Dáme jídlo.cz? Nedáme!

Nechci začínat moc namyšleně, ale myslím si o sobě, že jsem daleko pilnější než většina lidí kolem mě. Tedy samozřejmě co se týká vyhledávání a ochutnávání zdrojů jídla, abychom zůstali v intencích dnešního titulku. Dobrá, tak tedy já a ještě labrador mých rodičů patříme do elitního klubu útvaru rychlého nasazení, když jde o neomylný pud, že zrovna za větrem a močí ošlehanými dveřmi té nenápadné restaurace vývar s babiččinými nudlemi není vývarem s Babicovými šunkofleky z předvčerejška nastříhanými na tenké plátky.

Z tohoto druhu činorodosti mě může vytrhnout leda nějaké spiknutí osudu nebo živlů, jako je mimochodem fakt, že únor trval tři měsíce a když už konečně zhebne i ten poslední sněhulák, tak bude do dalších adventních trhů pršet.

A to už ani Psici nevytáhnete o půl dvanácté na oběd, i kdyby to mělo být na tofu pstruha s tempehovou nádivkou. To je totiž přesně ten okamžik, kdy se Psice usadí do křesílka k notebooku s vizí, že konečně vyzkouší na vlastní chuťové pohárky tu báječnou donáškovou službu, která slibuje snést k nohám od modrého z nebe po meníčko z Burger Kingu.

Po desetiminutové labužnické rozcvičce jde z kola ven futo yasai sushi, řízkárna a Vietnam. Na konci jízdenky špenátových gnocci k nám domů zjišťuji, že minimální objednávka je pro pět lidí. Čičman jen pije a s Pižmurem si dáváme oběd napůl, na další čtyři porce se necítím a tak s povzdechem pokračuji ve výběru. Poté, co z různých příčin padnou další dva podniky, už trochu nevrle vybírám zapečenou brokolici se sýrem a bleskově se proklikávám k finiši, než mě nějaká podmínka zase připraví o pracně sestavený oběd.

Následující hodinu se neděje nic. Respektive kručí mi v žaludku a taky mi začíná vrtat hlavou, proč jsem se vlastně nerozhodla pro pět porcí noků. Potom volá operátorka. Kurýr měl poruchu na motorce, vydržím ještě deset minut? Jako obvykle v podobných situacích se dozvídám, že jde o velmi řídkou komplikaci, která se přihodí jednou za dvě stě let. „Tak doufám, že to bude aspoň stát za to“, pronesu smířlivě na rozloučenou věštecká slova. Po dalších dvacet minut trvá úplně stejné potravinové vakuum, pouze obohacené o opakování Žmurova modlitebního mlýnku a mantry „mami-ham-ham“.

Zvoní kurýr. Pravda, je to urostlý kurýr a je na něm poznat upřímná lítost, že se s tou zasranou motorkou musel pěšky táhnout až na naši dementní ulici. Oba cítíme, že nemá smysl nějak dál to protahovat. Já mu strčím do dlaně smotek bankovek, on vytáhne z batohu tajemný balíček a mávne na pozdrav. Zabouchnu mu dveře před obličejem, vyběhnu čtyři patra a hladově roztrhám polystyrenovou krabičku. A v ní jako perla v ulitě leží klobása. S kyselou čočkou. Úplně studená klobása se žlutým omastkem a s rozvařenou tmavě zelenou kaší, abych vám to popsala přesně podle pravdy a nic nezamlčela. Žmur se poradoval nad klobásem a během toho, co jsem se čtyřikrát pokoušela dovolat na operátorku na mě na talíři zbyl víceméně ten sražený tuk s dvěma vyplivnutými konci střívka z párku na kyselém hnízdečku mých labužnických choutek. Zítra jdu na oběd i kdybych se měla brodit v holinách a neoprenu!

Velký bratr tě vidí

a jestli si myslíte, že to dnes bude o Žmurovi, tak jste úplně out!

Ostatně stejně jako já. Holky mi vždycky říkaly, že až se narodí to druhý, tak teprve pochopím, co je to mít děti. To mi teprve dojde, proč se chodí na plastiku povislých očních víček z nevyspání a na sterilizaci, aby se to sfouklo společně s liposukcí a prsními implantáty všechno pod jednou narkózou.  Povislých je zatím jen pár plen na sušáku a sterilní, jako už tradičně v naší domácnosti,  tady není dokonce vůbec nic.

Čičman se definitivně vzdala svého bohatého nočního života. Celkem chápu, že ji párty v půl třetí ráno při stereotypním pohledu na naše klimbající obličeje brzy přestaly naplňovat a svým způsobem je mi jí dokonce líto. Taky mě nebavilo, když mě někdo vytáhnul na jedno a uprostřed největší zábavy a házení pivními tácky na cíl začal zívat a nutně potřeboval na poslední metro, protože ráno vstává. V noci Čičman prozře nejdřív kolem jedné, objedná si velký milk shake a zase způsobně odpadne.

