viděl v řece plavat? Nutrie, chcíplý potkany, olej z lodí a všechno, co lidi vyházej z mostů. Hovňáky od labutí a bezďáků. Brrrr, ne, děkuju pěkně.“

Moc se to nelišilo od vyprávění jinýho kapitána, který jsem si vyslechla před mnoha lety – tentokrát šlo o výletní parník, na kterým probíhal firemní večírek. Tenhle kapitán oproti přívozákovi fakt vypadal jako pirát z Karibiku – větrem ošlehaný sedmdesátník, který už na řece zažil úplně všechno. V rámci plavby mě nechal točit kormidlem a ukazoval mi místa, kde všude narazil na utopence. V jeho podání byla Vltava hotový Varanásí, kde narazíte na nafouklou mrtvolu za každým meandrem řeky.

A do třetice mi o koupání ve Vltavě vyprávěl Houbič: „Zpětně mi to připadá fakt jako debilní nápad. Nejzákeřnější na tom je, že se do ní dá normálně vlízt, ale pak už nikdy nevylezeš. Ty šutry u břehu musej být speciálně nabroušený, takže jsem se vydrápal celej od krve a dodneška tam mám zanícený jizvy. Koukej!“

Tohle byly 3 příběhy, který se mi promítly hlavou, když jsem v rámci bezdětnýho letního týdne reyervovala pro sebe a Ema paddle boardy v Bráníku. Pro začátečníky a nesportovce: Paddle board je něco jako žehlící prkno, který hodíte na vodu, postavíte se na něj a flexíte s výrazem Ježíše chodícího po vodě.

První lež, kterou k tomu prknu dostanete od pracovníků půjčovny je, že to „nic neváží“. Je to jako táhnout přes cyklostezku a celou louku zdechlou velrybu. Ale to jim natěšeně odpustíte, protože jsme u druhý lži: „je to úplně jednoduchý, za 5 minutek se na tom postavíte, to zvládaj i děti a postižený.“

Zatím jsem na tom teda neviděla plout vozíčkáře, takže vám nemůžu říct. Ale celkově je paddle board nestabilní jak moje nálada před menstruací a když jsem konečně sebrala odvahu se na tom verglu postavit, tak jsem vypadala spíš jak Ježíš se střevní chřipkou….no, a pak přijely ty děti.

Děti jsou zákeřný i na zemi, to všichni víme, ale úplně nejzákeřnější je tým mladých kajakářů na vodě. Jsou rychlý jak štiky a pohybují se v rojích a nepletou si pravou a levou ruku, což je kromě obecné neobratnosti můj další problém, v tomto případě fatální.

Takže jsem se místo elegantního obloučku octla přímo v centru překvapených dětských kanoistů, čímž to ale neskončilo, protože druhý mocný záběr pádla mě napíchl na větev převislého stromu, kde jsem se v rekordním čase stihla zdrápat do krve, než jsem finálně spadla do řeky mrtvých potkanů, labutích hovňajzů, utopených elektrokoloběžek a rohlíků pro nutrie.

„Počítej s tím, že ta ruka ti uhnije“ diagnostikoval mě Houbič bez sebemenších pochybností. Na druhou stranu si říkám, že po (skoro na den přesně!) 20 letech v Praze byl nejvyšší čas nechat se pokřtít Vltavou.

Jaký si myslíte, že to bude.../ Giphy.com

Vykoupení z věznice Cricketshank

 Tohle je konec mé hlídací kariéry

Pamatujete ještě na to, jak mi loni Olga s důvěrou svěřila klíče od bytu, kde jsem měla na starosti jejich domácí mazlíčky?

V rámci letního speciálu si teď tuhle kapitolku zopakujeme. Olga opět odjíždí, tentokrát na 14 dnů. Důvěra je letos ještě větší: jsem totiž kříženec Mary Poppins a Marty Kubišový, menší savci mně sami nalézají do kapes a ty větší se mě snaží povalit a zalehnout.

Můj revír je žižkovský byt s kocourem a gekončíkem, mé krmící tempo je vražedné.  Prvním zjištění, když otevírám téměř rok poté dveře od mých svěřenců: Kocour vyrostl. Kluci fakt, nenechávejte se kastrovat, mentálně ani fyzicky, jinak skončíte jako Macek, kterej má tak 20 kilo a vypadá jako nafukovací chlupatej balón. Samozřejmě balón nenaplněnej héliem, takže drhne pupkem po zemi a celým svým tělem vám naznačuje, že těch 24 hodin bez posledního přísunu kapsiček, granulí a sušených lososů bylo zločinem proti lidskosti. A odpovědnost za to nesete nově jen vy.

Pod přívalem emocí a Mackovy přítulnosti okamžitě švihám pro kapsičky plný argentinskýho hovězího v aspiku, což kocoura zabaví přesně na 4 sekundy a potom jdeme zkontrolovat další krmení: živé cvrčky.

S takovou kapsičkou pro kocoura je to totiž snadný: nechá se vzít a roztrhnout bez jediný výčitky. A hlavně bez toho, aniž by od ní odpadávaly krovky a schovávala se pod ostatní kapsičky. Což se bohužel nedá říct o cvrčcích.

Cvrčkové bydlí v průhledný přenosce. Den zabíjí pářením a žoužáním okurky. Jasně, mohli by ten den zasvětit třeba hlasování o tom, kdo z jejich komunity je ten největší hajzl a neoblíbenec. Večer by pak tenhle antihrdina stál v rohu cvrčkária, nechal se bez zbytečnýho okecávání vzít do pinzety a sežrat gekončíkem. Ale to ne, cvrčkové na večer zapomenou doslova jako na smrt. Já je pak naháním pinzetou, cvrčci hystericky utíkají a já hystericky ječím za vrnění dobře se bavícího se kocoura.

