čtvrtek 29. října 2015

Věčný svit poskvrněného Tytyho

Měli jste v dětství oblíbenou hračku? Takovou, jejíž ztráta by vás dovedla k osobnímu bankrotu a s radostí byste hodili přes palubu méně oblíbené členy rodiny, nebo vlastní párový orgán k tomu, abyste ji dostali nazpět?  Já ne. I když o tom přemýšlím ze všech stran, měla jsem vždycky svoji partu hraček. 

Celkem olezlou partu. Šášu se zrzavým afrem, který ze svého ochablého těla neustále trousil další a další žmolky molitanu z tajemných otvorů, jež se mu vytvářely při jakékoliv manipulaci. Dnes se tomu říká nemoc motýlích křídel, tenkrát Šáša zaklepal cvičkama na fatální ztrátu tělního obsahu a nezachránila ho ani vatelínová transfúze. Nejlepší kámoš Šáši byl Mončičák, tradiční indikátor dětství stráveného v 80. letech. Ani Mončičák to neměl v životě lehký, protože náš pes mu ze žárlivosti ke mně užral gumové části končetin. Do díry na dlani jsem mu zastrčila smotek papírku, aby si mohl cucat chybějící palec. S přivřenýma očima tak vypadal jako spokojený kuřák marihuany. Zbytek mé crew dotvářely dvě nakrátko ostříhané barbíny s přeškrtanýma očima a křeslo pro hosta – hračka, kterou jsem střídala podle aktuálního žebříčku oblíbenosti.

Podobně to má nastavený Žmur s medvědem Karlem IV. a Jiřím (z Poděbrad a jestli vás to zajímá, tak fakt ne. Nápad pojmenovávat hračky podle českých králů opravdu nepochází z mé, ani M. hlavy). Zato Čičman má odjakživa (troj)jediného Tytyho, hrdinu dnešního příběhu.

Pojďme si to říct na rovinu hned v úvodu, Tyty není zrovna miláček davu a už vůbec to není nic, co byste si chtěli zanášet do postele. Je to prostě „takovej plyšovej kapesník se zaječí hlavou“, jak už jsem se naučila označovat jej vždycky, když ho Čičman někde zapomene a já ho potom udýchaně sháním. Tytyho kvality budou asi někde jinde, ale to ví jenom Čičman -  a jsem si jistá, že nám to nikdy neprozradí. Tyty s Čičman jí, pije, spí, hraje si a chodí ven a taky podle svého uspěchaného životního stylu vypadá. Tam, kde byl kdysi hebký, je dnes vyžmoulaný na kost. Jedna část obličeje se mu trochu propadla a sesunula, takže Tyty budí dojem, jakoby se rehabilitoval po mrtvici, nebo vám přál něco tuze ošklivého.

Tyty toho má hlavně plný zuby, takže využívá každé příležitosti zmizet. Ideální je to samozřejmě v situacích, kdy má Čičman jít spát a nemůže tak učinit, protože „Tyty není!“ jak nám zoufale hlásí a drží se přitom za hlavu. Tady ale lstivý Tyty doplácí hlavně na to, že je už v takové fázi vyhnusnělosti, že jím ulici opovrhají i čoklové, natož děti ze sociálně slabších rodin. To potom vybíhám s baterkou do města ponořeného v šeru a vracím se s Tytym, kterého před barákem očividně někdo nakopl a další kolemjdoucí si do něj utřel špičku boty od hovna – ale je to Tyty a Čičman ho vítá jako partyzána po válce bez ohledu na kuní smrad, co z něj čpí.

Předminulý týden se při akci vymlácené zuby stala prapodivná věc. Odešli jsme od zubaře – a Čičman pevně svírala svého Tytyho, jak jsem zvyklá rutinně kontrolovat. Přijdeme domů a najednou vidím dva Tyty (jak se skloňuje Tyty proboha? Tytyje?) vedle sebe na posteli. Na takové situace jsem já opatrná, protože když se je naučíte brát úplně v pohodě, taky můžete brzy začít slyšet hlasy, nebo nosit v kapse dozimetr, na hlavě klobouček z vlnitého plechu a všem tvrdit, že Kim odpálil atomovku. Ale Tytyjové byli opravdu dva – ten druhý totiž nevypadá jako po mrtvici, ale má jedno oko větší. Tak nějak výstražně větší. 

Musel se na nás nalepit u zubaře. A záměrně píšu „byli“ v minulém čase, protože Tyty 1. se předevčírem za stejně záhadných okolností ztratil.

