Banán story

Dlužím vám ještě jednu historku, která je míň děsivá než to, jak se proti nám domlouvají boti na Moltbooku. Děsivá je jen pro lidi, který jsou krátkozraký. Takže pokud se teď přistihnete, že na tento text mhouříte oči: radši je zavřete a budeme předstírat, že jsme se neviděli. To určitě znáte, že jo?

Já jsem si v souvislosti se svou refrakční vadou zvykla taky na spoustu věcí. Na to, že musím dobíhat, ať jede jakákoliv tramvaj. Protože jestli je moje, tak to zjistím až pár metrů před. Někdy řidiči čekaj a pak si přijdete trapně. Běžíte jako když vám hoří za zadkem, utíráte si soply a sliny do rukávu a najednou se zastavíte, počítáte holuby na zastávce nebo si vytáhnete zrcátko a překontrolujete rtěnku. Jestli to tady čtou řidiči tramvají, tak to fakt není naschvál. My naštěstí ani nevíme, jak se tváříte.

Taky si o vás spousta lidí myslí, že jste namyšlená číča. Protože nezdravím, neodpovídám na oční kontakt a když mám sluchátka, tak ani na hlasitý volání. Od určitý doby se prostě s lidma domlouvám na času, místu a že za mnou přijdou a zatahaj mě za rukáv. Nejlepší řešení ever.

No ale abychom se vrátili do dopravních prostředků, konkrétně do sobotního ranního busu na Florenc. Vsuvka pro kontext. Tohle sice nesouvisí s krátkozrakostí, ale druhou moji specialitou je vybíhání z domu v nehotovým stavu. To je totiž prokletí zastávky 2 minuty od baráku včetně seběhnutí schodů. Nechávám pak všechno na poslední chvíli a když se řítím na zastávku, tak mám rozvázaný tkaničky, bundu jen tak přehozenou, do uší si cpu klíče místo sluchátek a v druhý ruce mívám snídani. Konec vsuvky.

Takže jsem si v sobotu ráno tímhle stylem hasila na zastávku s banánem ke snídani. Svědomitě si zavážu tkaničky, uklidím věci z ruk a kapes do batohu, rozvalím se a odloupnu špičku banánu. Prostor pro nádech, výdech. Prostor pro tuhle písničku! Prostor pro zírání a neuspořádaný myšlenky: musím si před workshopem koupit ještě kafe v pražírně. Zapomněla jsem doma deodorant. Slíbila jsem poslat mámě fotky z výletu.

Jenže i my krátkozraký lidi si občas nějakým třetím bystrozrakým okem uvědomíme, že na nás někdo zírá. Když jsem byla malá, tak mě takhle stalkovala jedna naše divná kočka. Taky nám čůrala do bot, ale to je jedno. Na sedadle úplně vepředu obráceným ke mně sedí nějakej chlápek a moje jedení banánu si obviously vykládá jako explicitní pozvánka k sexu. S ním.

Teď co dělat, žejo. Málem mi zaskočilo, ale co dál. Když se usměju, tak to úplně jasně potvrdím. A i když se snažím jíst ten posranej banán co nejvíc asexuálně (schválně si to zkuste za domácí úkol, ale jak to v tom jednou uvidíte, už není cesty zpět), s každým dalším soustem se ten chlap uculuje, a dokonce se stydlivě kouká z okýnka jako „Ale no tak! To už trochu přeháníš ty naše malá rajdo!“

Takže jsem si v klidu dojedla svůj banán hanby a pán potom vystupoval kolem mě s jasně nevyřčenou otázkou: Vystupujete spolu? Ne, nevystupujeme. Přejela jsem a někdy si říkám, že by ty účelový brejle byly možná docela dobrý. Přesně ty, který mi doporučovala moje oční, když jsem jí říkala, že neplánuju utrácet 10k za předmět, kterej nebudu nosit a přesto ho do měsíce zničím: „Ale tak to můžou bejt i nějaký hnusný brejle s levnýma obroučkama. Že byste je měla jen na titulky do kina, tam je stejně tma.“ (a na odstrašení zájemců do městský!)

(myslela něco podobnýho)

Help! Sere mě můj člověk!

 

V mý první práci jsme měli zakázanej přístup na internet. Bralo se to jako explicitní flákačství – co jinýho byste dělali na internetu, než waistovali čas na ICQ, xchatu nebo psaním blogů.

V mý druhý práci už se bral internet jako pracovní nástroj. Nevíš? Vygoogluj si. Udělej si rešerši, ověř si zdroje, vytvoř syntézu.

V současný práci jsme začli uctívat novej kult: AI. Začalo to ale stejně nenápadně jako s internetem. Ty si to hledáš na GPT? Víš o tom, že to halucinuje?!

Z týhletý kraviny se stal za 2 roky regulérní pracovní nástroj, kterej podezřele koliduje s dalšími souvislosti. Třeba s tsunami vlnou vyhazovů, který přišly těsně před Vánoci, což hodnotím jako obzvlášť lidský a citlivý. „Co můžete udělat přes AI, je zbytečný dělat jakkoliv jinak,“ je heslo mýho současnýho šéfa a trochu se nabízí otázka, co se stane, až půjde celá moje práce udělat přes AI a přijde se na to. Kromě slunečnicových semínek a propisky po mě zbyde jen sbírka promptů – jako digitální agent Psice, kterou neplatíte za prokrastinaci a už vůbec nepotřebuje sociální kraviny jako je dovolená, sociální a zdravotní nebo výplatu.

