pátek 27. června 2014

Útržky z United

Dneska vyprodali vanilkovou zmrzlinu během toho, co přede mnou ve frontě byli už jen dva lidi. Opravuji, dva pojebákovaní frackové s gangsta tetovačkou z lízátka, nebo to dával školní dealer marihuany k vyznamenání a gramu skunku gratis. Prostě jsou zase prázdniny!

Z pozice člověka  s ukončenou školní docházkou musím přiznat, že mně daleko větší pocit satisfakce přináší 1.9. Na mateřské dovolené se to pochopitelně násobí.  A to ještě nejsem dostatečně přednasraná na zítřejší večer, až půjdu s Luckou na drink a nalepovací tetovačky budou i v zástupu na bar a během hihňání si budou blít do kabelky také v další frontě před záchodem.  Ale dost o prázdninách. Navíc neuteče moc času a budeme mít doma to samé, s naším štěstím na speciální charaktery potomků očekávám  Žmura v podobě blond kazatele štrýt hip-hopu, natřásajícího se v mých vytahaných teplákách a pobledlou Čičman v gothic korzetu, kterak si objednává  dvojitý fernet a pak si před zrcátkem opravuje černou rtěnku. 

Naštěstí  bývají United Islands ještě před prázdninami, i když to podle počtu zúčastněných a přetékajících toitoiek nevypadá. Letos jsme vyrazili na páteční Střelák, bohapustě ani ne tak podle kapel, ale jednoduše zavzpomínat na ten starý letní Střelák, kde se po koncertech servíroval dezert v podobě letního kina. Novodobý Střelák nadchnul dokonce do té míry, že jsme se většinu večera povalovali po písečné pláži s lahví vína zabořenou do písku. To víno bych s dovolením ráda zmínila, protože kdybych měla citovat Houbiče, šlo o révovou filharmonii, výběr francouzských vinic,  podpultovka z vinárny, kde prostě musíte znát ty správné lidi. Název vám bohužel pro výstrahu nenapíšu, protože jsem ho v sebeobraně vytěsnila z hlavy. Kolikrát jsem se takhle už napálila, ale kolikrát i příjemně překvapila, takže jsem mu dala šanci, i když chutnalo jako strašný čůčo. Ale čůčo prostě k absolutnímu kýči, když zapadá slunce do vody, patří.

Naštěstí jsme nepřišli o celého Elada Gellerta, protože aspoň tady naše šance došla příjemného naplnění , až jsme v deset hořce zalitovali plážového povalečství. Dali jsme procházku po pobřeží a pár posledních drinků (Psice pije nealko, protože jí začíná být těžko), dorazila jsem spořádaně domů a ráno jsem se vzbudila. A bylo to opravdu, ale opravdu hodně nespravedlivé. 

Kocovina, kde jsem po dlouhé době hrála roli minometčíka, kterému bouchnul granát ještě v ruce, vleče se po bytě s jednou rukou tápající před sebou a druhou na očích. Z posledních sil jsem vhodila šumivý Panadol do sklenice, svlažila své okoralé rty a obloukem se vyzvracela rovnou do dřezu pode mnou. Ještěže to neviděly děti.

Děti jsem v rámci praktické hudební přípravy vzala na United v sobotu. Na Kampě hráli Mydy Rabycad a chápu, Žmure, že se to nemusí líbit úplně každému, ale opravdu nebylo nutné tlouct hlavou v agónii o trávník a kopat do line-upu. Zato Čičman si svůj první festival užívala naplno, točila se dokola, zvedala si šatičky nad pupek a stále jsme ji museli hlídat a tahat od stánku Jägermeister, kde by se ráda dávala do konverzace s podnapilými strýčky. Sami vidíte, že jsem tu předpověď ani moc nepřepálila. 

Když jsme se s Luckou podesáté vracely se vzpouzející Čičman pod paží od stánku Jägermeister, kde nás hodní strýčkové zvali na panáka, našly jsme Žmura nalezlého a spícího v čičmaním sporťáku, pár metrů od zvukotechniky. Někdy hudba je prostě tak strašná, že ji nezbývá než přespat.

úterý 17. června 2014

Víkendový bobřík

A bobříka za statečnost, trpělivost a spánkovou deprivaci získává…Milý

Už musím jít, Čičman se právě masí se Žmurem o igráčka. Žmur má větší sílu a může ji snadno zalehnout, ale Čičman ho obratně tahá pravačkou za vlasy a levačkou mlátí hlava nehlava. Válí se v tratolišti lega a rozšlapaných zbytcích melounu. Čeká mě metro, běh, autobus a konečně road trip s F., který na svůj post teprve čeká. Dámská jízda v duchu starých časů, místo navigace zhustě popsaná A4 šipkami a názvy vesnic jako z dob knížete Mnata, místo rychlé jízdy po dálnici kochání a zastávky na kávu a výhledy.

