Dieta podle Psice

Když jsem byla ještě na škole, rozlišovali jsme pivní dietu, nejedení do šatů na taneční a rohlíkovou dietu (když došlo kapesné od rodičů). V posledních letech se to ale kolem mě začíná hemžit krabičkovými dietami, dělenou stravou, dietou podle krevních skupin a známých osobností, astronautické instantní nápoje, breathariánství, a taky se pomalu začínají objevovat první vrstevníci – cukrovkáři.

V každém případě většina příslušníků dietní sekty  vypadá na první pohled hrozně duchovně a povzneseně. Něco jako „Vůbec se neomezuj, však nemusíme jíst oba. Klidně si dej ten tatarák (a zaplň si střeva hlísty a 2.000 kilojouly), mně stačí neperlivá voda, protože jsem dneska snědl už jáhly a půlku jahody a právě jsem v očišťující fázi. Víš?“ Je úplně jedno, kolik vážíte, ale připadáte si v ten okamžik jako vyžrané laločnaté prase, jehož myšlenkový přesah končí u denního menu restaurace a letáku z Kauflandu.

A tomu jsem se rozhodla učinit přítrž. Také já umím být éterická bytost, živící se jen salátem z okvětních plátků růží a korejskou poezií! A protože téma dne u mě není redukce, ale spíš důkladné proprání ojetých součástek, rozhodla jsem se pro sedmidenní detox. Můžeme tomu říkat taky Poustevnická dieta, nebo Sedm Dnů Smutku, protože tahle dieta zahrnuje absenci všech lidských potěšení od cukru, soli, kofeinu, lepku, alkoholu…mám pokračovat? Tahle dieta ční mezi ostatními prostě jako absinth mezi zelenýma.

První den byste čekali, že se budu v emocích svíjet pod stolem a krást cukřenku, ale to se šeredně mýlíte. První den byl úplně v pohodě. Netvrdím, že luštěninová polévka bez soli nechutná jako bahnitá kaluž z kravince, ale není to v tuto chvíli podstatné. Bylo mi povzneseně a soucitně jsem se dívala na lidské tvory pode mnou, kteří se živí pivovarským gulášem. Soucit si  musíte budovat, abyste dostali své astrální tělo na vyšší úroveň a nepůsobili na ostatní jako strašná píča. Pijete čerstvě  vymačkanou karotkovou šťávu a pociťujete první čůrky a potůčky pramenící energie. A vy blázni jste si kdysi na únavu dávali kafe!

Druhý den se energie někam záhadně vytrácí. Asi za astrálním tělem a soucitem, protože mě už vůbec nebaví zírat od rána do večera na to, jak se moji přízemní bližní neustále něčím cpou. Sraz s Luckou v kavárně. Zatímco si Luc poroučí sachr a dvojité presso, já si objednávám bylinný čaj tak zoufale neartikulovaně, že se mě číšník dotazuje natřikrát. „A co k tomu?“, nestydí se úlisně pokračovat a vůbec netuší, jak blízko byl k tomu, aby měl sachr od ucha k uchu.

Třetí a čtvrtý den jsou ve znamení hluboké rezignace a tělesného úpadku. Ty blafy nedají jíst. Mám halucinace z hladu, protože kdykoliv si uvařím várnici nesolené rýže a zeleniny, sním několik soust a zbytek té šlichty vyliju do záchoda; odmítají to dokonce i děti, které u nás občas přistihnete vyjídat odpadkový koš nebo zvláštní předměty jako například mou rtěnku. Potřebuju pořádný kafe, litry kafe, ne meltu. A to si samozřejmě nedám, protože tenhle experiment neprojedu na zrovna na kofeinu.

Pátý den je, přátelé, zrovna dneska. Kdybychom žili na samotě u lesa, najdete mě skrčenou v krmelci u lizu. Ale protože žijeme ve městě, najdete mě nad talířem čočkové polévky, kterou si solím vlastními slzami sebelítosti. Ještě dva dny. Připadám si už jako světec. Průhledný a nazelenalý světec. Zítra vstanu, a budu žehnat zákazníkům před mekdonaldem a pozítří budu vylizovat kečup a olej z odhozených obalů od hranolek. Ale potom přijde Velký pátek a mé utrpení bude u konce.  A to vám teprve napíšu pořádný post o jídle!

