Slepičince útočí

 

Hlína je všechno, mohla bych vám shrnout roční bilanci mého balkonového farmaření. Minulou sezónu jsem všechno pěstovala v černozemním bio substrátu. Výsledky? Z keříčkového rajčete, co mělo v popisku výrobce výšku 40 centimetrů, jsem vypěstovala zhruba trojnásobného titána. Papriky jsem rozdávala po návštěvách jako správná holka z venkova.

Černozem voněla žížalama, humusem a deštěm. Když jsem stiskla kyprou hroudu v dlani, pochopila jsem, proč se nechal hrabě Dracula převážet v zemině až do Anglie. Vlezla bych si tam hned taky.

Letos jsem si stejný pěstební substrát objednala znovu, ale evidentně mi nebylo přáno. První balík „se" roztrhl v dodávce DPD. S tou skutečností mě telefonicky obeznámil řidič tak vztekle, že jsem mu generální úklid dodávky fakt přála. Celkem by mě zajímalo, co by mu na takhle zfušovaný doručení řekl hrabě Dracula.

Druhá zásilka byla přes PPL a ztratila se úplně. V tu chvíli už mi ale sazenice přerůstaly přes hlavu, takže jsem koupila bezejmenný substrát z nejbližšího supermarketu.

Když jsem dovlekla ten 25kilovej pytel domů a otevřela ho, naplno jsem pochopila tíhu tohoto omylu. Substrát byl vlastně XXXL puzzle, z něhož jste si mohli poskládat ovčí nohu i s kopytem, kořenový systém řepky olejky, šrapnel z druhý světový a tílko traktoristy. A vůbec nevoněl!

Na další hrátky s pytli o hmotnosti sešrotovaného školáka už jsem neměla čas ani náladu, takže jsem sazenice přesadila a slíbila jim, že substrát časem vylepším. Příležitostně.

Příležitost nastala, když Lidl v rámci francouzského týdne uvedl granulované slepičince. Management řetězce nejspíš kalkuluje s variantou, že v Malešicích nežije početná francouzská komunita, kterou by tímto gestem mohl urazit. Na druhou stranu, lidí se zálibou ve šnecích a camembertu, se nějakým tím hovnem snad ani dotknout nejde. Namazali by si ho na bagetu a dali tomu nafrněný název, který by celý  zbytek světa vyslovoval špatně.

Tříkilovka slepičinců stojí asi 60 korun. A je stejný zlo, jako kdyby se prodávalo tříkilové balení zubní pasty, protože předepsané dávkování je jedna polévková lžíce na rostlinu. Z pytle neubylo skoro nic. Docela se mi příčí představa, že bude ještě generace mých vnuků doma skladovat sušený hovna po babičce, a tak jsem do truhlíků marnotratně nasypala asi trojnásobnou dávku. Zalila jsem to dvěma konvemi a s pocitem dobře udělané manuální práce odešla do své virtuální práce vytvářet barevné tabulky a cloudová řešení.

Patro nad námi bydlí pan Kalashnikov z Kazachstánu, který vypadá přesně jako váš předsudek o obyvateli této postsocialistické republiky. Pan Kalashnikov je divoce zarostlý, zavalitý a jednu dobu jsme ho podle dutých ran do podlahy podezírali, že doma chodí ozbrojen stejnojmenným ikonickým samopalem. Později se k našemu zklamání ukázalo, že šlo jen o berli.

V čem ale Kalashnikov rozhodně přeplnil očekávání, je úplně jiná zbraň hromadného ničení. Jde o schopnost jeho hlasivek rozkmitat chrápání o síle jaderné pumy. Kalashnikov minulé léto někde sehnal ženu, neptejte se mě kde ani za kolik. Musela to být silná žena ve všech ohledech, ale noční detonace nezvládala, takže svýho milovanýho partnera vyhostila s karimatkou a spacákem na balkon.

V těch dnech jsme se seznámili se sousedy z 5. patra a ze všech bytů okolo balkonu pana Kalashnikova. Byly to dny plné nevyspání a sepisování manifestu proti odkládání nepohodlných mužů na balkony. Někteří sousedi nabízeli nemalé částky za vakuové utěsnění jeho bytu. Mně by po třech týdnech beze spánku stačilo ho prostě jen zazdít nebo podminovat.

Vyřešilo se to samovolně na podzim, kdy s prvním sychravým dnem Kalashnikov bouchl do stolu, rozešel se se svou letní láskou a vybojoval si tak právo chrápat doma.

Podezřelým z nejrůznějších odporných činů ale zůstal, protože když jsem ten den čekala na výtah, přidala se ke mně sousedka z 5. patra, paní Hrabáčková.

„Kalashnikov už zase něco nekalýho dělá na balkoně“ nezdržovala se sousedka zdvořilostmi. „Asi si tam stloukl latrínu. Nebo někoho zabil.“

Než jsem se stihla zamyslet nad důvodem těchto vážných obvinění, odemkla jsem dveře našeho bytu. Otevřeným balkonem profukuje těžký vánek francouzského venkova. Slepičince vydatně zalité vodou vytvořily v truhlících mazlavé skupenství prvotřídního sirovodíku.

Je to destilát toho nejhoršího, co jste za svůj život cítili. Zapomeňte na fermentovanou rybí omáčku, islandské shnilé ovčí hlavy i na vietnamské pohřební rituály. Teprve granulované slepičince jsou důkazem o pomíjivosti života (a dobrých sousedských vztahů).

Zbývá mi už jen pár dnů, než paní Hrabáčková zalarmuje policii. Ta u Kalashnikova objeví tak maximálně vodku a kalhotky mokré snad od slz, které u něj jeho milá ve spěchu zapomněla. Nepotřebujete někdo 2,5 kila slepičinců? Potřebuju se zbavit důkazů.

Paprikový výhled z oken. Proč jsou tam ty pingpongáče?
Kdo si ještě vzpomene na post o paní s klacíkem, tak už je doma.