Dnes už ale jen krátké konverzační útržky po návratu

Scéna  1 – Matka ve dveřích
Žmur: „Mami, mami! Já jsem klvavý upíl!“
Milý: „No, nemusels to říkat zrovna hned…“
Ž.: „Mami, pojď se podívat. Ale lychle!“ (vede mě do pokoje a ukazuje krvavý otisk prstu na zdi) „Takhle mi tekla klev!“
Já: „To je opravdu strašné. A copak se stalo?“
M.: „Ále…Žmur krájel kedlubnu a trošku se říznul. Ale už jsme si vysvětlili, že si nemá hrát s nožem, žejo, Žmure?“ (důrazně)
Ž. (uvědomí si, že to neměl říkat a zastrčí inkriminovanou ruku za tepláky): „Jojo mami, já ti to nikdy neukážu!“

Scéna 2 – Večeře
Čičman už dosáhne na linku a snaží se strhnout si krájecí prkna na hlavu.

M.: „To je hrozný zlozvyk, tohle šátrání po lince. A to teď dělá pořád!“
Ž: „Jo mami, ona na sebe takhle stlhla celý talíž polívky a lozbila ho.  Že ho úplně lozbila tati? Ta malá potvola!“
M.: „Ehm. Byla vychladlá a ten talíř už byl stejně obouchanej.“

pátek 13. června 2014

Náhodné kapitoly ze života Psice, část I.: Ranné dětství v osmdesátých


Někdy pozoruju děti a přemýšlím, jaké budou. Přiznávám, že je pro mě zatím hodně abstraktní pomýšlet na to, že Žmur, co pojídá smrky, všude sebou tahá medvěda Botona a na povel se všichni musíme sběhnout a hlasitě obdivovat jeho „autobus“ v záchodové míse, bude jednou sedět s notebookem a pracovat na něčem jiném, než playlist Červeného traktůrka. Pižmič je bojovník, jak teď sám sebe oslovuje (to je taky absurdní, ale aspoň už se před sousedy v domě nenazývá autistou a navíc ve třetí osobě). V Čičman, ačkoliv je mladší, začínám poznávat sebe, občas mi probleskne vzpomínky na moje dětství (a tajně se hrozím dne, kdy o mě začne psát blog).

Čičman nejen, že začíná vizuálně připomínat moje černobílé fotky, kde cválám v maloměstském fotoateliéru na houpacím koni v hand made háčkovaném kostýmu Elvise, z očí mám jen štěrbiny v tučné tváři a vlasy se mně kroutí do prstýnků. Čičman se začíná stejně smát a přitom mhouří pravé oko víc. Poslední týden se před plánovanou cestou ven vydá k botníku, chvíli si vybírá, a potom si k nohám připraví svoje sandálky a šklebí přitom na mě jedním okem.  
Z doby, kdy mi bylo stejně jako Čičman, mám první vzpomínku: sedím pod stolem, se mnou je tam velká černá bestie, co štěká a chystá se mě pozřít. Její tlama je nekonečná a strašlivá. Obluda je mámin trpasličí pudl Fifinka,  který zemřel krátce po mých prvních narozeninách, proto je vzpomínka jako jedna z mála chronologicky zařaditelná.

Z těch dalších. Chodíme s dědou jednou týdně na oběd. Babička se domnívá, že do jídelny, ale to se velmi mýlí. Chodíme do zakouřené restaurace Labe se žlutými závěsy. Po jídle dostávám cucnout piva. Doma děda dodržuje obědového šlofíka a já se bez dozoru hrabu v babiččině prádle a dalších zakázaných zásuvkách. Najdu erotickou sbírku fotografií na tuhých kartičkách v barvě sépiové kosti a lentilky. Děda se po probuzení nezlobí kvůli fotografiím, ale kvůli tomu, že lentilky jsou prášky na srdce. Dáváme si ruce na to, že to babičce neřeknu a neomdlím. Neřeknu a neomdlím.

Ale také neřeknu, když se mi jedno letní odpoledne udělá nevolno z přehnané konzumace jahodové zmrzliny, vyzvracím se do šuplíku kuchyňského stolu a zamknu ho na klíček. Řeší se to až za několik měsíců a nikdo nedovede zaschlé růžové lepidlo identifikovat.

Je zvláštní, že z útlého mládí nemám příliš vzpomínek na otce, což dokazuje určité partnerskou tenzi, která našim vydržela krásných čtyřicet let, čti dodnes. Vzpomínám si jen na to, že táta jako milicionář v kroji a zbroji navštívil naší školku společně s dalšími soudruhy proletáři, kteří bránili vlast proti nepříteli. Dávali nám potěžkat revolvery a rozdali připínáčky s hvězdou. (Dnešní montessori učitelky ve školkách by zíraly). Máma přátele proletáře nazývala ožralama a mrzelo ji, že nemůže veřejně nosit tričko s americkou vlajkou, které nám v humanitárním balíku poslala její sestra, toho času v emigraci ve Švýcarsku. Mnohem víc ji asi mrzelo, že nemá také emigranta.

