středa 25. května 2022

Ze světa polovičních slepců: Kradený auto a experimentální papričková léčba

 

Už asi všichni víte, že máme s Emem jednou za rok takovej rituál. Odjedeme někam na týden spolu. Jen my dva. Bez dětí. Chodíme na dlouhý túry bez nutnosti táhnout v batohu deset obložených rohlíků a brumíky, spíme do devíti a pak se vydáváme třeba na hodinovou procházku městem, jen abychom našli kavárnu, kde mají ty nejkřupavější croissanty a macchiato s nejhustší pěnou. Ze souboru těchto aktivit by naše děti po pár dnech samy vyhledaly místní Klokánek a požádaly o adopci.

Letos padla volba na Sicílii. Jenže taky bohužel o pár týdnů předtím padla moje volba narazit si oko na klacek. Tenkrát na pohotovosti jsem měla štěstí na nepřiměřeně hodnou doktorku, používající výrazy jako „chudák očičko“, „kapičky“ a „do týdne dobrý“. Jenže uběhly dva týdny a bulva pořád vypadala jako okno, do kterýho dětský gang práskne šutr a ještě ho posprejuje načerveno. A tak jsem pár dnů před odletem zavítala opět na pohotovost a po třech krásných hodinách čekání přišla do rukou úplně jiné doktorce. Doktorce Řezníkové, mluvící nejčastěji v infinitivech.

„Sednout“ odmávla mě na židličku, kde přitiskla bulvu k přístroji a podrobila ji nemilosrdnému soudu.

„Zánět“ procedila mezi rty. „Můžeme zkusit ještě jedna lokální antibiotika a jestli to tří dnů nezaberou, tak to oko bude muset pod steh.“

Steh, svinul se mi mozek do kuličky jako podrážděná mnohonožka. Proč jsou všichni oftalmologové posedlí sešíváním očí?

„Tak zkusíme ty antibiotika. Akorát za tři dny nepřijdu, protože, ehm… bych potřebovala odjet na dovolenou. Na Sicílii.“ A bylo to venku.

„Odjet s lacerací na dovolenou? Na Sicílii?“ posune si doktorka Řezníková nevěřícně brýle na nose, jako by lacerace byla druh kriticky ohroženého měkkýše nebo třídenní novorozenec.

„Ostatně je to váš zrak. Nebo spíš byl, pokud se hodláte koupat v moři“ odfrkla si. Srdečnější přání hezké dovolené jsem snad ještě nezažila.

Pochopitelně jsem ale o zanícenou bulvu přijít nechtěla. Pořídila jsem si tak černý brýle, že pozorování výbuchu supernovy by s nimi bylo jako čínské stínové divadlo. V Česku vidíte jen obrysy. Tady na slunečné Sicílii mé svářečské brýle slouží dobře, ale zase mám jedno oko permanentně zamazaný antibiotickou mastí, což dodává mému výhledu kvalitu koukání přes igelitovej pytlík.

Náš příjezd byl epochální. V autopůjčovně jsme vyfasovali klíče od auta a vágní informace o tom, kde najít parkoviště. Na jeho samém konci se krčí náš šedý Fiat Panda, dokonce už odemčený. A kdyby jen to – vevnitř se válí posmrkané papírové kapesníky a pohozená karimatka. Chybí už jen použité kondomy.

„Fuj, a jak je to nechutně zahulený“ podivujeme se s Emem nad službami italských autopůjčoven. Pak Em najde pod svým sedadlem ten kondom a rázným krokem zamíří zpátky na letištní pobočku, odhodlaný nechat si zavolat majitele a zástupce všech důležitých sicilských médií.

Já mezitím dřepím v autě, větrám a vyhazuju kapesníky. Jsem přesvědčená, že jediný, co Em vybojuje, bude voucher na perlivou vodu na účet podniku.

„Rychle ven, než přijede policie!“ vyruší mě z pokojného rozjímání Em. Naházím posmrkaný kapesníky zpátky na zadní sedadlo a běžíme k našemu opravdovému naleštěnému a vyvoněnému Fiatu z půjčovny. Ten původní totiž jen někdo zapomněl zamknout a fakt si nejsem jistá, jestli by nám nějaký horkokrevný kmotr sežral historku o částečné ztrátě zraku.

Jako poloviční slepec jsem už taky stihla málem šlápnout na černýho hada na trailu, ale incident, nad kterým by doktorka Řezníková jen smutně poznamenala „já jsem to říkala“, se stal až na hotelu, při otvírání sáčku pikantních nachos.

Znáte ty srací pytlíky, který prostě nejdou otevřít? Snažíte se jak blbec, v zadku vám praskají hemoroidy a pak se ozve prááásk a celý vám to exploduje v ruce do okruhu pěti metrů. No, tak přesně tak se to stalo. A spolu s úlomky ostrohranných nachos se ze sáčku zvedl prach chilli a nalítl mi do nosu a do očí. Jo, i do TOHO oka. Bulvu jsem vypláchla a namazala takovou vrstvou masti, že vypadalo jako rohlík s máslem a šla jsem spát s nejhorším svědomím na světě a předtuchou doktorky Řezníkové s velkou tlustou jehlou v ruce.

Když jsem se ale ráno vzbudila, oko se tvářilo nadprůměrně zdravě. Sice na něm zbylo pár prasklin, důležitý ale je, že úplně zmizelo červený posprejování. Nezkoušejte to doma a nevyprávějte to nikdy na pohotovosti, ale vypadá to, že na další černé mamby budu šlapat už jen  z čisté krátkozrakosti!





pondělí 16. května 2022

Nevěřte zrzavejm

 

Čas od času se mi udělá zážitek s ČD. Víte, je to jako jebák na nose – roste, tlačí a bolí, dokud to ze sebe nevymáčknete. Snad rok jsem o Českých drahách nepsala, ale za víkend se mi vyrazil jeden prvotřídně zanícenej pupínek, co prostě musí ven.

Jeli jsme s dětma za mou čerstvě přestěhovanou kamarádkou do Kojetic u Prahy. Sobotní ráno si na Masarykově nádraží představte jako pracovní den v japonské firmě: cupitající organizované hloučky cestujících, vzrušené výkřiky a svačiny, které nestíhají být dojedeny. Jako manažeři postávají v hale nádražáci ve stejnokrojích ČD, kteří s přezíravým pohledem klanu létajících dýk hází nedopalky do košů a kolejí.

Vlak do Neratovic měl odjíždět z nástupiště číslo 5, kde už ale byl přistavený vlak s úplně jiným číslem do Kralup. Uvnitř vlaku se většina cestujících se shodovala na faktu, že jedou do Kralup. Ale podařilo se mi touto anketou zneklidnit i pár ženských z Neratovic a k smrti vyděsit chlapa s vlčákem.  

