středa 20. června 2018

Stoka mého dětství


Víte, co bylo nejlepší v dětství za socialismu? Nebyla to brilantní modř ve Vitacitu (zásadně konzumovaného lízáním z dlaně), ani modrý tepláky s vytahanou prádelní gumou, co nosil celý dětský gang naší ulice. Nejlepší totiž bylo, když se náš dětskej gang v teplákovým stejnokroji vydal na dobrodružnou výpravu korytem místního potoka přezdívaného Kacák. Jestli vás zajímá geneze názvu Kacák, tak podle odborného filologického rozboru mý babičky vychází z německého Katzen Bach, tedy Kočičí potok. K tomu si ale musíte přičíst jistou míru zkreslení, protože babička se narodila v Innsbrucku a do konce života umíněně mluvila minimálně s jedním německým výrazem ve větě jako když děda rozvařil brambory: „to se zas vycajchnoval“, von nemá ánung, jak se vařej kartofle“.

My s děckama jsme přijali druhou verzi vzniku názvu, že Kacák se jmenuje po kadění a chcánkách. Protože to je přiléhavý popis všeho, co Kacákem teklo, a překonání jeho koryta znamenalo v utajeném režimu nastoupit na trasu pod Strží a s největší opatrností poskakovat po kamenech, nebo se plížit podél zatuchlých zdí a mostů až k Novým Lukám. Asi dva kilometry dobrodružství, které úplně pokaždý skončilo tím, že někomu uklouzla noha na olezlým kamenu a ty svoje výstavní vytahaný tepláky smočil po kolena, v horším případě zadkem v koncentrovaným amoniaku a bál se jít domů – vlastně kamkoliv.

S mou obvyklou dávkou přibarvování vás asi nepřekvapí, že naše děti historky o Kacáku milují. Jednu dobu vedla ta „O Kacáku“ dokonce našemu žebříčku pohádek před spaním, kdy děti přísně kontrolovaly, jestli se nevynechávají detaily rozmazaných hovínek a vražedného puchu ze závěrečného dramatu. Vše směřovalo k novodobému dobytí Kacáku po třiceti letech a čekali jsme jen na tu správnou teplotu a nízkou vodu.

Příhodné podmínky nastaly o víkendové návštěvě rodného maloměsta. Asi jsem to s ním přeháněním trochu přehnala, protože Čičman mi bez jakékoliv další diskuze řekla, že s ní a jejími novými roztomilými sandálky rozhodně nemáme počítat. Ke změně názoru zrovna nepomohlo, když moje máma prohlásila, že si i přes novou čistírnu odpadních vod koledujeme tak maximálně o vyrážku. Žmur šel o to radši.

První, co udělá děcko narozený ve 21. století, je, že vleze rovnou do vody. Žmur kameny na přeskakování nepotřebuje. Bere jako hygienický standard, že v potocích teče čistá voda a na břehu se popelí kachny.

Co se od osmdesátých let taky změnilo, je definitivně rekordní počet uštěkaných ozbrojených čoklů, co na nás cenili klofáky z každé zahrady, kterou jsme minuli. Většinou nás od nabroušených špičáků čivav a jezevčíků odděloval jen vachrlatý plůtek zrezlé branky. Čekala jsem na místo, kde zkorodovaná branka nevydrží mámit čas a odpluje po vodě, a taky jsem se nespletla. Hlídací zahrádkářský jorkšír si málem vzteky rozkousal svůj vlastní ocas na cucky, ale na pronásledování a kousance do lýtek si netroufl.

Brzy jsem pochopila proč. Přímo před námi ústila do Kacáku trubka a pod ní tlely kupky něčeho, co byl v minulém životě bezpochyby toaletní papír. Tak přece jen odkaz na moje mládí. Já jsem to říkala! (a máma s tou vyrážkou taky).

„To máš jedno, smrděj ti sandále, ale ne tepláky“, mávnul Žmur bezstarostně rukou a pokračovali jsme pod most. Na stezce přibývaly indicie, že se brzy potkáme s dalším ze zdejších mnohobuněčných endemitů. Prázdná placatka od levný vodky, obal od tabáku na vykuřování skleníků, rybářská židlička a lepenka. Na rozdíl od Žmura jsem si hlasitě oddechla, když bezďáci nebyli doma.

Vylezáme na konci parku, mokří a zatuchlí jako nutrie uprchlé z farmy. „No podle toho, co jsi o Kacáku říkala, jsem myslel, že budeš trochu větší drsňák“, svěřuje se Žmur. „Ale bylo to super. Příště jdeme hrabat odpadky na smeťák. Víš, jak jsi nám o tom vyprávěla, ne?“



pátek 15. června 2018

Gruzie: Země stat(eč)ných babiček a tančících chlápků


Většinou to bývá naopak, ale když jsme se v uplynulých dnech chystali do Gruzie, narážela jsem jenom na lidi, ze kterých byste mohli lisovat koncentrovanou esenci nadšení, stáčet jí do kanystrů a fortifikovat s ní kávu v depresívních korporátech, jako je třeba ten náš. Prý je tam nedotčená příroda. Levno. Nejhodnější lidi na světe. Ostatně, před časem se tam odstěhoval náš nejhodnější soused z baráku, pan Želev a to už o něčem svědčí. Zarážející na tom všem bylo jen to, že jsme tam nebyli už dávno. Že jsme tam my všichni nejsme už dávno.

