Žmuroland

„Vyměkli, nebo nevyměkli?“ vrtá vám možná hlavou od minulé středy. Vyměkli. To se výjimečně stává i propagátorům důsledné starosvětské výchovy a vykání rodičům, jako jsme my. Žmur si trůní ve výletním kloboučku na zadním sedadle, Amstr a muzeum Van Gogha se pomalu rozplývá v mlze nesplněných snů a my máme po pár kilometrech za Prahou chuť uříznout si společně s mistrem aspoň ucho – to když se před Plzní popáté zastavuje na čůrání a po sté opakuje dotaz, jestli tam už budeme.

Na druhou stranu jsem nezažila na žádném výletě tolik objížděk a překážek, než na naší higway to hell. Když se spletí vedlejších komunikací konečně přiblížíme k cíli, lízne se před námi v zatáčce dodávka s protijedoucím autem. Z obou vozů vyběhnou vzteklí Germáni, začnou si vzájemně vyhrožovat a fotit zakabouněné selfies u škrábanců na nárazníku. Tím zneprůchodní silnici na další půlhodinku a dostanou Žmura téměř do mdlob  a to i přes prvopočáteční radost, že se stal svědkem dopravní nehody. (Ale ta ho stejně rychle přešla po zjištění, že se nikomu nic nestalo a nepřijede sanitka).

Všechny tyto pocity zmaru se samozřejmě prudce promění po průchodu vstupní branou Legolandu. Představte si šíleného islamistu, co se odpálí na tržišti a probere se rovnou na focení nového katalogu Victoria´s Secret, kde na něj čeká sedmdesát sedm panen, chlast a chlebíčky se šunkou. „Ach. To je ráj!“ vydechl Žmur. Pak poklekne, políbí posvátnou půdu a pozve nás na zmrzlinu, kterou si musíme zaplatit sami.

Nevím, jestli jsem vám tady někdy psala o své životní porážce jménem „labutě“. Klidně následující odstavec vynechte, protože je musím zmínit, abyste pochopili můj vztah k centrifugám, horským drahám a řetízkáčům. Někdy ve čtyřech letech jsem byla poprvé na pouti – podobně jako pro Žmura i pro mě byly na maloměstském odstavném parkovišti, odkud se táhl z amplionu přiteplený hlas Michala Davida a Standy Hložka, klíčové jenom dva podniky: stánek se zmrzlinou a stánek s cukrovou vatou. Moji rodiče se ovšem empiricky domnívali, že děti chodí na pouť kvůli kolotočům a tak mi násilím odtrhli ulepené prstíčky od špejle s cukrovou vatou a posadili mě do útrob rozvrzaného kolosu, všem komoušským dětem známého jako labutě. Monstrum se dalo do trhavého pohybu za zvuků příslušejících spíš k vedlejšímu strašidelnému zámku. Ocelová pěst mě zvedla vzhůru, a když jsem se odvážila otevřít oči, uviděla jsem pod sebou své mávající a úplně maličké rodiče. To byl dost dobrý důvod pro to, abych začala ječet jako prokopnutá. Při dalším zdvihu jsem pod sebou viděla opět své maličké rodiče, ale už nemávali, protože se snažili vyhnout růžovým cuckům cukrové vaty, kterou jsem ze sebe dávila jako strašlivá dětská sopka. Jako poslední jsem viděla svou malinkou matku, jak běží k vekslákovi v plesnivých džínech s cigárem, ten si odplivuje a zastavuje kvůli mně kolotoč za nesouhlasného hučení a pískání ostatních dětí.

Počítala jsem tedy s 50% genetickou dispozicí, že bude Žmur jen jíst a koukat. Ale bude po Milém, protože zbytek dne jsme byli smýkáni po atrakcích od horské dráhy po umělý vodopád a jenom o tom prohlásil se zpoceným čelem, že to bylo hrozný (volný pád na loďce asi z deseti metrů). Z incidentů bych vyzvedla ten, který se odehrál v japonské zahradě poblíž sekce Ninjago. Milý právě nastupoval na věc připomínající kladivo, které svou posádku po startu vymrští na oběžnou dráhu a spadne ohořelé za padesát let, až do něj narazí meteorit.  Žmura na to kvůli výšce nepustili. Snažila jsem se vyfotit poslední památku na jeho otce, když jsem za sebou uslyšela hlásek „Mamííí! Já jsem se šel vyčůrat a zjistil jsem, že potřebuju i kakat…“ Tohle svoje volání tlustého střeva musel Žmur vyslyšet zrovna na pěstěné skalce vedle bonsaje, pár metrů od veřejných toalet. Na jeho obhajobu je třeba dodat, že zahrádka byla s novým organickým prvkem na šutru fakt zenová.

„A co se ti z toho všeho vlastně líbilo úplně nejvíc?“ ptali jsme se ho, když jsme se večer podpírali a sotva pletli nohama směrem na parkoviště, zatímco kolem nás bezstarostně poskakoval.

„Asi ty hranolky“ zasnil se Žmur a olízl si koutky od kečupu. Aspoň něco má po mně!