 

 

 

Out of comfort

 

Mám ráda ty sdílecí večery, když už děti spí a my se s Emem rozvalíme po gauči a povídáme si o životě. Ještě radši mám, když Emovi občas ujede pusa a nezdaj se mu dost dobrý moje strategie, jak bojovat se strachem.

„Vždyť jsi zatím nic nedotáhla,“ poučuje mě třeba takhle Em z gauče a podloží si polštářkem nohy v teplejch ponožkách. „KBT terapii jsi nedochodila, na terapeuta po telefonu ses vykašlala, na ketamin do Psyonu to nejdeš ani zkusit.“

A já si pak připadám jako Rambo, co se čerstvě vrátil z Vietnamu. Skáče celej zkrvavenej z helikoptéry, skáče ze zalesněnýho svahu, skáče přes divokou řeku (prosím vás, berte mě s rezervou, já jsem u Ramba pokaždý usnula ve dvanáctý minutě, ale intuice mi říká, že takhle nějak to ve scénáři klidně mohlo být).

„Ale neproskočil jsi hořícím kruhem z vrcholu Everestu,“ řekl by Rambovi zklamaně Em se svýma pletenýma ponožkama a poučil by ho o tom, že je slaboch.

„A kde jsi byl ty, když jsem chodila po Bulovce, dělala trenažér sociofobikovi, přetrpěla hodinu s nesympatickým chlápkem, kterýho bych musela poslouchat další tři měsíce v kuse, aby mě vzali do Psyonu a zdrogovali?“ zeptala jsem se Ema a všichni to tak nějak tušíme: Em žil svůj pohodlnej život a stýkal se s příjemnýma inspirativníma lidma v podnicích s tankovou Plzní a domácím nakládaným hermelínem.

A tak si Psice založila ruce, řekla „dost“ a vymyslela párovou hru „out of comfort“. Pravidla jsou dost jednoduchý. Domluvíte se s tím druhým, jestli se mu daný termín hodí. Pokud ano, jednoduše mu vybookujete kalendář a s úsměvem přecházíte všechny jeho marný snahy dozvědět se aspoň střípek z toho, o jaký typ mučení půjde.

To se totiž dozví až ráno v Den D, kdy najde v bytě schovanou obálku s konkrétním zadáním. A všichni asi tušíme, že nepůjde zrovna o thajskou relaxační masáž chodidel. Součástí zadání totiž je, aby to byla činnost, při který se vám v žilách zoufale rozleje adrenalin spolu s pocitem „bojuj nebo uteč.“ Až na to, že utéct nemůžete. Máte to v kalendáři a přišli byste doma definitivně o celou svou čest.

„Já tě zabiju, nemůžu zvednout ani rohlík“ říkal mi tehdá Em u večeře, když se vrátil z XXL hardcore kruháče a jedl přímo z talíře jako štěně. Ale zároveň uznal, že trenérka je vlastně fajn a někdy příště půjde zas.

„Musím vymyslet něco horšího,“ běželo mi hlavou po tomhle testovacím zadání a přihlásila jsem Ema na nejvíc ezoterické rodinné konstelace, které jsou v Praze k mání. Tam se Emovi nechtělo dost zásadně a zároveň se ukázalo, že je dost velká chyba prozradit zadání dřív než ten den. Konkrétně se s ním nedalo rozumně promluvit celý tři dny.

Ale pak se vrátil a dost nadšeně popisoval, že tam byl jedinej chlap a v závěrečné konstelaci ztělesňoval Boha a ležely před ním všechny zúčastněné ezoženy. „Příště raději něco jen pro muže“ dopřesnila jsem si zadání svého dalšího ďábelského plánu, ale do toho mi přišel úkol od Ema.

Zadání bylo jít na kurz Smysluplných rozhovorů a celkem by mě zajímalo, jestli i vy za touto výzvou vidíte tu implicitní urážku mezi řádky. Em nejspíš defaultně usuzuje, že smysluplná konverzace je totálně mimo mou komfortní zónu. Jako vážně?

Ale šla jsem i jako uražená, právě tyhle pocity k výzvě padnou jak ulitý. Ostatně byl to jediný pocit nepohodlí. Kromě toho, že jsem musela nepřipravená vymýšlet důvody, proč jsem se na tenhle kurz přihlásila, samozřejmě v rozporu s tím, co o mě v úvodním mailu nalhal Em. Bylo celkem občerstvující bavit se s deseti úplně neznámýma lidma nad vnitřní prázdnotou nebo pocitem, kterej máte ze svých narozenin.

Zkrátka se potřetí ukázalo, že se mozek sice může přetrhnout, aby tyhle diskomfortní nápady úplně vymazal, nebo aspoň hodně znepříjemnil. Ale pak sedí na baru a zve na panáky endorfinu všechny mozkový centra i tu protivnou amygdalu, aby to znova všem převyprávěl a patřičně zveličil svý hrdinství.

Čekali byste, že příště kolem toho nebude dělat takový cavyky, ale to se samozřejmě mýlíte. „Budou tam cizí lidi a strašně se ztrapním. Kdoví, jestli se nepočůrám“ krčí se ta rosolovitá hmota někde u kraje lebky a všechno začíná nanovo.

Ale teď jsem na řadě já. Nějaké nápady, jak Emův mozek zahnat do kouta? 

Pugetofobie

Něco na sebe prásknu. Nesnáším řezaný květiny. Nejspíš to má něco společnýho s mou nekrofobií. Ale když se nad tím věcně zamyslíme do podrobna, myslím, že vám na konci tohoto postu budou vadit úplně stejně.

Vůbec nevím, kde se vzal zvyk obdarovávat někoho květinou, ale je to až sarkasticky depresívní akt. Spolu s uřezaným karafiátem/ růží/ gerberou/ whatever obdarovaný holce vlastně nedáváte nic jinýho než připomínku jejího vlastního stárnutí a smrtelnosti.

