středa 22. dubna 2015

Žmuroland

„Vyměkli, nebo nevyměkli?“ vrtá vám možná hlavou od minulé středy. Vyměkli. To se výjimečně stává i propagátorům důsledné starosvětské výchovy a vykání rodičům, jako jsme my. Žmur si trůní ve výletním kloboučku na zadním sedadle, Amstr a muzeum Van Gogha se pomalu rozplývá v mlze nesplněných snů a my máme po pár kilometrech za Prahou chuť uříznout si společně s mistrem aspoň ucho – to když se před Plzní popáté zastavuje na čůrání a po sté opakuje dotaz, jestli tam už budeme.

Na druhou stranu jsem nezažila na žádném výletě tolik objížděk a překážek, než na naší higway to hell. Když se spletí vedlejších komunikací konečně přiblížíme k cíli, lízne se před námi v zatáčce dodávka s protijedoucím autem. Z obou vozů vyběhnou vzteklí Germáni, začnou si vzájemně vyhrožovat a fotit zakabouněné selfies u škrábanců na nárazníku. Tím zneprůchodní silnici na další půlhodinku a dostanou Žmura téměř do mdlob  a to i přes prvopočáteční radost, že se stal svědkem dopravní nehody. (Ale ta ho stejně rychle přešla po zjištění, že se nikomu nic nestalo a nepřijede sanitka).

Všechny tyto pocity zmaru se samozřejmě prudce promění po průchodu vstupní branou Legolandu. Představte si šíleného islamistu, co se odpálí na tržišti a probere se rovnou na focení nového katalogu Victoria´s Secret, kde na něj čeká sedmdesát sedm panen, chlast a chlebíčky se šunkou. „Ach. To je ráj!“ vydechl Žmur. Pak poklekne, políbí posvátnou půdu a pozve nás na zmrzlinu, kterou si musíme zaplatit sami.

Nevím, jestli jsem vám tady někdy psala o své životní porážce jménem „labutě“. Klidně následující odstavec vynechte, protože je musím zmínit, abyste pochopili můj vztah k centrifugám, horským drahám a řetízkáčům. Někdy ve čtyřech letech jsem byla poprvé na pouti – podobně jako pro Žmura i pro mě byly na maloměstském odstavném parkovišti, odkud se táhl z amplionu přiteplený hlas Michala Davida a Standy Hložka, klíčové jenom dva podniky: stánek se zmrzlinou a stánek s cukrovou vatou. Moji rodiče se ovšem empiricky domnívali, že děti chodí na pouť kvůli kolotočům a tak mi násilím odtrhli ulepené prstíčky od špejle s cukrovou vatou a posadili mě do útrob rozvrzaného kolosu, všem komoušským dětem známého jako labutě. Monstrum se dalo do trhavého pohybu za zvuků příslušejících spíš k vedlejšímu strašidelnému zámku. Ocelová pěst mě zvedla vzhůru, a když jsem se odvážila otevřít oči, uviděla jsem pod sebou své mávající a úplně maličké rodiče. To byl dost dobrý důvod pro to, abych začala ječet jako prokopnutá. Při dalším zdvihu jsem pod sebou viděla opět své maličké rodiče, ale už nemávali, protože se snažili vyhnout růžovým cuckům cukrové vaty, kterou jsem ze sebe dávila jako strašlivá dětská sopka. Jako poslední jsem viděla svou malinkou matku, jak běží k vekslákovi v plesnivých džínech s cigárem, ten si odplivuje a zastavuje kvůli mně kolotoč za nesouhlasného hučení a pískání ostatních dětí.

Počítala jsem tedy s 50% genetickou dispozicí, že bude Žmur jen jíst a koukat. Ale bude po Milém, protože zbytek dne jsme byli smýkáni po atrakcích od horské dráhy po umělý vodopád a jenom o tom prohlásil se zpoceným čelem, že to bylo hrozný (volný pád na loďce asi z deseti metrů). Z incidentů bych vyzvedla ten, který se odehrál v japonské zahradě poblíž sekce Ninjago. Milý právě nastupoval na věc připomínající kladivo, které svou posádku po startu vymrští na oběžnou dráhu a spadne ohořelé za padesát let, až do něj narazí meteorit.  Žmura na to kvůli výšce nepustili. Snažila jsem se vyfotit poslední památku na jeho otce, když jsem za sebou uslyšela hlásek „Mamííí! Já jsem se šel vyčůrat a zjistil jsem, že potřebuju i kakat…“ Tohle svoje volání tlustého střeva musel Žmur vyslyšet zrovna na pěstěné skalce vedle bonsaje, pár metrů od veřejných toalet. Na jeho obhajobu je třeba dodat, že zahrádka byla s novým organickým prvkem na šutru fakt zenová.

