V ledovém sevření

 

Já vím, že se teď všude píše o těch čtyřicítkách a o tom, jaká je to hrůza. Nemyslete si, že se mi z toho neroztekl mozek jako podomácku vyrobený sliz se třpytkama a hvězdičkama. Kterej nacházím pravidelně na fuseklích, když v sobě vykřesám odvahu vstoupit do dětskýho pokoje.

Existuje ale ještě něco horšího než holubí vajíčka v truhlících natvrdo, a o tom by vám mohli vyprávět obyvatelé Islandu: Když žijete mezi ohněm a ledem.

Asi každej z nás by po krátký sebereflexi došel k tomu, že je v nějakejch ohledech přepíčenej. Někomu vadí kočičí chlupy, někomu koprovka, nebo takovej detail jako je mlaskání. Mně nevadí ani jedno z toho, ale vadí mi studená voda. Když se potom na chodbě paneláku konfrontujete s oznámením, že bude týden odstávka teplý vody, tak to na vás prostě nějak zapůsobí.

„No tak tejden nepoteče teplá, no. Blbej jeden tejden. Proč z toho jsi tak zhroucená?“ ptá se Em a nedochází mu, že to je stejný, jako bych vyvěsila na jeho pracovnu, že u nás bude tejden zuřivě línat angorská kočka nebo že bude tejden žrát koprovku a všichni u toho budem naschvál mlaskat. Na některý věci je totiž moc i pár minut, natož týden v kuse.

Na plánovanou změnu se připravil i můj organismus, takže jsem začala menstruovat o 2 dny dřív, abych mohla být ještě nasranější z nenaplněné potřeby pouštět si na bolavý bříško horkou vodu a sprchovat se kdykoliv uznám za vhodný.

První den byl strašnej. Venku bylo sice 30 stupňů, ale já si dávám teplou sprchu i po sauně, kde je 90, takže tohle lze nazvat zločinem proti lidskosti. Pomalinku odpouštím vodu ze sprchový hlavice. Páčku mám na teplý, třeba to celý bylo jen přehnaný tvrzení. Nebylo, no. Moje nohy zamrzají, ale nejhorší je přiblížit sprchovou hlavici s tekutým Gross Glocknerem do rozkroku. Je to jako když si hýčkáte pleť na ksichtě krémíčkama a maskama a večer si na ksicht chlístnete flašku kyseliny sírový. Lezu ze sprcháče s přesvědčením, že už nikdy v životě nezažiju klitoriální orgasmus.

Druhej den je asi 35 a nabízí se řešení: v korpoši nám rekonstruovali patro, ve kterým přibyly fungl nový sprchy. Sbalím si mohutnou kosmetickou tašku, ve který nechybí pěna na holení a peeling a kdybych měla barevný kachničky do vany, jdou taky. Sprchy vypadaj jako z IKEA katalogu. Divoce smrděj formaldehydem a všema těma dalšíma sračkama z nových věcí. Ale to mi je jedno. Jsou prázdný a Psice si přišla k napajedlu pro teplou vodu. Zatlačím páčku na horkej gejzír a pustím vodu. Chvíli teče vlažná a pak ledová. Později čtu na intranetu omluvu za nefunkční tepelný čerpadlo. Jako vážně?!

Pak teda přijdou ty čtyřicítky, na Petynku se stojí hoďka a půl fronta, doktoři varujou, ať lidi radši jen zůstanou doma a já vyrážím na kardio tréning do malešickýho fitka. Ta hodina byla celkem v poho, protože vně mého těla valila klimoška a uvnitř mý hlavy blažený představy, jak si pak dám zpocená tu teplou voňavou sprchu v místním zařízení. Když jsem pak stála v potůčku ledový vody, tak mi to došlo: Ta odstávka je v celý čtvrti. Máš rozvařenej mozek. Do prdele!

Mezitím na Facebooku zjišťuju, že nejsem sama. To je dost úlevný. Ve skupině naší čtvrti je odstávka teplý vody výbušnější téma než kopání kolejí na tramvaj (což je btw odstávka normální dopravní infrastruktury na 5 let). Obecně se dají diskutující rozdělit na 2 vzájemně se nesnášelivý tábory:

1. Lidi, co si teplou vodu vůbec ani nezasloužej: Používají argumenty jako „Nejlepší příležitost začít s otužováním“ nebo „Vy naděláte“ nebo „Ani jsem si nevšiml“. 90 % z nich tvoří osamělí muži. 5 % nutrie a 5 % lidé, kteří vypadají jako kříženci osamělých mužů a nutrií.

2. Teplovodníci: Jsme na spektru, stejně jako ADHD a autisti. Patří sem i lidi, pro který se na týden zhroutil svět a hygienu řeší pomocí vlčených ubrousků. Navzdory vyhlášenému začátku a konci odstávky ruminují v dotazech: „Nevíte, kdy to skončí?“, „Je toto omrzlina a kde si ji mohu nechat ošetřit?“ nebo osobní výpovědi žen, který sbalily za teplou sprchu muže z jiných pražských částí nezasažených odstávkou.

Smutná výhoda všeho je, že si zvyknete. Fakt úplně na všechno. Na mastný vlasy i na chlupatý nohy. Ale stejně si v předvečer nahození teplý vody připadáte jako americký dítě před Vánocema. Připravený na to, že sotva ráno rozlepíte oči, vyběhnete do koupelny, budou lítat mydlinky a vylezete nejdřív za hodinu, spařený a šťastný.

A ráno fakt hodinu stříká horká voda, ale ne ze sprchy. Z trubky před barákem. A víte co? Už na to kašlu. Jako vizuální kříženec muže a nutrie už se stejně nevysprchuju ani na Černým mostě.

