pondělí 18. února 2019

Když se z dovolený nevrátíte všichni


Minulý týden ve mně něco umřelo

Díky eMově schopnosti vyčmuchat nadpřirozeně levný letenky jste dneska mohli číst fantastický report z minulého týdne. Hemžil by se slovy paella, slunce, házení oblázků do moře, krmení racků, nebo večeře při zapadajícím slunci na střešní terase. Ale jak už tušíme, bude to dnes zase trochu z jiného úhlu pohledu. Dovolená z pohledu bolavýho zubu, jestli vám teda nevadí profláknout pointu už takhle na začátku. To už vám teda rovnou můžu napsat, že umřel. Škoda, měla jsem ho ráda.

Příběh o tom, jak jsem si všimla, že mám levou spodní šestku, se začíná odehrávat někde nad Francií ve výšce osmi kilometrů. Tehdy jsem poprvé zacítila něco, jako když horník přiloží flexu k uhlí na konci štoly.

„To je ale zvláštní pocit“, říkám eMovi a dětem, „jakoby mě zabolel zub“. A zpětně hodnotím jako mimořádně povedený sarkasmus, že mi to přišlo jen jako taková ta divná věc, co vám trochu zpestří nudných pět hodin v letadle. Abyste totiž pochopili: mně zuby nebolí. Jsem Mirka Dušínová, co chodí na prohlídky co šest měsíců a čistí si zuby mezizubním kartáčkem. Prostě ta malá nesympatická pipina, co od základky dostává od zubaře obrázky a vzorky nových past.

První den na pláži byl skvělej. Děti poskakující ve vlnách, zakopaný nohy v písku, Čičmanin obchod s mušličkama. Ve stínu sedí s omotanou hlavou šálou matka, která se před vašima očima začíná nenápadně měnit v Godzillu.

„No skvělý, klidně mě postříkejte celou moji bolavou čelist“, vyjeknu, když mě na obličej dopadne sprška od souboje eM a Žmura ve vlnách.

Druhý den jdeme tři kiláky na tajnou pláž. Tři kiláky v rozžhaveným kaňonu, kterým se prohání studený vítr od Atlantiku a převaluje v prachu cesty chomáčky trávy a vybělené kosti. Vepředu běží závod Žmur a eM, za nimi tanečním krokem poskakuje Čičman a zpívá si. Dalších 50 metrů není nic. A pak se vleču já, jako Rocky na konci prvního dílu.

Je to ten den, kdy dořvu nevinnýho lékárníka za to, že mi odmítá prodat opiáty. Den, kdy jsem měla k večeři tři Ibubrufeny, což byla jediná útěcha, co mi ten sráč byl ochoten vydat. V noci všichni tvrdě spali, unavení ze slunce, moře a zmrzlin. Já jsem seděla na střešní terase s placatkou rumu a svět mi připadal nevděčný a prázdný jako Dádě Patrasové první hod vánoční.

Usnula jsem vyčerpáním asi na tři hodiny a ráno se vzbudila v terminálním stavu bolesti. Měla jsem pocit, že mi ten horník uřízl flexou půlku hlavy až k uchu. A k tomu si připočtěte nechutnou kocovinu z medovýho rumu. Tak nějak jsem pochopila všechny ty lidi v konečných stádiích čehokoliv, co utloukli zdravotní sestru francouzskou holí a pak ji sežrali. Přehodnotila jsem zážitky z porodu. Ten proti tomu nebolel, jen tak trochu tahal. A za pár hodin skončil, ksakru!!! 

eM mně ke snídani opatrně naservíroval zbylé děravé plato ibáčů a vydali jsme se dlouhou, rozhrkanou cestou přes serpentiny k zubaři do Las Palmas. Na tom zubaři trval mimochodem eM – mně by stačilo utratit od místního veterináře ve vesnici.

„Máte pod zubem zánět, předepíšu vám antibiotika“, říká sympatická mladá zubařka. „A něco hodně silného na bolest, že ano“ dodávám s vděčným úsměvem.

„Pochopitelně, musela jste si toho za ty tři dny hrozně vytrpět“ odpoví empaticky.

Takže mi v lékárně sráč (a ten jeho posměšnej výraz jsem si fakt nevymyslela jen já, i když to eM tvrdí!) podává krabičku s antibiotiky a... Ibuprofem! „Adiós!“

Dejte mi něco na bolest!


středa 6. února 2019

Pojďte paní, budeme si hrát


Na cizí paní

Občas si s Čičman hrajeme na lidi. To je totiž největší rozdíl v hraní si s malým klukem. Se Žmurem jsme si v jeho pěti letech hráli na služebnu požárníka Sama. Stavěla se z Lega a v ideálním případě vypadala pokaždé stejně. Já jsem byla hlásič požáru – představte si mě jako dvě kostky, ze kterých vylezl papírek s časem a mapou požáru. Taky jsem byla automatem na sušenky, policejní sirénou a jen občas mi Žmur svěřil oživenýho panáčka, většinou zloděje.

