Když jsem byla malá, nesnášela jsem je. Jako co si budem,
člověk nemusí být Freud, aby pochopil, co se pomlázka a vajíčka snaží říct. Je
to trochu o sexu, trochu o BDSM, a trochu o starým dobrým „když říká ne, myslí
tím ano“.
Vlastně proč ne, pokud se na tom domluvíte se svým intimním
partnerem, ale pak mi prostě přišlo vždycky divný, aby to dělali všichni kluci
ze třídy i se svýma ožralýma tátama. Takovej divnej pocit, jak s tím vlastně
naložit. Některý se styděli a bylo nám to trapný oběma. Některý se bavili a některý
přerazili trapnost silou, nebo rumem, nebo obojím. Někdo byl nedočkavej a zvonil v 6 ráno, aby ho
za váma rodiče pustili rovnou do postele. Divný, ne? Na to, kolik scén doma bylo,
když mi máma kdysi našla plato antikoncepčních pilulek v šuplíku.
No to je jedno, nechci tady hanět starý český tradice, proti
pohanským jarním swingers je to vlastně úplně v klidu. Anyway, nechci
hanět žádný rituály, protože jsme si s Emem před pár lety udělali vlastní
rituál: psychedelický Velikonoce.
Každej rok jezdíme na Velikonoce do Brna. Na jeden den
necháme děcka babičce s dědou a vypadneme do lesa. Jen my a houbičky. A
večer penzion.
Nehodlám vás tady unavovat chemickými vzorci, ale vysvětlím
vám skrz vlastní zkušenost, proč se psilocybin využívá i terapeuticky. Je to
totiž out of the box experience. Něco jako ty šílený chytáky, kdy si nad něčím
lámete půl hodiny hlavu a pak zjistíte, že řešení je úplně někde jinde a
plácnete se do čela. Ajo vlastně!
Na houbách se otevře hned několik červích děr, kudy se
dostanete do různých časoprostorů a způsobu vnímání. Ta hlavní kolej ale vede
do dětskýho pocitu průkopnictví. Dovedete sedět neurčitou dobu u mraveniště a
sledovat jejich hemžení, dokud vám, jau, nevlezou do bot. Běhat po lese,
povídat si o vesmíru a simulacích, hledat a objevovat zarostlý skautský
tábořiště. Rýpat klacíkem do mršiny psa (ukažme si na Ema, tohle jsem zatím nepřekonala
v jakémkoliv stavu, nehlídat si čas a vzdálenost (kam mě paměť sahá, tak
jsem se jako malá nikdy neuměla vrátit domů včas).
Jdeme přes vesnici a lidi nevidíme jako obyčejný lidi. Vidím
dědu prořezávat sad, má laskavý smířený oči, do kterých bych se vydržela dívat hodiny.
Byla by tam jeho láska, vnoučata, práce, celej život zabalenej do cigaretovýho
papírku Vážka. Potkáváme agrorockera v džínový vestičce, kterej se potácí
ke stánku pro desátý pivko. Čus borci, zdraví nás a oči mu plavou v bělmu.
Pomalu jak v medu. Trochu strašidelný je, že tenhle fanoušek Argemy nebo Turba
nebo bůhvíco na moravských vsích duní, sice málem hodí držku na rovný ploše za
kioskem, když se vrávoravě kymácí k dodávce, ale pak ji nastartuje a fakt odjede.
Mozek je křehká věc, ale život na moravský vsi se s váma nemazlí. Když
neumíš chodit, furt umíš sedět a držet volant.
Nikdy jsem nesplnila podmínky Psyonu, abych se mohla přihlásit
na terapii ketaminem nebo psilocybinem. Ale dovedu si představit, že nakouknout
seshora na svoje vztahy, děti, vzorce, je game changer. Jasně, tohle je divočina bez dozoru. Na druhou stranu, v Psyonu
nedostanete:
-Kulajdu, ze který si třetinu vyprsknete na tričko v pětiminutovým
záchvatu smíchu, kdy už nebojujete o důstojnost, ale jen o nádech
-Klacek na mršinu
-Živý mravence
-Špatně dovřenou flašku s vodou, která se vám vylije do
batohu
-Zamotaný tkaničky s kudlibabkama, který už nikdo nikdy
nerozmotá
Cítím se požehnaná!