Kradu, kradeš, krademe

…to víte, že jsem to od Žmura chytla. Na vlastní kůži si teď můžu zažít, jaká je bolest „jako když ti dá někdo hlavu do svěráku“. Já bych to s dovolením ještě dopřesnila: „a pak do ní vší silou kopne.“

Spala jsem skoro 24 hodin v kuse. Píšu skoro, protože mezitím jsem chodila po bytě v předklonu a přísahám, že kdybych měla číslo na spřátelenýho veterináře, tak se nechám utratit.

Dneska odpoledne bolest konečně polevila a stávám se klasickým znuděným pacientem. Nic pořádnýho se kolem mě neděje, člověk si musí vypomáhat zpravodajskými servery, aby v té virové mlze pocítil aspoň záchvěvy vzteku nebo jakýchkoliv lidských emocí.

Třeba na iDNES se v tomhle ohledu můžete vždycky spolehnout. Prvním tupým úderem do spánku vám homepage řekne, že dnešní čtyřicátníky čeká důchod 12.000 korun. Sotva se rozkoukáte, knokautuje vás tvrzením, že COOP zavádí v supermarketech umělou inteligenci proti zlodějům. Fajn, takže budu chudá seniorka, který bude ještě k tomu všemu odepřený ukrást si těch pár mizernejch rohlíků nebo bavlnek na vyšívání tapiserie. Fakt díky za pokažený stáří, AI.

Krádeže patřily ke koloritu dětství. Nechci tady na nikoho z vás ukazovat prstem, tak ukážu na sebe. My jsme třeba s kamarádem chodili do místní Jednoty (budoucího COOPu) krást vitacity a nikdy nezapomenu na tu chuť kyseliny citronové, krve a hříchu, která se postupně vytvářela na odřeném jazyku a poleptaném patře.

Zhruba o deset let později jsem ve stejný Jednotě nastoupila v létě na brigádu s mou nejlepší kámoškou z gymplu a přišlo velký prozření.

„Holky, musíte mít oči všude a hlásit mi to!“ apeluje na nás provozní s pleškou a propocenejma koláčema v podpaží, když si nás předtím oficiálně pozval do svýho kamrlíku na sledování záznamu z kamer. Na snímku „Velká rumová loupež“ si s chichotáním vážíme hlavy na váze na zeleninu. Hned vedle nás si nějakej chlápek lifruje tři flašky tvrdýho pod bundu.

„Starej už šel? Vyndej mi tam z kastlíku dvoje Sparty, Péťo“ domlouvaly se potom po šichtě prodavačky, který na rozdíl od nás museli ostré pižmo zpoceného provozního snášet po celý rok. „A zejtra si vemu eště slunečník z tý akce na zahradní nábytek.“ Starej dobrej vitacit přišel o svou příchuť smrtelného hříchu, ale Starýmu jsme pochopitelně nic nenahlásili.

Zpětně bych ho jen chtěla vidět při měsíční uzávěrce, jak koláče z podpaždí prosakují až na záda a na prsa. A taky by mě zajímalo, jestli byli v TOP 10 nejlepších zlodějů zákazníci, nebo personál.

Pak je taky kategorie krádeží, co jsou spáchány na vás. Neříkám, že jsem nezažila pár, co fakt naštvaly. Ale byly i ty příjemný. Třeba když vám ze sklepa zmizí koloběžka v havarijním stavu, který se podlamují řídítka a v podstatě každá jízda začíná zavánět pasívní sebevraždou.

„Jaká škoda“, usmívala jsem se ještě dlouho při vybírání lepšího modelu v představách, jak se pod zlodějem celá konstrukce složí. Pak vám totiž nezbyde nic kromě naděje, že vám ji někdo ukradne dřív, než se na ní zabijete.

Pak si představte, že vás tyhle všechny zážitky připraví jediná AI se svými suchopárně zakotvenýma zásadama. Hologram Mirka Dušína.

Už jen když si čtu rádoby kreativní texty od GPT, tak vím, že jako stará budu psát na stroji. A chodit krást do zážitkových nakupovacích arén, kde si budu moct za mrzký poplatek nakrást tolik věcí, co se mi vejde do podprdy a bombarďáků. Vlastně se dost těším na všechen ten mainstream, ze kterýho se underground teprve stane.

Pomsta svaté Anny

O víkendu začaly jarní prázdniny a ve 13 jarních stupních jsme s dětmi odjeli na Vysočinu. Co si budem, skoro všechny naše jarní výlety bývají každoročně signifikantním důvodem, aby venku brutálně nasněžilo. Odškrtnout si můžeme i letos.

„A co je tam teda ještě zajímavýho? Ale jako doopravdy zajímavýho?“ dožadují se děti po cestě senzací, protože památník partyzánů ani esesácká chata ve skalách jim není dost dobrá.

„Třeba to, že součástí našeho penziónu je kaple. A ve Žďáře žil zdokumentovanej upír Ulrich, co místním lidem sál krev jako někdo tady v autě“ utřu děti a přes cestu nám skočí jelen jako znamení.

Kaple byla hned za zdí našeho apartmánu a usekla z něj dobrou třetinu. Člověk by za to uskromnění očekával od vysvěcenýho prostoru nějakej vděk – třeba svatozář obtisklou na zdi, buclatý andělíčky, co se honí kolem lustru, nebo aspoň pěkný sny. Ale to ne. Spolubydlící svatá Anna se ukázala být nesnášenlivou ženskou s PMS, která ve svým okolí jen tak někoho nestrpí. A už vůbec ne děti.

„Co to je za zvuky?“ Strneme někdy kolem jedenácté, kdy jsme začali konečně usínat. Z vedlejší kaple se ozve něco jako kopání do plechových vrat. „Já se bojím“ zařve Čičman, která měla svatou Annu přes zeď asi tak půl metru od svý postele a okamžitě se přestěhovala k nám. Zuřivá Anna kope do plechu celou noc, v intervalu zhruba jednou za hodinu. Ráno nasadila do kuchyně silnější kalibr. Pavouky.

„Fuj, tady jíst nebudu“ zavřeštěl Žmur, když na něj od lednice vystartuje obrovskej pokoutník a druhý nás šouravě přijde zkontrolovat od linky. Díky šikaně sv. Anny se celá naše rodina smrskne do prostoru manželských postelí. A když si tam šeptem naplánujeme výlet, zařídí si protivná Anča u šéfa, aby mrzlo a napadaly takový návěje sněhu, ze kterých už se v životě nevrátíme.

