Adrenalinové dětské sporty: Odpolední čtyřboj

Kde jsou ty doby, kdy pro mě bylo výzvou dojít s batoletem k doktorce a cestou se zastavit v supermarketu, ustrašeně nakoupit pár banánů a doufat, že mi to projde za lízátko. Po čtyřech letech na mateřské je ze mě protřelý harcovník, který se zdviženým palcem odesílá texty do práce, ukazováčkem jemně upozorňuje děti, aby nevstupovaly do vozovky, prostředníčkem fakuje úřednice na sociální podpoře a malíčkem si uhlazuje obočí.

Jestli vás tato iluze Nadmatky může dovést někam jinam, než na terapeutický gaučík s boxem papírových kapesníčků, tak jedině k vlastním dementním výzvám. Něco jako moje pondělní odpoledne. Plán zněl podle kalendáře jasně: 16:40 zubař v centru. Zkušená matka by po obědě začala mazat chleby na svačinu a zapila první pilulku Valia, aby mohla v 15:00 vyrazit. 

My jsme odcházeli v 16:33, přičemž měl Žmur boty obráceně a Čičman za sebou tahala rukávy Žmurovy větrovky, ve které vypadala jako netopýr zapletený do drátů vysokého napětí. Já měla kapsy nacpané k prasknutí křupkami a volně je trousila při každém kroku, takže za námi po Václaváku poskakovalo ještě hejno mlsných holubů. Ale nebylo času na drobnosti. 

Až v přeplněné čekárně jsem zjistila, že jsme si naopak mohli zajít na masáž a dobrou večeři. Čičman okamžitě zaregistrovala barel s vodou a usmyslela si, že se opaří od hlavy k patě. V tom ji Žmur vždy rád podpoří, protože toto konečné řešení skýtá reálnou naději v odhození přítěže v podobě malé sestry („Čičman, to nesmíš! To je přece studená. Tady si polož pěkně ručičku a zmáčkni ten červený čudlík“).

„Pani, ta holčička se určitě opaří“, drží se za srdce řídkozubá stařena na vedlejší židli a zakrývá si oči, aby tu hrůzu neviděla. „Ááále prosím vás, to oni si jen tak hrají“ mávnu bezstarostně rukou, protože jsem byla upřímně ráda, že se Žmur přestal hlasitě vyptávat, jestli má pán vedle nás umělé oči. Pár vteřin poté se Čičman opařila a díkybohu jsme byli vpuštěni do ordinace dřív, než babka stihla doříct, že to říkala.

V ordinaci se sestřička a doktor s dětmi přátelsky bavili o školce a o panu Kartáčkovi. Atmosféra byla velmi uvolněná jen do doby, než se Čičman zubaři zakousla do ruky jako pitbull, až mu na ní zůstaly fialové otisky. Spočítal podle nich, že ještě nemá venku pětky a zbytek kontroly proběhl daleko rychleji a vlažně (ale bez kazů). Za to jsem slíbila Žmurovi ve vedlejší drogerii sluneční brýle. Vybral si modré s dinosaury a asi je vám jasné, jaké že to chtěla Čičman. Nakonec se spokojila s lahvičkou pomerančového sprchového gelu, o němž se podle všeho domnívala, že je to limonáda. Žmur mezitím chce jiné brýle a k tomu vložky, Čičman leží pod regálem a řve, protože jí nebylo umožněno otrávit se sprcháčem a mně se jemně rosí čelo. Většina průměrných rodičů si v tomto bodu nasype popel na hlavu a jde poraženecky domů – mlčky a se skloněnou hlavou. Ale ve mně vzrůstaly nějaké masochistické pohnutky nevzdávat to a vyřídit ještě letní obuv. Šli jsme do Baťi.

Tady to byl bez nadsázky ultimátní oser a už ve výtahu zastavujícím v každém patře a přerušovaném mnoha stisknutými alarmy mi pomalu docházelo, že jsem měla svou zvýšenou potřebu masochismu řešit raději tím, že se v soukromí domova zpráskám kabelem od notebooku. Žmur byl ochoten vyzkoušet si jen dívčí červené holínky, co nosí Supermant. Čičman v tichém soustředění vybalila asi stovku botiček z krabic a potom mi trochu rozpačitě zamávala a chtěla vylétnout z rodinného hnízda po jezdících schodech. Vyškubla jsem ji těsně před tím, než ji schody vcucly a rozkrájely na plátky (Žmur zklamaně vzdychá), naházela jsem vykrámované boty do náhodných krabic po jedné, dvou i třech (tímto se omlouvám personálu podniku) a koupila jsem jim obuv vystavenou nejblíž u kasy, držíc je přitom oba pevně za kapuce.  Jistě, mohla jsem si koupit ve stánku rum a jít na tramvaj, ale zbývala ještě poslední meta: čepice na léto!

Do posledního obchodu nevstupujeme věru v dobré pohodě. Čičman si roztírá soply po tvářích a usrkává pomerančový sprchový gel, Pižmič se někam ztratil a já už jsem dávno rezignovala. Hlavou se mi honí myšlenky, že vrátím oba rodné listy a pořídíme si radši psy. Nebo andulky. Z chmurných představ mě vytrhne Žmur, který si vybral apartní čepici s blikajícím Bleskem McQueenem a za ním klopýtající Čičman. Má na hlavě tu samou, ale naráží do zdi, protože přes kšilt nic nevidí. Odejmu Čičman čepici neladící k jejímu věku ani pohlaví a snažím se ji přesměrovat do oddělení princezen a kočiček. Růžová na Čičman působí jako rudý hadr toreadora, rozzuří se, poráží stojany a jde po Pižmurovi.  Žmur se snaží ubránit svou čepici s Bleskem a zastrkuje ji pod tričko, odkud se však prozrazuje poblikáváním, je to jasný, vypadáme jako čórky. Odněkud se sbíhají sekuriťáci, prodavačky nás nenávidí a já vysvětluji a omlouvám se.

Pak už na tu tramvaj mlčky a se svěšenou hlavou fakt jdem. A doma zjistím, že jsme během adrenalinového odpoledne někde ztratili Usínáčka, ten plyšovej kapesník s hlavou, Čičmanin jediný maják v rozbouřeném moři velikého a zlého světa. Příště si to rozplánuju na několik měsíců dopředu, vezmu si prášek a budeme vyrážet o den napřed.