První den po příletu v Tbilisi začal už můj vnitřní indikátor vřelosti poblikávat, nutno dodat, že pouze v rodném jazyce. V jejich rodném jazyce. Rusky mluvili starší, anglicky sedmileté děti. Naučili jsme se na všechno odpovídat gamar džobat (dobrý den), madlobt (děkuji) a nach vamdis (nashledanou) , přičemž můžete tyto fráze k neuvěřitelné potěše místních různě kombinovat nebo zmateně prznit (nach bambis) a stejně vás nemine velký aplaus.

U ázejbajdžánských hranic už indikátor vřelosti místních troubil v podstatě nonstop. Bydlíme u gruzínské babičky, to znamená, že M. může udržovat společenskou konverzaci na úrovni i se svými základy ruštiny ze základky. Babička se nás ráno pokouší motivovat k překonání  rekordu v počtu na ex snězených kusů chačapuri, vdolků a válečků, jejichž název by nebyl schopný zopakovat ani Jan Přeučil. Díky jejich formě a obsahu je přezdíváme masové pastelky. Mám chuť si jich nabrat plné kapsy a nedojedené vdolky nastrkat do podprdy, protože když se nenápadně snažíme uvolnit od stolu, projevuje paní Maria nad zbytky snídaně takovou lítost, jako naposled vaše babička, když jste se v předškolním věku odvalili od nakousaných palačinek s obličejem zmazaným od marmelády odshora dolů.

Babička nás posílá k vodopádům, kam podle své ruštiny a posunků, chodí pravidelně každé ráno plavat. Pokud jsme tomu rozuměli správně, jsou gruzínské ženy fakt kamarádi do deště. Čeká nás totiž sedm kiláků do kopce při zdolávání „stezky“, na kterou vám mnohem víc než plný břicho smažený snídaně poslouží mačeta. Ráda bych odpřísáhla, že jsme nepotkali ani nohu, ale potkali jsme jednu urvanou a ohlodanou nohu, přičemž zbylé příslušenství srny bylo kdovíkde. Možná odplula po rozvodněné řece, jak dodal M., když nám čepoval svěží horskou vodu s kapkou srnčí agonie do čutory. Od té chvíle jsem místo okouzlení nedotčenou divočinou raději uvažovala praktičtějším směrem.  Třeba nad tím, jestli bude efektivnější bránit se útoku medvědice za pomocí nastříkanýho repelentu do očí, nebo vyměnit naše životy za svačinu, opalovák a jahodový lesk na rty, protože to byly moje jediné ženské zbraně a výdobytky civilizace v batohu.

Mimochodem, když jsme u té nohy, jedna z těch mých mi málem uplavala, když jsem na doporučení M. se statečným úsměvem  pokoušela přejít horskou bystřinu. Za Emových neskrývaných vzdechů zklamání jsem řeku nakonec překonala po uschlém kmeni ponižujícím plazením se po zadku. Em to sice nadšeně fotil, ale v půlce kmenu si nachystal záchranný klacek. Prý nevěřil, že to ten staletý kmen platanu vydrží. Taky máte někdy pocit, že váš partner má těžce zkreslené vnímání vaší skutečné váhy? Těsně před koncem stezky byla řeka tak dramatická, že k vodopádům nedošel ani Em, který se skoro až do konce vydržel tvářit jako Krokodýl Dundee. Naše vysportovaná babička nad námi večer doma jen nevěřícně spráskla ruce.

Kromě vysokohorské turistiky jsou Gruzínci silní v kramflecích taky v tanci, nejlépe spojeným s popíjením stakanů cha-cha (vysokovoltážní kořala z hroznů). Dávali jsme si večeři, tentokrát u jiné babičky poblíž tureckých hranic. Fakt, že hranice byla turecká, nejlépe dokládaly vražedné decibely tureckého kvílivého dream popu tryskající z vytuněné bedny před vchodem. Pokud chcete mít úplně konkrétní představu, nahulte si do uší přes nekvalitní prskavý sluchátka Sikidim od Tarkana na repeat a pokuste se vydržet při smyslech aspoň půl hodiny.

My jsme to vydrželi až do dezertu, načež šel M. platit dovnitř. Cestou ho u bedny odchytl jeden z rytmicky svíjejících se Gruzínců a požádal ho o tanec.

M. se svojí nordickou plachostí odmítá s odůvodněním, že sice od dětství snil o tanci tělo na tělo v rytmu tureckého popu s chlupatým panděratým chlápkem, ale bohužel mu život staví do cesty jisté neodkladné povinnosti, jako zaplatit naši večeři.

Gruzínec ho chytá za ruce a řve mu přes Tarkana do ucha, že zaplatit naši večeři je jeho pocta.

M. udělá dva kroky vzad.

Gruzínec dva vpřed a chytne ho za ramena.

M. mě nastrčí jako rukojmí mezi sebe a chlápka. Se slovy „Tančí mnohem lépe než já“ zdrhá dovnitř platit. 

Babička, která vlastní hospodu, nad námi  jen nevěřícně spráskne ruce. A já za ně doufám, že jim to takhle vydrží ještě hodně dlouho, než to spláchne čas a cola z McDrive na úhledně vyasfaltovaný silnici.

Červený bod je Em.
Zachycen v okamžiku soustředěného přemýšlení, 

pod jakou záminkou mě přesvědčí přebrodit.

Chybí jen Karkulka. Vlci už tu jsou.



