Pán žraloků

Dlouho jsem vám nepsala o Žmurovi a ještě nikdy jsem vám nepsala o kletbě, která byla uvalena na jeho chodidla.

Znáte Rain Mana? Nebo ty týpky s IQ na hranici Stephena Hawkinga, který mají doživotní zákaz vstupu do všech casin americkýho středozápadu, protože umí ve vteřině propočítat všechny karetní kombinace Blackjacka?

Žmur bude mít brzy úplně stejně přeškrtnutou fotku na prodejnách s obuví po celým Česku. Protože ať na jeho obří tučňáčí chodidla nazujete bačkoru nebo značkový pohorky z broušený kůže jalovice setnutý svatováclavským mečem o prvním jarním úplňku, smutným výsledkem bude žralok na botě nejpozději do 5 měsíců od nákupu.

Je to stejně nevysvětlitelná záhada jako pravidelně se objevující kaluž krve na koberci v Cantervillském zámku. Večer je obuv vždycky kompaktní a ráno vám Žmur donese rozšklebenou botu až do postele jako věrný kokršpaněl. „Cotojé“ huhlám rozespale a protírám si oči, do kterých mi padají hrudky hlíny a hoven z podrážky.

„Zase žralok“ říká Žmur a říká to vítězoslavně, jako by byl na svou odpudivou vlastnost hrdý, podobně jako můj dřívější kocour, co mi tahal do postele mrtvolky hrabošů a sýkorek.

„Fuj, okamžitě to odnes. A tentokrát si to budeš reklamovat sám“ dodávám rezolutně. Ale pak samozřejmě vyměknu, protože vidím Žmura, jak s hlavou skloněnou neobratně zakopává o plandající podrážku jako čerstvě narozený žirafí mládě a probudí to ve mně vyhasínající mateřský city.

„Tyhle boty nenosil ani dva měsíce a považuji to za naprosté selhání značky, která používá slogan „všechno nebo nic“. Protože tohle je nic, za které jsme zaplatili všechno“ odvážně vykopávám směrem k prodavačce s dámským knírkem a tričkem nejmenovaného sportovního řetězce.

Ta prodavačka si nehraje vůbec na nic – v jediném opovržlivém nadzvihnutí levého knírku je znát fakt, že ji nechtěli dát dovolenou až do novýho roku. A taky že poslední, co si dneska přeje řešit, jsou rozšklebený boty se žralokem.

„Jsou špinavý“ konstatuje Knírek zhnuseně. „Ano, protože se mu rozpadly na ulici, když jsme přijeli na svátky za rodinou a teď tady chudák sedí v ponožkách“ šlehnu očima ke Žmurovi, který mezitím jezdí s Čičman na skejtu mezi regály a směje se.

„Když se tady divám do vašeho uživatelského účtu, tak je fakt má dva měsíce. Ale ty předtím šly taky na reklamaci. A předtím taky!“ vrací úder prodavačka a já si připadám jak usvědčenej dlužník se záznamem v registru.

„To si snad děláte srandu, popotahovat tady zákazníky za ty vaše nekvalitní ksindly. Koukejte – tahle bunda od vás se mi taky rozpadla a já to klidně dotáhnu až do televize. Já se nebojim, já teda ne!“ zahřmí nečekaně statný chlapík za mnou, kterej by klidně mohl být šéf ČOI, nebo reportér krimi zpráv  na Nově.

Ale bohatě stačilo, že to byl jenom problematickej zákazník, protože nám Knírek za boty i bundu vyplázl prachy na kartu. Já jsem oběma poděkovala, chlápek na mě spiklenecky mrknul, Žmur se navlík do novejch bot a rychle jsme vypadli, než se Knírek vzpamatuje a zavolá policejní útvar pro odhalování reklamačních podvodů.

A jak jsem pak šla zamyšleně za Žmurem a říkala si, jak je pěkný, když se lidi podporujou v boji proti korporálům, a že jsme v tom nejspíš fakt byli jako nevinný oběti levný čínský výroby, tak jsem si něčeho všimla: 

Žmur si bezmyšlenkovitě kopal s kusem asfaltu, pak s krabicí od mlíka, co vypadla z kontejneru, a potom prostě jen kopal na prasáka do nějaký hroudy až z ní lítaly šutry. Příště si to půjde reklamovat fakt sám a já budu tentokrát stát na straně Knírku!

Holger Wulschlaeger/Pexels

Babbleboarding

 

V našem patře na ve dveřích naproti bydlí pan Janeček. Měří asi dva metry a na hlavě má pořád naraženýho kulicha, i kdyby se venku roztékal asfalt horkem. A mluví. Jakože furt, pořád a nepřetržitě mluví. Myslím, že ta čepice významným způsobem zvyšuje výkonnost jeho mozkového centra řeči.

Skoro pokaždý, když odcházím, potkávám ho nalepenýho na dveřích, díkybohu na těch jeho. Ty dveře jsou otevřený a za nima stojí jeho žena. Pan Janeček má zvláštní talent obelhat běžnou lidskou anatomii, protože se při hovoru nepotřebuje ani nadechovat. Podle mě je to bývalej freediver nebo lovec perel – prostě se pořádně nadechne ráno v posteli a od tý doby doby mluví.

Taky umí během vyprávění dlouhých příběhů reflektovat aktuální dění, takže když jdu okolo a pozdravím ho, tak pan Janeček odpoví: „…no a pak jsem šel do Lidlu nakoupit celozrnný housky, dobrý ránko, paní Psicová jde dneska v kabátě, to bude mrznout, no a ty housky byly taky úplně zmrzlý Maruš, voni je zapomněli rozmrazit…“

Jeho žena stojí mezi těma dveřma a nikdy nic neříká, jen se usmívá. O takových párech se říká, že jsou soulmates, on vysílá, ona přijímá a takhle spolu budou šťastný až do smrti. Janeček takhle nejspíš odchází z domu třeba hodinu a je to jako waltz mezi řádkami slov – dva kroky z bytu a dva zpátky („Tak já už fakt jdu, papa“ umcamcam umcamcam…“už jsem ti někdy vyprávěl Starý zákon, lásko?“ umcamcam umcamcam)

Em říkal, že by z toho zešílel do dvou dnů, že to je horší než waterboarding nebo bejt zavřenej v bílý místnosti, kde jede ve smyčce trash metal. Asi proto si ho pan Janeček vyhlédl. Zatímco ke mně se staví poměrně rezervovaně, do Ema se nějakým chlapským solidárním způsobem zamiloval.

Em vyráží z bytu pokaždý stejně – jako když z boxu vypustíte závodníka F1 v nehořlavý kombinéze. Em se totiž ještě umně zahalí do šály a kapuci v zoufalé snaze zůstat nerozpoznán. Zatímco mě pan Janeček jen tak na půl huby pozdraví a vkomponuje do své příběhové symfonie, za Emem se regulérně rozběhne, manželka nemanželka.

„Tak si představte, že mě odešla lednice, sháním novou“ vkročí mu Janeček odvážně do dráhy. Em se málem vybourá o jeho nohu, ale vytočí zatáčku a nabírá zase rychlost. „Tak ji ode mě pozdravujte“ zahučí přes křečovitě sevřené koutky a každýho jinýho by se to dotklo, ale pan Janeček si jen narazí kulicha hlouběji do čela a při pronásledování mu vypráví o zakladateli Electroworldu.

Po jedné honičce, kdy ho Janeček vyprovodil jako gripen letící vedle podezřelého letadla skoro až k zastávce, začal Em spekulovat o tom, jestli Janečkova žena není obětí psychického týrání. Viděl ji vůbec někdy někdo z nás vyjít ven? Brání jí snad Janečkovo neustálé žvanění ve volném pohybu? Em se zapřísahal, že paní Janečková se za dveřmi usmívá naprosto zoufale a že nejspíš posledních dvacet let vůbec nespala.

Takhle záhada se vyřešila včera odpoledne, kdy jsem paní Janečkovou potkala u výtahu a zase se usmívala. Vůbec ne zoufale, což ale mohlo být tím, že byla sama a navolno.

„Tak už vám přivezli novou lednici?“ prolomila jsem bránu mlčení, když nás výtah unášel do trojky. Byla jsem připravená předat jí číslo na Bílý kruh bezpečí. Nebo by se někdy mohla zastavit k nám, budeme spolu sedět u čaje a mlčet, aby se chudinka trochu zotavila. Paní Janečková nejdřív přikývla s téměř až japonsky zdvořilým úsměvem, ale pak zpod svých dlouhých vlasů vyndala sluchátka zaražená do hlubin svýho sluchovýho ústrojí. Plop. „Říkala jste něco?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nic důležitýho, tak na shledanou!“ Že to Ema nenapadlo řešit při odchodu sluchátkama už dávno.

giphy.com

Všechny příběhy už máme v sobě

 

Malý holčičky se rodí se zásobou 40 až 300.000 vajíček ve folikulech vaječníků, ze kterých jich během života dozraje zhruba 500. Pokud je ta malá holčička průměrná Češka, narodí se z těch 500 vajíček, který to myslí s oplodněním už jako fakt vážně, jen 1 až 2 děti (1,7 pro milovníky přesných statistických údajů, ať to zase neschytám v komentářích).