Čičman po mě od začátku vyžaduje reálné 3D postavy. Princeznu Annu, otrávenou prodavačku v supermarketu, budoucího syna Martínka, věštkyni Jolandu, nebo zapomnětlivou babku s jezevčíkem. Mentální jóga!

Takže když spolu jdeme na vlak, ani mě s tímhle požadavkem na novou vedlejší roli moc nepřekvapí: „Mami? Mohly bychom si zahrát, že se neznáme? Já bych chtěla taky jednou cestovat sama jako dospělá.“

Tak určitě. Ale vy se bohužel neproměníte v cizí paní, co si zavýskne a zavolá Houbičovi, jestli jde na drink. Místo toho se proměníte ve stalkera, kterej jde sice na první pohled sám, ale ve skutečnosti se drží na dva metry přilepenej očima na pětiletý holčičce, co si se spokojeným výrazem běžně-cestuju-sama vykračuje po nástupišti. Když se zastaví, zastavíte se taky a nenápadně se hrabete v kapsách. Když jde rychle, běžíte a nadáváte si, k čemu jste se to zas nechali ukecat.

Ve vlaku si sednete tři sedadla od ní a snažíte se laserovým pohledem proskenovat spolucestující. Tak kdopak tady vypadá jako pedofil? Kdo z nich by ji mohl unést? Samozřejmě nikdo, protože největší úchyl, co se podezíravě rozhlíží okolo a rád by se cizí holčičky zmocnil, jste široko daleko jenom vy.

A víte, co je v tomhle okamžiku nejvíc nespravedlivý? Když vám pípne mobil a dřív, než stihnete odpovědět, vám cizí holčičku přivede s vyčítavým pohledem průvodčí a všichni zainteresovaní cestující okolo se na vás po zbytek cesty koukají přes prsty jako na chladnokrevnou bestii.

Už si nikdy nebudu nic myslet o matkách, co si nepřejí být obtěžovány dětmi a místo toho zírají do mobilu! Amen.

Výsledek obrázku pro i dont know you gif
Vlastně, takhle nějak by se to před průvodčím dalo taky řešit.

středa 30. ledna 2019

Závod ledních víl



„K čemu vám bude, když budete umět bruslit?“, zodpovídám dotěrné otázky dětí cestou na kluziště. „Co to je za otázky? Vzpomeň se na Elsu z Ledového království“, poradím Čičman.

„A ty na Jardu Jágra“, obrátím se ke Žmurovi. „Jágr?!“ zopakuje s despektem Žmur. „Jo, ten chlápek, co prodává žvejkačky“, dodám dotčeně, protože tuším, že bruslení se u Žmura moc nechytne. Rozhodně ne na první pokus.

Padají strašně. Oba. Za první půlhodinu je to tak široká paleta pádů, že byste z toho natočili speciál skryté kamery. Padají formálně na zadek, ale občas prosviští vzduchem jako klan létajících dýk a narazí se o mantinel o nezvyklé části těla.

A teď se pozná, kdo má načteno z archívu. Kdo má, tak si vzpomene na krátké působení pětileté Psice v dětském akrobatickém oddílu na Maloměstě. Krev, pot a slzy utíraný do rukávu trikotu, co máma přešila na stroji ze svých starých plavek. Na závodech jsem skončila poslední a jako cenu útěchy jsem dostala připínací odznáček s bruslema, zatímco holčičky na prvních třech místech plyšový medvědy s mašlí. To mě spravedlivě dosralo, a jak všichni kromě mý mámy a trenérky empaticky pochopíme, odznak jsem rozdupala bruslí a propukla v hysterický pláč, posmrkala si trikot a ve velkém finále jsem byla potupně odtažena z ledu (a jak znám socialistické metody výchovy, nejspíš mi za tu ostudu nejspíš jedna přilítla v šatně).

Řekli byste, že s takovou mírou outsiderovství musím být aspoň skvělá učitelka, ale já a děti jsme o mně místo toho s překvapením zjistili, že jsem netrpělivá hajtra. Žmur to po hodině odmávnul s tím, že bruslení v souvislosti se změnou globálního klimatu stejně není dovednost, se kterou by lidé v jeho věku měli ztrácet čas. Čičman byla jiná. Zatvrzele se naučila aspoň chodit po ledu dokola.

Na příští bruslení už tedy jdeme jen my dvě a brzy ráno. Nejsme samy. Na ledě jsou dvě černošky, děda a pár tatínků s malýma holčičkama. Všechny se synchronizovaným chvěním nohou pomalu posouvají okolo mantinelu a Čičman před nimi klape jako poník v cirkusu. Se zbytkem lidí, co nejsou Elsa, si uvědomíte, že tohle je příležitost.