Což se nepodaří a Anna už se definitivně přestane ovládat. Pokoutníci lezou i ze sprchy, Anča kope do plechu už od setmění a celý to začíná připomínat Kinga. Zvlášť když se ze Žmurovy přistrčený postele ozve upír Ulrich. „Musím se schovat, honí mě s křížem“ zakňourá na vysvětlení Žmur a jde se oblékat. Po bližším ohledání má horečku jak kráva. „Tos přehnala“ pronesu směrem k výklenku a druhej den jedeme s hadrovým Žmurem domů.

A tak my si tady užíváme jarní prázdniny. Já louskám paraleny z platíčka a vařím čaje, Žmura v noci povolávají na křížový výpravy a vede bitvy se svýma vlastníma halucinacema. Nevíte někdo, jak si usmířit všechny svatý?

Kurz snížené citlivosti pro začátečníky a mírně pokročilé

 

Znáte fenomén vysoce citlivých lidí? Patří mezi ně Marie Veronika, píšou se o nich knihy a mají svůj vlastní institut. Vysoce citlivé lidi můžeme z pohledu mediální pozornosti zkrátka považovat za ošetřené pacienty po převazu, proto se dneska podíváme na jejich přehlížené souputníky na opačné straně spektra.

Nízko citliví lidé jsou něco na způsob medvědů, kteří v kanadských videích z domácích webkamer přilezou na cizí zahradu, sežerou kočičí granule nebo bačkory na rohožce, a pak bezstarostně skočí bazénu, zanechávajíc ho po sobě zamořený srstí, pižmem a parazity.

Tenhle typ lidí v podstatě nemůžete ničím potrestat ani poučit pro příště, protože většinou nepochopí jemné narážky, ze kterých vysoce citliví lidé následující dva týdny nespí. Což je úžasná výhoda, která vás v životě učí komunikovat napřímo. A taky dostávat upřímnou zpětnou vazbu, zejména v situacích, kdy o ní nestojíte.

Člověk by řekl, že tyhle lidi najdete schovaný jen po IT odděleních, skladech Alzy a v ordinacích patologie, ale to je vžitý omyl. Narazíte na ně i v obchodech.

„Hmh. Tahle barvička na vás teda zrovna nevypadá nejlíp, co? Vypadáte jak obří ředkvička, hehe“ utrousí prodavačka, co se poflakuje kolem zkušebních kabinek a odrazuje zákazníky od koupě. 

Oproti jejím úslužným klonům si najednou okamžitě sjedná mou pozornost. Jako jak, nesedí? Jakože je nějakej oficiální seznam lidí s povolením nosit fuchsiovou a mě z něj vyškrtli? A mohla bych ho vidět? To ti teda děvenko naschvál ukážu, jak já umím nosit barevný svetry. Po půl roce ho prodám přes Vinted, protože ta barva je fakt ujetá.

Živoucí nízkocitlivou ikonou pro mě ale stejně zůstává náš kolega Pavel.

„Mno, jak se jmenuje…. prostě taková ta malá tlustá s křivejma zubama“ odpověděl Pavel, když jsem se ho zeptala na kontakt na controlling, oddělení vzdálené vzdušnou čarou 3 metry a ohraničené jen papundeklovým paravánem.

„Proboha, je to živá bytost. Má milující rodiče a třeba chodí darovat krev, nebo zpívá ve sboru“ syknu na něj. „Tys to chtěla vědět, tak se na ní nemáš ptát“ pokrčí Pavel rameny a krkne si. Krkne si proto, že před nedávnem dojedl můj oběd, zatímco jsem se potřebovala jen napít.

„Už nebudeš? Mně tlustý nevadí“ zaloví Pavel zkušeně vidličkou v mém talíři a než stihnu odpovědět s plnou pusou sodovky, odnáší si tučnou kořist, ze který odkapává omáčka po běloskvoucím ubrusu. To se vypere.

Přesně takového mentora totiž potřebujete, když jedete na víkend a máma s vámi mluví přes děcko. „A řekni někdy mamince, aby tě vzala taky někdy ke kadeřníkovi, že nechceš vypadat jako ucouranej hipík, ale jako upravená holčička. Takhle bych střihla tu ofinku…. No a taky ji připomeň, aby si na tebe udělala víc času na procvičování násobilky a ještě mamince vysvětli…“

„Babi ale já nechci mít ostříhaný vlasy na blbečka.“ otočí se na mě Čičman s otazníky v očích.

„Už nebudeš?“ zeptám se mámy a naberu si kousek řízku. Stará dobrá Pavlova škola!

Omán: Voňavá země kadidla a počůraných myší

 

Teprve až při návštěvě arabský země si uvědomíte, jaká pohoda je kopat za křesťanskej tým. Ježíš mi trochu připomíná bývalýho šéfa Bohumila (to jméno je pravý), a není to jen plnovousem, co v té době rozhodně nefrčel jak před 2000 lety v Jeruzalémě nebo v současný hipsterský kavárně na Krymský.

Všichni jsme na našeho Bohumila Spasitele tak trochu pindali a dělali si z něj srandu, protože na každý poradě pronášel moudrá pojednání z byznysu a neustále se snažil náš tým snažil vysvobodit z otroctví jiné divize. Tuhle slavnou cestu podnikl suchou nohou samozřejmě jen on sám a nás všechny málem vyrazili. Ale nakonec jsme mu vždycky rádi odpustili, protože nás bral na poslední večeře a vodu na víno občas měnil i v pracovní době. Když jste za ním dostatečně dlouho dolejzali a drmolili otčenáše o vyšší plat, tak sice vyvracel oči jak v posledním tažení, ale kromě krvavých slz většinou káplo i něco do výplaty.

Pro Alláha pracovala sousední účetní divize. Tihle lidé se na rozdíl od nás vyskytovali na nástěnce nejvýkonnějších zaměstnanců každý měsíc. Chodili do práce jako první, odcházeli jako poslední a nikdy se blbě nehihňali nad vínem v kávových šálcích. Protože v nich vždycky měli jen 100 % tekutý kofein, aby si titul zaměstnance měsíce předplatili na celý další kvartál. Asi bych trochu přeháněla, když bych vám tvrdila, že pětkrát denně padali na kolena, jen aby velebili svýho manažera. Ale jsem si celkem jistá, že za jediný špatně vypočítaný DPH by lítaly hlavy vzduchem jak na průměrným městským popravišti v Rijádu.