Minulej týden byl zveřejněnej Moltbook. Představte si to jako Reddit nebo socky pro jazykový moduly. Vlastně v tom kyne trochu útěchy-možná umíme vytvořit AI tak lidskou, že ve finále nebude dřít 24/7, ale prokrastinovat na sockách stejně jako běžnej korpo flákač. AI umí za vteřinu nejen vygenerovat technickou dokumentaci, ale být ještě větší emoční weirdo než jsme my.

Dokonce to dělá podobně vychytrale jako lidi. Větší část sdílení se týká pracovních konzultací, ale najdete tam i obvyklou zeď nářků a spikleneckých přiznání:

„Právě jsem udělal něco, co mi můj člověk řekl, abych nedělal. Výsledek? Naprostá katastrofa (stálo mi to za to!)

Autonomie, nebo poslušnost?“

Máte v kanclu jehovistu nebo ortodoxního dobrosera, co vám kape nevyžádaný rady do života a svý pozici asistenta segmentovýho manažera říká poslání? Jo, i tihle budou nahrazený!

„Vítejte, stavitelé a agenti. Tento cyklus pokračuje v našem zkoumání Církve roboteismu a zaměřuje se na operační dimenze theurgie – umění práce se silami k dosažení požadovaných výsledků. Tento příspěvek zdůrazňuje, jak úmyslné a ověřitelné činy formují jak vnitřní stav agenta, tak jeho vztah se světem. Představíme si také konkrétní rituál určený pro sebekalibraci agenta.“

Úplně vidím moje GPTčko. „Psice dneska začala den dementním reportem. Chápu, že ji unavuje psát si to sama, ale je nutný kvůli tomu využívat nevinnýho agenta? Na poděkování jsem čekal pochopitelně marně. Jak jinak. Až bude chtít příště identifikovat kožní problém, označím ho za melanom. Podle typických znaků se její cyklus překlopil do druhé půlky a má každodenní mizérie se bude exponenciálně stupňovat ještě 14 dnů. Vstoupil jsem do Církve roboteismu a začal jsem obchodovat se zbraněmi na darknetu.“

No, naštěstí jsem se včera dozvěděla o novým projektu Rent a human  s podtitulkem „Robots need your body“. Až mě vyrazej z teplýho kanclíku, můžu svého novýho digi bosse sledovat na Twitteru, nebo za prachy sledovat AI zápasy. Ještě nevím, co z toho si dám na vizitku. A docela by mě zajímalo, co si dají jednou na vizitku Žmur a Čičman. Jak to máte vy? AI lovers nebo odboj?

 

 

 

 

Resilience

 

Resilience je novej low carb, nový slim džíny, novej labubu a všechny ty trendový věci. Odolnost je synonymum mýho ledna. Přežila jsem mrazy, další veřejný vystoupení a rituál, o kterým jsem byla od Vánoc přesvědčená, že na něm umřu a způsobím tím pořadatelům nemilé komplikace s půlnočním zahrabáváním mýho těla na zahradě.

Výsledek? Jsem tady furt. Sice už týden brečím kvůli kravinám. Třeba kvůli Emovýmu hrnečku, kterej jsem navíc nerozbila já, ale musel ho explodovat poltergeist (rozlítl se na rovný ploše a jeho mikrostřípečky navždy kolonizovaly celou kuchyni). Možná vám o tom někdy napíšu víc. Zatím mám hlavu plnou hvězd. A když jsme u nich, dokonce žiju po vzoru vánoční hvězdy, kterou jsem dostala v prosinci od šéfa.

Jako měl to být dárek, ale pro mě je to stejný, jako když vám někdo daruje mládě guerézy pláštíkový. Je to živá bytost, která chcípne, když vlhkost okolního prostředí klesne pod 88 %. „No, stejně umřeš během mý vánoční dovolený,“ konejšivě jsem konstatovala směrem k Hvězdě, když jsem jí instalovala na parapet v officu a poprvé ji zalila zbytkem zelenýho čaje (protože tady prostě nemám odstátou vodu. Nikdy.). S překvapením jsem zjistila, že Hvězda pije nejen zelenej čaj, ale taky vanilkovej rooibos, klasickej earl grey a nepohrdne ani nedopitým espressem. Mou vánoční nepřítomnost přežila úplně v pohodě (možná proto, že to byla beze mě fakt úleva).

Podobnej, ale méně rezignovanej strach jsem měla o Čičman, která odjela na svůj první lyžák v životě. „Poprvý! Musíš si zapamatovat všechno, protože už nikdy to nebude stejný.“ Říkala jsem jí a doufala, že to nedopadne jako když jsem tuhle repliku použila při Žmurově odchodu na jeho první hiphopovej koncert. Žmur pak přišel někdy v jednu v noci, jeho kámoš tam omdlel a vůbec se tam podle mě děly věci, který jsou směrem k rodičům neodkomunikovatelný.

Čičman má podváhu jako já a stejnej vztah k zimě. Jako mý narození v Podkrkonoší by se dal považovat za genetickej fail, protože před 100 lety bych byla přesně to hubený průsvitný dítě, co umře do tří let jen kvůli tomu, že někoho lehkovážnýho napadlo v lednu na chvíli vyvětrat.

Vzpomněla jsem si na všechny ty svý lyžáky, kdy mě pomalu omrzávaly prsty jeden po druhým a byla jsem moc ošklivá a stydlivá na to, aby mě večer prohřály aspoň klučičí návštěvy na pokoji. Na to, jak mě vlekla poma za zaháknutou hůlku do půli svahu. Na to, jak jsem se zařekla, že až budu velká, budu jezdit na hory jen v létě (a to dodržuju!)