Vitajte na Slovensku!

hovoritě rusky?

Chtěli jsme si poslední letní víkend užít v lese, pokud možno s výhledy a pokud možno bez lidí. Obojí se nám splnilo. Místo původního Slovinska jsme pozměnili destinaci o jedno písmeno blíž na Slovensko. O slovenské Poľaně se píše jako o „krajinném celku Slovenského středohoří. Jedná se o silně erodovaný stratovulkán. Od roku 1981 je toto slovenské pohoří vyhlášeno chráněnou krajinnou oblastí.“  Ale jenom tady se jako obvykle dočtete celou pravdu o tom, že jde o izolované místo osídlené šavlozubými tygry a domorodci, kteří se dorozumívají pouze místním dialektem a jejich rázovitou řeč nijak nepoznamenalo ani třicet let v ČSSR.

To si třeba jdeme si takhle po chodníku, notně vyhládlí po dlouhé cestě a mlsně se rozhlížíme po nejbližší haluškárně, když se proti nám vynoří postarší muž. Člověk, od kterého byste očekávali, že při písni „Zvonky šťastie“ prohrabával kdysi na dydžině místní Darině trvalou ondulaci a má ve stojanu chronologicky seřazené všechny kazety od Goťáka. Ne. Při otázce na nejbližší restauraci ztuhne a autisticky vrtí hlavou, jako bychom si zapomněli sundat skafandr a elektrody z hlavy. „Reštaurácija?“ zkouší to Milý.

“Já vám ale vôbec nerozumiem“, vyjádří se konečně ten tichý muž upřímně. „Ale možme hovoriť rusky“, nabídne vzápětí přičinlivě. Ztracen v překladu zůstal i pokus získat v supermarketu k nákupu tašku  (jak se řekne slovensky igelitka proboha!?), na baru jsme zase byli za „tyčehuny“ a po odtajnění identit se nám vysmáli za Prahu. Ale to už nezapočítávám do místních specifik, protože za Prahu se vám vysmějí všude.  Mimochodem reštauraciju jsme nakonec našli a byli jsme ohromení:  místo halušek pizza s bryndzou a klobásou a turecký gyros. Globalizaci (na rozdíl od češtiny) nezastavíš!

Nabídku krčem ale výrazně vylepšovala lokální čučoriedkovice a samozřejmě jsme se nepřijeli opít ani najíst, ačkoliv z toho zatím můžete nabýt mylný dojem, nýbrž vystoupit na vrchol Poľany. Dva chlapíci u parkoviště byli jediní lidé, které jsme za celý den potkali. Cedule „Pozor, medvědi“ u prvního stanoviště mě donutila poněkud zbystřit smysly, zvlášť poté, co Milý začal rozebírat etologické teorie, že takový medvěd potřebuje na zimu nabrat podkožní tuk z masa a ne borůvek. Potom jsem se dočkala. Stezku v nejhustším lese přeťalo zachroptění aliena. Z druhé strany kontrují mutanti. V Česku byste si pomysleli něco o ožralých myslivcích a vzrušovali se pouze v případě, že máte zrzavé vlasy a tudíž vám bezprostředně hrozí záměna s liškou a odstřel. Tady je ale jasné, že nejde o lidi, protože se tu jednoduše nevyskytují. 

Jeleni! „Jeleni jsou lepší možnost než medvědi“ komentoval to Milý, „ačkoliv během říje mohou napadnout i člověka a roztrhat ho na parozích na cucky“. Ale aspoň nevylezou na strom, utěšuju se a už si hledám ten svůj. Hýkání nás doprovází, bestie běží rovnoběžně pod námi a řvou jako o život. Zázrakem krvežíznivým jelenům unikáme a vracíme se obloukem k památníku partyzánů. Před třiceti lety před ním údajně byla položená vojenská helma a rozmlácený samopal, se kterým Milý střílel svou sestru, když tu byli na rodinné rekreaci. Dnes před ním leží pár šišek a všude je ticho. A právě to je tady nejlepší.