Pak teda jednoho z nich chytím a gekončík Jirka ho odporným způsobem pozře. Já pak musím dlouze hladit chlupatě měkkoučkýho Macka, dokud se nepřesvědčím, že je svět znovu v pořádku. Mezi námi, svět je v pořádku jen díky tomu, že Jirka a cvrčkové žijí zavření ve svých průhledných boxech.

No, a pak nadešel den, kdy jsem o tyhle jistoty jednou provždy přišla. Když jsem šla totiž zakrmit zvířata (záměrně nepíšu „mazlíčci“, protože někteří z nich si tohle oslovení prostě nezaslouží), našla jsem v Mackově misce 3 mrtvý cvrčky. Neptejte se mě, proč byli v misce. Buď je Macek ulovil a odnesl si je tam jako svou poslední jistotu, kdybych nepřišla. Nebo mohu posloužit ještě odpornější teorií – cvrčkové mu tam přišli na jeho argentinský hovězí, nacpali si svý odporný trávící trubice a pak umřeli, protože jim nedošlo, že žerou jen okurky.

To by mi na tyhle trouby celkem sedlo, ovšem nesmíme zapomenout na živýho cvrčka, kterej se spokojeně zabydlel v botníku a taky na dalšího kolegu, který spokojeně cvrčel na rohožce. Toho jsem rozmázla sandálem na první pokus.

Při bližším pátrání po příčině nehody jsem zjistila, že jsem zapomněla na víku cvrčkária utěsnit asi tak milimetrovej průlez. Uprchlíci museli zbytku svých kamarádů nakecat, že udělají živou pyramidu a ti nahoře pak pomůžou utéct i těm vespodu (mrk, mrk). Všichni víme, jak to dopadlo.

Zůstávají ale znepokojující otázky, protože mě nenapadlo udělat si na začátku součet cvrčků a pak z nich jednoduše odečítat ty, které Jirka sežral. Takže – jak dlouho si myslíte, že vydrží takový cvrček v jednom bytě s hladovým kocourem? A zároveň bych nevynechala ani chmurnější úvahy – kolik tak odhadem stojí dezinsekce celýho baráku?

 

Jo, tohle doma navolno prostě fakt chceš!/ Giphy

 

 

 

 

 

Lotyšsko, insta děvky a odvážný Žmur

 

Víte, proč s Emem ráda cestuju? Nikdy se nenudím. Jako když přiběhnete na letiště na poslední- chvíli, ale pořád ještě ve slušným čase, protože je jasný, že pračka dopere pozdějc, křeček zaleze za skříň a taky musíte zalejt balkon, že jo...

Říkáte si „v klidu“, všude v médiích perexy o tom, jak Ruzyně nestíhá a lidi se hroutěj, protože odletěj do Turecka o 3 hodiny pozdějc a v all you can eat bufetu už zbydou jen ty gumový chobotnice, co nikdo nežere.

A pak vám vrazí klusající Em vytisklej boarding pas a na něm je vaše příjmení ZA SVOBODNA, což je fail srovnatelnej s tím, že u security kontroly vyhmátnou Žmurovi sáček s hulením, nebo Čičman naberou na stěrech trinitrotoluen z vlasů.

„Nechápu, jak se to mohlo stát,“ drbe se ve vlasech Em a já mám konečně právo být uražená – všechno mnou zaviněný zpoždění je jen plivanec ve slepičím výběhu (pardon, nějak dneska nemám slinu na metafory, klidně mě to opravte v komentářích). Člověk, který v Portugalsku na hovínkový psí pláži před svědky přísahal, že mě bude milovat až do smrti, zapomněl, že si mě kdy bral.

Tohle by se dalo samozřejmě rozmáznout, ale nebyl čas, takže jsem se šla dobrovolně udat na probíhající boarding Baltic Air. Počítala jsem i s variantou, kdy mě do toho letadla na poslední chvíli fakt nevemou. Byl to slastně bolestný zážitek srovnatelný asi jen s tím, když jíte strnada v koňaku a jeho vnitřní orgány se mísí s vaší vlastní krví, jak vám ostré kůstky z křídel propichují horní patro. Ne, fakt jsem to nikdy nejedla, ale to už mi po dnešku stejně stěží uvěříte. Bolestivé sousto bylo, že nepojedu do Lotyšska, nebudu jíst nakládané sledě, nebudu se klepat zimou u Baltu a koupat si v něm palec nohy, protože žádný větší kousek svého těla do ledovýho Baltského moře zpravidla nestrčím. Ten kousek koňakové slasti byl v představě, jak jsem celý týden doma sama. Moje postel by se proměnila v jídelnu, knihovnu, pracovnu a lázně v jednom!

Naštěstí pro naši postel personál na gejtu po dlouhých a důležitě vypadajících telefonátech řekl, že jim k nalodění stačí jen boarding pas a moji občanku nikdy neviděli (podávajíc mi ji štítivě pod stolem jako falešný doklady). A tak jsme odlítli do Lotyšska. Všichni.

Emovi jsem pro výstrahu řekla, že pod fiktivním jménem se můžu celej týden chovat jako úplně cizí člověk. Mimochodem, taky jste na sockách četli prázdninový varování pro ošklivý kluky? Jestli ne, tak dnešní insta holky se v cílový destinaci přihlásí na Tinder a vyberou si ráno místního kluka s hodnocením 4 a méně z 10. Tenhle kluk jim natěšeně ukáže to nejlepší ve městě, vezme je na oběd a taky do nejlepší kavárny na lattéčko se sójovým mlíčkem. No a když se přiblíží večer s ním velká očekávání… domluví se ta stejná slečna na Tinderu s klukem s hodnocením 10/10 na žhavou noc.