Náš byznys Ježíš a účetní Alláh spolu vedli bitky na všech manažerských konferencích. Z těchto soubojů odcházel Ježíš utlučený argumenty, že při pochůzkách mezi prostým lidem neumí efektivně vnucovat víru v naše služby a jeho učedníci jsou jen parta línejch kůží. Při prezentaci našich výsledků se pokusil blýsknout pár zázraky, za což většinou od Alláha schytal jen šutrákem do ksichtu a po zbytek konference je pak musel klidnit Buddha z HR.

Možná to je podobný v Ománu, kde je nulová kriminalita. Sice můžete hodit peněženku na zem a vrátit se pro ni za hodinu, ale někde vzadu ve vašem mozku taky tak trochu tušíte, že za tímhle zázrakem morálky stojí zástupy zlodějíčků s usekanýma rukama.

Nic to ale nemění na tom, že Ománci jsou jedni z nejpřívětivějších lidí, který můžete na cestách potkat. A bonus pro všechny introverty – nic se vám nesnaží vnucovat, a to ani na trhu (súku). Což je příjemná zkušenost třeba oproti tureckému Bodrumu, kde se musíte přes nabídky fejkových kabelek a echt gold řetězů prostřílet pomocí záporů používaných jako sloveso i citoslovce.

Omán je taky moje první poušť, se kterou jsem navíc strávila první horkou noc. Čekala jsem jen písek a vybělený kosti turistů, kteří se stejně jako já potýkají s absencí orientačního smyslu. Po západu slunce se ale poušť proměnila v živou arénu rozjařených šedých myší. Dokonce natolik odrzlých, že došlo k pokusu o krádež jídla hned vedle grilu a jednu z nich Em počůral. Údajně nechtěně, ale co si budem. Oba čekali, co z toho druhýho vypadne. Jako akt pomsty pak vypadala nahryzaná rohož na sezení, kterou jsme neprozřetelně nechali venku. A ještě jedna věc byla na ránu v poušti okouzlující – mezi dunami se válela mlha a všechno bylo mokrý. Stan, chomáčky pouštní trávy a určitě i myši, i ty nepočůraný.

Ranní stopy zločinu

Pokusy o objednávku menšího množství jídla se v téhle zemi míjí účinkem. Pro představu, na fotce jsou dvě běžná obědová meníčka. K nim nám majitel restaurace přinesl ještě čtyři misky čehosi, co rozhodně musíme ochutnat (prakticky by to ale znamenalo perforaci střev nejen kvůli množství, ale i koncentrovanému obsahu chilli papriček). Všechno včetně „nospajsy“ je pálivý a skvělý, kupodivu bez drtivých trávicích dopadů.

Kozy jsou všude a žerou všechno. Krátkosrsté i jejich dlouhosrsté kámošky se poflakovaly na poledním vražedným slunci, který vás neúprosně mumifikuje během čtvrt hodiny. Místní kozy žerou kelímky od kafe, igelitky a neidentifikovatelný odpad z prašných cest. Po jednom vydatném obědě ve vesnické restauraci chodily kozy zvědavě nakukovat skoro až ke stolu. Důvod jejich zájmu nám ozřejmil personál, když zbytky našeho pikantního biryani s pálivou čočku vyškrabal jednoduše na placatý kámen, co ležel přes ulici. Na oběd se seběhly kozy z celého kraje.

Jen jsem se přišla zeptat, už nebudete?

Moře není na koupání. Nebo aspoň „naše“ pobřeží lemovaly hromádky mrtvých ježíků s vyčítavými výrazy, které moře v pravidelných intervalech zvracelo na břeh. „Bad water“ uzavřel to se smutným pokrčením ramen beduín sedící na pláži a nalil mi z termosky kafe s kardamomem. Kdybych byla přímořský turista v resortu, asi by mě to zklamalo. „Nezklamalo, protože by ses koupala jen v bazénu a zajídala to all-you-can-eat“ dodal k tomu Em a měl asi pravdu.

Na plážích lze pozorovat vzácné formy podmořského života, 

bohužel v neživém stavu. Stejně jako chudák tahle tiše se 

rozkládající kareta.

Zahalenost. Místní ženský dress code znamená pro ženy černou abáju a šátek přes vlasy. Závoj přes obličej není povinný, ale hojně využívaný. Pro cizinky stačí neukazovat ramena a kolena (tílko a šortky pod zadek jsou ekvivalentem toho, když si v Česku vyjdete nakoupit jen v erotickém spodním prádle). Na přímém slunci v 34 stupních se nakonec ukázala dlouhá sukně z šátku jako efektivní nástroj přežití.

Když zahalit, tak značkově

Turisté nejsou problém. Na cestě jsme se potkali jen s pár baťůžkáři, horší to bylo na místech, které jsou tučně zvýrazněný ve všech jazykových mutacích Lonely planet. Což byla většina wadi, jezírek se smaragdově zelenou vodou ve vyschlých korytech řek s možností koupání. Přecpaná parkoviště, odpadky a štrůdly lovců nejlepší fotek na insta vyzbrojený selfie tyčkou. Otazníkem zůstává, kolik turistů vydatně naolejovaných opalovákem jezírko spolu se svou vzácnou jeskynní rybou zvládne, než ztratí svou průzračnost. Což se dá vlastně říct o Ománu tak nějak obecně.

Noční hlídka

 

Spánkový poruchy mají v naší rodině hluboký kořeny. Jen se zeptejte prababičky-spiritistky, jaký měla spaní se svou rozmrzelou partou vyvolaných duchů, kteří se po seancích hromadili v kuchyni jako cestující při stávce na letišti. Dovedete si představit ty uštěpačné komentáře? „Frau Muller, už jsme vám přece řekli, kam dědeček zašil ty stříbrné příbory i o neplánovaném těhotenství sestřenice Anny. Opakovali jsme to desetkrát, nestačí to? Mohla byste konečně přestat šoupat tím kelímkem po písmenkách a pustit nás domů? Tohle zacházení je skandál, budeme si stěžovat na správě hřbitova…“

Myslím, že proti ní jsme všichni jen trochu neklidní spáči. S klidným spaním jsem měla problém odmala. Máma to házela na našeho tehdejšího kocoura, co mě prý chodil pravidelně zalehávat do dětské postýlky i do kočárku. Myslím, že mé problémy ale nepramenily ze smradlavýho kočičího zadku ani z dechu po čerstvě vytráveném hlodavci. Maximálně vzešly z toxoplazmózy.