Drink na konec.
Fakt si nápoje na Instáč nefotím, ale tohle jsem neměla ani nepamatuju!
Pivo za devět korun ve skleničce od hořčice.




pondělí 4. června 2018

Konec nejstaršího psa ve střední Evropě


Našeho psa si máma přivezla z Ústí před šestnácti lety. V tom roce Mark Zuckerberg založil Facebook, teroristi obsadili školu v Beslanu, Klaus jmenoval do vlády Stanislava Grosse a  hurikán Jeanne způsobil tragické ztráty na životech na Floridě a Haiti. Ve výčtu dalších katastrof Wikipedie o narození našeho psa mlčí, přestože by o něm lokální sociální sítě koček a skupiny zprzněných fenek mohly vyprávět legendárnější horrory než z Černý sanitky.

Máma ho zachránila od cesty do útulku, kam měl tenkrát nakročeno jako šestý neplánovaný plod mladické lásky kokršpanělice a labradora.

„Slušnějšího psa jsem ještě neměla“, rozplývala se máma. „Představ si, že nesomruje jídlo a spí na svý přidělený matraci!“

To byl ale krátkodobý a hlavně nezasloužený chovatelský úspěch, na který nebyla máma připravená. Za týden už byl Brit během oběda přistaven s otevřenou hubou pod stolem jako drtič odpadků, prděl hůř než řidič kamiónu a spal výhradně na gauči. Na jeho přidělený matraci jsem seděla já, pokud jsem nechtěla být atakována prděním, nebo dechem mrtvé milenky. Oba jeho otvory páchly stejně – takové to delikátní aroma zkaženýho jelita z odpaďáku a kočičích zvratků tajně slízaných pod keřem na zahradě, s doznívajícím buketem asfaltu a rozježděný zdechliny krtka.

S věkem postupně začaly krystalizovat jeho nejhorší vlastnosti po obou rodičích. Procházka okolo jakéhokoliv zdroje vody zpravidla skončila rychlým zjištěním, že nemá smysl běhat hodinu kolečka kolem rybníka, řvát, nebo prosit, protože se nějakou tajemnou metamorfózou proměnil v kachnu, jakmile se dotknul vody. Po matce zdědil slabost pro příležitostný nechráněný sex, takže máma nosila občas po městě čokoládu jako omluvenku a pomáhala s expedicí štěňat novým majitelům.

Posledních pár let neviděl, ale nešlo to moc poznat. Vypadal trochu jako ty strašidelný reliktní ryby na dně Mariánského příkopu, ale duchem byl stále mlád. O tom svědčí fakt, že ho máma ještě večer před smrtí našla vyjícího u branky hárající feny. Škoda –kdyby si mohl vybrat, určitě by byl radši, kdyby ho klepla pepka při sexu, než při ranním zvracení nerozkousaný klobásy (co ukradl ve špajzu) spolu s neidentifikovatelným natráveným obratlovcem. Umřel Brit a spolu s ním jeden dlouhej příběh, hlavně pro moji mámu. Umřel důvod, proč s ním věčně lítat ven v jakýmkoliv počasí, rozdávat lidem čokoládu jako omluvu za nepřístojnosti, prndat v parku s majiteli jeho milenek a kamarádíčků blešivýho gangu.

Protože máma opět kategoricky tvrdí, že dalšího psa teď už mít (ale opravdu!) nechce, tak to bude na mě. Vyčmuchat novou malou příšeru s pohledem, který ji odzbrojí do tří vteřin.  Nejlíp vořecha až do pátýho kolena se schopností nikdy neumřít. Přenosného a kompatibilního. A cestou se do něj nezamilovat sama.

středa 30. května 2018

Hitlerova matka


Zbystřete, protože dnešní post bude o vašem miláčkovi Žmurovi. A docela dost pochybuju, že si Žmura na konci obhájíte.

Žmur se nám rozepsal. Začalo to jeho výpravným eposem s názvem „Rodina“ pojednávající o výletě do lesa. Nechyběla milostná zápletka o mimodruhovém osudovém setkání králíka a sojky a především dvojitá pointa, ve které se Žmur vyřádil v návštěvě cukrárny. Zmrzliny, dorty a šlehačka byly servírovány v množství, které by vyvraždilo plnou čekárnu diabetické poradny. Na konci vyfiknul s nenucenou autorskou elegancí Ládi Hrušky recept na rybí prsty. Tleskali jsme ve stoje a další výtisky na sebe nenechaly dlouho čekat. Komiks o Ťutíkovi. Dobrodružná sága o princeznách pro Čičman. Katalog bazénů pro nás.

„A ještě mi tady máš něco podepsat“ šeptnul Žmur jak jarní vánek těsně před spaním a podsunul mi žákajdu.

„Něco? Tady se píše, že se má ráno někdo z rodičů dostavit za paní učitelkou?! To je paní učitelka tak osamělá, že se chce vídat jen tak?“

„Mno, asi to bude kvůli tomu dopisu, co dostala Adélka.“

„Co dostala od tebe“ upřesňuju si fakta. „A v tom dopise asi ty něco píšeš.“

„Já si teď nemůžu úplně rovzpomenout. Ale myslím, že jsem jí tam asi psal: Ahoj Adélko!“

„No, to úplně nezní jako přesvědčivý důvod, proč se chce učitelka vidět s rodiči.“

„Taky si vybavuju, že jsem tam psal: Ahoj Adélko, zítra v deset. Uhm…zítra v deset umřeš.“

Nebudu vás tady prudit řečma, se kterýma jsem se  snažila ve Žmurovi vzkřísit to lepší já. Prolétly mi před očima všechny ty matky masových vrahů, co před soudem na kameru krčí rameny a tvrdí, že to byl hodnej kluk, co pomáhal postiženým sousedům s nákupem do schodů.

