Vědecký hračky

Zábava končí tam, kde začíná Mengeleho laborka

 

Správně bych měla začít pojednáním, jak jsou dnešní děcka rozežraný. Protože já, já jsem si vy malý nevděčný rozprděnci, hrála jen s klacíkem oblečeným do hadříku!

Což bohužel říct nemůžu, protože i já, rovnostářsky chudý socialistický děcko, jsem měla Rubikovu kostku. A taky soupravu Malá kadeřnice. Tu by dneska média rozcupovala na kousíčky, protože jak k tomu asi tak přijdou malí kadeřníci? A proč jako pro holky nebyla k dostání sada Malá kamioňačka s GPSkou a ruličkou ošoupaných bankovek pro děvky na odpočívadlech, aha?!

Ale abyste si nemysleli kdovíjak je tahle doba hyperkorektní, představíme si  dneska vědeckou hračku, která má k morálce vlastně ještě dál než sexistická Malá kadeřnice.

Jmenuje se úplně nevinně: Vodní dráčci. Na obalu máte nakreslenýho něco na způsob veselých mořských koníků. A všichni se smějou.

V sadě najdete kromě miniaturního akvárka 2 sáčky o velikosti běžných pytlíčků s cukrem: v jednom jsou vajíčka a v druhým krmení pro vylíhlé dráčky. Samozřejmě to nejsou dráčci, ale žábronožky. Jenže to nezní tak sexy a málokterý děcko bude svý rodiče citově vydírat: „Mami, kup mi prosím tě žábronožku!“ Samozřejmě, že by bylo ještě lepší, kdyby na krabici mohlo napsaný: „Vypěstuj si z vajíček svůj iPhone“, ale to už by na ČOIce neprošlo. Takže dráčci.

Do toho prťavýho akvárka teda nalijete 3 deci vody a vhodíte tam vajíčka. Za pár dnů už je ve vodě vidět pohyb. Je to stejné mihotání, jako když zapomenete přes víkend v práci čaj nebo polívku. Na naši úžasný planetě se prostě dřív nebo později začne v čemkoliv (kromě jídla z Mekáče) tvořit život.

Za týden už tam máte desítky miminkovských žábronožek a začne vám v hlavě blikat etická kontrolka. Opravdu tolika tvorům stačí tak malej bazén? Chovatelská příručka vás ujistí v tom, že děláte všechno skvěle a jen tak nenápadně na konec kapitolky zmíní, že dráčků začne přirozeně ubývat. Vidíte? To oni sami přirozeně začnou mizet. Ne, že byste vy byli ti zlí, protože neinvestujete do welfare chovu a proto vám chcípají jak legionáři na Dukle. Nebo nedejbože že byste byli něco jako množírna žábronožek, za což byste si zasloužili první stránku v Blesku a plivanec do tváře od Marty Kubišové.

Žábronožek tedy eufemisticky ubyde a náš vědecký experiment se naplno mění v psychologickou studii. V rybníčku brčálníku se prohání asi 6 nejsilnějších dráčků, kteří si vybojovali právo dožít se dospělosti. Jenže žábronožky nepatří zrovna mezi nejchytřejší pastelky v penále, aby si řekly: „Hele, tenhle život je jen simulace. Přestaneme žrát to hnusný krmivo a hloupě rejdit z jednoho kouta do druhýho. Budeme radši kontemplovat, abychom se brzy reinkarnovali ve vyšší bytost, třeba do psa. Představte si tu svobodu! Mohli bychom chodit po celým bytě a štěkat!“

Ne, žábronožky svou životní bídu řeší tak, že jezdí z jednoho rohu do druhýho a mají sex. Obviously. Protože mezi těma velkejma žábronožkama se najednou začaly objevovat malý žábronožky, ale furt máte ty stejný tři deci vody a pytlíček krmení o velikosti cukříku do kávy.

Pod kotel začíná v tuhle chvíli přikládat i výrobce. „Žábronožky žijí v přírodě až 6 měsíců. V podmínkách našeho akvária to však bude několik týdnů.“ Ehm. Úplně vidím toho upocenýho copywritera, jak z původní verze chovatelského manuálu škrtá: „Za měsíc vyjde Hvězda smrti z nestřídmosti a smilstva“, doprovázený ilustrací „Saturn požírající svého syna“ od Francesca de Goyi.

Takže jsem aktuálně na scestí. Už jsem měla vyhlídnutý akvárko, kde by byl i písek, rostliny a figurka potápěče. Prostě žábronožčí Eden. Ale pak mě došlo, že se v tom budou jen o to víc nekontrolovaně množit a umírat. Asi prostě nejsem ten správnej akvaristickej typ. Nechcete někdo žábronožku?

