Hledá se Magda

 

Abych rozkryla svý sobecký karty hned na začátku, nejsem zrovna filantrop. Jako jasně, ráda pošlu na velký věci jako je Ukrajina nebo Hrušky po tornádu, ale většinou mě obloukem míjí víčka pro Kubíčka a paraplegický potřeby s názvy asociující pomůcky pro kolonizaci Marsu. Svíjím se pak v rozhodovací paralýze, jestli mé výdělky potřebuje víc pan Ivan po úrazu elektrickým proudem, nebo jednooký jezevčík Hugo z množírny. Nejradši bych si je vzala domů oba.

Po pár pokusech, ze kterých jsem vyšla jako prosťáček z venkova, už ale nemám velkou motivaci přispívat vyčůraným pražským bezdomovcům. A to v tomhle ohledu nemám zrovna přehnaný požadavky. Ať si za můj příspěvek klidně koupí tři krabicáky a pěkný jarní odpoledne v parku. Vážně netrvám na tom, aby kvůli mě utráceli za Bibli ani rajčata z biofarmy.

Ale fakt mě vnitřně serou pohádky o ztracených a okradených lidech ve velkém anonymním městě, co potřebují zrovna tu moji padesátikorunu na zpáteční cestu do Liberce. Vždycky na ně doma čeká jejich usoužená stará máma a druhý den je potkáte na lavičce před hlavákem s deseti dalšíma horalama. Tak zbyl v tom Liberci vůbec ještě někdo kromě matek s neomezenou trpělivostí? Díky, ale mám svůj zásobník na lži přeplněnej už od svých dětí.

Jo a co se týká zásobníků na lži, moje máma je má větší než továrnu na výrobu vzducholodí. Při návštěvě rodnýho maloměsta jsem ji minule přistihla v tmavým výklenku u náměstí s místním drogovým dealerem.

Jak už jsem psala, nemám na lidi přehnaný požadavky. Chce si moje máma v pětasedmdesáti udělat pěkný odpoledne v parku s pytlíkem heroinu nebo jít na kolotoče s LSD pod jazykem? Já ji soudit nebudu. Ale potom není fér byznys, aby za svý peníze nic nedostala.

„Ale to je přece Péťa, syn Heleny. Chudák měl těžký dětství a nevlastní táta ho vyhodil z domu“ omlouvá ho máma. „Tak mu občas něco přihodím, když jsi mi zakázala sázet Sportku jako zbytečný vyhazování peněz.“

Občas mám pocit, že do puberty nejdou jen moje děti, ale i moji rodiče.

„Dala jsem mu tři stovky a slíbil, že si za to koupí nový tepláky. Koukej, jak je má špinavý na zadku“ , pokračuje máma ve výčtu své nadační činnosti a pak už jen mlčky pozorujeme Péťu, jak se snaží vypáčit parkovací automat. Vsaďte se, že ho příště najdu se zánětem žil v posteli mýho dívčího pokojíčku a bude zapíjet metadon heřmánkovým čajem. A co moje těžký dětství?!

Teď už je vám asi jasný, jak těžký je najít pro mě partnera pro jednostranný finanční vztah. Ve skutečnosti je to daleko těžší než hledat partnera na celej život. U vašeho budoucího manžela není nutný, aby na tom byl pořád špatně, nebo to s ním šlo dokonce z kopce.

Taky se to nesmí přehánět. Když vám umře nebo vážně onemocní, můžete rovnou počítat s celoživotními výčitkami. Vsaďte se, že to bude to první, na co se vás Ježíš zeptá, až zaklepete bačkorama vy. Přičemž chybou jsou příliš malé, ale i moc štědré příspěvky. Ty totiž zavání předávkováním. A z vašich lakomých pětikorun se zase neuživí. Je to stejně ošemetný jako chov listonohů. Podle příručky přežijí jaderný výbuch, ale pak je najdete bříškem nahoru kvůli jedný sklenici čistý vody z kohoutku.