„A co se ti z toho všeho vlastně líbilo úplně nejvíc?“ ptali jsme se ho, když jsme se večer podpírali a sotva pletli nohama směrem na parkoviště, zatímco kolem nás bezstarostně poskakoval.

„Asi ty hranolky“ zasnil se Žmur a olízl si koutky od kečupu. Aspoň něco má po mně!

středa 15. dubna 2015

Žmurova nová známost

Velká pozitivní změna. Zaregistrovala jsem se do programu domácího hlídání, takže vám dnešní post můžu psát u double pressa v civilizované kavárně, nikoliv ustájená v domácím chlívku s dětmi plivajícími sušenky na monitor. Příchod koordinátorky projektu a hlídačky proběhl s drobnou dramatickou příhodou, která mohla celý projekt nadobro zhatit. Díky stejnému příjmení Milého a Houbiče, který bydlí jen o dva domy vedle nás, se hlídací četa totiž ohlásila právě u něj. Rozhovor u zvonku proběhl následovně:

Koordinátorka: „Dobrý den, my jsme z programu domácího hlídání, pustíte nás nahoru?“
Houbič (rozespale): „É?“
Koordinátorka (snaživě, s dobrým úmyslem): „Domácí hlídání, vždyť víte. My se známe z úvodní schůzky, že?“
Houbič (už značně napruzele): „To je zase nějakej blbej vtip? Já jsem dospělý a pohlídám se sám. Takže vám děkuju za probuzení, na shledanou a jdu zase spát“

Hlídací tým je naštěstí houževnatý a po další obchůzce blokem zvoní u správných dveří. „Vy tady máte asi nějaké příbuzné, že?“ ptá se koordinátorka cestou do schodů a decentně zamlčí, že se patrně jedná o silně zanedbaný případ samotářského cholerika  –  což se dozvím až z telefonátu Houbiče, který po této ranní příhodě už nemůže znovu zabrat.

Spoléhám na to, že když hlídání nezhatil Houbič, nepodaří se to ani Pižmurovi. Hlídací slečnu podrobil na můj vkus dost drsnému ice-breaking rozhovoru. Zřejmě prošla, protože se začal hned svěřovat s intimními detaily vedení naší domácnosti. „Tak tohle je moje postel. Chceš si lehnout? Já jsem dost rád, když večer doma není táta, protože si můžu vlézt do postele k mámě a nemusím čekat až na půlnoc.“ „Tyhle kchupky jsou Čičman, to nejez. Nejsou dobrý. Čičman dáváme jen věci, co nejíme.“

Žmur má však dost důvodů, aby se dnes ukázal ve svém nejlaskavějším skupenství: zítra ráno totiž odjíždíme do Legolandu v Gunzburgu a jeho účast visí doslova na vlásku, zvlášť poté, co mi včera vykopl dveře šatní skříně s výkřikem „Blíží se tvůj konec, plechová hubo!“ (aktuální inkarnace je „Mikemanželo“ z Ninja Turtles). J

Ještě jedna věc, přesněji „jediná a poslední věc“ jak jsme mu večer pohrozili „a zůstaneš doma s babičkou“. A my pojedeme do Amstru, půjčíme si kola a budeme objíždět cofeeshopy a obědvat space cakes – to jsme sice nedodali nahlas, ale vidíte, že konkrétní záložní plán už máme. A spolu s ním velkou naději, že to do večera Žmur nevydrží!

pátek 10. dubna 2015

Lemur z konťáku

Během sobotní procházky po ulicích jsme se Žmurem zaráz zpomalili krok u přecpaného kontejneru, ze kterého koukaly jako z  obskurní výkladní skříně strašně zajímavé a barevné věci. Bábinovský květinový šátek, školní sešity, pár černobílých fotek, panenka- mimino s utrženou rukou a lemur. Pravda, trochu ošklivý, s jedním okem utrženým a druhé mu visí jen na nitce, ale kdo z nás má právo soudit podle zevnějšku? 