Pár dnů poté, co se vyklidnila,  začal být Milý roztržitý a po večerech se koncentroval se na práci s notebookem. Zpozorněla jsem, protože přesně takhle začínají nákupy něčeho, co je ve výsledku strašně drahé, na hovno a většinou to tajně nakopávám při každé cestě okolo, když není doma.

„Nepotřebujeme s novým dítětem taky větší auto, že ne?“ ujišťovala jsem se mimochodem při vaření večeře. „Ani Galaxy S4 nebo letadlo na dálkové ovládání?“ ptám se dál jako by se nechumelilo a sypu do polívky škrob místo soli.

„Víš co. Nech všeho a pojď se na ní podívat. Tohle je přesně to, co hledáme. Čičman bude mít v ložnici jen vysílačku s čidlem na hluk, ta nikam neuteče. A Žmur ka-me-ru! V noci se dá zapnout infračervené vidění a pomocí ovladače přímo v mobilu se s ní můžeš rozhlížet všude po jeho pokoji.“

„Takže kamera na hlídání dětí?“

„Když jí dnes objednám, doručí nám ji už zítra.“

„Tak ji objednej.“ Kapituluju.

„Už je dávno objednaná“ uzavřel to Milý.

Večer nato jsem zanechala spící děti a Milého nad notebookem a krabicí s naší křemíkovou au-pair svému osudu a šla s Gábinou na chvíli do parku na zahrádku. Cestou domů mě už v mezipatře trnou zuby z houkání nějakého alarmu. „Senzor pohybu“, vysvětluje Milý, když jsem rozrazila dveře.

„Vidíš, teď se Žmur napil a otočil na bok. To musím ještě optimalizovat“, jal se znovu rozebírat a programovat přístroj. „Hned za tebou přijdu.“

Od hned uplynuly asi dvě hodiny a už jsem dávno spala, když mi přilehnul ruku. „Podívej, teď otevřel oči!“

„A jak to poznáš“, ptám se rozmrzele a mhouřím na displej s ležící postavičkou pod peřinou.

„Úplně jednoduše. Když má otevřený oči, tak mu do tý kamery červeně svítěj. Jako když si posvítíš baterkou v džungli. Vůbec se nechtěl probudit, ani když jsem s ním cloumal, abych to mohl otestovat“ postěžoval si. „Součinnost s technologickým pokrokem je v téhle domácnosti vůbec žalostná“, zaslechla jsem jen zdálky a znovu usnula.

Ráno přebíhám v nedbalkách s miminem v záňadří a jogurtem v zubech přes pokoj, když paralelním zrakem zaregistruji pohyb v poličce proti Žmurově posteli. Ukročím pár kroků doprava. Kamera se točí se mnou. Položím dítě na postel a stáhnu si ramínko od podprsenky. Objektiv se teleskopicky vyšroubuje dopředu div nepřepadne z poličky. Zazvoní mi mobil. „Dobrý, co? Mohli bychom si objednat celý set do všech pokojů a do koupelny a díval bych se potom na rozdělené obrazovky jako sekuriťák! Bacha, Žmur ti právě někam odnesl ten jogurt. Nechceš udělat striptýz?“

Čičman

„Fuj, vy máte na ruce klíště!“ Sestřička na příjmu se ode mě štítivě odtáhne. Zřejmě suvenýr ze vzpomínaného výletu z minulého postu. „S tím vám já určitě nepomůžu, ale zavolám kolegyni“. Zanechá mou ruku v manžetě na měření tlaku a zbaběle uteče ze dveří. Za pár minut nastoupí životem oprýskaná sestra č.2. ozbrojena pinzetou a dezinfekcí. „Vy se mě nebojíte?“ ptám se ji povzbudivě, abych zbytečně nebudila další podezření na ektoparazity nebo že po mně na křesle zůstanou svíjející se články škrkavky. „Paní my máme psa, kočky, slepice, králiky a dvě děti. Minulej tejden jsem jich vytahovala dvacet“, odvětila profesionální odvšivovačka a zamžourala na klíště zblízka pohledem lovce. Tím můj porod mohl oficiálně začít.

Při vstupu obětiny (rozuměj mě) na operační sál překvapí majestát rozlehlé místnosti. Takovou pitevnu neměl ani doktor Mengele. Vzápětí pochopím velikost prostor, protože na plac nastupuje osmičlenný pracovní tým včetně chichotajících se studentek na praxi. „Nebudou vám vadit ještě moje holky, že ne?“ ptá se mě laškovně anesteziolog. Po mém kývnutí, byť s otazníkem v očích, ve dvojstupu napochoduje ještě patnáct indonézských stážistek.