Vlčák divoce štěká, část cestujících podléhá davovému šílenství a vybíhá s námi z vlaku. „Prosím vás“, chytám za rukáv nejbližšího výpravčího, “na tabuli máte, že z koleje 5 jede vlak ve stejnou dobu na Neratovice a Kralupy. Je tam ale jen jeden vlak a hromada lidí v panice.“

„To jste si asi spletla kolej se zpožděním“ odpálkuje nás výpravčí, a protože mu nikdo nevěří, hromadně dusáme k tabuli odjezdů. První běží štěkající vlčák s pěnou u huby a poslední Žmur, který stejně jako jeho otec upřímně nenávidí, když se ptám cizích lidí na cestu.

„Kecá! Pět je číslo nástupiště a ne zpoždění!“ řve na nás chlap s vlčákem od tabule a naše skupinka žen a zpruzených dětí hází zpátečku. „Podvedl jste nás, mladíku!“ nebere si servítky paní, co vypadá jako Jessica Flatcher a tváří se, že ho hodlá zatknout.

„Co já vim, asi je tam chyba“, pokrčí otráveně rameny výpravčí, kterého nevyděsí Jessica ani Žmurovy vyvrácené bulvy. „Honzó!“ křikne přes koleje. „Neratovice z jakýho?“

„Ze trojký!“ zařve na něj zpátky zrzoun s culíkem a naše skupina se dává do cvalu na třetí kolej. Tenhle vlak má úplně jiný číslo než v jízdence. Chlap s vlčákem vyskočí jako parašutista těsně předtím, než se rozjede. Nějaká paní začíná vzlykat, že ji vyrazí z práce, jestli zase přijde pozdě. Přichází zrzavý průvodčí.

„Prosím vás, my bychom už opravdu potřebovali vědět, kam ten vlak jede“ ujmu se slova a Žmur zvrací studem. „Jak kam jede?! Do Neratovic jede.“ oboří se na nás výpravčí jako na prosťáčky.

Další stanice: Kolín, všimnu si, když průvodčí zmizí.

„Já to věděla“ syčí Jessica. „Nikdy nevěřte zrzavejm lidem!“

„A nádražákům“ dodám dotčeně a dostanu za to od Jessicy ovesnou sušenku. Dokonce i Žmur, co si ji vůbec nezasloužil.

Víte, jak to dopadlo? Vlak jel do Neratovic. Z jinýho nástupiště, s jiným číslem soupravy a s jinými zastávkami, než v něm byly napsaný. Můžete mi říct, jestli je na správný nastupování v tomhle punkovým stylu nějaká appka? Nebo je to prostě jen zážitková únikovka ČD, kde pak v cizích městech plníte úkoly a sbíráte bodíky, abyste se dostali na původní místo určení?

Já si jen říkám, že jsem těm bezdomovcům z Liberce v předminulým postu možná křivdila.



pondělí 9. května 2022

Paní s klacíkem

Jestli máte Netflix, tak možná znáte minisérii Russian Doll. A jestli jste ji viděli, tak si můžete v podstatě ušetřit celej tenhle příběh, protože je zneklidňujícím způsobem podobný.

Ne? Tak dobře. Hlavní postava je Nadia Vulvokov. Sarkastická zrzka s nakřáplým hlasem, odpalující první cigáro a vulgarismy do pěti vteřin po probuzení. Během oslavy svých narozenin omylem vlítne pod auto a tragicky zemře. Tadá, konec příběhu? Ne, vítejte na začátku.

Nadia se totiž po své (každé) smrti probere v koupelně s tekoucím kohoutkem a písničkou Gotta Get Up od Harry Nilssona. A večírek pokračuje jako by se nic nestalo, dokud… dokud ji znovu nesejme Zubatá. Zážitky tohoto typu ve vás pochopitelně zanechají vlnu podezření, ať už vlítnete na svého drogového dealera, nebo kamarády, aby s tou trapnou fraškou konečně přestali.

Postupem pár dílů a vtipných variací na téma „jak snadno a rychle zemřít na večírku, ulici a v kavárně“ potkává Alana. Týpka, který tohle všechno zažívá taky.

„Infarkt!“ zdraví se při setkání v časových smyčkách už jen pojmenováním své poslední smrti.

„Autonehoda!“ odpovídá Alan, což Nadia s pochvalným zamručením ocení jako „starou dobrou klasiku“.

Je to skvělej večerníček na dobrou noc postavený na oblíbeném schématu: hlavní postava trpí, abyste se vy mohli sadisticky bavit. Dokud se vám nezačnou dít divný věci taky, ehm.

Škobrtnout a spadnout ze schodů, protože zíráte do mobilu a blbě si vypočítáte předposlední schod, tím vás asi úplně nešokuju (a navíc jsem si kromě sklíčka na displeji nic nerozbila).

Ale už jste někdy zalívali sazenici papriky, a přitom si zarazili opěrnou tyčku do oka? Tomu já říkám masterpiece. Bolí to jak kráva a dobrý dvě minuty se před zrcadlem bojíte odkrýt dlaň z oka v neveselé předtuše, že se na vás bude šklebit jen prázdný důlek. 

Doktor Walter Freeman v padesátých letech podobným způsobem prováděl lobotomii a mělo to fantastický úspěch. A ano, velkou vlnu popularity to sklidilo i v čekárně vinohradské pohotovosti, kde jsem byla pro všechny sestry jen „ta paní s klacíkem“.

Doktorka na očním byla hrozně hodná, ale bohužel velmi popisná. „Když se podíváte nalevo, tak se vám na spojivce roztáhne krásná prasklina. A teď doprava – no, to jsem si přesně myslela! Teď se vám to tady všechno nalepilo na hromadu.“

To už se mi chtělo trochu zvracet. Ale rozhodně ne tolik, jako když vzala do ruky dlouhou jehlu připomínající nástroj určený k domácím potratům. „Nebojte se, je to tupý!“ prohlásila doktorka a jala se jehlou nenuceně šťourat v mé bulvě. V tom strčila do ordinace hlavu sestra a odvolala ji k urgentnímu případu.

„Až se vrátím, možná vám tam zašiju jeden, dva stehíčky vedle na sálku“ loučila se rozdováděná doktorka. Jako fakt? Že oči se šijou? Proboha, fakt máte někdo sešitý oči jak fusekli? Já jsem tedy místo uzlíků v oku pojala náhradní plán okamžitě zmizet.

„Kampak jdeme?“ spařila mě druhá sestra, která hlídala dveře ordinace a něco zapisovala do velké knihy, nejspíš ročenky kuriózních případů. „Tak jsem tady, pán nám nakonec utekl“, vrátila se moje potratářka a s nedokončenou větou „…ale vy už neutečete“ mě zahnala zpátky do potemnělého kumbálu.