Tak, teďka si o mě myslíte, že jím strnady v koňaku a ještě jsem insta bitch, takže to zakončíme tradiční Psicí. Jedním z našich cílů bylo něco jako místní pobočka ubytovny ROH. Fakt to tam vypadalo úplně stejně – od dřevěných chatek s vyglajdanou rychlovarkou s povolením zabíjet až po fotbalový hřiště a rybníček. Správce téhle rekreovny se jmenoval Sigurd (nebo nějakým podobným bizár jménem). U rybníčku se v zimních bundách klepe indická rodina, kterou Sigurd při oblídce areálu pozdraví s empatií supa čekajícího na mršinu.

„Jó, minulej týden tady byli Fini a ti se koupali i v 15 stupních“ prohodil Sigurd. „Češi na ně koukali vyvaleně jak ti Indové. Vy se asi taky koupat nebudete, co?“ zeptal se bodře Sigurd a zadíval se na moje promodralé rty.

„Ještě uvidím,“ odpověděla jsem nadutému Sigurdovi a naschvál si sundala mikinu, i když to pro mě fakticky znamenalo riziko omrzlin.

Večer začalo slabě, ale o to víc nepříjemně pršet a později se zvedl se vítr. „Je mi to jedno, tohle je otázka národní cti!“ rozrazil dveře naší chatky Žmur v plavkách a hodil šipku do rybníčku, hned před Sigurdem pokuřujícím v tílku a trenclích před administrativní budovou. „Hmmmmm“ vyfoukl Sigurd spokojeně oblak kouře. „Z toho kluka jednou něco vyroste!“ „Fin.“ pokývala jsem a zabalila se těsněji do deky.

 

Rozloučení s paní učitelkou

(Klid, v tomhle příběhu nikdo neumře. Kromě mých ideálů.)

Taky vám v posledních dnech připadá, že svět je jeden velkej piknik? Tenhle týden už to bude třetí a zanechává to stopy. Třeba, že furt večeřím jen chipsy rozsypaný po dece, meloun z krabičky a pivo v plechu. Začínám mít zmatek v tom, za kým vlastně jdu a jakmile někde vidím deku, začnu to k ní stáčet jak Boieng 737 nad letištní ranvejí.

Asi všichni tušíme, jak probíhají pikniky s normálními dospělými, takže si můžeme oddechnout – o tomhle to dneska nebude. Paradoxem ale zůstává, že když ze stejných dospělých vytvoříte skupinu dospělých s dětmi a smícháte to s jejich odcházející učitelkou, dostanete se na úplně jiný level zážitků.

Čičman je v pátý třídě, což je podle mě takovej vnitřní přerod – určitá část třídy už začíná menstruovat, malovat si pusu a barvit si vlasy, zatímco druhá část holek a úplně všichni kluci zůstává ještě bez přímých zásahů hormonů a kysličníku.

Čičman má tuhle úču od první třídy a zažili jsme s ní za tu dobu úplně všechno, včetně menopauzy. To bylo dost psycho období, kdy se na schůzkách jednou rozbrečela a tvrdila skoro o všech dětech, že mají poruchu pozornosti a patří do pedagogicko-psychologické poradny.

Brzy poté, co diagnostikovala většinu třídy, začala brát úča nějakou medikaci, protože na příštích schůzkách už mi dojatě tvrdila: „Je vidět, jak na sobě Čičman za těch pár měsíců ZAMAKALA. Vy obě jste tým SUPERHRDINEK!“ Za mě je to vyvrácení teorie, že dělání stejných věcí produkuje stejné výsledky.

V Den D se tedy v parku schází naše medikovaná vyzenovaná úča, hejno matek a jeden násilím dotažený otec, který krátce po úvodních formalitách usne pod stromem a jeho vylitý pivko vytvoří potůček mezi piknik dekami.

Začíná se obligátními lichotkami. „Paní učitelko, ale ta škola v přírodě, to muselo být super! Anetka říkala, že někdy snědla i půlku oběda!“

„No, bylo to bezva,“ nalije si Úča pohotově sklenku vína. „Já myslím, že hodně pomohlo, že měly děti zakázaný ty mobily, že to byl takovej návrat ke skutečnýmu životu, víte. Jako za mýho mládí.“

„Jé, oni byly zakázaný mobily?!“ pokračuje překvapeně paní Anetková. „Já jsem si říkala, že je divný, že mě holka volá vždycky jen po večerce! Prej takhle pařili úplně všichni!“

Úča vyvrátí oči a jde zkontrolovat děti. Je horko, takže nepřekvapí, že jeden chlapec náhodou spadl do rybníčku a většina holek na sobě má jen zbytky oblečení. Úče začne cukat v oku, takže si dolije další vínko a počastuje nás historkou, jak se ve Finsku opila se svou nejlepší kamarádkou, zpívali v místní útulně keltské písně, spaly na zemi a probudilo je až chrápání úplně cizích Němců.

Tohle byla úplná rozbuška, která se rozstřelila do disciplíny 1000 věcí, které není vhodné říkat na školní párty:

„My jsme si o vás nejdřív mysleli, že jste hrozná čarodějnice. Tak to je škoda zjistit, že nejste tak strašná, až když odcházíte ze školy.“

 „Jestli bych teda mohla poprosit, tak na vysvědčení nekupujte květiny. Piju suchý chardonnay a žeru čokoládu. Obojí ve velkým.“

„Viděl jste někdo děti? Ne? Tak to je skvělá zpráva.“

„Chcete mi říct, že tenhle výbornej štrůdlík fakt nikdo z vás nepekl? Jejda, tak to jsem asi snědla těm cizím lidem vedle.“

"Fakt jste si nikdy nevšimla těch Nelinčiných taháků na ruce? Nevěřím!"

„A kde jste byli celou tu dobu vy? Co jste dělali?“ ptám se polonahé Čičman, kterou jsem před odchodem úplně náhodně vyhmátla ve křoví u záchodů. „Co bychom jako měli dělat?“ pokrčí rameny Čičman. „Normálně, hráli jsme flašku o fanty.“

Vzhůru do druhého stupně!