Jako první ji chytí za pačesy děda. Rozjede se a vysekne přede mnou odvážnou otočku, za kterou by nešel domů v kabátu z ostudy ani Wayne Gretzky. Odrazím se od zoubků, překládám a pozadu vletím mezi dva tatínky, co zabrzdí rychlojízdu před mantinelem tak prudce, až se poník, formace princezen a černošky s leknutím na chvíli zastaví, než si zase povytáhnou čepice nad oči a pokračují ve své slow motion projížďce. Chvíli pronásleduju v ďábelském tempu Wayna, chvíli si jedu obloučky pozadu, a když už jsem krůček před rozhodnutím vyzkoušet si skoky (a vyrazit si dech, nebo zuby, zase si nemyslete, že úplně postrádám sebereflexi), tak vyhlásí údržbu ledu. Děti si nás rozeberou a odvádí na lavičky. Wayne na mě zamává na rozloučenou.

„To jsme si krásně zabruslily, viď?“ shrne ten sportovní zážitek Čičman. „Viděla jsi, jak jsem dojela jako první v našem závodu ledních víl?“ I přes tu drásající bolest zkrvavených kotníků a jelito na boku mi konečně došlo to, co jsem nepochopila v pěti. Bruslení není o žádný podělaný technice. Je to o snech!




pátek 25. ledna 2019

Zrzouni


Skoro byste řekli, že se to v mrazu nemůže stát. Ale některý věci, třeba domácí nanuky, nebo mrtvoly vašich nepřátel, tuhnou posraně pomalu!

Pokud bydlíte blízko parku, tak dobře víte, že jsou zrzouni pouze jedním z poddruhů říše psích výkalů. Dokonce nejsou zdaleka tak rozšíření, jako hnědáci, kterým ubírá na síle zácpa a výběrové granule rozmazlených pražských čoklů.  Zrzouni jsou svatý grál.

Přírodní produkty opravdových potomků vlků. Ti k večeři nežvýkají sušené býčí penisy a vitamíny na pěknou srst. Rozsápou na cucky mopse v károvaným svetru, koženou peněženku italskýho turisty a sáček s odstříkaným mlékem, co někomu vypadl z kočárku. A pak v parku nakladou hovno se superschopností změnit vaše zaběhnuté trasy tak nenápadně, že to považujete za svůj vlastní super nápad.

„Dneska bychom mohli jít do školky přes park“, navrhla jsem Čičman.

„Čemu se směješ?“ ptám se pod ptačím krmítkem (Jak rafinované! Hovno vás právě donutilo zvednout zrak mimo minové pole.)

Lekla jsem se, že jsem šlápla do toho obřího oranžovýho hovínka, ale tos byla ty, mami!“

Zrzoun na cestě pod vaše nohy.
Rexíku, díky za dnešní ráno!

středa 16. ledna 2019

Dárek pro maminku: Dubové pouzdro na občanku


Ahoj všem kutilům a truhlářům! Dneska si povíme, jak vyrobit trvanlivý obal na občanku z dubového dřeva.

Budete potřebovat dvě děti, městský úřad, časovou tíseň, pár lidí z ulice – a nezapomeňte na občanku!

Já jsem si ji připomněla radši dvakrát, aby se, nedejbože! nestalo, že budu z úřadu odcházet s nepořízenou, když jsem šla s našimi dvěma výtečníky zažádat o dětské cestovní pasy.

Takže stisknu na ten bazmek na vydávání lístku. Nedovolím dětem, aby na bazmek mačkali desetkrát po mně, čímž by vygenerovaly deset dalších fiktivních zákazníků a zbytečné vysvětlovačky u úřednice. Nedovolím jim ten lístek dokonce ani sníst. Způsobně si sednu a položím vedle sebe požadované dokumenty a formuláře. Taky byste tím považovali své rodičovské povinnosti za splněné?

Vlastně mohlo nastat jen pár neočekávaných komplikací. Na úřad mohl vjet varan komodský na motorce a naše děti mu mohly do kola strčit klacek. Ale to se nestalo. Ten rozčilenej plaz by je za to klidně mohl po právu sežrat, a pak si párátkem vyšťárat ze zubů jen bambuli z kulicha, ale to se bohužel taky nestalo. Místo toho mně Žmur zaklepe na rameno a povídá: „Čičman ti ztratila občanku.“

„Jak ztratila?“ ptám se zmateně. Naše pořadové číslo bliká na terminálu.
„Emmm, mně ta tvoje kartička omylem spadla do škvíry“ zapípá Čičman hlasem sýkory modřinky. Třesoucí se sýkorčin pařátek ukazuje na půlcentimetrovou mezeru v dubovém sarkofágu, na kterém sedím. Škvíra vede do té dřevěné kastle uprostřed a celé to váží okolo 300 kilogramů.


A to je příběh o tom, jak jsem se proměnila ve varana komodského. „Šmarjá, to nemůžeme jednou někam přijít normálně? Já tě zabiju!“ plivu své jedovaté sliny po Čičman.