Jasně, první den to pořád vypadá k světu. Ale my všichni víme, co se stane třetí, pátý a nedejbože desátý den, žejo? Začne se to celý naklánět dolů, opadávají tomu lístky, zatímco ve vodě už se množí rozkladný bakterie a sápou se po stoncích nahoru z vázy, aby se vám rozlezly po bytě a sežraly vašemu křečkovi nohu. Brrr.

Pro mě je to stejný, jako kdyby jste mi přinesli mrtvýho zakrslýho králíka v celofánu se srdíčkama. „Jééé, králíček“ řekla bych falešně nadšeným tónem, „a jak hezky voní“, zaryla bych nos do jeho srsti.

„Máš na něj vázu?“, zeptali byste se mě, protože vy samozřejmě netušíte, že vůbec někdo může nesnášet rozkládající se králíky na stole, naopak, vždyť to přece strašně romantický gesto.

„No to bohužel asi nemám,“ snažila bych se z toho vyvlíknout. „To nevadí, dáme ho do tady toho půllitru“ řekli byste vy a násilím vecpali tu králičí kožku do mé nejoblíbenější nádoby na pití, až by z toho chudáka lítaly odřezky masa. „To je krása, úplně to tu tvoji nudnou kuchyň rozveselilo“ řekli byste spokojeně.

„Musím si koupit novej krígl,“ honilo by se mi hlavou každý další den, co by králík ze své původní smrtelné ztuhlosti začal měknout, klopit uši dolů a vylézali z něj červi.

Tahle situace se naštěstí nestává často, protože Em je obeznámen. V práci se na mou pugetofobii samozřejmě zapomíná, takže jednou za rok na své narozeniny štítivě odnesu z Korporátu zcela zbytečně předraženou kytici, za kterou mi mohli radši koupit něco k jídlu nebo štětku za záchod. O pár minut později s ní podaruji paní na záchodech v metru, což je ve finále dobrej skutek do zápisníčku.

Nedávno měla ale narozeniny Čičman a v souvislosti s touto událostí se doma objevilo asi 50 tulipánů, fakt. Monstróznější kytici byste nezabavili ani  květinovým překupníkům z Amstru, prostě jedná velká tulipánová genocida.

Čičman byla nadšená a já jí to nechtěla kazit. „Do týdne uhnijou a tu karafu si vydezinfikuješ“ opakovala jsem si potichu a pozorovala přitom pyl z jejich mrtvých hlaviček, jak mi padá do talíře s večeří. Jako když se vám v tramvaji sypou do klína lupy umaštěnýho chlápka, co se rozvaluje na sedadle před vámi a drbe se za uchem.

Toho dne jsem přišla o nosní dírky. Prostě mi zarostly. „No to máte alergii jak vyšitou“ byli se mnou v ordinaci ORL rychle hotoví. Tady máte kapky a rovnou se objednejte se na alergologii, tam vás vezmou stejně až na podzim.

Jakože cože? Alergii? Já, míšenec rakousko-uherské a východočeské krve bez jakékoliv stopy téhle zpovykané nemoci v žádné z příbuzenských linií? Já, člověk, který může jíst krevety po kilech a cmrndat si za ně omáčku z roztočů?

To mě docela vykolejilo, ale vzápětí samozřejmě převážily benefity. Už žádné řezané květiny. Never ever! Že mě to s tou alergií nenapadlo dřív.

                                     Nový zábavný způsob, jak zabít Psici

                                  za ilustrák díky Dominika Roseclay/ Pexels

Desetiletá limitka

 

Jestli je nějakej marketingovej trik, kterým si mě prodejci pokaždý namažou na chleba, pak jsou to limitované edice.

Pokaždý mi to připomene našeho nebožtíka labradora, když začala fena od sousedů hárat. Náš Britto zaregistroval od prvního dne a projevoval eminentní zájem. Zdrhačky z domova a rádoby nenápadné postávání za plotem („jen tady něco hledám, nenašli jste tu náhodou mé hodinky?") bylo na denním pořádku. Brzy ztratil veškeré zbytky své chatrné důstojnosti a co za to naopak dostal? Mohl si k ní přivonět.

Potom Asta houpavým krokem odešla, protože přitloustlej labrador na značkových granulích očividně nebyl její typ. Na rozdíl od zrzavýho křížence Péti, největšího pošuka v celý čtvrti.

Přesně po vzoru našeho psa takhle pravidelně nalítávám na limitované zboží v rámci mezinárodních dnů našeho Lidlu. Naposled jsem okamžitě zaregistrovala malinové Shandy, šest malých elegantních lahviček nealko piva s příchutí grenadiny.

Doma jsem si otevřela první lahvičku po náročným pracovním dnu. Seděla jsem na balkóně a olizovalo mě odpolední slunce. Shandy chutnalo přesně tak, jako když pomalu s důrazem na první slabiku vyslovujete tenhle šumivě sametový název. Chutnalo jako americká limonáda, na kterou mě máma vzala jako malou do odstavenýho letadla předělanýho na fancy kavárnu.

Ta buržoazní limoška musela být jen kvůli tomu vysloužilýmu Boeingu děsně předražená i za socialismu. Ale já si ji šetřila, abych ten pocit blaha prodloužila pokud možno napořád. S brčkem v puse a přivřenýma očima jsem se dívala z okýnka tak dlouho, až se trávník přeměnil na šlehačku z mraků a moje tepláky na stejnokroj letušky na služebce do L.A.

Za pár dnů jsem si nenápadně běžela pro další sixpack tekutého flashbacku z dětství a víte, co se stalo? Místo classy Shandy ve stejném regálu zabrala španělská sangria v plastový petce. Sotva jsem si stihla přivonět, a je to pryč.

Podobně se to má s dnešními desátými narozeninami Čičman. Posledních pár dnů jsme byly s Čičman samy, protože Em se Žmurem odjeli na pánskou jízdu. Zjistila jsem díky tomu, že jsme se s Čičman octly v ideálním (ale nejspíš taky v prchavě mihotavém) věkovém průsečíku.