Představte si tu noční můru, kdyby nakonec... neodešla./ Giphy

Dáváme si nálepky

 

Máte nějakýho kamaráda úplně mimo všechny kategorie? Pro mě je to Houbič. Známe se 20 let a naše první setkání bylo předurčující. Poznali jsme se v brněnským klubu pod jedním stolem.

Tenkrát jsem ještě kouřila, stejně jako kouřili (skoro) všichni a (úplně) všude. Když jsem se sklonila pro spadlý zapalovač, zjistila jsem, že pod stolem už se jako v paralelním světě za zrcadlem pohodlně rozvaluje Houbič. Taky vám to připomíná Alenku v říši divů? Povídali jsme si pod tím stolem asi hodinu a od tý doby jsme byli nerozlučná dvojka. Jako Asterix a Obelix. Nebo jahody se šlehačkou. Oba jsme v tý době hledali vztah, ale naštěstí jsme měli odlišnej vkus na kluky. Taky jsme byli nastejno buď v depresi nebo bezuzdným stavu nadšení. A bez peněz. To jsme byli pořád – tahle křivka nebyla sinusoida, ale záznam srdeční akce marně resuscitovanýho nebožtíka.

Prostě ideální spolubydlící za dalších pár let v Praze. Myslím, že je to právě Houbič, kterýmu Em může poděkovat za to, že moji tepovou frekvenci nezvedne ohrnutej roh koberce nebo obtisk skleničky na stole. Vsuvka. Strašně dlouho jsem si myslela, že tohle je o nás ženách jen pomluva. Že nám vadí tyhle blbosti. Pak jsem se ale seznámila se Světlanou, která mi barvitě líčila, jak se musela rozejít s nadějným partnerem, protože seděl na špatný straně gauče a KOLEČKOVAL skleničkou. Konec vsuvky.

Já jsem měla na spolubydlení dost drsnou školu, kterou vystihuje jediný základní popis našeho útulného bydleníčka (nemám ráda zdrobněliny, ale tady nemůžu jinak): garsonka 16 m2.  Jednou u nás spal Houbičův kámoš a poblil se nám pod polštáře a někdy u nás záhadným způsobem spalo 5 dalších lidí a místo pokrývky používali ručníky.

Od tý doby jsme s Houbičem vyrostli a zbohatli, ale nějaký sinusoidy zůstávají pořád stejný. Dokonce i ty pracovní. Oba s Houbičem pracujeme v korporátech. V odlišných, navzájem nepropojených odvětvích.

Díky tomu jsme zjistili, že všechny korpoše ovládá jedno židozednářský spolčení. Byl to pro nás stejnej šok, jako když játra a ledvina zjistí, že za jejich orgánový tuk může mozek, který ovládá úplně všechno a posílá jim tam bůček a panáky. Začalo to maličkostma, jako jsou ovocný dny.

A skončilo to mega kampaní na firemní diverzitu. Žádný ageismus, sexismus a už vůbec body shaming. Never! V rámci korporátu jsme všichni asexuální bytosti v jednom neurčitém věku, pohlaví a orientaci. Něco jako polštáře nebo mraky. Spolupracuj s bližním svým a hlavně se ho nesnaž jakýmkoliv způsobem označit. Nebo nedejbože popsat!

V praxi by to mohlo vypadat asi takhle: „Kdo z nich je můj šéf? Ém, je to ta lidská bytost u okna generující kontingenční tabulky a databáze.“ V bezpečí jste navíc jen jako bezpohlavní účetní, jakákoliv jiná pozice vás postaví do rozhodovací paralýzy. Finanční auditorka na prasáka vyřvává do světa, že jde o ženu. Což ovšem nevyloučí možnost urážky, když ji nazvete auditorem.

Od tý doby si s Houbičem voláme a oslovujeme se „Ahoj stará milfko!“ nebo „Čau tlustá buzno!“ za což se jednou Houbič urazil, ale jen proto, že po zápalu plic shodil 10 kilo a trval na tom, že příště musím použít ještě hanlivější variantu s bulimikem.

Většinou jsou tyhle telefonáty hrozná ostuda, protože Houbič má kromě smyslu pro urážky taky šestý smysl pro načasování. Volá mi zásadně, když jedu v přeplněným metru nebo busu, a navíc hrozně řve. Takže je to zároveň takový mindfulness meditační cvičení na pocit hanby a vyloučení ze společnosti. Což je mimochodem jeden z nejsilnějších lidských strachů vůbec -  schválně si to vyzkoušejte, jak nepříjemný to je jen na blbý palubě mětskýho autobusu.

O to víc pak překvapí, když se pán na sedadle vedle mě začne nekontrolovatelně třást v poctivě tlumeném smíchu. „Promiňte, že poslouchám cizí telefonáty“ řekne ten pán přidušeně, „ale to je úplně jak u nás v práci!“

Tak, a je to potvrzený. Vidíte, k čemu nás korporátní monstra donutili? Je tady ještě někdo, kdo začal kvůli svému zaměstnavateli nálepkovat? Sdílejte, než to smažou!

Kuci, deme bahno!

 

Miluju víkendový vejlety do Sudet. Miluju Sudety, protože jsou esence dětství. Oprýskaný baráky, hledači polodrahokamů, německý přilby ve sklepě a lidi jako z filmů od Lynche. Em z kýčovitě malebné jižní Moravy se na mě dívá jak na zrůdičku se zbytnělou hlavou z Černobylu, která nostalgicky vzpomíná na padající sýkorky z nebe. Ale myslím, že se mu tam někde v hloubi duše tahle temná exotika taky líbí.