„Ona vám tam hodila občanku? Jako fakt?“ Pán, co stojí u vedlejší přepážky, potlačuje smích. Beru na sebe zpátky lidskou podobu a odrovnáme se nad tím oba. Potom se k nám přidá na partičku smíchu ještě pán B, co má dokonce kapesní šroubovák a hned se aktivně ujme úkolu celé zařízení demontovat. Pak že jsou lidi v Praze anonymní dav, co vám chladnokrevně vytrhne kabelku a zlatej zub, když umřete na ulici.

„Konec! Všichni okamžitě přestaňte dělat, co děláte!“ ozve se za námi hlas jednorukého vrátného. Pán A udělá tři kroky vzad. Pán B schová šroubovák do rukávu. Já je přestanu povzbuzovat a děti se přestanou smát.

„Co si vůbec myslíte, že tady jako děláte?“ diví se vrátný. „Nemůžete přijít na úřad a jen tak tady rozebrat nábytek. Je to památkově chráněná historická komoda!“ Za cukání koutků pánů A a B mu zopakuji odstavec 4 až 7 dnešního příspěvku. „Tak to ale budem potřebovat pořádnej vercajk, ne takovýdle vořezávátko“ prohodí vrátný pohrdlivě na adresu šroubováku na klíčích.

„Tak to budeme potřebovat spíš elektrickej vercajk“ shrne to ještě jednou za čtvrt hodiny. „Údržbář bude až zejtra“, pokrčí rameny. „Ale smiřte se s tím, že je možná po ní. No, příště zkuste děti rači uvázat venku k zábradlí, až budete potřebovat něco vyřídit“ loučí se s námi a mává.

Takže jdeme domů. Bez pasů a s občankou ulitou v památkově chráněném dubovém penálu.

„Ty Čičman“ krájím brambory k večeři. „Můžu se tě na něco zeptat? Slibuju, že se nebudu zlobit. Jak ti tam ta občanka mohla sama spadnout?“

„Já jsem ji tam strčila.“

„???“

„Prostě mě jen zajímalo, co se stane dál. A byla jsi skvělá, mami!“

středa 9. ledna 2019

Suchej leden: 31denní řízená destrukce mého horšího já


Není to přelomové, vzdělávací, ani to moc nezahřeje u srdíčka, ale taková já už bývám. Všech šestnáct stálých čtenářů to bere jako fakt, jen Galahad někdy prudí. Vánoční kompilace složená z asketického období střevní chřipky a radostného přehánění, když blití konečně přestalo, vyvrcholila v epické rozhodnutí: Suchej leden.

Nejde o to, že je jen suchej. Je to leden tak zbědovaně strašnej, že by ho nevymyslela ani přísná paní Kateřina z pořadu „Jste to, co jíte“ po nízkotučném kyselu z kozího kefíru a lysohlávek.

Pravidla ledna ve čtyřech bodech zní: Žádný alkohol, Žádný nikotin, Žádné transmastné kyseliny a Žádný cukr. Když už, tak už. Ve třech bodech by to bylo: Leden Na Hovno.

Tak to samozřejmě vnímám teď a všem šestnácti stálým čtenářům, kromě Galahada, je jasné, že na konci měsíce budu mít pěknou pleť, šest kilo dole a autogramiádu brožury o zdravém životním stylu, ale právě teď v kritickém dni devět, to teda popravdě na happy end zrovna nevypadá.

Pokud se rozhodnete pro cílenou destrukci vašeho horšího já za 31 dnů, tady je 10 věcí, o kterých si myslíte, že vás minou. A jak správně tušíte: Neminou.

·      Krize přátelství
Ano, bylo by to pěkné a solidární, kdyby Suchej leden vyhlásili taky vaši kamarádi. Ale manifest zdraví naopak dožene i slabé kusy na dietě k tomu, aby se vzepjali a mohli se kochat vaším smutným úsměvem, když zapíjí žebra na medu točeným lokálním pivem. Ne, prohloubení sociálních vazeb nebude zrovna benefit, se kterým byste se mohli na konci měsíce chlubit na sociálních sítích. Jestli vás to utěší, nic pozitivního si o vaší proměně nemyslí ani vaši kamarádi.

·      Velkopanský účty za nealko
To je český paradox. Vaši spokojení kamarádi s mastnou bradou a pár promile v krvi platí na baru tři stovky. Když dojde řada na vás, barman se po nekonečně dlouhém tisku účtenky z terminálu pobaveně zakucká. Prachy, co chce za podělaný sodovky, džusíky, mango lassí a perníčkový bio limonády se stévií jsou víc, než jen nemorální. Je to víc, než platí spiťar za váma, co si věší bundu na parohy zatlučený do zdi místo na věšák, když se vrací z cigaretky venku. Ksakru!