Proto pro mě byl objev Magdy čistým požehnáním. Magda postávala u metra na Jiřáku kousek od naší školy a dlouho jsme se navzájem ignorovaly. Jednou jsem tam ale měla sraz se Žmurem kvůli návštěvě zubaře, na kterou zapomněl. Magda se po chvíli osmělila a přišla se zeptat na pár drobných.

Možná jen sondovala, jestli ve mně neroste nějaká nekalá konkurence, protože jsme vlastně vypadaly docela podobně. Rozhodně byste do ní neřekli, že je bez domova a vlastně ani, že by potřebovala s čímkoliv pomoct. Byly i dny, kdy se Magda oblékala lépe než já (a rozhodně se tvářila líp než já při své cestě do práce). Ale taky dny, kdy vypadala umouněně a zoufale.

Nikdy si ale ode mě peníze nevzala jen tak. To bylo naše interní pravidlo, na který neplatila žádná výjimka. I kdybych vysypala z peněženky jen pár korun sotva na dvě housky, Magda zalovila ve své bachraté kabelce a něco mi za to dala.

„Páni, krém na opruzeniny!“ poděkovala jsem ji třeba za načatou Rybilku a Magda měla radost, že mě výhledově zbavila vlka na zadku.

Potom nastalo období dezinfekcí zakončené propiskou a přívěškem pro štěstí, což vypadalo jako úlovky z nemocnice včetně obsahu stolků u postelí zemřelých pacientů.

Jednou jsem to nevydržela a zeptala se Magdy na její příběh. A mám dostatečnou indicii, že by byl ještě mnohem lepším protidarem než tuba Rybilky. „Tak jo, řeknu. Ale nemůžu před nima“, přejela všeříkajícím pohledem naše dvě děti.

Kdybych to věděla, pošlu je na zmrzlinu a kakao. Od té doby jsem totiž Magdu už nikdy nepotkala. Dostala někde práci snů? Zamilovala se? Zabila jsem ji? Jedno vím jistě. Už žádná nebude taková.

Mizérie prvního dne

 

Když jsem kdysi dávno nastoupila do Korporátu, stál uprostřed našeho kanclu obrovský vypelichaný tučňák, stojan s porno časopisy (kolega měl na starosti erotický obsah) a na koberci se vyjímala obrovská skvrna od červenýho vína. Nebo krve, kdoví? Prostředí sice vypadalo jako čekárna antarktické spermabanky, zato lidi byli super. První týden se se mnou skoro nikdo nebavil. Všichni mě jen napjatě sledovali a opatrně ohmatávali svými tykadly jako plži vykukující ze svých ulit. Za pár týdnů jsme bez sebe nedali ránu. Kancl plnej introvertů, dodnes nepřekonaný sen.

Když jsem se o pár let později vrátila z mateřský do jiné divize, připadala jsem si jako náš křeček Julie, když jí děti s pištěním odklopí domeček. Můj nový tým se scházel ráno ještě před prací na kávě, aby probral všechno, co se stalo od včerejšího odpoledne. Kromě neutuchající potřeby pořád mluvit spolu taky chodili na obědy a na záchody, plánovali team buildingy a zvali se navzájem domů jako v nějakým bizarním korejským seriálu. Au.

To už je pak vždycky lepší být mezi divnýma lidma, než zaparkovaný u čistokrevných extrovertů (mezi nimiž jste největší weirdo vy). V tomto ohledu můj současný tým splňuje většinu kritérií.

Největší charisma našeho týmu má katolík Honza. Živí šestičlennou křesťanskou rodinu plus psa. Podle jeho rachitické postavy navíc dotuje spolek bosých karmelitek, rozežraných minimálně stejně jako jeho nezvedený labrador. To kvůli nim si svůj motivační pracovní citát „urbi et orbi“ potichu přikořenil špetkou dravého oportunismu.

„Už nebudeš?“ ptá se tak Honza s výmluvným pohledem na opuštěnou hovězí kližku na mém talíři v jídelně. „Bože, dvacet chlebíčků! Vždyť jim z toho bude akorát blbě“ pronáší starostlivě na adresu vedlejšího týmu a vzápětí hbitě ukusuje šunkáč s majonézou, jako by se nechumelilo.

