neděle 21. března 2021

Emův nový účes

 

Jestli jsem se za ten poslední podělanej rok v něčem posunula, a to je kadeřnická soběstačnost. Dřív jsem považovala kadeřnické úkony za něco, co se svěřuje odborníkům. Zuby si taky sami neplombujete a císařský řez se taky nedělá doma na lince, žejo. I když s rozmachem domácích porodů a koktejlů z placent… ale o tom to dneska nebude.

Chtěla jsem tím říct, že jsem pro závislost na kadeřnicích stejně neměla objektivní důvody. Jestli si pod pojmem návštěva kadeřníka představíte takový to spokojený rozvalení před zrcadlem s očekáváním kvalitního vlasového sexu, tak moje návštěvy kadeřnic byly vždycky spíš jako schůzka s úchylákem.

Klíčový bylo udržet celou dobu pozornost na tom, kde má právě ruce. A pak utéct z křesla dřív, než provede něco, s čím zásadně nesouhlasím. Což většinou následovalo obratem po „ještě to trochu prostříháme“ nebo „jen malinko zarovnám tu ofinku“.

První loňský pokus o samoobsluhu dopadl tragicky. Výsledkem bylo, že jsem vypadala jako zvědavé štěňátko neustále klopící hlavu napravo, nebo pacientka po mrtvici. Záleželo jen na tom, jak jsem u toho vytřeštila oči. Postupně jsem se prostříhala k výkonům, za které jsem si vysloužila přezdívku „Schillerka“ a podle mého skromného mínění otevřené dveře do všech prestižních salónů krásy. Problém je, že jen do těch, které se věnují sebestříhání, jak odhalila čerstvá bolestná zkušenost s Emem.

Emovi samozřejmě nemohla perfektní kondice mého střihu ujít. S každým pramenem jeho přerůstajících vlasů se odvažoval jít ve svých požadavcích na kadeřnické služby níž a hlouběji. A jednoho dne se mě zeptal, jestli bych ho ostříhala. To byl novej milník našeho vztahu. Je to podobný tomu domácímu císařskýmu řezu – může z toho být spousta euforie, co za ty obavy stála. Ale taky ufiknutý kousky, který už nikam nepasujou. A to vaši partnerskou důvěru zrovna neposílí.

Rozhodla jsem se postupovat opatrně. Výsledkem první hodiny bylo pár chuchvalců, ze kterých by se dala udělat zimní paruka pro našeho křečka. Za mě vypadal jako Brat Pitt, ale to bylo pánovi málo. „Vždyť vypadám úplně stejně!“ zhrozil se Em a došel si pro zastřihovač vousů. Chci, abyste věděli, že si ho přinesl sám.

Následovala ostrá výměna názorů na téma „jak-to-doprčic-držíš“. Fakt by mě zajímalo, kolik chlapů by doma uvítalo partnerky, které mají zkušenost s úchopem zastřihovače vousů. Em mezi příznivce vousatek bohužel patří.

Když už jsem se ten bazmek naučila ovládat, šlo to lehce. Až moc. Prameny lítají po celém pokoji, děti napjatě zadržují dech nebo hlásí aktuální podobu. „Teď vypadáš jak indián tati. A teď jak černošskej raper!“

„Mně už je to všechno jedno“ odpovídá Em odevzdaně. „Asi bude nejlepší, když se to vezme teda rovnou dohola.“ Chápete to? Kadeřnice by mu za to napočítala cenu za čtyři klienty.

Baterky v zastřihovači došly právě ve chvíli, kdy Emovy vlasy ze všeho nejvíc připomínaly remízek v čerstvě zoraném poli. V severokorejském katalogu povolených účesů by to bylo „nahoře párty, po stranách koncentrák“. Em zaslepený svým zoufalstvím a chuchvalci v očích vybíhá a zapojuje vybitej zastřihovač do jedný z padesáti nabíječek v prodlužce. A trefí se do tý nejzáludnější – konektor sice odpovídá, ale vnitřní napětí bohužel ne. Zato o napětí v pokoji by dalo krájet voltmetrem.