Jako novorozená holka to neoceníte, máte totiž plno jiných starostí: Svět je jedno velký nepřátelský místo, kde lidé vystupují z mlhy a zase do ní mizí. Když vám konečně přestane být blbě z nalokaný plodový vody, vystřídá ji střevní kolika z mlíka. Nebo z mlhy vystoupí zachmuřená staniční sestra a vrazí vám teploměr do zadku.

Takže to doceníte až později: každá z nás se narodí až s 300.000 potenciálních lidí v sobě! Wow! Představte si svoje vlastní město o velikosti Ostravy. Někteří z vašich lidí to tady dotáhnou na uhlobarona Salomona Rothschilda, některý budou psát jak Petr Bezruč, další budou ostatním přešívat obličeje jako Bohdan Pomahač. No, a najdou se samozřejmě i lidé jako Michal Hrůza, který se tady akorát tak ožerou a dostanou na držku.

Máme s dětmi takovej večerní rituál, co se pořád drží, i když jsou vlastně docela velký a mohli by trávit večery na TikToku jak se na screenagery sluší a patří. Příběhová půlhodina.

Buď teda čteme, ale s tím, že jsou předem vyloučeny všechny knihy vhodné pro děti a mládež, u kterých zvrací nudou. Musí to být zásadně knížky, nad kterýma by si dětský psycholog starostlivě leštil brýle a pak dětem nabídl pěstounskou rodinu, kde na noc neservírují Sherlocka a Agathu Christie.

Anebo si odhlasujeme černou hodinku. To se musí všechno zhasnout a zatemnit, a pak se dlouze dohadujeme, kdo bude vyprávět. Vždycky z toho vylezu já a Čičman, protože jak už víte, každá v sobě máme Ostravu nejrůznějších postav, který se skrze nás mohou narodit do příběhu. A protože ty otřepaný rodinný historky o babičce-vyvolávačce duchů už všichni známe, vymýšlíme nový.

„Dejte mi tři náhodný slova“, poručí si Čičman a vyleze z toho úplně šílenej příběh o skřetovi Hynkovi žijícím v zálesáckým srubu kdesi na Aljašce. Hynek byl původně opuštěnej starej dobrák – něco na způsob farmáře, co hledá ženu. Takovej ten chlápek v cuckovatým svetru, co žije na samotě s mlčenlivým bratrem a seká polena, aby bráchovi večer netáhlo na nohy. Jenže hned v následujícím překvapivém twistu se z něj stane stalker, kterej zaškrtí malou holčičku.

„Pomóc, já se bojím!“ zakňourá po třech sekundách mrazivého ticha naše malá vypravěčka a nacpe se nám do postele, poté, co sama vypustila džina ze své vlastní hlavy.

Prý je anatomicky nemožný polechtat sám sebe. Ale vyprávět o něčem, o čem upřímně netušíte, jak dopadne, je podle mě přímá analogie, jak zlechtat váš mozek do kuličky, že bude trochu naštvaně (ale víc nadšeně) kvičet, ať už toho necháte. Stačí k tomu jen tři slova a funguje to i bez zatažených závěsů. Výhody? Začnete být zvědaví sami na sebe. Rizika? Možná se sami sebe někdy leknete. Ale vždycky se dá vrátit k ošoupanýmu svazku Psa baskervillského a oddychnout si, že Doyle na tom byl s vnitřními démony ještě o kapku hůř. Malou.

Ukradený Vánoce

 

„Počkej až budeš mít děti, ono tě to přejde“ slibovali mi vyléčení hateři Vánoc s oslintanýma batolatama v santaclausovských čepičkách, ale měli pravdu jen částečně.

Jasně, je super mít doma někoho, kvůli komu se vánoční stromek zdobí od začátku prosince a kdo vám šacuje hlubiny skříní kvůli schovaným dárkům. „A tohle je jako co, mami?“ ptá se pak Čičman a v ruce drží moje Venušiny kuličky, který jsem si kdysi koupila s velkým očekáváním, jak s nima budu chodit do práce a na všechny se usmívat (ale takhle to vůbec nefunguje, holky nekupujte si to!).

Já jsem taky nebyla Grinch od narození, nemyslete si. Házela jsem do sebe vanilkový rohlíčky po kilech a těšila se z plyšových medvědů a dokonce i ze škrtících svetrů od babičky, který měli otvor pro hlavu o průměru pingpongáče, aby netáhlo na krk. Ale od tý doby, co jsem velká holka, si kupuju dárky sama a fyzicky mě bolí dostávat věci, který vůbec nepotřebuju.

Za mě by bylo pěkný pojetí Vánoc, kdybychom si teda všichni sami koupili, co potřebujem, ať je to odbytý a sešli se na ten mystický večer si aspoň jednou za rok opravdu soustředěně popovídat. Dívat se do očí a vpíjet se jeden do druhýho. Říkala by se jen pravda a klidně ať je to dojemný, venku sněží a kdo chce, ať si k tomu na pozadí pustí Mariah Carey – takhle velkorysá já dovedu být, když se snažím.

Ale lidi se takhle snažit vůbec nechtěj – chtěj jíst řízky se salátem a rozvalovat se s mastnejma rukama u Popelky. Šaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, milý pane. A pak se rochnit v šustících papírech a věcech. Asi vám ani nemusím dopodrobna vysvětlovat, jak na nabídku „pojďme zahodit konzum a povídat si o vnitřních pocitech“ reagovaly naše předpubertální děti, bylo to pochopitelně fiasko. V tomhle ohledu budu muset ještě zamakat na marketingu a spojit se s nějakým influencerem.

Děti chtěj blyštivý a velký Vánoce se spoustou dárků a bez zbytečných řečí, takže se po mém těle začínají už prvním týdnem nekontrolovaně hromadit třpytky z ozdob a kradu. Jo, čtete dobře. Mám z toho narůstajícího konzumu kleptomanský tiky. Začalo to o víkendu s F., kdy jsem jí nejdřív obzvlášť nepozorovaně a rafinovaně ukradla zubní pastu. F. ten hanebný zločin vypátrala a musela jsem pastu vrátit, zato s ukradenou nabíječkou se mi podařilo odjet až domů.

To jsem samozřejmě pořád ještě považovala za roztomilou roztržitost, ale včera jsem si z tréningu odnesla krabičku se štrůdlem, která taky nebyla moje a situace začíná být kritická. Je to jako vyrážet ven s kamarádkou kleptomankou – mý dobrý já tiše trpí, omlouvá se a je stále ve střehu, zatímco mý zlý, zlý já se potichu směje a nenápadně mi do batohu strká další cizí věci.

„Promiňte, zaplatila jsem vám?“ ptala jsem se dneska zmrzlé obsluhy u stánku s espressem a úplně jsem ji tím vykolejila.

„Já vlastně vůbec nevím, asi ne“ odpověděla upřímně ta poctivá žena. „Ale to nechte, vypadáte, že ho fakt potřebujete.“ Slyšíte ty rolničky? Vánoce jsou vlastně hrozně hezký a prostý: navzájem se podržet v tom, jak je přežít.

5 typů pedagogů z devadesátek

 

Taky máte noční můry odehrávající se ve stejném prostředí? Já mám ve svý mapě snů vyznačený dvě místa, na kterých mě v noci můžete zastihnout. To první je dědův dům. Oproti skutečnosti se za zdánlivě obyčejným rodinným domem rozpíná nedostavěný hradní křídlo, na kterým můžete snadno spadnout ze schodů a zlomit si vaz. To je ta lepší varianta, protože se probudíte dřív, než potkáte mého dědu. Lépe řečeno jeho průsvitnou hlavu bezděčně plující mezi gotickou klenbou.

To druhý strašný místo je můj bývalej gympl. Po jeho schodech ve snu stoupám pokaždé ve značně depresívní náladě. Většinou se totiž v kabinetu dozvím, že mě z něj vykopli kvůli nějaký hovadině, jako je absence v hodinách tělocviku nebo hudebky a já kvůli tomu mám zkaženej celej život, nedodělám školu, nenajdu si dobrou práci, pravděpodobně začnu šlapat a zmizím někde zakopaná v lese.

Vaše freudovské výklady snů si prosím nachystejte do komentářů a já vám mezitím napíšu, že v den mé návštěvy rodičů byl i den otevřených dveří v tomto ústavu, a to je zkrátka příležitost, která nesnese promeškání.

Dopoledne jsem tedy vzala dva figuranty s mizerně předstíraným zájmem o studium na místní škole. „Koho zajímá tvůj pitomej gympl,“ vyjádřil se Žmur, abyste si udělali konkrétní představu o jeho ochotě a Čičman se na mě po příchodu do budovy podívala stejně soucitným pohledem, jako když vám na prohlídce v Ratibořicích průvodce vypráví o tom, jak Barunka musela chodit do školy deset kilometrů a za drobné zpoždění dostala rákoskou přes ruce.