Kultovní byl už náš příjezd do soukromýho ubytování u Měděnce. Představte si dům se zahradou, do které jako po nějaké masívní sopečné erupci přetékají věci. Desítky sádrových trpaslíků. Vodní dýmka z Egypta, čínský šamanský sošky černochů s erekcí, popelníčky, prázdné výstavní láhve od vína a rumu, rolničky, zvonkohry, zdobené krabičky, příborníky a andělíčci. Stovky andělíčků. Myslím, že A.P. by v tomhle baráku zešílel přes jedinou noc. Nebo by tady naopak zůstal žít už navěky, protože takovou záplavu píčovin by za jeden pozemský život nestihla vyházet vidlema ani Marie Kondo.

Měla jsem tušení, že k podobně zařízeným rezidencím většinou patří určitý typ žen a nespletla jsem se. „Tak nám tady pěkně vítejte“ típne paní Dagmar cigárko a hrne se nám ukázat apartmán. Holky, všichni nás straší osteoporózou. Ale já myslím, že daleko větší hrozba je, že po přechodu chytneme právě tohle. Figurkózu.

Jak asi tušíte, obývák vypadá jako sídlo neřesti trpaslíků s andělíčky – přesně tady se ta sádrová havěť musí množit a klást vajíčka do ručně vyšívaných polštářků. Než se stihneme rozkoukat, rozvalí se paní Dáša do sedačky a začne šermovat ovladačem. „Jakpak se jmenuješ princezničko?“ ptá se přitom Čičman a dnes je ten den, kdy se dozvíte její pravé jméno. „Išla Marina do Cintorina“ pěje už za okamžik Dagmar svým hlubokým vykouřeným kontraaltem. Špinarka hadr.

„Á, tady to máme. To koukáte, jaký tady mám špionážní doupátko,“ zasměje se Dagmar jako ďábel a přepne na online kameru u zámku. „Tady si můžete v reálným okamžiku kontrolovat, kde kdo je. Vidíte, jo. Tady náměstí. Park. Jo, my jsme slušný město. Kdyby tady chtěl bejt někdo nevěrnej, tak….“

Následuje dramatická pauza, protože Dáša upřeně zoomuje očima dvojici u kašny. Celé to spěje tomu, že budeme tenhle večer s Dášou strážci maloměstské morálky, ale díkybohu musí vyzvednout sestru na nádraží. „Rozvedla se s manželem, má falešný zuby a je o tři roky mladší, ale nevypadá tak“ trousí Dáša drby až cestou k brance a pak nás na rozloučenou nabádá:

„Nechte si zapnutý ty malý světýlka, ať nezakopnete cestou na záchod. Dobrou noc, milánkové!“ chce pohladit Žmura po hlavě, ale ten zkušeně uhne. „Chce tady mít světla, aby nás mohla šmírovat celou noc na kameře,“ zasyčí Žmur vyděšeně a paranoidně pátrá po kameře v sádrových soškách.

Druhej den jdeme po výletě na měděnou štolu. „Ve dvě hodiny tu mám velkou skupinu, ale ty se mi stejně všichni nevejdou. Tak můžete jít ve tři s pár lidma, co s nimi už z kapacitních důvodů nemůžou.“ Poznali byste z téhle nevinné věty v infocentru, že těch pár lidí jsou horníci a geologové, kteří strávili tu volnou hodinku bez kamarádů z první skupiny bezuzdným chlastáním v kiosku? My taky ne.

„Cyve Karle, tak jsme tady!“ zdraví se s průvodcem skupinka chlapů, který vypadaj přesně jako to poslední, co vymetete z festivalu Brutal Assault. „Jé, neska s náma půjde i mladá pani a dětičky, škyt!“ Tak to je většinou to poslední, co chcete slyšet při vstupu do podzemí před tím, než se za váma zamkne festovní zámek na vstupních mřížích.

Karel ale vypadal přesně jako starej hornickej trol a měl situaci pod kontrolou. Zkušeně mě otipoval, že to dáme. A dali jsme to nakonec mnohem líp než klasickou turistickou trasu.

Kluci byli totiž profi jeskyňáři a jak jsem z kontextu pochopila, párkrát už mu tady pomáhali zpřístupňovat chodby. Tím pádem se prohlídka změnila spíš na návštěvu u Karla doma včetně míst, kam většinu návštěv neberete. „Kuci, deme bahno!“ Suneme se úzkou postranní chodbou mimo návštěvní okruh, kde nám Karel ukazuje jeskynní houby (vlasy panny Marie) a hromadu šutrů, se kterou potřebuje pomoct. Kdyby nám rozdal lopaty a kýbly, jdu do toho.

Vlasy Panny Marie. Vlastně nevím, jestli jí to lichotí.

Karel taky naštěstí netrpí zbytečným gentlemanstvím, takže jsme se s Čičman bez reptání táhly za nadšenýma klukama ve dvaceti číslech podzemní vody za jeho bodrých komentářů. Kromě faktu, že nemám holiny, jsem litovala už jen toho, že se přes zával nešlo dostat do tajný malachitový jeskyně, ve který měli Němci tajnej sklad zbraní. Vždyť vám to říkám, prostě absolut Sudety.

Štola Mariahilfe,
Karel, kluci a děti někde v temnotě.

Po návratu jsme zastihli Dášu se ségrou, načatým Sklepmistrem a trpaslíky na zahradě. Radši jsme rychle zapadli, aby její rentgenový oči nedetekovaly mokrý boty plný jeskynního bahna. I když. V tomhle slušným městě prošpikovaným štolama a kamerama už to Dáša stejně musela vědět.

Vědecký hračky

Zábava končí tam, kde začíná Mengeleho laborka

 

Správně bych měla začít pojednáním, jak jsou dnešní děcka rozežraný. Protože já, já jsem si vy malý nevděčný rozprděnci, hrála jen s klacíkem oblečeným do hadříku!

Což bohužel říct nemůžu, protože i já, rovnostářsky chudý socialistický děcko, jsem měla Rubikovu kostku. A taky soupravu Malá kadeřnice. Tu by dneska média rozcupovala na kousíčky, protože jak k tomu asi tak přijdou malí kadeřníci? A proč jako pro holky nebyla k dostání sada Malá kamioňačka s GPSkou a ruličkou ošoupaných bankovek pro děvky na odpočívadlech, aha?!