Ráno jdeme se sklopeným zrakem do školy. Před kabinetem si udělám poslední rekapitulaci: „Hele, Žmure, teď budu trochu jako tvůj právník a těm se nikdy nelže, to už znáš z filmů, že jo? Prosím tě nezapírej mi, i kdyby pravda byla sebehrůznější. Fakt je v tom dopise jen tahle jedna věta, jo? Nebudu z ničeho dalšího překvapená?“

Žmur odpřísáhne, že tam je tahle jedna věta.

Potom s mým klientem a distingovaným úsměvem vcházíme do místnosti, kde sedí pančitelka a musím na její konto říct, že je to skvělá učitelka, protože se nic zbytečně nerozmazává ani nezveličuje.

„Víte, mně to u něj jen tak nějak překvapilo a zamrzelo. Takový slušný a bystrý hoch.“ říká učitelka.

„Souhlasím. To co napsal, je přes čáru.“

„No kdyby jen co napsal. Ale i to, co nakreslil!“

Učitelka přede mnou otevře Žmurův nový dvoustránkový thriller s názvem Zítra v deset zemřeš. Jo, tahle věta na začátku sedí. Ale co mě fakt překvapilo, byl názorný komiks s popisky „stromeček“, „hrobeček“ a „věneček“. A na konci je to úplně nejvíc srabácky podepsaný jménem spolužáka – největšího zlobiče ve třídě, na kterýho měl tenhle svůj ohavný zločin svést.

Ticho jako uvnitř vakuového boxu na potraviny. Můj klient sedí v lavici a s rudýma flekama po obličeji boří nos do nějakýho strašně napínavýho článku v čítance.

A já se mu s takovou příště na právníka můžu víte co.

středa 23. května 2018

Masožraví holubi touží po krvi. Vlastní i té vaší.




Skoro každej den někde čtu a lituju zvířata: na sklech aut je prý o tři čtvrtiny méně rozmázlých much než před deseti lety. Včely umírají v lánech řepky. V naší ulici je vylepených pět plakátků zatoulaných koček a jedna výzva o navrácení tuleního klu (nekecám). Pokud nepočítám vinohradskou etnickou menšinu tuleňů postižených paradontózou, nevěnuje se podle mě dostatečná mediální pozornost ještě přehlíženým problémům někoho úplně jiného. Holubům. 

Tak schválně: kdy jste naposled přispěli drobkem ze své svačiny holubímu somrákovi s uhnilým pařátkem a zakalenýma očima od popíjení zbytků piva ze zmuchlaného kelímku v koši? 

Jednou jsem si dávala dobrou rybí polévku na trhu. Popravdě řečeno, nešetřila bych superlativy, pokud by v polévce plavala ryba bez kostí. Ale vzhledem k tomu, že by ji bez mrknutí svého jícnu zvládl sníst jen polykač mečů, zůstanu u opatrného přívlastku dobrá. K polévce se nepodává talířek na kosti, takže se od vás očekává, že poodejdete, abyste nekazili chuť ostatním, a tam se svou polévkou prodávíte a proplivete podle libosti. Právě tam ke mně přišla partička holubích výrostků a jejich dialog by zněl asi takhle: 

„Hele, krmení!“ 

„Co to z ní padá? To nevypadá jako drobky.“ 

„Chm – vypadá to trochu jako ten bílej klacík, co trčí Tomíkovi z jeho přejetý nohy.“ 

„Kluci, Karlík to sežral! Hustý! Jaký to bylo Karlíku?“ 

„Normálka. Lepší ptáci, jako rackové, to jedí každý den. Delikatesní!“ 

„No, není to špatný. Pánové, právě jsme sežrali zvíře! Co kdybychom příště zkusili třeba tamtoho růžovýho potkana?“ 

Partička se zachmuřeně otočí za čivavou v oblečku, která na trávníku bezstarostně aportuje plyšového králíčka. 

Nevím, jestli holubům neprospívá konzumace masa, ale za poslední týden jsem byla třikrát svědkem účelové sebevraždy. V jednom případě depresívní holub vstoupil do rušné křižovatky (a přejelo ho až druhé auto, co se rozjelo na zelenou, jak mi Žmur neopomněl referovat.) 

V druhém případě si holub rituálně odřezal hlavu a já šlápla do jeho zkrvavených ostatků, když jsem s dětmi pospíchala na plavání. 

„Proč ses zastavila?“ odšoupla jsem v poklusu ohromenou Čičman vedle sebe a v první desetině sekundy to vypadalo, že jsem místo ní šlápla do bachraté plyšové bačkory nacucané deštěm, kterou někdo vyhodil na chodník. V druhé desetině tahám zbytky sebeovládání a plátěnou kecku z holubích vnitřností, Čičman si zakrývá oči a Žmur se dvakrát vrací na místo činu pro bulvární šťavnaté podrobnosti. 

Třetí zneklidňující zpráva z dnešního rána: 

„Na okně je holoubek a kouká na mě!“ hlásí ráno rozněžněle Čičman. 

„Jé, on na mě zaťukal přes okno!“ 

… 

„Mami?“ 

„Proč pořád mlátí tou hlavou do zdi?“ 

Je vůbec možné nevybavit si v takovém okamžiku jeden film?


pondělí 14. května 2018

Vidět Řím a zemřít?


