Hledá se Magda

 

Abych rozkryla svý sobecký karty hned na začátku, nejsem zrovna filantrop. Jako jasně, ráda pošlu na velký věci jako je Ukrajina nebo Hrušky po tornádu, ale většinou mě obloukem míjí víčka pro Kubíčka a paraplegický potřeby s názvy asociující pomůcky pro kolonizaci Marsu. Svíjím se pak v rozhodovací paralýze, jestli mé výdělky potřebuje víc pan Ivan po úrazu elektrickým proudem, nebo jednooký jezevčík Hugo z množírny. Nejradši bych si je vzala domů oba.

Po pár pokusech, ze kterých jsem vyšla jako prosťáček z venkova, už ale nemám velkou motivaci přispívat vyčůraným pražským bezdomovcům. A to v tomhle ohledu nemám zrovna přehnaný požadavky. Ať si za můj příspěvek klidně koupí tři krabicáky a pěkný jarní odpoledne v parku. Vážně netrvám na tom, aby kvůli mě utráceli za Bibli ani rajčata z biofarmy.

Ale fakt mě vnitřně serou pohádky o ztracených a okradených lidech ve velkém anonymním městě, co potřebují zrovna tu moji padesátikorunu na zpáteční cestu do Liberce. Vždycky na ně doma čeká jejich usoužená stará máma a druhý den je potkáte na lavičce před hlavákem s deseti dalšíma horalama. Tak zbyl v tom Liberci vůbec ještě někdo kromě matek s neomezenou trpělivostí? Díky, ale mám svůj zásobník na lži přeplněnej už od svých dětí.

Jo a co se týká zásobníků na lži, moje máma je má větší než továrnu na výrobu vzducholodí. Při návštěvě rodnýho maloměsta jsem ji minule přistihla v tmavým výklenku u náměstí s místním drogovým dealerem.

Jak už jsem psala, nemám na lidi přehnaný požadavky. Chce si moje máma v pětasedmdesáti udělat pěkný odpoledne v parku s pytlíkem heroinu nebo jít na kolotoče s LSD pod jazykem? Já ji soudit nebudu. Ale potom není fér byznys, aby za svý peníze nic nedostala.

„Ale to je přece Péťa, syn Heleny. Chudák měl těžký dětství a nevlastní táta ho vyhodil z domu“ omlouvá ho máma. „Tak mu občas něco přihodím, když jsi mi zakázala sázet Sportku jako zbytečný vyhazování peněz.“

Občas mám pocit, že do puberty nejdou jen moje děti, ale i moji rodiče.

„Dala jsem mu tři stovky a slíbil, že si za to koupí nový tepláky. Koukej, jak je má špinavý na zadku“ , pokračuje máma ve výčtu své nadační činnosti a pak už jen mlčky pozorujeme Péťu, jak se snaží vypáčit parkovací automat. Vsaďte se, že ho příště najdu se zánětem žil v posteli mýho dívčího pokojíčku a bude zapíjet metadon heřmánkovým čajem. A co moje těžký dětství?!

Teď už je vám asi jasný, jak těžký je najít pro mě partnera pro jednostranný finanční vztah. Ve skutečnosti je to daleko těžší než hledat partnera na celej život. U vašeho budoucího manžela není nutný, aby na tom byl pořád špatně, nebo to s ním šlo dokonce z kopce.

Taky se to nesmí přehánět. Když vám umře nebo vážně onemocní, můžete rovnou počítat s celoživotními výčitkami. Vsaďte se, že to bude to první, na co se vás Ježíš zeptá, až zaklepete bačkorama vy. Přičemž chybou jsou příliš malé, ale i moc štědré příspěvky. Ty totiž zavání předávkováním. A z vašich lakomých pětikorun se zase neuživí. Je to stejně ošemetný jako chov listonohů. Podle příručky přežijí jaderný výbuch, ale pak je najdete bříškem nahoru kvůli jedný sklenici čistý vody z kohoutku.

Proto pro mě byl objev Magdy čistým požehnáním. Magda postávala u metra na Jiřáku kousek od naší školy a dlouho jsme se navzájem ignorovaly. Jednou jsem tam ale měla sraz se Žmurem kvůli návštěvě zubaře, na kterou zapomněl. Magda se po chvíli osmělila a přišla se zeptat na pár drobných.

Možná jen sondovala, jestli ve mně neroste nějaká nekalá konkurence, protože jsme vlastně vypadaly docela podobně. Rozhodně byste do ní neřekli, že je bez domova a vlastně ani, že by potřebovala s čímkoliv pomoct. Byly i dny, kdy se Magda oblékala lépe než já (a rozhodně se tvářila líp než já při své cestě do práce). Ale taky dny, kdy vypadala umouněně a zoufale.

Nikdy si ale ode mě peníze nevzala jen tak. To bylo naše interní pravidlo, na který neplatila žádná výjimka. I kdybych vysypala z peněženky jen pár korun sotva na dvě housky, Magda zalovila ve své bachraté kabelce a něco mi za to dala.

„Páni, krém na opruzeniny!“ poděkovala jsem ji třeba za načatou Rybilku a Magda měla radost, že mě výhledově zbavila vlka na zadku.

Potom nastalo období dezinfekcí zakončené propiskou a přívěškem pro štěstí, což vypadalo jako úlovky z nemocnice včetně obsahu stolků u postelí zemřelých pacientů.

Jednou jsem to nevydržela a zeptala se Magdy na její příběh. A mám dostatečnou indicii, že by byl ještě mnohem lepším protidarem než tuba Rybilky. „Tak jo, řeknu. Ale nemůžu před nima“, přejela všeříkajícím pohledem naše dvě děti.

Kdybych to věděla, pošlu je na zmrzlinu a kakao. Od té doby jsem totiž Magdu už nikdy nepotkala. Dostala někde práci snů? Zamilovala se? Zabila jsem ji? Jedno vím jistě. Už žádná nebude taková.