Kolegyni Janu jsme dostali z Ostravy, nejspíš výměnou za uhlí nebo nějakou klíčovou ocelovou součástku do klimatizace. Jana je navenek argentinská baletní diva a srdcem havíř. „Ať už sklapne, zajebanec“ vyjádří se třeba odborně k nové obchodní strategii při sledování online streamingu našeho hlavního akcionáře. Potom si smete drobky ze své načechrané tylové sukně a ladným tanečním krokem zmizí v zasedačce.

Mně už znáte a zbytek lidí z našeho patra znát ani nechcete, věřte mi.

Když minulý týden nastoupila naše nová kolegyně Míša, dostali jsme předtím od šéfa interní pokyny omezující především hrabivost a vulgarity. Introverze se díkybohu zakázat nedá.

Jenže Míša nastoupila v ten nejhorší možný den. V den, kdy se na vstupní recepci rozdávali muffiny na počest našeho nového produktu. Tohle pondělní ráno šel Honza do práce minimálně pětkrát, aby plynule vycházel zadním východem a na recepci bezostyšně nabíral nové zásoby. Na jeho stole se tak choulilo pět pomačkaných muffinů, na které se smutným úsměvem shlížel Kristus z paravánu.

„Dala by sis?“ zeptá se Honza přesně podle desatera přikázání. Když si ale chce Míša ze slušnosti nabídnout, pošle ji na recepci a na cestu ji přibalí i svůj tajný trik, jak jich vytěžit co nejvíc.

„Jak že se jmenuješ?“ ptá se potom Jana s plápolajícím zaujetím. „To je teda příjmení. Vaši jsou cigáni?“ Lidi z Ostravy jsou prostě černý všichni – někdo od uhelných sazí, někdo původem a někdo svým humorem.

A víte, co je na tom nejhorší? Že si na ně časem zvyknete a budou vám připadat roztomilý. Všechno je o letech dřiny a vytrvalé symbiózy.

Nicméně, já jsem pro ten den doufala, že jeho zbytek zabiju jako asociál se sluchátky. Ale tohle srdečný přivítání znělo jako škrábání nehtů po tabuli dokonce i mně, takže jsem strávila zbytek pondělí nucenou konverzací z lítosti. Což výslednou mizérii prvního dne nejspíš jen exponenciálně prohloubilo, přesto se nemůžu zbavit jednoho nutkavýho dojmu. Tohle je ze strany vedení jeden velkej špinavej trik, jak mě převychovat na extroverta. Mimochodem, kolik času dáváte Míše? 

Dva týdny s havranem

„Ptáky přitahuje. Bojí se ho jen naše babička a jezevčík.“

Libuška, ověřený nákup na zboží.cz

 

„To víš že jo. Kup toho havrana a budeš mít klid!“ poradila mi před pár týdny Olga. Je to ta stejná kamarádka, se kterou jsme si před lety navzájem potvrzovaly, že plánovaný druhý dítě bude pohodička, nebo že po půlnoční griotce ráno hlava nebolí.  

Em tvrdil, že je to píčovina. Což bych vám sem neměla psát, protože jsem si dala předsevzetí, že se na blogu už nebude psát sprostě. Ale kdo jsem já, abych vkládala Emovi do úst lži? 

Jeho táta je ornitolog a tomu jsme nákup plašící makety radši úplně zamlčeli. Bylo by to stejný, jako obhajovat nákup sádrového pohanského bůžka hojnosti před Dominikem Dukou. Emův táta by vám na holuby pragmaticky poradil síť. Taky je umí odchytávat a lámat jim vaz holou rukou. Teď marně přemýšlím, jakou špínu na kardinála Duku hodit, aby to přirovnání pořád sedělo a Pražské arcibiskupství neposlalo předžalobní výzvu.