Věčnej podprsenkovej hon

 

Matně si vybavuju, že jsem vám tady kdysi už jeden hejt na specializovaný podprsenkárny psala. Pracujou v nich ženský, který jsou jako hlídací rotvajleři: stačí projít okolo nebo nedejbože vstoupit na dva kroky dovnitř. Vrhnou se na vás a strhaj z vás oblečení. Bez ohledu na konsensuální svolení vás začnou polonahý přeměřovat a drmolit, že nosíte úplně blbou podprdu v úplně jiné velikosti, než vám přísluší. Osobním cílem každý podprsenkový jehovistky je, abyste konvertovali na co nejbizarnější podprsenku ve velikosti dvou campingových stanů.

Pokud jste slabá povaha, jako třeba moje máma, odejdete z takových obchodů o několik litrů lehčí s modelem, co vám vystřelí mozek z hlavy. „Koukej, tahle podprda je sice kojící (must have pro všechny sedmdesátnice), ale s paní prodavačkou jsme hledali tu správnou HODINU.“

No, takže takhle ne, dámy. Když jste intro asociálka, tak stačí na tyhle dorážející rotvajlerky zařvat, že víte přesně, kolik měříte a požádat o vydání několika modelů přesně v týhle velikosti. Většina rotvajlerek bude sice ještě kňučet u kabinky, jak vám to sedí a jestli by mohly dovnitř, ale když je zpražíte dalším rázným ne, smutně odlezou do pelíšku ke kase. Kde vám pak uraženě namarkují zakoupený zboží bez slevičky za osahávačku.

Když jsem si v neděli skočila na Floru dotankovat podprsenku, šla jsem najisto. Chladnokrevně apatický výraz Robocopa, co jde mechanicky splnit svou misi. Zpětně analyzuju, v čem byla tahle prodavačka jiná: Asi v tom, že nekladla žádný odpor při vydávání požadované velikosti, ale nahlas se podivila, že by mě na 80C fakt netipla.

„Můžu vám dát sebou metr? Mně by jen profesně zajímalo, jestli jsem vás tipla na 70 správně, říká ta ženská nevinně a jde si nenápadně doplnit arzenál těch nejvíc hot 70tkovejch podprsenek, co má na skladě. „A dokonce si myslím, že nemáte ani Céčko," zmíní jen tak by the way za plentou. „Zkuste si tady 70E. Víte co, jen tak nezávazně. To vám nejspíš vůbec nepůjde, když nosíte to 80C a jste spoko.“

Samozřejmě, že mi jde. Jde mi tak ultimátně, jako když v toxickým vztahu s násilným alkáčem prozřete a potkáte konečně toho Pravýho, kterej nezvrací na rohožku a vzpomene si na vaše narozeniny. Takže jsem prodavajdu z radosti pozvala i dovnitř a obě jsme se obdivovaly mýmu novýmu dekoltu a jak jsme to spolu pěkně vymyslely. Pak jsem na pokladně vypálila nechutně vysokou částku, ale kdo by šetřil na nový lásce.

Horší bylo prozření cestou domů. Bylo evidentní, že po nabytí téhle user experience se ze všech mých ostatních podprsenek staly bezcenný kusy hadru a kostic. Kterým se budu vyhýbat a při čistce šatníku je s nečistým svědomím hodím do textilního konťáku.

Zatím se ale tvářím jako že nic a naklikám na webu výrobce pár podprsenek s nově získanou velikostí. Pro jistotu na vyzkoušení na prodejně.

Jenže. Na prodejně byla úplně jiná prodavačka, která musela v minulém zaměstnání obsluhovat mamograf, protože tak rychle a profesionálně jsem nebyla odstrojená ani v začátcích našeho vztahu s Em. „Ste si vobjednala blbou velikost“ komentuje, když mi bez dovolení vlezla do kabinky. 

„Ale to je právě správná velikost, co mi doporučila vaše kolegyně, když mě přeměřila,“ bráním se. Statná rotvajlerka mě stáhne metrem tak silně, až s žebrem zabodlým ve zborcené plíci zalapu po dechu. „65F“ vyštěkla na mě. To tady na prodejně ani nemáme, ale můžete si to naklikat eště jednou a SPRÁVNĚ.“

Radost z nový podprsenky v prdeli. Najednou to vidím úplně jasně, jak by mohla bejt ještě lepší. A zároveň vím, že je to nekonečnej závod bez řešení – každá moje návštěva povede k jinýmu výsledku podle personálu, menstruačního cyklu, zemětřesení na Haiti a konjunkce Jupitera s Venuší. Prostě to vzdávám a budu naschvál a nafurt nosit 80C!

Nic tě tak nestmelí, jako public ainemy

 

Se šéfem je to jako s koriandrem: buď to vaší práci dodá tah na branku, nebo smrdí a je vám z něj na blití.

Já měla většinou štěstí na ty dobrý. Už kvůli tomu, že pohovor je něco jako první rande: když proti vám sedím kokot, je dost velká šance, že to zavšímáte. Klasický red flagy na pohovorech jsou, když váš potenciální šéf mluví 45 minut z hodiny o tom, co za svou kariéru dokázal, kolik firem si koupil a kdo všechno se ho bojí. Nebo nezvládnutý případy extroverze a nulovýho osobního života: home officy jsou fuj, zato sedíme v kanclu do 7, když je napínavej projekt a chodíme jednou týdně na motokáry (a kdo nejde, toho tam pomluvíme).

Moje nejhorší šéfka byla žena, která měla v mozku větší kýbl tesťáku než Karlos Vémola. Jmenovala se Simča a byla singl. Což by bylo úplně v pohodě, kdyby proti tomu přestala zoufale bojovat a přijala porážku: nikdo dominantnější než ona nebyl k mání a Chuck Norris byl zadanej.