 

Válet se a žrát

 

Víte o tom, že máte kotník? Nechci na nikoho ukazovat prstem, ale pravděpodobně to vůbec netušíte. A jestli náhodou jo, tak si ho minimálně nevážíte. Prostě po něm skáčete, tancujete na něm a klepete s nohou o zem, stejně jako jsem to dělala až do minulýho víkendu.

Jenže. Pak jsme šli na kamenitou hřebenovku kousek od Brna, a možná si hodně z vás teď pomyslí, nojo, neměla pořádnou obuv a zůstala jí viset noha v šutrech, což je ovšem jen částečná pravda. Celá pravda je, že jsem neměla vhodnou obuv a ten kotník jsem si zvrtla až úplně dole. A to na jediným výmolu jinak úplně rovný cesty, kde se jinak prohání vozíčkáři a matky s kočárkama.

Co se týká výronu kotníku, tak jsem v tomhle oboru úplnej nováček. Můj mozek prostě vyslal signál „bolest jako kráva“, až se mi udělalo trochu na zvracení, ale noha vypadala kompaktně a po pár minutách se s ní dalo úplně normálně odejít. Lidi s těma výronama nadělaj!

Já a můj nový výron jsme spolu téhož večera zašli ještě do hospody. Mimochodem víte, že v Brně jsou hospody, kde prodávaj nealko pivo s příchutí guavový zmrzliny? A že taková plechovka stojí 150,-? Já si drobné cenovky na plechovce všimla až při posledním loku, co mi málem zaskočil. A pak si u nás v Praze stěžujou turisti na drahou Plzeň za 60,-. Konec vsuvky.

Co se ale na drahý zmrzlinový pivo svádět nedá, byl fakt, že kotník záludně! až večer! nabobtnal do nechutných rozměrů, takže jsem zpátky odpajdala jen tak tak – za barvitého vyprávění kamaráda Brouka o tom, jak přesně s TAKOVÝM kotníkem skončil na 6 týdnů v sádře.

Nebudu vám popisovat, jak jsem se druhej den dostala do boty a na nádraží, protože při tom propadám sebelítosti a začíná mě to při té vzpomínce zase hnusně bolet. Jestli vás ten pocit zajímá, tak zkuste někdy nacpat nohu do dětský holínky nebo třeba do úzký nory včetně vzteklýho jezevce na konci. Jedno bylo jasný: kotník začal určovat pravidla hry.

Třeba brát můj buržoazně nafoukanej kotník do práce se ukázalo jako úplná utopie, pokud bych si k němu nechtěla pořídit i vozík a vlněnou kostkovanou deku z alpaky jako správnej anemickej churavec z lepší společnosti.

Řekli byste, že to by mohlo pro začátek stačit, protože kotník není zlomenej, jak jsem se briskně sebediagnostikovala podle internetu (ukamenujte mě html kódem). Otok každej den výrazně splaskává, přesto kotník zůstává největší drama queen celýho mýho těla.

Tak třeba v úterý jsem se vydala do 50 metrů vzdáleného Lidlu, což pro kotník není dostatečně aristokratická zábava, takže cestou zpátky protivně zpuchl a bolel až do té chvíle, dokud jsem se nenatáhla do postele a nepustila mu Ripleyho na Netflixu. Ripleyho má rád. A taky pikantní oříškovou směs a švýcarskou čokoládu. Válet se a žrát, to je jeho.

Jenže já odmítám vypadat jako Marie Terezie po 16 dětech, a taky už jsem se potřebovala hýbat. Takže jsem kotník za předpokladu, že oceňuje kvalitní herectví, den později svázala do obinadla a strčila ho do pohorky, abych s ním vyrazila na impro tréning. Tam vzbudily pohorky i celá historka velkej ohlas. Brněnské hřebenovce se někteří smějou dodnes a má neschopnost dostat se z hospody byla interpretována samozřejmě úplně mylně. Je fajn mít kolem sebe lidi, co vás podrží.

Nicméně nejspíš nešlo o ukázku kvalitního herectví, se kterou by byl kotník spokojený, takže doma opět udělal scénu. A od tý doby si tady s pobublávajícím kotníkem takhle žijem. Což z nějakýho úchylnýho důvodu nejvíc vyhovuje Emovi a dětem. Není nad to, najít mě kdykoliv hned ve vedlejším pokoji. Pamatujete se na Postřižiny? „Co víc si jen můžu přát: Jsem zdráv a manželka je mrzák."