Ale! Ta budova je přísahám úplně, ale úplně stejná jako v mých snech. Ta chodba! Občas se mi stává, že si stejný místa pamatuju jinak – nejčastěji jsou ve skutečnosti menší. Tady sedí velikost, barvy a dokonce i světlo. Akorát v tom kabinetu už nesedí naše přísná úča na tělák, ale úplně jiná usměvavá paní a když si prolítnu web školy, nezůstal tam ze starý party nikdo. Nikdo! Což svědčí o tom, že jsem morbidně stará a taky o tom, že je to ze strany vedení školy nejspíš sázka na mnohem lepší poměry.

Protože když občas tak čtu Marii Veroniku, nebo poslouchám vyprávění našich dětí, tak se prostě věci fakt mění. Jasně, rychlostí této metamorfózy český školství připomíná Darwinovu želvu přemýšlející o spáření se s progresívnějším příslušníkem svého druhu, třeba samcem kajmanky. Ale s dostatečnou trpělivostí už tam vidíte zárodek upgradeovanýho plaza a za 100 let bude ve škole třeba AI, ani nemrknem. A zbyde jen nostalgický školažal proti zmizení 5 pedagogických archetypů z dob našeho mládí:

1. Uspávačka z Obecný školy

„Mně je to jedno. Bít vás nesmím, já si své odučím a vy skončíte u lopaty“ rezignovaným hlasem drmolí profesorka dějepisu. Podle těchto monotónních ujištění by se dalo očekávat, že na ní můžete štípat dříví. Když ale jednou přistihla někoho klimbat během jejího srdcervoucího podání Lucemburků, tak se uraženě odešla vyplakat do kabinetu (jak zjistila delegace šprtek, které ji přišly odprosit).

2. Sheldon

„A potom vezmeme rovnici o šesti neznámých a budeme jí derivovat“ pokračuje zapáleně matematikář ve svém výkladu, který tou dobou chápe už jen jediný žák, později zářící hvězda na ČVÚT. Nosil vždycky stejnou košili, kterou si ve chvílích blížících se výsledků blaženě rozepínal přesně o dva knoflíčky. Nikdy s nikým nenavázal oční kontakt a kromě toho jediného spolužáka zbytkem třídy neskrývaně opovrhoval.

3. Sadista

„Tak se tady vyblij u zábradlí a makej dál, písk. Nevzdávej to, život se s tebou taky mazlit nebude, písk písk“ vtlouká tělocvikářka vražedný kombo buzerace a životních mouder do Radka Vovsíka, když po tříkilometrovém sprintu na oválu zkolabuje uprostřed dráhy. Tělocvik s ní byl občas o letu tunelem, ale jako profi sadistka vždycky poznala rozdíl mezi koncem utrpení a začátkem klinické smrti.

4. Alkáč

„Teď si tady zaupneme pěkně tu proumítačku, sakra, cotoe tady“ netají chemikář další obzvlášť kalný ráno, když se málem přerazí o něčí aktovku v uličce. Na zdi se rozsvítí okno starého Meteoru s papírem hlavou dolů. „Jé, pane profesore, máte to obráce…“ snaží se nahlásit šprtka třídy, ale je přerušena syčením zbytku třídy.

„Tak si to jako…oupište, a já si eště skočím pro něco do kaubinetu“ dodá spokojeně chemikář a zmizí na větší část hodiny.

5. Drama queen

„Chcete vědět, jaký je můj názor na vaši verzi Archimédova zákona, Nováčková?“ ptá se creepy nasládlým hlasem profesor fyziky a plíží se ke dveřím učebny, aby zkontroloval, že po chodbě zrovna nejde ředitel školy.

„Nejenže nevypočítáte páku, ale neumíte se naučit ani jednu blbou, debilní, idiotskou větu, panebože, moje srdce, já tady jednou chcípnu a vy všichni mě budete mít na svědomí!“ řve zarudlý fyzikář až do úplného ochraptění, drží se za hruď a teatrálně ukazuje prstem na celou třídu. 

Potom musí předstoupit jeden ze tří technicky nadaných žáků a vypočítat pro jeho uklidnění u tabule příklad, kdy z bodu A vyjede vlak rychlostí 60 km/hod a po 2 kilometrech srazí negramotnou Nováčkovou, která jde po kolejích z bodu B v protisměru.

Spolek ryšavců

 

„Dnes je to přesně rok, co jsem Vás viděl v aplikaci Freelo“ napsal mi dneska ráno mail pan Karel s vyčítavě pozdvihnutým obočím. „Za ten rok jsme spolu ušli obrovský kus cesty…“ útočí dál Karel na city ve sladké nevědomosti, protože na tohle Psici nenachytá. Ne podruhý.

Ale když už máme dneska s panem Karlem to roční výročí, ať z toho máte něco aspoň vy. Freelo byl online projektový nástroj start-up redakce Forbein. Taky vám to připadá jako Forbes z Wishe? Není to jediná paralela.

Jak už víte, vydělávám si jako holka od serverů, ale i přes ušlechtilou ocel racků a chirurgicky sterilní sály datovýho centra mám v hlavě neustálý přetlak. Něco jako ty sopky na Islandu 800 km pod zemí, který sice jednorázově nezastaví leteckou dopravu nad Evropou, zato z nich neustálé odtéká láva několika sopečnými kanály a všichni věděj, že to dalších 50 let nebude jiný. Trocha z bublajícího magma se odleje tady přes blog, občas něco napíšu pro pár věrných klientů, občas píšu články pro online magazíny.

Forbes z Wishe

Forbein tehdá hledal exkluzivní redaktory za exkluzivní autorské honoráře, tím myslím zhruba pětinásobek běžné sazby. Na online pohovoru se tvářili mega ambiciózně a pro nás 15 vyvolených se uspořádal velkolepý raut, kde teklo šampáňo a šéfredaktor František měl zanícenou speech o zahraničních investicích a plánech na předplatitelskou sekci. Bylo to jako u zrodu New York Times, jen jsme neměli ruce od inkoustu a na konci mejdanu pan účetní Františkovi zakázal objednat další ústřice.

První měsíc šel skvěle. František se mohl každý pondělí na online poradě přetrhnout nadšením: Fantastická témata! Nová éra české žurnalistiky! Ohromení čtenáři!

„A když jsme u těch čtenářů, kolik jich tedy za ten měsíc máme?“ zeptala jsem se s upřímným zájmem. „Mno, organický provoz je, ehm, zatím nižší, že, LOGICKY, zakoktá se František, „protože ještě neodstartovala naše dechberoucí exkluzívní kampaň, že“ dodal a setřel si tři kapky potu z čela. Ale nikdo z nás nic pichlavého nepodotkl, protože nám všem před meetingem pípla SMS s příchozí platbou za články.

Zavřete oči, odcházím

Další měsíc ale tahle sladká příchozí SMS nepípla. František se na poradě týmu tvářil jako gladiátor, který svýma vlastníma rukama uškrtil bengálského lva. „Zahraniční investor z našeho projektu vycouval, ale s panem účetním tomuto projektu tak věříme, že do něj vložíme vlastní peníze. To samé samozřejmě můžete učinit i vy“ nabízel nám štědrý František spoluúčast na svém létajícím cirkusu a nikdo z nás naštěstí nebyl tak blbej.

Přesto se tento měsíc nesl ve znamení loajality. Psali jsme s výhledem, že za měsíc nám přijde platba i s doplatkem a bonusem za prodlení. Mně platily složenky servery, ale v týmu byly i samoživitelky a lidi, kterým František visel peníze za elektřinu, nájem nebo aktovku pro prvňáka.

Další porada se nekonala, František šel totiž hledat svou novou firemní vizi do Španělska, kde prudká bouře potrhala dráty a zapříčinila masívní výpadek internetu. Od tohoto okamžiku jsem věděla, že je to v prdeli, a začala jsem to celý brát jako psychologickou sondu do hlavy patologického lháře.

„Asi se divíte, proč dnešní poradu řídím z auta“ ozývá se po týdnu František a utírá si z čela kýbl potu. „Nechtěl jsem vás tím zneklidňovat, ale mám čerstvě diagnostikovanou rakovinu a jedu do nemocnice na vyšetření. Prosím omluvte mě, vaše honoráře jsou v bezpečí“, zamačkává František domnělou slzu, ale spíš je to pot, který mu prýští i z oční bulvy.

Po téhle poradě se dává celá roztříštěná redakce konečně dohromady na soukromém chatu. Ozývá se spousta vulgarismů a afektovaných návrhů dojít za Františkem domů. Nakonec přes paní účetní padne kontakt na „pana účetního“, který souhlasí se schůzkou.

Maléry pana účetního

„František byl můj kámoš od dětství a prostě se mi ten nápad líbil“, vysvětluje nám „pan účetní“, ve skutečnosti jediný investor celého projektu. „Když jsem ale po dvou měsících projel přes dvě mega na výplatách, nákladech za předražený platformy a marketingová školení pro redaktory (který zabezpečovala Františkova firma a nikdo z nás na nich nikdy nebyl), tak jsem mu řekl, že ode mě nedostane už ani korunu a ať to řekne na férovku i vám, předraženejm pisálkům,“ pokrčil rameny.

