No vidíte, uběhlo jen pár mrazivých
dnů a už tu máme neméně mrazivý pokračování našeho sousedského konfliktu. Nemuseli
jsme pro to dokonce ani nic dělat, stačilo ráno otevřít dveře od bytu.
Celá vnější strana dveří byla odshora
dolů pokrytá vysoce lepkavými hnědo-žlutými kapkami, které se dole spojují ve
velké rašeliniště na nacucaný rohožce. Ani rohožka neustála tohle masívní
množství kapaliny, takže zbytek natekl do bytu, kde vytvořil malé lepkavé
jezírko. Právě v něm stála moje ponožka a v tý ponožce stála moje
noha, ze který maximálně vydrážděnej nerv urgentně telefonoval mýmu rozespalýmu
mozku.
Nepatřím mezi lidi, který věří na
astrologický znamení, i když mám kolem sebe spousta příčetnejch vzdělanejch
lidí, který vám jako diagnózu pracovní neshody řeknou třeba „No, to se
nediv, typickej Vodnář.“
Možná je to i tím, že jsem se
narodila ve Štíru, a ten žádný pozitivní vlastnosti nemá. I v jinak sluníčkových
astro publikacích se o sobě dozvíte, že jste pomstychtivá děvka závislá sexu a
hazardu, a ideální povolání pro vás je nájemnej vrah, politik nebo nějakej
jinej obor, kterým normální lidi hluboce opovrhují. Když se narodíte v
listopadu, tak s tou publikací můžete tak maximálně vztekle mrsknout do
kouta, závidět pořádkumilovnost Pannám a představovat si, jak autorovi horoskopu
kleštičkama pomalu trháte jeden nehet po druhým, dokud si to po sobě nepřepíše
ve váš prospěch a třikrát se neomluví.
Jednu štíří vlastnost ale mám a
není to smysl pro politiku. Jsem pomstychtivá děvka.
Mně se totiž stačí podívat tyhle špinavý dveře, na který někdo cíleně a s odhodláním vylil nejmíň kýbl neznámé látky a napadnou mě hned 2 věci:
- Černá plíce plížící se v 5 ráno ztemnělým domem. Hloupě se uchechtává, kašle, v hubě má zaražený aspoň 3 cigára najednou a dává si záležet, aby ten svůj kyblík svý osobní vzpoury vylil rovnoměrně pěkně od horní zárubně, přes jmenovku, až po rohož.
- Že je to amatér, protože kdybych já se nedejbože (!) dostala do téhle úrovně útoku, tak bych použila kapalinu ve stejným barevným spektru a konzistenci, ale rozhodně by to nebylo bez zápachu. Čteš to, Plíce?!
Viděli jste Beef? Blbý je, že jak jste jednou pomstychtivý, tak se vám po tomhle nevyprovokovaným útoku potáhne mozek rudým hadrem. Napadají vás živý scénáře během ranní cesty autobusem a tváříte se na nevinný lidi jako ten politik nebo nájemnej vrah. Nedá se toho zbavit a musíte se kontrolovat, abyste někomu omylem nezačali nadávat během porady jen kvůli tomu, že si sumírujete válečnej plán.
Cestou z práce si tisíckrát
opakuju mantru, že je Plíce chudák a pravidelně posílá prašule na opuštěný
zvířátka. Ale pak ho ve svý hlavě vidím, jak do těch chudáků odrbaných psů jen
típe ty svý cigára a máčí jim čumáčky v kýblu lepidla, a začne to se mnou
zas cloumat.
V tomhle je štěstí mít doma nepodezíravýho
Ema. Em bezelstně věří, že to udělal nějakej random ochlasta, který šel v noci s lahví
lepidla smíchanýho s kolou náhodou okolo našeho bytu a zrovna mu ulítla
ruka, jak si kýchnul a celý se to vylilo zrovna na naše dveře. Jemináčku.
Je to dobrý, protože Em kromě naprostých utopií předkládá i taktické scénáře, jakože to udělala paní Hořejší, aby nás proti Plíci poštvala. „Myslí si, že my kolem sebe začneme agresívně kopat, počkáme si na něj a odvezeme ho v dodávce za město, zatímco Hořejší si budou v klidu užívat čistého ovzduší“ vnuknul mi tuhle myšlenku Em asi jen proto, aby mě trochu přibrzdil, což se podařilo.
Ale až se inspektorka
Psice vrátí ze silovýho tréningu, kde si vybije zbytek přepětí, začne vyšetřování
a odplata, přátelé. A Coppola bude se svou uříznutou koňskou hlavou v posteli
jen jako můj mladší a neobratný bratr.