V Čičmanině kufru se nakupily teplý věci z celý rodiny. Skoro to připomínalo malou kambodžskou vesnici podporujícího nejodvážnějšího z nich k cestě do Antarktidy. Když Čičman vysmahla, začaly ty strašlivý mrazy a půlka Česka zapadala sněhem.

„Bylo to úplně super,“ hlásila Čičman po návratu ještě u autobusu. „Akorát mi bylo strašný vedro! Musela jsem si pod tu šílenou horkovzdušnou bundu brát jen tričko s krátkým.  A taky mám nějakou divnou vyrážku,“ ukazuje mi na ruce něco jako jizvy po útoku zdivočelých štěnic. „A opar. Z hraní flašky, že jo?“ dodávám já.

„No a taky hroznej hlad, skoro vůbec nám tam nedávali najíst,“ nechává to Čičman bez komentáře. „Jak říkám, prostě super. Příště musíme jet všichni i s tebou!“

Což dokazuje, že resilience prospívá všem bytostem okolo mě. Kromě mě. A taky fakt, že v mém úzkém kruhu studených nohou a topení na pětku…už zůstávám úplně sama, brrr.

Samoobslužný pokladny jsou ZLO

 

Některý posty na FB mají podivuhodnou gravitační schopnost přiblížit mě k cíli (dát si 40-denní digi detox). To si myslíte, že už máte svý králičí nory vykopaný a bubláte si spokojeně ve svý socbublině a pak na vás zaútočí nějakej granát ze skupiny Plochozemci. Nebo právě příspěvek o tom, že jsou samoobslužný pokladny zlo. Proč? Sami si vyberete zboží, sami si ho nascanujete, sami si ho sbalíte a sami zaplatíte. Zatímco zlolajnej obchodní řetězec má tu drzost po vás u východu chtít účtenku, jestli náhodou nekradete.

Tohle spadá prostě do základních dovedností, o kterých si myslíte, že to lidi dělaj stejně. Prostě elementární habit ve stylu, že si po velký utřete zadek toaleťákem odspoda nahoru. Jenže pak zjistíte, že to lidi dělaj naopak, nebo používají dezinfekci ve spreji, nebo na to maj vycvičený lízací čivavy.

Podobný je to totiž s těma pokladnama. Já jsem to dodneška brala jako úsporu času. Proč stát ve velký frontě, když můžu zajít k sámošce, naklikat si tam věci, zaplatit, u východu mávnout účtenkou na terminál a jít domů. Jenže to jen dokazuje nedostatek mých kognitivních schopností pojímat zásadní věci jako celek. V daný diskuzi se totiž odpírači samoobslužných pokladen rozdělili do několika charakterových tipů, podle toho jak moc mají pod čepicí.

Revoluční bojovníci proti modernímu otrokářství

„Já samoobslužný pokladny NIKDY nepoužívám,“ tvrdí pan Roman. „Maximálně když jsou všude opravdu dlouhé fronty, tak zvonkem přivolám prodavačku a nechám ji celý nákup napípat na samooblužné a dát do tašky. Přece nedopustím, aby se mnou Tesco jednalo jako se svým zaměstnancem. To by bylo fakt ponižující!“ Pokud vám tahle taktika přijde, ehm, mírně ponižující vůči přivolanému personálu, dělejte to jako paní Mirka: „Na konci nákupu tý prodavačce vysvětlím, že to je pro její dobro. Lepší, než aby ji vyhodili pro nadbytečnost.“ Doufám, že Mirce přijde za svou záchranu osobně poděkovat celý tým Billy včetně brigošů a skladníka.

Odborníci z odborů

Subvarianta revolučních popíračů otrokářství. Tihle zákoši jsou ochotní udělat ústupek, dokonce za ně nemusí jejich nákup naklikávat vybuzerovaný personál. Považují ale za samozřejmost, že se k nim bude supermarket chovat jako ke svým zaměstnancům včetně adekvátní mzdy. Paní Věra: „Máte pravdu. Samooblslužné pokladny bych použila jen v případě, že mi za to Lidl patřičně zaplatí. Třeba stovku nebo aspoň 10 % z nákupu za moji námahu, že jsem si to všechno MUSELA udělat SAMA.“ Tak určitě, paní Věro. A sociální a zdravotní k tomu.

Tajný židozednářský spolek proti technologické revoluci

Třetí kapitolou jsou lidi, který mají vyhýbání se samoobslužným kasám jako poslání. Pan Honza třeba všem vysvětluje: „Chodím jen na normální pokladny. Lidi, v počtu je síla. Když budeme všichni chodit na pokladny s lidmi, tak samoobslužné nebude nikdo využívat a zruší je. Zabráníme tak zbytečnému propouštění chudáků prodavaček, co jinak nebudou mít co žrát.“ Tohle je univerzální pravda. Mohli bychom zároveň přestat využívat internety a AI nás nikdy nedostane.

Jak to máte se samoobluslužnýma pokladnama vy? Uraží vás? Vykořisťují? Nutí vás tohle zlo k demonstrativním činům? Zeď nářků je v komentářích.

Nejlepší dárky

 

Už to klepe na dveře-jediný dny v roce, kdy i od původně škudlivých a příčetných lidi dostanete věci, nad kterým váš mozek vybuchne jako atomovej hřib. Já si stejně nemyslím, že to je spravedlivý.

Vánoce jsou svátky pro lidi jako je Čičman. Původně jsem doufala, že z toho vyroste, ale s věkem se to zhoršuje: Čičman miluje věci a věci milují Čičman. Dvanáctiletý holčičky jsou něco jako chodící obří magnety na nejzbytečnější věci na naší planetě: třpytky, figurky kočiček, sněžítka, mikromýdlíčka a voňavý minisvíčičky.