Už je natolik velká, že to výrazně eliminovalo podíl ufňukanosti a záchvatů pláče kvůli čemukoliv. Zároveň ale ještě není tak velká na to, aby předčasně vyrostla z dětského světa (jak se to už zdárně podařilo Žmurovi a neptejte se mě, kdy přesně se v něm zapnul autopilot puberta).

Prostě je přesně taková, jak jsem o ní snila, když jí byly dva roky a při záchvatech vzteku se válela na ulicích v psích hovnech a roztírala si je po obličeji spolu se svými slinami.

Je ve věku, kdy jí ještě není trapný říkat mi klidně 3 x denně „mám tě ráda“.

Je ve věku, kdy si píše přání na papírky a strká si je do kouzelný krabičky s nápisem „splní se“.

Je ve věku, kdy chodí oblečená jako Dan Nekonečný v nejlepších letech a nestydí se za to.

A já ji žeru jako Shandy a s každým novým dnem doufám, že tam zbyde ještě další lahvička znamenitosti i na zítřek. Všechno nej, Čičman!

Třídní hrůzky

 

Když jsem byla malá, se sadistickým úšklebkem jsem se těšívala, jak jednou budu chodit na třídní schůzky. Jak si na sebe navleču svůj nejlepší mohérovej svetr jako máma, nasadím si na ksicht ten nesnesitelně dospělej výraz, a pak budu doma svý děti hysterickým tónem usvědčovat, že o přestávkách hází namazanej chleba na strop a já to vím.

Z toho jsem dávno vyrostla. Stejně jako z přesvědčení, že si za výplatu budu kupovat opulentní množství barbín a maršmelounů.

Aktuálně spadly třídní schůzky na žebříčku popularity někam mezi preventivku u zubaře a čištění ucpanýho hajzlu. Nechce se vám, ale musíte. Stejně jako po těchto nezbytných úkonech se pak nějakou dobu přetřásá otázka osobní nedbalosti versus genetických dispozic.

Třídní schůzky obou dětí se většinou odehrávají stejný den, i když probíhají v odlišných vzdělávacích podnicích. Nejspíš na to existuje nějaká komise, která vyhodnotí počasí, postavení planet a obecný depresívní potenciál daného dne.

Pro nás doma to znamená, že si musíme rozdělit, kdo jde na Čičman a kdo na Žmura. Em na to má nějaký zvláštní smysl nebo to má v hlavě dávno propočítaný jako Rainman. Se 100% úspěšností chodí zásadně na schůzky dítěte, který je v daným kvartálu bezproblémový nebo dokonce na stoupající křivce své výkonnosti.

O (ne)úspěšnosti vašich dětí se přitom pochopitelně jako rodič nedozvíte, protože otázky i skrytě směrované na školu vaše děti odpálkují automatickou odpovědí: „jo, dobrý“, „nevím“, „nic“, nebo „jasně, že bych to řekl/a, kdyby to bylo důležitý“ (never ever).

„Ale po minulým fiasku si vybírám první já, na koho půjdu“ zabírám si u Ema, kterej ví. Ví, že si zase vyberu blbě.

„Už umíš dělit pořádně pod sebou?“ ptám se Čičman. „Jo, dobrý“ odpoví, aniž by si sundala sluchátka. „Koupilas mi něco ke svačině? Mám hroznej hlad.“ (protože určitě házela svůj krajíc chleba na strop, čtu mezi řádky).

„Nechceš si zahrát pexeso?“ jdu na to se Žmurem od lesa. „A když jsme u toho hazardu, hrajete ještě o přestávkách o prachy?“ „Nevííím“ zahučí Žmur. „Ale dostal jsem teď jedna mínus z elektrickýho obvodu“.

„Dobře, beru Žmura“ hlásím Emovi, který jen s úsměvem lehce pokrčí levým ramenem.

Poslat na schůzky Ema je v gender nevyváženém pedagogickém kolektivu jako poslat George Cloonyho na nákupy do DMka.

„Když mi učitelka potřetí opakovala, jakej udělala Čičman pokrok ve slovních úlohách“, už jsem jen skromně mávnul rukou. „Pak se rozplývala nad jejím slohem, ale to už ji začala okřikovat nějaká zoufalá matka, že ve třídě snad není jen Čičman“. Měli byste vědět, že mě přesně tahle duhová víla minule zpražila, jestli se s Čičman aspoň někdy učím a že má nejspíš poruchu pozornosti.

Dál už to Em nerozebíral, ale pravděpodobně ho pak úča vlákala do kabinetu pod záminkou prohlídky Čičmaniny vítězného linorytu na téma jaro, kde ho spolu s dalšími kolegyněmi krmila zabaveným proviantem žáků a lichotkami o jeho rodičovské výjimečnosti. Být chlap ve škole je tak jednoduchý.

Být ženou na třídních schůzkách a následných konzultacích je vždycky za trest. Učitelky mají stejně jako Em silně vyvinutý šestý smysl, konkrétně na to, co si o nich myslíte a kde přesně jsou vaše slabiny.

„Musela jsem ho podruhé přesadit“ cedí přes zuby češtinářka. „A ty jeho slohy, ta stylistika, ta úprava, ty neshody podnětu s přísudkem“ nespokojeně mlaská a mně se chce zařvat, že to má po Emovi, kterej by si to tady měl správně vyžrat do poslední hrubky.

„A ten jeho elektrický obvod? Co vám k tomu mám dodat. Napadlo by vás strkat si dráty do nosních dírek?“ hýří zklamáním fyzikářka.

Ale dno mého kalichu hořkosti jsem si olízla až u matematikářky. „Spoléhá na nějakou svou vnitřní logiku, která ho občas zrazuje. Asi se domnívá, že učit se vzorce je pod jeho úroveň“.

