Svět podle Romana

Pragulic, město očima bezdomovců.

Znáte? Mění pohled na prohlídky města s průvodcem. Vlastně díky němu pochopíte, že Praha by se dala rozkrájet gamma nožem na bambilion světů. 

O gotickém oblouku Prašné brány vám nemusí povídat jen ulízlý týpek s červeným deštníkem a logopedickou vadou, ale třeba Zuzka, která si pod ním v devadesátkách našlehávala heroin od Albánců. Nebo pod ním šlapal Roman a doufal, že večer natrefí na svolnýho chlápka s plnou peněženkou a minimem sadistických úchylek.

Právě Romana jsme si vybrali pro naši prohlídku i my. Prý je to skvělá protidrogová prevence i pro děti, ale popravdě jsem byla docela ráda, že jsme vyrazili napoprvé bez nich. V Romanově podání by se totiž mohlo bezdomovectví stát novým westernem.

1.   Rozehřívací kolo v Sherwoodu

„A přijde vůbec někdo?“ přešlapuje nervózně Em. Nakonec se ukáže, že starší manželský pár 65+ vedle nás nečeká na vlak, ale na Romana jako my. Potají tipujeme, proč si tuhle obskurní prohlídku vybrali. Paní Hanka v krajkové halence vypadá jako něco, co sem nějakou nešťastnou náhodou musel zavát průvan přímo z žehlícího prkna. Nejraději byste ji oprášili a posadili do cukrárny ke kapučínu a kremroli. Pan Jiří se tváří rozpolceně. Všem je nám jasné, že tu nechce být, ale gentlemanské přikázání mu nedovolí zanechat dámu v nesnázích. Roman je bezprostřední jako mladší brácha, se kterým jste se viděli naposled před týdnem. „Ahój!“ podává nám všem ruku, kterou si pan Jiří později tajně vydezinfikuje před budovou Naděje. „Ahoj Maruško!“ objímá se i se svou kolemjdoucí známou, jejíž bezzubá čelist s posledním párem odolných špičáků by se dala použít jako klepadlo na pekelnou bránu.

A začneme hned úvodním kvízem za pět bludišťáků. „Tohle byla nejkrásnější cikánka v Praze, každej si ji chtěl koupit“ zavzpomínal Roman. „Tak co myslíte, v čem Maruška frčí?“ zeptá se. „Heroin?“ začnu hned se silnějším kalibrem a vyhrávám první laciné bodíky. Laciné jsou proto, že tenhle tip sedne na většinu Romanových kámošů z nádraží. Někdo je čistokrevnej heroiňák, ale většinou se prý mixuje s pervitinem, prášky a chlastem – podle toho, jaká je zrovna akční nabídka dne.

2.   Porno kabinky

Vedle nonstop klubu Studio 54 na Hybernské, mekkou všech smažek, stojí erotic shop. Roman tady uklízí a tak nám může představit ošlehaného recepčního i neodolatelnou nabídku vstupu do porno kabinek za polovic. „Jen za 59,- na hodinu a můžete tam dělat, co chcete. Lidi se sem chodí třeba převlíkat do dámskýho spodního prádla. Však nikdo neříká, že musí jít hned o sex“ nabízí Roman alternativu panu Jiřímu, který se nerozhodně zaseknul mezi dveřmi jako angorský králíček před výběhem aligátorů.

„Řekl bych, že ho nejvíc zasáhla představa rychle mizející dezinfekce a dalších dvou nehygienických hodin před námi“ pošeptá mi Em, ale po návštěvě hodinového sex roomu pomyslíme na preventivní antibiotika asi všichni. V místnosti čtyři na tři metry je jen věšák a koženkový gauč. Koženka je uprostřed roztržená jako v ikonický gaučík v Ostře sledovaných vlacích. Co žije v matraci uvnitř a jestli na to zabírá Arpalit, nechceme vědět nikdo.