Nic nemožného, pomůže vám k tomu alergie na pyl i stávky dopravců

Výlet do Říma jsme plánovali už dlouho. Těšení se na cestu  aspoň u mě připomíná těhotenství. Plánuju výbavu, řeším termíny a představuju si v zářivých odstínech. Moje pregnantní představy o Římu vypadaly asi takhle: Úzké uličky s nataženým prádlem a děckama, co hrají fotbal na ulici. Vybavující se prostitutky s cigaretou jako v mé milované Římance od Alberto Moravia. Hladové kočky na amfiteátru rozvalené v rozvalinách dějin. Cupitající jeptišky s batůžkem knih o utrpení světců. Zpětně odhaduji, že jsem se v příjezdu sekla asi tak o čtyřicet let zpátky. A že všechny důležité triky pro turistické přežití v Římě se příliš neliší od mládí v zapadlém sudeťáckém maloměstě.

Pro tebe zdarma

„Ahoj, já jsem Abimbola a jsem ze Senegalu. Jak se jmenuješ ty?“ Exotičtější verze prodavače značkových parfémů. Abimbolův krámek v igelitovém pytli na odpadky zahrnuje dřevěné sošky žiraf, které ale podle cedulky „made in China“ nevyřezávali senegalští mistři při západu slunce v savaně, ale spíš zručné prstíky čínských dvanáctiletých dělníků. Strkal vám už někdo někdy parfémy do kapsy zdarma, jenom za něco „zlatýho od vás pro štěstí“? Potom už scénář znáte.

Abimbola zkouší střelit žirafu se slevou za deset éček. Pokud tuto nabídku dne odmítnete příliš ultimátně, prohlásí vás prodejce za zaostalé rasistické prase. V případě rasově a gender korektního „bohužel si nejsem jist, zdali mohu tuto velkorysou nabídku přijmout“ po vás hodí náramek zdarma. Jen za pozvání na kafe. Pro sebe a pár svých bratranců, kteří většinou do tří sekund vylezou z dodávky, stánku se zmrzlinou, nebo kanálové šachty. A mají pro vás igeliťáky plné prvotřídního rukodělného zboží. Na plácku před Koloseem můžete za letenku za pár korun zažít nefalšovanou atmosféru afrického tržiště v Dakaru. M. se po pár žirafách naučil tak chladnokrevný výraz, že ho většina prodejců označovala za Nora.

Hnutí za křečové žíly a ledvinové kameny

V Římě neexistují lavičky a záchody. Pustě sedět a vyměšovat zdarma můžete doma, nebo k tomu využít dobře placený servis v jedné z miliard pizzérií. Pokud odhlédnu od toho, že personál si při otázce na toalety ověřuje, kde přesně sedíte, většina záchodů vypadá, jako by se tudy prohnalo rozzuřené stádo slonů s akutní úplavicí včetně rozmlácených mís a  otisků bot na prkénku. Proč ne. Jedním z dalších bezpečných způsobů močení by mohl být závěs obouruč na splachovadle.

Pyl

Pro všechny milovníky konspirací, Babišova řepka dolétla i do Říma. Právě tam kvetou platany a večer co večer jsme se vraceli na pokoj s krví podlitýma očima jako laboratorní krysy po dvanáctihodinovce v testovací laboratoři Spolany. Krotké české jehličnany svým římským bratrům nesahají ani po kotníky!

Lakomý strýček Ryan a stávky dopravců

Pokud hrajete rádi únikové hry, doporučuji letenky od Ryanair. Informační SMS o zrušení letu pípla necelé dva dny před odletem a únikovka mohla začít. Legendární zákaznický servis téhle letecké společnosti nás odkázal na partnerskou společnost Vueling, kde stál last minute přímák do Prahy 1000 éček za oba.

„Můžeme si teda radši koupit let v nižší cenové relaci jinde?“
(Operátor je zaneprázdněn počítáním dnešních neproplacených reklamací)
„Samozřejmě si tuto letenku můžete koupit“, napsal nám Zoltan.
„Ale jistě chápete, že vám z pozice customer care nemohu garantovat jeho proplacení“.
„Aha, a těch tisic eur za Vueling nám tedy proplatíte?“
(Zoltan jde na cigáro).
„Samozřejmě si tuto letenku můžete koupit. Ale z pozice customer care vám nemohu garantovat…“

Koupili jsme si tedy normální letenku od ČSA a ve středu natěšeně odjeli na letiště. Při pohledu na tabuli odletů nám v rudých očích od pylu popraskalo ještě pár žilek navíc. Většina jich byla zrušená, na seznamu zbylo asi pět letů, které budou odbaveny. „Stávka“, bezstarostně pokývají hlavou zaměstnanci letiště cestou do kavárny.

Naštěstí byl mezi šťastnou pětkou i náš let s ČSA. Docela dlouho jsem se i přes svůj strach z létání do letadla necpala s takovou radostí. Abych nebyla za úplného zoufalce, taky tam měli skvělou pizzu, v metru místo revizorů harmonikáře a pokud máte v hlavě Photoshop a umažete si z výhledu patnáct tisíc lidí, tak můžete číst historii skoro z každého kamene a schodu, na který si sednete. A hlavně! Vám už nikdy nebude Praha připadat plná lidí a tragikomických suvenýrů.




pondělí 30. dubna 2018

Vaše nová tichá důvěrnice


Pokračování bakteriálního deníku. Čich a chuť stále nezvěstní. Nově ztracen i hlas. Nepřátelské oddíly dobyly hrtan a proměnili anektované území v jadernou střelnici. Aktuální skóre 3:0 ve prospěch bakterií.

Jestli je na ztrátě hlasu něco fajn, tak je to fakt, že se naučíte poslouchat. Stanete se miláčkem davu. Za posledních pár dnů jsem si vyslechla tolik příběhů, co běžně za několik měsíců. Lidi mají rádi, když posloucháte jejich příběhy. A když do toho nekecáte – aspoň ne moc. Rozhodně nepotřebují vědět váš názor, nebo pobídku k návštěvě psychoterapeuta. Úplně stačí vaše souhlasné zahýkání.

