Zanedbanost jako life style

 

Některý dny jsou jako kamínky. Nebo jako Rolling Stones.

Víte, jak se pozná, že stárnu? Začínám zanedbávat svůj vzhled. Ve dvaceti jsem chodila ráno pro rohlíky do sámošky namalovaná. Dnešním pohledem absolutně nechápu tuhle časovou investici do estetického vyznění v Žabce, ve který se prodavač Karel vyprošťoval z pátečního koncertu ve Vagónu a neurazila bych ho ani poblitým tričkem.

Je to samozřejmě geneticky naprogramovaný. Bohužel si nevzpomínám, jak se moje máma oblíkala na nákupy za mého raného dětství. Ale moc dobře znám její dnešní outfit do maloměstské Jednoty: moje pubertální oversized tričko s anarchistickým áčkem vyžraným pomocí Sava, na který jsem si připadala stará už v sedmnácti, rebelsky doplňují tepláky s roztrženou nohavicí od našeho psa. Možná ji jednou potká módní skaut z Gucci a udělá z toho ikonickej kousek jako ze znovuobjevených prestižek. I kdyby ne. Důležitý je, že mám kam růst a směřovat.

Zanedbávání vzhledu je hraniční disciplína. Pokud ji marketingově nezvládnete, řada lidi včetně nejbližší rodiny vás rychle odsoudí jako asociálního šupáka. Naštěstí je v dnešní době spousta cest, jak prodat navoněnou mršinu: můj nový objev je Curly Girl Method. CGM ve zkratce spočívá v tom, že si přestanete standardně mýt a česat vlasy. Někomu se na hlavě udělá afro, někomu dredy a mně něco na způsob rozkopanýho vlnitýho plechu. V práci jsem s tím sklidila obrovský úspěch a nikdo nepoznal, že jde o tajný způsob, jak se s gustem zanedbat. Nemáte zač!

V pátek jsem si svůj vlnitý plech barvila hennou, když jsem si uvědomila, že musím před plánovanou cestou do Brna poslat balíček přes DPD point. V časový tísni bylo jasný, že balíček půjdu poslat buď jako asociální šupák, nebo ho pošlu až v pondělí. Rozhodla jsem se tak, aby na mě máma mohla být hrdá. Balíček doručím do pickupu v domácích trenkách, barvícím triku bez podprdy a s ručníkovým turbanem na hlavě. A samozřejmě bez makeupu, prostě #nofilter dotažený do detailů. „To jdeš jako TAKHLE?“ zeptal se mě Em, kterej se, nekecám, nikdy nezapomene převlíct do kalhot, když jde dolů pro poštu.

Abyste si zase nemysleli bůhvíco, mou odvahu poněkud sráží fakt, že nejbližší pickup point máme sto metrů od baráku. A navíc v něm dělá ženská, která CGM metodu pěstuje dlouhodobě a na celém povrchu svého těla. Jediné, co ji na mně zneklidnilo, byl balíček. „Já dělám jen Zásilkovnu“ podrbala se smutně v zarostlém podpaží. „Zkuste Dárky a dekorace“ poradila mi v náhlé inspiraci.

Abychom si rozuměli, Dárky a dekorace je provozovna jednu autobusovou zastávku od nás. To už po vás čumí dělníci ve výkopu a vy nevíte, jestli je za tím tričko bez podprdy, nebo sebevědomě trčící turban na hlavě. Se zalíbením na vás spočinou pohledy nejzanedbanějších matek s kočárama, protože vždycky potěší, když je na tom s časem pro péči o sebe ještě hůř.

A to nejhorší. Dárky a dekorace je ten nejúpravnější krám na celý Praze 10. Vede ho ženská, který musí odchod z domu zabrat 2 hodiny, a to ještě ve výjimečných případech, kdy spěchá a nestihne si natočit řasy. Nevím, jestli to bylo vedrem, nebo narůstajícím stresem. Hennová kaše mi začala zpod ručníku stékat v zrzavých potůčcích po krku do výstřihu.