Postřik na kuny

Odmala jsem zažívala nevinné dětské orgasmy ve dvou kšeftech: papírnictví vonící rozlitým Kanagonem, kde byly k dostání propisky s tekutou náplní s přelívajícími  autíčky (máma ji měla a půjčovala jen za dozoru) a komunistická drogérka, kde bylo k dostání všechno – od dámských vložek Hygema po arzen na trávení nepohodlných krys a záletných manželů.

A protože podzimní prázdniny v malém městě byl pro Čičman zřejmě takový opruz, až se jí psychosomaticky rozlezl po celém zadku a okolí, vydala jsem se do městečka prozkoumat drogistické příležitosti roku 2014. Centrum už je pochopitelně osázené výsledky práce agilních regionálních manažerů známých brandů, ale zrovna dnes a tady se nechci stát člověkem. Kousek od náměstí zahlédnu totiž starý známý nápis a školní tabuli s akční nabídkou, která stojí fikaně uprostřed chodníku, aby se o ní mohli přerážet důchodci a lidé zahledění do mobilu. Moje komunistická drogérka!

Na tabuli je kaligraficky vyvedená dnešní nabídka. Želatina do zavařenin, rašelinový substrát a postřik na kuny, do kteréhož sousloví nějaký uličník umně vepsal písmeno „D“. Nechtíc se při vstupu směju při představě toho pičifuku, když vtom dostanu nepřipravena do nosu přímý úder těžkotonážním odérem pracího prášku, guána a ředidla, s doznívajícím buketem laciných parfémů, takže málem zavrávorám do hromady motyk u dveří. Interiér a systém prodeje zůstává zachován od padesátých let. Na začátku sáhodlouhého pultu nafasujete růžový vikslajvantový košíček z NDR a pomalu postupujete frontou, přičemž své požadavky musíte na prodavačky hulákat jako vojenský oficír ze tří metrů. Takže pěkně stručně a jasně, tady není čas na žádné vystávání před regálem a váhání mezi odstíny tvářenky.

Stařenka přede mnou tady buď už těch dobrých padesát let nakupuje, nebo je nahluchlá, každopádně objednávky zvládá s lehkostí mistra. „Jednu alpu!“ zařve prodavačce do tváře, až se jí zatřepotá umělohmotná krajková čelenka ve vlasech. A postupuje dál ke kase. Za námi se už vytvořila fronta a začínají mi vlhnout dlaně. Takový ten potivý reflex, když na vás má na meetingu přijít řada. Musím to dát napoprvé a zbytečně to neprodlužovat. 

„Krém proti opruzeninám“, zařvu po vzoru mé předchůdkyně, prodavačka kývne a houkne zpátky: „Jako na vlka?“

„Krém na vlka“, chytá si Pižmič hlavu do dlaní a dusí se smíchy. „A máte ještě krém na lišku“, vysouká ze sebe ještě v křeči a náš povolený pětisekundový limit na nákup je rázem vyčerpán. 

„Víte, ne na vlka“, snažím se asertivně pokračovat a naskakuje mi okamžitě krém na kuny, možná i s tou hvězdičkou po en, „já myslela dětskou mast na opruzeniny, jako na ni“, ukazuju na spící Čičman v kočárku. Ten je však pod pultem a hradbou ze zlevněného Persilu, takže ji prodavačka neregistruje. „Jakou mastičku na ni?“ dožírá se pomalu a já musím pokorně uznat, že spravedlivě. Výrostci ve frontě, co si přišli pro kondomy a pleťovou vodu na jebáky už nevydrží dál mlčet. „Pani, máte muchu na ni!“ Což přivádí už téměř civilního Pižmiče do další agónie smíchu.

Žena za pultem se dovtípí a práskne mi do košíku lahvičku s modravým obsahem a dětský pudr. Aviril! Končím tichým přáním, ať mi tohle retro žádné vyvoněné frenčízy neseberou!