·      Příliš mnoho energie
Vstáváte ve čtyři. Instalujete si aplikace na posílení břišních svalů. Běháte do práce. Běháte na záchod po zelným kvasu. A pořád to není dost. To nemůže být člověk aspoň na chvíli zaslouženě unavenej proboha?

·      Špatný spánek
Neříkám, že je spousta věcí, ve kterých jsem fakt dobrá, ale tvrdý spánek mezi ně řadím. Moje fotka z letiště v Reykjavíku, kde spím v poloze na zádech na krosně s nataženýma nohama a hlavou dolů, by mohla být otisknuta jako motivační přebal příručky „Jak na nespavost“ pro všechny protivný kňouraly, co potřebují ke kvalitnímu spánku zatemnění, levandulový olej, masáž chodidel a dva Lexauriny. Takže, už mezi ně patřím taky. Před dvanáctou neusnu a po čtvrté ráno mě vzbudí rybenka, jejíž chodidla bezohledně pleskají po kachličkách v koupelně.

·      Mentální turbostárnutí
A není to jen spánek, na který si stěžujete. Po litru zelného kvasu máte pocit, že vaše střeva explodují a stečou po stěnách kuchyně. Je normální, že vám tak silně buší srdce? Cože? To není vaše srdce? Ok, takže je opravdu nutný, aby váš soused zatloukal poličky po desáté večer? Neměli byste na něj zavolat policii? Pocit zklamání a odcizení novým technologiím ve vás prohloubí i nákup ve zmateném e-shopu Českých drah. Tam ale na rozdíl od důchodců nedostanete ani slevu za věk.

·      Náhražky
Mandlové mléko, přírodní sladidla, sójový škvarky, nealko pivo a vitamínovej vaporizér. Má vlastně cenu k tomu ještě cokoliv dodávat?





pátek 4. ledna 2019

Osobní obludy, démoni a hoaxy…od osmdesátek po současnost


Naše školní družina měla v maloměstským parku hřiště, vymezený prověšeným plotem s ostnatým drátem nahoře. Nejspíš proto, abychom nezdrhli, ale nám děckám se tenkrát zdálo, že to opatření slouží k tomu, aby nám na hřiště nelezl Zubatej Zabiják, kterýho podle svýho vlastního svědectví aspoň jednou viděl úplně každej z nás.

Zubatej zmuchlal a hodil do křoví u hřiště obal z pevného podpalovače PePo, když chtěl ty nejodvážnější z nás upálit.

Pravidelně se schovával za lávkou u potoka a sledoval nás, shrbeně a trpělivě, když jsme šly s holkama čůrat.

Žil ve vybydleným baráku a ohryzával si vlastní ruce, pokud ten den v parku neulovil ani jednoho psa.

„Prosím tě, a ty tomu věříš?“ smála se mi máma a odsekla nožem špičku banánu k svačině. „To si vždycky odkroj, protože může být nakousnutej od hada, nebo pavouka“, obhajovala to ta stejná máma, který připadal Zubatej z parku jako úsměvná historka.

Zpětně mi připadá, že bylo celý moje dětství jedna velká ořechová slupka plná báchorek mezi nebem, zemí a Stephenem Kingem. Stačilo ji rozlousknout a měli jste týden co dělat, abyste ze sebe tu hrůzu nějak vydrhli. Zubatej Zabiják přitom byl ještě celkem neškodnej strejda, co se naštval, jen když mu v mražáku došly pytlíky s dětskýma stehýnkama, nebo policajti našli jeho sbírku psích známek. Hráli jsme si na válku a koncentrák. A sem tam se stalo něco fakt děsivýho. Je těžký nevěřit divným věcem, když v noci na zahradě poblíž dědova domu podříznou starou babku kvůli stokoruně a váš soused při kopání základů na bazén narazí na starou lidskou kostru.

Potom jsem načas z obludária vyrostla a děsilo mě jen jít z vánočního večírku rovnou do práce, nebo ověřit stav konta pár dnů před výplatou.
Krásná doba. Vystřídal ji pocit, že umírám na každým kroku. Tím jsem se dostala od Zubatýho, banánu a pár maloměstských šťavnatých vražd k tomu, že jsme s panickou poruchou oslavily první rok. Slyšíte ty létající špunty a potlesk? Jsou za minulý čas. I když zrovna s panikou se nemá nikdy říkat…však víte, co, že jo. Jsem pověrčivá.

Takže, je to pryč. Zmizel pocit, že skončím svou bídnou existenci cestou do vietnamský večerky, v metru, a ano, i na korporátních záchodech pro invalidy. Zmizely sny o hubených kočkách v kleci a sny o kočkách obecně. Nakonec to šlo bez prášků, i když jsem na svou zaujatost proti antidepresívům jednu dobu strašlivě hudrala. Jediné, co na panickou poruchu totiž zabralo, byla expozice.

