pondělí 20. února 2017

Po půlce

„Miro! Vstávej cype! Už jsme na hlaváku!“ Z vedlejšího kupéčka se ozývá rytmické fackování. Přes veškerou snahu kámošů, co to myslí dobře, vytáhne bezvládného Miru ve Svinově až peroxidová průvodčí, jejímž statným ramenům dodávají vycpávky nadražácké uniformy šmrnc albánského vymahače dluhů.

Jsou místa, kde poznáte konečnou i se zavřenýma očima – pokud vám zrovna v batohu necinkají prázdné flašky od polský vodky jako Mirovi. Ostravu poznáte, i kdyby vám ze všech smyslů zůstal jen čich. Jenže Ostrava jednou zajde na to, čím nejvíc opovrhuje, protože je tak cool a surová, že se to v ní začíná hemžit kavárnama s domácí výrobou cupcakes. Karviná, moje další zastávka, zůstává poctivá a černá jak černobylský blok pod betonovým sarkofágem. Moje teorie je, že s citem pro tenhle typ maloměst se potřebujete narodit v něčem podobně obskurním. Jakmile jednou při narození vdechnete svůj první lok smradu nejmenované textilky hned vedle porodnice a první léta života strávíte s ukašlanými kamarády tím, že si na břehu tyrkysově modré řeky od průmyslových barviv hrajete s obříma potkanama, nepřijde vám na smogu a alkáčích nic zas tak moc sexy, jako zájezdům Pražáků a Jihočechů toužících po dobrodružství na Stodolní.

Karviná se dá přežít jen tak, že se půlku večera maskujete jako lazar na antibiotikách. Stačí small talk a pokud místní zájemce o konverzaci okamžitě nevypičujete, všichni poznají, že kecáte a jste z Prahy k tomu, takže na stůl začínají pršet půlky s lihem. V pátek končíme s Gábinou relativně slušně doma jen díky tomu, že ráno brzo vstáváme a většinu cesty jdeme pěšky, protože nás taxikář vyhodí z vozu kvůli G. kamarádovi, co žertovně prohrabe kastlík a vymění si s taxikářem takový ranec vulgarismů, se kterým by si slušný člověk vystačil ještě na bezcitný sestry na LDN, včetně mládí strávenýho na předvolebních briefinzích Miloše Zemana a celoživotním úvazkem v call centru.

Přes noční mrazivou procházku se mně ráno moc neuleví, když pozoruju, jak Gábina soustředěně lije alkohol do dvou deci čaje v litrové termosce. Dojmu, že tady všechno funguje jen na etanol, se člověk neubrání ani před nádražní budovou, kde snídají z flašky dva bezdomovci tak tiše a odevzdaně, že mám chuť vyfotit si to jako zátiší. Místo toho běžíme na nástupiště za kamarádem Danem, směr Třinec, kamarádka Mirka a její přítelkyně a výšlap do hor.

Na to, jak se místní umí zčunit už ve vlaku a čekali byste rozvleklý průvod k nejbližší horské chatě, jsou neuvěřitelně mrštní. Lapu po dechu. Částečně je to tím, že jsme vystoupili z údolního smogu a plíce mi rve kyslík, hlavně ale postrádám kofein. Kávu mi laskavě dovolí objednat ve stánku během toho, co si ostatní dávají po půlkách. Číšnici můj východočeský dialekt dojme, protože ji připomínám starýho z Trutnova, co zatáhl na raka plic. Toho se hodí využít, a tak dostávám prominentní čtyři lžičky Nescafé a tři mlíčka; plastový kelímek se však pod horkou vodou z konvice zbortí, takže si životodárnou tekutinu obratem vyliju pod rukáv. „Máš si dát radši po půlce“, tahá starostlivá Mirka z batohu kořalu navyklým pohybem.

Po vertikálním výstupu přes černý sjezdovky a několik ledopádů se v mlze rýsuje zasloužená chata, pro mě dokonce i s bonusem: u stolu sedí skupinka vzácných goralů, lidí, jejichž nářečí v normální jazykové skupině vyvolává oprávněné domněnky, že jde o postižené. Podle množství skoro prázdných lahví vyskládaných na baru Goralové vyhlížejí hosty už několik tuhých měsíců, takže radost z nečekaného shledání je bezmezná a vyžaduje si po půlce hned několikrát. Konečně si můžu vychutnat, že u stolu nejsem jediná, co neví, která mlátí. Goralům nerozumí ani Gábina, ale podle skřeků a posunků považují naši Mirku za chlapa, její přítelkyni za dceru a nejhůř to schytal Dan, hanebně označen Pražákem. Nás s Gábinou berou, dokonce i „pes ani gizdi nějsou na zawadu“, jak nás ujišťuje jejich vůdce.