„Já jsem začal šlapat v sedmnácti“ řekne k tomu hrdě Roman, jako když se vám teenager svěřuje s přijetím do prestižního basketbalového týmu. „Kámoš se mě jeden večer zeptal: Romane, nechceš jít se mnou šlapat? Šli jsme do klubu a jeden chlápek se mě hned zeptal, za kolik jdu. Řekl jsem za sedm tisíc, hrozně moc, chápeš, s kámošem jsme se tomu smáli. Nechtěl mi to dát. Tak jsem mu řekl, že se nic neděje, ať jde za jiným. Že je to cena za nejlepšího v oboru. Vrátil se. A tak jsem začal šlapat a brát perník, protože s perníkem jde všechno líp. Hlavně to šlapání.“

3.   Doma se uklízí

Procházíme územím nikoho mezi Masarykáčem a žižkovským Balkánem. Koleje, prázdný flašky a sešlapaný krabičáky. „No fuj, tady je bordel“ míní paní Hanka. „To je na těch lidech nejhorší, že si po sobě neuklidí, když dopijí nebo dokouří“ a je na ní vidět, že by i ty tvrdé drogy odpustila, kdyby se po aplikaci smažky oblékly do čistého a způsobně odklepávali vajgly do popelníčku.

„Však uvidíš, u nás bude uklizeno. My kolem sebe odpadky neházíme, fakt. Žije nás tam pár, tamhle na kopci pod mostem“ odpoví Roman, čímž opět aktivuje Jirku, který se ve volné přírodě stihl trochu uklidnit, nebo zbylou dezinfekci vypil a dočasně se mu ulevilo.

„To snad nebudeme obtěžovat, takhle bez ohlášení“ ozve se Jirka, jako bychom měli nakročeno na diplomatickou státní návštěvu bez vázy z broušeného skla.

„Ale prdlajz“ smete to Roman bezprostředně. „Oni ví, že vás asi vezmu domů a jestli jim chcete něco dát, tak vás jen varuju, že to všechno půjde na chlast a na drogy.“

A tak stoupáme do kopečku pod mostem. Zdálky vidíme zelené střechy stanů a připadám si tak trochu jako na safari, nebo na návštěvě u domorodců, kde se tak nějak očekává, že z vás vypadne pár dolarů, nebo aspoň pastelky pro děcka.

Přivítání je srdečné. „Ale tak, máte to tady hezký“ řekne paní Hanka, protože se to na návštěvách říká. Pan Jiří odhodil své desatero gentlemana a pozoruje nás z povzdálí, aby stihl bezpečně utéct, jako při pozorování nížinných goril v na okraji konžského pralesa.

„A odkud všichni jste?“ snažím se o ice breaker. „Rakovník, Ostrava, Plzeň, Žižkov“

„No vida, Žižkov“ neudrží se zase paní Hanka. „Vždyť to máte tady za rohem, tak šup pěkně do tepla k rodičům…“ Než stihne Romanův spolubydlící odpovědět, přijde za námi malé kotě, které prolomí ledy bez jakýchkoliv dalších otázek.

„To je náš hlídací kocour, proti potkanům. Potřebovali bychom i psa, občas sem chodí vyhrožovat fetky s nožem.“  Stejně jako se na návštěvách řeší zahrádkářství nebo sousedské spory, řeší se tady zapletený případ pana Artura, který je údajně bez pervitinu největší dobrák v celý Praze. „On by se pro vás rozkrájel“ tvrdí aspoň spolubydlící. Jak pochopím z vyprávění, za Arturovu jedinou charakterovou vadu se dá počítat, že bez pervitinu nebývá skoro nikdy. „No, a jak byl vysmaženej, tak bodnul dealera nožem, mockrát. A druhej den byl eště překvapenej, že tam fakt leží v lese mrtvej, že se mu to nezdálo. Šel se pak sám udat na benga…“

Vyprávění ukončí drbající se kotě. „Nojo, blešky máme. To my všichni, viď“, dodá Roman. Pan Jiří udělá preventivní úkrok vzad a paní Hanka kotě s vypísknutím pustí z náruče. Návštěva je u konce, dáme na talířek pár drobáků pro štěstí. Aby se stanovému městečku vyhýbali dobří lidé na perníku. A potkani. Aby Romanovi vydržel optimismus a přesvědčení, že v životě nikdy ničeho nelitoval. Ahój, tábore pro dospělé bez večerky.

Mlčení hlodavců

Takový to, když někomu chceš snést modré z nebe, ale zabiješ to.