V zastřihovači to fialově zabliká, a tím je naše kadeřnická show u konce, dámy a pánové. Pozdější pitva prokáže, že je vevnitř je spálenej na uhel. Stejně jako mé kadeřnické sebevědomí. Je pátek odpoledne, dohola bude nejdřív v pondělí. Em si na svou agrární krajinku s remízkem nasazuje kulicha i když zvoní jen kurýr a netrpělivě vyhlíží zásilku nové vlasové sekačky. Myslím si, že to je všechno jen o trpělivosti. Vždyť kolika lidem posraly život kadeřnické učnice? A kolika Schillerová?!



pondělí 15. března 2021

Žalovat se nesmí, ale hlásit se to musí

 

Tak tuhle taxonomii bonzáctví jsem na základce fakt nikdy nepochopila. Kde přesně končí čestný hlášení a kde začíná zóna žalování? Aspoň u nás ve třídě to bylo rozdělený genderově. Holčičky hlásily házení houbou na strop a kluci z pozice obvyklých podezřelých ty samý delikty většinou žalovali.

Můj děda řikal, že hlášení je českej národní sport. Když šla pod jeho barákem paní Čulíková, měla jsem tu výsadu, že jsem mohla nabrat ze dřezu vodu do inzulínky po babičce a postříkat ji z okna. Hlavně nenápadně, radoval se děda jako malej Jarda. A infantilní to fakt bylo, co si budem, i když byla paní Čulíková maloměstská hlásitelka číslo jedna.

Kdybych měla inzulínku, myslím, tak se mi po uplynulých dnech vzpříčí v kapse hned několikrát.

Ve středu jsem měla sraz s kamarádem Pepou na hodinovou svižnou procházku Žižkovem. Po seběhnutí Vítkova dáváme krátkou pauzu na vydýchání uprostřed mostu přes Koněvku. Pod námi září projíždějící auta, dvorky schovávají do tmy harampádí, co není vidět z ulice, naše kontaminovaný a navlhlý respirátory odpočívají v kapsách. Policejní auto za námi přijede jak po špičkách. Nevím, jak to dává váš mozek, ale ten můj v tváří v tvář reflektorům vždycky začne vyšilovat a panicky listovat katalogem prohřešků za poslední rok a půl. Nezapomněla jsem v krámě zaplatit? Neotrávila jsem Ema tím tempehem po datu expirace? 

„Dobrý večer, máte respirátory?“ ptá se měšťák. „A mohli byste si je nasadit? Nechceme prudit, ale jedeme na udání. Někdo hlásil venkovní pohyb osob bez respirátorů...“ podívá se strážce pořádku výmluvně na dům před námi. Na dům, jehož nejbližší okna jsou od nás zhruba dvacet metrů vzdušnou čarou. Nasazujeme si poslušně respoše. Policajti si oddechnou, že nás nemusí zaklekávat a jestli si může oddechnout někdo za závěsem vlastně fakt netuším. Na tu dálku bych byla hypoteticky schopná někoho nakazit jen kdybych skočila z mostu na barák a vyšplhala po omítce jako hrabě Dracula.

Tím ale můj výjimečně společenský týden teprve nabírá prostor na další hlášení. Ve čtvrtek Houbič slaví narozky, a protože ty loňský zhatil lockdown, rozhodne se letos pro odvážnou párty o pěti lidech. Z těch pěti měli čtyři účastníci covid v posledních třech měsících.

Problém je, že holky dojedou taxíkem krátce po deváté, tedy po policejní hodině. A je hezké, že náš dům je ostrůvek zájmu o bližního svého ve velké a anonymní Praze, protože zanedlouho po jejich příjezdu zvoní majitel domu. Ve vzniklé panice nás chce Houbič zavřít do vestavěných skříní, kde si můžeme psát deník jako Anna Franková. 

A ano, opět si můžeme oddechnout, protože na prohlídku bytu neměl koule ani majitel a policajty tentokrát jako zázrakem nevolal nikdo. Ale ta pachuť z přetrvávající otázky „kurvaproč???“ je horší než tuzemák s kofolou. Místo opojnýho pocitu, jak to společně zvládnem, jsem už asi definitivně pokročila do fáze těžký kocoviny, kterou nezachrání ani dvojitej panák naděje v lidstvo hned po ránu.

úterý 9. března 2021

Hrachovková výzva

 

Víte, co je poslední stádium pesimisty? Když začne hledat na věcech aspoň proton něčeho dobrýho. Je to stádium rozkladu a přeměny, ve kterým mu není komfortně, ale na to se stejně nikdo neptá.

Najít proton něčeho dobrýho na online výuce je hodinářská práce. O přestávkách poslouchám videa z TikToku a v hodinách jsem svědkem postupného rozpadu osobnosti učitelky nebo zabavuju katalog Lega mazaně ukrytý pod pracovním sešitem z matematiky. Naštěstí se připomněl správce naší jídelny. V jeho mailu bylo nasekaných víc gramatických chyb než ve Žmurově diktátu a nechyběla ani tradiční hromadná obžaloba rodičů, kteří mají nedoplatek na kontě. Přes to všechno se mi cvičeným okem v jeho sdělení podařilo odhalit pozitivní věc – nabídku odběru obědů od 12 do 12:45. A v mé hlavě se okamžitě zrodil plán.