Dámská gastroneděle

Myslím, že nedělních rodinných historek tu bylo až až, takže házím do placu taky jednu dámskou. V neděli odpoledne se scházíme na nádraží ve třech ženách a dvou fenách. Houba, kterého vlastně taky řadíme do ženského týmu, se zbaběle omluvil a budovatelským krokem nakráčel do práce dodělávat prezentaci. Dámská trojka se al ukázalo jako úderné sdružení. V Berouně před nádražím jsme vytáhli plavecké ručníky a uvelebily se k prvnímu lahváči dne. Čekala nás táhlá cesta do kopce a s poledním slunečním svitem není radno si zahrávat.

Okolo jedné dorážíme do base campu Eldorádo. V nejistých vzpomínkách vybarvím holkám tenhle podnik jako exkluzivní gurmánský ráj ukrytý před posh Pražáky v lůně střediskové vesničky.

Bohužel zase očividně kecám. Na oflusaném jídeláku je narychlo naškrábán jen nakládaný hermelín, hranolky a smažák. „A šel by ten smažák aspoň s vařeným bramborem?“ ptám se paní v pocintaném tričku, co právě klopí větráka po hostech. Nešel. „K jídlu jen to, co se dá hodit do friťáku“, oznámí nám kuchařka, pinglice, managerka a stálý host v jednom. Radši spolknu otázku, jestli hází do friťáku i nakládaný hermelín, dáme si k obědu pivo a valíme dál. Na lom!

Tam zjistíme, že pofukuje větérek a tak se plány na velkolepé sportovní výkony modifikují na namáčení kotníků a dopíjení drinků, abychom snížily zátěž v batozích. Nejlepší podnik dne na nás čeká. 

Na nádraží si kromě zpoždění vlaku všimneme oprýskané cedule se směrovkou na lokální pivovar. Nepropadáme hned planému nadšení, protože podobná směrovka vede i k jídelně zarostlé kopřivami vedle nádražní budovy, přesto jde o projekt hodný prozkoumání. Někde uprostřed paneláků propadáme beznaději. Před námi je už jen šroťák starých dodávek. Ale nadějný je nasládlý smrad sladu. Nebo moči? Ba ne, uprostřed smeťáku trčí opadávající barák s cedulí Berounský medvěd!

Zasedáme a chvíli se dohadujeme u pivního lístku. Pšeničné, nebo kvasnicové? Světlé nebo polotmavé? Neocitly jsme se v časové smyčce? Personál tady rozhodně nepospíchá. Přesto i na zahrádku zabloudí číšnice. Vypadá, že ji přítomnost hostů trochu zaskočila. A spousta našich otázek se vyřeší samovolně tím, že vybraná piva nemají. Objednáváme pivo se jménem, ale klidně mě zastřelte: už se nikdy nedozvím, jestli to byl Honza nebo Vašek. Chutná báječně, takže si necháváme ujet další vlak a když nám pinglice po druhé pochůzce plácne jídelní lístky doprostřed stolu, jen se zapráší. 

A tady se ukazuje, že smůlu na jídlo mám mít dnes jen já. Zatímco si Lucka pochutnává na pivovarském guláši, moje kuřecí stehno je krvavé jako slepice přejetá sekačkou.  Personál to nazve politováníhodným omylem a obratem přináší nakládaný hermelín. Tvrdý a nenaložený. To už mám ale kurva hlad a náš stůl začíná mít stigma problematických zákazníků. Zvlášť poté, co Martě vyskočí feny zprudka pod lavicí, načež se zvrhne celá půlka pivního setu a rozlitá piva po zemi vypadají k nerozeznání od toho, jako kdybychom si nestihly dojít ublinknout na záchod. „Můžete nám ještě říct, jaké je tady heslo na wifinu?“, zasadí tomu tečku Marťa s mobilem. „Hehé, wifina!“, baví se pinglice a zavolá i kolegu, aby si takovou legraci nenechala pro sebe. „Prej heslo na wifinu“ ukazuje na nás. 

„Ale jděte“, řekne nám mateřským tónem, když se vysměje dosyta. „Dejte si radši pivo a ty internety si nechte na doma!“ Což opatruji jako zenové moudro tohoto upracovaného týdne!