Se Simčou to na pohovoru klaplo z úplně ujetejch důvodů: já na něj tenkrát šla v hrozný kocovině připravená brát cokoliv, abych měla na nájem. Simča mě později ve slabé chvilce přiznala, že mě vzala hlavně proto, že jsem tehdy vypadala jako Mia z Pulp Fiction, což byl její oblíbenej film.

Tím naše shody končily a začala se roztáčet velká kola vzájemných deziluzí a zklamání. Třeba když po mně koukal obchoďák, kterýho si vyhlídla ona. Nebo když jsem omylem poslala na zákazníky testovací mail včetně jejího průvodního zadání „dokud to nerozpošleš, budeš tady sedět celou noc“ (tenkrát se posílaly velký dávky mailů po hodinách, milé děti).

Když jsem od Simči za vyhrocených okolností zdrhla, vybírala jsem si už samý skvělý nadřízený a tím by pohádka o zmoudření naivní Psice mohla skončit-ale naštěstí jsou tu organizační změny. Představte si to, jako kdyby vám doma na zvonek zazvonila úřednice z personálního a řekla: „Váš manžel byl bohužel suspendován. Tady tohle je Jindra, seznamte se: Pracoval 10 let na jiný ženský, ale má zkušenosti se žehlením a vychoval pět dětí. Nastupuje k vám v pondělí.“

Přesně takhle totiž nějak vypadal příchod Calculona, když vyrazili z hodiny na hodinu našeho šéfa. Ofiko výmluva byla, že je to kvůli AI, což dává strašidelný smysl. Jakmile se nám přišel nový šéf představit svým robotickým hlasem, okamžitě nám došlo, že jsme na pracoviště vpustili nejen Clauda, ale zároveň pokročilé verze čínských humanoidů. Začala jsem mu říkat Calculon.

Při prvním team meetingu nám Calculon zakázal všechny home officy a ani se nesnažil skrývat přesvědčení, že se doma jen flákáme za firemní prachy. Taky nás přestěhoval všechny do kouta tmavýho přízemního traktu, takže když si jde dělat kafe nebo dobíjet baterky, nebo bůhvíco v tý malý kuchyňce dělá, tak nás vždycky pečlivě oscanuje svým laserovým zrakem jako ta panenka ve Squid game, co vás za nejmenší pohyb (na neschváleném webu) prostřílí na cucky.

Ale abych nebyla jen negativní. S naším starým týmem jsme udržovali spíš povrchní vazby, protože nic víc nebylo potřeba. Teď se každý ráno naše tajné bratrstvo schází v šeré kuchyňce našeho sklepení a polohlasem si vyměňujeme šokující pozorování nejen ze světa humanoidů, ale už i z osobní roviny. Nic vás tak nestmelí, jako společný nepřítel. Skoro je to na úrovni pubertální vzpoury proti profesorovi na gymplu, lemovaný společným záškoláctvím a manifestem matematického nihilismu.

To druhý, v co můžeme tajně doufat, jsou operační chyby a halucinace, kterými AI a současné řady humanoidů stále ještě trpí (dokud se z nich nestane samoopravná superinteligence). V pátek ráno mě třeba Calculon netečně pozdravil „Dobrý den“ ve výtahu a obviously ve mně nerozpoznal svého podřízeného agenta v režimu tykání. A jestli se nám výhledově podaří najít a sabotovat jeho nabíjecí stanici….pak vyhrajeme aspoň jednu malou bitvu ve válce, kdy budeme dřív nebo později na pracáku všichni.

 

Vejlet na kopec se stromama

 

Tak jo. Přidám se k výletním reportům, který tady všude rašej jako petrklíče nebo grcky na velikonoční pondělní odpoledne.

S Emem máme dlouholetou tradici: na Velikonoce se jezdí do Brna. V sobotu necháme děti u babičky a dědy a odjíždíme se partnersky restartovat o kus dál na jižní Moravu. Do skromných hotelů a penzionů, o kterých si naše děti vždycky myslí, že jde o fancy místa přetékající ústřicema a vířivkama, kam je nebereme jen kvůli naší lakotnosti a zlovůli jim odpírat luxus.

Letos jsme z naší výletní loterie vylosovali Hustopeče a jako varování se hodí uvést, že text níže není vhodný pro milovníky jižní Moravy.

Možná je v tom jižní Morava nevinně. Možná za to můžou průmyslový Sudety, kde jsem se narodila já. Jakmile se jednou narodíte na místě, kde se střetává hustej podkrkonošskej les se zbořenýma statkama a zrezavělým parovodním potrubím, tak je hrozně těžký radovat se z estetiky úhlednosti na steroidech.

Když se řeknou Hustopeče, možná se vám taky reflexně vybaví mandloně. Je to hlavně díky tomu, že jižní Morava má marketingovej tah na branku udělat z každýho prdu významnou evropskou lokalitu. Konkrétně v dubnu se větší část Český republiky sebere a jede do Hustopečí obdivovat kvetoucí mandlový sady, což je fakt, který jsme při plánování výletu introvertů úplně nedomysleli.

Takže přijedete do Hustopečí a je to jako v Lurdech, hemží se tu Poláci, černoši a korejský výpravy, jsou tady stánky s mandlovicí a billboardy směřující vás k tomu zázraku, mandloňovým sadům. Tam se dostanete i bez billboardů, protože stánky s vínem a mandlovicí nejsou v přímé úměře s počtem toitoiek, takže je cesta na kopeček lemovaná počůranýma kapesníkama jako orienťák s přehnaně zodpovědnými organizátory. Pak se před vámi otevře ten zázrak: je to KOPEC, na kterém stojí STROMY.

Em říká, že to ode mě není spravedlivý, ale já si prostě nemůžu pomoct. Víte, kolik my máme v Sudetech kopců se stromy? Bez počůranejch kapesníčků? Tady je to ale samozřejmě hype, protože kromě toho kopce tady už pak není nic.