Tím vypuklo u Čičman opět období žalu a protestní hladovky, protože se bohužel nestalo, že by byl druhý Tyty náhradník v šupleti, ale stalo se to, že bylo potřeba hlídat prezenci obou rovnocenných Tytyjů. Zkontrolovala jsem Tytyho dvojku a přišlo mi, že mu to větší oko vylézá trochu víc výhružně, než když byli ještě dva. Vyběhla jsem do parku po naší odpolední trase a našla jsem: zapalovač, dětskou rukavici, propisku, která nepíše a Houbiče na zídce před parkem. Věnovala mu zapalovač, protože mi je pořád krade, i když už kouří jen elektronické cigarety. Tak Tytymu se to konečně povedlo. Je v hajzlu. Má svobodu.

Čičmanin žal přiměl M. k tomu, že se překonal a navštívil nejmenovaný nadnárodní řetězec proslulý dětskou prací za pár šupů a smrtelnými pracovními úrazy, kde se k jeho velkému překvapení i po dvou letech prodává stejný prototyp Tytyho. Dost pochybuju, že jde o bestseller. Spíš ležák v regále, co má pětkrát přelepenou cenovku se slevou a pořád ho nikdo nechce. Přesto se o něj M. málem popral s matkou, která mu za to přejela nohy kočárem. Čičman byla nadšená. Její všemocný otec umí generovat plyšové kapesníky na přání. Tyty trojka je hebký, voní a v jeho souměrném obličeji se zrcadlí dobrosrdečná a odevzdaná tupost. Přesně to, co od plyšového zvířátka očekáváte.

A dnes jsem otevřela poštovní schránku a vypadla na mě výzva k vyzvednutí pomazaná blátem. „Dopr…čic“ zakleju si jen jen tak light, protože za mnou stojí děti. A za časopisem Pilot vypadne něco těžkého a nasátého louží, chlastem, nebo psíma chcánkama. „Tyty je tu!“ zakvičí radostně  Čičman a já pohlédnu do zaječího ksichtu s levým koutkem ještě o hodný kus níže. Tváří se jako delikvent, co přijel na víkend z polepšovny.

Ode dneška tedy je tedy potřeba přepočítávat tři přítomné Tytyje. (A mezi námi, chudák Tyty trojka!)

Poznej pět rozdílů: Dvojka a Trojka.
Ten nejhorší z nich je v pračce.

pátek 23. října 2015

Zdravěnka

I když byste to do mě netipovali, tím víc, nakolik jste pravidelní čtenáři tohoto mravně zpuchřelého blogu, čas od času dělám dobré skutky. Nedělám to stylem svatá Kateřina obdarovává slepce, takže nerozdávám poslední pětikoruny před výplatou, ani ze sebe nestrhávám šaty, abych cáry látky ovázala hnisavá kuří oka bezdomáčům před tím, co jsem je umyla a usušila vlastními vlasy.

Dělám to úplně jednoduše a sobecky proto, že mi to udělá malou jiskřivou radost, stejně jako to udělá radost protistraně. Nemám žádné spasitelské ambice, tohle mi úplně stačí. Asi právě díky tomu mě nemrzí, když obdarovaný investuje moji dvacku do nejbližší vietnamské večerky za expirovaného Sklepmistra v akci. Myslím, že je celkem jedno, jestli si koupí svůj hodinový příjem alkoholu za cizí drobné a ty moje padnou na rohlík a paštiku, nebo je to naopak. (bavíme se o neziskovkách pražských ulic a pajzlů,  ne o Člověku v tísni, nebo Adře, kde i přes různé konspirační zdroje stále - možná naivně -věřím, že hospodaří efektivněji).

A taky s lidma na ulici zažijete daleko víc legrace, než s korektními zástupci nadací. Třeba jako včera. Na Jiřáku stojí pán s kloboukem a zachmuřeným obličejem Petra Čepka s kloboučkem před sebou. Vypadá trochu jako zbankrotovaný principál, nebo Rumburak na lysohlávkách. Nemluví moc dobře česky, ale poptávka a nabídka se zdá být jasná.  Něco ve mně řekne, jo, to je on, vytáhnu peněženku a nasypu mu do kloboučku obsah kapsičky na drobné. Není toho moc, ale je mi jasné, že na pětikilo mi nerozmění.

„Děchujú pany“, zahromuje Rumburak a začne mávat rukama, až od něj poplašeně odlétají holubi, takže zvědavě očekávám, zda se promění v havrana, nebo z klobouku začne vytahovat barevné šátky.

„Penys nemoc, ale pany zdravěnka!“

Aha, bacha, tak tady to bude možná i s nějakým zenovým haiké jako speciální podvečerní bonus.

„Děkuju moc“, říkám, „já jsem zdravá. Tak ať jste taky a daří se vám“ a už se chystám k odchodu, když Rumburak naposled rozčileně zamává šusťákovými křídly, jako by tady došlo k hrubému nedorozumění.