„Ale někdo ten mejdan zaplatit musí a já vím, že to budu muset být já,“, uznal a pozval nás všechny na kafe. „Takže stačej vám peníze do Vánoc?“

Tady někde to ještě vypadá jako příběh o hodném a zlém. Ale kromě toho kafe nám už nikdy nezaplatil nic, milé děti. Poslal firmu do insolvence, a když jsme se v tom hovně šťourali ještě víc, zjistili jsme, že to byla asi dvacátá potopená loď pana účetního. Game over.

Projela jsem na tom fakturu, kterou už nikdy neuvidím. Ale když nebudu počítat jen v číslech, vlastně jsem na tom mnohonásobně vydělala. S některými lidmi jsem v kontaktu doteď (pokud byla jedna jediná věc, co se Františkovi podařila, byl to nábor).

Zjistila jsem, že jsou lidi, kteří dovedou lhát i o tom, že umírají. A kdyby měl František děti, nejspíš by se neštítil říct nám, že mu zemřely při autonehodě a odpadá kvůli tomu porada, protože pomáhá hasičům vyprošťovat jejich ohořelá těla. A taky o tom, že hodný strejdové, ochotně platící cizí účty, patří jen do filmů pro pamětníky. Anebo do porna.

giphy.com

Vyklízení

Pamatujete na paní s klacíkem? Přišel čas na pokračování Darwinovy výzvy.

Naše rodina byla odjakživa morbidní. Pravý opak Emovy rodiny, kde se zdravotní problémy úspěšně bagatelizují, nebo ideálně úplně tají, takže se občas s ročním zpožděním a jen tak mezi řečí dozvíte, že měl někdo operaci páteře nebo těžkej covid.

Když přijedu domů já a zeptám se táty, jak se má, tak významně poklepe na zeď a řekne: „Myslím, že tenhle barák budeš dědit dřív, než si myslíš, holka. V noci jsem měl živej sen, ve kterým ke mně přišel anděl smrti a oznámil mi, že se nedožiju Vánoc. Což by bylo s tvou matkou vysvobození.“

Máma jde po roce zase na banální operaci kotníku. Jasně, je to významnej oser a taky by se mi nechtělo, ale díkybohu to není to rakovina ani transplantace srdeční chlopně. Nicméně pro mámu je to otevřená příležitost, jak snadno a rychle zemřít, kterou nehodlá po loňském promarněném pokusu jen tak promeškat.

„Ideálně kdybys mě mohla rozprášit u moře“, dává mi máma instrukce ohledně urny. „To budeš mít dobrý, to si zajedeš i ty na dovolenou, ne? Ale ne, aby tě napadlo dávat můj popel po smrti s tátou, jo a s babičkou v hrobě bejt taky nechci, píšeš si to někam?!“

Já už se ani nevzpouzím. Jen si představuju mámu, jak stojí před bránou do posmrtnýho života a všichni si musí psát její děsně komplikovaný pravidla a nároky na ubytování a stravu („ty pečený holubi budou doufám bez kostí. Jo a po mléčných výrobcích se děsně nafukuju, máte tady sójový mlíko? A mohla bych vidět složení?“). A to všechno jenom proto, aby jim při nejbližším Halloweenu proklouzla zpátky na zem, vyřídit si se mnou v kostýmu tý Japonky z Kruhu, proč má táta její urnu na psacím stole a proč nenosím vyděděný vlněný nátělníky, abych měla ledviny v teple.

Většina lidí přijede k rodičům domů načerpat energii. Moje návštěvy jsou jako chodit jednou měsíčně do kina na Válku Roseových, akorát se mí rodiče nesnaží zabít navzájem, ale umřít triumfálně jako první - aby na tom druhým ležela tíha se zařizováním funusu a nikdy nahlas nevyřčená výčitka „to ty jsi mě dostal/a do hrobu.“ 

Jsem si poměrně jistá, že si oba zachovávají na svůj věk až zarážející zdraví jen kvůli téhle soutěži. I kdybych jednou přišla domů a táta si zrovna doskládal elektrický křeslo podle návodu z Receptáře, tak se vsaďte, že se pod ním rozlomí nebo se zase skokově zdraží energie a tátovi bude za ten výboj líto platit zlodějům od ČEZu.

Takže teď už se ani vy nebudete divit, že mě při poslední návštěvě rodičů čekalo vyklízení nepotřebných krámů ze skříní, abych s tím po jejich očekávaný smrti neměla starost, protože „víš kolik stojí takový přistavení velkoobjemovýho kontejneru? pche, to si radši udělej už teď“ říká mi můj praktický otec a jen přemýšlím, jestli je jeho teplákový úbor míněný jako rubáš do rakve, když jsme všichni o krok napřed a bereme na sebe takový vzájemný ohledy.

Tak házím s mámou nepotřebný papíry do tašek, jsou toho mraky – od časáků a losů, co jsem rodičům vyráběla a prodávala, abych z nich vytáhla nějaký ty peníze nad rámec kapesnýho, přes starý fotky z Chorvatska až po devadesátkovou ezoterickou literaturu. „A vem i tu svoji starou kolečkovou židli z pokoje,“ říká má nepraktická matka, „stejně už se rozpadá a ten balík papíru se ti na ní hezky poveze ke kontejnerům.“

Pochopitelně se na tý židli celej ten kontraband veze strašně – třese se to, zasekává a vydává to rachot jako když přes tiché ztemnělé sídliště šlape zájezd korejských turistů s kufříky. Abych si to zrychlila, opřu se dozadu do opěrky zad a běžím, což sice duní jako vzlétající Boing, ale aspoň je to rychlý. Je to jako jízda na koni, moje školní židle a já jsme zase jedna bytost a letíme spolu tmou.

A pak fakt vzlítnu, protože se jedno kolečko zarazí v díře chodníku, ale nepřeletím židli ladným obloukem, jen se vznesu a napíchnu se na její vyčítavě vztyčené nohy. Je to bolest jako kráva a jestli chcete, tak vám mohu přidat mysteriózní fotku modřiny ve tvaru školní aktovky, kterých mám po těle hned několik. Anebo tenhle příběh doplním nekvalitní fotkou dvanáctileté Psice s oslíkem, která vypadla z balíku papíru a určitě to taky nebude náhoda. Řekněte si.

Puďas

 

V životě jsou věci, který jste si představovali úplně jinak. Můj gay kadeřník by vám mohl vyprávět. V pondělí mi od něj přišla na whatsapp zpráva, že si změnil číslo. Na tom by samozřejmě nebylo nic odsouzeníhodného, kdyby tohle oznámení neposlal na jednu obrovskou skupinu svých kontaktů – od jeho klientů a klientek, přes bývalé a současné přítele, až po náhodné sexuální kontakty z darkroomu ve 4 ráno.

„Jé, ahój, Vincente, jak se máš?“ začala o 10 vteřin později živá debata, která se v další minutu zvrhla - když jeden Argentinec navrhl, že bychom si všichni mohli poslat dickpics. Abych byla konkrétní, fotky svých penisů si jásavě chtělo sdílet 8 z 10 Vincentových kontaktů, takže jsem skupinu opouštěla s lehkým ruměncem na tváři a deset minut si pak mazala z mobilu fotky úplně cizích ztopořených penisů všech barev a velikostí ze svý SOUKROMÝ galerie fotek, kam se mi automaticky uložily. Díky, kluci!

A když jsme u těch odsouzeníhodných věcí, musím se vám oslím můstkem přiznat, že dětem čtu večer na usnutí Draculu. No, neohrnujte nos. Jen díky Stokerovi se nám vrátily ty hezký večery, kdy jsme všichni zavrtaní pod jednou peřinou a děti po každé další kapitole kňourají: „Ještě jednu, prosím, ještě poslední stránečku, teď je to zrovna napínavý!“

Jen místo Karkulínových dobrodružství dětem čtu košatým jazykem 19. století o tom, jak hrabě leží v bedně s kyprou hlínou, nacucaný krví neviňátek jako obrovská pijavice a jeho nemrtvé přivřené oči sálají nenávist samotného horoucího pekla.

Na začátku byla totiž sázka, že tuhle knihu Žmur nedá, jak děsivá je. Dodnes si pamatuji, jaký trauma a prokletí mě provázelo, když jsem musela po pár vydatných kapitolkách chodit v noci na záchod a proč jsem v přihrádce svého dětského psacího stolu jednu dobu přechovávala česnek.

Ve skutečnosti jsem byla malá poseroutka, protože ta knížka ve skutečnosti není zas TAK strašná. A děti ji milují. Je malebná svým jazykem a všemi věcmi, co už u dnešních uspěchaných autorů nejsou k mání. Žádný moderní manýry, že se začíná rovnou v krizi – poctivá expozice zabere skoro dvacet stránek a zahrnuje dějiny Transylvánie i popis jednotlivých chloupků v Draculově srostlém obočí.

Tak a přichází čas na druhý oslí můstek, protože dnešní příběh nebude ani o dickpics, a dokonce ani o Draculovi, ale o našem novým křečkovi. Seznamte se s Pudingem, který u nás zdomácněl pod oslovením Puďas.