Abyste pochopili souvislosti: Naše děti v jídelně prakticky nejí. Oběd v jídelně je pro ně něco jako jít na freak show s kámošema. Občas se vám z nějakých obzvlášť nechutných kousků zvedne kufr, ale většinou se dobře pobavíte a upevníte sociální vazby s vrstevníky sdíleným odporem. Což je nám špatným matkám celkem u prdele. Co ale zvedne ze židle i předsedkyni klubu špatných matek je, když děcko rozrazí dveře, vyvrhne aktovku na zem a zařve, že má hlad – a to všechno půlhodinu po tom, co už přece obědvalo.

„Hlad? Přiznejte se, co jste dělali v jídelně?“ ptám se jako největší lakomec na světě a bráním lednici vlastním tělem. Nejsem jen špatná matka, jsem taky investor, co za tyhle tristní výsledky platí měsíčně pětistovku na jednoho.

„Dneska to bylo strašný, mami. Představ si, že z toho masa lezly žíly jak z Karlose Vémoly.“

„Něco zelenohnědýho, nevím, jak se to jmenuje. Už si můžu namazat chleba?“

„Bramborová kaše posypaná mákem a cukrem.“

Ptala jsem se spřátelených matek a všude to bylo stejný. Všechny děti ale projevují paradoxní zájem do jídelny chodit, což upevňuje mé podezření na obědové panoptikum.

Ema to taky zajímalo, a tak zbývalo jediné: zakliknout meníčko a dostavit se ve stanovenou dobu s vlastním jídlonosičem. Ikonická hrachovka s uzeným, na tom snad není ani co pokazit, ne? Zapřísahám se před dětmi, že ji sním do poslední lžíce.

Před školou na slavnostní otvíračku čekám úplně sama, což samo o sobě nevzbuzuje přehnaná očekávání o úrovni podniku – na rozdíl od fronty na vyhlášené pho na Jiřáku, kam můžu jen závistivě pošilhávat. Aspoň nikdo neslyšel, jak mě kuchařka vyřvala kvůli tomu, že jsem zapomněla posraný čipy nezbytný k výdeji. Při sprintu zpátky domů jsem začala svého výchovného nápadu litovat naplno.

S trpkým úsměvem a kompletní sadou čipů nečekám frontu podruhé a hrachobraní může začít. Plesk! Naběračka zelené hmoty letí do krabičky a do ní mlaskne plátek uzenýho jak facka. Už teď jsem si poměrně jistá, že maso nedám.

Doma se všichni horečnatě seběhnou jako k dovážce z Four Seasons včetně osobní audience šéfkuchaře.

Podávám polévku, v objednávkovém rozhraní nazvanou anínská. Nikdo neví, co si pod tím má představit, mlčí dokonce i Google. Jestli mlčíte i vy, anínská polévka je voda s mrkví a spoustou kulinářské ignorance – nic víc, nic míň.

Em: „To je něco z koncentráku, ne? Nejmenuje se to po Anně Frankové?“

Žmur: „Fuj, tu si pamatuju! Ta mrkev vypadá jako blitky, že jo?“

Čičman po jedné lžíci: „Omlouvám se, už jsem úplně plná.“

Psice: „Náhodou. Kdyby tam nebyla ta mrkev, byla by to celkem dobrá uvařená voda.“

Přesouváme se k druhému chodu.

Em: „Myslel jsem, že mě na hrachu nemůže nic překvapit, ale tohle není hrách. Je to hmota odolávající gravitaci – všimněte si, že neodpadne, ani když dám lžíci dolů.“

Žmur: „Dejte mi kousnout toho masa, s tímhle děláme tyranosaura. Hele: Uáááhééé!“

Čičman: „Už si můžu namazat chleba?“

Pokud vás zajímá, kdo jediný měl výčitky svědomí vůči kuchařkám a plýtvání s jídlem, byla jsem to já. Dvě porce hrachovky jsem zvládla s vypětím všech sil a neradostnou vyhlídkou zácpy po následující dva týdny. Zbývají mi tu dva kelímky anínské a jeden a půl plátek masíčka dvou barev a tajemné chuti. 

„Tyhle žoužavý masa jsme na základce cpali do vázičky s plastovýma karafiátama“ sentimentálně zavzpomíná Em. Tak kdyby vám chyběly vzpomínky, nebo přebývaly hladové slepice, pište si o ně do komentářů.