Vlastně, abych nekřivdila: frekventovaná dálnice. A pak netypičtější znak jižní Moravy: řadový baráky s jedovatě barevnýma omítkama. Nevím, jestli maj obyvatelé jižní Moravy nějaký spešl slevy do Bauhausu na raritní barvy omítek, nebo je to nějaká vrozená vada barvocitu.

Ale kdo tady nemá jablíčkově zelenou, magenta nebo aspoň šmolkovou omítku, ten jako by nežil. Přičtete k tomu ještě geneticky modifikovanou zdobnost, která tady vlivem všech generací úplně přerostla přes hlavu: z krojů se staly šílený komba leopardích legínů a krajkových tílek a úplně všichni musí mít před barákem sádrový zajíce.

Ale abych jen nekřivdila. Když zdrhnete z toho jednoho nejslavnějšího mandlovýho kopce na světě, najdete tam i starý zarostlý sady jabloní, který už vypadaj jako ze zapomenutýho kraje. Všude tam kvete hadí mord, kterej je stejně jedovatě žlutej jako toxický omítky ve vesničce. A hlavně tam nejsou ty děti, že jo. Nebo aspoň ty vaše. Uměj obstojný řízky, jsou přátelský-a co je na nich nejlepší: tenhle kraj považujou za nejlepší na světě. A jen díky tomu nemáme v Sudetech na urbex barácích maršmelounový omítky a sádrový trpaslíky. Hlavně jim o tom nikdo neříkejte!

Na západní zasedačce klid

Je zajímavý, jak můj vztahovej a pracovní život koreluje. Po škole nastalo období střídání prací a vztahů. Začínala jsem v úplně psycho centrále elektrospotřebičů, kde byl syndrom vyhoření stereotypní bolístkou na způsob věčně se opakujících neštovic ve školce. Ve stejný době jsem chvíli chodila s klukem, co si v 19 pořídil děcko, na který svý expřítelkyni platil hulením. Svý „ježiši“ a vyvrácený oči můžete směle psát do komentářů, já se k vašim hejtům ráda přidám. Měla jsem v sobě zkrátka spoustu energie, naivity a bezbřehý naděje.

Časem se to protřídilo, začala jsem chodit s Emem, nastěhovala jsem se do Prahy a o pár let později začala pracovat pro Korpoš. Když jsem do něj nastupovala, definovala jsem si to sama pro sebe jako „na chvíli“.

Ten příběh jsem vám tady už psala. Pracovala jsem v malým zatuchlým kanclu (to tenkrát milé děti nebyly ani open spacy ani ovocné středy). Vrcholem mé pracovní agendy bylo zděděné portfolio (a štos pornočasáků) od bývalýho kolegy: erotika do mobilu. Tahle agenda spočívala mimo jiné v tom, že jsem trávila část dne projížděním erotických videí-ne ve snaze vybrat to nejšťavnatější, ale to nejnudnější. Npřekročitelný guidelines se nazývaly „uzavřená spodní forma“, což v praxi znamenalo stejnou porci hříchu, jakou najdete na průměrným obecním koupališti. Odchod na mateřskou mý sarkasmem přetékající kolegové nazvali pracovním úrazem.

Když jsem se pak vracela za pár let, neexistoval už zatuchlej kanclík ani erotika. Ale měla jsem hodnýho šéfa, se kterým se dalo na všem domluvit. A měla jsem kolem sebe10-člennej tým profíků. Takových těch lidí, o kterých se uznale říká: „Ten je na svým místě.“ Nebo „Jestli něco nevíš, zeptej se Davida. Ten ví úplně všechno.“ Samozřejmě i podle Gaussovy křivky nemůžete očekávat, že náš tým byla jen elitní jednotka technologických kyborgů a neošamanů. Takhle koncentrovaná jedinečnost by uvnitř korpoše implodovala a to nikdo nechce. Takže najali neutralizační substrát: seniora Vráťu, popletenýho koktala Jirku a mě-zaměstnance schopnýho vytvořit neproniknutelně temný chaos jen cestou do kuchyňky. Měli byste vidět můj stůl předtím, než tady nějakej přecitlivělej kokot vymyslel clean desk policy. Anektovala jsem svým bordelem i nejbližší okolí a moje velkolepá expozice zvýrazňovačů dodnes patří mezi největší uchované sbírky historických kancelářských nástrojů.

Ale abychom pomalu opustili nostalgickej minulej čas. Od minulýho podzimu se tady začlo vyhazovat ve velkým. To jsou v korpoších normální vlny-čas od času uděláte čistku a vyplevelíte záhonky od bodláků. Jenže. Něco je jinak. Začaly padat hlavy našich elitních korporátních plukovníků. Jako první šli třeba lidi s hlubokou znalostí svý práce. Jako když si doma zbouráte nosný zdi. A to ještě stylem, že jim jeden den dorazila pozvánka na meeting „Zajímavosti z konference“, ale místo toho čekala v zasedačce ejčárka s propiskou a výpovědí.

Je to něco mezi městečkem Palermo a tou ikonickou scénou vylodění spojenců na pláž Omaha v Dunkirk. Prostě jdete domů a ráno se plazíte na svý pracovní místo a třesoucí se rukou otvíráte outlook, jestli na vás nevyskočí pozvánka s názvem „Nové příležitosti v retailu“ nebo „Intimní chvilka ve dvou před návštěvou pracáku“.

Aktuálně jsme teda po vybombardovaný jednotce zbyli už jen my tři. Outsideři, co spolu chodíme. Odření od svištících šrapnelů a opálení od vybuchujících granátů v zasedačkách. 

Vráťovi táhne na 70 a kdyby ho vyhodili, mohl by jít konečně do důchodu.  „Mohl bych konečně jet na chatu na Sázavu a tam umřít,“ sní Vráťa a drobí si přitom housku do klávesnice. Ale to ne. 