Oko se nakonec díkybohu nešilo, ale pouze vypláchlo efektním barevným roztokem. Díky tomu jsem se ploužila domů jako zhulený žloutenkář s antibiotickou mastí v kapse, se kterou si mám svou poraněnou bulvu mazat. Čtete správně. Oko se dá šít a mazat jako bolavej palec.

Co vám mám povídat, prostě si v tu chvíli připadáte jako absolutní dement. A to vás ještě čeká pondělní ráno, kdy se na vás sesype hrozen kolegů, budou vám zblízka zírat do vašeho krví podlitého oka a vymýšlet vtipné posměšky. Což se nestalo.

„Zlomená ruka z kola!“ zdraví mě posmutněle Jana.

„Motorka!“ zaťuká šéf berlí do podlahy.

„Natrhnutá spojivka!“ odpověděla jsem skoro s úlevou. Vždycky je lepší, když v tom nejste sami. Jakmile ale znáte Russian Doll, tak víte, že odteď už musíte být pořád ve střehu. Jen se mi v tomhle počasí fakt nechce všude chodit s helmou a hokejovýma chráničema.





sobota 30. dubna 2022

Hledá se Magda

 

Abych rozkryla svý sobecký karty hned na začátku, nejsem zrovna filantrop. Jako jasně, ráda pošlu na velký věci jako je Ukrajina nebo Hrušky po tornádu, ale většinou mě obloukem míjí víčka pro Kubíčka a paraplegický potřeby s názvy asociující pomůcky pro kolonizaci Marsu. Svíjím se pak v rozhodovací paralýze, jestli mé výdělky potřebuje víc pan Ivan po úrazu elektrickým proudem, nebo jednooký jezevčík Hugo z množírny. Nejradši bych si je vzala domů oba.

Po pár pokusech, ze kterých jsem vyšla jako prosťáček z venkova, už ale nemám velkou motivaci přispívat vyčůraným pražským bezdomovcům. A to v tomhle ohledu nemám zrovna přehnaný požadavky. Ať si za můj příspěvek klidně koupí tři krabicáky a pěkný jarní odpoledne v parku. Vážně netrvám na tom, aby kvůli mě utráceli za Bibli ani rajčata z biofarmy.

Ale fakt mě vnitřně serou pohádky o ztracených a okradených lidech ve velkém anonymním městě, co potřebují zrovna tu moji padesátikorunu na zpáteční cestu do Liberce. Vždycky na ně doma čeká jejich usoužená stará máma a druhý den je potkáte na lavičce před hlavákem s deseti dalšíma horalama. Tak zbyl v tom Liberci vůbec ještě někdo kromě matek s neomezenou trpělivostí? Díky, ale mám svůj zásobník na lži přeplněnej už od svých dětí.

Jo a co se týká zásobníků na lži, moje máma je má větší než továrnu na výrobu vzducholodí. Při návštěvě rodnýho maloměsta jsem ji minule přistihla v tmavým výklenku u náměstí s místním drogovým dealerem.

Jak už jsem psala, nemám na lidi přehnaný požadavky. Chce si moje máma v pětasedmdesáti udělat pěkný odpoledne v parku s pytlíkem heroinu nebo jít na kolotoče s LSD pod jazykem? Já ji soudit nebudu. Ale potom není fér byznys, aby za svý peníze nic nedostala.

„Ale to je přece Péťa, syn Heleny. Chudák měl těžký dětství a nevlastní táta ho vyhodil z domu“ omlouvá ho máma. „Tak mu občas něco přihodím, když jsi mi zakázala sázet Sportku jako zbytečný vyhazování peněz.“

Občas mám pocit, že do puberty nejdou jen moje děti, ale i moji rodiče.

„Dala jsem mu tři stovky a slíbil, že si za to koupí nový tepláky. Koukej, jak je má špinavý na zadku“ , pokračuje máma ve výčtu své nadační činnosti a pak už jen mlčky pozorujeme Péťu, jak se snaží vypáčit parkovací automat. Vsaďte se, že ho příště najdu se zánětem žil v posteli mýho dívčího pokojíčku a bude zapíjet metadon heřmánkovým čajem. A co moje těžký dětství?!

Teď už je vám asi jasný, jak těžký je najít pro mě partnera pro jednostranný finanční vztah. Ve skutečnosti je to daleko těžší než hledat partnera na celej život. U vašeho budoucího manžela není nutný, aby na tom byl pořád špatně, nebo to s ním šlo dokonce z kopce.

Taky se to nesmí přehánět. Když vám umře nebo vážně onemocní, můžete rovnou počítat s celoživotními výčitkami. Vsaďte se, že to bude to první, na co se vás Ježíš zeptá, až zaklepete bačkorama vy. Přičemž chybou jsou příliš malé, ale i moc štědré příspěvky. Ty totiž zavání předávkováním. A z vašich lakomých pětikorun se zase neuživí. Je to stejně ošemetný jako chov listonohů. Podle příručky přežijí jaderný výbuch, ale pak je najdete bříškem nahoru kvůli jedný sklenici čistý vody z kohoutku.

Proto pro mě byl objev Magdy čistým požehnáním. Magda postávala u metra na Jiřáku kousek od naší školy a dlouho jsme se navzájem ignorovaly. Jednou jsem tam ale měla sraz se Žmurem kvůli návštěvě zubaře, na kterou zapomněl. Magda se po chvíli osmělila a přišla se zeptat na pár drobných.

Možná jen sondovala, jestli ve mně neroste nějaká nekalá konkurence, protože jsme vlastně vypadaly docela podobně. Rozhodně byste do ní neřekli, že je bez domova a vlastně ani, že by potřebovala s čímkoliv pomoct. Byly i dny, kdy se Magda oblékala lépe než já (a rozhodně se tvářila líp než já při své cestě do práce). Ale taky dny, kdy vypadala umouněně a zoufale.

Nikdy si ale ode mě peníze nevzala jen tak. To bylo naše interní pravidlo, na který neplatila žádná výjimka. I kdybych vysypala z peněženky jen pár korun sotva na dvě housky, Magda zalovila ve své bachraté kabelce a něco mi za to dala.

„Páni, krém na opruzeniny!“ poděkovala jsem ji třeba za načatou Rybilku a Magda měla radost, že mě výhledově zbavila vlka na zadku.

Potom nastalo období dezinfekcí zakončené propiskou a přívěškem pro štěstí, což vypadalo jako úlovky z nemocnice včetně obsahu stolků u postelí zemřelých pacientů.