Abych to zkrátila: přijímám nevyžádané rady. Jak dlouho se taková věc hojí? Co na to zabírá kromě Ripleyho a čokolády? Budeme mít s kotníkem ještě někdy harmonickej vztah?

Nůž bez nože

 ...jakože cože?

Možná jste si všimli, že Victorinox, symbol Švýcarska hned vedle čokošky a židovskýho zlata, začne vyrábět svůj legendárdární nůž bez nože. Takže tam pořád budete mít nůžtičky, pilníček, vývrtečku, pilčičku a šťourátko jen bůh ví na co (vydloubávání zlatých zubů z nebožtíka?), ale nebude tam čepel. Chápete to? Já ne. Psice si (ne poprvé ani ne naposled) připadá v tomhle světě stará. Jako relikt nostalgické doby, kdy jsem trávila své šťastné dětství hrou s dědovými řeznickými kucháky.

„Na některých trzích vzbuzuje čepel dojem zbraně,“ vysvětluje pro The Telegraph Carl Elsener, ředitel společnosti Victorinox. Taky se mnou vidíte jejich švýcarskou zasedačku? Je obložená kvalitním dubovým dřevem, ve kterým jsou nožíkem vyrytý jména všech zaměstnanců jako na průměrné turistické lavičce.

„Carle, tak nám to řekni, na co přišel váš tým během posledního pětiletýho projektu za miliardu franků?“ dychtí vědět akcionáři a rozsvítí velký zlatý projektor (nemysleli jste si, že ve švýcarský zasedačce je jen dubový dřevo, že ne?!)

Elsener hodí na stůl svůj osobní švýcarák a zlomeným hlasem pronese: „Někteří lidé si myslí, že nůž může někoho zabít. Musíme s tím okamžitě přestat. Místo čepele bude nově vysouvací ocelová špachtle s veselým obrázkem nebo motivačním citátem. Lidé se zasmějí a znovu nabydou jistotu, že žijí v bezpečném světě.“ (potlesk, uznalé hvízdání, tlumené rány z otvírání lahví pravého šampaňského).

Když jsme u vražedný zbraně, v Británii tuhle definici splňují nože s délkou čepele nad 3 palce (7,62 cm). Britské kriminalistické špičky v čele se slečnou Marplovou tedy experimentálně došly k názoru, že sedmicentimetrová kudla v břiše je až na drobný diskomfort oběti v pohodě, zatímco u čepele s délkou 7,7 cm už si vedle Zubatá brousí kosu.

Do toho média souběžně bijí na poplach, protože se dítě udusilo párkem v rohlíku. A teď – má takovej párek certifikaci vražedný zbraně? Stalo by se to, kdyby byla v rohlíku jen díra nebo srolovaný návod k použití?

„Ještě, že ve svý krabici přežití mám svůj starej dobrej švýcarák od tety!“ oddychl si Žmur. Abyste tetu v duchu dnešní hyperkorektní doby neodsoudili: Byla ještě v kočárku, když skončila 2. světová. Takový lidi dávaj děckám k Vánocům panzerfausty a za dobrý vysvědčení rezavý helmy po Němcích. Žmur měl štěstí, že se tetino rodinné ozbrojování zastavilo jen u nože pro předškoláka.

„Hele a co máš ještě dalšího v tý svý krabici přežití?“ začal ve mně pípat mateřský alarm stejně jako když jsem kdysi poprvé viděla falzifikát mého podpisu v žákovský knížce. A Žmur začal s přehlídkou nahromaděných a nakradených věcí:

• Outdoorový skládací rýč
• Rodinné balení zápalek
• Můj malý rychleschnoucí ručník, který jsem hledala celý minulý léto
• Dalekohled, 2 ks
• Desítky pytlíčků soli a pepře, ukradené z nejmenovaného řetězce rychlého občerstvení
• Kompas
• Šitíčko
• Padáková šňůra
• Mapa Vídně

Když to tak shrnu, s výjimkou kompasu a mapy Vídně má každý z výše uvedených předmětů jistý vražedný potenciál. A to jsem velkorysá a nepřipouštím si možnosti, že někomu kompasem neucpete dýchací trubici nebo ho na místě nezabije pohled na složitost vídeňskýho metra.

A tak se ptám: Myslíte, že s těmi věcmi Žmur v blízké budoucnosti jen nebude moct ven? Nebo výhledově vznikne bezpečnostní komise, která nám doma probere a vyřadí věci, které „vzbuzují dojem zbraně“?

Raději bezpečný švýcarák!/ Giphy