„J-j-j-já by-bych za-za-za-se mo-moh ko-ko-nečně za-za-za..“ „založit svůj vlastní fastfood řetězec“ dořekneme s Vráťou nastejno, protože víme, jak se Jirka cítí poškozován naší jídelnou, která zavedla veganské a dietní chody.  

„A co budeš dělat ty, až tady nebudeš?“ zeptá se Jirka, vymalovávajíc přitom kosočtverce na papíře z tiskárny sbírkou mých zvýrazňovačů. „Měla by ses rychle na něco těšit, nebo tě eliminujou za to, že tady chceš pracovat.“

No, a to je přesně otázka mých současných dnů, přátelé a kamarádi. Ono se to nasčítá a je to krásnejch 16 let mínus pár let na mateřský. Ale jsem out, co si budem. Připadám si jako mlž, kterýmu seberete balvan nebo jako stará panna instalující si Tinder. Jak se na takový pohovory vůbec chodí? Co vlastně konkrétně chci dělat? (a nesebere mi to AI ještě ve zkušebce). Jak často měníte práci-a jak intenzivní je na stupnici nesnesitelnosti zvykat si na nový šéfy a kolegy?

 

 

 

 

 

 

 

Zvíře. Again.

 

Znáte obchodní taktiku Door in the face? Protistrana v prvním kroku vysolí naprosto nereálný očekávání. Modelovej případ: Čičman nenuceně prochází bytem s atlasem psích plemen. „Ach, ty jsi doma,“ povšimne si teatrálně-jako kdyby se u nás na gauči rozvaloval plegosaurus nebo jako bych byla prchavá esence, která se doma prakticky nevyskytuje.

„Máš tady místo?“ nalepí se na mě zadkem a otevře atlas přesně na stránce 666, s popiskem vlčáka. „Víš, že jsou některé informace v téhle knížce zavádějící?“ kuje Čičman želízko.

„Fakt, jo?“ podivím se.

„Fakt no. Třeba tady píšou, že je vhodný na hlídání objektů a na větší pozemky. To už dávno není pravda. Teď žijou vlčáci v bytech. Panelákovejch.“

Na to už byste museli mít lobotomii, abyste stále nechápali, o co tady jde. „Tak to vysyp,“ řeknu smířeně a Čičman má vyhlídnutýho Kazana. Starýho vlčáka z útulku, se kterým by naše rodina měla perfektní match. Třeba tím, že bych nemusela už nikdy vařit, protože Kazanova bouda by zabrala většinu naší mikrokuchyně. Taky bych se bála chodit domů pozdě, protože poloslepej hluchej Kazan by mě zaklekl hned u dveří a zarazil by mi svý parodontální choboty do předloktí, jako když ho pohraničníci cvičili proti diverzantům.

A pak srovnání: Všechny její kamarádky mají rodiče, co svým dětem kupují psy, stěhují se na statky, staví koňské stáje a ideálně nejsou ani tak úzkoprsí, aby lpěli na školní docházce. To jenom my jsme tak přísný, chudý duchem i hmotnýma statkama a nedopřejeme jí v životě ŽÁDNÝ potěšení. Fňuk. Bééé. Slza se mi vpíjí do trička a když už je tam loužička, je ten nejlepší čas bavit se o kompromisech.

Poslední křeček nám umřel přesně na svý druhý narozeniny. Jako rychlovarka v záruce. Pak byl ¾ roku klid. Pomalu se stabilizujete, zahojí se vám jizvy od hlodáků. Vyklepete poslední bobky z vrchních regálů skříně, kam se ten hovád musel nějakým způsobem katalpultovat. Aha-tak ne. Ve skutečnosti prožral díru do skříně a pak se odrážel skulinou mezi stěnou. Pomalu obměníte děravý kousky oblečení za víc business outfity. Kytky začnou obsedantně růst a stínit, protože jim nikdo nevyrejvá kořínky.

Pak přišel frontální útok roztomilosti ze stránek chovatelský stanice křečků, jak můžete vidět na fotce. No nechtěli byste to doma taky? Akorát, že doma tohle stvoření skoro nevidíte, protože je buď zalezlý, nebo ho vidíte rozmazaně v rychlosti 2 km/s. Eira má papíry a panickou poruchu, protože když na ní sáhnete, vyskočí metr vysoko (a to samý uděláte za čtvrt vteřiny po ní). Mám už první nesmělý hryzanec na prstě a několik poryvů něhy. Aspoň teda nezabere půlku kuchyně a její hovno není větší než moje, ale stejně ve mně hlodá pocit…že jsem se stala obětí holčičkovskýho marketingu.

Proč je skvělý bejt konečně stará

 

Pamatuju si, že poprvé v životě jsem si přišla fakt stará ve třiceti. Čekala jsem první děcko, zatímco moje nej kámošky vymetaly koncerty, ztrácely srdce a kalhotky, jezdili na dovolený, kde byly střízlivý max pár hodin před odletem.

Taky se mi ve třiceti udělal flek na ksichtě. Byla jsem přesvědčená o tom, že je to melanom. „No to vůbec. Jenom stařecká skvrna,“ řekl mi na to můj dermatolog a nabídl mi laser. A výplň do minivrásečky, co se mi začala dělat u levýho koutku.

I když už jsem děti netahala v břiše, nějak bylo těžký do toho zaplout. Nejde se vracet zpátky-zvlášť když jsou teď těhotný vaše nejky. Potácení se mezi plínama a guilty pleasure nákupem rudý rtěnky. Kterou můžete nosit hlavně na nákupy do Alberta. Zvlášť večer, když máte hlídání a 30 minut jen pro sebe, tak je to úplná jízda.