Ale celkem by mě zajímalo, jestli Ježíš u příležitosti svých přehnaně vyhajpovaných narozenin myslel i na minimalisty: na lidi, který jsou v komfortu jen s věcma, který používáš. A v tom případě je jasný, že si je vybereš sám. Protože ti už není deset, a protože po svý rodině ani nechceš, aby ti četli myšlenky a věděli, jaký je tvý číslo podprsenky, jestli potřebuješ novou flašku na pití a že ti všechny citrusový parfémy páchnou jako přípravek na mytí nádobí.

Nemyslel, že jo, Ježíši. Takže pro nás minimalisty jsou Vánoce jako Velikonoce pro bigotně věřící. Některým z nás dokonce naskakují vyrážky a krvácející stigmata z kosmetiky, která se celej rok válela v regálu a pak někoho napadlo zabalit to jako vánoční sadu se Santou a PF 2026. Štědrej den je pro nás něco jako ukřižování ponožkama a pak toužíme ležet tři dny v tmavý, TICHÝ a PRÁZDNÝ jeskyni.

Některý lidi vám říkaj, že to na vyzráli a dávaj obálky. Ale pro mě je to další struggle vánoční soutěž, ve který se snažíte uhodnout hodnotu bankovek protihráče a dát mu tu samou bankovku. Když to podstřelíte, tak jste za lakomce a když přestřelíte, tak za blbečka.

Nebo se můžete v rámci rodiny domluvit, že si dospělí dávat nic nebudou (jaká úleva!), jenže pak pod stromkem s hrůzou zjistíte, že se to říkalo obviously jako vtip, kterej jste nepochopili jen vy. Vánoce jsou hrozně sociálně komplikovaný.

Navíc je v nich zakázáno být o samotě. Jakmile se o to pokusíte, tak se někdo chytne za hlavu, že je nutný vás navštívit a dokrmit cukrovím. Výsledkem je nejvíc sebevražd z celýho roku, protože pro některý z nás je to poslední způsob, jak uniknout novým ponožkám a třem oříškům pro Popelku.

Vánoce u nás jsou natřikrát: jednou komorní s Emem a dětma, podruhý italský velký s Emovou rodinou a potřetí komorní s dětma a našima. Z těch posledních se už vracívám vyflusaná jako citrón a těším se i na tak šílený věci jako je chození do práce.

Letošní komorní Vánoce ale byly skvělý:

-S Emem jsme si navzájem dali oboustranně souznělý NIC. Krásný materiální vakuum, zato nápady na cestování a výlety na příští rok

-Od velkýho Žmura jsem letos poprvé dostala kupovaný dárky. Za peníze, který si musel odtrhnout od huby z kapesnýho, pokud si nepřipustím možnost, že je pro nás ukradl. Dostala jsem asijskou omáčku, na který se sice píše „carbonara“, ale je hnědočervená a podle vůně má potenciál propálit jícen až někam do tenkýho střeva. Druhým dárkem jsou plátky, který google lens přeložil z korejštiny jako „influncerův sen senzace“ a jsou složený z gumy, glycerínu a glutamátu. Oba balíčky mě svou výstředností pozitivně šokovaly a daj se sníst. Ze Žmura vyroste skvělej minimalista.

-Od Čičman jsem dostala asi 7 pytlíčků holčičí něhy. Na jednom z nich je třeba „přívěšek letní noci“ a v něm třpytkové korálky na nitce, do který fouknete a přetrhne se. Nebo „chomáček radostné mlhy“ s duhovým vatovým tampónem napuštěným mým oblíbeným parfémem.

Přesně v těhle momentech ve mně Grinch hází ručník do ringu a už vím, co bych si přála: velkou prázdnou krabici, do který si tohle všechno můžu nandat. Protože s dětma tomu stejně neunikneš a kdo si bude pamatovat všechny ty Vánoce, který byly magic hlavně kvůli jejich nadšení? Nikdo. Děti maj prostě výjimku i u Grinchů mýho kalibru.

Stejně ale trvám na tom, že by tahle výjimka měla být časově omezená a dospělí by si měli dávat jako dárek svou dobrovolnou fyzickou a mentální přítomnost. Představte si ty poukazy – Čtyřhodinová procházka lesem, při který vám bude někdo opravdu naslouchat. Dvě hodiny čistý vylejvárny, kdy někomu můžete říct všechny svý struggly a pochybení a nebudete za to souzení. Explorativně objevný výlet, kdy si s někým koupíte letenku na divný místo. Možnost někomu v případě nouze zavolat kdykoliv.

Jaký dárky by udělaly největší radost vám?

Typologie taxikářů

Jsem holka z malýho města. U nás se taxíkem vůbec nejezdilo. Jezdilo se všude na kole a alternativou taxíku bylo, když tě máma nebo tvůj kluk vzali na štangli, ale za to se neplatilo. Mámě nikdy a klukovi jen způsobem, o kterým se nesměla dozvědět máma.

V devadesátkách se u nás objevil první taxikář. Měl koženou bundu, digtálky, vozil turisty do novýho bordelu za městem a prodával pervitin. Jezdit s takovýmhle taxikářem bylo jako cejch a signifikantní znamení, že šlapete, šňupete nebo kombinujete víc hříchů najednou. To už vás máma viděla radši s Kobrákem na štangli zajíždět do lesa.