Jednou jsem to nevydržela a zeptala se Magdy na její příběh. A mám dostatečnou indicii, že by byl ještě mnohem lepším protidarem než tuba Rybilky. „Tak jo, řeknu. Ale nemůžu před nima“, přejela všeříkajícím pohledem naše dvě děti.

Kdybych to věděla, pošlu je na zmrzlinu a kakao. Od té doby jsem totiž Magdu už nikdy nepotkala. Dostala někde práci snů? Zamilovala se? Zabila jsem ji? Jedno vím jistě. Už žádná nebude taková.

středa 20. dubna 2022

Mizérie prvního dne

 

Když jsem kdysi dávno nastoupila do Korporátu, stál uprostřed našeho kanclu obrovský vypelichaný tučňák, stojan s porno časopisy (kolega měl na starosti erotický obsah) a na koberci se vyjímala obrovská skvrna od červenýho vína. Nebo krve, kdoví? Prostředí sice vypadalo jako čekárna antarktické spermabanky, zato lidi byli super. První týden se se mnou skoro nikdo nebavil. Všichni mě jen napjatě sledovali a opatrně ohmatávali svými tykadly jako plži vykukující ze svých ulit. Za pár týdnů jsme bez sebe nedali ránu. Kancl plnej introvertů, dodnes nepřekonaný sen.

Když jsem se o pár let později vrátila z mateřský do jiné divize, připadala jsem si jako náš křeček Julie, když jí děti s pištěním odklopí domeček. Můj nový tým se scházel ráno ještě před prací na kávě, aby probral všechno, co se stalo od včerejšího odpoledne. Kromě neutuchající potřeby pořád mluvit spolu taky chodili na obědy a na záchody, plánovali team buildingy a zvali se navzájem domů jako v nějakým bizarním korejským seriálu. Au.

To už je pak vždycky lepší být mezi divnýma lidma, než zaparkovaný u čistokrevných extrovertů (mezi nimiž jste největší weirdo vy). V tomto ohledu můj současný tým splňuje většinu kritérií.

Největší charisma našeho týmu má katolík Honza. Živí šestičlennou křesťanskou rodinu plus psa. Podle jeho rachitické postavy navíc dotuje spolek bosých karmelitek, rozežraných minimálně stejně jako jeho nezvedený labrador. To kvůli nim si svůj motivační pracovní citát „urbi et orbi“ potichu přikořenil špetkou dravého oportunismu.

„Už nebudeš?“ ptá se tak Honza s výmluvným pohledem na opuštěnou hovězí kližku na mém talíři v jídelně. „Bože, dvacet chlebíčků! Vždyť jim z toho bude akorát blbě“ pronáší starostlivě na adresu vedlejšího týmu a vzápětí hbitě ukusuje šunkáč s majonézou, jako by se nechumelilo.

Kolegyni Janu jsme dostali z Ostravy, nejspíš výměnou za uhlí nebo nějakou klíčovou ocelovou součástku do klimatizace. Jana je navenek argentinská baletní diva a srdcem havíř. „Ať už sklapne, zajebanec“ vyjádří se třeba odborně k nové obchodní strategii při sledování online streamingu našeho hlavního akcionáře. Potom si smete drobky ze své načechrané tylové sukně a ladným tanečním krokem zmizí v zasedačce.

Mně už znáte a zbytek lidí z našeho patra znát ani nechcete, věřte mi.

Když minulý týden nastoupila naše nová kolegyně Míša, dostali jsme předtím od šéfa interní pokyny omezující především hrabivost a vulgarity. Introverze se díkybohu zakázat nedá.

Jenže Míša nastoupila v ten nejhorší možný den. V den, kdy se na vstupní recepci rozdávali muffiny na počest našeho nového produktu. Tohle pondělní ráno šel Honza do práce minimálně pětkrát, aby plynule vycházel zadním východem a na recepci bezostyšně nabíral nové zásoby. Na jeho stole se tak choulilo pět pomačkaných muffinů, na které se smutným úsměvem shlížel Kristus z paravánu.

„Dala by sis?“ zeptá se Honza přesně podle desatera přikázání. Když si ale chce Míša ze slušnosti nabídnout, pošle ji na recepci a na cestu ji přibalí i svůj tajný trik, jak jich vytěžit co nejvíc.

„Jak že se jmenuješ?“ ptá se potom Jana s plápolajícím zaujetím. „To je teda příjmení. Vaši jsou cigáni?“ Lidi z Ostravy jsou prostě černý všichni – někdo od uhelných sazí, někdo původem a někdo svým humorem.

A víte, co je na tom nejhorší? Že si na ně časem zvyknete a budou vám připadat roztomilý. Všechno je o letech dřiny a vytrvalé symbiózy.

Nicméně, já jsem pro ten den doufala, že jeho zbytek zabiju jako asociál se sluchátky. Ale tohle srdečný přivítání znělo jako škrábání nehtů po tabuli dokonce i mně, takže jsem strávila zbytek pondělí nucenou konverzací z lítosti. Což výslednou mizérii prvního dne nejspíš jen exponenciálně prohloubilo, přesto se nemůžu zbavit jednoho nutkavýho dojmu. Tohle je ze strany vedení jeden velkej špinavej trik, jak mě převychovat na extroverta. Mimochodem, kolik času dáváte Míše? 

čtvrtek 14. dubna 2022

Dva týdny s havranem

„Ptáky přitahuje. Bojí se ho jen naše babička a jezevčík.“

Libuška, ověřený nákup na zboží.cz

 

„To víš že jo. Kup toho havrana a budeš mít klid!“ poradila mi před pár týdny Olga. Je to ta stejná kamarádka, se kterou jsme si před lety navzájem potvrzovaly, že plánovaný druhý dítě bude pohodička, nebo že po půlnoční griotce ráno hlava nebolí.  

Em tvrdil, že je to píčovina. Což bych vám sem neměla psát, protože jsem si dala předsevzetí, že se na blogu už nebude psát sprostě. Ale kdo jsem já, abych vkládala Emovi do úst lži? 

Jeho táta je ornitolog a tomu jsme nákup plašící makety radši úplně zamlčeli. Bylo by to stejný, jako obhajovat nákup sádrového pohanského bůžka hojnosti před Dominikem Dukou. Emův táta by vám na holuby pragmaticky poradil síť. Taky je umí odchytávat a lámat jim vaz holou rukou. Teď marně přemýšlím, jakou špínu na kardinála Duku hodit, aby to přirovnání pořád sedělo a Pražské arcibiskupství neposlalo předžalobní výzvu.