„A jak to myslíte? Jakože třeba objem krychle nespočítá jako, ém, O = a x b x c, ale že si to odvodí?“

„Vidíte, a tohle je přesně ono. Objem krychle se počítá jako V = a³. Aspoň už víme, po kom to má.“

Příště vsadím na Čičman!

Em na schůzkách

Psice na schůzkách

Cítíš ty pozitivní vibrace?

 

Právě teď vám vyvrátím všechny předsudky, co jste si vytvořili o mých urbexových výletech do polorozbořených baráků a pod zem.

Kdepak, i Psice si to umí udělat hezký. Dokonce jezdí do míst, která jsou vyhlášená svou pozitivní energií! O jednom z nich byste měli vědět, protože je jedinečný: Je to tak trochu urbex, tak trochu creepy a nejvíc pozitivní na tom všem bude, když pro Ema seženete veltlínský červený v místním vinařství Korbel. Že se mi poptáte, prosím pěkně?

Zbytky ženského kláštera Rosa Coeli najdete v Dolních Kounicích kousek od Brna. Je to ideální místo, když chcete nechat děti na den a noc v péči brněnských prarodičů, a přitom se za pozitivní energií neplahočit až na druhý konec republiky.

Zdroj vesmírné energie a nekonečný pramen lásky. Tak o tomhle místě mluví lovci pozitivních jevů, a taky web samotných Kounic. Protože co byste byli za město, kdybyste tenhle zázrak neprodávali aspoň za lidový vstupný. Ale co konkrétně tady vyzařuje, to vám nikdo nenapíše. Prostě jsme se tam museli vypravit sami.

Rosa Coeli dřív: Jeptišky v říji

Bavíme se o nejstarším českém ženském klášter ever. Ale co si budem, holky, to z něj ještě pořád nedělá studnici pozitivních vibes. Každá, která kdy pracovala v ženském kolektivu, mi to myslím odsouhlasíte.

Zvlášť, když za jeho výstavbou v roce 1181 stál jen jeden jediný mizerný důvod. Konkrétně ten, že někdo něco předtím pěkně posral. Ten někdo byl Vilém z Pulína, který se na svých vojenských výpravách tak trochu utrhl z řetězu a rutinní vraždění nepřátel si začal zpestřovat drancováním církevních staveb. Přes prsty za to dostal až od papeže. Vraždění prý cajk, ale za ty kostely musel založit klášter pro 100 panen.

Potom klášter dlouhá staletí vzkvétal, což jsou v příbězích starých staveb vždycky ty nejslabší místa. Znáte to – nekonečné vyjmenovávání nových fasád, přístřešků a architektonických stylů, co si mohli prosperující a nakynulí majitelé dovolit. Nevím, jak vy, já ale při podobných výkladech usínám stejně, jako když mi někdo monotónním hlasem vypráví o dramatickým výběru mezi 20 druhy kachliček při rekonstrukci koupelny.

Budím se až na husitský války. To je obecně silné téma a nezklame ani v Rosa Coeli. Klášter poprvé blafnul jasným plamenem a spadla mu střecha. Taky vidíte ty jeptišky, jak se rozutíkávají do všech stran za bimbání zvonu, kterýmu už hoří provaz? Ktož sú boží bojovníci…

A hlavní zápletka už klepe na dveře, žádná otravná pauza na detaily románské přestavby. V 16. století sem přijde nový probošt Martin Göschl, co má s katolickou vírou poměrně kreativní vztahy. Přestoupí na luteránství a ožení se s místní jeptiškou. Ostatní holky (jak jinak) nechtějí zůstat pozadu, a tak se spustí s půlkou přilehlé vesnice. Podle historických materiálů se proti bezbožnicím vzbouřili všichni obyvatelé přilehlé vísky.

Ale. Fakt byste se jako chlap ve středověku bouřil zrovna před vášnivou jeptiškou? O který navíc od jejích kámošek víte, že pod tím hábitem nenosí vůbec nic? Takže klášter v pomstě vydrancovaly rozzuřené manželky a zhrzení chlapíci, o které nezavadily ani ovulující řeholnice. Mimochodem, jednu z nich tam rovnou zazdili. Však vám říkám, úplná sluníčkářská svatyně.

Rosa Coeli teď: Řeholnice ve vrstvách a světýlka v zahradě 

Vlastně se toho na vývoj událostí dochovalo docela dost. Rozbořená gotická loď, ze které se místo na stropní oblouky díváte rovnou do nebe.

Rajská zahrada, asi nejkouzelnější část kláštera vůbec. Pokud je někde epicentrum pozitivní energie, přísahala bych, že je to tady. Na dvorečku obklopeném gotickým podloubím, opředeným břečťanem.

Dokud jsem nezjistila, kam se pohřbívaly nebožky řádové sestry. Jsou v podlahách chodeb, rovnou ve třech vrstvách. A nešlo o žádný stařenky sešlé věkem. Podle archeo průzkumu jim bylo okolo 30 let. Zvýšená úmrtnost prý souvisela se zdejším úsporným zvykem zatápět pouze v jediný společný místnosti. Takže tak trochu Frozen.

Co je tady oproti naší první návštěvě s Emem novinka, je možnost ubytovat se za poměrně mrzký peníz přímo v areálu kláštera. Máte pro sebe celu s křížkem a původním trámovým stropem.

A teď to nejlepší: Máte pro sebe možnost vyjít si po setmění na dvorek, zdvihnout těžkou závoru a proklouznout středověkou dřevěnou bránou do klášterní zahrady, tedy být v klášteře zvenčí.

Je to magie. Kvetou a voní tam stromy. Zdi kláštera vypadají jako festovní základna nějaké obrovské vesmírné lodi. Houká tam sýček! A když se na chvíli podíváte k zemi, rozblikají se okolo vás zelenkavě fosforeskující body. Věřte mi, že jsme je za vás podrobili vědecké analýze a kromě slimáka na zabahněných prstech jsme si z toho neodnesli nic. Možná to byly larvy světlušek, oči jeptišek, nebo místa, kde je možný vykopat poklady.