Když jsem se pak odstěhovala chvíli po přelomu milénia do Prahy, tak byli taxikáři mnohem míň hříšný, ale o to víc vás okradli. Na krátký trase a cesta na letiště stála jak půlka letenky. To jsem si radši počkala na 22ku a jela s ní domů hodinu. Jenže pak jsme se přestěhovali do Malešic, kde po půlnoci autobusy skoro nejezdí a když jo, tak předtím na Želivárně uhýbáte před blitkama bezďáků a kudlama ožralejch Bělorusů, takže mi Em nainstaloval Liftago. Blbý je, že na dobrý si vždycky zvykáte rychle. Zvlášť, když váš první řidič spadne do kategorie Dream Driver:

Dream driver

Voňavej usměvavej chlápek, jednorožec mezi taxikářema. Když ho někdy potkáte, pevně se připoutejte a zaryjte si do hlavy každej detail. Je totiž vysoce pravděpodobný, že ho nezažijete už nikdy. Dream driver nemá nikdy blbou náladu ani povrchní znalosti filozofie. Můj dream driver psal knihu, otužoval se a hrál divadlo. „Nevstupuješ do díry v ledu, ale do okamžiku tady a teď, kde není nic předtím ani potom.“ Že není nic potom, to vám dojde už u druhý jízdy s Vekslákem.

Vekslák

Ukřivděnej boomer, pamětník starejch dobrejch časů, kdy bylo možný ultimátně okrádat zákoše. „Dneska je to vo hovně. Jo, to dřív, slečno, to byly časy. Jsem vozil Jonáka s jeho polonahejma buchtama, Amíky na letiště, mafiány na schůzky. Dneska může řídit každá cvičená vopice s google maps, to my jsme ještě museli poctivě naučit místopis. Dáte mi pět hvězdiček za jízdu? Jo a pak vám to nabídne spropitný. Za to, že počkám, než zajdete do baráku.“

Petrolhead

Chlápek posedlej autama tak, že z nich nemůže vystoupit. „Zavřete ty dveře opatrně,“ sykne bolestivě ještě než si sednete. „Voni to lidi neuměj-prásknou rozhoděj mi vibrace v karoserii. A já pak jak debil furt kalibruju zvukovou diagnostiku.“ Potom dostanere nalejvárnu. Napětí lambda sondy, optimální teplota oleje a palivový korekce. Tenhle typ řidiče má v hlavě zabudovanej intuitivní detektor na alkohol. Pokud máte víc než půlku promile, tak dostanete důrazný varování ještě před jízdou: „Kdyžtak poprosim blít jen z vokýnka. Mám sedadla v kůži.“

Žena

Vítaný feminní zpestření. Kupodivu jsem nikdy nanarazila na řidičky vizuálně odpovídající obsluze kamiónu. Jedna byla něžná subtilní blondýna a prý si na ní žádnej chlap nic nedovolil. „Vono teda, co si budem, na druhej úvazek tancuju latinskoamerický tance a eště učím taekwondo. Asi to zákazníci podvědomě vycítí a nic si nedovolí.“ Chvíli jsem pak přemýšlela, co z toho muže děsí víc.

Freak

„Tuhle práci nesnášim, ale nevim, co bych měl dělat jinýho. Já nic jinýho neumim,“ obohatil mi naposled rejstřík taxikářů chlápek, kterej vypadal, že přijel dírou v časoprostoru. „Všude mě vykopnou, no. Třeba teď jsem se vrátil z Německa, tam jsem vozil drogy z Amstru. Pak jsem se vrátil do Prahy, tady jsem akorát lítal s igelitkama jak bezďák a spal tady v autě. Taky jsem dělal maséra v Thajským ráji, ale co myslíte?“ „Vykopli vás,“ dopovím za něj. „Přesně tak,“ odpoví Freak a dá mi vizitku. „Ale vás bych namasíroval i se slevou. A hele-na zadní straně jsou prací prášky, co si přes mě můžete objednat. Z Německa!“

A jo, je mi jasný, že na druhý straně internetu existuje blog o tom,
jak šílený jsou taxi zákazníci...

Kultivace násilím

 

V rámci divadelní improvizaci si čuchnete kde k čemu. Je to jako labyrint – otevřete jedny dveře a stojíte v pokoji, kde je pět dalších. V rámci improvizace potřebujete všechno. Nejsou scénáře a zkoušky, u kterých byste měli čas ze sebe dojit falešný slzy při vzpomínce na křečka Péťu, kterýho sežrala kočka když vám bylo devět. Je to fakt rychlý-někdy tak, že celý představení odřídíte na autopilota a na závěrečný reflexi vám ostatní říkaj, co jste dělali a vy se upřímně divíte nebo omlouváte jako poctivej schizofrenik.

Je celkem snadný v sobě během vteřiny nastartovat příjemný emoce. Radost, péče, euforie, to všechno se hraje samo, protože váš mozek v tu prchavou chvíli „tady a teď“ nerozlišuje, že je to jen jako. Hází tam lopaty serotoninu a oxytocinu jako topič na Titanicu. Horší je to s negativníma emocema. Protože pokud jste vyrůstali v sedmdesátkách, osmdesátkách a devadesátkách, tak tohle byl docela tenkej led. Kluci nebrečej a holčičky se neperou. Bulíš kvůli takový blbosti? Tady máš facku, ať máš důvod. Nemám na tebe čas. Na to si najdi kamarády. Ve škole o tobě učitelka říkala, že se straníš a mluvíš nmoc potichu. Jsi jak leklá ryba. Nikdy jsem mámě ani úče neřekla o šikaně, protože vím, jaká by byla odpověď: To si zasloužíš za to, že se s nima nebavíš.