Žmur odjel na školu v přírodě a zatím nikdo ani nevolal. Což by vyšlo nastejno, protože stejně nejsem schopná plynule odbavit telefonát o tom, že si pro něj máme urychleně přijet. Čičman využila mezery a rozhodla se mi za ten týden říct všechno, co nestihla za svůj krátký život kvůli tomu, že ji Žmur právem staršího dost často překřičí.

Tak chodíme po parcích a po ulicích a takhle nějak vypadá náš dialog:

„Víš co je bezva?"

„C-ho?“

„Že jsme se Žmurem tenhle víkend ani jednou nepohádali!“

„Chrch, uhuh“

„Já vím, že tady teď vůbec není. Ale někdy se s ním hádám i jen tak v duchu, víš.“

„?“

„Někdy si představuju, že jsem princezna Elsa a zmrazím ho ukazováčkem. Když mi čmárá po panenkách. Stane se z něj kostka a navždy bude žít ve tmě v udělátku na led v mrazáku! A ty budeš jenom moje sladká maminečka…!“

„Ehm, ale sthýs-kalo hohó chrch“

„Nestýskalo, měli byste s tátou mít další miminko. Annu. A na narozky a Vánoce bychom si Žmuříka mohli rozmrazit. Jako rybí prsty.“

Nebo na nákupu v potravinách přes ulici. S tím pánem za pultem v černým tričku jsme si vždycky řekli jen dobrý den. Dokud jsem neztratila hlas:

„Dho-brý dheeen, ehrchlch.“

„Dobrej, dobrej. No né! Vy máte hlas jako Chris Barnes z Cannibal Corpse! To je moje oblíbená death metal kapela!“

„Hé, tak toho nhez-nhám chrch.“

„Ale Chris by si u nás k pití určitě nekoupil multivitamínovej džus ani citróny“ zklamaně přebírá nákupní košík.

„A máte vlasy jako moje přítelkyně, to už jsem vám chtěl dávno říct. Jó, včera jsem jí vytáh na Necrobiotics a myslíte, že ocenila, že ji někdo vytáh z hudebního bahna na pořádnou hudbu?“

„Huchrch.“

„Přesně tak. Radši šla na bar s týpkem, co vypadá jak ten její oblíbenej hnusák Klus! Vám se taky líbí Klus?“

„Mhéchrch!“

„Mně to taky nepřijde normální. Proradnice. Nebejt těch vlasů. Vy už musíte? Vemte si pomeranč, vod cesty. Škoda, že neznáte texty Cannibal Corpse, že byste zkusila ten jejich growling. Mně z toho jezdí mráz po zádech. Počkejte, tohle vám musím ještě musím pustit…“

„Jhá už mhu-sím. Na chrchlanou!“

„No dyť to říkám. Úplnej Barnes!“

Takhle já se teď každý den dovídám spoustu věcí, který nechci slyšet. Jenom na jedno jsem ještě moc velká poseroutka. Zavolat mámě.

pondělí 23. dubna 2018

Pondělní pičifuk pana Jiřího


Dnes ráno si připadám jako něco, co přinesla kočka z nočního lovu. Odulý ksicht, černé kruhy pod očima a po vysmrkání nacházím na kapesníku sliz, co efektně ladí s mým žlutozeleným tričkem. Nenávidím zánět dutin. Připadá mi, že pod mázdrou mrtvolného hnisu se nachází i celý můj mozek. Jako zombie piju kafe pravděpodobně se zkyslým mlékem z minulého týdne, a kdybyste mi ke snídani naservírovali fermentovanou žraločí hlavu zakopanou na dva roky pod zem, pozřu ji se stejně tupým oddaným výrazem. Vzhledem k tomu, že jsem ztratila čich, chuť i hlad, bude asi stejně lepší přejít na instantní Modafen.

Aby toho nebylo na pondělní ráno málo, přišel nám dnes ráno šéf ukázat svůj nový úlovek z náboru. Jak už víte díky Jarmilce, šéf stále loví nový lidi v temných vodách, ale dnes ráno předčil všechna naše očekávání. Zřejmě narazil na grant podporující kariéru lidí, co se po několika neúspěšných pokusech o úmrtí vrací z hospicu zpátky do zaměstnání, nebo za mlada okrádal staroušky v metru a teď se snaží vylepšit si karmu. Náš tým složený ze dvou mladých, ale už nyní zcela beznadějných programátorů, důstojníka Star wars, misantropa, oběti plastické operace a nafouklé hlavy přetékající zeleným slizem od května doplní pan Jiří.

Jarmila si na záchodě dopumpovala výstřih, protože bez ohledu na to, že Jiří možná ještě pořád jezdí do práce drožkou, nebo úzkokolejkou, jak je zvyklý z mládí, nic nemění na tom, že je mužem, což ho v Jarmilčině žebříčku raketově odpálilo nejmíň o tři příčky oblíbenosti přede mnou.

Pavel si před vzácným hostem jako obvykle nekorektně odříhl doušek ze své ranní Pepsi, dnes s pondělní extra porcí znechucení a Důstojník se mi v kuchyňce svěřil s domněnkou, že jde o inkarnaci Maz Kanaty.