Jestli chcete vědět, co má Puďas společnýho s Draculou, pak je to fakt, že ve dne prakticky neexistuje. Nepremává. Julča mě vítala po návratu z práce pověšená na mřížích, dožadovala se výběhu a pak trávila šťastné hodiny demontáží topení.

Puďasova existence se od začátku projevovala jen tím, že mizelo žrádlo. „Neumřel?“ strachoval se Em, když mu ťukal na domeček, ale vylétla z něj jen moucha.

Hrklo ve mně a odklopili jsme domek. Puďas tam ležel břichem nahoru jako hrabě Dracula, z pootevřené tlamy mu lezly žlutý špičáky a mžoural na nás, přetékajíc pekelnou nenávistí z vyrušení.

S příchodem chladnějších dnů jsem se naučila věčně podřimujícího Puďase bez jeho většího nadšení (ale i bez většího odporu) jednoduše vyzvednout z brlohu a připlácnout si na břicho při válení se na gauči. Puďas klimbá a hřeje, nepoškozuje majetek a nesaje krev. Vlastně je to ideální společník, jen jsme ho do dodnes považovali za nejlínější zvíře na světě bez vlastních názorů a motivací.

Dokud mu Em nepřipevnil na jeho běhací křeččí kolo tachometr. Ráno jsme díky tomu zjistili, že Puďas v noci uběhl 14,5 kilometru (!) v průměrné rychlosti 3 km/hod a maximem 7 km/hod. Což je na běžce o váze 150 gramů a výšce asi 10 centimetrů úctyhodný výkon, jak by to určitě okomentoval Google Fit.

Stejně ale zůstává několik zneklidňujících otázek: Co by se stalo, kdyby se Puďasovi polámalo jeho běhací kolo? Dovede šplhat po betonových zdech paneláku, stejně jako Dracula po příkré jižní stěně svého hradu? Vy všichni, kdo žijete v okruhu 14,5 kilometrů od Malešic, připadáte si stále v bezpečí?

U tří svatých

 

V pátek večer mi neplánovaně odpadl jeden sraz ve městě a tenhle výpadek mě zanechal poblíž Karláku hladovou až běda. Kdybych byla Em, tak věnuju hodinu tomu, že osobně obejdu všechny podniky v okruhu 5 kilometrů, přečtu si o nich zákaznický recenze, a pak se půjdu najíst domů.

Ale taková já nejsem – když mám hlad a jsem sama, odhazuji všechny požadavky na estetiku prostoru, hladké oholení personálu a michelinské hvězdy. Stačí mi nejbližší jídlo, v tomhle případě vietnamské bistro.

Popravdě už si nepamatuji ani název, ale rozhodně to na první pohled nebyla nejostřejší pastelka v penálu asijské gastronomie. Ve výloze se skví fotky jídel vyrudlé sluncem do mrtvolně zelenkavého odstínu. Symbolickou třeničkou mistra aranžéra je pyramida z plastových lahviček koly, které slunce přes léto zbarvilo do nepřirozeně jantarové barvy.

Na to, že byl čas večeří, bylo bistro překvapivě zcela prázdné. Vypínám první varovnou kontrolku v centru žaludeční pohody a přecházím statečně k jídelnímu lístku. „Hlavně si nedávej maso!“ pípá mi v hlavě další varování, který už mi ale přijde celkem k věci, zvlášť když paralelním pohledem pozoruji obsluhu. Pán ve věku vašeho dědečka se šťourá v zubech párátkem a nezúčastněně mě pozoruje.

„Poprosím vás o skleněné nudle se zeleninou“ zašeptám a on mlčky pokývne. Za dvě minuty mi přinese rozvařenou kejdu s nastrouhanou mrkví, což je očividně vietnamská odpověď na anínskou polévku a zaleze si do svého brlohu dentální hygieny za barem. 

Naházím do toho úplně všechno, co najdu na stole – omáčku Sríracha, naložený česnek, stařenou sójovku se zaprášeným víčkem. Klidně bych si tam nalámala i párátka, kdyby je předtím nespotřeboval majitel tohoto neslavného podniku, ale stejně by to prostě nemělo chuť.

V noci se probudím a chce se mi zvracet. Takovým tím k nasrání způsobem – nejde o rozhodnutí, na kterým by váš jícen trval. Spíš vás nechá klečet u mísy, a pak si to rozmyslí, aby vás za půl hodiny přiměl dojít si preventivně pro kyblík.

V sobotu jsem já a můj žaludek odjeli do Jílového na víkendové soustředění našeho improvizačního týmu a v mých vnitřnostech to připomínalo dusivou manželskou krizi. Musíte se snažit vyjít tomu druhému vstříc, ale stejně to moc nejde. K obědu smažák, protože to bylo nejdietnější jídlo z meníčka místního restaurantu.

Pak kdosi navrhl, že půjdeme na pouť. Ohleduplně jsem vynechala cukrovou vatu, ale uznejte, že jízdu na autodromu plnou otřesů z havárek do ostatních autíček, jsem si odepřít nemohla. Stejně jako neprověřenou značku piva Albrecht k večeři, protože kde na vsi chcete shánět tankovou Plzeň?

Můj žaludek mlčel, ale všechny ty křivdy si psal. Den zúčtování nastal až v neděli, kdy jsem jela autobusem zpátky do Prahy. Za Jílovým nastoupili skauti, očividně už s problémem. „Tomík ať si sedne dopředu!“ hulákala vedoucí. „A dejte mu ten pytel – Tomíku, měj ho v pohotovosti. Kájo hlídej ho!“

Naproti mně přistál bledý chlapeček Tomík se silnými brýlemi. V ruce držel 60-litrový pytel na odpadky, naznačující velikost jeho ambicí na epickou autobusovou blitku. Ale hledejme pozitiva: pokud děláte divadlo, lze Tomíkův výkon shledat jednoznačně inspirativním. Jeho tvář se každou zastávku proměňovala z a divácky vás nenechal ani chvilku nudit.

Chvilku výhled na nebohého Tomíka připomínal amputaci Kroppovy nohy v Na západní frontě klid, za pár minut už jsem mohla jen tiše obdivovat nejlepší scény z Gladiátora včetně potůčku slin z koutku úst.

Potom přišla zastávka U tří svatých. „Tomíku, už jen 15 minut do Prahy!“ zahalekala optimisticky skautská vedoucí zezadu. Ale my s Tomíkem jsme věděli, že je konec všech nadějí. Tomík vzal odpadkový pytel a vyzvracel se NA NĚJ, protože se mu ho v té rozhodující desetině sekundy nepodařilo otevřít.

"Fůůůj" vyjekne kamarád Kája a běží za vedoucí. Autobusem se vznáší kyselý puch. Snad fazole s párkem a skautským slibem, nebo čím se ty děti proboha živí. 

Vydržela jsem to hodně těsně, ale stejně si něco vyčítám – měla jsem si to maso dát a vyblít se pěkně v pohodlí domova už v pátek.

Asi takhle. Brýle si přimyslete sami.

Všem zamyšleným lidem

 

Kdo jezdí městskou, tak ví. Desítky a stovky zombíků s nezdravě ohnutou krční páteří zírající do svých displejů. Prej to bylo dřív jiný, lepší, než nás převálcovaly chytrý telefony, socky a podcasty.

No já teda nevím. Jak to bylo před nějakými třiceti lety, tak to nemůžu sloužit, protože v mém rodném provinčním maloměstě fungovala pravidelná autobusová linka jen do nemocnice a na hřbitov. Místo městský hromadný se cestovalo jednotlivě na kole.

Pak jsem začala jezdit metrem v Praze někdy kolem roku 2004, kdy měli všichni Nokiu s černobílou tapetou a sociální sítě byly tak maximálně esemesky. A to si zrovna na žádný komunitní teplo a vyměňování životních zkušeností ve vagónech fakt nevzpomínám. Lidi si nezdravě ohýbali krční páteř při zírání do novin, knížek a na boty spolucestujících.

Možná je to obranný mechanismus – kdyby si lidé v metru fakt koukali do očí, strašně by se to zvrhlo. Vagóny by byly plný sexu a rvaček, takže dorazit do práce s roztrhanou košilí by byl každodenní folklór. „Jezdíš sockou, co?“ ptali by se vás lidi s autem s přesně tím samým opovržením jako dneska, protože vás podezírají, že do kanclu taháte svrab a covid.

Anebo by se naopak ucpaná Praha konečně zbavila aut, protože jet do práce městskou by byl ekvivalent zažít na vlastní kůži Terminátora 2: Den zúčtování.

Jedno se ale mobilům upřít nedá: lidi na displejích mimoni. Včera jsem jela do práce svým oblíbeným autobusem 124 a honila XPéčka ve smaragdový lize v Duolingu jako každý ráno, když si ke mně přisedla nějaká ženská. Těžko bych vám ji v té chvíli mohla popsat, protože jsem se dřela s překladem věty „Jak jsme předpokládali, sloni na nás již netrpělivě čekali v jídelně.“ (jeden z obratů, u kterého jsem fakt zvědavá na příležitost, kdy se s ním budu moct blýsknout ve skutečné konverzaci).