Dál už jsem to znala. Epidurální katetr, žlutá dezinfekce, pracovní dialogy a odborný humor mezi kolegy. Těším se, až se mi z napíchlých zad rozleje příjemné teplo do noh a zesádrovatím. O pár minut později teplo sice teče, ale spíš jako z prasklého topení, než parovodní trubice. „To je úplně normální“, jsem ujištěna. „Jdeme na to!“. Je pravda, že úvodní řez vnímám ještě celkem neostře. Zatímco ty další a stříhání do jednotlivých přepážek a vrstev už cítím zcela konkrétně. „Myslím, že je něco jinak“, svěřím se anesteziologovi. Ahúúúú, a co to bylo teď? Odstříhlý močový měchýř? „Já vám zesílím dávku a potom si vypomůžeme jinak, hned jak bude odbaveno dítě“, dostanu slíbeno. Potom řvu, protože mě někdo kuchá a tahá ze mě droby jako z krocana. Do háje, odplivuju jedovaté nadávky na tom Jeseniově stole, všichni se tváří, jakože to neslyší, jen mlčenlivé indonézské ženy přede mnou ustupují do bezpečí.

V nejhorší řežbě, když chci poprosit aspoň o roubík, se ozve úleva a pláč. Čičman! „Je to velká tlustá holčička, gratulujeme!“ Blahopřejí mi, jakoby se nechumelilo. „Tak a my můžeme, možná se vám teď trochu zatočí hlava. Příjemnou jízdu!“ Vida, aspoň anezteziolog mě slyšel – a vyslyšel. Je mi už celkem jedno, jestli mě sejme kladívkem po hlavě nebo mi odamputuje tělo od břicha dolů. Příští sekundu mi vybuchne v hlavě první petarda. A další a další rozbuška. „To je nádhera“, nemohu se zdržet opačných komentářů, „co je to prosím za mix?“ Oči anesteziologa se tiše usmívají. „Efedrin a opiáty, takový rodinný recept“, mrkne na mě. „Teď odpočívejte a užívejte si to, dáme všechno kromě holčičky na své původní místo“. Vnímám jen teplo a zmatené pobíhání dětské sestry, že se ztratil tatínek. Zmínka o ztraceném otci mě pobaví a rozesměje, takže mě sestra v předtuše mého podroušeného stavu jen odmávne a běží ho zatknout na druhý konec chodby. Zdálky slyším, že se našel a už ho vedou. Potom už jen zvonečky v hlavě a ztracený Milý sprintuje podél lůžka, na kterém to se mnou sanitář sportovní jízdou valí přes čekárnu plnou křižujících se rodiček. Máme Čičmana, vypadáš skvěle! (Že jsem nebyla bílá ani zelená, ale transparentní se od něj dozvídám až druhý den). Hadičky a čípek na JIP.

Naštěstí mé tělo už podruhé schvátil samohojící lurdský zázrak, tentokrát obohacený i o plnotučné mléko k potěše dětských sester a laktačních teroristek. Čičman je ve dne děvče andělského úsměvu nad dvojitou bradou a faldů i na prstech na rukou a hraje divadlo na dojaté návštěvy. Nemá oči. Ty otevírá až se soumrakem a po setmění se definitivně mění ve vlkodlaka. Šavluje okolí ostrými nehty a řve jako hyena, takže je schopná do pokoje přivolat odvážnější půlku směny nočních sester s hasicím přístrojem v domnění, že na oddělení pronikla puma.

Pihy na kráse jako vampirismus nebo mexický masakr ale zkrátka nemůžou zastínit dvě zásadní změny. Čičman je tady! A přestala jsem být těhotná. Halelujah!

Deadline

Pod tíhou vzpomínek na spontánní první porod jsem se domnívala, že plánovaný císařský řez je pohoda. Schůzka načas. Téměř mysteriózní – znáte datum narození dřív než k němu doopravdy dojde a na opakující se dotazy „tak kdy už?“ můžete odpovídat s jistotou Sheldona z Big Bang Theory na pravděpodobnost rozpadu pozitronů. Nehledě na to, že si taky můžete bookovat kamarády na zapíjení potomka a nikdo se nemůže vymlouvat, že takhle na poslední chvíli fakt čas nemá. Domlouvat se s nimi na obědy a potom se ledabyle poflakovat po městě a užívat si, že vy se do kanceláře vracet nemusíte. V předstihu ubytovat Žmura u babičky.