Investice do plastového havrana představovala průměrný oběd v naší korporátní jídelně. Rajskou s pěti, kterou jsem si odtrhla od úst pro hygienicky čistý balkon bez čmelíků. Expediční oddělení e-shopu si dalo na zabalení havrana opravdu záležet. Ve výdejně Zásilkovny jsem si tak mohla před pomrkávající prodavačkou vyzvednout podlouhlý předmět v bublinkové fólii připomínající velké černé dildo.

Co ale prodejci ke cti neslouží, je absence návodu k použití. K havranovi byla dodaná plastová hůlka, na kterou má každý člen naší rodiny vlastní názor. Čičman bystře usoudila, že jde o kouzelnou hůlku v setu magických předmětů. S nejnudnější teorií přišel Em poukazující na průměr hůlky odpovídající vylisované dírce na zádech havrana. Můžete ho tak na hůlku zavěsit, nebo naopak narazit jako svatého Ondřeje na kůl a vystavit jeho probodnuté břicho všem holubům pro výstrahu. My jsme se rozhodli nevířit už tak dost pošlapanou pověst mezi sousedy a havrana civilizovaně ukotvili na rám jako lampičku z Ikei.

A stal se zázrak. Uběhl týden bez holubů. Plastový havran zíral z balkonu na můj vkus poněkud natvrdle, ale pořád s dostatečnou autoritou. Em se nevěřícně drbal na hlavě a já začala přepisovat ornitologické učebnice.

Pak přišlo teplo a ty nadržený bestie zase vylezly z kanálů a začaly se šikovat před naším domem. Dozrává černý bez, všimli jste si? Já jo. Nemáme teď totiž balkon plnej obyčejných holubinců, ale hoven, co vypadají jako když vezmete sklenici borůvkový marmelády, zanoříte do ní polívkovou lžíci a s pocitem vnitřního uspokojení s ní plesknete o zem. A další a další…

Nedá se to pořádně vydrhnout ničím a náš havran mě při úklidu jen mlčky sleduje svým přihlouplým plastovým pohledem, zatímco z druhý strany balkonu nějakej šibal strká vajíčko do truhlíku a klokotavě u toho vrká.

Mimochodem, z druhý strany balkonu to bylo v první fázi. Včera jsem viděla jednoho obzvlášť oprásklýho holuba, jak nestydatě sedí a čistí si peří vedle havrana. A pak mi konečně došlo, proč má havran na zádi dírku. Je to holubí autoerotická pomůcka! Zbývá dořešit, k čemu slouží ta hůlka. Nějaké nápady?



 

neděle 3. dubna 2022

Můj boj s nemocí: diagnóza lidé od koní

 

Dámy a pánové, hrdým sponzorem dnešního příspěvku se stávají České dráhy, díky kterým už hodinu a půl zapouštím kořeny na choceňském nádraží.

Abyste věděli, dějí se tu velký lidský příběhy. Už jsem se stala svědkem brutální hádky páru, kterým Český dráhy rozesraly důstojný zbytky manželství. Proti nim si nemám na co stěžovat, i dva bezdomovci v našem koutku čekárny jsou proti tý protivný ženský duhový víly. A hlavně lidi s názorem. Ten velkej a fousatej, Pepíno, ho umí dokonce i vykrkat. Ten menší, Lojza, zase umí ubalit cigárko i z prachu místních plastových muškátů, hlíny z podrážek cestovatelů a obalu od karamelky. Abyste si nemysleli, že v našem koutku ztroskotalců vypadám bůhvíjak na úrovni: Pepíno Lojzu před rauchpauzou vždycky hlasitě upozorní na nutnost vzít si sebou před nádražní budovu rozpitý pívo a igelitku, aby mu to „někdo neukrad“. Ten třetí někdo jsem v našem malém biotopu jen já. Díky za důvěru, kluci.

Ale o tom to dneska nebude. Už strašně dlouho se vám snažím napsat post o holčičkách a koních, protože je to podle mě neprávem opomíjený téma. Ale to máte pořád něco. Vždycky, když už začnu ukazováčkama cválat po klávesnici, přijde do toho něco neodkladnýho. Začnou u nás hnízdit holubi. Em pořídí na balkón jabloň. Psice pojme ambice psát pro peníze, a pak se za tyhle nepromyšlený nápady tiše nenávidí u dvanácté verze adrenalinového článku o životě a smrti parazitické hlístice.

Zároveň poprosím majitele koní a holčiček o věcné komentáře. Co jsme jako rodiče zanedbali? Je to léčitelné?

Jako malá jsem měla kamarádku Lídu. Byla ještě vyšší než já, což je pro dospívající dívku s výškovým komplexem jackpot. Vedle Lídy jsem si vždycky připadala jako ty třicetikilový křehký ženy, co nosí oblečení z dětský kolekce a podpatky, v nichž bych měla neustále rozbitý čelo od nárazů do stropních svítidel. Jediný melanom na kráse mohutné Lídy byla její láska ke koním. Vedoucí stáje byl východočeská odpověď na reklamu Marlboro, ačkoliv ty dva spojovalo jen přesvědčení, že ranní kašel je v pohodě stejně jako sex s nezletilýma výměnou za privilegium kydat hnůj v zapařených holinách.

Vy všichni víte, že zvířata mám ráda. Přestože k nám rukou osudu vždycky doputuje nějaký vyvrhel absolutně nesplňující ani základní popis svého druhu na wikipedii. I Julča, co žere beton a popírá gravitační zákony, je ok. Je to jen 20 deka vzpoury. Zato se objektivně podívejme na koně:

  • Koně váží 300 kg. Pro srovnání, tolik váží 10 malých křehkých žen na podpatcích, dva rozzuření gorilí samci nebo závodní motorka. Tohle je totiž obecná váhová kategorie nebezpečných věcí, které vás mohou zabít.
  • Koně se sice chlubí vynálezem tří druhů běhu, už vám k tomu ale nedodají, že padají při každém z nich. Pořád. Hlavně na lidi. Jak vám asi bude, až na vás dopadne ta desátá žena na jehlách, co?
  • Další věc je lekání. Jasně, všichni se občas něčeho vyděsíme. Někdo nás přistihne čůrat za autem, nebo krást propisku. V klidu, jsme lidi. Co ale v klídku není, jsou striktní požadavky na zastavení chodu celýho světa, protože vy zrovna někam běžíte. Jako sorry, ale zpanikařit a úplně zdivočit z toho, že kolem projede auto, zaštěká pes, nebo si kolem vás dovolí projít člověk v červený bundě? Toho jsou schopný jen koně.
  • To nejhorší je holčičkový magnetismus. Některý holky k sobě evidentně přitahují tyhle neustále nepříjemně překvapené obludy se žlutýma zubama, kterým občas musí veterinář propíchnout nadmutý břicho, aby z něj vyšlo 100 litrů metanu. Celosvětová teplota stoupne o půl stupně, oceán zaplaví další obydlený ostrov s nevinnými domorodci a jejich jedinečnou kulturou, ale co už. Koně budou dál ohrnovat pysky na plakátech nad postelí a někdo o nich napíše sladkobolný příběh „Poslední pardubická věrného Bleska.“

Než si Lojza smotá další cigárko z vajglu a mrtvý mouchy, budeme skoro u pointy. Dneska to ale trvalo, co? Zkrátka, koňskou nemocí onemocněla Čičman. 