„Potvrzení zašlu na mail nebo telefonní číslo?“ zeptala se mě paní Úpravná nepřiměřeně vysokým hlasem a bez pardonu balíček přejela vlhčeným parfémovaným kapesníkem, než ho strčila do vyleštěnýho regálu. Bylo mi jasný, že po mém odchodu zavře a celej krám zuřivě dezinfikuje, ale ve skrytu duše jsem měla ze své stoupající zanedbanosti bublající úchylnou radost.

Teď jsem si troufla i na zkrácení cesty autobusem. Akorát jsem sedla do špatnýho, což mi došlo někde v půli cesty na Hostivař. Oranžový potůčky se změnily v rozvodněný horský řeky. Pohoršený pohledy kravaťáků, mezi kterými snadno mohli být i moji kolegové. Nebo vy. Ostražitý pohled řidiče busu. Zasviním sedadlo dřív, než mě vykopne? Volá se vlastně k znečištěnýmu hromadnýmu prostředku policie?

Domů jsem dorazila přesně za hodinu. Em byl nasranej, že nestihneme oběd. A na telefonu jsem měla tři nepřijatý hovory od mámy, který se v noci zdálo, že jsem umřela. A víte, že něco ve mně asi fakt jo?

Nerdí doupě pana Šourka

 

Karma je zdarma. Když jsem se minulý týden smála do rukávu u hlášky „programovat a pájet umíš?“, ještě jsem netušila, že si tenhle mstivej výstřelek hinduistický víry došlápne i na mě.

Mimochodem z hlediska karmy je zajímavým faktem, že ať už nastoupím na jakkoliv urozenou pozici, časem po kolezích zdědím nějakou špinavou a nečistou hoknu. Před mateřskou to byla erotika do mobilu. „Je to zábavné a zabere to maximálně hodinu týdně“ dušoval se šéf a já jsem pak trávila celý dlouhý dny sjížděním a kontrolou porna od dodavatelů. Znala jsem ty holky jako vlastní kalhotky, účetní se v kuchyňce ztichly, kdykoliv jsem si šla uvařit další kávu a sex jsem začala vnímat jako výrazně stereotypní fyzickou aktivitu. Tuhle kariérní odbočku stylově ukončilo mé těhotenství, což účetní u štrůdlu a presíčka nejspíš dlouze a šťavnatě probíraly jako pracovní úraz.

Po nástupu do současný práce se mi celkem ulevilo po ověření, že tu nikdo nemá na starosti streaming pižlání kuřecích kůžiček Ládi Hrušky, nebo předvolebních meetingů Andreje Babiše. Bylo mi jasné, že po nevyjasněné smrti kolegy bych si na úplné dno sáhla já. Místo toho za celkem jasných okolností odešel kolega, co měl mimo jiné na starosti servery.

„Sice to není zábavné, ale zabere to maximálně hodinu týdně“ dušoval se současný šéf a začaly mě chodit první maily od nerdů z datacentra. Nejhorlivějším korespondentem se stal definitivně pan Šarek s emaily připomínající žalmy.

V oslovení nechyběla chybka v mém příjmení. Potom pan Šarek vyjmenoval všechna páchaná příkoří ze strany naší společnosti a následovala liturgie v latině zahrnující pojmy redundance, idrac a sata. Před koncem tohoto otčenáše pan Šarek uctil zázračné schopnosti mého předchůdce, což mu bylo celkem k ničemu – tenhle bůh už je mrtev, bude si muset zvykat na Psici.

Nevím, jestli jste někdy četli a psali maily v korejštině, ale pro mě korespondence s panem Šarkem měla podobnou informační hodnotu. Párkrát jsem odolávala pokušení vrátit mu chybu v příjmení – ale oslovení pane Šašku i pane Šourku zavánělo přímou konfrontací. Té jsme se i při mé vyhýbavé diplomacii stejně nevyhnuli. Pan Šarek mě pozval na návštěvu, „abychom si to všechno vyříkali osobně“.