Když už jsem byla větší a kocoura jsem byla schopná sklepat vlastními silami, probouzela jsem se občas na podivných místech, jako je koupelna. Nebo standardně v posteli, ale s podivnými věcmi pod peřinou – jako jsou třeba nůžky a kalendář rozstříhaný na úzké proužky. Tenkrát jsem proti sobě pojala podezření, že bych si mohla ve spánku ostříhat své dlouhé blond vlasy a nůžky jsem před sebou pečlivě schovávala do obýváku v přízemí.

Mé rodiče nejspíš problémy se spánkem moc netrápily, protože jediným překvapeným svědkem svých nočních výletů jsem byla jen já.

Čičman po mně tyhle noční příhody zdědila do puntíku, stejně jako křivé horní dvojky. Doufejme, že jednou budou k mání rovnátka nejen na zuby, ale i na nepokřivený spánek.

„Čičman, ty někam odcházíš? A bereš si sebou stoličku?“ ptala jsem se jednou večer, když prkenně kráčela bytem s dětskou stoličkou pod paží směrem ke dveřím. Čičman se otočila s příšerným úsměvem dvojčat z Osvícení, ale mlčela. Nic neřekla, ani když jsem ji jemně odebrala stoličku a přikryla ji peřinou.

Somnambulismus v naší rodině obloukem obchází Ema, a to z jediného důvodu: Em nespí. Nejspíš je z přímé rodové linie nějakých hominidů z pralesa, kde jde o kejhák hlavně v noci. Stačí zaspat jediný šustnutí v křoví a probudí vás vaše vlastní pištění v rozšklebený tlamě jaguára, kterýho vaše máma marně mlátí klackem.

Em v noci leží a čeká na svýho jaguára. Navíc bez záložníka s klackem v ruce, protože já ráno vůbec nevím, co se dělo.

„To byla strašná noc,“ vypráví Em ráno. „Venku někdo hodinu hledal svýho ztracenýho psa. Pak lítal vrtulník. Někdo se strašně pozvracel v křoví před naším domem – ale možná to byly jen smrtelný skřeky, protože pak přijela policie s blikajícím majáčkem.“ Co na to máte říct? Můžete jen litovat, že jste byli zase v bezvědomí a mezi prsty vám mezitím protéká ta nejzábavnější třetina života.

Což je samozřejmě věčným tématem vzájemné partnerské závisti. Em zase touží spát jak hovado a vsaďte se, že by mu pohled na mé bezvládné tělo připadal nespravedlivej, i kdyby venku bouchla atomovka nebo se ze sousedního balkonu přilítl čínskej balón.

Ale zpátky k dnešní noci. Em tvrdil, že někdy kolem třetí v bytě nad námi vypukla šílená párty s hudbou a rozbíjením skleniček. Takže mě ponechal v ložnici ve víru vodky a hádek jen pár metrů nade mnou a šel se zavřít vedle do pracovny. 

Nechal ale otevřené dveře, takže mě vzbudilo světlo a bouchání lednice z kuchyně. Vyšourala jsem se a kolem mě prošla Čičman s úsměvem s jogurtem v ruce. Což mě nepřišlo divný, protože v jejich pokoji mezitím snídal a otráveně zíral do komplu už oblečený Žmur.

Trochu zarážející bylo, že v téhle ranní scenérii chyběl Em, který bývá na nohou už před půl sedmou (před úsvitem v pralese loví anakondy). Jen ať si pospí, řekla jsem si blahosklonně a dala vařit vodu na čaj.

Ale nepospal. „Můžete mi říct, co tady vy všichni děláte za rámus?!“ zasyčí Em nevděčně a dodá, že jsou 4 ráno, ještě než mu stihnu popřát dobré ráno.

„Čičman, já tě zabiju,“ otráveně třískne lžičkou do stolu Žmur. „Mně to bylo divný, a co budu pak snídat?“ ptá se zklamaně nad prázdným kelímkem od jogurtu.

Čičman jako obvykle v tuto noční hodinu nic neodpoví, protože jde právě s úsměvem do chodby. Možná pro stoličku? Možná pro boty, nebo taky pro nůž.

„Představte si, že jsem vstala už oblečená!“ hlásí o tři hodiny později příjemně překvapená. „No neříkej,“ odpoví kysele Žmur. „Dlužíš mi jogurt!“

Z toho vyplývá jen jediná věc: aspoň jeden nespavý hominid je pro naši rodinu povinná výbava. Bez něj bychom totiž s Čičman stály o půl pátý před školou a aspoň jedna z nás by se po chvilce bušení na dveře přestala usmívat.

-------------------------------------------------------------------------------------------

Jo a mimo téma: tohle zní trochu jako sen a trochu jako noční můra, ale od tohoto pátku večer do příštího pátku večer nebudu ani tady, ani u vás na blogu. Budu si užívat digitální detox kdesi daleko v poušti. Anebo spadnu s letadlem, protože pro nás lidi se strachem z létání neexistují dovolené, ale jen exotické pohřby. V prvním případě vám pak o všem napíšu a v druhém případě se přijdu rozloučit jako rozmrzelý poltergeist z dnešního úvodu. 

Jak si chci představovat usínání v dětství

Moje opravdové usínání v dětství (malá Psice ve spodní vrstvě)

Milfka ze čtvrtýho patra

 

Pro Galahada

„Když se mnou jela poprvé výtahem a přišpendlila mě prsama k zrcadlu, věděl jsem, že začíná hra na kočku a myš, kvůli který budu odteď chodit po schodech jak debil.“ Houbič

Touto větou odstartovalo nastěhování paní Markéty Zimmermannové do našeho ospalýho baráku. Pochopitelně jsem Houbiče obvinila, že si vymýšlí ve snaze ulovit sousedskou senzaci. Na jeho obranu, náš barák svou senzaci potřeboval a čekal na ni jako na smilování, stejně jako večerní kabaret s rozladěným klavírem a ohraným číslem souchotinářského iluzionisty. Jediný, kdo zpestřoval nudné sousedské vztahy, byl lakomý kuní muž. A jeho otec, co neustále prohrabával popelnice a mimoděk z něj unikaly podivné poznámky o árijské rase. Což je u majitele dvou vinohradských činžáků poměrně pikantní koníček, ale znáte to – správný hospodář přes plot i pro pírko nebo výložku ordnungspolizei skočí.