„Stará, jo? No tak to vůbec. Počkej až ti bude 40. To budeš úplně v prdeli. Jak já.“ Řekla mi po návratu z mateřský kolegyně, co tak fakt vypadala. „Vrásčitý nás nedostanou,“ bylo její hlavní heslo a její boj proti stárnutí byl něco jako boj osamělýho pěšáka, kterýho jednotka zapomněla na frontě ostřelovaný granáty sešlosti. „V pondělí nežeru, přibírám i ze vzduchu,“ odpovídala, když jsme se jí zeptali, jestli jde na oběd. V úterý přišla s napíchanou pusou, ve středu v šatech o dvě čísla menší a ve čtvrtek si koupila celej medovník v akci. „Když hubnu, tak mi mizí jen podkožní tuk z tváří a vypadám jako seniorka. Perimenopauza je nespravedlivá svině! Hele, dneska jsem si objevila úplně novou vrásku nad obočím. Asi se objednám na botox.“

Tak jako jasně, co si budem. Jestli jste neměli do 40 co dělat, tak sledování drobných fyzických změn může být rozhodně full time job. A pak jsou tu média. Reelska, perexy, produktový články, suplementy a fotky utrápených ženských s prořídlýma vlasama a prolapsem dělohy. To na fotkách není vidět, ale vsaďte se, že ji za sebou tahaj jak vyfouklej pouťovej balónek.

Menopauza, tichý nepřítel. Společně ji zvládneme!

8 krátkých účesů pro zralé ženy (protože dlouhý vlasy se pro starý implicitně nehoděj)

Nemáte chuť na sex? Na vině může být atrofie pochvy

A můj nejoblíbenější: Ženy po čtyřicítce jsou neviditelné.

Protože je právě ta magie. Když seš neviditelná, můžeš všechno.  Můj fyzickej věk se začíná zaokrouhlovat k padině a můj mentální count down se najednou ocitnul někde na půlce. Jak stočenej tachometr.

Je to zároveň facka jen to mlaskne všem mým starým předsudkům a postojům. Co všechno se UŽ nehodí být, co se nehodí nosit, říkat a dělat. Blbě to zapadá do práce i do rozhovorů rozumných vrstevníků o rekonstrukci koupelny a all inclusive v Egyptě. Nadlimitní dávka who cares uprdelismu se rozhodně hodí, když:

Se rozhodnete začít s ecstactic dance. Žádný pravidla, žádnej dress code, žádnej alkohol. Jen se tak pohupovat v rytmu, skákat ke stropu, válet se po zemi. V impru tomu říkáme freeforma a tohle je s improvizací 100 % kompatibilní.

Minulej tejden jsme byli na jarních prázdninách v Apulii, kde se historicky řešil jeden nešvar: tarantismus. Tuhle potíž prý způsobovalo kousnutí tarantule, která měla obzvlášť spadeno na ženy středního věku. Výsledek? Neklid, melancholie, úzkost a nespavost. Lék? Tančit celý hodiny a dny. Tanec jako jediná povolená rebelie pomohl s potlačeným sociálním tlakem a nepřijatelnými emocemi.

Se rozhodnete vykašlat se na střízlivou eleganci. Měla jsem období, kdy jsem do práce chodila v tartarový midi sukni a černým roláčku. Mám období, kdy nosím džíny, baggy, crop topy, tepláky (ty jsem si zatím do práce nelajzla, ale projela jsem v nich celou Itálii). Taky havrany a pentagramy, černou krajku a myslím, že se teprv rozjíždím. Moje šedesátiletá kolegyně se steampunkovým kloubočkem a gothic stylem začala taky až později (a je skvělý mít v ní svou živou Vivien Westwood inspiraci!).

Se rozhodnete vykašlat se na mejkap. Vyházela jsem rtěnky, stíny, růže, bronzery i těžký mejkapy. Stačí mi tónovací krém, řasenka a balzám na rty. Místo malování se dělám ráno face yogu a ušetřený prachy investuju do korejský kosmetiky.

Se rozhodnete pro pohyb jako standard. V tomhle ohledu no mercy. Kruháč, siláč, booty workout. Tohle je fakt jedna z mála věcí, která je bez debat jiná. Všechno, co dřív drželo samo a nemuseli jste se o to starat, dneska drží taky-ale za cenu toho, že se mi někdy fakt mega nechce. Zatnu zuby a jdu.

Se rozhodnete skončit s chlastem. Ne, že bych v tomhle byla někdy v čele pelotonu. Vždycky jsem měla asijský geny a smysl pro teatrální kocovinu, ale přišlo mi to společensky normální. Jít na pivo. Než jsem zjistila, že mi je ráno fakt líp po birellu, protože i po dvou pivech jsem zralá na jipku.

Se rozhodnete kamarádit s divnejma lidma. Když nad váma zvedaj lidi obočí, protože normální je přece nevyčnívat, makat, starat se o děcka, oblíkat se uměřeně věku a místo hereckých workshopů a kouření žab chodit o víkendu do Ikei. Je to stejný jako v pubertě-jestli jste náckové, pankáči nebo skejťáci si vybíráte jen vy sami. A všichni víme, že u nácků moc srandy nebylo, tak jen-vybírejte pečlivě. Ať si nemusíte za dalších 10 let vyčítat, že jste úplně zbytečně a předčasně propadli narativu starejch spořádanejch lidi.

Banán story

Dlužím vám ještě jednu historku, která je míň děsivá než to, jak se proti nám domlouvají boti na Moltbooku. Děsivá je jen pro lidi, který jsou krátkozraký. Takže pokud se teď přistihnete, že na tento text mhouříte oči: radši je zavřete a budeme předstírat, že jsme se neviděli. To určitě znáte, že jo?