Podělala jsem se strachy. Dokonce jsem požádala Ema o nalejvárnu, ale jediný pojem, co jsem se naučila přesvědčivě vyslovovat bez koktání byly dva typy protokolů.

„Což na druhou stranu přece není málo“ nepřesvědčivě jsem se snažila zlepšit si náladu druhý den na místě. Sebevědomí mi nezvedl ani senior, který měl toho dne službu na recepci.

„Có? Šálek? Tady žádnej Šálek nepracuje!“ křičel na mě přes neprůstřelné sklo děda, co musel v minulý práci hlídat muniční sklady u Stalingradu. Takže jsem musela volat, aby si mě potupně vyzvedl osobně.

„Vezmu vás rovnou na dohled“, nabídl pan Šarek a dovedl mě jako živou senzaci na sál. Po hladké podlaze začaly okamžitě šoupat ortopedické pantofle zvědavého personálu. Připadala jsem si jako siamská dvojčata z kabinetu kuriozit nebo jako Čičman v učebně výpočetní techniky. Dostala jsem kafe, sušenky a podařilo se nám identifikovat společného nepřítele: zákazníky. Všimli jste si? Mluvím v množném čísle. Nejasný zůstává jen druh pracovního úrazu, který předčasně ukončí mou metamorfózu v nerda.  

Naděje na konci pájky

 

Nebudem si lhát do kapes, koňský experiment fatálně pohořel. A to i přes to, že snaha navždy vymazat lichokopytníky z holčičích mozků byla evidentně i na straně vedoucích.

„Tak jak bylo?“ vítám se s Čičman a nemůže mi uniknout její opálení, ani podezřele povznesená nálada.

„Super!“ zařve Čičman, vytáhne si z kapsy hrst slepených karamelek a podaruje mě tou nejzmuchlanější.

„Spali jsme v karavanech a tyhle strupy mám od škrabky na brambory. A tuhle modřinu od toho, jak jsem málem spadla do díry v kadiboudě“ řve dál jak strýc Pepin, zatímco si rozmatlávám po ruce karamelku a usilovně přemýšlím, jaký mohou mít koně dopad na dívčí hlasivky.

„Proč tak řveš?“ zeptám se nakonec se zájmem, protože na nic nepřijdu. „Já neřvu!“ zaburácí Čičman, až z našeho paneláku odpadává zateplení.

„Tos měla slyšet naši vedoucí – ta na nás řvala tak, až přišla v půlce týdne o hlas. A tu druhou kopl Širan, takže jen kulhala.“  

„No to jste měli pěkný vedení“ mrzce si vybavuji popisek „přátelský kolektiv a klidní koně“. Obojí jsem si představovala jako vykastrované jedince pod trvalým přísunem sedativ. Za ty prachy na to snad jako rodiče máme nárok, no ne?

„Kaštan zase shodil Rózu při klusu a vláčel ji za sebou aspoň půl kiláku, mami. A pak utekl do lesa a museli jsme ho čtyři hodiny hledat. Přitom se ztratila Sofinka a našla jsem tenhle nůž. Na pařezu.“ vytáhne Čičman z druhé kapsy zarezlou kudlu, od pohledu spojenou s trestnou činností.

„Ten nůž jsme měli na kluky z vedlejšího rybářskýho tábora, co za náma chodili v noci.“ vysvětluje Čičman.

„A tohle je antikoncepce, nebo extáze?“ zeptal se mě Em rezignovaně, když z jejího spacáku vyklepal malé růžové lentilky.

„Příště jedu zas!“ zařvala Čičman a vybílila lednici, protože celý týden údajně jedla jen nahnilá jablka a pamlsky pro koně z drceného sena.

A je to tady – z naší malé roztomilé holčičky vyrostl sebevědomý mutant, schopen oddělat a naporcovat rybáře, a potom přečkat noc v teplé kupce hnoje, aby nevzbudil podezření.

Naštěstí život není jen o překonání jediné výzvy. Ráno jsme tak zvonili na dveře technického příměstského tábora. Alias akce pro děti dotovaná městem, u které není vaším úkolem přemýšlet o náplni, ale jen o rychlosti klikání.