Ale abyste si nemysleli kdovíjak je tahle doba hyperkorektní, představíme si  dneska vědeckou hračku, která má k morálce vlastně ještě dál než sexistická Malá kadeřnice.

Jmenuje se úplně nevinně: Vodní dráčci. Na obalu máte nakreslenýho něco na způsob veselých mořských koníků. A všichni se smějou.

V sadě najdete kromě miniaturního akvárka 2 sáčky o velikosti běžných pytlíčků s cukrem: v jednom jsou vajíčka a v druhým krmení pro vylíhlé dráčky. Samozřejmě to nejsou dráčci, ale žábronožky. Jenže to nezní tak sexy a málokterý děcko bude svý rodiče citově vydírat: „Mami, kup mi prosím tě žábronožku!“ Samozřejmě, že by bylo ještě lepší, kdyby na krabici mohlo napsaný: „Vypěstuj si z vajíček svůj iPhone“, ale to už by na ČOIce neprošlo. Takže dráčci.

Do toho prťavýho akvárka teda nalijete 3 deci vody a vhodíte tam vajíčka. Za pár dnů už je ve vodě vidět pohyb. Je to stejné mihotání, jako když zapomenete přes víkend v práci čaj nebo polívku. Na naši úžasný planetě se prostě dřív nebo později začne v čemkoliv (kromě jídla z Mekáče) tvořit život.

Za týden už tam máte desítky miminkovských žábronožek a začne vám v hlavě blikat etická kontrolka. Opravdu tolika tvorům stačí tak malej bazén? Chovatelská příručka vás ujistí v tom, že děláte všechno skvěle a jen tak nenápadně na konec kapitolky zmíní, že dráčků začne přirozeně ubývat. Vidíte? To oni sami přirozeně začnou mizet. Ne, že byste vy byli ti zlí, protože neinvestujete do welfare chovu a proto vám chcípají jak legionáři na Dukle. Nebo nedejbože že byste byli něco jako množírna žábronožek, za což byste si zasloužili první stránku v Blesku a plivanec do tváře od Marty Kubišové.

Žábronožek tedy eufemisticky ubyde a náš vědecký experiment se naplno mění v psychologickou studii. V rybníčku brčálníku se prohání asi 6 nejsilnějších dráčků, kteří si vybojovali právo dožít se dospělosti. Jenže žábronožky nepatří zrovna mezi nejchytřejší pastelky v penále, aby si řekly: „Hele, tenhle život je jen simulace. Přestaneme žrát to hnusný krmivo a hloupě rejdit z jednoho kouta do druhýho. Budeme radši kontemplovat, abychom se brzy reinkarnovali ve vyšší bytost, třeba do psa. Představte si tu svobodu! Mohli bychom chodit po celým bytě a štěkat!“

Ne, žábronožky svou životní bídu řeší tak, že jezdí z jednoho rohu do druhýho a mají sex. Obviously. Protože mezi těma velkejma žábronožkama se najednou začaly objevovat malý žábronožky, ale furt máte ty stejný tři deci vody a pytlíček krmení o velikosti cukříku do kávy.

Pod kotel začíná v tuhle chvíli přikládat i výrobce. „Žábronožky žijí v přírodě až 6 měsíců. V podmínkách našeho akvária to však bude několik týdnů.“ Ehm. Úplně vidím toho upocenýho copywritera, jak z původní verze chovatelského manuálu škrtá: „Za měsíc vyjde Hvězda smrti z nestřídmosti a smilstva“, doprovázený ilustrací „Saturn požírající svého syna“ od Francesca de Goyi.

Takže jsem aktuálně na scestí. Už jsem měla vyhlídnutý akvárko, kde by byl i písek, rostliny a figurka potápěče. Prostě žábronožčí Eden. Ale pak mě došlo, že se v tom budou jen o to víc nekontrolovaně množit a umírat. Asi prostě nejsem ten správnej akvaristickej typ. Nechcete někdo žábronožku?

 

Válet se a žrát

 

Víte o tom, že máte kotník? Nechci na nikoho ukazovat prstem, ale pravděpodobně to vůbec netušíte. A jestli náhodou jo, tak si ho minimálně nevážíte. Prostě po něm skáčete, tancujete na něm a klepete s nohou o zem, stejně jako jsem to dělala až do minulýho víkendu.

Jenže. Pak jsme šli na kamenitou hřebenovku kousek od Brna, a možná si hodně z vás teď pomyslí, nojo, neměla pořádnou obuv a zůstala jí viset noha v šutrech, což je ovšem jen částečná pravda. Celá pravda je, že jsem neměla vhodnou obuv a ten kotník jsem si zvrtla až úplně dole. A to na jediným výmolu jinak úplně rovný cesty, kde se jinak prohání vozíčkáři a matky s kočárkama.

Co se týká výronu kotníku, tak jsem v tomhle oboru úplnej nováček. Můj mozek prostě vyslal signál „bolest jako kráva“, až se mi udělalo trochu na zvracení, ale noha vypadala kompaktně a po pár minutách se s ní dalo úplně normálně odejít. Lidi s těma výronama nadělaj!

Já a můj nový výron jsme spolu téhož večera zašli ještě do hospody. Mimochodem víte, že v Brně jsou hospody, kde prodávaj nealko pivo s příchutí guavový zmrzliny? A že taková plechovka stojí 150,-? Já si drobné cenovky na plechovce všimla až při posledním loku, co mi málem zaskočil. A pak si u nás v Praze stěžujou turisti na drahou Plzeň za 60,-. Konec vsuvky.

Co se ale na drahý zmrzlinový pivo svádět nedá, byl fakt, že kotník záludně! až večer! nabobtnal do nechutných rozměrů, takže jsem zpátky odpajdala jen tak tak – za barvitého vyprávění kamaráda Brouka o tom, jak přesně s TAKOVÝM kotníkem skončil na 6 týdnů v sádře.