Zažili jste někdy lásku, ze které mrazí v zádech? Já jo. Úplně první z řady mých creepy milenců byl Radeček. Začátek našeho vztahu byl romantika. Čmajznul pro mě součástky z Merkuru, ojídal za mě škraloupy z hrnečků teplýho mlíka a plánovali jsme spolu útěk ze školky. 

Všechno bylo maršmelounový až do doby, kdy ručička na Ráďově termostatu lásky přesáhla bezpečné maximum a mířila k nekontrolované explozívní reakci. Ta nastala jedno odpoledne, kdy mě ze školky vyzvedával děda. Šli jsme s dědou za ruku k brance a Ráďa nás pronásledoval. Ve světě podle Rádi malá Psice nikdy neodchází. S chroptěním rotvajlera se dědovi zakousl do ruky a visel, dokud ho nesundala vyděšená učitelka. Dědovi zůstaly na zápěstí otisky mléčného chrupu a ve mně kromě přesvědčení, že tohle pro mě už nikdy nikdo neudělá, taky bodavý osten prozření, že chodím s psychoušem. 

Nepříjemný. Ale ještě mnohem horší pocit je, když jste ten psychouš vy sami. Třeba když se na gymplu zamilujete do kluka do druháku, stalkujete ho po chodbě, v hospodě mu ukradnete rukavici z kapsy zimní bundy a pak s ní spíte. Promiň Bažine.

Čičman měla v poslední době dvě lásky. Ondru ze třídy a Chlupinu. Jestli jsem vám to ještě nepsala, tak Chlupina v naší domácnosti prošla nějakým kvantovým skokem vědomí a stal se z ní deseticentimetrový pes. Neslyšela jsem o žádným křečkovi, který by slyšel na jméno, miloval sušené býčí penisy a aportoval mašličku z krepáku. Když před týdnem chytla rýmu, vařila jsem jí heřmánkový čaj s medem a citrónem. Vyléčila se.

O víkendu už Chlupina čiperně pobíhala po pokoji a Čičman jí vyráběla agility dráhu z lega. „A na konci ji ještě postavím stolek s hostinou za odměnu“ řekne Čičman a zaloví proklatě hluboko v plastové krabici s bambiliónem dílků. Krabice se nakloní do nebezpečného úhlu a pak s řachnutím dosedne zpátky na parkety.

Dráha byla hotová, hostina byla připravená a Chlupina nikde. Nepřišla na zavolání ani na býčí penis.

Proč vám píšu podrobnosti o tom, jak přesně bedna řachne o parkety, pochopíme o nějakou tu půlhodinu později. Když Em zvedne krabici a najde tělo.

R.I.P. Chlupino, byla jsi jedinečná. A pro ty, co byli na blogosrazu U Dandů, doplňuji pod morbidní téma „1000 strašných způsobů, jak může zemřít domácí mazlíček“ další řádku. Zalegnutí.

Podprsenkovej křeček

Pravidla kempu

Slepá ulička prázdninové evoluce

Když jsem se poznala s Emem, jezdil v létě s partičkou svých kámošů z Brna na čundr. Původně pánská záležitost se s lineárně vzrůstajícím počtem přítelkyň zvrhla, podobně jako volební právo a holící strojek na nohy.

To byla samozřejmě jenom předehra k tomu, jak se čundry ohnuly po narození dětí (do pobytu v rodinných penziónů s trampolínou). S jejich odrůstáním během ekonomické konjunktury akcie čundru naopak raketově vyletěly na portugalskou pláž a degustační večery přetékající portským a tapas.

Pak přišel koronavirus a nastavil nová pravidla společné letní dovolené. Letenky? Lockdown. Sedm volných míst v penzionu? Zapomeňte. Spacák? Předpověď počasí hlásí mimořádně silné bouřky. Jediné ubytovací zařízení, které neochotně akceptuje naše požadavky, nese hrdý název Autokemp Wilsonka na Dalešické přehradě.

„Mám poslední maringotku. Noční klid je vod desíti a ručníky si vemete vlastní“ diktuje si podmínky recepční kempu a my submisivně souhlasíme.

Na místo přijíždíme za tmy, takže všechno vypadá mnohem dobrodružnější, než se ukáže ráno za světla. Rybářské židličky u přívěsů se octnou v nebezpečném náklonu, když rezidenti nenápadně skenují, jak se sedm lidí vejde do maringotky pro čtyři.