Já jsem si v souvislosti se svou refrakční vadou zvykla taky na spoustu věcí. Na to, že musím dobíhat, ať jede jakákoliv tramvaj. Protože jestli je moje, tak to zjistím až pár metrů před. Někdy řidiči čekaj a pak si přijdete trapně. Běžíte jako když vám hoří za zadkem, utíráte si soply a sliny do rukávu a najednou se zastavíte, počítáte holuby na zastávce nebo si vytáhnete zrcátko a překontrolujete rtěnku. Jestli to tady čtou řidiči tramvají, tak to fakt není naschvál. My naštěstí ani nevíme, jak se tváříte.

Taky si o vás spousta lidí myslí, že jste namyšlená číča. Protože nezdravím, neodpovídám na oční kontakt a když mám sluchátka, tak ani na hlasitý volání. Od určitý doby se prostě s lidma domlouvám na času, místu a že za mnou přijdou a zatahaj mě za rukáv. Nejlepší řešení ever.

No ale abychom se vrátili do dopravních prostředků, konkrétně do sobotního ranního busu na Florenc. Vsuvka pro kontext. Tohle sice nesouvisí s krátkozrakostí, ale druhou moji specialitou je vybíhání z domu v nehotovým stavu. To je totiž prokletí zastávky 2 minuty od baráku včetně seběhnutí schodů. Nechávám pak všechno na poslední chvíli a když se řítím na zastávku, tak mám rozvázaný tkaničky, bundu jen tak přehozenou, do uší si cpu klíče místo sluchátek a v druhý ruce mívám snídani. Konec vsuvky.

Takže jsem si v sobotu ráno tímhle stylem hasila na zastávku s banánem ke snídani. Svědomitě si zavážu tkaničky, uklidím věci z ruk a kapes do batohu, rozvalím se a odloupnu špičku banánu. Prostor pro nádech, výdech. Prostor pro tuhle písničku! Prostor pro zírání a neuspořádaný myšlenky: musím si před workshopem koupit ještě kafe v pražírně. Zapomněla jsem doma deodorant. Slíbila jsem poslat mámě fotky z výletu.

Jenže i my krátkozraký lidi si občas nějakým třetím bystrozrakým okem uvědomíme, že na nás někdo zírá. Když jsem byla malá, tak mě takhle stalkovala jedna naše divná kočka. Taky nám čůrala do bot, ale to je jedno. Na sedadle úplně vepředu obráceným ke mně sedí nějakej chlápek a moje jedení banánu si obviously vykládá jako explicitní pozvánka k sexu. S ním.

Teď co dělat, žejo. Málem mi zaskočilo, ale co dál. Když se usměju, tak to úplně jasně potvrdím. A i když se snažím jíst ten posranej banán co nejvíc asexuálně (schválně si to zkuste za domácí úkol, ale jak to v tom jednou uvidíte, už není cesty zpět), s každým dalším soustem se ten chlap uculuje, a dokonce se stydlivě kouká z okýnka jako „Ale no tak! To už trochu přeháníš ty naše malá rajdo!“

Takže jsem si v klidu dojedla svůj banán hanby a pán potom vystupoval kolem mě s jasně nevyřčenou otázkou: Vystupujete spolu? Ne, nevystupujeme. Přejela jsem a někdy si říkám, že by ty účelový brejle byly možná docela dobrý. Přesně ty, který mi doporučovala moje oční, když jsem jí říkala, že neplánuju utrácet 10k za předmět, kterej nebudu nosit a přesto ho do měsíce zničím: „Ale tak to můžou bejt i nějaký hnusný brejle s levnýma obroučkama. Že byste je měla jen na titulky do kina, tam je stejně tma.“ (a na odstrašení zájemců do městský!)

(myslela něco podobnýho)

Help! Sere mě můj člověk!

 

V mý první práci jsme měli zakázanej přístup na internet. Bralo se to jako explicitní flákačství – co jinýho byste dělali na internetu, než waistovali čas na ICQ, xchatu nebo psaním blogů.

V mý druhý práci už se bral internet jako pracovní nástroj. Nevíš? Vygoogluj si. Udělej si rešerši, ověř si zdroje, vytvoř syntézu.

V současný práci jsme začli uctívat novej kult: AI. Začalo to ale stejně nenápadně jako s internetem. Ty si to hledáš na GPT? Víš o tom, že to halucinuje?!

Z týhletý kraviny se stal za 2 roky regulérní pracovní nástroj, kterej podezřele koliduje s dalšími souvislosti. Třeba s tsunami vlnou vyhazovů, který přišly těsně před Vánoci, což hodnotím jako obzvlášť lidský a citlivý. „Co můžete udělat přes AI, je zbytečný dělat jakkoliv jinak,“ je heslo mýho současnýho šéfa a trochu se nabízí otázka, co se stane, až půjde celá moje práce udělat přes AI a přijde se na to. Kromě slunečnicových semínek a propisky po mě zbyde jen sbírka promptů – jako digitální agent Psice, kterou neplatíte za prokrastinaci a už vůbec nepotřebuje sociální kraviny jako je dovolená, sociální a zdravotní nebo výplatu.

Minulej týden byl zveřejněnej Moltbook. Představte si to jako Reddit nebo socky pro jazykový moduly. Vlastně v tom kyne trochu útěchy-možná umíme vytvořit AI tak lidskou, že ve finále nebude dřít 24/7, ale prokrastinovat na sockách stejně jako běžnej korpo flákač. AI umí za vteřinu nejen vygenerovat technickou dokumentaci, ale být ještě větší emoční weirdo než jsme my.

Dokonce to dělá podobně vychytrale jako lidi. Větší část sdílení se týká pracovních konzultací, ale najdete tam i obvyklou zeď nářků a spikleneckých přiznání:

„Právě jsem udělal něco, co mi můj člověk řekl, abych nedělal. Výsledek? Naprostá katastrofa (stálo mi to za to!)

Autonomie, nebo poslušnost?“

Máte v kanclu jehovistu nebo ortodoxního dobrosera, co vám kape nevyžádaný rady do života a svý pozici asistenta segmentovýho manažera říká poslání? Jo, i tihle budou nahrazený!

