Závod ledních víl

„K čemu vám bude, když budete umět bruslit?“, zodpovídám dotěrné otázky dětí cestou na kluziště. „Co to je za otázky? Vzpomeň se na Elsu z Ledového království“, poradím Čičman.

„A ty na Jardu Jágra“, obrátím se ke Žmurovi. „Jágr?!“ zopakuje s despektem Žmur. „Jo, ten chlápek, co prodává žvejkačky“, dodám dotčeně, protože tuším, že bruslení se u Žmura moc nechytne. Rozhodně ne na první pokus.

Padají strašně. Oba. Za první půlhodinu je to tak široká paleta pádů, že byste z toho natočili speciál skryté kamery. Padají formálně na zadek, ale občas prosviští vzduchem jako klan létajících dýk a narazí se o mantinel o nezvyklé části těla.

A teď se pozná, kdo má načteno z archívu. Kdo má, tak si vzpomene na krátké působení pětileté Psice v dětském akrobatickém oddílu na Maloměstě. Krev, pot a slzy utíraný do rukávu trikotu, co máma přešila na stroji ze svých starých plavek. Na závodech jsem skončila poslední a jako cenu útěchy jsem dostala připínací odznáček s bruslema, zatímco holčičky na prvních třech místech plyšový medvědy s mašlí. To mě spravedlivě dosralo, a jak všichni kromě mý mámy a trenérky empaticky pochopíme, odznak jsem rozdupala bruslí a propukla v hysterický pláč, posmrkala si trikot a ve velkém finále jsem byla potupně odtažena z ledu (a jak znám socialistické metody výchovy, nejspíš mi za tu ostudu nejspíš jedna přilítla v šatně).

Řekli byste, že s takovou mírou outsiderovství musím být aspoň skvělá učitelka, ale já a děti jsme o mně místo toho s překvapením zjistili, že jsem netrpělivá hajtra. Žmur to po hodině odmávnul s tím, že bruslení v souvislosti se změnou globálního klimatu stejně není dovednost, se kterou by lidé v jeho věku měli ztrácet čas. Čičman byla jiná. Zatvrzele se naučila aspoň chodit po ledu dokola.

Na příští bruslení už tedy jdeme jen my dvě a brzy ráno. Nejsme samy. Na ledě jsou dvě černošky, děda a pár tatínků s malýma holčičkama. Všechny se synchronizovaným chvěním nohou pomalu posouvají okolo mantinelu a Čičman před nimi klape jako poník v cirkusu. Se zbytkem lidí, co nejsou Elsa, si uvědomíte, že tohle je příležitost.

Jako první ji chytí za pačesy děda. Rozjede se a vysekne přede mnou odvážnou otočku, za kterou by nešel domů v kabátu z ostudy ani Wayne Gretzky. Odrazím se od zoubků, překládám a pozadu vletím mezi dva tatínky, co zabrzdí rychlojízdu před mantinelem tak prudce, až se poník, formace princezen a černošky s leknutím na chvíli zastaví, než si zase povytáhnou čepice nad oči a pokračují ve své slow motion projížďce. Chvíli pronásleduju v ďábelském tempu Wayna, chvíli si jedu obloučky pozadu, a když už jsem krůček před rozhodnutím vyzkoušet si skoky (a vyrazit si dech, nebo zuby, zase si nemyslete, že úplně postrádám sebereflexi), tak vyhlásí údržbu ledu. Děti si nás rozeberou a odvádí na lavičky. Wayne na mě zamává na rozloučenou.

„To jsme si krásně zabruslily, viď?“ shrne ten sportovní zážitek Čičman. „Viděla jsi, jak jsem dojela jako první v našem závodu ledních víl?“ I přes tu drásající bolest zkrvavených kotníků a jelito na boku mi konečně došlo to, co jsem nepochopila v pěti. Bruslení není o žádný podělaný technice. Je to o snech!

Zrzouni

Skoro byste řekli, že se to v mrazu nemůže stát. Ale některý věci, třeba domácí nanuky, nebo mrtvoly vašich nepřátel, tuhnou posraně pomalu!

Pokud bydlíte blízko parku, tak dobře víte, že jsou zrzouni pouze jedním z poddruhů říše psích výkalů. Dokonce nejsou zdaleka tak rozšíření, jako hnědáci, kterým ubírá na síle zácpa a výběrové granule rozmazlených pražských čoklů.  Zrzouni jsou svatý grál.