Na tomhle místě každopádně zjihne i ten sebevětší skeptik. Dlouho jsem se necítila tak dobře, jako o půlnoci pod chrámovou klenbou, s prsty zabořenými do jarní hlíny.

Jo, a když už tam teda budete, stavte se prosím vás ve vinařství Korbel a zeptejte se mi tam, kdy budou mít zase víno Večerka (Veltlínské červené). To jsme tam měli úplně poprvé a bylo to nejjiskřivější, nejlehčí a nejvyváženější víno, co jsem kdy pila (a nikde jinde jsme ho neviděli). Něco na tý energii prostě bude!

Tu pannu Marii vytesejte podle naší nejhezčí jeptišky.
A podle koho Ježíška, šéfe? Ém, tak třeba podle probošta.

Když Alzheimer, tak s Hopkinsem

 

Jsem hroznej hypochondr, ale to už víte. Kromě toho si o sobě taky myslím, že bych byla ultimátně poddajný médium na hypnózu. To kdybyste třeba náhodou věděli o nějakým kouzelníkovi, co svou poslední asistentku v boxu omylem přeřízl motorovou pilou. Možná bych mohla vystupovat i bez kouzelníka. Dovedu totiž zdatně zhypnotizovat sama sebe.

Na Netflixu je konečně Otec s Anthony Hopkinsem, za mě nejlepší podání Alzheimerovy choroby ever. Jste na sebe hrdí, že u filmů nebrečíte? Tady o svou plaketu otrlýho diváka přijdete nejpozději na konci, vsaďte se o balení papírových kapesníčků.

Anthonyho demence se nezrcadlí jen v chování příčetných lidí okolo. Pomocí časových smyček a chybějících scén se výpadky přenáší i na diváky, takže se můžete spolu s Hopkinsem upřímně rozčilovat nad tím, co zase sakra dělá ten nesympatickej chlápek na jeho gauči, a proč místo jeho dcery přišla domů úplně cizí ženská. Jednou se z těch vašich nesmyslů zblázním!

Jediná jistota jsou přitom vaše hodinky, který si schováváte spolu s ostatními poklady do trubky pod vanu. Proč? Protože vám je někdo neustále krade. A to je další skandál k nábytku, který vám někdo naschvál pořád přeskládává. Existenční drama na pár metrech čtverečních bytu, o kterým si myslíte, že je váš. Ale není. A taky film o truchlení dcery nad tátou, co pořád ještě žije.

Zkrátka klobouk dolů. Kdybych byla schopná odehrát tenhle výkon, chytla bych Alzheimera nejpozději do týdne, jako běžný lidi zánět spojivek. Mimochodem, věděli jste, že nejmladší pacientce českého Alzheimer centra bylo 37 let? A že se věk pacientů neustále snižuje? Doslova epidemie demence, bijí na poplach vědci.

To už člověka přinutí k zamyšlení, jak si stojí na svém osobním žebříčku kognitivních funkcí. S roztržitostí jsem na tom mizerně snad od narození, ale můžu vám říct, že od shlédnutí filmu Otec to se mnou jde vyloženě z kopce.

Začala jsem si totiž všímat nenápadných signálů. Příznaků, na které jsou bohužel lidé okolo mě zvyklí. Soucit? Zapomeňte, ani to s nimi nehne.

„Éém, můžeš mě prosím prozvonit? Někdo mi zase sebral telefon“ říkám třeba dětem nebo Emovi i několikrát týdně. Dotyčný většinou protočí oči a odsekne „máš ho určitě zapadlej za polštářem!“. A většinou tam fakt je. Ale kdoví? Možná si ho před nimi schovávám, aby mi ho nikdo nevzal. Třeba je nejvyšší čas začít si odkládat mobil a šperky za tu uvolněnou cihlu pod sprchovým koutem. Anthony to měl promyšlený.

Protože když už teda jsme tedy nakousli rodinný gaslighting: někdo mně nejspíš krade peníze přímo z peněženky. Pořád jen vybírám a všechno platím kartou, ale v peněžence mi zůstává sotva pár usmolených drobných.

Ale nejhorší je, když přijdete do práce, dobře no, s nalepeným mobilem před očima a z vašeho stolu mezitím vyházel krabičku houbovýho čaje. Taky ho utřel a drze si připíchl na paraván fotku úplně cizích dětí.

Jakmile jednou uvidíte démonicky šíleného Hopkinse, donutí vás to dívat se na ty neznámé děti na fotce jinak. „Hledáte někoho?“ zeptá se vás pak úplně cizí ženská podezřívavě, protože vypadám asi úplně stejně jako fantom korporátu. Legendární zloděj, který tady před lety kradl notebooky za bílýho dne.

A to už vám teda neomylně dojde, že nemáte Alzheimera, tadá! Jen jste v úplně stejný sekci, ale v jiným patře korporátu. Uf. Dokud mi nezazvoní mobil, ve kterým mi někdo začne nabízet pojištění a oslovovat mě jako paní Šiškovou. Zapomněla jsem snad svý příjmení? A do jaký šílený databáze jsem registrovala svý číslo?

Říkám vám, na nějaký filmy by měli dávat varování jako na cigarety. A já mám další položku do filmovýho blacklistu ke všem dílům Conjuring.

Spát si jak v hrobě

 

Někdy si vzpomenu, jak jste mi pomohli s výběrem záchodové štětky a zalije mě u srdce takový hřejivý pocit dojetí. Jako když si do výstřihu vylijete kakao z puntíkovaného hrnku od babičky.

Mít lidi, kterým záleží na čistotě vašeho záchodu, i když na něm nikdy neseděli! Mít lidi, co si na vás vzpomenou pokaždé, když uvidí štětku v Kauflandu.