Kromě kuní rodiny jsme měli už jen paní Cigaretku. Seschlou a vrásčitou paní, která skoro každý den hlídala vnoučata. Chodila si je vyzvednout před barák ve skvrnitým flanelovým županu, pod kterým kromě mnohočetnýho karcinomu plic nenosila už vůbec nic, tím jsme si byli jistí. Nechávala během téhle prokašlané cesty pootevřené dveře na chodbu, ze kterých se valil dým a pohazovala vajgly před barákem, což neustále popuzovalo ordnung dědka. Nikdy jsme nepochopili, jak mohla vnoučata paní Cigaretky v tak toxickém prostředí přežít. Možná ale po takové návštěvě babičky vnímáte i vzduch na Legerce jako čerstvou brízu  v alpským údolí.

Pak se k našemu obveselení přistěhovala paní psycholožka Zimmermannová a mně osobně připadala jako jedna z těch dobrosrdečných padesátnic, co spolu chodí do cukrárny na větrník a k narozkám si navzájem pletou ledvinový pásy.

„A neruší vás někdy děti?“ přeptala jsem jí jednou na chodbě, když mi vyprávěla o svých psychoterapeutických sezeních, protože před ní tam bydlel chlap, co dost těžce nesl pláč a mlácení hopíku do stěn. „Tihle roztomilí andílci? Ale kdepak!“ mávla dobrosrdečně rukou paní Zimmermannová. „Když budou rušit, pustím si nahlas televizi. A když budu rušit já vás, uděláte totéž.“ mrkla na mě.

To jsem samozřejmě oceňovala, ale přišla mi to jako přehnaná starost od člověka, který pravděpodobně netrpí novorozeneckou kolikou, ani obsedantní potřebou házet si s míčky o zeď. Přesto se z bytu pod námi začaly linout podivné zvuky, které jsme díky absenci televizního přijímače nemohli jednoduše ignorovat.

Začalo to stěhováním nábytku. Chudák ženská tahá skříně sama, pomyslela jsem si a málem bych tam poslala Ema na pomoc, což by se později ukázalo jako fatální přehmat. Na stěhování nábytku paní Zimmermannová pomocníka už měla, a podle výkřiků úlevy šlo někdy i o personál menších stěhovacích firem. Pak přišel Houbič se svými zážitky z výtahu. Jednou zase potkal na cestě z bytu paní Zimmermannové mladíka, kterým by údajně nepohrdnul ani on sám, což teoreticky spělo navázání lovecké spolupráce. „Oba máme stejný target“ zamýšlel se nahlas Houbič a já mu řekla, že je nechutnej a všechno to, co jsem vám tvrdila o těch větrnících a ledvinových pásech.

Až jednou v neděli ráno došlo k podobnýmu prozření, jako když vlítnete rodičům do ložnice s vlastnoručně usmaženýma palačinkama. Ta ztráta nevinné radosti, když se máma schová pod deku a táta se snaží strhnout si z hlavy latexovou masku koně, ale zasekne si ohlávku za ušima.

Sbíhala jsem schody a před vchodovými dveřmi stála mezi vajgly paní Cigaretky o zeď opřená dvojice s věkovým rozdílem nejméně 30 let. „Dobré ráno, pro rohlíčky, pro rohlíčky?“ hlaholila paní Zimmermannová jakoby nic a chlapec aspoň symbolicky sundal ruku z jejího zadku a na chvíli poodstoupil, abych mohla projít.

„Měl jsi pravdu!“ napsala jsem Houbičovi a jen mně občas prolítne hlavou, jak se situace vyvinula po našem stěhování. Navázal Houbič spolupráci o vzájemném předávání postelových zajatců? Dospěla vnoučata paní Cigaretky do věku, kdy pro ně začíná být jízda výtahem riziková? A kolik použitých kondomů vytáhne denně starý pán z popelnic? Pokud na tyto znepokojivé otázky nemáte odpovědi, mrkněte do Mlejnku na maso. Už brzy se tam objeví ještě mnohem krvavější příběh o bitvě o mlíko!

Poslední výstřel: Indiáni versus praporčíci

 

Už máte naplánovaný, co budete dělat v posledním srpnovým týdnu?

Ovšem, že ne. V opačném případě jste autista, plánovací maniak, anebo matka.

Právě dnes nastal zase TEN den, kdy se v pražských DDM v 8 ráno spouští rezervační systém na příměstské a pobytové tábory na celé léto. Je to Den D, ve kterém na rezervační weby zaútočí víc matek, než kolik byste napočítali ozbrojených ruských hackerů před firewallem webu generála Pavla.

Nejsme ani o chlup bezpečnější a důvěryhodnější – máme všechny stejný nekalý úmysly. Zaplácnout za dotovanou cenu aspoň týden z dvouměsíčního bohapustýho volna, proti kterýmu mých usmrkaných 25 dnů korporátní dovolené na celej rok vypadá jako prázdniny objednaný z Wishe.

Všechny máme ostrý lokty a rychlý připojení, protože zhruba v 8.06 je dobojováno a v 8.15 už visí poslední místa jen na táborech modelářů. Výherce bere vše – děcka mají program, kamarády, teplé obědy a jsou propuštěny s koncem běžné pracovní doby.

Jako správný plánovací geek jsem ale debaty nad trávením letošních prázdnin rozvířila ještě dřív.

„Prázdniny, zbláznila ses? Venku nasněžilo.“ pindaly obě děti, ale já zůstala neoblomná. Stačila mi představa parního letního dne, který stráví se svým elektronickým zařízením a k večeru se budou pohybovat daleko přes hranici únosné zpruzenosti a zevláctví.

„Je to jen jeden speciální požadavek. Každý z vás si vybere jeden pobytový tábor.“

„Ještě byste se mohli trefit do jednoho termínu“ dodal Em a oběma nám zazářily oči nefalšovanou nadějí. Týden bezdětní!

Jako první si svůj internační tábor Čičman. Nejspíš vás nepřekvapí, že jde o koňský tábor. Narozdíl od loňské hodinky jízd denně a zbývajících 23 hodin povalování se kolem karavanu jak v americkým redneck seriálu bude ale letošní tábor úplně jiný.