Přírodní produkty opravdových potomků vlků. Ti k večeři nežvýkají sušené býčí penisy a vitamíny na pěknou srst. Rozsápou na cucky mopse v károvaným svetru, koženou peněženku italskýho turisty a sáček s odstříkaným mlékem, co někomu vypadl z kočárku. A pak v parku nakladou hovno se superschopností změnit vaše zaběhnuté trasy tak nenápadně, že to považujete za svůj vlastní super nápad.

„Dneska bychom mohli jít do školky přes park“, navrhla jsem Čičman.

„Čemu se směješ?“ ptám se pod ptačím krmítkem (Jak rafinované! Hovno vás právě donutilo zvednout zrak mimo minové pole.)

„Lekla jsem se, že jsem šlápla do toho obřího oranžovýho hovínka, ale tos byla ty, mami!“

Zrzoun na cestě pod vaše nohy.
Rexíku, díky za dnešní ráno!

Dárek pro maminku: Dubové pouzdro na občanku

Ahoj všem kutilům a truhlářům! Dneska si povíme, jak vyrobit trvanlivý obal na občanku z dubového dřeva.

Budete potřebovat dvě děti, městský úřad, časovou tíseň, pár lidí z ulice – a nezapomeňte na občanku!

Já jsem si ji připomněla radši dvakrát, aby se, nedejbože! nestalo, že budu z úřadu odcházet s nepořízenou, když jsem šla s našimi dvěma výtečníky zažádat o dětské cestovní pasy.

Takže stisknu na ten bazmek na vydávání lístku. Nedovolím dětem, aby na bazmek mačkali desetkrát po mně, čímž by vygenerovaly deset dalších fiktivních zákazníků a zbytečné vysvětlovačky u úřednice. Nedovolím jim ten lístek dokonce ani sníst. Způsobně si sednu a položím vedle sebe požadované dokumenty a formuláře. Taky byste tím považovali své rodičovské povinnosti za splněné?

Vlastně mohlo nastat jen pár neočekávaných komplikací. Na úřad mohl vjet varan komodský na motorce a naše děti mu mohly do kola strčit klacek. Ale to se nestalo. Ten rozčilenej plaz by je za to klidně mohl po právu sežrat, a pak si párátkem vyšťárat ze zubů jen bambuli z kulicha, ale to se bohužel taky nestalo. Místo toho mně Žmur zaklepe na rameno a povídá: „Čičman ti ztratila občanku.“

„Jak ztratila?“ ptám se zmateně. Naše pořadové číslo bliká na terminálu.

„Emmm, mně ta tvoje kartička omylem spadla do škvíry“ zapípá Čičman hlasem sýkory modřinky. Třesoucí se sýkorčin pařátek ukazuje na půlcentimetrovou mezeru v dubovém sarkofágu, na kterém sedím. Škvíra vede do té dřevěné kastle uprostřed a celé to váží okolo 300 kilogramů.

A to je příběh o tom, jak jsem se proměnila ve varana komodského. „Šmarjá, to nemůžeme jednou někam přijít normálně? Já tě zabiju!“ plivu své jedovaté sliny po Čičman.

„Ona vám tam hodila občanku? Jako fakt?“ Pán, co stojí u vedlejší přepážky, potlačuje smích. Beru na sebe zpátky lidskou podobu a odrovnáme se nad tím oba. Potom se k nám přidá na partičku smíchu ještě pán B, co má dokonce kapesní šroubovák a hned se aktivně ujme úkolu celé zařízení demontovat. Pak že jsou lidi v Praze anonymní dav, co vám chladnokrevně vytrhne kabelku a zlatej zub, když umřete na ulici.

„Konec! Všichni okamžitě přestaňte dělat, co děláte!“ ozve se za námi hlas jednorukého vrátného. Pán A udělá tři kroky vzad. Pán B schová šroubovák do rukávu. Já je přestanu povzbuzovat a děti se přestanou smát.

„Co si vůbec myslíte, že tady jako děláte?“ diví se vrátný. „Nemůžete přijít na úřad a jen tak tady rozebrat nábytek. Je to památkově chráněná historická komoda!“ Za cukání koutků pánů A a B mu zopakuji odstavec 4 až 7 dnešního příspěvku. „Tak to ale budem potřebovat pořádnej vercajk, ne takovýdle vořezávátko“ prohodí vrátný pohrdlivě na adresu šroubováku na klíčích.