Takže bych pro tento týden vynechala hluboký lidský příběh a poprosila vás ještě jednou o pomoc s takovou obyčejnou věcí. Kecám. Není obyčejná, protože se týká spánku. Bez kvalitního spánku pro vás Psice nebude psát hluboké lidské příběhy a vy tuhle chvilku času využijete pravděpodobně na mnohem horší věci. Efektem motýlích křídel pak navíc na druhém konci světa přejede autobus koťátko, nebo přestanou vyrábět pistáciovou Deli.

Takže k věci. Potřebuji novou přikrývku. Neříká se mi to snadno a už vůbec o tom nemůžu mluvit nahlas před mou současnou. Nechci to radši ani počítat, ale pravděpodobně je strašně stará. Je to totiž peřina na dvoulůžko, svědčící o nevyzrálosti nákupů na začátku společného bydlení s Em.

V té době to byla naducaná kráska a v posteli to s ní bylo jako v jakýmkoliv jiným vztahu, kde si chcete pro zpestření vyzkoušet trojku. Nejdřív to lidi příjemně spojí, ale po pár horkých nocích vypuknou ostré konflikty. K ránu jsem tak byla odhalená, opuštěná a třesoucí se na kraji postele buď já, nebo Em. Zajímavý je, že v pozici outsidera nebyla nikdy peřina.

Em funguje jako obaleč, který se do peřiny pomalu a nenápadně balí jako do palačinky. Já jsem o peřinu údajně bojovala loktem. Ale věřte člověku, co většinu noci válí sudy.

Dopadlo to, jak muselo. Naši obří peřinu jsem dostala já, ale Em si v tý době připadal s pokrývkou standardních rozměrů už ošizeně, takže si pořídil novou velkou plachtu a poměry se stabilizovaly.

Jenže mezitím moje naducaná kráska zestárla. Při poslední výměně ložního prádla mi navíc nemohlo ujít, že si ji z nějakých nečestných důvodů oblíbila taky křeččice Julie, takže je uprostřed trochu nahryzaná. Na jiných místech má nažloutlé fleky, o kterých jsem se nedávno dočetla, že jde o výkaly roztočů. Tady už i moje lakota a odpor ke konzumerismu naráží na své limity.

Jakmile mě tedy algoritmy Google a sociálních sítí jednoho dne rozložily tvrzením, že spím v hovnech, neztrácel se dál čas. Všechny další útočné kampaně měly jediný cíl: přesvědčit mě, že navzdory své pokročilé koprofilii jsem lidská bytost, která si zaslouží lásku a ještě něco mnohem lepšího: 

Přinejmenším přikrývku z kašmírských kůzlátek za dvacet tisíc. Anebo zátěžovou antistresovou přikrývku plněnou skleněnými kuličkami. V týhle peřině má podle vědeckých studií 88 % lidí hlubší spánek, delší fázi REM, stimulovanější limbický systém a serotoninu víc než laboratorní makak s kapačkou roztoku LSD v paži. Navíc podle vědců roztoči prokazatelně nežerou sklo, takže vám tu novou pěknou deku výhledově nikdo neposere znova. A měli mě.

Tady vidíte, jak jsem se za pár dnů změnila a může za to debilní Facebook. Dívám se s odporem na svou vlastní peřinu s dutými vlákny, která je mimochodem ve svém jarním květinovém povlečení stejně krásná jako za mlada. A místo toho pokukuju po šestikilové dusivé přikrývce nacpané střepy. Lidi jsou dneska schopný prodat vám fakt cokoliv.

Na druhou stranu: když je pryč Em, zabalím se majetnicky do obou našich peřin a je to slastný. Je to skoro tak boží jako ležet v hrobě. Sama si nejsem jistá, jestli pod touhle zátěží v noci necourám na záchod jen proto, že si užívám svou osmihodinovou REM fázi. Anebo proto, že se fyzicky prostě nevyhrabu z postele a tělo to po chvilce zápasu vzdá? Louže pode mnou ráno není, takže není ani důvod řešit maličkosti. Prostě se vyspím do ultimátního růžova.

Takže, prosím vás. Je tu někdo, kdo to se zátěžovou přikrývkou zkusil (a už nechce jinak?). Nebo kdo si ji objednal, teď má ve skříni 10 kilo skleněných kuliček a je mu to blbý vyhodit jen kvůli ceně? Nebo ji prostě neunese k popelnicím? Už dva dny mi chodí upozornění na nedokončený nákup. Ještě je čas vyprázdnit nákupní koš a napsat jim, ať už mi nikdy nepíšou. Anebo to odkliknout a spát si... jak v hrobě.

Kradu, kradeš, krademe

…to víte, že jsem to od Žmura chytla. Na vlastní kůži si teď můžu zažít, jaká je bolest „jako když ti dá někdo hlavu do svěráku“. Já bych to s dovolením ještě dopřesnila: „a pak do ní vší silou kopne.“

Spala jsem skoro 24 hodin v kuse. Píšu skoro, protože mezitím jsem chodila po bytě v předklonu a přísahám, že kdybych měla číslo na spřátelenýho veterináře, tak se nechám utratit.

Dneska odpoledne bolest konečně polevila a stávám se klasickým znuděným pacientem. Nic pořádnýho se kolem mě neděje, člověk si musí vypomáhat zpravodajskými servery, aby v té virové mlze pocítil aspoň záchvěvy vzteku nebo jakýchkoliv lidských emocí.

Třeba na iDNES se v tomhle ohledu můžete vždycky spolehnout. Prvním tupým úderem do spánku vám homepage řekne, že dnešní čtyřicátníky čeká důchod 12.000 korun. Sotva se rozkoukáte, knokautuje vás tvrzením, že COOP zavádí v supermarketech umělou inteligenci proti zlodějům. Fajn, takže budu chudá seniorka, který bude ještě k tomu všemu odepřený ukrást si těch pár mizernejch rohlíků nebo bavlnek na vyšívání tapiserie. Fakt díky za pokažený stáří, AI.

