Vitajte na Slovensku!

hovoritě rusky?

Chtěli jsme si poslední letní víkend užít v lese, pokud možno s výhledy a pokud možno bez lidí. Obojí se nám splnilo. Místo původního Slovinska jsme pozměnili destinaci o jedno písmeno blíž na Slovensko. O slovenské Poľaně se píše jako o „krajinném celku Slovenského středohoří. Jedná se o silně erodovaný stratovulkán. Od roku 1981 je toto slovenské pohoří vyhlášeno chráněnou krajinnou oblastí.“  Ale jenom tady se jako obvykle dočtete celou pravdu o tom, že jde o izolované místo osídlené šavlozubými tygry a domorodci, kteří se dorozumívají pouze místním dialektem a jejich rázovitou řeč nijak nepoznamenalo ani třicet let v ČSSR.

To si třeba jdeme si takhle po chodníku, notně vyhládlí po dlouhé cestě a mlsně se rozhlížíme po nejbližší haluškárně, když se proti nám vynoří postarší muž. Člověk, od kterého byste očekávali, že při písni „Zvonky šťastie“ prohrabával kdysi na dydžině místní Darině trvalou ondulaci a má ve stojanu chronologicky seřazené všechny kazety od Goťáka. Ne. Při otázce na nejbližší restauraci ztuhne a autisticky vrtí hlavou, jako bychom si zapomněli sundat skafandr a elektrody z hlavy. „Reštaurácija?“ zkouší to Milý.

“Já vám ale vôbec nerozumiem“, vyjádří se konečně ten tichý muž upřímně. „Ale možme hovoriť rusky“, nabídne vzápětí přičinlivě. Ztracen v překladu zůstal i pokus získat v supermarketu k nákupu tašku  (jak se řekne slovensky igelitka proboha!?), na baru jsme zase byli za „tyčehuny“ a po odtajnění identit se nám vysmáli za Prahu. Ale to už nezapočítávám do místních specifik, protože za Prahu se vám vysmějí všude.  Mimochodem reštauraciju jsme nakonec našli a byli jsme ohromení:  místo halušek pizza s bryndzou a klobásou a turecký gyros. Globalizaci (na rozdíl od češtiny) nezastavíš!

Nabídku krčem ale výrazně vylepšovala lokální čučoriedkovice a samozřejmě jsme se nepřijeli opít ani najíst, ačkoliv z toho zatím můžete nabýt mylný dojem, nýbrž vystoupit na vrchol Poľany. Dva chlapíci u parkoviště byli jediní lidé, které jsme za celý den potkali. Cedule „Pozor, medvědi“ u prvního stanoviště mě donutila poněkud zbystřit smysly, zvlášť poté, co Milý začal rozebírat etologické teorie, že takový medvěd potřebuje na zimu nabrat podkožní tuk z masa a ne borůvek. Potom jsem se dočkala. Stezku v nejhustším lese přeťalo zachroptění aliena. Z druhé strany kontrují mutanti. V Česku byste si pomysleli něco o ožralých myslivcích a vzrušovali se pouze v případě, že máte zrzavé vlasy a tudíž vám bezprostředně hrozí záměna s liškou a odstřel. Tady je ale jasné, že nejde o lidi, protože se tu jednoduše nevyskytují. 

Jeleni! „Jeleni jsou lepší možnost než medvědi“ komentoval to Milý, „ačkoliv během říje mohou napadnout i člověka a roztrhat ho na parozích na cucky“. Ale aspoň nevylezou na strom, utěšuju se a už si hledám ten svůj. Hýkání nás doprovází, bestie běží rovnoběžně pod námi a řvou jako o život. Zázrakem krvežíznivým jelenům unikáme a vracíme se obloukem k památníku partyzánů. Před třiceti lety před ním údajně byla položená vojenská helma a rozmlácený samopal, se kterým Milý střílel svou sestru, když tu byli na rodinné rekreaci. Dnes před ním leží pár šišek a všude je ticho. A právě to je tady nejlepší.