Ze začátku se to dalo držet na uzdě jen pomocí zakoupení trička s lipicánem (Čičman ho nazývá „licipán“ a tvrdí, že to říkám blbě já) a autobiografie žokeje Váni. Částečně se také dařilo držet informační embargo ohledně přítomnosti koní v Praze.

Potom jsme jeli kolem Chuchle. A pak si vygooglovala koňský tábor, kam už se úspěšně přihlásila. Napište mi prosím vás někdo, že si nezlomí vaz, nikdo ji neukousne ruku a nezačne kouřit. Nabízím za utěšující komentář tričko s jednorožci, o které už ztratila zájem. A vůbec.  Všechno hnusný, co jsem kdy řekla o neexistujících kopytnících, beru zpět!

Láska? Ne. Potřebuje jablka, aby se mohl nadmout.


čtvrtek 24. března 2022

Jaro v Ralsku

 

Vlastně nevím, kdy mě začal bavit urbex. Asi v tom bude stopa z dětství, kdy jsme si s dětma chodili hrát na skládku, v zimě si hřáli zadky na teplovodech maloměstskýho průmyslovýho areálu, kam se lezlo přísně tajnou dírou v ostnáči a pozdější rande v nikdy nedokončeným hotelu za městem. Když vidím starej barák rozkrájenej časem jako narozeninovej dort, představuju si všechny lidi, kteří do něj obtiskli svoje příběhy. Praha na urbex moc úrodná není. V době krize bydlení tady bytuchtiví lidi kempují s kufrem a kartáčkem přede dveřmi viditelně pohublých a umírajících, na který snad musí dostávat tipy ve špitálech nebo od nájemných vrahů. Když jsme odcházeli z Vinohrad, měl za nás Kuna náhradu už několik měsíců před vlastním stěhováním. S nájmem nastřeleným o 6 tisíc víc a s faktem, že byt noví nájemníci ani neviděli, jak se nezapomněl pochlubit. Vlastně můžeme být rádi, že nás neprodal ve zvýhodněném setu spolu s pračkou, nebo že jsme po návratu z víkendu nenašli v posteli úplně cizí lidi.

Čím dál od Prahy, tím víc domy umírají se svými lidmi. V našem maloměstě byste kromě opuštěných bytovek našli i zahradnictví duchů. Skrz vytřískaný skleníky prorůstají keře a stromy jako v nějaký bizarní reklamě na hnojivo. Ale ještě pořád to nemá na čistokrevný Sudety a města s pochybnou pověstí jako je Ralsko alias český Černobyl. Během jarního víkendovýho výletu na Liberecko jsme ho nemohli minout.

Protože jsem se svou láskou k vůni zatuchliny z rozpadajících se zdí v rodině víceméně osamocená, přistupuje se k urbexu jako k mému nechutnému rozmaru. To znamená, že se vymyslí normální výlet do rozkvétající přírody nabíjející pozitivní energií, kde rodina inhaluje kyslík a tiše doufá, že si máma negooglila vykotlané baráky a štoly v okolí. Na to já ale zapomínám jen málokdy. Proto se pak ve volném čase máma odveze do odpudivých míst zmaru, kde lidi zapomněli pěstovat muškáty v truhlíkách, nebo po sobě tu barabiznu aspoň vyhodit do povětří. Tam potom rodina netrpělivě postává v bezpečné vzdálenosti a děti mě povzbuzují výkřiky „Už jsi tam tři minuty! Ještě na tebe nic nespadlo?“ nebo „Proč nemůžeš mít záliby jako normální lidi? Nelinčina máma by nic takovýho nedělala“.

Podobně to probíhalo o víkendu. Kryštofovo údolí je jedna z nejúhlednějších vesnic, co jsou na Liberecku k mání. Vlastně by mě nepřekvapilo, kdyby tam na návsi visel list s podepsanými časy úklidu jako na našich korporátních záchodech, protože i hráz rybníka vypadá, jako by na ní někdo čerstvě vyšúroval jedlová prkna saponátem a hřebenem učísnul rozcuchaná stébla vodních trav.

No nic. Prostředí může vypadat jak obrázek od Lady, ale naštěstí jsou v něm lidi, co jsou vždy připravení vám tu idylku posrat. V našem případě to byl majitel penzionu. „No, já sem teda jen vyučenej strojní zámečník“, drbe se růžolící tlouštík na pupku, „ale povim vám, takhle blbej, abych si vobjednával ubytování přes booking, to teda zas nejsem. Vodkaď že ste přijeli? Aha. Že se ptám. To budete mít vo ten booking dražší, co vám mám na to říct. Příště si radši zavolám vosobko, ne? Dyk jsme lidi, můžeme se domluvit“ klepe si výrazně na čelo a já jen ve zlomyslném natěšení čekám, kdy Emovi povolí nervy a přetáhne mu flekatou zástěru přes hlavu. Což je i přes jeho britský pokerový výraz nebezpečně blízko.

Naštěstí nebo bohužel se to nestane, protože do restaurace vchází další ubytovaní hosté. „Á, tady je máme“ zadrží je pan hoteliér a celý hospodě ukazuje další dva výstavní idioty, nepochybně z Prahy nebo aspoň pracující v IT. „To vy jste si vymysleli, že chcete opékat buřty? Podivejte, já mám jen vysokou školu života, ale na počasí nemusíte bejt žádnej ajnštajn, žejo….“

Během jediného oběda jsme tak zjistili, že jsme se ubytovali u nejchytřejšího chlápka z celýho Liberecka, který musí mít svou čestnou pamětní desku i v nedaleké IQ landii. Začalo to revizí našich výletů. Co v lese, vždyť se můžeme jít podívat na most, kde jeden den točil Bruce Willis, považte. Můj plánovaný výlet do Ralska se v téhle hospodě bude přetřásat ještě dlouhá léta, s dramatickou předmluvou „přijela sem jedna šílená ženská z Prahy“. Abych ale nebyla nespravedlivá, připisuji červenou hvězdičku za tip na cukrárnu u jezera ve Stráži pod Ralskem. Musíte zažít. Zvenčí to vypadá jako příhraniční bordel z devadesátek s jedovatě fialovou fasádou. Vevnitř ale místo unesených Maďarek na pervitinu najdete asi 50 druhů zmrzliny, které vám s láskou nabírá do obřího kornoutu ochotná paní s trvalou. A nebavíme se tady o jahodový a vanilkový, ale o divokým zmrzlinovým sexu se skořicovou, čabajkovou nebo svíčkovou příchutí. Na tu jsem byla moc velkej posera, ale lékořicová byla boží.