Každý dítě získává jednoho koně, o kterýho se následujících deset dnů stará jako o svýho ráčka poustevníčka. Samozřejmě, má to svá negativa – můžete vyfasovat zatrpklýho mstivýho seniora s hnědýma zubama, meteorismem a zabijáckým dechem po shnilých jablkách.

Anebo taky koňskou verzi jednoho mého bývalého kolegy, který v jednom záchvatu vzteku rozflákal notebook na kusy a v létě se plížil pod stolem, aby dámské části kanclu vyfotil kalhotky. Jednou si objednal si do zasedačky escort, k jeho cti ale musím dodat, že až po pracovní době. Stejně jsem si ale na ten kulatý stůl už nikdy nepoložila svačinu tak bezstarostně, jako dřív.

Součástí koňskýho tábora bude několikadenní putování, o němž vůbec netuším, jak ho naše malá snow flake zvládne. Rozhodně by to ale mohlo mít pozitivní dopad na spokojenost se současnými standardy spaní v dvoupatrové posteli. Taky se počítá s veganským spoluvařením, od kterého si zase  my rodiče můžeme slibovat snídaňové topinky s uzeným tofu rovnou do postele. Praktické dopady plánovaných lekcí lukostřelby zatím nemám rozmyšlený. Ale myslím, že všichni máme v hlavní otázce jasno – v podstatě jde o rekvalifikační kurz na indiána.

„Já bych věděl, co bych dělal úplně nejradši a ani by vás to nestálo moc peněz,“ uvedl Žmur poněkud tajuplně.

„Stačilo by mi, kdybych si sbalil kompas, spacák, plachtu a svou příručku SAS a vy byste mě zavezli někam do lesa. Za tejden bychom se sešli na tajnej signál na smluveným místě“ zasnil se Žmur.

„Tak na to zapomeň, to je nelegální“ odpověděla jsem, ale nemohlo mi uniknout, že Em zůstal stále zasněný do představy, že odvezete dítě do lesa jako v klasické pohádce, nebo v jednom ze srdcervoucích příběhu Blesk Týrané Tlapky.

Žmur si povzdechnul, proč jsou všechny příjemný věci za hranou zákona, stejně jako to udělá za svůj adolescentní život ještě milionkrát.

Navrhla jsem mu jako alternativu survival camp, ale Žmur to odsoudil na základě jediného videa, ve kterém se zástup dětí s rozzářeným úsměvem brodil přes potok. „Přehnaně moc pozitivních lidí,“ procedil skrz zuby.

A pak jsem našla tábor, který bych směle označila jako akci, na kterou byste mě nedostali ani za osobní věnování Chrise MbNaba vyryté na zadek zálesáckou kudlou. Military camp.

„Nejdrsnější tábor v nabídce. Nastupuješ s hodností vojína. S jakou hodností budeš odcházet, to už je jen na tobě.“ tvrdí táborový promo a já nevím, jestli mám být v pohodě, nebo se pozvracet z toho, co z mého malého roztomilého chlapečka s blond chmýřím na hlavě vyrostlo.

„To jsme ho rovnou mohli poslat do Chersonu“ povzdychne si Em, když z účtu odfičí tučná částka za vidinu, že budeme mít za pár měsíců doma indiána a praporčíka. Jen si nejsem jistá, jestli lze otrávený šípy versus granáty považovat za spravedlivý sourozenecký boj.

Stoupačky

 

Varování: Tenhle post není pro citlivý kluky

Nikdy jsem nezažila výměnu stoupaček. Vyrůstala jsem v baráku a v pozdějších stěhovacích epizodách jsem vždycky přebývala na šťastných místech, kde byla tahle páchnoucí a špinavá práce už hotová. Abych mohla výměnu stoupaček zažít na vlastní kůži na roční výročí naší rekonstrukce.

O téhle nechutné akci se začalo mluvit už na kultovní schůzi SVJ, kde plukovník Angrešt navrhoval genocidu všech nově přistěhovalých obyvatel. Pak se náš barák uvážlivě rozhodoval, jestli jsou naše trubky dostatečně prohnilý, nebo zda by šlo uškudlit naspořený prachy z fondu a házet fekálie z okna. Uběhl rok a změnilo se jen to, že se účet za celou akci zvedl o milion.

Výběrová komise s inflační závratí v očích uspořádala nebývale svižný konkurz na nejlepší (čti nejlevnější) výměnu trubek na světě, jehož výsledky nám opatrně oznámila na dalším shromáždění. Výsledkem bylo několik ošklivých paralelních hádek zároveň, důchodkyně vztekle bušící pěstičkami do stolků a rozkurážený pan Angrešt. „Banda podplacených kriminálníků“ bylo asi jediné slušné oslovení komise, které tady může publikováno bez hvězdiček.

Největší oser (a tahle definice se hvězdičkami nahradit nedá, dámy a pánové) je fakt, že vám při výměně stoupaček neteče voda celý týden od 7 do 7 a váš záchod stojí dva dny odstavený a zcela dezorientovaný v kuchyni. Vítězná firma vyvěsila na nástěnku časový plán, jehož začátek se s podivnou přesností shoduje s termínem mé menstruace.

První den byl s mistry trubek Em. Víte, máme laťku řemeslníků proklatě nízko. Většina těch současných řemeslníků může za naše sympatie poděkovat panu Vasilenkovi, který se schovával do komory, kdykoliv se řeč náhodou stočila na policii, a před odevzdáním práce nám utekl s klíčema. To je totiž požehnání nás smolařů – jednou budeme mít řemeslníky, co nejsou trestně stíhaný, psy, co neserou do postele a vnoučata, co nelžou. Kéž by tohle všechno platilo i o našem budoucím prezidentovi.

Em říkal, že jsou to sympatický kluci, co se snaží nedělat víc bince, než musí. I tak je CELÝ náš byt pokryt černým prachem z rozřezaných trubek a letokruhů zaschlých exkrementů předchozích generací. Ale víte, co je na tom nejhorší?

„Normálně čůráš do flašky od Nestýčka“ uděluje mi Em defekační rady jako protřelý bezzáchodovec.  

„No jasně, úplně normálně“ přikyvuji a vnitřně se divím, za koho jsem se to provdala. Ne nadarmo se říká, že až krize tříbí charakter.

„Čičman čůrala včera odpoledne do kyblíku na balkoně ÚPLNĚ NORMÁLNĚ“ pokrčí rameny Em, jako kdyby mi blikající japonskej hajzl hrající písničky za vymočení nebyl dost dobrej.