Já jsem si bublavě odsmrkla a doufala, že si moje slzavé opuchlé oči pan Jiří nevezme osobně. K této interpretaci naštěstí nedošlo, ale myslím, že do budoucna jeho stůl ozdobí kromě muškátů a léků na prostatu i lahvička dezinfekčního gelu. Zbytek týmu se dosud nepodařilo vyrvat z náručí divokého víkendu.

Šéf pod tlakem studu za své dosavadní nepovzbudivé výsledky personálního managementu Jiřího představil jednou nerozvitou větou a vysmahnul na meeting. Někdy mívám podezření, že nás jednou všechny prodá do cirkusu jako vzácnou soukromou sbírku. Ani mu s námi nepopřál hodně štěstí. Tomu říkám empatické uvedení do pracovního procesu. Na místě Jiřího bych se vsákla do koberce, nebo ztuhla a křečovitě se usmívala, dokud by mi nezačalo tikat oční víčko. Jiří se ale svého dne zhostil s nečekanou odvahou.

„Tak depa je tady ňáký volný místo?“ a zapustil kotvu do prázdné kóje mezi mnou a Jarmilkou.  Bezpečnější by bylo jako bivakovat na hranici Izraele a Palestiny.

„A tyhle pičifuky si děvčátka rozeberte“ odhrnul z našeho znepřáteleného území minerální vodu ve spreji a páchnoucí hyacintový deodorant neomylně na Jarmilčin stůl. 

Tím jednoznačně demonstroval, že se přidal na správnou stranu Síly, protože Jarmilka se ostře vymezila vůči hyacintům, děvčátkům i pičifukům. Vypadá to, že Jiří přes pokročilý věk moc filmů s Hugo Haasem neviděl. 

Vítej ve světě opravdových mužů, Jarmilko. Vítej v kanclu, Jiří. Nevypadalo to, ale chyběl jsi mi tady.

Maz Kanata. Svěží fuk do našeho týmu.


čtvrtek 12. dubna 2018

Zahrádka slečny Čičman


Pokud jde o horoskopy a ezoterické členění lidí do osobnostních kategorií, tak by podle mě základní otázka neměla znít „Beran, nebo Střelec?“ ani „Psi nebo kočky?“, ale spíš „Rostliny, nebo zvířata?“.

Nemůžete mít upřímně rádi obojí, protože k tomu, abyste měli doma ožvejkanej muškát v poslední smrtelné křeči rozhodně není nutný ustájit si doma stračenu na čerstvý mlíko do kakaa. Mnohem rafinovaněji ho zmučí morče.

My jsme se s M. na začátku vztahu a společného bydlení dlouho hádali o malichernosti, jako kdo komu krade ponožky, než jsme narazili na daleko výkonnější generátor vzájemného zklamání. M. je totiž pěstitel a já chovatel. Kolik kytek u nás už zatáhlo jen kvůli tomu, že M. musel na týden odjet a na mě připadla povinnost je zalévat, byste nespočítali na prstech celého vašeho těla. 

Na svou obranu bych jen ráda dodala, že většina těch zelených chcípáků často jen čekala na příležitost, až M. vytáhne paty, aby mohli zplesnivět během 24 hodin a reinkarnovat se v miliardu otravných mušek, co lezou do očí a snaží se naklást vajíčka do spojivkového vaku. O zbytek rostlin, hromadně se plazících směrem ke dveřím našeho bytu ve snaze o evakuaci, se postarala zvířata a potom děti.

Když se dnes porozhlédnete po M. pracovně, najdete jedinečnou sbírku drsně vyšlechtěných druhů, které jsou připravené kolonizovat Mars. Co ale samotného eM překvapilo, že v té těžké přesile nečekaně našel spojence.

„Já bych tak ráda něco pěstovala“ povzdychla si jednou Čičman u večeře s nakousnutou okurkou v ruce.
„Tak maximálně další nezávazný vztah s chlapečkem ze školky“ prohlásím nedůvěřivě.
„To ne. Hrášek, rajčata, nebo kukuřici.“ pokračuje Čičman a eMovi se rozsvítí pohled.

Druhý den vede od stolu pěšinka z vysypané hlíny. Na jejím konci najdu pod oknem sadu květináčů jak z vietnamské pěstírny konopí v opuštěný fabrice a dva nadšené zahrádkáře. „Tady máme rajčátka, tady hrášek a slunečnici“, ukazuje mi hrdě Čičman.

„A máte někde i to políčko s kukuřicí?“ Žmur se tomu sice nervózně zasměje, ale nezapomene si zkontrolovat vrchní zásuvku od komody. Pro jistotu.

Za pár dnů výpěstky vyklíčily, což eM pošetile označoval za důkaz, že se v našem bytě dají s trochou respektu pěstovat živé rostliny, ale mně jich bylo už tenkrát líto.

O to víc, když objevily první neduživé stonky. Půlka z nich ráno ležela bokem. „Jen jsem je chtěla povytáhnout, aby nerostly tak pomalu“ hloubá nad tím srebrenickým masakrem Čičman.

Další dvě sazeničky byly vyplaveny tsunami způsobem zalévání a zbytek uschnul. To už mi bylo líto spíš eM, který zůstal se svou partičkou zocelených sukulentů zase sám.

Když jsem včera vyhazovala květináče s pozůstatky mrtvých těl, zaujalo mě v hlíně něco barevného. Skoro v každým květináči byla zasazená a ukazováčkem festovně zatlačená figurka Hello Kitty.

Když ono by bylo živé koťátko stejně lepší než živé rajčátko.“ dodala k tomu Čičman. 

Ale kdoví? Třeba Hello Kitty sazeničky fakt fungují.
A co teprve sazenice morčátka...




pátek 6. dubna 2018

Vzpoura muflonů. Coming soon!