Roger

Černý týden Žmurova bezstarostného prázdninového režimu se přiblížil a udeřil. V pondělí jsme ho poprvé vypravili do nové školky. Papuče a pro jistotu vícero náhradních tepláků a trenďárů pro případ, že by nové dojmy neunesla nejen psychika, ale i svěrače. Do školky šel až s mrazivým klidem. Ne s radostí, ale zodpovědností mladého muže první den v práci a to podotýkám, že se ještě ráno kontrolně přeptal, jestli se nepletu a nejde se rovnou do školy (tam by šel asi taky úplně v klidu, jen by si vzal místo sáčku aktovku).  „To se mi nezdá“, říkala jsem Milému a s každým zazvoněním telefonu jsem se běžela oblékat v předtuše, jak sprintuju pro uplakané dítě. Nezvonil.

„Ten váš Žmur, to je poklad“, rozplývá se učitelka, když si pro něj jdu po obědě. „On je tak skromný a spolupracující. Skoro mám pocit, jakoby to všechno dělal jen proto, abych měla radost, když tu dnes pláče tolik dětí. I ten oběd snědl do poslední lžičky, jako kdyby nechtěl urazit kuchařku“, pokračuje a mně je hloupé ji přerušovat, ale tady evidentně došlo k omylu. Žmur, ten malý odrzlý egoista, co doma přivazuje svou mladší sestru ke křeslu a pomáhá jen s vidinou zisku. K mému překvapení se však za učitelkou objeví opravdu Žmur. Povzbudivě se na ní usměje a zamává na rozloučenou. První cena Alfréda Radoka za nejlepší mužský herecký výkon.

Vyprávím to doma Milému a nechce mi věřit. „Tak zas aby z něj nerostl Martin Nejezchleba“, krotí mé nadšení. Martin Nejezchleba je Milého spolužák z prvního stupně základky, kterého si ostatní nepamatují kvůli celostátnímu vítězství v matematické olympiádě, ale skrz to, že se dal bez většího úsilí svázat, zamknout do šatní skříňky a kutálet ze schodů.  „To snad ne!“ hrozím se. „Určitě tam zlobí stejně jako doma. Možná to je s tím chválením jenom nějaký psychologický trik“. Na Nejezchlebáče přece rozhodně nemá genetické dispozice. Milý proslul jako největší sígr ve školce a ani já jsem nestála na žebříčku pedagogické oblíbenosti vysoko. Alespoň ne potom, co jsem se pokusila o útěk zadní brankou, roztrhla si lýtko o tříkolku a kamarádila se s místní verzí  Zilvara z chudobince, co do školky zavlekl vši. Když mě jednou dědeček vyzvedával a odváděl ze školky, Zilvar po něm neohroženě vystartoval a zakousl se mu do ruky jako buldok, až mu zůstaly na zápěstí promodralé otisky zubů. Nikdy po tom už pro mě tohle žádný muž neudělal.

Druhý den si učitelka stojí za tvrzením, že kdyby měla plnou třídu Žmurů, mohla by si vzít rovnou dovolenou. „A co jste tam dnes vlastně dělali“, sonduju nenápadně cestou domů. „Éé, vzpomíná dlouze Pižmič. „No, holky si hrály na princezničky“ (hluboký povzdech a vyvrácené oči). „A kluci? Hráli jste si spolu s autama třeba?“ snažím se ho nenápadně manipulovat. „Jo, kluci si tam hráli s autama“, nedá se Žmur. Kluci. „Hm a ty?“ „Já jsem seděl u stolu a četl jsem si knihu mami.“ A je to tady! Nejezchleba!

Druhý den mi ráno volá Milý. „Copak, nechtělo se mu?“ ptám se. „To ne, ale v šatně tam byl ještě nějakej jinej otec s děckem. No a ten ňouma zrzavej říká tatínkovi: „Hele tohle je ten divnej kluk, co chodí s náma“ a ukazuje na Žmura bačkorou. Měl jsem sto chutí počkat si na něj u záchodů, až jeho fotr vysmahne. No a ten jeho táta se tak nezúčastněně a rozvlekle ptá „Aháá a jak se jmenujéé“ a vrací mi pohled, to víte, ty děti. A zrzoun to definitivně zazdí „Nó, já nevím, má takový divný jméno, táto. Roger!“