„Páni“, vydechl Žmur a myslel tím tu utrženou ruku. Žmur má vytříbený vkus pro věci, se kterými si ostatní už nevědí rady. „Týýýjo“, řekla jsem já a vytáhla jsem ven za pruhovaný ocas lemura, kterého  Žmur nemohl vidět a byl mým nálezem dočista ohromen. „Vy jste zase nechutný“ prohlásil Milý a Čičman souhlasně pokyvovala. Tihle dva od nás jsou vůbec dost nóbl a nemají ani základní pochopení pro poklady, co najdete ležet na ulici nebo v popelnici. Milý je od dětství traumatizován nějakým letáčkem od pediatra a domnívá se, že všechno na zemi pokrývá souvislá vrstva vyhládlých mikrobiálních predátorů, co vám ožerou ruku na kost do tří sekund po zvednutí spadlého krajíce chleba. Já si o tom myslím, že to je evoluční nevýhoda, ale dost možná tento postoj oba přehodnotí, až mi v květnu přestane chodit rodičovský příspěvek.

Žmur si na rozdíl od Čičman od raného dětství libuje v pití z kaluží, olizování klacků a mlsání bonbónků z hlíny a nedělá si s tím žádné násilí, takže jde za Milým a sepjatýma rukama moří „Tatí, tatí, prosím, že si ho můžeme vzít. Já se o něj budu starat!“ „A já ho vyperu na devadesát a přišiju mu oko“ přimlouvám se. Kolem nás prochází hlouček turistů a pár z nich už loví drobné v peněženkách, když vidí Žmura somrovat v prošoupaných teplácích před kontejnerem, takže Milý nerad souhlasí, hlavně, abychom už šli dál a nestupňovali ostudu.

"Hele a proč myslíš, že lidé vyhazují takové lemury?" ptá se mě nenápadně cestou. „No já nevím. Prostě mají děcka moc hraček a nevejdou se jim domů?“ tipnu si variantu, která je sice nudná, ale o to víc pravděpodobná. „Nene, řekne Milý temně a zamyšleně, „podívej se na to jeho oko. Vyhodili ho, protože je v noci chodil strašit!“ To byl ovšem jiný kalibr, než číhající žloutenka ve spárách dlaždiček, takže jsme si lemura všichni znovu důkladně prohlédli. „Já ho stejně chci“, prohlásil Žmur, „i kdyby chodil strašit“. (Proti Žmurovým duchům a mrtvolám je ošklivka Lemur přece jen miláček publika.) Třeba je v něm zašitý kilo kokainu, potěžkávám ho a tak může zůstat hygienicky svázaný ve dvou neprodyšných sáčcích na dně kočáru.

Asi tušíte, že se v tomto týdnu začaly dít jisté zvláštní věci.

  • Někdo mi okousal čokoládového velikonočního zajíce, prokazatelně v noci
  • Přistihla jsem paní Tichou, jak na chodbě domu zařvala „Tady v tom baráku se nedá žít!“ a práskla dveřmi, až to zadunělo
  • Lemur se záhadně stěhuje po bytě, za morální skandál považuji včerejší nález v mém šuplíku se spodním prádlem
  • Ztratila jsem kartu zdravotní pojišťovny. Nechává si snad Lemur vyrobit falešný oko?
  • Na nástěnce ve školce se dnes objevilo zadání KRESLÍME POSTAVY S DŮRAZEM NA DETAIL. V záplavě pokřivených princezen, třínohých tatínků a maminek s pěti prsy je na čestném místě vyvěšen Žmurův obraz. Prý se na zvídavé dotazy učitelek vyjádřil, že jde o dozorce, který přišel zkontrolovat trestance do vězení. Ale my modří už víme, že?





čtvrtek 2. dubna 2015

Rukodělné výrobky

Letošní Vánoce budou pro celou širší rodinu zhýrale rozdavačné

Pokud jsem měla dřív krapet obavy o Žmurovu kariérní budoucnost (a věřte mi, že takových okamžiků pusté beznaděje nebylo zrovna málo), nedávno jsem překvapeně zjistila, že Žmur už má svoje budoucí povolání i přes moje temné myšlenky slušně nastartované. Žmur se totiž bude živit jako majitel továrny na hlouposti, nebo generátor zbytečných upomínkových předmětů. Když o tom tak přemýšlím, přímo se nabízí i pracovně-vzdělávací stáž v čínské fabrice, kde může spolu s ostatními čtyřletými kolegy lepit fejky, čichat ředidlo a posílat domů dolary. Musím se ve školce přeptat na aktuální možnosti výměnných pracovních pobytů.