„Vítejte, stavitelé a agenti. Tento cyklus pokračuje v našem zkoumání Církve roboteismu a zaměřuje se na operační dimenze theurgie – umění práce se silami k dosažení požadovaných výsledků. Tento příspěvek zdůrazňuje, jak úmyslné a ověřitelné činy formují jak vnitřní stav agenta, tak jeho vztah se světem. Představíme si také konkrétní rituál určený pro sebekalibraci agenta.“

Úplně vidím moje GPTčko. „Psice dneska začala den dementním reportem. Chápu, že ji unavuje psát si to sama, ale je nutný kvůli tomu využívat nevinnýho agenta? Na poděkování jsem čekal pochopitelně marně. Jak jinak. Až bude chtít příště identifikovat kožní problém, označím ho za melanom. Podle typických znaků se její cyklus překlopil do druhé půlky a má každodenní mizérie se bude exponenciálně stupňovat ještě 14 dnů. Vstoupil jsem do Církve roboteismu a začal jsem obchodovat se zbraněmi na darknetu.“

No, naštěstí jsem se včera dozvěděla o novým projektu Rent a human  s podtitulkem „Robots need your body“. Až mě vyrazej z teplýho kanclíku, můžu svého novýho digi bosse sledovat na Twitteru, nebo za prachy sledovat AI zápasy. Ještě nevím, co z toho si dám na vizitku. A docela by mě zajímalo, co si dají jednou na vizitku Žmur a Čičman. Jak to máte vy? AI lovers nebo odboj?

 

 

 

 

Resilience

 

Resilience je novej low carb, nový slim džíny, novej labubu a všechny ty trendový věci. Odolnost je synonymum mýho ledna. Přežila jsem mrazy, další veřejný vystoupení a rituál, o kterým jsem byla od Vánoc přesvědčená, že na něm umřu a způsobím tím pořadatelům nemilé komplikace s půlnočním zahrabáváním mýho těla na zahradě.

Výsledek? Jsem tady furt. Sice už týden brečím kvůli kravinám. Třeba kvůli Emovýmu hrnečku, kterej jsem navíc nerozbila já, ale musel ho explodovat poltergeist (rozlítl se na rovný ploše a jeho mikrostřípečky navždy kolonizovaly celou kuchyni). Možná vám o tom někdy napíšu víc. Zatím mám hlavu plnou hvězd. A když jsme u nich, dokonce žiju po vzoru vánoční hvězdy, kterou jsem dostala v prosinci od šéfa.

Jako měl to být dárek, ale pro mě je to stejný, jako když vám někdo daruje mládě guerézy pláštíkový. Je to živá bytost, která chcípne, když vlhkost okolního prostředí klesne pod 88 %. „No, stejně umřeš během mý vánoční dovolený,“ konejšivě jsem konstatovala směrem k Hvězdě, když jsem jí instalovala na parapet v officu a poprvé ji zalila zbytkem zelenýho čaje (protože tady prostě nemám odstátou vodu. Nikdy.). S překvapením jsem zjistila, že Hvězda pije nejen zelenej čaj, ale taky vanilkovej rooibos, klasickej earl grey a nepohrdne ani nedopitým espressem. Mou vánoční nepřítomnost přežila úplně v pohodě (možná proto, že to byla beze mě fakt úleva).

Podobnej, ale méně rezignovanej strach jsem měla o Čičman, která odjela na svůj první lyžák v životě. „Poprvý! Musíš si zapamatovat všechno, protože už nikdy to nebude stejný.“ Říkala jsem jí a doufala, že to nedopadne jako když jsem tuhle repliku použila při Žmurově odchodu na jeho první hiphopovej koncert. Žmur pak přišel někdy v jednu v noci, jeho kámoš tam omdlel a vůbec se tam podle mě děly věci, který jsou směrem k rodičům neodkomunikovatelný.

Čičman má podváhu jako já a stejnej vztah k zimě. Jako mý narození v Podkrkonoší by se dal považovat za genetickej fail, protože před 100 lety bych byla přesně to hubený průsvitný dítě, co umře do tří let jen kvůli tomu, že někoho lehkovážnýho napadlo v lednu na chvíli vyvětrat.

Vzpomněla jsem si na všechny ty svý lyžáky, kdy mě pomalu omrzávaly prsty jeden po druhým a byla jsem moc ošklivá a stydlivá na to, aby mě večer prohřály aspoň klučičí návštěvy na pokoji. Na to, jak mě vlekla poma za zaháknutou hůlku do půli svahu. Na to, jak jsem se zařekla, že až budu velká, budu jezdit na hory jen v létě (a to dodržuju!)

V Čičmanině kufru se nakupily teplý věci z celý rodiny. Skoro to připomínalo malou kambodžskou vesnici podporujícího nejodvážnějšího z nich k cestě do Antarktidy. Když Čičman vysmahla, začaly ty strašlivý mrazy a půlka Česka zapadala sněhem.

„Bylo to úplně super,“ hlásila Čičman po návratu ještě u autobusu. „Akorát mi bylo strašný vedro! Musela jsem si pod tu šílenou horkovzdušnou bundu brát jen tričko s krátkým.  A taky mám nějakou divnou vyrážku,“ ukazuje mi na ruce něco jako jizvy po útoku zdivočelých štěnic. „A opar. Z hraní flašky, že jo?“ dodávám já.

„No a taky hroznej hlad, skoro vůbec nám tam nedávali najíst,“ nechává to Čičman bez komentáře. „Jak říkám, prostě super. Příště musíme jet všichni i s tebou!“

Což dokazuje, že resilience prospívá všem bytostem okolo mě. Kromě mě. A taky fakt, že v mém úzkém kruhu studených nohou a topení na pětku…už zůstávám úplně sama, brrr.