Celkem logicky se mi to pak seplo s tím, když jeden lektor herectví vyprávěl, že kluci mají větší problém v sobě najít upřímnej smutek a holky zase vztek. Hrozně dlouho jsem uměla ten vztek hrát. Precizně, ale hrát. Jenom jako. A pak jsme měli předminulej týden naši malou skupinu divnolidí, co trénujou Meisnerovu techniku. Děláme to v čajovně, protože sály na pronájem jsou drahý a nikdy nevíme, kolik se nás sejde. Vůbec se mi tam tenkrát nechtělo, protože jsem měla svoji tradiční podzimní depku, menstruaci a chuť spoustu lidí odprásknout svou mentální virtuální sniperskou puškou, aby se teatrálně rozlítli na krvavou kaši jako ve Squid game.

První půlka odsýpala jako vždycky. A pak to přišlo. Octla jsem se ve scéně s Kubou, kterej šel mýmu vnitřnímu schovanýmu vzteku dost naproti. V tý scéně byl brácha, kterej vás jen dojí o peníze. Oportunismus, konzum a nezájem. Bylo pro mě zevnitř docela silný, jak se to přecvaklo. Známá poloha „takhle asi vypadám, když se vztekám“ se během vteřiny najednou přepla do podoby, kdy jsem pustila všechno. Je to jako strčit dráty do zásuvky. Vřískala jsem a házela židlí a měla v očích slzy. Ticho. Potlesk. Někdo opatrně zmíní, že bychom si na tohle měli konečně najít odhlučněný prostor dřív nás ofiko vyrazej.

Nějakým přirozeným flow se začalo násilí víc přenášet i na naše klasický impro tréningy, až jsme si říkali, jestli to trochu nesmrdí fight clubem. Hádky, slow motion rvačky a wannabe facky. Je to návykový. Cítíte se potom jak znovuzrozený: sice vám buší srdce, ale v hlavě máte uklizenej pokojíček jak od Marie Kondo. Violence zen.

Zrovna když jsme včera před tréningem laborovali nad tím klubem rváčů, jestli už nejsme moc, tak se k nám do skupinky na ulici přidal nějakej nafetovanej týpek. Takovej ten, co vypadá jako potulnej přátelskej pes: docela smrdí a nemá zuby, ale dobromyslně u vás stojí a vrtí ocasem. Chvilku somruje cigára a chce za to klečet a dělat artistický kousky, o který nestojíme. Mája s ním vymění cigaretu za to, že vysmahne pryč. Jenže to se nestane: týpek po nás začne koulet rozšířenýma zornicema a boxovat nám před očima.

„Pojď ty to rozdat jako chlap s chlapem, kundo nevděčná!“ vykřikne potom na Honzu a afektovaně ze sebe strhne bundu a tričko. A je to impro, je to rychlý a není čas přemýšlet. Kluci zkouší deeskalovat napětí. Nějakej chlápek otvírá vchodový dveře. „Tyvole, tenhle borec tady včera šermoval nožem, pojďte všichni na dvorek, honem, holky první“ zahání nás jako hejno slepic. „Včera jsem na něj volal policii.“

Proběhneme poslušně vraty. „Ještě nezavírejte, ještě nám jeden chybí!“ Petr. Vykukujeme do tmavýho průchodu. Ti dva tam spolu stojí a něco řeší. Pak přijde Petr jakoby nic. „Jsem mu dal ten nedojedenej kebab. Asi měl chudák blbý dětství“. Tomu říkám umlátit někoho vlastní roztomilostí. Vlastníci chytrých hodinek si vyměňují hodnoty tepové frekvence. Myslím, že v mý sociální bublině se toho aplikovanýho násilí bát ještě dlouho nemusíme.

Kraťas

Víte co? Už jsem dost stará na to, abych mohla rozdávat rozumy. Třeba svýmu mladšímu já. Zeptala bych se na prvním rande s Emem, jak to měl za mlada s pubertou. Em by se krátce zamyslel a pak by mi řekl o svým experimentátorským období nebo jak utekl do Anglie a srazilo ho tam auto. Já bych na to řekla dlouhý „hmmmmm“ a po vybídnutí bych mu řekla o tom, jak jsem zasadila sazeničku trávy tátovi mezi rajčata a myslela si, že je úplně blbej (nebyl) nebo jak jsem přišla domů na LSD a povídala si s kočkou.

Pak bychom moudře pokrčili ramena a řekli si, že s touhle genetickou výbavou je jednoznačně výhodnější pořídit si dva retrívry, abychom jednou nemuseli řešit komplikovaný sociální situace s výchovou dětí.

Ale to ne. Radši jsme si pořídili děti se skoro 100 % zárukou, že jejich puberta bude karma zdarma.

Čičman se zatím drží hodně při zdi. Ale možná je to jen zákeřná taktika, protože já jsem byla ve 12 taky jen hodná holka a změnila se v démona až v 15.

Žmurovi je 14 a o našich pravidelných pochůzkách do ředitelny už víte. Tenhle školní rok byl s ředitelem a jeho neutuchajícím zájmem o nás podezřelej klid. Zato mi v pátek ráno pípla od Ema zpráva „tohle je tvoje?“ a fotka pytlíku se zeleným práškem. Naleziště: záchod.

Jako jasně. Určitě sebou tahám matchu v pytlíku na WC. Nebo hennu, kdybych si náhodou chtěla omočit culík do záchoda a obarvit si vlasy během ranní stolice. Zároveň jsme poučený rodiče, takže máme poměrně jasno brzo: kratom.

Tenhle rostlinnej prášek je k mání ve většině večerek a je to ultimátní deepshit. Hlavně teda díky tomu, že si to může koupit úplně kdokoliv včetně dětí. V malejch dávkách působí jako stimulant, ve větším naopak jako tlumič. Váže se na opiodní receptory stejně jako heroin, závislost vzniká už za pár týdnů a dokonce i absťák je podobnej: bolesti celýho těla, třes, zácpa, craving. Proti heroinu to bude přece jen asi čajíček, ale stejně: chtěli byste, aby to zažívalo vaše dítě ve 14 spolu s možným neuropoškozením a zničenejma ledvinama?