Investice do plastového havrana představovala průměrný oběd v naší korporátní jídelně. Rajskou s pěti, kterou jsem si odtrhla od úst pro hygienicky čistý balkon bez čmelíků. Expediční oddělení e-shopu si dalo na zabalení havrana opravdu záležet. Ve výdejně Zásilkovny jsem si tak mohla před pomrkávající prodavačkou vyzvednout podlouhlý předmět v bublinkové fólii připomínající velké černé dildo.

Co ale prodejci ke cti neslouží, je absence návodu k použití. K havranovi byla dodaná plastová hůlka, na kterou má každý člen naší rodiny vlastní názor. Čičman bystře usoudila, že jde o kouzelnou hůlku v setu magických předmětů. S nejnudnější teorií přišel Em poukazující na průměr hůlky odpovídající vylisované dírce na zádech havrana. Můžete ho tak na hůlku zavěsit, nebo naopak narazit jako svatého Ondřeje na kůl a vystavit jeho probodnuté břicho všem holubům pro výstrahu. My jsme se rozhodli nevířit už tak dost pošlapanou pověst mezi sousedy a havrana civilizovaně ukotvili na rám jako lampičku z Ikei.

A stal se zázrak. Uběhl týden bez holubů. Plastový havran zíral z balkonu na můj vkus poněkud natvrdle, ale pořád s dostatečnou autoritou. Em se nevěřícně drbal na hlavě a já začala přepisovat ornitologické učebnice.

Pak přišlo teplo a ty nadržený bestie zase vylezly z kanálů a začaly se šikovat před naším domem. Dozrává černý bez, všimli jste si? Já jo. Nemáme teď totiž balkon plnej obyčejných holubinců, ale hoven, co vypadají jako když vezmete sklenici borůvkový marmelády, zanoříte do ní polívkovou lžíci a s pocitem vnitřního uspokojení s ní plesknete o zem. A další a další…

Nedá se to pořádně vydrhnout ničím a náš havran mě při úklidu jen mlčky sleduje svým přihlouplým plastovým pohledem, zatímco z druhý strany balkonu nějakej šibal strká vajíčko do truhlíku a klokotavě u toho vrká.

Mimochodem, z druhý strany balkonu to bylo v první fázi. Včera jsem viděla jednoho obzvlášť oprásklýho holuba, jak nestydatě sedí a čistí si peří vedle havrana. A pak mi konečně došlo, proč má havran na zádi dírku. Je to holubí autoerotická pomůcka! Zbývá dořešit, k čemu slouží ta hůlka. Nějaké nápady?

 

Můj boj s nemocí: diagnóza lidé od koní

 

Dámy a pánové, hrdým sponzorem dnešního příspěvku se stávají České dráhy, díky kterým už hodinu a půl zapouštím kořeny na choceňském nádraží.

Abyste věděli, dějí se tu velký lidský příběhy. Už jsem se stala svědkem brutální hádky páru, kterým Český dráhy rozesraly důstojný zbytky manželství. Proti nim si nemám na co stěžovat, i dva bezdomovci v našem koutku čekárny jsou proti tý protivný ženský duhový víly. A hlavně lidi s názorem. Ten velkej a fousatej, Pepíno, ho umí dokonce i vykrkat. Ten menší, Lojza, zase umí ubalit cigárko i z prachu místních plastových muškátů, hlíny z podrážek cestovatelů a obalu od karamelky. Abyste si nemysleli, že v našem koutku ztroskotalců vypadám bůhvíjak na úrovni: Pepíno Lojzu před rauchpauzou vždycky hlasitě upozorní na nutnost vzít si sebou před nádražní budovu rozpitý pívo a igelitku, aby mu to „někdo neukrad“. Ten třetí někdo jsem v našem malém biotopu jen já. Díky za důvěru, kluci.

Ale o tom to dneska nebude. Už strašně dlouho se vám snažím napsat post o holčičkách a koních, protože je to podle mě neprávem opomíjený téma. Ale to máte pořád něco. Vždycky, když už začnu ukazováčkama cválat po klávesnici, přijde do toho něco neodkladnýho. Začnou u nás hnízdit holubi. Em pořídí na balkón jabloň. Psice pojme ambice psát pro peníze, a pak se za tyhle nepromyšlený nápady tiše nenávidí u dvanácté verze adrenalinového článku o životě a smrti parazitické hlístice.