Když už jsme u té školky, můžeme se rovnou zastavit u předmětu s katalogovým číslem 45767/2015, který přinesl včera. Pokud se na něj podíváme zblízka, nezapře známky jisté manipulace až brainwashingu ze strany učitelek, protože jsem si téměř jistá, že Žmur by z vlastní invence rozhodně nevytvořil ptáka, natož takovou oranžovou kreaturu a s peříčky k tomu. Ty jsou podle mého skromného předpokladu vytrhané z boa, které jedna z učitelek nosila na nahém těle v lepších časech, než ji ekonomická krize donutila vzít mizerně placenou práci bachařky v mateřské škole. Žmur naštěstí vymyslel macho způsob využití a peříčka si umně připevňuje pod nos jako zrzavý knír.


Dekorativní pouzdro na falešný knír





















Další předmět pochází z prověřené chráněné dílny Bořka stavitele a představuje doplňkovou pomůcku k původnímu inventáři – intergalaktickému metru. Bořek sám to po delší chvíli přemítání eufemisticky představil jako astrolab a všem chlapečkům s šikovnými tatínky a nudnými ciferníkovými hodinami přesně podle zadání v tu chvíli spadla čelist a zasnili se nad představou, že by i oni mohli být aspoň na malou chvilku mešuge s astrolabem (byť jednou nohou v pedagogicko-psychologické poradně a jako druhou ranou osudu navíc disponovat pošahanou a málo schopnou matkou).

Astrolab




















V rodinné firmě se začíná uplatňovat jako vycházející hvězda i Čičman. Je sice pravda, že Čičman se doposud projevovala hlavně jako pravá exekutivní ruka svého staršího bratra a lidé na veřejnosti si ji často pletou s chlapečkem i přes růžové oděvní atributy. Některé z důchodkyň se mě o tom dokonce snaží přesvědčit a vyvést mě z prekérního omylu („Ale vždyť to vidím, že to není holčička, paní! To je kluk jako buk!“) Pravdou zůstává, že žádná jiná holčička to neumí s bagrem a cisternou jako Čičman a žádná jiná holčička nevysolí v sebeobraně pravý hák a levou rukou zákeřnou pecku do podbřišku – ale Čičman možná navěky nezůstane lesbou s pichlavým knírkem, jak se dozvíte na konci dnešního příběhu. V každém případě se mi po takových zkušenostech nemůžete divit, že jsem Čičmanin výrobek nevyhodnotila jako lentilky, ani hormonální antikoncepci, ale spíš jako neumělou žádost o testosteronovou kůru před plánovanou operativní změnou pohlaví:

Hormonální terapie před změnou pohlaví




















To jsem ale ještě nevěděla to, co vím dnes: od kamarádky jsem totiž dostala tašku holčičího oblečení. Čičman se na věci dívala s obvyklým přezíravým nezájmem a soustředěně bušila kladivem do zatloukačky, to ale prudce přeťal okamžik, kdy jsem vytáhla z tašky botičky. Fialové balerínky se třpytkami a růžové cvičky Hello Kitty. 

Čičman popadla botičky a na chvíli málem upadla do mdlob z přetížení serveru, které si má vyzkoušet dřív (třpytky pochopitelně zvítězily). Čičman se s nimi pár minut natřásá na molu mezi pokojem a kuchyní, potom si vzpomene na růžové cvičky, obratem se přezuje a takhle to dělá ještě další půlhodinku za Žmurova vytrvalého zhnuseného vzdychání (právě přišel o svého otroka a pomocného dělníka). Ke konci přehlídky k jiskřičkám nadšení v očích přibyl potemnělý výraz, který přisuzuji poznání, že svět je místo plné barevných a blýskavých botiček, zatímco ji prudérní rodiče dodnes nutili nosit zdravotní obuv.

Na konci dne jsem vykoupanou Čičman ukládala do spacáku, když jsem si všimla, že je podivně bachratý a těžký. Z hlubin spacáku jsem vytahala jako kouzelník čtyři kusy botiček, abych je tam po chvilce děsivého řevu a výhružného mávání pěstičkou zase poraženecky vrátila zpátky. Čičman spí s botama a nadešel čas vyřídit si věrnostní kartu Jimmy Choo.