„Dudómu, dudómu“ neskrývají zklamání, když se nenápadně dekujeme kolem hajzlů, připravené použít okénko s umělohmotnou krajkovou záclonkou jako nouzový exit. Za pár hodin „dudómu“ vlakem a naposled se hluboce nadechnu u železáren, voní podobně blaze jako plíseň ze studenýho sklepa. Tuhle vůni občas stalkuju kolem baráků přitisklá k omítce. U nás na maloměstě už to mimochodem spoustu let nesmrdí, a i ten chlast se pije ředěnej. Chápu, že jsou to čistě sobecký zájmy, ale jsem ráda, že někde to ještě dlouho nehrozí. Protože na rozdíl od Veselého kopce a Babiččina údolí, skanzeny z  80. let prostě nikdo nestaví.

čtvrtek 9. února 2017

Okénko do světa dětských fóbií

Víte, čeho jsem se nejvíc bála jako malá holka? Rozsvícený lampy ve svým socialistickým pokojíčku. Květinový dezén na chladně skleněném, hřibovitém těle. Hlavně závěsná černá pružinka, přes kterou se dala roztočit, a po stěnách začaly v horrorovém valčíku obíhat stíny lučního kvítí. Jakmile jsem to večer zase udělala a roztočila ji, polil mě příjemný mráz a souběžně výčitky. A jestli vás zajímá, co může být tak kurva stresujícího na rotující lampě, byl to jen můj nezvratný pocit, že se teď už opravdu a napořád vymkla kontrole. Že se nikdy nezastaví a bude běhat po zdech jako křeček v kole, dokud se nepočůrám a máma mi nepřijde vyměnit pyžamo. Že tuhle závrať a rozdivočelost sebou musí nosit jezinky, nebo sama smrt. 

Fousatá sousedka se švidrajícím skleněným okem, nebo staženej králík na zakrvácených dveřích zahradního altánu byli proti téhle bestii roztomilí přítulové, se kterýma si rádi zahrajete na slepou bábu. Ale na stupnici strachu s lampou zdatně držel tempo zvuk spláchnutého záchodu – před doplňováním vody v nádržce jsem zdrhala tak zběsile, že jsem se kolikrát přerazila o práh koupelny.

Tyhle děsivé příběhy časem nahradí pokročilejší verze stresu jako je trhání osmiček, otěhotnění, nebo jízda na skútru ve Vietnamu, ale nikdy je nevytěsníte úplně. Když jsem dětem při návštěvě rodného maloměsta poprvé přiškrceným hlasem vyprávěla o strašlivé lampě smrti, která mimochodem stále visí (jen ten pokojíček se změnil ve skanzen), vyvolalo to bouřlivá, až nemístná očekávání. 

Žmur byl ochoten sledovat lampu jen zdálky a zaklíněný v otevřených dveřích, aby stihnul včas utéct, tak přesvědčivá já umím být. „Co? A kdy to teda začne? TOHODLE ses bála?“ jsou jen ve stručnosti ohlasy, které moje světelná freaky show sklidila. Od člověka, co se bojí vařených těstovin, to fakt sedne!

1.      Špagety s rajskou omáčkou (Žmur)
„Jednou jsem uviděl v talíři lidský obličej a od té doby je jím raději se zavřenýma očima.“


2.      Ploštice ruměnice (Čičman)
„Chodí ve velkých skupinkách, aby na tebe mohly všechny vlézt, překulit tě a pak ti vypít oči!“


3.      Gumová maska mopse (oba)
(nepublikovatelný řev)


4.      Komora (oba)
Jedno z mála děsivých míst, pro který mám fakt pochopení. Taky se mnou cloumá permanentní strach, že odsud pekelně rychle vysmahne něco vlhkýho a zubatýho. Tenhle pocit se lineárně znásobil poté, co si tam udělala zašívárnu sousedovic kočka.