Jít naproti každému strachu, který mě přes den míjí. Nechce se ti do metra? Paráda, přejeď ještě o stanici navíc. Máš pocit, že se složíš v práci? Neschovávej se na záchod a užij si možnost sklátit se k zemi na divizním meetingu (mimochodem ve většině korporátů by vám za tohle zpestření kolegové dodatečně poděkovali). Bojíš se cizích lidí? Přihlas se na improvizaci a dosáhni své vlastní hranice trapnosti. Spadne s tebou letadlo cestou na svatbu? Epický příběh, jen do něj.

Je to stejný jako se Zubatým a odkrojeným banánem. Uvidíte je, až když v ně uvěříte. To je přece úplně jasný, ne? Ale doopravdy vám to dojde, až když se po dvacátý vyčůráte za lávkou v parku a sníte svou padesátou banánovou špičku.

Ale jedna věc je fakt.
Zubatý jsou dneska o mnoho zubatější, než za našeho mládí!


středa 26. prosince 2018

Tak trochu jiné Uánoce


Národ ateistů a konzumentů. Jsme prý my a navíc je to s námi rok od roku horší. No nevím. Ne, že bych chtěla rozporovat, že jsem Češka. Z toho nevyrostu, ale z konzumu celkem úspěšně ano. 

Rok od roku mám větší radost, když místo aromasvíčky dostanu od svých nejmilejších radši společný čas. Výlet. Hospodu. Les. Vezměte mě, kam chcete. Na oplátku připravím sváču a čaj do termosky. A nemám to takhle hozený zdaleka jediná. Takže když se řekne konzum, vybavím si spíš ty nevinný dětský obličeje, co mi od listopadu vyřvávají do ucha přetextovaný koledy. Třeba „Pání mámo vstaňte, Bárbínky nám dejte“ nebo „Rohlíčky, rohlíčky, kdepak vás mám tác?“

A vlastně to bylo stejný i se mnou. To, že jsme za socíků neměli prachy, dvoulitrovky Coly v akci a přepíčený obchodní centra, přece ještě neznamená, že to nebyl konzum. Naopak. Pro mě bylo důležitý hlavně vyčmuchat krabici s lineckým a tajnou úložnu dárků v mámině skříni, případně tlouct dědovi klíny do hlavy, aby pod stromečkem přistál mončičák, pokud jsem ho znaleckým promačkáváním neodhalila v mámině skříni. Babiččiny katolické příběhy a vánoční zjevení byla taky fajn, ale na mončičáka putování Ježíše se svatým Petrem teda nemělo ani náhodou. To už jsem si radši vyprosila Kytici, z níž babička svým temným chraplákem předčítala Štědrý den. Byla jsem pak jediný děcko ze třídy, co se na vánoční besídce z pověrčivosti bálo rozkrojit jablko, natož položit lodičku z ořechový skořápky do lavoru. Z konzumu se vyrůstá věkem - a zjištěním, že věci za peníze, které fakt potřebujete, si stejně vyberete nejlíp jen vy sami. Zbytek množiny tvoří ty nejlepší věci, co na prodej nejsou a bohdá nebudou.

No, vlastně vám k tomu prozření může pomoct ještě jedna věc: Střevní chřipka.

„Uá-blé!“ problikne spolu se světýlky na stromku adventní večerní pohodou Žmurův výkřik přesně v okamžiku, kdy jsme si s eMem namíchali druhou sklenku Aperolu a mix experimentálního japonského hardcore. „Snad to do toho setu patří?“ zeptal se s nadějí v hlase eM, ale já věděla, že ne. Žmur seděl na své vyvýšené posteli a zvracel do domečku pod ní. Do svého příbytku na chlupatém koberci, měla bych asi dodat pro vaši bližší představu. Bylo by to pěkné podobenství, kdyby si do školní tašky nablil jen jako, ale nebylo to ani jen, ani jako. Vlastně bych vám tady mohla uvést věcný seznam všeho, co jsem následující půlhodinu omývala vlažnou vodou s jarem:

     Dárky ze školní besídky
Postavenou stavebnici Lego, pěkně kostku po kostce
Knížku a tajný deník
Dva plyšové medvědy, nad kterými jsem se musela hořce rozesmát, protože vypadali jako kámové, co se vrací z hodně rozjetý párty

eM se mezitím pokoušel laboratorně oddělit hovězí na mrkvi s bramborem a všechny druhy cukroví z besídky od chlupatýho koberce. V tom jsem třeba já naprosto selhala a vyzvracela sklenku Aperolu do igelitky připravené na úklid. Myslím, že eM už nikdy víc nebude dělat ramena, že je zvyklý uklízet blití od kokršpaněla Jirky, kterýho měl v devíti letech.

Potom přišlo ráno a s ním vánoční zázrak. „Já si snad ke snídani ani nic nedám“ zavrtěl hlavou Žmur a odešel rozjímat. (Zlaté prase nesměle přiskáče a napjatě poslouchá za dveřmi)

„Neměl jsem se na besídce přejídat tím cukrovím!“ slyšeli jsme jeho sebereflexi z pootevřených dveří na záchod.