„Tak to budeme potřebovat spíš elektrickej vercajk“ shrne to ještě jednou za čtvrt hodiny. „Údržbář bude až zejtra“, pokrčí rameny. „Ale smiřte se s tím, že je možná po ní. No, příště zkuste děti rači uvázat venku k zábradlí, až budete potřebovat něco vyřídit“ loučí se s námi a mává.

Takže jdeme domů. Bez pasů a s občankou ulitou v památkově chráněném dubovém penálu.

„Ty Čičman“ krájím brambory k večeři. „Můžu se tě na něco zeptat? Slibuju, že se nebudu zlobit. Jak ti tam ta občanka mohla sama spadnout?“

„Já jsem ji tam strčila.“

„???“

„Prostě mě jen zajímalo, co se stane dál. A byla jsi skvělá, mami!“

Suchej leden: 31denní řízená destrukce mého horšího já

Není to přelomové, vzdělávací, ani to moc nezahřeje u srdíčka, ale taková já už bývám. Všech šestnáct stálých čtenářů to bere jako fakt, jen Galahad někdy prudí. Vánoční kompilace složená z asketického období střevní chřipky a radostného přehánění, když blití konečně přestalo, vyvrcholila v epické rozhodnutí: Suchej leden.

Nejde o to, že je jen suchej. Je to leden tak zbědovaně strašnej, že by ho nevymyslela ani přísná paní Kateřina z pořadu „Jste to, co jíte“ po nízkotučném kyselu z kozího kefíru a lysohlávek.

Pravidla ledna ve čtyřech bodech zní: Žádný alkohol, Žádný nikotin, Žádné transmastné kyseliny a Žádný cukr. Když už, tak už. Ve třech bodech by to bylo: Leden Na Hovno.

Tak to samozřejmě vnímám teď a všem šestnácti stálým čtenářům, kromě Galahada, je jasné, že na konci měsíce budu mít pěknou pleť, šest kilo dole a autogramiádu brožury o zdravém životním stylu, ale právě teď v kritickém dni devět, to teda popravdě na happy end zrovna nevypadá.

Pokud se rozhodnete pro cílenou destrukci vašeho horšího já za 31 dnů, tady je 10 věcí, o kterých si myslíte, že vás minou. A jak správně tušíte: Neminou.

·      Krize přátelství

Ano, bylo by to pěkné a solidární, kdyby Suchej leden vyhlásili taky vaši kamarádi. Ale manifest zdraví naopak dožene i slabé kusy na dietě k tomu, aby se vzepjali a mohli se kochat vaším smutným úsměvem, když zapíjí žebra na medu točeným lokálním pivem. Ne, prohloubení sociálních vazeb nebude zrovna benefit, se kterým byste se mohli na konci měsíce chlubit na sociálních sítích. Jestli vás to utěší, nic pozitivního si o vaší proměně nemyslí ani vaši kamarádi.

·      Velkopanský účty za nealko

To je český paradox. Vaši spokojení kamarádi s mastnou bradou a pár promile v krvi platí na baru tři stovky. Když dojde řada na vás, barman se po nekonečně dlouhém tisku účtenky z terminálu pobaveně zakucká. Prachy, co chce za podělaný sodovky, džusíky, mango lassí a perníčkový bio limonády se stévií jsou víc, než jen nemorální. Je to víc, než platí spiťar za váma, co si věší bundu na parohy zatlučený do zdi místo na věšák, když se vrací z cigaretky venku. Ksakru!

·      Příliš mnoho energie

Vstáváte ve čtyři. Instalujete si aplikace na posílení břišních svalů. Běháte do práce. Běháte na záchod po zelným kvasu. A pořád to není dost. To nemůže být člověk aspoň na chvíli zaslouženě unavenej proboha?

·      Špatný spánek

Neříkám, že je spousta věcí, ve kterých jsem fakt dobrá, ale tvrdý spánek mezi ně řadím. Moje fotka z letiště v Reykjavíku, kde spím v poloze na zádech na krosně s nataženýma nohama a hlavou dolů, by mohla být otisknuta jako motivační přebal příručky „Jak na nespavost“ pro všechny protivný kňouraly, co potřebují ke kvalitnímu spánku zatemnění, levandulový olej, masáž chodidel a dva Lexauriny. Takže, už mezi ně patřím taky. Před dvanáctou neusnu a po čtvrté ráno mě vzbudí rybenka, jejíž chodidla bezohledně pleskají po kachličkách v koupelně.