Jako dezert pak už jen opuštěný bloky kyjeváků, sloužící jako ubytovna sovětských vojáků. Když po nich v devadesátkách s ulehčením zaklaply dveře, zůstalo tu prý úplně všechno. Postupem času nezbyla ani klika od dveří. Prý jsou tady někde na zdech k mání zbytky plakátů dobových šťabajzen, ale neměla jsem to štěstí.




Máte rádi Akta X nebo prostě jen obrovský prostory ničeho? Dostatek prostoru pro všechny vaše guilty pleasure nabízí vojenské letiště. Kilometry širokých ranvejí, které jen tak nesežere ani okolní hladový les. Mimochodem pár hangárů už slupnul jak malinu.





středa 16. března 2022

Zpívám ptákům a zvlášť holubům

Balkon. Jedna z věcí, který mě při první prohlídce našeho bytu nadchly. Já vim. Pokud bydlíte v domě se zahradou, tak se teď smrkáte slzy smíchu do rukávu a jestli na farmě, tak možná i nahlas. Ale nám, městským zahradníkům, radost nepokazíte. Balkon je pro nás jako špajzka pro potravinové moly. Tam, kde vy vidíte prázdný místo s výhledem, my vidíme truhlíky, květináče a další nádoby, kde budeme exponenciálně množit naše sazenice a další výhony.

Myslela jsem si, že téhle zelené horečce propadají všichni lidi s balkonem, ale divili byste se. Když jsem si dělala malý balkónový research v našem baráku, narazila jsem jen na paní, která pěstuje jehličnany. V téhle zmenšenině krkonošského národního parku nechybí ani budka pro ptáky a bohužel taky spadaný vajgly a papírky z vyšších pater. Být jen o trochu víc vztahovačná, vidím v tom explicitní varování pro naši zeleninovou farmu. Zbytek sousedů na balkoně pěstuje věci, co se nevejdou do komory a kouření.

Držela jsem se dlouho. S prvním jarním sluncem jsem se ale úplně vymkla kontrole. Může za to banální nákup v Bauhausu, kam jsem měla původně namířeno pro sprchovou hlavici a takový ty lepítka na zeď proti práskání dveří. Jen se tak trochu porozhlédnu v zahradním oddělení, lžu sama sobě do kapsy, jako když jde Dáda Patrasová na procházku okolo vinárny. Prásk, za 40 minut u pokladny sotva pletu nohama ve snaze narvat do batohu sprchu, semínka, zakořeňovače, truhlíky a sadu na pěstování jahod. Na podělaný lepítka jsem samozřejmě zapomněla.

„Jeden keřík tohoto rajčete za sezónu odrodí až 700 rajčat.“ čtu Emovi sáček od osiva a přepočítávám sazenice v sadbovačích. To máme 5600 rajčat za léto a k tomu si přičtěte odhadem 2 tuny paprik. Praho, už nikdy nebudeš hladovět! Em v odpovědi na můj ambiciózní projekt objednal jabloň v kyblíku. Děti zase naklíčily slunečnice z krmné směsi pro hlodavce. Myslím, že všichni můžeme být vděční, že křečci nežerou sekvoje. Protože s naší explodující zelenou farmou se nevejdeme do bytu už teď.

Holá pravda sousedských balkonů totiž dokazuje jedno: celou tu předpěstovanou nádheru můžeme do arény vypustit až v půlce května. Do té doby budeme zakopávat o sazenice i na záchodě. To ale ještě neznamená, že je balkon prázdný. Vzpomínáte na naši straku se špinavejma nohama a holubí páreček gayů?

Houbič by se proti tomu ostře vyhradil, ale pár věcí je na gayích superfajn, teda aspoň pokud jste holubem. Žijete rychle, umřete mladý a nikomu nezaserete parapet svýma dětma. Na tenhle elegantní vinohradskej páreček ráda vzpomínám, když plaším pána a paní Čmelíkovi.

Pan Čmelík je věčně nadrženej heterák, paní Čmelíková zase létající vaječník. Nevím, co ji Čmelík nakecal, ani čím konkrétně ho kromě své nonstop otevřené kloaky ohromila rozcuchaná Čmelíková s mastným peřím. Jistý je zatím jen to, že svou společnou budoucnost, ověnčenou četným znásilňováním a porody, plánují na našem balkoně.

Řeknete si, blbý ptáci, když vidíte běžný holuby, jak kývají hlavou při chůzi a žerou žvejkačky z dlažby. Ale Čmelíkovic jsou vychcaný jak díry do sněhu. „Tak ještě chvíli počkáme“, dorozumívá se Čmelík telepaticky se svou partnerkou, natěšeně sledujíc přes okno, jak jim Em objednává jabloň.

„To se mi to bude rodit“ tetelí se Čmelíková na římse při pohledu na měkoučkou černozem v truhlíku.

Pojala jsem plán zakoupit plastovýho havrana, ale uživatelské recenze mě úplně nepřesvědčily. Zjevně se o něm nedá tvrdit, že je neškodný. Prokazatelně ale ubližuje jen lidem, zatímco holubi připisují další branky. Proto se ptám všech balkonářů: jaké je vaše (osvědčené) konečné řešení holubí otázky?





úterý 8. března 2022

Jak přežít s autorem příruček o přežití

 

Tak dlouho vám tvrdím, že jsem na psaní závislá, až to minulej týden vypadalo, že to s tou grafomanií nebude zas tak horký. Nebyla jsem schopná prakticky ničeho než neuroticky kontrolovat co pět minut nový zprávy a analýzy. Ptát se dvakrát denně Olhy, jak jsou na tom její rodiče na Ukrajině. Googlit si nejbližší kryt, který pojme z mnohatisícového sídliště 150 lidí. Přemýšlet, jestli Žmurovi zarazit tvoření z lepící pásky, když odborníci pár hodin po zveřejnění skutečnýho stavu krytů veřejnost chlácholili, že teda vlastně bude stačit přelepit okna a dveře izolepou. Aha.