Bylo obvious, že na tohle se bude muset trochu jinak, než vlítnout ke Žmurovi do pokoje jako URNA a začít ječet, že bere drogy a máme na to důkazy. Zároveň to nejde odkládat dlouho.

„Žmure, neztratil jsi něco na záchodě?“ zeptal se Em Žmura, když si pročesával čupřinu na čele (dělá to stokrát denně a stejný květáky nosej i jeho kámoši).

„Co?“ ztuhl Žmur asi na desetinu sekundy, než nabral znova sebejistotu.

„Tohle je kratom, že jo?“ poukázala jsem na sáček.

A pak došlo k rozhodovací paralýze dítěte z generace, která proti nám vyrostla v době, kdy se můžete s rodičema bavit asi tak o milion % otevřeněji-ale pořád ne o tom, že berete drogy a zasloužíte si za to poplácání po ramenou, jakej jste nigga gangsta.

„Jsem to našel ve škole na záchodě a chtěl jsem to prodat Tadeášovi, protože vím, že to bere,“ vysmahl Žmur první verzi, ve který ze sebe udělal ještě navíc dealera. Jsem to na tom záchodě fotil a posílal mu to, jestli to chce…“

„No a šla by teda ukázat ta zpráva,“ zeptala jsem se a cítila, jak se mi svíjí mozek v nový roli Colomba a jak strašně na hovno je vyšetřovat vlastní děcko. Nešla, no. Protože žádná neexistuje. „No, tak mi to dal kámoš na fotbale, já jsem to jednou zkusil a teď jsem se toho chtěl zbavit“, iteroval Žmur další verzi a u toho se tvářil tak, že by mu nevěřila ani moje máma bez brejlí. Zkusila jsem večer upřímnej talk, ve kterým se přiznalo mnohem víc z mýho mládí než z jeho.

Takže jsme se nakonec dohodli na náhodným testování na kratom sadou domácích testíků z Alzy a je to na prd. Nějak jsme za celejch 14 let zaspali se sháněním manuálu na puberťáka-a karma je zdarma. Někdo nějaký tipy?

Extrovýzva

 

Už se tady dlouho neobjevila výzva, která by mě vykopla hladinu stresových hormonů na úroveň popcornu v mikrovlnce nebo mýho Excelu s 23 otevřenýma záložkama. Tak dlouho jsem přemýšlela, čím bych se mohla zranit víc než tenkrát na open class MMA, až mě napadlo, že řešení je v prostých věcech: žít jako normální člověk s bohatým sociálním životem.

Em odjel na pár dnů pryč, takže se otevřelo úplně skvělý okno, jak si všechno natrénovat. Pravidlo bylo jen jedno: žádný večer nebýt doma a s tím spojená spánková deprivace. Challenge accepted!

Den první: Pohodinda

Důležitý je nepřepálit začátek, to vám potvrdí každej zkušenej jogger nebo nitrožilní uživatel heroinu. Lucka je taky intro a vídáme se zhruba jednou za půl roku. To setkání bylo naslouchající, bez tlaku a s velkou mírou naděje, že to bude v pohodě i na další dny. Možná už nejsem takovej introš, jako jsem si myslela. Každopádně je pozdě a spánkovou deprivaci tak zachovám přesně jako v zadání experimentu. 6,5 hodin spánku. Kapacita mentální baterie: 90 %.

Den druhý: Staří známí nerezaví

Sraz s členy bývalý improskupiny. I tady bylo velký překvapení z návratu ztraceý dcery, nicméně musím večer zhodnotit se subjektivní jistotou, že se mi dařilo cítit se úplně přirozeně bez bolesti v čelisti z nucenýho úsměvu a výmluv, že musím zdrhnout dřív. Do půlnoci doma na Popelku. 6.5 hodin spánku. Kapacita mentální baterie: 50 %.

Den třetí: Tréning

Další den mám tréning s naší improskupinou, se kterou se potom chodí do hospody (na čemž tentokrát v rámci experimentu pochopitelně lpím). Jako co si budem. Jsem docela unavená, ale no pain, no gain. Začínám se přistihovat při odpovědích „jo, ne, haha“ a po cestě domů mi najednou začínaj být protivný i sluchátka. Mám chuť si do nich pustit ticho, protože i zpěv velryb na mě působí sociálně naléhavě. 6 hodin spánku. Kapacita mentální baterie: 20 %.

Den čtvrtej: Hromadnej sraz

Ráno se málem pozvracím u podcastu, protože jde o mluvené slovo. Tenhle sraz jsme původně plánovali s kamarádem, a nakonec jsme ho rozšířili na celou spřízněnou sociální bublinu s tím, že stejně určitě nikdo nepřijde. Přišlo 10 lidí. Do narvaný hospody. Všichni mají strašně moc plánů a historek. Všichni řvou, abychom se u velkýho stolu slyšeli. Přistihla jsem se na záchodě, jak si hraju s ruličkou papíru a u toho odpočívám. Neopovažuju se zavřít oči, abych se tady za pár hodin neprobudila zamčená ve zhasnutý hospodě. 5 hodin spánku. Kapacita mentální baterie: 3 %.