Během těchto požehnaných dnů podobně jako pacienti v hospicu pociťujete prudké zlepšení zdravotního stavu. Sbohem pálení žáhy, čau bolavé kyčle. Jenže zázračně uzdravené staříky si krátce nato vyzvedne zubatá a pro vás si přijde ten skvěle a jasně domluvený termín sectio caesaria. Bez varování se z Felliniho „Život je krásný“ probudíte v kinosálu s promítáním „Ve 3:15 zemřeš“.

Příznak č.1: Stereotypní chůze. Bloumáte bytem, bezmyšlenkovitě otíráte prach a strkáte věci do pračky. Kuchyně, obývák, pokoj, koupelna. Kuchyně, obývák, pokoj, koupelna. Otřete prach z čerstvě pověšeného prádla, naložíte do pračky koberec a houbičku na mytí nádobí. Kuchyně, obývák, pokoj, koupelna.

Příznak č.2: Signifikantní úmrtí. Předevčírem zemřel jeden pták z našeho manželského páru zebřiček. Vynecháme detaily, že oba dva přežili tři generace všech ostatních zvířat v domácnosti i narození Žmura a rozcuchaná Ptáková vypadala na umření posledních pět let.

Zaměříme se raději na fakt, že zemřela právě samička a ještě větší souhrou náhod ji najdu zrovna já, člověk se zanedbanou a neléčenou nekrofobií. Byla jsem nucena s mrtvolou v bytě strávit přes dvě hodiny, než se vrátil Milý z práce a odklidil ji. Přes moje zavírání se na záchod a prosby, aby svou pochmurnou činnost hlavně nekomentoval, jsem se později nechtěně dozvídala útržky, že už byla ztuhlá a jestli se mi při nálezu nezdála být trochu nafouklá.

Na stejný účet přidávám ještě historku z včerejšího prvomájového výletu do lesů a hájů za Mělníkem, kde jsme nepotkali ani nohu a kvetoucí třešně voněly tak opojně, že jsem na několik sladkých hodin zapomněla odpočítávat minuty do termínu operace.

V aleji to pod jedním ze stromů bzučelo víc než pod těmi ostatními. Ležela tam totiž roztrhaná srna. Tak klidně, jako by si jen na chvíli pohodlně lehla na bok, zamyslela se a dívala se přitom skrz zelené větve na oblohu. Trčela z ní obraná žebra a všude kolem ní bylo nasněženo z okvětních lístků a bílé plísně na vyškubaných chlupech. Abych vám to neservírovala jen jako trochu morbidní umělecký zážitek, taky z ní táhnul smrad mršiny na kilometry do kraje a zalézal mi spolu s radujícími se masařkami až do bagety se šunkou v batohu.

Zašla jsem si s rukou před ústy raději obloukem do pole, abych mrtvolu nemusela překračovat, narozdíl od koronera Milého a kamaráda Václava, kteří do ní bezostyšně šťamrali klackem a tipovali způsob a datum úmrtí.

Přitom jsem ale v poli málem šlápla do kopýtka ukousané kýty, které si zřejmě vrah chtěl odvléct do své nory až vytráví. Chápete to? Co když budu ta třetí já?!

Příznak č.3: Insomnie.

Tak tohle je pro mě úplná novinka. Vždycky jsem chápala nespavost jako prémiový čas navíc, který můžete využít k důležitým věcem a nestrávit jej intelektuálně pustým oddychováním pod teplou peřinou. Teď vám můžu konečně říct, co jsou ty důležité věci: je to četba odborných článků na téma embolie plodovou vodou na displeji vašeho mobilního zařízení, chození na záchod, zatahování závěsů, popíjení, roztahování závěsů, abyste se mohli vynadívat aspoň na tu bouřku, když už kurva nemůžete spát, chození na záchod, protože jste se přepili vody a vypadávání mobilu z uvolněné dlaně, když už konečně zaberete. Z náruče Hypnoa vás ale záhy vyrve Čičman, který zrovínka o půl třetí ráno začne škytat a k tomu pocítí nutkavou potřebu přerovnat si svůj děložní apartmán zejména v místech, kde se nachází vaše žebra anebo močový měchýř.

Nicméně dá se na to nazírat i z té lepší stránky a konstatovat, že se ty dvě, tři hodinky čistého času vyspím. Probouzím se do deštivého rána, vařím kávu a párkrát si s hrnkem lomcováku zakroužím koridor kuchyň-obývák-koupelna-pokoj. Házím do pračky povlečení a několik květináčů. Zbystřím nad ranním zpravodajstvím. Kdopak dnes asi umře a jakého bude pohlaví? Ručičky  mých porodních hodin se neúprosně blíží ke dvanáctce.