O to víc jsem si tuhle paní mohla prohlédnout při vystupování při neúspěšném pokusu o vztyk:

„S dovolením, sedíte mi na kabátě“ řekla jsem s nepatrnou výčitkou.

„Uhm, to je v pořádku“ řekla ta ženská a psala si s někým na messangeru jako by se nechumelilo.

„Nemůžu vstát!“ vyjekla jsem na ní a začala jsem tahat konec kabátu jak z tlamy buldoka, protože situace spěla k výsledku, že vystoupím až za dvě, tři další zastávky.

„Jé, já vám sedím na kabátu!“ dovtípila se ta ženská až v okamžiku, kdy pípala výstraha u dveří, ze kterých jsem vylítla jak vystřelená guma.

A takoví jsou dnes lidi, mohl by s povzdechem končit tenhle příspěvek, ale to mravní ponaučení na konci je jinde. Protože jsem si opět jela svým oblíbeným ranním autobusem, četla si zprávy a u toho praktikovala obličejovou jógu. Konkrétně pozici tygra, u které vytřeštíte oči, co nejvíc otevřete pusu a vypláznete jazyk, čímž si mimochodem blahodárně naposilujete svaly úplně v celým obličeji.

A pak jsem zachytila paralelní vyděšený pohled staršího pána, zřejmě na digitálním detoxu. Takový ten nenápadný pohled se silním vnitřním sdělením „ježiši, tak ty máš dost“, po kterým následuje usilovné přemýšlení, jestli si další zastávku vystoupit, nebo to risknout s prstama na pepřáku v kapse.

Prostě bychom se měli na těch mobilech v emhádéčku domluvit – buď všichni, nebo nikdo, jo?!

Dokud se v pražským metru neděje tohle,
postrádám motivaci odkládat mobil!

Puberta?!

jedna z věcí, která je fajn, jen pokud ji zažíváte vy sami

Je to paradox, ale donedávna jsem byla přesvědčená, že pubertu svých dětí přežiju úplně v pohodě, protože jsem ji sama měla úplně strašnou. Hledejte v tom stejnou logiku, jakože vám nevadí hluční sousedi, protože jste sami byli sousedem, kterýho by někdo rád shodil z balkonu. Prostě ne, milá Psice. Fakt, že jsi byla jako děcko na zabití neznamená, že budeš jako stará moudrá a tolerantní. Smiř se s tím.

Naše děti mají extra výjimečné genetické dispozice k tomu, aby prožily epickou pubertu, která přepíše učebnice psychologie a kriminalistiky. Posuďte sami: třeba já jsem byla až do svých 14 let tiché introvertní dítě. Moje matka se mnou řešila problémy typu: „Jsi bledá, neměla bys chodit víc ven? Máš vůbec nějaký kamarády? Odlož už tu knihu a jdi na čerstvý vzduch!“

Nevím, kdy přesně se ve mně spustil ten nevratný hormonální proces, ale bylo to ze dne na den. Vymáčkla jsem si beďara, oblékla jsem cobainovskou flanelku a deklarovala jsem rodičům, že jsou odteď trapný a nehodný mýho respektu. Od tý doby jsem chodila ven pořád. Bledá jsem zůstala, protože jsem se zdržovala hlavně ve zkušebnách, garážích a suterénních hospodách, kam slunce nezasvítí. Ale kamarády jsem měla a rodiče je nenáviděli od prvního do posledního, takže jsem to mámě za ty pokusy převychovat mě na extroverta obzvlášť přála.

Jako by nebylo málo, že jsem chodila oblékaná v kombinaci svršků, za který by se za střízliva styděla i heroinová Katka a „tahala se po venku s těma nejhoršíma vošoustama z celýho kraje“, jak nikdy neopomněl zdůraznit táta, došlo i k pubertální vzpouře a útěku z domova. Ten jsme s mou tehdejší nejlepší kamarádkou naplánovaly do nedalekého rockového klubu. Při příležitosti, když tam hráli kluci z kapely, se kterýma jsme se nejspíš chtěly tahat taky. Dodnes si pamatuju, jak jsme byly zatčeny gestapem rodičů zrovna ve chvíli, kdy nám kluci objednávali na baru tuzemák.

Em v pubertě furt tahal šílenej černej svetr, co vypadal jak zdechlina krtka. Jeho máma mu ten svetr nejdřív trpělivě odžmolkovávala a zašívala, ale pak se jí to začlo hnusit a vyhazovala mu ho na tajnačku do popelnice. Em to ale vždycky zjistil dřív, než přijeli popeláři. Vysvobodil svou zdechlinu z náručí vyhozených dětských plen a šel se s ním poprat na koncert. Byla bych do Ema zamilovaná, kdybych ho poznala už tenkrát. Akorát bychom se zbytečně rozešli už za dva měsíce, což byl tehdejší ekvivalent „měli jsme dlouhý vztah“ Taky Em utekl z domova a dokonce ve velkým stylu. Dojel až do Londýna, kde ho na přechodu srazilo auto. Vrátil se za dva dny s modřinou přes celý záda a bez peněz.

Jak říkám, Žmur má prostě našlápnuto. Jen jsme si říkali, že nás čekaj ještě tak dva roky klidu a budeme mít tedy dost času obstarat si terapeuta, antidepresiva, druhou práci a takový ty další nezbytnosti, co potřebují rodiče puberťáků.

Jenže ono to začalo už ve 12. Žmur chodí se svou školní smečkou ven každý den. Když mu někdy volám, kde je, chlapci v pozadí křičí „Žmure, dáš si cigáro?“ nebo „Podejte mu tu flašku!“ A když mu pak doma říkám, že nejsem hluchá, tak mi odpoví, že takhle trollí všechny až moc zvědavý rodiče, když někdo z party zvedne telefon mámě (ha-ha).

Taky chodí oblečenej jako pouliční sirotek z Konga, co vlastní jen AIDS a jedno potrhaný tričko od západní charitativní organizace.  Ale pořád si o něm můžete myslet, že je to dítě – sice už má větší boty než já, ale zatím mě nepřerostl přes hlavu. Aspoň ne doslova.

Jenže v neděli si tak jdeme z oběda, kam ho za svý drahý peníze vezmete a cestou zpátky Žmur neustále popichuje (doslova) svou mladší sestru ukradeným párátkem. Přišly 3 výstrahy, a pak mi ujely nervy a trochu jsem na něj na zastávce zařvala: „Koukej to okamžitě vyhodit, už toho mám plný zuby, seš jako normální, nebo co?!“

Mně to nepřišlo vzhledem k situaci zas TAK strašný, ale Žmur se na mě podíval se směsicí úleku a znechucení, stejně jako jedna stará zmalovaná ženská na zastávce a UTEKL.

Tak tam s Čičman stojíme, a to jako fakt utek? ptá se udiveně Čičman a já říkám, že jo a vevnitř se zpytuju, co jsem udělala špatně a jestli jsme si s Emem neměli tenkrát pořídit spíš dalšího potkana než děti.

Ta stará ženská neříkala nic, ale žmoulala kabelku a dívala se na mě dost protivným tónem. V duchu jsem slyšela pichlavý komentáře jako: „Pěkně tu výchovu vedeš, holčičko, vsadím se, že ten kluk taky plive ty tabákový sáčky po škole a kouká na porno.“

Ale reálně teda naštěstí neřekla nic a já jí nemusela odpovědět: „To je všechno možný paní, kdysi jsem ve 14 podepsala smlouvu s ďáblem a už si pro mě přišel.“

„To už budeme odteď řešit problémy už jen tak, že přede mnou utečeš?“ ptám se Žmura, když přijde po půlhodině domů. Žmur zavrtí zahanbeně hlavou a já si přesně vzpomínám, jak strašně se mu to se mnou nechce řešit. 

A říkám si, že dokud mi za něj bude takhle nepříjemně, tak ta úvodní teorie s hroznou pubertou vlastně má něco do sebe. Minimálně soucit. Horší bude, jestli časem okorám.

Až příliš hodný e-shopy

Mám takovou guilty pleasure. Nejsem bůhvíjak nakupovací typ, ale jednou měsíčně si potřebuju koupit něco nad standard běžnýho přežití.

Podezírám můj vnitřní hormonální systém, že to souvisí s určitou fází cyklu. Takže se mohu těšit, že mě tyhle výstřelky v klimakteriu definitivně opustí. Anebo naopak – v přechodu spolu se svým kontem zděšeně zjistíme, že jsme bez přívalu estrogenu úplně namydlený.

Naštěstí vlastním kromě vaječníků i mozek, který chytře vyhodnotí nákupy jako zbrklou a nepromyšlenou událost, jako když si v noci nerozsvítím cestou na záchod a nabourám do sušáku prádla. 

„ZASE“ procedí při těchto událostech můj mozek a přinutí mě zadat platbu převodem a ne kartou. „Pokud to budeš nutně potřebovat ještě za pár dnů, tak ti to koupím“ dodá k tomu milostivě část mého mozku zodpovědná za týrání, zatímco se mé dopaminové receptory odměny hroutí v záchvatech nekontrolovaného pláče.