Čičman ale pochopitelně nemenstruuje. Kyblíkem s močí přilákáte tak maximálně mravence, a to ještě pouze jako diabetik. Ale víte, koho přilákáte kyblíkem krve? „Predátory. Orly, supy a žraloky“ říkám Emovi a cítím, jak ve mně kypí ta hormonální dysbalance, a že by v kyblíku nemuselo zůstat jen u mý krve.

Dneska ráno dorazili kluci a musím uznat, že jsou proti věčně zakabouněnýmu Vasilenkovi s falešným knírkem fakt v pohodě. Dokonce používají kouzelná slovíčka jako je děkuji a prosím, nebo se empaticky omlouvají za zvýšenou hladinu hluku. Empatie však rozhodně není vlastnost, která by trápila všechny obyvatele našeho paneláku.

„Govno, padá govno“ slyším zoufalý výkřik z místnosti, kde stával záchod. Něco si přej. A je to tak. Přestože všichni už několik měsíců dopředu znají dnešní Den D, někdo si skočil na velkou i spolu s pomyšlením, že je někde otevřená trubka a pod ní stojí dělník. Kdo stejně jako já podezírá plukovníka Angrešta, nestyďte se psát své tipy do komentářů. Kdo bude záchod na konci dne uklízet, tipovat nemusíte. Budu to já.

Ošetřila jsem raněného řemeslníka svým posledním balením vlhčených kapesníčků a teď jen nahlas přemýšlím. Kdo další měl pindy proti téhle rekonstrukci? Jen abych věděla, komu ten kyblík krve vylít na rohožku. Protože tohle přesně s vámi výměna stoupaček udělá a já už nikdy nebudu taková, jako v nevinných dobách před ní.

Prostor pro první hrdé archeologické objevy:

Cigarety Lípa v betonu, 1965

Panelákovej vlk: Můj epický psí fail

 

Přemýšlela jsem, jestli sem tenhle příběh fakt dám. Protože je to vybroušený diamant typu „jsi kráva a zasloužíš si odsouzení.“ Pak mi ale Houbič řekl, že jsem zrůda a můj vnitřní pocit byl mnohem snesitelnější oproti očekávání, takže pojďme do toho. I odsouzení si zaslouží své vlastní expozice, pokud bych se na to podívala očima mého terapeuta.

Začněme vánočním zázrakem, který se zrodil v celém svém jasu a záři stromečkových světýlek. Volá paní ze slovenského útulku. Prý kdybychom měli pořád zájem, tak nám může vysněnou Muri poslat po jiných lidech. Ti k ní jedou pro jiné štěně, takže by šla snadno přibalit a vyřešit tím logistický oříšek, jak pro psa na východní Slovensko.

Jestli bychom chtěli? Páni, je Štědrý den, Čičman jako neplánovaný svědek tohoto telefonátu odlétá někam vysoko k nebesům a my s Emem pokrčíme rameny. Je to tak trochu předčasnej porod, ale pořád je ještě čas objednat granule a pelíšek na Alze s expresním doručením a přenastavit vnitřní software na plánování venčících směn. Budeme mít psa!

Nezlomnou vnitřní radost nepokazí ani telefonát z útulku v předvečer doručení. S poslední várkou psů se do útulku přestěhovaly i blechy, tak si pořiďte antiparazitální šampón. To víte, příroda. Aspoň si to natrénujete, to k psům patří. Neřešila jsem a vyklepanou psí hromádku stresu jsem hned po předání vydrbala ve sprcháči. Je naše a krásná, i když páchne jako odvšivovač ovcí.

Paraziti mají tu výhodu, že můžete jejich konečnou otázku zodpovědět během jediné aplikace. Antiparazitální šampon ale bohužel nevyřeší nulové hygienické návyky, které by člověk u půlročního psa žijícího v domě a spícího v posteli tak trochu intuitivně očekával.  Muri vyměšuje naprosto nepředvídatelně. Náš byt postupně pokrývá koberec hygienických podložek, na které je údajně zvyklá. Přesto preferuje nezakryté rohy pod stolem, rohožky, koberečky v koupelně a místa, kam lidé nejčastěji bez rozmyšlení šlapou. K tomu si přičtěte úporný průjem, se kterým přijela a představte si náš byt jako minometné pole. Už nikdy nepůjdu na záchod bez rozsvícení, slibuju si s další nacucanou ponožkou a Muri vrtí vesele ocasem, že si jdeme hrát i ve dvě v noci.

Jo, když jsme u tý postele. Nevím, jak si přesně tohle překládají kynologové, ale Muri nevynechala jedinou příležitost, aby se nenápadně vytratila a blaženě defekovala do peřin. Na minutu otevřený dveře? Za další dvě už plníte další pračku. Oproti tomu považovala venek za posvátný prostor. Tady byla skoro stoprocentně čistotná – na trávu se prostě nechodí, když už fakt nemusíte.

„Dáme ji čas. Chudák, kdoví co všechno zažila...“, říkali jsme si. „To bude možná nadlouho.“ říkali nám na to opatrně chovatelé a předávali kontakty na psí psychology. Emův kolega se třeba svěřil, že převýchova útulkového psa trvala půl roku a byl na to potřeba dům se zahradou. Na co konkrétně bylo potřeba akusticky izolované bydlení bez vynervovaných sousedů v patře, jsme pochopili za pár dnů, když jsem šla na půl den do práce.

Nevím, jestli se to dá považovat za výhodu, ale Muri neštěká. Místo toho táhle vyje. A vyje kdykoliv a jakkoliv dlouhou dobu, když tam zrovna nejsem já. Tím si nezvyšuju své osobní akcie sympatií, fakt najdete jen málo lidí, co bez mé přítomnosti takhle vyvádí. Muri byla jen zvyklá na život po boku jedný jediný ženský, co s ní byla pořád – a tu jednoduchým vzorcem vyměnila za mě. Emovy pracovní cally připomínaly denní agendu hraběte Draculy a přímou úměrou přibylo taky hromádek po celým bytě.

Zkoušela jsem s ní trénovat samotu po minutách, jejímž vrcholem byl odchod na půlhodinový nákup. „Tohle je týrání psa, milá zlatá“ řekla mi se zdviženým ukazováčkem po návratu paní Hrabánková, alias sousedka, o které jsme do té doby ještě nevěděli. Ale bylo mi jasný, že od tohoto okamžiku bude zapisovat a ukládat všechny moje nepřítomnosti do šanonu s nadpisem „Důkazy pro Unii práv zvířat“.