„Luboši, pojď se podívat, opravdu je tu!“ zvolal po našem příchodu vedoucí excitovaně. Všichni se seběhli seznámit s jedinou ženskou členkou týmu, co vypadal, jako když zkomprimujete IT Crowd do desetiletých kluků.

„Programovat a pájet umíš?“ zeptal se jí Luboš na uvítanou. Za sebe doufám jen ve dvě věci. Že kluci  zpanikaří z holčičích slz a stáhnou ji film o koních, čímž se zabije zbytek dne v relativním klidu. A kdyby náhodou ne, tak že se nestihla ráno ozbrojit.

Můj Mladej

 

Když se živíte psaním a vytvářením barevně sladěných tabulek, jak obvykle cizím lidem popisuje Em můj přínos společnosti, tak je pro vás notebook víc než jen hromada šrotu a lithia.

Je to něco jako ohmatanej flašinet válečnýho vysloužilce, kolposkop mého gynekologa nebo ikonické firemní tričko s propálenou dírkou od cigára, co nosí prodavač Karel ze Žabky. Je to prostě něco, co vás na pracovním trhu definuje.

Nebudeme si nic nalhávat, můj vztah se Starým byl už pěkných pár let válkou Roseových. Já jsem nad ním uždibovala celozrnné bulky s posypem chia semínek, on se vypínal výhradně v době, kdy mu zablikal identifikátor neuložených dokumentů. Na druhou stranu, jezdili jsme spolu na dovolený a ochutnávali macchiato ve všech žižkovských kavárnách.

Jedno ráno jsme spolu snídali drobenkový koláč, když mi přišel mail od IT podpory. Hm, říkáte výměna notebooků? Mlsně jsem se pásla na fotkách lesklých těl ultralehkých krasavců s výkonným procesorem a zhruba po 4 vteřinách váhání odklikla žádost.

Nevěděla jsem, že to bude tak rychlý.

„Tak mi phineste toho vašeho stahýho“ volá pan Záruba z IT podpory. S jeho logopedickou vadou se představuje jako Záhuba, což je celkem příznačné příjmení pro člověka, který vám rozbije pětiletý vztah.

„Stavím se pro něj po dovolený“ vymlouvala jsem se, protože jsem naleštěnýho krasavce nechtěla tahat do Estonska, a pak vlastně ani na Vysočinu a do Slanýho.

„Tak jste si ho neměla vobjednávat, když vo něj pak nestojíte“ volal mi po třech týdnech ghostingu pan Záhuba uraženě, jako kdyby do mýho novýho HáPéčka osobně brousil díly a kaligraficky vykresloval písmenka na klávesnici.

Je potřeba se k věci postavit čelem. Zkopírovat a vymazat všechny fotky. Drafty článků a blogů v dokumentech zakamuflovaný pod pracovním názvem. Filmy a kradený software. Porno, objednávky munice a bitcoinový loupeže, však to znáte.

„Fuj, co to je na něm za boudel?“ neodpustil si pan Záhuba při předávání pár zbytečných komentářů a pak s mým Starým fláknul do regálu márnice pro zařízení určená k ekologické likvidaci.

Mladýho jsem opatrně položila na stůl a okamžitě ho obsypali kolegové, co ho bezmezně obdivovali a osahávali. Cítila jsem se polichocená, protože se Starým bych tyto situace zažívala maximálně na obchodní schůzce se zrakově postiženým.

Všechno další už je ale jen velký špatný. Produktová dokumentace? Tu jsem měla přece vždy v téhle složce. Aha, už nemám.

Nahrát soubor do SQL databáze? Aha, vlastně si musím nastavit novej přístup. Do toho mi furt klepe na dveře McAfee a varuje mě, že tehle nedůvěryhodnej cizinec smrdí průserem.

A co byste od mladíka s výkonným procesorem nečekali – zasekává se úplně stejně jako Starej, tadá.