Nebudu vám popisovat, jak jsem se druhej den dostala do boty a na nádraží, protože při tom propadám sebelítosti a začíná mě to při té vzpomínce zase hnusně bolet. Jestli vás ten pocit zajímá, tak zkuste někdy nacpat nohu do dětský holínky nebo třeba do úzký nory včetně vzteklýho jezevce na konci. Jedno bylo jasný: kotník začal určovat pravidla hry.

Třeba brát můj buržoazně nafoukanej kotník do práce se ukázalo jako úplná utopie, pokud bych si k němu nechtěla pořídit i vozík a vlněnou kostkovanou deku z alpaky jako správnej anemickej churavec z lepší společnosti.

Řekli byste, že to by mohlo pro začátek stačit, protože kotník není zlomenej, jak jsem se briskně sebediagnostikovala podle internetu (ukamenujte mě html kódem). Otok každej den výrazně splaskává, přesto kotník zůstává největší drama queen celýho mýho těla.

Tak třeba v úterý jsem se vydala do 50 metrů vzdáleného Lidlu, což pro kotník není dostatečně aristokratická zábava, takže cestou zpátky protivně zpuchl a bolel až do té chvíle, dokud jsem se nenatáhla do postele a nepustila mu Ripleyho na Netflixu. Ripleyho má rád. A taky pikantní oříškovou směs a švýcarskou čokoládu. Válet se a žrát, to je jeho.

Jenže já odmítám vypadat jako Marie Terezie po 16 dětech, a taky už jsem se potřebovala hýbat. Takže jsem kotník za předpokladu, že oceňuje kvalitní herectví, den později svázala do obinadla a strčila ho do pohorky, abych s ním vyrazila na impro tréning. Tam vzbudily pohorky i celá historka velkej ohlas. Brněnské hřebenovce se někteří smějou dodnes a má neschopnost dostat se z hospody byla interpretována samozřejmě úplně mylně. Je fajn mít kolem sebe lidi, co vás podrží.

Nicméně nejspíš nešlo o ukázku kvalitního herectví, se kterou by byl kotník spokojený, takže doma opět udělal scénu. A od tý doby si tady s pobublávajícím kotníkem takhle žijem. Což z nějakýho úchylnýho důvodu nejvíc vyhovuje Emovi a dětem. Není nad to, najít mě kdykoliv hned ve vedlejším pokoji. Pamatujete se na Postřižiny? „Co víc si jen můžu přát: Jsem zdráv a manželka je mrzák."

Abych to zkrátila: přijímám nevyžádané rady. Jak dlouho se taková věc hojí? Co na to zabírá kromě Ripleyho a čokolády? Budeme mít s kotníkem ještě někdy harmonickej vztah?

Nůž bez nože

 ...jakože cože?

Možná jste si všimli, že Victorinox, symbol Švýcarska hned vedle čokošky a židovskýho zlata, začne vyrábět svůj legendárdární nůž bez nože. Takže tam pořád budete mít nůžtičky, pilníček, vývrtečku, pilčičku a šťourátko jen bůh ví na co (vydloubávání zlatých zubů z nebožtíka?), ale nebude tam čepel. Chápete to? Já ne. Psice si (ne poprvé ani ne naposled) připadá v tomhle světě stará. Jako relikt nostalgické doby, kdy jsem trávila své šťastné dětství hrou s dědovými řeznickými kucháky.

„Na některých trzích vzbuzuje čepel dojem zbraně,“ vysvětluje pro The Telegraph Carl Elsener, ředitel společnosti Victorinox. Taky se mnou vidíte jejich švýcarskou zasedačku? Je obložená kvalitním dubovým dřevem, ve kterým jsou nožíkem vyrytý jména všech zaměstnanců jako na průměrné turistické lavičce.

„Carle, tak nám to řekni, na co přišel váš tým během posledního pětiletýho projektu za miliardu franků?“ dychtí vědět akcionáři a rozsvítí velký zlatý projektor (nemysleli jste si, že ve švýcarský zasedačce je jen dubový dřevo, že ne?!)

Elsener hodí na stůl svůj osobní švýcarák a zlomeným hlasem pronese: „Někteří lidé si myslí, že nůž může někoho zabít. Musíme s tím okamžitě přestat. Místo čepele bude nově vysouvací ocelová špachtle s veselým obrázkem nebo motivačním citátem. Lidé se zasmějí a znovu nabydou jistotu, že žijí v bezpečném světě.“ (potlesk, uznalé hvízdání, tlumené rány z otvírání lahví pravého šampaňského).

Když jsme u vražedný zbraně, v Británii tuhle definici splňují nože s délkou čepele nad 3 palce (7,62 cm). Britské kriminalistické špičky v čele se slečnou Marplovou tedy experimentálně došly k názoru, že sedmicentimetrová kudla v břiše je až na drobný diskomfort oběti v pohodě, zatímco u čepele s délkou 7,7 cm už si vedle Zubatá brousí kosu.

Do toho média souběžně bijí na poplach, protože se dítě udusilo párkem v rohlíku. A teď – má takovej párek certifikaci vražedný zbraně? Stalo by se to, kdyby byla v rohlíku jen díra nebo srolovaný návod k použití?

„Ještě, že ve svý krabici přežití mám svůj starej dobrej švýcarák od tety!“ oddychl si Žmur. Abyste tetu v duchu dnešní hyperkorektní doby neodsoudili: Byla ještě v kočárku, když skončila 2. světová. Takový lidi dávaj děckám k Vánocům panzerfausty a za dobrý vysvědčení rezavý helmy po Němcích. Žmur měl štěstí, že se tetino rodinné ozbrojování zastavilo jen u nože pro předškoláka.