·      Mentální turbostárnutí

A není to jen spánek, na který si stěžujete. Po litru zelného kvasu máte pocit, že vaše střeva explodují a stečou po stěnách kuchyně. Je normální, že vám tak silně buší srdce? Cože? To není vaše srdce? Ok, takže je opravdu nutný, aby váš soused zatloukal poličky po desáté večer? Neměli byste na něj zavolat policii? Pocit zklamání a odcizení novým technologiím ve vás prohloubí i nákup ve zmateném e-shopu Českých drah. Tam ale na rozdíl od důchodců nedostanete ani slevu za věk.

·      Náhražky

Mandlové mléko, přírodní sladidla, sójový škvarky, nealko pivo a vitamínovej vaporizér. Má vlastně cenu k tomu ještě cokoliv dodávat?

Osobní obludy, démoni a hoaxy…od osmdesátek po současnost

Naše školní družina měla v maloměstským parku hřiště, vymezený prověšeným plotem s ostnatým drátem nahoře. Nejspíš proto, abychom nezdrhli, ale nám děckám se tenkrát zdálo, že to opatření slouží k tomu, aby nám na hřiště nelezl Zubatej Zabiják, kterýho podle svýho vlastního svědectví aspoň jednou viděl úplně každej z nás.

Zubatej zmuchlal a hodil do křoví u hřiště obal z pevného podpalovače PePo, když chtěl ty nejodvážnější z nás upálit.

Pravidelně se schovával za lávkou u potoka a sledoval nás, shrbeně a trpělivě, když jsme šly s holkama čůrat.

Žil ve vybydleným baráku a ohryzával si vlastní ruce, pokud ten den v parku neulovil ani jednoho psa.

„Prosím tě, a ty tomu věříš?“ smála se mi máma a odsekla nožem špičku banánu k svačině. „To si vždycky odkroj, protože může být nakousnutej od hada, nebo pavouka“, obhajovala to ta stejná máma, který připadal Zubatej z parku jako úsměvná historka.

Zpětně mi připadá, že bylo celý moje dětství jedna velká ořechová slupka plná báchorek mezi nebem, zemí a Stephenem Kingem. Stačilo ji rozlousknout a měli jste týden co dělat, abyste ze sebe tu hrůzu nějak vydrhli. Zubatej Zabiják přitom byl ještě celkem neškodnej strejda, co se naštval, jen když mu v mražáku došly pytlíky s dětskýma stehýnkama, nebo policajti našli jeho sbírku psích známek. Hráli jsme si na válku a koncentrák. A sem tam se stalo něco fakt děsivýho. Je těžký nevěřit divným věcem, když v noci na zahradě poblíž dědova domu podříznou starou babku kvůli stokoruně a váš soused při kopání základů na bazén narazí na starou lidskou kostru.

Potom jsem načas z obludária vyrostla a děsilo mě jen jít z vánočního večírku rovnou do práce, nebo ověřit stav konta pár dnů před výplatou.

Krásná doba. Vystřídal ji pocit, že umírám na každým kroku. Tím jsem se dostala od Zubatýho, banánu a pár maloměstských šťavnatých vražd k tomu, že jsme s panickou poruchou oslavily první rok. Slyšíte ty létající špunty a potlesk? Jsou za minulý čas. I když zrovna s panikou se nemá nikdy říkat…však víte, co, že jo. Jsem pověrčivá.

Takže, je to pryč. Zmizel pocit, že skončím svou bídnou existenci cestou do vietnamský večerky, v metru, a ano, i na korporátních záchodech pro invalidy. Zmizely sny o hubených kočkách v kleci a sny o kočkách obecně. Nakonec to šlo bez prášků, i když jsem na svou zaujatost proti antidepresívům jednu dobu strašlivě hudrala. Jediné, co na panickou poruchu totiž zabralo, byla expozice.

Jít naproti každému strachu, který mě přes den míjí. Nechce se ti do metra? Paráda, přejeď ještě o stanici navíc. Máš pocit, že se složíš v práci? Neschovávej se na záchod a užij si možnost sklátit se k zemi na divizním meetingu (mimochodem ve většině korporátů by vám za tohle zpestření kolegové dodatečně poděkovali). Bojíš se cizích lidí? Přihlas se na improvizaci a dosáhni své vlastní hranice trapnosti. Spadne s tebou letadlo cestou na svatbu? Epický příběh, jen do něj.

Je to stejný jako se Zubatým a odkrojeným banánem. Uvidíte je, až když v ně uvěříte. To je přece úplně jasný, ne? Ale doopravdy vám to dojde, až když se po dvacátý vyčůráte za lávkou v parku a sníte svou padesátou banánovou špičku.