Krádeže patřily ke koloritu dětství. Nechci tady na nikoho z vás ukazovat prstem, tak ukážu na sebe. My jsme třeba s kamarádem chodili do místní Jednoty (budoucího COOPu) krást vitacity a nikdy nezapomenu na tu chuť kyseliny citronové, krve a hříchu, která se postupně vytvářela na odřeném jazyku a poleptaném patře.

Zhruba o deset let později jsem ve stejný Jednotě nastoupila v létě na brigádu s mou nejlepší kámoškou z gymplu a přišlo velký prozření.

„Holky, musíte mít oči všude a hlásit mi to!“ apeluje na nás provozní s pleškou a propocenejma koláčema v podpaží, když si nás předtím oficiálně pozval do svýho kamrlíku na sledování záznamu z kamer. Na snímku „Velká rumová loupež“ si s chichotáním vážíme hlavy na váze na zeleninu. Hned vedle nás si nějakej chlápek lifruje tři flašky tvrdýho pod bundu.

„Starej už šel? Vyndej mi tam z kastlíku dvoje Sparty, Péťo“ domlouvaly se potom po šichtě prodavačky, který na rozdíl od nás museli ostré pižmo zpoceného provozního snášet po celý rok. „A zejtra si vemu eště slunečník z tý akce na zahradní nábytek.“ Starej dobrej vitacit přišel o svou příchuť smrtelného hříchu, ale Starýmu jsme pochopitelně nic nenahlásili.

Zpětně bych ho jen chtěla vidět při měsíční uzávěrce, jak koláče z podpaždí prosakují až na záda a na prsa. A taky by mě zajímalo, jestli byli v TOP 10 nejlepších zlodějů zákazníci, nebo personál.

Pak je taky kategorie krádeží, co jsou spáchány na vás. Neříkám, že jsem nezažila pár, co fakt naštvaly. Ale byly i ty příjemný. Třeba když vám ze sklepa zmizí koloběžka v havarijním stavu, který se podlamují řídítka a v podstatě každá jízda začíná zavánět pasívní sebevraždou.

„Jaká škoda“, usmívala jsem se ještě dlouho při vybírání lepšího modelu v představách, jak se pod zlodějem celá konstrukce složí. Pak vám totiž nezbyde nic kromě naděje, že vám ji někdo ukradne dřív, než se na ní zabijete.

Pak si představte, že vás tyhle všechny zážitky připraví jediná AI se svými suchopárně zakotvenýma zásadama. Hologram Mirka Dušína.

Už jen když si čtu rádoby kreativní texty od GPT, tak vím, že jako stará budu psát na stroji. A chodit krást do zážitkových nakupovacích arén, kde si budu moct za mrzký poplatek nakrást tolik věcí, co se mi vejde do podprdy a bombarďáků. Vlastně se dost těším na všechen ten mainstream, ze kterýho se underground teprve stane.

Pomsta svaté Anny

O víkendu začaly jarní prázdniny a ve 13 jarních stupních jsme s dětmi odjeli na Vysočinu. Co si budem, skoro všechny naše jarní výlety bývají každoročně signifikantním důvodem, aby venku brutálně nasněžilo. Odškrtnout si můžeme i letos.

„A co je tam teda ještě zajímavýho? Ale jako doopravdy zajímavýho?“ dožadují se děti po cestě senzací, protože památník partyzánů ani esesácká chata ve skalách jim není dost dobrá.

„Třeba to, že součástí našeho penziónu je kaple. A ve Žďáře žil zdokumentovanej upír Ulrich, co místním lidem sál krev jako někdo tady v autě“ utřu děti a přes cestu nám skočí jelen jako znamení.

Kaple byla hned za zdí našeho apartmánu a usekla z něj dobrou třetinu. Člověk by za to uskromnění očekával od vysvěcenýho prostoru nějakej vděk – třeba svatozář obtisklou na zdi, buclatý andělíčky, co se honí kolem lustru, nebo aspoň pěkný sny. Ale to ne. Spolubydlící svatá Anna se ukázala být nesnášenlivou ženskou s PMS, která ve svým okolí jen tak někoho nestrpí. A už vůbec ne děti.

„Co to je za zvuky?“ Strneme někdy kolem jedenácté, kdy jsme začali konečně usínat. Z vedlejší kaple se ozve něco jako kopání do plechových vrat. „Já se bojím“ zařve Čičman, která měla svatou Annu přes zeď asi tak půl metru od svý postele a okamžitě se přestěhovala k nám. Zuřivá Anna kope do plechu celou noc, v intervalu zhruba jednou za hodinu. Ráno nasadila do kuchyně silnější kalibr. Pavouky.

„Fuj, tady jíst nebudu“ zavřeštěl Žmur, když na něj od lednice vystartuje obrovskej pokoutník a druhý nás šouravě přijde zkontrolovat od linky. Díky šikaně sv. Anny se celá naše rodina smrskne do prostoru manželských postelí. A když si tam šeptem naplánujeme výlet, zařídí si protivná Anča u šéfa, aby mrzlo a napadaly takový návěje sněhu, ze kterých už se v životě nevrátíme.

Což se nepodaří a Anna už se definitivně přestane ovládat. Pokoutníci lezou i ze sprchy, Anča kope do plechu už od setmění a celý to začíná připomínat Kinga. Zvlášť když se ze Žmurovy přistrčený postele ozve upír Ulrich. „Musím se schovat, honí mě s křížem“ zakňourá na vysvětlení Žmur a jde se oblékat. Po bližším ohledání má horečku jak kráva. „Tos přehnala“ pronesu směrem k výklenku a druhej den jedeme s hadrovým Žmurem domů.

A tak my si tady užíváme jarní prázdniny. Já louskám paraleny z platíčka a vařím čaje, Žmura v noci povolávají na křížový výpravy a vede bitvy se svýma vlastníma halucinacema. Nevíte někdo, jak si usmířit všechny svatý?