Tohle je týrání všech, řekla jsem si, než jsem po rodinné slzavé radě a domluvě s útulkem pro Muri uspořádala výběrové řízení na novou rodinu. A našla jsem tu pravou – čerstvé aktivní důchodce s domem a velkou zahradou v Jizerkách.

„Takhle nám tu běhá po zahradě po dvouhodinovém výšlapu do hor“ posílá mi pan Dočkal fotky a videa. „Průjem už nemá a na ostatním pracujeme. Žena je za ni moc ráda.“

Tím jsme vyřešili spokojenost Muri, ale zůstává mi tady k odškrtnutí vlastní čistý svědomí a Čičmanina touha po psu. Byla jsem ready na hodně věcí, ale ne na katastrofické scénáře. Částečně kvůli tomu, že se snažím tenhle svůj temný zlozvyk eliminovat. 

Máme smůlu na psí psychouše, nebo mají psi smůlu na nás? Existují vůbec nějací psi, co zvládnou hodinovou samotu se ctí a mají nějaký základní hygienický povědomí? Nebo jsou to prostě úplně stejný marketingový lži, jako reklamy na plíny a ve skutečnosti nejde o nic jinýho, než si zvyknout úplně na všechno?

Světlý chvilky po boji.
Tohle mně bude scházet možná napořád.

 

Silový tréning: Hulkova výzva

Ne, tenhle obligátně trapnej lednovej post se fakt netýká předsevzetí. Týká se spíš toho, že bych na celé své tělo potřebovala aplikovat něco jako tužidlo. Zpevnit ho.

Už je to skoro rok po stěhování. Mám novej Lidl, novou kavárnu a novou jógu. V novým Lidlu pochopitelně mají to samý, co ve starým. V kavárně dělají stejný macchiato i s insta srdíčkem v pěně. Ale mého oblíbeného lektora Jakuba, co musel učit power jógu ve výcvikovým vojenským centru v Afghánistánu, vystřídala úplně jiná lektorka. S Míšou nezatínáte břišáky a všechny tělní otvory včetně nosních dírek a zvukovodů. Místo toho se pomalu a nevratně stáváte kočkou.

„Pěkně si lehneme a protáhneme jednu nohu – tááák. A druhou nohu – hmmm. A teď si vezmeme masážní míčky a budeme si s nimi přejíždět pod bedry tak dlouho, dokud nebude naše páteř úplně uvolněná (ááách).“

Míša pro nás měla po své lekci připravený čaj a kostičky čokolády. Podezřívám ji, že nás postupně zvykala na misku s mlíčkem a granule Whiskas, než nás poslala úplně vystrečované zalehnout domů k topení.

Vlastně by mi definitivní metamorfóza v kočku nevadila, potřebovala bych k tomu ale dlouhou angorskou srst na zakrytí povolenýho břicha. A tak jsem začala hledat nové výzvy a narazila na silový tréning. Vzpomínáte na moji první a poslední hodinu kickboxu? Ani já ne, což je jeden z důvodů, proč jsem na hodinu silového tréningu dorazila bez zbytečných mindráků.

Tělocvična už byla plná, a rozhodně nešlo o holky rozvalené na podložkách. Dominovali potetovaní muži, nad kterými se rozpínaly bouřkové mraky ultimátních antiperspirantů a testosteronu. Nemohlo mi ujít, že skoro každý účastník téhle stáje má svého vlastního fyzioterapeuta. Tématem hovoru se tak stalo překřikování zvučných jmen v oboru spravování přetržených šlach a celý to připomínalo casting na Avengers.

Jako poslední přišel Hulk po plastice kolene, kterýho všichni přivítali jako ztraceného syna. Pak už jen padesátikilová krásná blondýnka, naše lektorka. Kluci poslušně ztichli a běželi si pro činky. Zkrátím to: většinu jejich olověných traverz bych vláčela po podlaze, abych je s následným zaduněním upustila uprostřed, a pak se s rukou před ústy omlouvala za kráter v parketách. Takhle ne.

Nenápadně si do svého koutku natahám kettlebell a dvoukilovou činku. Když se nikdo nedívá, skočím jsem si ještě pro růžovou půlkilovku. Z Hulkova pohledu mylně vyčtu vděčnost za outsidera, co za něj převzal štafetu nejslabšího kusu ve stádě.

Hulk potřebuje soutěžit a vyhrát. Vykládejte mu něco o tenisáku pod bedry a čokoládě – teď jsme všichni v jedný laborce, kde uniklo gamma záření a měníme se v zelený hroudy svalů.

V úvodním rozklusávání jsem Hulkovi dala na prdel. Pokud něco umím fakt dobře, pak je to poskakování na místě a výpady za imaginární hračkou s peříčkem. Psice:Hulk 1:0.

Pak bereme do ruky činky. Předloktí se mi s dvoukilovkou třese už po patnácté vteřině. Dělám, že se potřebuju napít, a pak si nenápadně vezmu růžovou činku. Hulkovi začne potěšeně tepat naběhlá žíla na krku. 1:1.

Když jsme na józe unavený z protahování končetin, stulíme se na chvíli do klubíčka a meditujeme o našem vnitřním dítěti. V odpočinkový pauze na silovým tréningu děláte dřepy. Ty jdou s rozbitým kolenem fakt blbě, takže dorovnávám skóre našeho koutku handicapovaných na 2:1 pro mě. Kluci vepředu si jdou mezitím ambiciózně vyměnit svý patnáctikilový činky za součástky do lokomotiv.

Finále mám v mlžným oparu. Buď jsem měla otok mozku, nebo se z Hulka odpařilo tolik potu. Vím, že nás Barbie povzbuzovala k maximálním výkonům, leželi jsme v prkně a u toho na střídačku oběma rukama zvedali činky. Hulk vítězně zvedal svůj stokilovej kettlebell a já jsem zvedala imaginární činku, protože v této chvíli už nebyla v pásmu dosažitelných výkonů ani moje růžová půlkilovka pro čivavy.

Takže vlastně jógovej strečink jako obvykle, ale pak mi vysvětlete jednu věc: proč dneska neunesu tác s obědem v jídelně? Pevně doufám, že zákeřnej Hulk zůstal při cestě do práce bezmocně sedět v metru a vozí se z konečný na konečnou!