„Hele a co máš ještě dalšího v tý svý krabici přežití?“ začal ve mně pípat mateřský alarm stejně jako když jsem kdysi poprvé viděla falzifikát mého podpisu v žákovský knížce. A Žmur začal s přehlídkou nahromaděných a nakradených věcí:

• Outdoorový skládací rýč
• Rodinné balení zápalek
• Můj malý rychleschnoucí ručník, který jsem hledala celý minulý léto
• Dalekohled, 2 ks
• Desítky pytlíčků soli a pepře, ukradené z nejmenovaného řetězce rychlého občerstvení
• Kompas
• Šitíčko
• Padáková šňůra
• Mapa Vídně

Když to tak shrnu, s výjimkou kompasu a mapy Vídně má každý z výše uvedených předmětů jistý vražedný potenciál. A to jsem velkorysá a nepřipouštím si možnosti, že někomu kompasem neucpete dýchací trubici nebo ho na místě nezabije pohled na složitost vídeňskýho metra.

A tak se ptám: Myslíte, že s těmi věcmi Žmur v blízké budoucnosti jen nebude moct ven? Nebo výhledově vznikne bezpečnostní komise, která nám doma probere a vyřadí věci, které „vzbuzují dojem zbraně“?

Raději bezpečný švýcarák!/ Giphy

Flexím

 

Život v korporátu vás naučí spoustu bizarních životních soft skills, například reverzní nastavování očekávání.

Špatná zpráva u běžnýho zaměstnavatele vypadá asi takhle. Šéf přileze ráno do práce s výrazem týranýho štěnete, zavolá všechny do zasedačky a řekne: „Je to fakt blbý. Ztratili jsme dalšího zákazníka a nemáme už pomalu ani na nájem kanclu. Od příštího měsíce se stěhujeme do malýho plesnivýho skladu u nádraží. Rušíme stravenky, ale koupil jsem každýmu repelent. Rozdám vám je osobně, protože asistentka spáchala sebevraždu.“

Špatná zpráva v Korporátu vyjde na intranetu a vypadá nějak takhle: „Skvělá novinka pro všechny naše úžasné zaměstnance! Zasloužíte si něco lepšího a my to víme. Proto jsme v rámci nového projektu naší společnosti připravili stěhování na nová designová místa podle návrhů těch nejlepších interiérových architektů! Co se bude chtít po vás? Skoro nic. Zabalte si své věci do krabic, označte je štítkem a přijďte rovnou na své nové a lepší místo.“

Noví nezkažení zaměstnanci jásají, ale my víme. Starý corpobitches tenhle tenhle text totiž rovnou simultánně překládají jako: „Čau líný špíny! Máme pro vás další zlou novinu. Syna našeho hlavního akcionáře vyrazili z UJAKu a teď se svýma vyhulenýma kámošema založil firmu s levným čínským nábytkem. Tak se rozluč se svou teplou židlí, kámo. Náhazej si svý krámy do krabic a my ti je necháme zrecyklovat na polyesterový trička s firemním logem. Tak v pondělí v Pekle! (ďábelský smích).“

A kam myslíte, že přijdete v pondělí? Správně, do Pekla. Nejen, že jsou pracovní místa nahuštěný jak v indickým call centru, takže když se protáhnete, podrbete jednoho kolegu na krkem a druhýho skopnete ze židle. Všechno páchne toluenem a takovou to toxickou novonábytkovostí, takže slzím už půl hodiny po příchodu a smrkám kyselinu chlorovodíkovou.

To nejlepší ale přijde, když se zaplní i prosklený zasedačky. „Vy jste normálně vidět na kamerách, haha“ posmívají se vám lidi, který vás na velkoplošných obrazovkách sledujou jako nějakej sociální experiment nebo trepku pod mikroskopem – jak se drbete na zádech a urovnáváte si prsa v podprsence.  

Většina míst je navíc flexi, což nevychází ze slova flexit, ale ze skutečnosti, že na vaše místo plynule zajede někdo jinej, jakmile odtáhnete domů nebo na oběd. A navíc clean desk policy: co večer zapomenete na stole, to ráno vyvezou popeláři.

Abych nezapomněla, moje nové flexi místo sdílím se skupinkou žen. Holky jsou super. Dozvíte se spoustu drbů, vyměníte slevový kupóny, rozhodí se vám menstruační cyklus a pracovní den je v prdeli, ani nevíte jak. Ale soustředí se tam fakt těžko.

Takže jsem jednoho rána lehce nejistě zapojila svůj kompl do flexi zástrčky u úplně jinýho týmu. Připadala jsem si trochu jako kukačka, špicl z HR nebo talentovanej pan Ripley a taky se na mě ajťáci přesně tímhle podezřívavým tónem dívali. Ale co, jakmile jednou spadnete do nejnižší kasty, můžete podle nových firemních pravidel vysírat kdekoliv, kde je nálepka FLEXI, takže mě nikdo nevyhodil.

Ten klid! Ta jistota termínu menstruace! A taky tam nejsou žádný zasedačky, takže se můžu za svým paravánkem klidně rejpat v nose a nikdo neřekne ani ň.

Postupně přestávají i ty podezřívavý pohledy a kluci se i za mé přítomnosti pomalu začínají normálně bavit, stejně jako si dřív nebo později zvyknete na přítomnost nějakýho výstředního domácího mazlíčka, třeba vypelichanýho opičáka ve fráčku, kterýho vám děti dotáhnou od popelnic cirkusu Humberto.

Každopádně až do včerejšího rána jsem ještě byla oficiální squatter. Dokud jsem si ráno v kuchyňce nepřipravovala svý flexpresso a přes designovou stěnu ke mně nezavanul útržek konverzace, který jsem se vždycky děsila, ale naštěstí nebyla adresována mně: „Hele, najdi si jiný místo. Tady sedí naše imigrantka.“  Adoptována!

Ve finále si v kanclu zvyknete na kohokoliv/ Giphy