„Takovej českej Ozark“ pokrčí rameny Em s odkazem na produkci Netflixu (konečně dokoukáno!)

„Akorát jsou tady všichni Langmorovi“ dodám ráno, když vylezu z maringotky po noci strávené na karimatce v kuchyňce. Po noci strávené s lidmi, které prokazatelně sužuje syndrom spánkové apnoe a košatou jabloní, odkud na střechu maringotky v nepravidelných intervalech padají nahnilá jablka přesně ve chvíli, kdy se domníváte, že teď už doopravdy usnete, přestože se ve vedlejší místnosti někdo dusí.

1. Válím se a leju

„Když muž se ženou snídá-á-ááá“ line se z rádia v bufetu, kam se vleču na ranní kávu. „Pre-co? Preso?“ utrhne se na mě paní za okýnkem, zatímco za námi netrpělivě podupává manželský pár s dětmi.

Že zdržuju s netypickou ranní objednávkou mi dojde, když roztočí pivo. „Dvanáctku, rumíka a pro děti kofču?“ zeptá se úplně jiným tónem a celá rodina jen blaženě přikývne. Dovolenkový koncept „leju od otvíračky do zavíračky“ tady generace táborníků vybrousily do dokonalosti.

2. Dětské gangy

„A ty tady děláš co? Jak se jmenuješ?“ přepadla mě v umývárně skupina oprsklých výrostků věkově od tří do dvanácti let. V Praze máme na posílení dětské sebedůvěry montessori kurzy. V Dalešicích stačí týden v kempu na to, aby děti vytvořily jednu silnou partu, co umí vykuchat leklou rybu na břehu, hacknout automat na tatranky a krást drobný s magnetem. Všimli jsme si, že lijící rodiče je krmí párky v rohlíku nezávisle na tom, jestli k nim přijde vymrzovat vlastní, nebo cizí dítě. Probírka a rozdělení potomků nastane nejspíš poslední den prázdnin před odjezdem domů.

3. Co se stane v kempu, to zůstane v kempu

Kemp není jen idylické napajedlo před bufáčem, ale taky boj o území a zdroje. Odpoledne jsme byli svědky záboru vedlejšího ohniště rozpínající se rodinou v protější uličce.  

Nejdřív jsme si nebyli jistí, jestli nejde o milostnou tragédii Kapuletovi versus Montekovi, protože k dotčenému přívěsu přitáhl otec rodu v tričku BORN TO GRILL, zatímco jeho patnáctiletá dcera za stanem kouří jointa se synem z rodiny okupanta.

„Ba ne, to vypadá na majetkově-právní spory“ tahá si Václav židličku před maringotku, aby měl dobrý výhled. Em skočí pro chipsy.

Otec Grilák se slovně utká s otcem Trampíkem, což hodnotíme jako divácky chabě atraktivní až do chvíle, kdy do sporu vstoupily manželky. „Celej tejden tady smrdíte s tím vaším chemickým hajzlem a teď eště todle“ ječí paní Griláková a my spekulujeme, jestli se za přízviskem „chemický hajzl“ skrývá toaleta v přístřešku nebo syn na drogách.

„Aby ses neposrala, Jarmilo“ snaží se paní Trampíková trefit klackem s napíchnutým špekáčkem do ohně. „Rádio si tady pouští do dvou do noci kdo?!“ zavrávorala a ostře vysoustružená špička klacku prolétne nebezpečně blízko Jarmilina kolena. „Tak snad něco řekneš!“ zavřískne Jarmila na manžela.

Grilák se prosebně zadívá na Trampíka. „Tak snad by se to dalo vyřešit skrz ňáký žetony do sprchy…“ odpoví Trampík, který ví, co je chlapská solidarita. O hodinu později je potkáme před bufáčem. Chlapi si připíjí tuzemákem. Paní Trampíková s Jarmilou vyměňují recepty na sekanou a sehraně pomlouvají všechny ženy v bikinách.

4. Život je jako langoš se vším

Minimálně tady v kempu. Můžeš si dát jen kousek placky s hoblinkami eidamu, jako byla naše víkendová ochutnávka. Ale opravdovej langoš je jako mastnej volant od obytňáku, pikantně očesnekovaný bitkou před bufáčem a pokropený kečupem sladkým jako Miss pláže. Tak snad příští rok. Prsssk!