„Pany nechodyt nikam! Penys málo, pany vydat stravenka!“

Aha. Takže jde o stravenky, ne zdravěnky. Tohle prostě u převodu z účtu, nebo odesílání dárcovské esemesky nikdy nezažijete.

pátek 16. října 2015

Zlověstné "cvak"

Venku už je tma, stojím před otevřenou skříní v pokoji a hledám Žmurovi něco strašně důležitého, bez čehož by jeho život za pár minut pozbyl smysl - co si tak matně vybavuji, byla to buď čistá ponožka, nebo rukavice, které si chtěl vytunit na motorkářské. Z kuchyně voní večeře, děti obíhají asi sedmdesáté kolečko okolo stolu v marné snaze uškrtit se ještě před jídlem a obohatit se tak o druhou porci nenáviděného sourozence. V té rychlosti to bočním pohledem připomíná barevného jezevčíka honícího se za svým ocasem. Vtom Čičman podcení odstředivku a ocas jezevčíka se ladně vymrští. Ubíhají drahocenné setiny sekundy a než si vypočítám trajektorii letu a zaujmu záchrannou pozici, ozve se ostré „cvak“. Tohle nebyl uklidňující tupý zvuk lebky o dveře/stěny/parkety, na který už jsem se naučila po pěti letech nereagovat panickou atakou.  V překližce na hraně skříně chybí vyrýpnutá ploška. Čičman řve, z pusy jí teče červená, snažím se spočítat zuby a vypadá to, že má všechny (jak se ale později dozvím, plný počet zdaleka není všechno – někdy je dokonce lepší, když si dítě zuby vyrazí pořádně).

Čičman je relativně rychle zpátky ve hře, večeři si sice nedá, ale ještě tentýž večer se snaží vymlátit si zbytek chrupu na motorce. V tom jí sice úspěšně zabráníme, ale ráno najdu v postýlce něco, co mě docela vyděsí. Čičman vypadá jako po trojitém nepodařeném botoxu a z profilu dokonce nápadně připomíná barmana Vočka ze Simpsonů, nebo mládě kapustňáka. To pořád ještě beru, ale když se Vočko u snídaně rozbrečí, protože neukousne banán, vytáčím číslo na zubaře a po poledni jsme tam. I s Pižmičem, který vykazuje nekontrolovatelnou radost z dobrodružství, které mu zčistajasna spadlo do klína (a zejména z ujištění, že jemu se nic dít nebude).

Abych to shrnula, jediná pozitivní zpráva z křesla je, že se Čičman zbavila předkusu, na kterém pracovala dva roky usilovným a prakticky neodnaučitelným cucáním palce. Nevýhodou čičmaních turborovnátek je, že ji dislokované čtyři horní zuby zřejmě časem odumřou. S mrtvým zubem můžete chodit pět let, nebo taky pět měsíců, a jestli to s nima Čičman nedoklepe do dospěláckých zubů, bude mít mezeru jako na kubánský doutník. Ale zatím tam aspoň jsou a drží. Oproti tomu tisková agentura Žmur vyhodnotila jako nejhorší zprávu fakt, že nepojedeme na dětskou traumatologii do Motola, jak bylo původně vyhrožováno a trousí to jako příkoří kamarádům ve školce i sousedům. Těšil se totiž, že si bude moct prohlédnout nemocnici a osobně asistovat u toho, jak budou Čičman v plné anestezii vytahovat polámané kořeny. 

Nejsem si jistá, jestli z dnešního příběhu vyplývá vůbec nějaké mravní ponaučení. Samozřejmě kromě toho, že se milé děti nikdy nehoňte okolo stolu poblíž otevřené skříně. Spíš z něj vyplývá, že si můžete do zblbnutí čistit zuby pětkrát denně fluoridovou pastou a pak přijde zlověstné „cvak“ a nemůžete se utěšovat ani tím, že byly stejně hnusný a zkažený. 


Chtěla bych horní ret na Vočka.
Szyslak budu možná časem taky...



čtvrtek 8. října 2015

Tři nejlepší filmy, které jsem viděla díky dětem

Záměrně o tom moc nepíšu, ale děti nejsou jenom léta dřiny, odříkání a insomnie. Ve skutečnosti jsou to léta dřiny, odříkání a během toho, co nespíte dvanáctou noc v kuse, po stole vám přebíhají oživlí igráčci a začínáte slyšet šeptavé hlasy….se s dětmi můžete podívat třeba na nějaký hezký film.

Jasně, vezměte si na to nejdřív motyku a odplevelte všechny nafrfňané bezcílné Sněhurky, budovatelské princezny s lopatou nebo vadou řeči, vyslizlé mutanty a pana Tau, kterého považuji dodnes za symbol mlsně vykukujícího pedofila zpoza okna dětského pokojíčku.