„Ani soutěžit, kdo sní dřív oběd!“ šourá se Žmur zpátky na lože. (Zlaté prase se rozvalí na rohožku s nohou přes nohu, potichu si brouká koledy a ťuká si do taktu kopýtkem)

„Mohla bys mi prosím něco přečíst?“ poprosil mě odpoledne, když vzal eM Čičman na výlet. „Třeba něco vánočního a smutnýho, jako jsem já“ dodal truchlivě.  „Kytici?“ zeptala jsem se s nadějí. Ale vy nedoufejte – zas tak špatně na tom nebyl.

„Ah, dárky“, usmál se smutně večer. A potom se přitulil a usnul v naší posteli. (Zlaté prase zklamaně krčí rameny a odchází)

P.S. Jestli je vám ho líto, jako bylo nám, tak nemusí. Žmurova vánoční askeze trvala přesně 24 hodin a od té doby vlastně jen dohání a přehání, co nestihl zkonzumovat. Právě s tím odstupem mě to přijde… jako tip na duchovně strávené Vánoce.

Za rok se na mě určitě podívá!


pondělí 17. prosince 2018

Z prdele klika


Terapeutický improkurz pro všechny, kdo mají problém s malým prostorem (a placením za použití WC) 

1. Vezměte Houbiče na předvánoční procházku městem. Při chůzi průběžně popíjejte horký čaj z litrové termosky. Nechte dvě až tři hodiny působit.

2. Neběhejte zbytečně se svou zatím malou (ale exponenciálně vzrůstající) potřebou, na každý snadno dostupný záchod po cestě. Máte na víc. Počkejte si na:

3. Fancy restauraci nedaleko vašeho bydliště, před kterou už fakt nemůžete. Situace má pouze dva pravděpodobné scénáře. Vyčůráte se mezi auta, nebo vlítnete dovnitř. V třetím přilétnou mimozemšťani, zhypnotizují vás a odsají vám moč na výzkum nového paliva. Pokud si o sobě myslíte, že to dáte mezi auty, tak připomínám, že je pod nulou a ten litr čaje ve vás už dávno zchladl.

4. Za Houbičových přezíravých posměšků na čurdy, co nevydrží ani pár kroků domů, rozrazíte dveře restaurace. Ano, vevnitř je to stejné, jako jste si to představovali venku. Nafučená servírka, vykroucený barman, co mu končí 48-hodinová víkendová směna na kokainu a velká cedule s varováním „WC pouze pro hosty“.

5. Počkejte, snad se nevrátíte se staženýma kalhotama mezi parkující auta! Ne, vy se znalecky rozhlédnete po hospodě, abyste vytvořili iluzi, že tady máte dů-le-ži-tou schůzku a rychle seběhnete pár schodů dolů.

6. Konečně kabinka! Tady si můžete stáhnout kalhoty a vychutnat si svou odkládanou rozkoš. Ta klika od záchodu, co vám zůstala v ruce, to možná nebude dobré znamení. Ale určitě půjde nasadit.

7. Nepůjde.

8. Ehm, nepůjde.

9. Fakt ne, dveře nejdou ani vykopnout!

10. Zavoláte Houbičovi. Po srdceryvně dlouhých deseti sekundách vám to zvedne a bude si myslet, že si děláte srandu. Potom slíbí diskrétní pomoc.

11. „Víte, radši vás sem vedu sebou, abyste si o mně nemyslela bůhvíco, že chodím na dámské záchody“, flirtuje Houbič za zavřenými dveřmi kabinky s tou nepříjemnou flundrou, co vás už od začátku správně odhadla, že jste záchodová guerilla.

12. Houbič zkouší vypáčit dveře za zlomyslného kuního smíchu servírky.

13. Do akce je přizván barman. „Haló, holky“ řve barman do dveří. „Jste v pořádku? Můžete dýchat?“ 

14. To mě fakt zmátlo. Množné číslo i otázky na dýchání. Nedýchá se mi náhodou špatně? Za jak dlouho člověk vydýchá kyslík v kabince od hajzlu? Do hajzlu!

15. Podle nových hlasů a komentářů se do záchranné akce přidávají další dobrovolníci. „Zavřely se tam malé holčičky!“ slyším pištět nějakou afektovanou ženskou. „Měli bychom zavolat hasiče dřív, než se něco stane!“  

16. To ale není úplně marnej nápad. Na chvíli se zasním nad představou zpoceného hasiče, který mě vynáší ven v náručí.

16. Hasiči neprošli. Podle dupotu, hrubého hlasu a toho, jak rychle se všichni vyklidili pryč, přišel ukrajinský vyhazovač Boris, nebo majitel podniku. Na zem kovově třískne něco těžkého, nejspíš bedna s nářadím.