Nicméně krásným výsledkem je, že dobrých 70 % nákupů se ve skutečnosti jako nutnosti pro přežití fakt neukážou. Jenže zřejmě dochází k revoluci – začínají vznikat e-shopy, na který je tahle strategie krátká.

Jako prodejce luxusní kosmetiky, kterého vám tady bohužel nemůžu představit pod skutečnou značkou, protože byste to udělali taky a vlastně by pak chudáci přišli na buben. Objednala jsem si u nich pleťové sérum za patnáct stovek, což jsem vyhodnotila jako píčovinu hned druhého rána: „Ještě, že jsem to nekoupila kartou“ plácám se po ramenou, ale vtom mi volá PPL, že pro mě má balíček - a v něm se blyští mé nezaplacené sérum se spoustou dalších vzorků a srdečných pozdravů.

Samozřejmě, že se mě pokouší ovládnout kriminální část hemisféry s vidinou nečekaného zisku. Dochází k pouliční bitce na úrovni neurotransmitérů a nakonec jsme jim napsala pokorný e-mail: „Děkuji za bleskové zaslání, ale ten balíček ani nebyl zaplacený a nakonec jsem si to rozmyslela. Kam ho mohu poslat zpátky?“

Obratem mi cinkne odpověď: „Aha, to jsme si ani nevšimli. Víte, my vlastně ani nejsme zvyklí, že by nám zákazníci posílali zboží zpátky. Tak si ho nechte a pošlete nám třeba pozitivní recenzi. Jsme si jistí, že se k nám vrátíte.“

„Pochopitelně jsem jim napsala všude milion pozitivních recenzí a ještě jsem si od nich koupila nechutně drahej krém,“ vyprávím pak Houbičovi, když jsme zašli spolu do parku na jedno. „Jestli bude takových shopů přibývat, moje taktika bude v troskách.“

„Přibývá jich,“ potvrdil Houbič moje temné předtuchy. A tady je jeho příběh:

Někdy za začátku léta si koupil nechutně drahou sadu designového nářadí z malé české firmy, zkrátka ekvivalent potřeb pro přežití, jen v pánském vydání. „Prozřel jsem do 2 dnů“ pokyvuje Houbič.

Tři měsíce se naštěstí nedělo vůbec nic a Houbič zapomněl. Potom mu začaly chodit upřímné a srdceryvné maily s omluvou nejdřív z oddělení odbytu a potom i od samotného majitele.

To Houbičovi samozřejmě zalichotilo, ale vzepjal se a napsal jim, že se na svou objednávku těšil tři měsíce a zrovna od dnešního rána už o ni nestojí. Jenže znovu dochází ke stejné chybě– ten mail se zase někam zatoulal.

„Vypravím k vám do Prahy osobního řidiče s balíčkem a malou pozorností za čekání“ odepsal mu na jeho odmítnutí majitel firmy někde poblíž Uherského Hradiště. Celá společnost byla svým přešlapem očividně zdrcená. Vypadalo to, že vevnitř došlo k výpovědi hned několika zaměstnanců zodpovědných za příjem objednávek. Ženský z účetního napekly koláčky, chlápek z HR přidal do balíku domácí slivovici, majitel přibalil 50 kusů značkových propisek.  

Nastal Den D a Houbič měl školení. Na telefonu měl prý okolo 30 nepřijatých hovorů a zpráv typu: „Zvoníme u vás už půl hodiny, ale asi nejste doma. Kde vás najdeme???“ nebo „Máme tady přespat a zkusit to zítra znovu?“

„Normálně jsem se začal bát“ svěřil se mi Houbič, který má v telefonu uložených 5 čísel pod jménem „NEZVEDAT“ a dal si doživotní zákaz objednávek z neprověřených, snad až PŘÍLIŠ HODNÝCH e-shopů. Přidali byste nějaké na black list i vy? Nebo vás pálej jen ty zlý?

 

Smrt za pár kaček. Kolik stojí ta vaše?

Životní pojištění je rozumná cena za strach a pochyby o tom, co všechno tady ještě vydržíte. Em k němu zodpovědně přistoupil někdy krátce po narození našich dětí. Nejspíš při pohledu na neustále otevřená vřeštící ústa našich batolat došel k názoru, že případný odchod z tohoto světa by byl vysvobozením. A zároveň byl natolik ohleduplný, že chtěl, aby mi zůstalo něco na školku a další předražený dětský zábavy. Všichni to známe z filmů: Jeden z partnerů po večeři prohodí, že jde pro poštu nebo cigarety – a bylo to naposled, co ho doma viděli.

Po dlouhé roky jsem svoje vlastní životní pojištění neřešila. Jednak mi připadalo, že jako matka nemám zákonný nárok na to, abych jen tak mýrnyx týrnyx natáhla bačkory. „No prosimtě, co tomu řeknou lidi? Máma vod dětí. To je ostuda!“ ťukala by si na čelo máma nad mou rakví. A pak mi taky můj částečný příjem z několika částečných úvazků nepřišel nikdy tak velkomožný, aby Emovi po mém předčasném skonu radikálně chyběl.

Ale úvazky potěšeně kynou jako kvásek u chleborodých čtenářů (ahoj IK!) a uzavřít životko se mi pozdává i jako dobrá strategie proti úzkostem – moje smrt přinese nejbližším pěkných pár výhod (jen to nepřepísknout s výší pojistného plnění, aby se z mé smrti v očích Ema a dětí nestal lákavě výnosný podnik).

Jak se později ukázalo, tyto obavy byly přehnané.

Možná patříte mezi zkušené matadory, co se týká promiskuitních vztahů s pojišťováky, bankéři a dalšími lidmi, co se vás snaží oškubat. Já jsem v tomhle ohledu něco jako Ošklivka Katka s rovnátkama, chlupatýma nohama a naprosto bez zkušeností.

Tuhle představu ve mně jen podpořil bývalý pojišťovák Ema, který mě na první dobrou odmítl s tím, že začal sklízet zlatý vejce v jiném oboru, konkrétně v IT. 

„Ale můžeme to zkusit, kolik byste chtěla měsíčně tak platit?“ zeptal se nenápadně. Údajně jen ze známosti, protože předtím finančně obskakoval mého muže. „Aha, tak to pro vás bohužel nemůžu nic udělat“ odkopl mě obratem po mé odpovědi.

Napsala jsem do pár pojišťoven a srovnávačů a můj život změnil – jako když Ošklivku Katku oholíte od hlavy až k patě a navlíknete ji do rajcovních šatů s výstřihem.

Dostávala jsem pozvánky na rande každou hodinu. Potom jsem zjistila, že si můžu své budoucí finanční partnery vybírat ještě před schůzkou a nechala si od nich posílat nabídky a lichotky. „Mohl bych se Vám ozvat třeba za týden a zeptat se, jestli jste si vybrala? Třeba vás nakonec zaujmu“ poníženě škemral agent z Metlife, abych ho chladnokrevně odpálkovala „Ne, tímto jsme spolu skončili. Vymažte mé číslo z databáze, pane Petře.“

Když volal Chytrý Honza, potopila jsem ho s tím, že Patron volal o dvě minuty před ním. Připadalo mi, že jsem se vrátila do období, kdy mi narostla prsa a bylo to boží. Bejby přece jen nebude sedět v koutě!

Tímto pochybným stylem, který se mi karmicky určitě vrátí, jsem dotančila k online schůzce s panem Alešem z Patronu. Pan Aleš měl dobrosrdečně obtloustlý hlas a zpocenou košili hned u krku. Zbytek na kameře díkybohu nevidím. Když mluví, je to jako když se snaží naráz spolknout čtyři karlovarské knedlíky se svíčkovou. Ale nechme jeho nadváhu stranou – aspoň nevypadá jako vyhublý sup, jak si pojišťováky vždycky představuju. Spíš jako dobrácký brojler, nejistě se kymácející na tlustých nožkách uprostřed velkovýkrmné haly.

První seznamovací fail na sebe nenechal dlouho čekat. „A váš manžel si uzavřel Metlife? Hmhm…mno koukejte," potřepával nesouhlasně podbradkem pan Aleš, „tahle společnost má zajímavé nabídky pro lidi maximálně do 40 let. Na tohle pojištění už jste STARÁ.“

„Pro takové lidi jako vy bych tady měl třeba tuhle konzervativní nabídečku od České pojišťovny, uhm, mlask. Vidíte sdílenou obrazovku? Když budete platit do 65 let šest set korun měsíčně, vaši pozůstalí dostanou milion.“ Taky jste si mě teď představili jako seniorku z reklamy na menopauzu?

„Milion? Ale to je strašně málo“, syknu. „Za to si za mě v téhle době nic nekoupí.“

„To máte pravdu, a ještě to navíc nezahrnuje sebevraždu. Pokud byste o ní uvažovala…“

„Popravdě díky naší schůzce už na ní začínám pomýšlet“ utrousím sarkasticky a pan Aleš na to bezelstně odpoví, že by to bylo za tučný příplatek a musela bych s tím počkat aspoň tři měsíce po podpisu.