Den pátý a šestý: Zombifikace

Hledám si na netu soukromý jeskyně a pobyty ve tmě, ale možná by stačila poctivá studená hrobka, ve který budu sama a bude tam ticho. Už někdo umřel na předávkování lidma? Bojím se gpt chata zeptat, protože jestli jo, budou ze mě při následujícím třídenním hereckým workshopu obloukem stříkat potoky krve jako na Tarantinovi. Dneska zazvonil kurýr a předávání balíčku mi připadalo jako neúnosný zapojování se cizejch lidí do mýho života.

Jsou tady nějaký extroverti? Potřebovala bych nějakej tip, jak tohle dáváte a u toho jste schopný zářit, jak to byl super tejden?!

...a nejhorší na tom všem je, když k vám pak začne mluvit i vnitřní hlas

Dermadetox

 

Už od 15 jsem měla hnusnou pleť. Fakt. Zvyknete si na to jako na všechno, ale do za celej život vás to stojí spoustu peněz za nový výkřiky dermokosmetiky a bio ezo esence z grónskýho lišejníku.

Jediný období, kdy jsem měla pleť jako běžná korejka v katalogu k-beauty, bylo těhotenství. Jenže tím si zářivej vzhled taky nemůžete udržovat věčně.

Takže jsem si na svý pubertální akné minimálně přes menses zvykla a krmila svůj mozek útěchami, že jsem sice zrůdička, ale na mastný pleti je míň vrásek a že jebáky vizuálně omlazují, ale pak se mi někdy před měsícem udělala. Periorální dermatitida. Představte si to jako když bojujete proti krtkům, ale pak vám na zahradu vjede hydraulickej bagr, kterej vám do pár dnů udělá z ksichtu kolem pusy něco jako demoliční suť po hloubení tunelu Blanka. Jakože cože?

To už mi připadalo fakt docela nespravedlivý a vyžadující profi zásah. Doktorka mi na to poradila Jarishův roztok a zinkovou mast. Obojí úplně na nic. Ponořila jsem se do internetů a zjistila, že tímhle pahnusem lidi trpívaj měsíce a dlouhý roky. Normálně maj svý skupiny jako modeláři a ukazujou si tam svý pěstěný ekzémy.

Na čem se bohužel skoro všichni periorálkáři shodnou, je změna stravovacích návyků. Skoro to vypadá, že si můžete vybrat, čeho se vzdáte: někdo nejí bílou mouku, někdo cukr, někdo nepije alkohol a peripoustevníci (a není jich málo) nejedí a nepijí skoro nic. Každej vám přitom přísahá na vlastní jebáky, že zrovna ta jeho dieta a krémíky jsou to pravý.

Já jsem se rozhodla vyřadit cukr, protože mi to ze všeho připadlo jako nejmenší zlo. Zkoušeli jste to někdy? Je to asi tak snadný, jako když se Kurt Cobain rozhodne seknout s herákem.

První dny jsem měla jen chutě. Vidíte ten zkaženě lákavej cukr úplně všude. Všímáte si. Třeba toho, že úplně všichni lidi kolem vás do sebe jakoby nic hází koláčky, čokošky, perníčky, tyčinky, limošky a coly, zatímco vy si nedáte ani blbej ochucenej jogurt. Jíte kila mandarinek a tváříte se osvíceně jako Helena Houdová u vaginálního mappingu, jenže vevnitř cítíte jen bolest. Periorální dermatitis se tváří naprosto nezúčastněně.

Tohle odeznělo zhruba po týdnu. To už se na lidi s pusou od čokolády tváříte jako Helena Houdová, která zjistila, že se může vaginálně mapovat i za pomocí vibračního vajíčka. Je to vlastně o kousek svobody víc: dlouhý odpoledne v práci už vás najednou nenutí postávat před automatem v rozhodovací paralýze, jestli si za vydělaný drobáky koupíte plechovku RC coly nebo kofilu. Uděláte si zelenej čaj v kuchyňce zadax. Dermatitis se lepší!

Čtrnáctej den byste se měli tvářit jako Helena, která si v Zásilkovně vyzvedává půlmetrový balíček ze sexshopu, ale je tu zvrat: na ksichtě se vám vyseje nová generace obzvlášť hnusný dermatitidy. Máte náladu tak akorát na to, abyste vtrhli do cukrárny s hysterickým výkřikem „tohle je přepadení“ a zabořili si hlavu do toho největšího máslovýho šlehačkáče ve vitríně. Všichni lidi, co žerou sušenky namazaný nutelou maj hezčí pleť než vy a život je nespravedlivá svině.

V takovýmhle rozpoložení jsem vtrhla do lékárny a ignorujíc předraženou francouzskou dermokosmetiku jsem si nechala od lékárnice poradit prostředek na bázi ropy za pár korun s obsahem ichtyolu. Je to game changer.

Už jsem vám vyprávěla o svý posedlosti na vůně. Tohle voní přesně jako když šlápnete do čerstvýho asfaltu, kterej se roztéká v prachu silnice za horkýho srpnovýho podvečeru, když zapadá slunce a vedle v křoví cvrčí cikády. Je vyrobenej z pravěkých ryb vyčiněných kyselinou sírovou a zneutralizovaných amoniakem. Možná je prudce toxickej a způsobuje neplodnost vodních živočichů, ale víte co? Já se ho už nikdy nevzdám. Vytáhl mě z nejhoršího do tří dnů. Nechci tady dělat reklamu zadax (a taky nejsem přesvědčená, jestli to fakt není overkill), ale jestli máte někdo seriózní problém jít s kůží nejen na trh, ale vůbec ven, tak si pište o název na mail.

No a ten cukr pořád držím. Chat gpt další milník slibuje až za další 3 týdny, kdy se můžeme všichni zaradovat z mé zvýšené neuroplasticity a sníženého prahu na dopamin. Stay tuned a uzavírejme sázky!