Šmejdi

Nevím, jestli vás s někým spojuje podobný osud. S Janou se tomu bráníme, dokonce i v předstihu, ale stejně se pokaždé sejdeme před kinem na obskurním gerontosnímku, kde hlavním hrdinům v rozpuku praskají spíš titanové náhrady než nacucané jebáky na bradě. Po Hašišbábě dnes bude řeč o Šmejdech.

Před začátkem se hodí upozornění, že o posledního z prarodičů jsem přišla v šestnácti a rodiče mi ještě nedorostli do věku, kdy bych za jednotlivými protagonisty viděla své konkrétní nejbližší příbuzné a neodvratně by mě to pudilo z kinosálu ven jim zavolat se zpoceným mobilem a bojovně zdviženou pravačkou. Každopádně se v dokumentu k mému překvapení odehrávaly ty nejvíc nasrávací věci tak nějak mimo hlavní linii.

A to záměrně vynechávám technickou stránku věci, zmatený sled výpovědí ještě zmatenějších účastníků zájezdu potácejících se po dokumentu bez navazujících začátků a konců. Odposlechy z prezentačních akcí prostříhané bublající Vltavou od Smetany vám drásají nervy nejvíc tím, že šumí jako by šlo o štěnice zapůjčené z muzea komunismu nebo diktafon v mikrotenovém sáčku. Vstupy režisérky, které nechcete slyšet, protože svou dobrou vůlí o síle urvané zahradní hadice nechtěně zkropí beztak dost rozředěné rozpoznávací schopnosti svých hlavních aktérů jako záhon podťatých tulipánů.

Přes veškeré snahy o prznění dokumentu je téma natolik silné, že vás nepustí pryč před koncem. Oprávněně ve vás budí choutky všem obchodním zástupcům  zapojit hadice vakuových vysavačů do nabízejících se tělních otvorů, nastartovat zpětný chod a zbytky těl ofritovat ve vikslajvantových pánvích, dokud z nich nebudou lítat chlupy jako z polyesterových ovčích dek.

Daleko neuchopitelnější fenomény pro mě byly vůbec druhy nabízeného zboží, o kterých jsem dosud neměla ani potuchy (k čemu se proboha používá bionická lampa nebo hrnec se čtyřmi dny, z toho jedním magickým?!?)

Proč se drtivá většina účastníků vrací? (skalní fans jezdí šňůry i několikrát týdně).

A z jakých pohnutek si i napopáté objednají vysavač za osmnáct, když už při čekání na autobus přiznají se sklopeným zrakem splátky za ksindly za dvě stě tisíc?

Protože jedou Bláža s Jardou. Manžel v zemřel v březnu a já od května jezdím, nechci být sama. Za šišku uheráku a radiobudík.

To mi totiž přišlo víc líto, než gestapák v propoceném obleku, co si od něj nechají bezelstně vybrat občanky jako karty do mariáše, potom se o ně prosí v zamčeném skladu a nakonec se nechají seřvat do starejch kriplů, co jen berou a nedávají. 

Protože propocený sako na fízlárně stejně dřív nebo později skončí. Ale jejich ovečky budou jen jezdit nakupovat jinam, šmejdi si změní IČO a na pozvánkách budou chybět hvězdičky a text malým písmem. Nikdo ale preventivně nezbaví seniory svéprávnosti podepisovat smlouvy a třicet tisíc za pánev je legální cena, pokud ji kupující strana akceptuje. 

Možná je lepší těšit se na stáří v generaci, která už žádné důchody a úspory mít nebude. Třeba to bude na hlaváku se Sklepmistrem pod bundou daleko víc komunitní, než sedět doma s letáky z Kauflandu a šmejdy.

Zkouška požárního poplachu

Den předem vám v outlooku přistane vykřičníky opentlený mail s nosnými pokyny, kdy  a za jakých hesel si máte sbalit zadek a odebrat se před budovu. Nepřehlédněte hlášení! Je přísně zakázáno úmyslně rozšiřovat paniku, nedbat pokynů v rozhlase a (pro workoholiky) schovávat se s notebookem a rozepsanou prezentací na WC!! Nepoužívejte výtahy a nestrkejte se na požárním schodišti!!! Venku potom probíhá velký socializing kuřáků, vrátní z budovy vystrkávají poslední managery odchycené na WC s laptopem a naopak, pár zběhů se po požární fikci na svá místa vrátí pro jistotu až zítra ráno.

