Jarní únava

Někdy fakt váhám, kam určité věci zařadit. Třeba to, že otisk polštáře dovedu na ksichtě nosit klidně až do oběda (a fakt to není tím, že bych se velkomožně válela do dvanácti). A co teprve opravdová jarní únava. Jarní únava pro mě totiž vždycky bylo a) klišé b) berle pro chcípáky a nemakačenka připravená obratem posloužit, když už bylo trapný svádět to na přesun času c) každoroční zdroj článků v ženských magacínech (Potvrzeno: Známe recept na jarní únavu! Zachrání vás salát ze zeleného ječmene se zálivkou z ušního mazu. Paní Jarmila zívala od mládí a nyní má tři zaměstnání a v noci luští křížovky…)

Já jsem se nakazila obzvlášť agresivní mutací jarní únavypředevčírem v parku na lavičce. Naposled si jasně vybavuji, že mi Žmur něco vysvětluje, já sedím, přivírám oči a blahosklonně přikyvuji a potom až okamžik, kdy mi děti foukají odkvetlou pampelišku do očí a Žmur kvičí „Mamí, mamí, ty spíš!“ „Co? Kdo?“ Vyletím z lavičky a přepočítávám, jestli mám všechny děti, kolik je hodin a jestli mi nekane slina z koutku, nebo třeba nejsem pomočená, což bude za pár let vlhké vyústění těchto mikrospánkových příhod. Hned po návratu domů následoval tentokrát už pořádný makrospánek při pokusu sundat si vleže kalhoty. Děti se mě podle vlastních slov nesnažily vůbec vzbudit – využily vzniklé anarchie a společně vyrabovaly ledničku. Vzbudil mě až příchod Milého a dvojitá dávka kávy. Lednice vypadala, jako by se do ní prožrala kuna: nahlodané máslo, vylízaný kelímek džemu a dokonce nakřáplé vyblemcalé vajíčko („já sem myslel, že z něj bude vajíčková zmrzlina“ obhajoval to Žmur a vytahuje druhou skořápkovou směs z mrazáku). Třetí vajíčko bylo vypité do až do dna a dokonce mělo odkousnutý vršek („Ona to chtěla taky, žaluje Žmur na Čičman, která si ještě šibalsky rozmazává žloutek po tričku).

Nasypu si kávu někam hodně za půlku hrnku a zaliju to troškou vody, což mě zrestartuje natolik, že uklidím, zprudím je přednáškou o zlodějíčcích a civilizovaných způsobech konzumace vajec, bouchnu do stolu a oznámím všem, že navzdory tomu, že můj kataleptický stav je v naší rodině vnímán jako krásné období, odcházím a nevracím se bez zázračných preparátů, kterým jsem se do včerejška vysmívala.

Nedaleko Míráku je bylinkový obchod, který už mám dlouho v merku. Očekávala jsem, že to bude vypadat trochu jako podkrkonošská světnička, paní v plachetce mi naleje bylinkový čaj z malované konvice a budeme si povídat o rozkvetlých loukách a batikování. Ale právě proto, že se o jarní únavě píše ve všech ženských magazínech, jsou bylinky nadnárodní byznys a zároveň nové náboženství. O tom jsem se přesvědčila už v dlouhé frontě vedoucí ode dveří až k pultu složené výhradně z žen. Muž byl zastoupen pouze jedním kusem a snažil se tvářit feminně, aby ho samičky nevyhnaly z roje. Každá z těch proklatých harpyjí moc dobře věděla, proč tam je: názvy jako chlorella, ječmen, nebo rakytník byly skloňovány ve všech pádech a pár soutěživých samiček mezi sebou vedlo spory, jestli je na vaginální mykózy lepší devětsil, nebo laktobacílkové v mléku uřknutých stračen. Muž neměl vyhraněný vaginální názor a já jsem měla pro prodavačku velmi vágní zadání: něco na detoxikaci organismu a posílení energie.  „Aha a co?" Zeptala se bezmocně prodavačka. „To máte tady všude pani“ a obreslí ukazováčkem celou stěnu sestávající se z pytlíků a lahviček. 

 „No, abych byla konkrétnější, tak něco, co mi nedá moc práce. Třeba by to nemusel být čaj, ale jen kapky do něčeho“. Na pultu se okamžitě nahromadí půl tuctu lahviček a harpyje se začnou znovu handrkovat o ječmenu, amarantu a půlroční hladovce. „Hladovku držet rozhodně nebudu“, sklapnu jednu z nich. „Ehm, mně pomáhá teda jako kafíčko, když sem unavenej“, vypískne ze sebe vzorek muže. Ženy ho začnou obratem kamenovat pilulkami a jedna se mu dokonce snaží vypíchnout oči nějakou hlízou, když se vyjasní, že měl muž na mysli zelenou nepraženou kávu. Aha – tak jo, beru zelenou kávu. A teď co k tomu. „Tyhlety detoxikační kapičky jsou od známého pana Váni“ radí mi prodavačka. No jasně, žokej Váňa, můj oblíbený dětský hrdina. Beru kapky a kafe a odcházím zrovna v zajímavém okamžiku, když ženy obestoupí muže a rvou z něj tričko, aby mu poradily, co s vyrážkou na propadlé hrudi.

První lektvar jsem si udělala včera. Myslím si, že tajemství bylin nespočívá zrovna v tom, že by se měl člověk nějak ostýchat, takže jsem zvýšila dávkování zelené kávy ze lžičky na pět a přilila čtvrtku lahvičky zázračných kapek. Přes smrtící koncentraci to nechutnalo vůbec nijak a když jsem se natáhla na futón, aby mě snad příval energie nepřibil k parketám, podařilo se mi opět usnout. Dost mě tedy překvapilo, že dnes chutnal nápoj výrazně jinak. Aha, to bude asi ten postupný účinek a bude se to každý den stupňovat, mnu si energicky dlaně, když jdu pro Žmura do školky. „Tak jak ti ráno chutnal čajíček?“ ptá se mě a posmrká si tričko, jak se směje. „No právě mi dnes nějak chutnal“, zbystřím, „a ty jsi mi tam něco přisypal?“

Žmur jen tajemně pokýve hlavou, ale neprozradí.  A účel světí prostředky, takže je mi to vlastně trochu jedno, ale musím ho buď špehovat, nebo podplatit, protože tohle chci pít každý den!