Píseň moře

Film, který z vás udělá aspoň na pár hodin a krátce po sledování lepší bytost, než doopravdy jste. Starý maják, moře a krajina, která se – jak se ukáže na konci, doslova vytvarovala podle staré irské legendy. Postav není moc, ale žádná z nich není jen dobrá, nebo špatná, což je fakt, který na pohádkách vždycky uznale ocením. Ale pokud mám být úplně upřímná, i kdyby Píseň moře neměla žádný příběh, dovedla bych se na ní hypnotizovaně dívat jen díky kouzelným animacím Tomma Moore, protože ve vás vzbouzí chuť každé animované okénko vystřihnout a pověsit si na zeď. Jestliže se Disney úporně tlačí do 3D ve snaze dostat animace nejdál, co kdy byly, zjistíte právě tady, že ten trik je někde úplně jinde – a 3D na to vlastně vůbec nepotřebujete.

Kdo, kde a o čem: Otec, který ztratil svou ženu při porodu druhého dítěte, kluk se psem a jeho mladší sestra, tak trochu otloukánek, co neumí mluvit. Důvody proč se dozvíte na konci a považovala bych za křivárnu prozradit je tady. (Na chlup stejnou konstelaci sourozenců máme doma, i proto mě tenhle film tolik oslovil.) Žijí na starém majáku, kde je čas od času navštěvuje babička, aby se po každé návštěvě chytala za srdce.  Třeba jako když najde svou vnučku v noci na pláži, vyplavenou mořem. To už je poslední kapka k tomu, aby děti vzala zpět do civilizace žít spořádaným životem a zároveň začátek divoké cesty zpátky za tátou. Příběh si vás napevno připne na psí vodítko a už se nepustíte – od tuleňů přes město, skřítky v kanálu a hup zpátky do moře.


Celý film online s českým dabingem třeba tady

Mary a Max

Pecka z černé plastelíny! Že se dostáváme na tenkou hranici mezi tím, co je pro děcka, a co pro dospělé, vyplulo na povrch už na začátku filmu: Osmiletá Mary z Melbourne má oči jako rozťápnuté kaluže, matku, co ráda ochutnává sherry a potom si půjčuje věci v obchodě ("Mami, mami, ona si nepůjčuje, ona krade!" jak pokaždé upozorňuje se zdviženým ukazováčkem Žmur). Taky otce, který tráví většinu času v garáži a vycpává mrtvé ptáky. A žádné kamarády. Jednou, když si to matka zase ostudně vrávorá na poště, vytrhne Mary stránku telefonního seznamu. Napíše dopis na adresu Maxe Horowitze, čtyřicetiletého autisty se závislostí na čokoládě v rohlíku z New Yorku. A překvapivě toho mají společného víc, než se zdá, ačkoliv Max při každém závanu emocí z nové korespondence zpravidla  musí vylézt na stůl a tam se pár minut divoce třepat a slinit. Přes chlast, kleptomanii, agora a homofobii, trable s náboženstvím a sexuální orientací (to vše v dětském dárkovém balení) si troufám tvrdit, že je Mary a Max pro pětileté děcko stravitelný, aspoň Žmur to zahrnuje do svého TOP5 žebříčku nad Želvy Ninja. (A to už je co říct!)



Celý film online s českým dabingem třeba tady

Smolíček

A na závěr se přece jen na skok otočíme do reálného socialismu. Téhle pohádky jsem se z nějakých důvodů bála víc než u Čarodějova učně – a když jsem ji viděla skoro po třiceti letech znova, ten pocit mi tam naskočil úplně stejně (což u většiny tenkrát tak strašně děsivých snímků opravdu nestává často). Mysteriózní jelen, který se učí lidské řeči brumlavým hlasem Vlastimila Brodského, pečuje ve své světničce o prosťáčka Smolíčka. Selanka až do doby, než jsou do chaloupky vpuštěny Jezinky, které vám svým kňouráním brnkají requiem na mozkové centrum bezejmenné hrůzy. A co teprve, když přikovají Smolíčka ke korytu a stáčí jeho slzy, kterými se opíjejí. Naštěstí si režisér před koncem poručí dvojitého turka, prozře a tak si nemusíme ukousat nehty až do masa při scéně, jak bzikavé Jezinky uřezávají Smolíčkovi červené tvářičky a vypichují oči klacíčkem, ale místo toho se servíruje zasloužený happy end (včetně výchovné scény, kdy dostává Smolíček na zadek jelení kýtou. Jau…)



Tipy na další prosím do komentářů. Při letmém pohledu z okna budeme potřebovat tak půlroční zásobu...