Setkání a hlavně rozhodnutí zůstat spolu mého otce a matky totiž zůstane navždy záhadou a to nejen mého dětství. Oba to samozřejmě svalují na druhého („neměla se na mě pořád dívat“ „tak dlouho chodil, až mě uhnal“) Máma je z živnostnické rodiny, které navíc zmíněná emigrace kádrově vůbec nepomohla, táta z nadějné komunistické líhně. Ať už vychováváme děti jakkoliv, samotný fakt, že se máme rádi a názorově se respektujeme, je něco, v čem se jim, aspoň doufám, nemůže vyrůstat špatně. Ani přes tofu v guláši a houbové čaje.

středa 4. června 2014

Záchodový fisting

Na úvod bych ráda deklarovala, že si opravdu nemyslím, že by tady bylo pěkných a lidsky hřejivých historek tolik, aby bylo nutné nařezat to něčím mazlavým. Ale život není jen o záhorských růžích a melounových orbitkách.

Občas hrajeme s Milým noční bojovky. Nejčastějším terčem útoku se stává ten, kdo kolem půlnoci odevzdaně dřepí ve vaně s ovčím pohledem zařezaným do kachliček  a nemá už žádné jiné úmysly, než očistit své tělo a ústní dutinu a slušně se odebrat do ložnice. Útočník pod rouškou mytí nádobí v kuchyni napouští kýbl ledové vody na největší proud, aby v šumu zanikly stopy spolknutého smíchu a škytání, využívá moment překvapení, nabíhá do koupelny a jako Michael Jordan pověsí svůj vítězný kyblík ledárny druhému do obličeje. Taktika je při takovém úkonu zároveň zhasnout a co nejrychleji se vypařit, protože oběť disponuje kromě oprávněné žízně po krevní mstě i sprchovou hlavicí se schopností dostříknout a trefit svůj cíl na několik metrů daleko (typicky na botník, před kterým hází útočník odbočku do kuchyně a nezřídka taky držku na mokrém linu, takže taktika velmistra zároveň zahrnuje ten večer nenápadně přeparkovat svoje boty na bezpečnější místo).

Ráno jsem si udělala svoje toaletní kolečko a je pravda, že mi připadal ten záchod nějakej divnej. Naposledy jsi tam byla v noci ty, snažil se na mě Milý hodit větší díl viny, až jsem se začala ještě v ranním polospánku zpytovat, co ze mě proboha mohlo vypadnout bez mého vědomí a zacpat hajzl. Vzhledem k tomu, že byl Žmur dopoledne čůrat asi stokrát, protože mi chodil do lednice upíjet mandarinkovou limonádu, jsem musela kolem jedenácté vyhlásit plošný zákaz splachování, do doby, než se podaří situaci dostat zpět pod kontrolu (rozuměj než se vrátí Milý z práce a budeme hrát zase kámen-nůžky-papír)

Po obědě děti usnuly, prokazatelně vysílené snahou dostat se mimo mou pozornost na WC a naházet tam co největší množství zmuchlaného papíru a figurek z kindervajíček. Zamnula jsem spokojeně dlaně, měsíční report bude ještě odpoledne a večer si můžu válet šunky. Udělala jsem si v poledním klidu svůj tradiční šálek čtyřlžičkové kávy a zasedla k notebooku, přičemž se událo něco, co se stává snadno, když to přeženete s kofeinem, ale v běžných civilizovaných podmínkách se na pět minut omluvíte a potom zase vrátíte plní energie a o několik kilo lehčí. Takhle jsem poodběhla hluboce zamyšlená nad bezkontaktními kartami, a když jsem se spokojeně natáhla pro ruličku toaletního papíru, teprve mi před očima naskočily restrikce, které jsem vyhlásila já sama.

Stalo se, není cesty zpět a je nutné řešit to okamžitě, i kvůli tomu, že v tomhle už o pomoc bližního svého nepožádáš, pokud nejsi paraplegik a zbývá-li aspoň poslední náznak cti. Sáhla jsem tedy do mísy s rukou obalenou igelitkou a opakovala si mantru, že to je úplně, úplně to samé, jako přebalovat děti, nebo uklízet vyblitá torza natrávených hlodavců po naší kočce. 

Jenže nebylo to vůbec to samé, sáček měl mikroskopické trhliny, ze kterých se během manipulace staly regulérní díry do světa za mikrotenem, takže jsem v tu chvíli měla plné hrsti…hřejivého lidského příběhu, o kterém vám dnes vyprávím. Když jsem po čtvrthodině s mýdlem a dezinfekcí zjistila, že mám ještě špínu za nehty, kulminovala jsem v určitém bodu zlomu a přestala řešit maličkosti. Nebojácně jsem zanořila pravačku po loket do mísy a začala z ní zuřivě tahat namotaný toaleťák. A narazila na tvrdou věc. Spadlý WC blok, původce všeho zla! Potom z pokoje zakníkala Čičman, a tím bylo moje osobní volno oficiálně u konce.

Výhody:
  • ·         Byla jsem poprvé za profi instalatérku v našem bytě

Nevýhody:
  • ·         Jen do té chvíle, než jsem přiznala pozadí opravy a použité technologické procesy
  • ·         A report zase dopisuju v noci