Možná mě za tenhle post kromě vás vyhejtuje Ježíšova máma, nebo Děda Mráz, ale je mi to jedno. Jednou vám to prostě někdo říct musel: Velikonoce jsou stejně daleko lepší křesťanský svátek, než podělaný Vánoce se všemi mobilními telefony nové generace v šustivým sáčku, polívkou pro chudý a sněhem leda tak na spořiči obrazovky, nebo deklech od hajzlů ve vyhlášených pražských techno klubech.

To si aspoň myslíme my s M. Vlastně si to myslím hlavně já, ale M. se určitě nebude zlobit, že to o něm píšu taky, protože se tady o sobě dozvídá většinou daleko horší věci a už mi dávno nasupeně nevtrhává do pracovny půl minuty od zveřejnění nového příspěvku.

Ale k těm Velikonocím. Pro nás jsou to svátky zmrtvýchvstání hlavně díky obětavé babičce, která nám i letos s křesťanskou laskavostí pohlídala démony a my mohli vyrazit na naši tradiční velikonoční pouť bez dětí. Den, noc a ráno, kdy můžete jako svobodné lidské bytosti vstávat klidně o půl desáté a ne kmitat v ranním šeru jako partička ilegálů se zabaveným cestovním pasem na ranní směně v Michelské pekárně.

Letošním cílem byl Mikulov. Jestli mi visíte na rtech, proč zrovna tahle výspa a zda byste tam měli jet taky, tak vás můžu uklidnit, že naší jedinou strategií je místo kousek od babičky, kam už ale bystrý zrak dětí nedohlédne a druhý důvod je svatý kopeček, kde se dá večer sednout s vínem a koukat na rozsvícené městečko pod nohama.

S tou výspou jsme se trochu přepočítali, protože Mikulov slaví vinobraní každý víkend v roce. Tudíž by byl hřích Velikonoce se čtyřmi dny volna trochu nepodojit a nepostavit na náměstí stánky s vínem a pódium pro Divokýho Billa. Tohle hrůzné epicentrum chrlilo místo lávy a šutrů stovky kopií výletníků s nordic walking hůlkami zrovna na naši trasu. Všichni do jednoho neměli zrovna na tohle odpoledne v plánu nic jinýho, než zevlovat uprostřed cesty a fotit si kýčovité panoramatické fotky s plastovou sklenkou vína, Pálavou a našimi zamračenými obličeji v pozadí.

Bylo zjevné, že potenciál zábavnosti a dobrodružnosti červené turistické stezky byl vyčerpán s příchodem Slovanů na Velkou Moravu, takže přišla na řadu má oblíbená free style chůze přes cokoliv. Bohužel jsme se nedostali ani k Novomlýnské nádrži, abych mohla M. na Velký pátek stylově uchvátit chůzí po vodě, vrhla jsem se tedy aspoň příkladem do nejbližší rozkopané oranice. M. k tomu jen chladnokrevně prohlásil, že si večer čistím boty sama. Ale nebojte se, jako v každé pohádce se ani rezervovaný M. nevyhnul upřímnému nadšení a to, když jsme zbědovaní a potrhaní dorazili k panské oboře v Klentnici.

„ Od 1. října Do 31. března zákaz vstupu pod pokutou až 10.000 korun“ četl nahlas M. ceduli na vratech. „A dneska máme teprve třicátého“, zamnul si radostně ruce a skočil za plot.  To je zase Emova úchylka, nacpat se všude, kam nesmí. Pokud jste Sudeťák jako já, tak tohle nikdy nepochopíte. Já mám zakódovaný jako dědictví předků, že za lezení do zákazu je kulka do týla a internace zbytku rodiny do pracovního lágru. „Nebuď srab a polez“, nadšeně podupává M. na druhé straně. „Vidím stádečko muflonů!“

V okamžiku, kdy se obrátil vítr a to obrovské stádo oddusalo ve zvířeném prachu jen pár metrů před námi, jsem svůj strach z postihu přehodnotila jako sekundární. Přiblížila bych vám ten zážitek jako něco mezi zemětřesením a migrací bizonů. Větší strach z udupání byste pohledali snad jen na koncertu Rolling Stones.

„Hej! Je to tu určitě bezpečný?“ sbírám odvahu sundat si dlaně z očí.

„Je to tu nádherný! Rozhlídni se: a nikde ani noha!“

„Nikde ani noha, ale támhle pod smrkem leží něčí vybělená páteř. Co když od října mufloni odvykli člověku? Připadám si tady jako na safari bez pušky a jeepu s mříží. A co je do prdele tohle? Krmítko s masem!“

„Kdybys nebyla krátkozraká, tak vidíš, že to není flák masa, ale růžový soli. Lizu!“

Duch-duch-duch-duch. Přes cestu přeběhne stádo jelenů. Podle počtu zvěře tu myslivci nebyli fakt dlouho. Nebo ta vybělená páteř pod smrkem patří hajnýmu. Navzdory chmurnému začátku to byl jeden z nejlepších jarních výletů ever. I když jisté pochybnosti zůstaly. Třeba, že tomu padesátikilovýmu muflonovi nikdy nedojde početní převaha ani to, že bych do něj nešťouchla klackem, natož do něj střílela. A že mají od října celou zimu na plánování vzpoury. 

Nechají se i letos pokorně naložit do guláše, nebo přijde evoluční zlom? 

Osobně si myslím, že by pro nás všechny bylo daleko prospěšnější být v lese trochu ve střehu, než zevlovat na pěšině se sklenkou frankovky.