5.      Smítko (Čičman)
„Tohle není žádný chumáček, je to mláďátko obřího pavouka!“

6.      Dětská mikina Ninja Turtle (Žmur)
Šokovaný Žmur před zrcadlem: „To je příšerné…bojím se už i sám sebe!“

čtvrtek 2. února 2017

Důsledky zanedbaných lékařských diagnóz ve sportu


Kiss box? To je zas nějakej výmysl pro ženský!
Žmur

Jestli jsem vám psala minule něco o návratu do dětství, tak dneska to bude o výletu do budoucnosti. Přesněji zhruba do roku 2047. Poslední večery totiž trávíme s M. večery v teplých ponožkách pod několika duchnama, kde se stejně klepem jak drahý psi. Nešuškáme si o sprosťárnách, co spolu provedeme, ale trumfujeme se vyšší naměřenou teplotou, kdo z nás se cítí jako mukl z uranových dolů po víc směnách a kdo měl po večeři namále s blitím. Tahle viróza je něco jako telefonát mojí mámy: bez začátku, konce i pointy – jen se snažíte vyšetřit si svoji volnou chvilku na záchodě pro mikrospánek a večer to nezalomit dřív než v půl deváté. Navíc je časově hrozně nehospodárná – trvá už skoro měsíc a za tu dobu se u nás obvykle vystřídá několik svižných dětských nemocí.

Prostě už je to moc a to se mnou jde k doktorce i M., který si za běžných okolností operuje apendix podle manuálu na youtube. V čekárně jsme svedli bitku o pořadí ještě s jedním starším párem. Tu jsme vyhráli i přesto, že týpek svoji ženu v bačkorách s bambulkami opřel přímo o dveře do ordinace, odkud se mu ale schlíple skácela do přerostlé bonsaje v rohu. Týpek si vztekle odchrchal, přesadil ji na odřenou lavici a šel k sestřičce vyřizovat nějaký papíry. „Asi úmrtí list, aby s tím pak neměl další zbytečný pochůzky“ pošeptala jsem M.

Být svým vlastním manželem odložena na lavici v pantoflích a bez make-upu bývá tragický důsledek toho, že si před návštěvou lékaře včas nezjistíte svoji diagnózu. Třeba já bývám u doktora vždy připravená a na otázky „Co vám je?“ neodpovídám v hádankách jako „bolí mě v krku a cítím, jako by mi někdo bodal jehlou do srdce“.
„Mám mononukleózu“ prohlásím rezolutně a hned si připadám jako velký případ. „Chm, chm, na to nemáte dostatečně nateklé mízní uzliny“, nepozdává se lékařce.
„Tak žloutenku“ plynule pokračuji na druhý řádek autodiagnóz. „Proti té jsem vás očkovala před pár lety“ vrací úder. Než stihnu přejít k toxoplazmóze, dozvídám se, že je to nějaká kombinovaná rotavirová infekce. „S tou tady byly minulý týden houfy lidí. Objektivně vážně nic nevidím. To i váš přítel má aspoň zarudlý krk“ pokyvuje hlavou doktorka a významně se dívá směrem ke dveřím čekárny, kde podle jejího názoru sedí pacienti, kteří lékařskou péči skutečně potřebují.

Tou toxoplazmózou jsem si přitom teď už úplně jistá a po přečtení minulého příspěvku se mnou musí soucitně přikyvovat většina z vás. Jedině toxoplazmóza totiž způsobuje i určité změny chování, jako třeba snížení pudu sebezáchovy za současného zvýšení podrážděnosti a agresivity. Když jsem byla jeden večer vyhnilá, vymyslela jsem si pro sebe další sportovní výzvu: kick box. Popravdě má očekávání od první lekce uvízla na nejnižší laťce; že to přinese maximálně další sebeztrapňující post na psici.

Když jsem ale v sále poprvé nasála pach propocených tatami žíněnek, adrenalinu a ještě teplé krve z vyražených zubů, okamžitě jsem věděla, že rodiče v mé sportovní výchově plné neplodných disciplín jako je krasobruslení a balet, vynechali jednu podstatnou věc. A Pižmič, co chodí na taekwondo, má aspoň sparring partnera pro své nácviky létajících ninjů.