Několik málo týdnů před porodem požární cvičení začíná ojedinělou, zato vcelku neslušnou kontrakcí, která vás hravě svalí na kolena. Vepřové výpečky k obědu zajedené dvěma fidorkama? Měla bych se konečně zaměřit na svůj jídelníček. Něco mi to připomíná.

Sklátíte se takhle naslepo ještě dvakrát a potom si konečně vzpomenete na první porod a zaplaví vás vlna stresu. Přesně v tom okamžiku kontrakce přitvrdí po 10 minutách a starší dítě začíná prudit, že chce ven do parku. „Teď ne, vymysli si, co chceš za pohádku, nechtěl bys čokoládu, moje jahodové labello nebo voskovkou pokreslit zdi?“ Cokoliv, ale zavři na chvíli klapačku a nech mě v klidu přemýšlet, zamyslíte se během dalšího dřepu. Asi by bylo fajn si zabalit tu tašku. Jen pro jistotu, samozřejmě. Stejně jsem to chtěla udělat. (Pořád to podvědomě svalujete na výpečky a fidorky). 

Po třech Krtcích a zírání na dno prázdné tašky mi dojde, že se kontrakce ustálily zhruba na začátek každého dalšího dílu. 

7 minut, do prdele, rodím!

Volám Milého, nezvedá. Později se dovídám, že hrál se šéfem fotbálek. Na konci nerozhodného turnaje mi volá zpátky a nechtěně na něj přenáším paniku. 

Za dalších 20 minut už se po zacpané magistrále řítí podivná posádka: Milý v obleku z odvolaného jednání, já s divým výrazem a v tričku pocintaném od pomeranče a Pižmur v teplácích, bezstarostně si prozpěvujíc radostí z nenadálého výletu autem. 

Rozrazím dveře Porodnice, řítím se na monitor následována suitou natěšených mediků (v rozrušení odsouhlasím jejich přítomnost na všem)...a tím je porod oficiálně u konce. 

„Já to nechápu, já jsem měla opravdu pravidelné kontrakce skoro po pěti minutách“, zklamaně slézám z křesla. „Ale to my vám věříme, necháme si vás tu raději přes noc na pozorování a ráno uvidíme...“

Pokud byste někdy chtěli okusit real zážitek letecké katastrofy,  kdy ležíte připásáni s umírajícími pasažéry v dýmajících troskách airbusu, doporučuji se za cenu regulačního poplatku ubytovat v kumbálku těsně přiléhajícímu k porodnímu sálu. Někdy kolem jedné mě vzbudil první porod, ve tři už mi ze zad přestal tryskat ledový pot při výkřicích „to už mě radši zastřelte, neee, auuuuuu, já nechci, prosím vyndejte to ze mě“ etc. A nad ránem jsem už byla dávno smířená a vděčná za svou spolubydlící, která aspoň neřvala jako tur a neskopávala nohama stolek s porodnickým vercajkem, ale jenom tiše sténala a plakala.

Ráno jsem dostala na cestu dvě tvrdé housky s máslem a přátelské pozvání svou hospitalizaci kdykoliv obnovit, pokud mi praskne voda nebo nastanou další pravidelné kontrakce (začaly přesně v okamžiku, když jsem nastupovala v přezůvkách do tramvaje, neb mi Milý na pokyn sestry včera večer odvezl boty, ale svoboda je sladká a mě by k návratu na mučednickou celu svaté Kateřiny nedonutila ani placenta šourající se za mnou po chodníku). 

Konec těhotenského blogísku a příště zase o něčem normálním, co nesmrdí dětmi, depresí a dezinfekcí!

Alien vs. Predator

...comming soon!

Poslední dny a týdny se táhnou jako moje povolené děložní vazy. Naserou mě i maličkosti, které se mě vůbec netýkají. Například telemarketingová nabídka výhodnějšího připojení k internetu, ve které ze sebe obchodní zástupce obdařen jednou hlavní a patnácti menšími logopedickými vadami rozčileně vyrážel „jupí, jupí,..“ což dočasně úplně převrátilo můj vztah k telefonním nabídkám, protože jsem doufala, že na mě přenese něco ze své dobré nálady. Za další půlminutu jsme ale pokročili pouze k „júpísí“, takže jsem mu zklamaně odpověděla „haló, haló, asi ztrácím signál“ a telefon položila.