Dřív jsem se nebyla schopná vžít do kůže mých prarodičů, kteří zažili druhou světovou válku. Moje babička v roce 1944 dokonce otěhotněla. Dneska mi to připadá daleko bližší. Prostě kromě zatemňování a zpocenýho zadku při poslechu rádia pekla buchty ze všeho, co bylo, vychovávala děti a věřila, že to všechno skončí dobře. Všechny ty divný věci se rychle stanou standardem, stejně jako za covidu. Jen ráno místo počtu nakažených a mrtvých čeknete Ukrajinu a mapu radioaktivity. Mimochodem taky jste tak vděční, že neustále uklidňující Drábová není jako Flégr a jeho mrazáky na mrtvoly?

Dějou se divný věci i ve škole. Alexej prý v pondělí přišel a před celou třídou třaslavým hlasem deklaroval, že se jeho rodina přestěhovala z Ruska právě před Putinem. Ukrajinský Max je teď ve třídě něco jako Captain America.

A ještě jedna věc, na Žmurově stole s rozečtenou literaturou se po dlouhé době objevil survival manuál. Tentokrát to není popleta Chris McNab, ale těžší kalibr. Ikonický John Lofty Wiseman a jeho SAS příručka Jak přežít, kterou Žmurovi daroval ještě o šarži legendárnější lobo.

Upřímně. Věci, kterým se jako čtenářka vojenské literatury nevyhnete, jsou neustálé otázky, zda může žít ve šťastným vztahu chlápek, co se myje v písku jako činčila a pitnou vodu získává vymačkáváním žab. Faktem ale holky zůstává, že takový Lofty může být i přes svůj charakteristický zápach tím jediným pravým, s kým se dají tyhle špatný časy přežít. Manuál, jak tohle rodinné zlatíčko ulovit za pomoci fiktivní figurantky Jenny, následuje právě tady. Stačí totiž číst mezi řádky jednotlivých kapitol.

Mazaný! Za všechno, k čemu vás Lofty navede,
nesete trestní zodpovědnost jen vy sami.


Kapitola 1: Základy

Základem každého vztahu jsou fakta, o která se můžete opřít, někdy i doslova. Když si Lofty vybíral svou novou přítelkyni, matematicky přesným okem poměřil širokou pánev, schopnou odrodit i za dlouhého pochodu. Přesně si propočítal také optimální množství podkožního tuku a se zalíbením spočinul na Jenniných silných achillovkách.

Kapitola 2: Strategie

Čím nadchnout majora Loftyho? Určitě to nebude pozvánkou do sterilně uklizeného bytu s nesmysly jako jsou ozdobné dečky, designové hrnky, rozmazlená kočka a zakrslý králík. Ani tofu s bambusem a rýží není pokrm, kterým uctít majora. Ještěže večer zachrání Jennin podkožní tuk na těch správných místech. Když ho druhý den požádá o hlídání bytu během její služební cesty, sníží Lofty riziko přenosu toxoplazmózy na potenciálně počatý plod chladnokrevným vhozením kočky do mrazáku. Věděli jste, že konzumace přemíry králíků odvádí z vašeho těla živiny a vitamíny? Lofty to ví. Hopsík byl naštěstí jen jeden.

Kapitola 3: Podnebí a terén (společná dovolená)

Co si budeme povídat, náhlá smrt domácích mazlíčků během Jenniny nepřítomnosti zasela do křehkého začátku vztahu pochybnosti. Lofty vytahuje na stůl zlatou kreditku v maskáčovém designu. Tuhle dovolenou platí on. Jenny se usmívá, když Lofty přidává do krabičky poslední záchrany lněný olej a kondomy. Spacáky dělíme na dva druhy: plněné peřím a dutým vláknem. "Karimatka by byla jen zbytečná zátěž", přemýšlí Lofty nahlas při pohledu na baculatou Jenny.

Kapitola 4: Tábornictví

„Snad sis nemyslela, že se ubytujeme v hotelu?“ diví se Lofty. Na výběr destinace je hrdý. Kam jinam vzít ženu svého srdce, než do drsné České Kanady? Zatímco si Jenny láme umělé nehty při výkopu zemljanky, Lofty se vydává na lov.

Kapitola 5: Jídlo

Jenny by si mohla oddychnout, že jídlo patří mezi nejdelší kapitoly celého manuálu, ale skutek utek. Lofty většinu času světácky hovoří o lovu tapírů do ok, chutném opičím mase a také o pevných aligátořích ocasech. Ve skutečnosti ale po hodině zevlování v lese vytáhne ze svého vaku jen rozmraženou kočku, kterou narychlo stáhl pazourkem a přesvědčivě tvrdí, že jde o mládě jezevce. Na druhý den se chce blýsknout lovem ptáků na lep, připraveným z povařené mimózy. Naneštěstí na sebe převrhne celý lepkavý kotlík během uskakování do křoví před prolétajícím dopravním letadlem.

Kapitola 6: Zdraví a hygiena

Ačkoliv Lofty bagatelizuje, že jehličí, obaly od tatranek, mravenci a ptáci nalepení na jeho těle, nejsou na překážku, Jenny tvrdí pravý opak. „Napříště musím do své příručky zapsat zákaz koupání v písku po nehodě s lepem“ špekuluje Lofty mezitím, co si Jenny narychlo balí věci. Nechat si utéct ženu je však pro majora SAS stejný druh selhání jako úprk kořisti. Zákeřně na ni seskočí ze stromu a vyřízne její urostlé achillovky. Budou se hodit jako provázky pro festovní sešití ledviňáku ze stažené kočky. Jenny si přehodí jako vertikální vak přes rameno a pokračuje v kapitole 7. Pochod.

Kapitola 9: Výklad znamení

Zatímco si bezstarostně ulepený Lofty pobrukuje, Jenny si své nedobrovolné zmrzačení vykládá všelijak. Naštěstí sebou Lofty nosí neustále svou příručku, a tak díky kapitole 10. Záchrana Jenny získává podrobné znalosti ze signalizace. Dočká se záchrany vrtulníkem.


Kapitola 11: Katastrofy

Důkaz, že karma existuje. Loftyho za jeho nekalé činy pronásleduje sucho, oheň, plyny a chemikálie, povodně, tsunami, zemětřesení. Nezlomí ho ani jaderný výbuch, během něhož vysává bulvy lesní zvěři ve snaze získat zdroj pitné vody a očistit své tělo od přilepených radioaktivních mrtvolek ptáků a popílku. O tom, co je pro hrdinu opravdu nejhorší katastrofou, svědčí poslední odrážka: Domov.

Kapitola 12: Doslov

Takhle jsem si náš vztah prostě nepředstavovala“, vysvětluje invalidní Jenny na vozíčku, zatímco Loftymu rozvalenému na gauči něžně odtrhává přiškvařené svítící obaly od tatranek ze zad.Začneme znovu a lépe“, odpovídá lišácky Lofty a zálibně muchlá Jennino nové morče. Moc dobře ví, že jsme zapomněli na kapitolu 8: Jak přežít na moři.