…to víte, že jsem to od Žmura
chytla. Na vlastní kůži si teď můžu zažít, jaká je bolest „jako když ti dá
někdo hlavu do svěráku“. Já bych to s dovolením ještě dopřesnila: „a pak
do ní vší silou kopne.“
Spala jsem skoro 24 hodin v kuse.
Píšu skoro, protože mezitím jsem chodila po bytě v předklonu a přísahám, že
kdybych měla číslo na spřátelenýho veterináře, tak se nechám utratit.
Dneska odpoledne bolest konečně
polevila a stávám se klasickým znuděným pacientem. Nic pořádnýho se kolem mě
neděje, člověk si musí vypomáhat zpravodajskými servery, aby v té virové
mlze pocítil aspoň záchvěvy vzteku nebo jakýchkoliv lidských emocí.
Třeba na iDNES se v tomhle ohledu
můžete vždycky spolehnout. Prvním tupým úderem do spánku vám homepage řekne, že
dnešní čtyřicátníky čeká důchod 12.000 korun. Sotva se rozkoukáte, knokautuje vás
tvrzením, že COOP zavádí v supermarketech umělou inteligenci proti
zlodějům. Fajn, takže budu chudá seniorka, který bude ještě k tomu všemu
odepřený ukrást si těch pár mizernejch rohlíků nebo bavlnek na vyšívání tapiserie.
Fakt díky za pokažený stáří, AI.
Krádeže patřily ke koloritu dětství.
Nechci tady na nikoho z vás ukazovat prstem, tak ukážu na sebe. My jsme
třeba s kamarádem chodili do místní Jednoty (budoucího COOPu) krást vitacity
a nikdy nezapomenu na tu chuť kyseliny citronové, krve a hříchu, která se postupně
vytvářela na odřeném jazyku a poleptaném patře.
Zhruba o deset let později jsem
ve stejný Jednotě nastoupila v létě na brigádu s mou nejlepší
kámoškou z gymplu a přišlo velký prozření.
„Holky, musíte mít oči všude a
hlásit mi to!“ apeluje na nás provozní s pleškou a propocenejma
koláčema v podpaží, když si nás předtím oficiálně pozval do svýho kamrlíku
na sledování záznamu z kamer. Na snímku „Velká rumová loupež“ si s chichotáním
vážíme hlavy na váze na zeleninu. Hned vedle nás si nějakej chlápek lifruje tři
flašky tvrdýho pod bundu.
„Starej už šel? Vyndej mi tam z kastlíku
dvoje Sparty, Péťo“ domlouvaly se potom po šichtě prodavačky, který na
rozdíl od nás museli ostré pižmo zpoceného provozního snášet po celý rok. „A
zejtra si vemu eště slunečník z tý akce na zahradní nábytek.“ Starej
dobrej vitacit přišel o svou příchuť smrtelného hříchu, ale Starýmu jsme pochopitelně
nic nenahlásili.
Zpětně bych ho jen chtěla vidět při
měsíční uzávěrce, jak koláče z podpaždí prosakují až na záda a na prsa. A
taky by mě zajímalo, jestli byli v TOP 10 nejlepších zlodějů zákazníci,
nebo personál.
Pak je taky kategorie krádeží, co
jsou spáchány na vás. Neříkám, že jsem nezažila pár, co fakt naštvaly. Ale byly
i ty příjemný. Třeba když vám ze sklepa zmizí koloběžka v havarijním stavu,
který se podlamují řídítka a v podstatě každá jízda začíná zavánět pasívní
sebevraždou.
„Jaká škoda“, usmívala
jsem se ještě dlouho při vybírání lepšího modelu v představách, jak se pod
zlodějem celá konstrukce složí. Pak vám totiž nezbyde nic kromě naděje, že vám
ji někdo ukradne dřív, než se na ní zabijete.
Pak si představte, že vás tyhle
všechny zážitky připraví jediná AI se svými suchopárně zakotvenýma zásadama. Hologram
Mirka Dušína.
Už jen když si čtu rádoby
kreativní texty od GPT, tak vím, že jako stará budu psát na stroji. A chodit krást
do zážitkových nakupovacích arén, kde si budu moct za mrzký poplatek nakrást tolik
věcí, co se mi vejde do podprdy a bombarďáků. Vlastně se dost těším na všechen ten mainstream, ze kterýho se underground teprve stane.