Za chvíli opět zvoní. Naštěstí to není callcentrum, ale máma a breaking news z rodného města. Máma se chystá na páteční operaci palce u nohy. Možná se domníváte, že se jedná o banální výkon, ale ve skutečnosti jde o přípravy srovnatelné s hromadnou transplantací srdeční chlopně v IKEMu. Rehabilitační postel, rehabilitační WC prkýnko. Hesla k účtům a poslední vůli najdeš ve skříňce v obýváku a v popelníku v domácím baru jsou zlaté zuby po dědovi. (V pozadí slyším tátovy hluboké vzdechy nesouhlasu a zapřísahám se připomenout Milému, aby mě nechal utratit rovnou, jestli na něj budu do budoucna vznášet podobné morbidní požadavky.) Už tolik neprší, ale mrholí. Taky u vás mrholí? Fena, se kterou náš pes prožil nezávazné milostné vzplanutí v parku, včera porodila dvě štěňata.

Ano, můj vřelý vztah s okolím je už v takové hnilobě, že mě sere i ta fena, co za nic nemůže. Nebere prášky, otěhotní si v době, když se už valím se slušnou krosnou na břiše, porodí si dřív a za pár měsíců bude moct opět bez závazků kroutit zadkem před naším slinícím labradorem v roští u altánu, zatímco máma bude spamovat adresář svých kamarádek s mailem „Po dobrých rodičích, roztomilá, odčervená!“ a nekomprimovanou 10megovou fotkou plodů jejich lásky v příloze.

Žmur se transformoval na miminko. Anektoval zpět svou kojeneckou postel se šprušlema, což nás sice zbavilo nezvaných nočních návštěv a doprošování se Krtka o půl3 ráno, ale Čičman aby se spokojil se sofá v pracovně nebo žmuřím letištěm, kde bude zapadávat za topení. Také se chce pořád  chovat v náručí, obličejem těsně nalepen do mého dekoltu. Úplně nejlíp, když je u toho maximum cizích lidí, kteří na mě potom soucitně hledí a povzbudivě se usmívají. Retardovanýho syna má a co nevidět bude zase rodit, chudák.

Předpokládám, že tohle přesně je vyústění mých snah o srozumitelnou a férovou komunikaci coby přípravu na nového sourozence podloženou psychologickými příručkami. Možná je příčina selhání v tom, že dokonalé lži musí uvěřit nejdřív sám autor.

A mně to prostě pořád připadá stejně absurdní, jako kdybych si přišla sednout Milému na klín, poplácala ho po stehnech a naivně mu pošeptala, že jsem poznala skvělýho týpka a od jara se k nám nastěhuje. Bude s ním bydlet v pokoji a užijeme si všichni tři hromadu legrace; minimálně od chvíle, co odrzne natolik, že si (kromě mě) bude půjčovat taky jeho oblečení, notebook a vrtulník na ovládačku. Něco se mu nezdá? Jejda, tak to mě teda mrzí, s tím jsem vůbec nepočítala. A zrovna jako na potvoru se s tím nedá nic dělat, protože tenhle Čičman má od srpna koupenou jednosměrnou letenku a už se moc těší, až si s ním potřese zarudlou pravicí a vybalí si ty svoje novorozenecký overaly do komody. Jeho.

Snažím se pořád něco dělat, protože jakmile ustrnu a na chvíli si lehnu, začnu se okamžitě litovat nebo mé těhotenské bolístky skokově metastázují na úroveň vetché osmdesátnice provrtané nádory od hlavy k patě. Nemůžu se potom zvednout a pohybuji se kymácivou chůzí. 

Včera večer jsem zašla na drink s Annou a Janou. Jana čeká dvojčata a se zvědavostí a jistým napětím očekává, jak ustojím nápor dvou dětí. Je ještě ve fázi, kdy ji zdaleka netáhne k zemi tak silně gravitace a těhotenská deprese jako mě, ale zároveň už to nemůže legálně vrátit zpět, jestli se po porodu potkáme a zrealizují se u toho její a moje nejhorší představy o double mateřství. 

Anna je z rodičovské zpět v práci snů, peněz a dospělých, kam bychom s Janou nastoupily, plazíc se po kolenou před hlavní budovou, klidně příští pondělí. A místo pocitu bezbřehé euforie ji mrzí, že už s námi nemůže plánovat páteční piknik v parku. Z toho vyplývá, že mateřstvím se nikdy nikomu nezavděčíš. Kromě těch psů.