Když už mi dneska popadalo všech sedmnáct neuložených oken, vyskočilo na mě MSN s nabídkou, jestli se chci na uklidnění podívat na deset nejkrásnějších vodopádů světa. Aspoň ty nejhorší vlastnosti má Mladej a Starej stejný.

Koňský tábor: Naděje na konci hnojiště

 

Pamatujete ještě na post o holčičkách a koních? Někteří z vás mě utěšovali, že koňskou horečku vyléčí čas. Prý je to jak neštovice. Odpornej hnus, na kterej sice nezabírají ani antibiotika, ale časem to vybledne a zbydou jen jizvy.

Nevím, kdo z vás měl neštovice půl roku, ale u Čičman bohužel žádné vyblednutí lásky ke koním nepozoruji, právě naopak. Aktuálně máme přesně 4 dny do vypuknutí koňského tábora. Což si můžete v Čičmanině případě představit jako přípravu na kečuánské slavnosti slunce, při kterých naběhne do rituálního kruhu deset obzvlášť přitroublých lichokopytníků pod sedativy spolu s třiceti natěšenými holčičkami v tričkách horse love.

Čičman nenechala nic náhodě a sama si vygooglila výbavu, kterou označila za nezbytnou. Zkrátím to. I když vynechám značkové rajtky s autogramem žokeje Váni na zadku, lítáme v tom tak za patnáct tisíc. „Kellner koupil své dceři klisnu za 250 milionů, tak by ses mohl taky trochu plácnout přes kapsu“ mrkla jsem na Ema, který odešel do komory spořivě vyštrachat cyklistickou helmu a kolenní chrániče z kolečkových bruslí. Jako nový!

Coby levnější alternativu jezdeckého saka jsem Čičman navrhla můj kostkovaný blejzr do práce, případně motorkářskou kožárnu, co zdědila po Trudi od F. Rozbrečela se.

Potom přišly z tábora příjezdové instrukce, díky kterým jsem si udělala přesnější představu o účastnicích zájezdu. Jeden z bodů zakazuje vozit si na tábor větší množství šperků a hotovosti. Začalo ve mně znovu hryzat svědomí. Co když bude v autobusu vedle Čičman v děravých legínách sedět mladá Kellnerová? Anebo nedej bože její nafrněná klisna s povoleným menším množstvím diamantových piercingů v nozdrách?

Z obav mě vytrhla až Emova sestra s bohatým spektrem koňských zkušeností. „Nabal ji hodně tmavých věcí“. „Nebude na nich tolik vidět hnůj“, dovysvětlila mi, že opravdu nejde o elegantní fotky s vlající bílou hřívou.

Zbývající reálie mi vysvětlil synovec, který na koňském táboře byl – a považte, přežil ty věčně klopýtající a padající obludy i nonstop kouřící vedoucí, co kolem sebe plivou kousky plicních karcinomů.

„Ráno jsme přišli do stáje a vykydali hnůj“ vypráví Míša.

„Potom jsme je hrozně dlouho hřebelcovali a čistili od hnoje“ (tím se vysvětluje záhada koňského odpočinku. Místo spaní vyměšují, a pak válí sudy v hovnech).

„Když už jsme je konečně připravili, tak se na nich jely projet větší děti do lesa. Po návratu jsme s nimi mohli jezdit my. Půl hodinku v ohradě“ říká Míša smutně. Je to okamžik, kdy vám konečně docvakne, že to celý byl jeden velkej komplot – stejně jako když zůstanete po předváděčce sedět na zastávce autobusu s dekou za třicet tisíc. Nebo když se vám díky neposkvrněnému početí narodí syn a za vaší ženou chodí cizí chlápci s luxusními dárky.

 „Ale po obědě jsme se mohli podívat na pohádku Koník Kopýtko“ snaží se Míša najít i pozitiva. „Akorát jsme ji nedokoukali, protože jsme museli jít do stáje tahat vědra vody“ nadobro zabije pokus o dobrý konec.

Ale víte co? Pro mě je dobrý tak akorát. Naděje na vyléčení z koňské horečky nikdy nebyla tak blízko!