Než jsme stihli probrat detaily, jakými způsoby by mi pan Aleš doporučoval se zabít, přešel samovolně na další radostné téma.

„Ony jsou i další věci, horší než smrt, to vám povím, chm, mlask,“ pokýval pan Aleš všemi svými zapařenými záhyby. „Představte si, že budete na vozejku s umělým vývodem – mno, na to by se penízky na přilepšenou nehodily?“

„Tak já se vám do pátku ozvu“ řekla jsem na konci TÍM tónem, kterým holky říkají, že už nikdy nezavolaj. Nikdy! „Tak já vám zavolám v pondělí, kdybyste jako náhodou zapomněla“ usmál se dobromyslně pan Aleš na znamení, že se ho už v životě nezbavím.

A tím pádem se tenhle příspěvek zařazuje do stejné skupiny jako zátěžová přikrývka. Máte nějakýho normálního finančního poradce, kterýho by vám nevadilo sdílet? Nebo pojišťovnu, co vám v tomhle ohledu nenabídne za vaše těžce vydělaný love jen pár šušňů?  A hlavně - je i pro STARÝ?!

Je úplně jedno, jak vypadáte a jak se cítíte.
Pojišťovák vás po čtyřicítce vidí prostě takhle.

Gastro peklo

Mohli bychom si tady dneska povídat o začátku školy a o tom, jak v pondělí Žmur odcházel z domova v 6:30, aby si se svým nejlepším kamarádem zajistil společné místo v poslední lavici (a nebyli první, sotva stihli na vysněné místo hodit penál na znamení záboru!)

Ale předchozí články a komentáře o cestování otvírají daleko zajímavější a nechutnější problematiku než je český vzdělávací systém. Haggis, britské guacamole, nebo fudge, nakousnutý u Marie Veroniky.

Odhoďme teď stranou všechny ty hříšný chvilky, kdy si pod stolem nenápadně povolujeme pásky a knoflíky. Všechny vzpomínky na jídlo, při kterých se vám automaticky zvedá produkce slin.

Protože existuje něco jako gastro darknet, údolí chuťových stínů nebo prostě něco jako obrácenej svět ve Stranger Things, ve kterým blijete červy do umyvadla.

Kdo podle vás šéfuje gastro peklu? Ale pozor, podmínkou je osobní zkušenost. Všichni tak nějak tušíme, že smažená pizza nebo fermentovaná ovčí hlava chuťové pohárky k orgasmu nepřivede.

Stejně jako mnoho z nás zná legendární vařený květák nasladko (!) posypaný kakaem (!!!) z hlubin mimibazaru (manža si čvachtal…). Ale popravdě řečeno nevěřím, že existuje lidská bytost, která měla odvahu zkoušet to na sobě nebo své vlastní rodině. Takže bez podvádění – to nejhorší a na vlastní střeva prosím.

Výstavní exponát květáku nasladko s pivoňkami v pozadí podle serveru labuznik.cz

Islandská lojová klobáska

Jedna z věcí, která nadlouho zbrzdila moje nadšení bezhlavě zkoušet cokoliv z místní kuchyně (protože místní pohostinní lidé by se přece nekrmili ničím špatným, že jo). Tuhle past prodávají ve všech islandských supermarketech a vypadá podobně jako česká jitrnička.

Když ji po ohřevu rozpářete, pochopíte, že jde vlastně o obdobu sáčku s lojem na zimní krmení ptáčků. Akorát je tam kromě loje taky spoustu krve, takže bych to tvrzení s ptáčky upravila na krmící sáček pro puštíky. Zapomeňte na sůl, pepř nebo dochucovadla, tato delikatesa si na nic nehraje. 

Jen spousta kvalitního tuku a krevní plazmy na přežití tuhý zimy, ve který obvykle vybouchnou aspoň dvě sopky s názvy dlouhými na několik řádků. Dobrou chuť!

Grenadýrský pochod

Tato specialita se podávala v naší bývalé korporátní jídelně (přezdívané lidově chemička) pravidelně v pátek. Přiléhavější název by byl nejspíš „Pochod smrti.“

Sestával se totiž ze všech nedojedků, které kuchařky z talířů a várnic poctivě seškrábaly do velkého kýble z prasečáku. Zatímco čtvrteční guláš ještě nestihl zfermentovat, pondělní špagety už měly ambice z kýble utéct a založit za budovou jídelny vlastní stát včetně deklarace nezávislosti.

Svěžím tajemstvím tohoto prostého receptu je, že výsledné jídlo nikdy nebude stejné. Většinou v něm spolehlivě identifikujete těstoviny a rýži, nad zbytkem můžete kontemplovat. Je pikantní dozvuk dědictvím chilli guláše nebo kvasinek? Stane se z vás po smrti podobná pestrá a přesto beztvará hmota? Má vedení jídelny a Bůh svědomí?

Fudge

Fudge patří mezi potraviny, před jejichž konzumací se vyplatí zajistit si brzký objednací termín hned v několika ambulancích – v tomto případě bych vám doporučila zavolat si na zubní, obezitologii a cukrovkářskou poradnu.

Heroin mezi sladkostmi můžete sehnat pod obchodním názvem fudge, krowka nebo jednoduše karamelky, přičemž základní složení se celosvětově nemění: cukr, máslo, mléko. Dvě kostky tohoto tuhého paliva obsahují stejné množství kalorií jako průmyslový friťák v MacDonaldu včetně morbidně obézního manažera prodejny, který do něj neohrabaně přepadl při vyndávání hranolek.

Na fudge je stejně jako na ostatních tvrdých drogách nejhorší, když se s ním předávkujete. A jak už všichni chápeme, běžnému člověku k tomu postačí zhruba půl kostičky. Protijedem jsou octový chipsy. A když se dostanete z nejhoršího, zatoužíte zase po té kostičce instantní přeslazenosti, a tak pořád dokola. Prevence je proto základ – prostě to nezkoušejte. Nikdy!

Sincerely Media/ Unsplash

Zemlebába

Co by to bylo za gastro peklo, kdyby v něm chyběla moje noční můra ze školky. Mám tohle jídlo spojený s představou nepříjemně spořivý báby, která se snaží stejně lakotnýho dědka ohromit večeří s budgetem do 8 korun na porci.  

Takže si připravíme deset gumových rohlíků a nahnilých jablek, co se už nedají strčit ani dětem na svačinu. Nakrájíme na kousky a zalijeme to celý mlíkem (tady už se slabším povahám začíná navalovat). Marnotratnější rodiny zasypou skořicí a šup s ním do trouby. 

Výsledkem je hmota, která je uvnitř blemcavá, zatímco tadá - navrchu máme čerstvě rozpečené rohlíky. Dokud to nevyzvracíte zpátky na talíř přímo před konsternovanými učitelkami, budou vám to ve školce nutit pořád dokola.

Taky v tom vidíte živou hmoty mimozemského původu?/ toprecepty.cz

Chleba s májkou a ubrouskem

A ještě jedno trauma z dětství, týkající se školních výletů. Dneska už rozmazlený děti nevědí, do jaký restaurace se jít dřív najíst. Ale když jsme jeli zasmrádlou karosou na Pravčickou bránu my, měli jsme v batůžcích jen svačiny z domova.

Dodnes ve mně tak nějak zůstal ten esprit výfukových plynů mísící s útočným aroma paštiky vykukující mezi dvěma krajíci šumavy, co po celodenním natřásání v třicítkách voní a chutná… no, prostě jako hovno. Dekadentní pocit z pojídání exkrementů ještě znásobuje odpoledne již neoddělitelný papírový ubrousek, dodávající smyslový požitek převalování použitého toaleťáku v ústech.

Chlebíčok s paštétou pre manžu ze slovenského mimibazaru. 
Nech sa čvachtá!

Portugalské žaludeční víno

A na závěr přípitek, ladící ke všem příšerným jídlům na světě. Jednou jsme při návštěvě Portugalska vlítli do nějakého obchodu, pořídit si víno na večerní posezení na pláži. Nad výběrem zrovna v téhle zemi nemusíte dlouze spekulovat – téměř jakékoliv místní je dobré.

Když jsme s Emem po dlouhé procházce konečně našli TO místo a otevřeli nenápadně se tvářící lahev, byli jsme eufemisticky řečeno rozčarovaní. To víno chutnalo jako směs petroleje, pelyňku, rozdrceného aspirinu a něčeho žíravého, patrně louhu. Zkusili jsme se každý napít asi 3x - v domnění, že se nám to jen zdá. Pokaždé jsme v něm ale detekovali jen další toxickou substanci, například olej na promazávání motorů.

Druhý den jsme si o tom nápoji zjišťovali víc, protože jsme si nebyli úplně jistí, zda nešlo jen o technický benzín v balení připomínajícím vinnou láhev (což by bylo obzvlášť zákeřné, uznejte). Ale fakt to bylo víno, určené pro chabrusy na trávení. Podle mě tedy spíš eutanazie pro beznadějné případy žaludečních vředů.

A co vaše never more na talíři?