17. „Holky, připravte se. Teď vás zachráníme!“ řve přes překližku barman. „Radši odstupte od dveří! Počkejte, pane provozní. Vy jste asi ještě nikdy neotvíral cizí zámky, co? To si musíte takhle přidržet“. Cvak, skříp, otevřeno!

18. Všichni se natlačí zpátky obejmout vyděšené uvězněné holčičky. Velké zklamání. Ta příšerná ženská, co není schopná ani zavolat hasiče, mě nazve podvodnicí. I barman si představoval, že tam budeme aspoň dvě, oblečené jen do podvazků a vůně alpské louky z WC osvěžovače.

19. Děkuji svým zachráncům a společně s Houbičem couváme směrem ke schodům. „A kde je ta druhá?“ ptá se zklamaně barman a nahlíží za zásobník vody. Naděje neumírá ani v neděli večer. „Co deset korun za použití?“ vyjekne servírka. „Bože. Jak se vám to podařilo?“ Provozní fascinovaně hladí ukazováčkem vyrvané krátery v ocelové násadě kliky.

Některé otázky byly zodpovězeny. Jiné zůstanou tajemstvím v nově zrozené legendě podniku.

Ta druhá se ještě určitě najde a zaplatí poplatek za nás obě, slibuju!


čtvrtek 6. prosince 2018

Fjällraven Kanken: Odpadky ze Švédska na vaše záda


Prosím vás, dneska trochu jinak. Potřebuju, abyste mi napsali vy.

Když jsem vám jednou psala, že se v naší rodině dědí jen špatný vlastnosti, zapomněla jsem na jeden hřích, kterým netrpím. Závislost na kabelkách. V tomhle jediným se podobám svýmu dědovi - řezníkovi, co nosil celý život jednu ošoupanou koženou tašku. Na peníze, mariášový karty, fotky polonahých žen s cigaretou a boa, kudlu a klobásu v mastným papíru. Když šel někam večer, bral si přes druhé rameno ještě harmoniku. Jednoduché a efektivní.

Já jsem kabelky vzdala na mateřské. Páteř si můžete stejně dobře vychýlit i nošením kojence na jednu stranu, a když už ho na delší trasy neunesete, tak zjistíte, že potřebujete batoh. Na plínu, vlhčené ubrousky a oblíbené hračky. Jednu dobu jsem chodila po pracovních schůzkách a vytahovala z batohu místo notesu hračky a jablka jako Mikuláš.

Když mi po pár letech odešel můj no name batoh za pár éček z Neapole, začala jsem se pídit po náhradníkovi. Chtěla jsem něco, jako klobásovou tašku mého dědy. Něco malýho, lehkýho a úplně jednoduchýho. Nepotřebuju speciální kapsu na pero Parker, ani nouzovou píšťalku pro případ, že mě zasype lavina. 

A eM mi doporučil Fjällraven Kanken. Švédského krasavce s pověstí ne-zni-či-tel-né-ho. Tohle jediné slovo mělo asi hlavní podíl na tom, že jsem do něj investovala dva litry, protože jsem počítala s variantou, že do tohohle batohu si bude skládat veganskou klobásu v mastným papíře ještě můj vnuk.

Uplynul jeden rok. Já vím, pro brojlera je to třeba celej život, ale pro Kankena to měl být jen jeden z mihotavých okamžiků věčné slávy. Nebyl.

Kraken po tom roce totiž vypadá, že zažil (nejspíš i způsobil) jadernou válku a misi posledního batohu na Zemi. Misi, při které držel za popruhy malé dětské batůžky, když za nimi statečně a bez jediného zaváhání skočil do smrtícího jezera plného kyseliny. Misi, při které zachraňoval neohrabané staré krosny z hořícího domu. Misi, kdy vlezl za bouřky na strom pro koťátko a vrátil se dolů sám, jen s obtiskem přiškvařených chlupů.

Ve skutečnosti se stalo jenom to, že jsem ho nosila každý den. (Ale co jiného by se s batohy, ksakru mělo dělat? Mám se mu za to snad omluvit?) Taky se třikrát pral, takže už to není Kanken, ale značka bílého kolečka. Při zátěži se mu rozjíždí zip a dole se mu začíná rozjíždět díra úplně mimo vaši představu civilizovaného otvoru.

V nejmenovaném e-shopu mi odpověděli, že ho pošlou na prozkoumání výrobci. Do Švédska. Tss, znáte zakladatele Ikea? Vsadím se, že tohle bude stejný škudlil, co mi na to napíše, že šlo o nešťastné nepochopení, protože jsem si zakoupila dekorativní předmět určený k zavěšení na zeď a ikonické fotky na Instagram.

Potřebovala bych nový batoh. Malý (do 16 litrů, jinak jsem ho schopná naplnit zbytečnou zátěží), lehký a ne-zni-či-tel-ný prosím. Má někdo z vás tip?