Zároveň poprosím majitele koní a holčiček o věcné komentáře. Co jsme jako rodiče zanedbali? Je to léčitelné?

Jako malá jsem měla kamarádku Lídu. Byla ještě vyšší než já, což je pro dospívající dívku s výškovým komplexem jackpot. Vedle Lídy jsem si vždycky připadala jako ty třicetikilový křehký ženy, co nosí oblečení z dětský kolekce a podpatky, v nichž bych měla neustále rozbitý čelo od nárazů do stropních svítidel. Jediný melanom na kráse mohutné Lídy byla její láska ke koním. Vedoucí stáje byl východočeská odpověď na reklamu Marlboro, ačkoliv ty dva spojovalo jen přesvědčení, že ranní kašel je v pohodě stejně jako sex s nezletilýma výměnou za privilegium kydat hnůj v zapařených holinách.

Vy všichni víte, že zvířata mám ráda. Přestože k nám rukou osudu vždycky doputuje nějaký vyvrhel absolutně nesplňující ani základní popis svého druhu na wikipedii. I Julča, co žere beton a popírá gravitační zákony, je ok. Je to jen 20 deka vzpoury. Zato se objektivně podívejme na koně:

• Koně váží 300 kg. Pro srovnání, tolik váží 10 malých křehkých žen na podpatcích, dva rozzuření gorilí samci nebo závodní motorka. Tohle je totiž obecná váhová kategorie nebezpečných věcí, které vás mohou zabít.

• Koně se sice chlubí vynálezem tří druhů běhu, už vám k tomu ale nedodají, že padají při každém z nich. Pořád. Hlavně na lidi. Jak vám asi bude, až na vás dopadne ta desátá žena na jehlách, co?

• Další věc je lekání. Jasně, všichni se občas něčeho vyděsíme. Někdo nás přistihne čůrat za autem, nebo krást propisku. V klidu, jsme lidi. Co ale v klídku není, jsou striktní požadavky na zastavení chodu celýho světa, protože vy zrovna někam běžíte. Jako sorry, ale zpanikařit a úplně zdivočit z toho, že kolem projede auto, zaštěká pes, nebo si kolem vás dovolí projít člověk v červený bundě? Toho jsou schopný jen koně.

• To nejhorší je holčičkový magnetismus. Některý holky k sobě evidentně přitahují tyhle neustále nepříjemně překvapené obludy se žlutýma zubama, kterým občas musí veterinář propíchnout nadmutý břicho, aby z něj vyšlo 100 litrů metanu. Celosvětová teplota stoupne o půl stupně, oceán zaplaví další obydlený ostrov s nevinnými domorodci a jejich jedinečnou kulturou, ale co už. Koně budou dál ohrnovat pysky na plakátech nad postelí a někdo o nich napíše sladkobolný příběh „Poslední pardubická věrného Bleska.“

Než si Lojza smotá další cigárko z vajglu a mrtvý mouchy, budeme skoro u pointy. Dneska to ale trvalo, co? Zkrátka, koňskou nemocí onemocněla Čičman. 

Ze začátku se to dalo držet na uzdě jen pomocí zakoupení trička s lipicánem (Čičman ho nazývá „licipán“ a tvrdí, že to říkám blbě já) a autobiografie žokeje Váni. Částečně se také dařilo držet informační embargo ohledně přítomnosti koní v Praze.

Potom jsme jeli kolem Chuchle. A pak si vygooglovala koňský tábor, kam už se úspěšně přihlásila. Napište mi prosím vás někdo, že si nezlomí vaz, nikdo ji neukousne ruku a nezačne kouřit. Nabízím za utěšující komentář tričko s jednorožci, o které už ztratila zájem. A vůbec.  Všechno hnusný, co jsem kdy řekla o neexistujících kopytnících, beru zpět!

Láska? Ne, potřebuje od ní jen jablko, aby se mohl nadmout.