Věčný svit poskvrněného Tytyho

Měli jste v dětství oblíbenou hračku? Takovou, jejíž ztráta by vás dovedla k osobnímu bankrotu a s radostí byste hodili přes palubu méně oblíbené členy rodiny, nebo vlastní párový orgán k tomu, abyste ji dostali nazpět?  Já ne. I když o tom přemýšlím ze všech stran, měla jsem vždycky svoji partu hraček. 

Celkem olezlou partu. Šášu se zrzavým afrem, který ze svého ochablého těla neustále trousil další a další žmolky molitanu z tajemných otvorů, jež se mu vytvářely při jakékoliv manipulaci. Dnes se tomu říká nemoc motýlích křídel, tenkrát Šáša zaklepal cvičkama na fatální ztrátu tělního obsahu a nezachránila ho ani vatelínová transfúze. Nejlepší kámoš Šáši byl Mončičák, tradiční indikátor dětství stráveného v 80. letech. Ani Mončičák to neměl v životě lehký, protože náš pes mu ze žárlivosti ke mně užral gumové části končetin. Do díry na dlani jsem mu zastrčila smotek papírku, aby si mohl cucat chybějící palec. S přivřenýma očima tak vypadal jako spokojený kuřák marihuany. Zbytek mé crew dotvářely dvě nakrátko ostříhané barbíny s přeškrtanýma očima a křeslo pro hosta – hračka, kterou jsem střídala podle aktuálního žebříčku oblíbenosti.

Podobně to má nastavený Žmur s medvědem Karlem IV. a Jiřím (z Poděbrad a jestli vás to zajímá, tak fakt ne. Nápad pojmenovávat hračky podle českých králů opravdu nepochází z mé, ani M. hlavy). Zato Čičman má odjakživa (troj)jediného Tytyho, hrdinu dnešního příběhu.

Pojďme si to říct na rovinu hned v úvodu, Tyty není zrovna miláček davu a už vůbec to není nic, co byste si chtěli zanášet do postele. Je to prostě „takovej plyšovej kapesník se zaječí hlavou“, jak už jsem se naučila označovat jej vždycky, když ho Čičman někde zapomene a já ho potom udýchaně sháním. Tytyho kvality budou asi někde jinde, ale to ví jenom Čičman -  a jsem si jistá, že nám to nikdy neprozradí. Tyty s Čičman jí, pije, spí, hraje si a chodí ven a taky podle svého uspěchaného životního stylu vypadá. Tam, kde byl kdysi hebký, je dnes vyžmoulaný na kost. Jedna část obličeje se mu trochu propadla a sesunula, takže Tyty budí dojem, jakoby se rehabilitoval po mrtvici, nebo vám přál něco tuze ošklivého.

Tyty toho má hlavně plný zuby, takže využívá každé příležitosti zmizet. Ideální je to samozřejmě v situacích, kdy má Čičman jít spát a nemůže tak učinit, protože „Tyty není!“ jak nám zoufale hlásí a drží se přitom za hlavu. Tady ale lstivý Tyty doplácí hlavně na to, že je už v takové fázi vyhnusnělosti, že jím ulici opovrhají i čoklové, natož děti ze sociálně slabších rodin. To potom vybíhám s baterkou do města ponořeného v šeru a vracím se s Tytym, kterého před barákem očividně někdo nakopl a další kolemjdoucí si do něj utřel špičku boty od hovna – ale je to Tyty a Čičman ho vítá jako partyzána po válce bez ohledu na kuní smrad, co z něj čpí.

Předminulý týden se při akci vymlácené zuby stala prapodivná věc. Odešli jsme od zubaře – a Čičman pevně svírala svého Tytyho, jak jsem zvyklá rutinně kontrolovat. Přijdeme domů a najednou vidím dva Tyty (jak se skloňuje Tyty proboha? Tytyje?) vedle sebe na posteli. Na takové situace jsem já opatrná, protože když se je naučíte brát úplně v pohodě, taky můžete brzy začít slyšet hlasy, nebo nosit v kapse dozimetr, na hlavě klobouček z vlnitého plechu a všem tvrdit, že Kim odpálil atomovku. Ale Tytyjové byli opravdu dva – ten druhý totiž nevypadá jako po mrtvici, ale má jedno oko větší. Tak nějak výstražně větší. 

Musel se na nás nalepit u zubaře. A záměrně píšu „byli“ v minulém čase, protože Tyty 1. se předevčírem za stejně záhadných okolností ztratil.

Tím vypuklo u Čičman opět období žalu a protestní hladovky, protože se bohužel nestalo, že by byl druhý Tyty náhradník v šupleti, ale stalo se to, že bylo potřeba hlídat prezenci obou rovnocenných Tytyjů. Zkontrolovala jsem Tytyho dvojku a přišlo mi, že mu to větší oko vylézá trochu víc výhružně, než když byli ještě dva. Vyběhla jsem do parku po naší odpolední trase a našla jsem: zapalovač, dětskou rukavici, propisku, která nepíše a Houbiče na zídce před parkem. Věnovala mu zapalovač, protože mi je pořád krade, i když už kouří jen elektronické cigarety. Tak Tytymu se to konečně povedlo. Je v hajzlu. Má svobodu.

Čičmanin žal přiměl M. k tomu, že se překonal a navštívil nejmenovaný nadnárodní řetězec proslulý dětskou prací za pár šupů a smrtelnými pracovními úrazy, kde se k jeho velkému překvapení i po dvou letech prodává stejný prototyp Tytyho. Dost pochybuju, že jde o bestseller. Spíš ležák v regále, co má pětkrát přelepenou cenovku se slevou a pořád ho nikdo nechce. Přesto se o něj M. málem popral s matkou, která mu za to přejela nohy kočárem. Čičman byla nadšená. Její všemocný otec umí generovat plyšové kapesníky na přání. Tyty trojka je hebký, voní a v jeho souměrném obličeji se zrcadlí dobrosrdečná a odevzdaná tupost. Přesně to, co od plyšového zvířátka očekáváte.

A dnes jsem otevřela poštovní schránku a vypadla na mě výzva k vyzvednutí pomazaná blátem. „Dopr…čic“ zakleju si jen jen tak light, protože za mnou stojí děti. A za časopisem Pilot vypadne něco těžkého a nasátého louží, chlastem, nebo psíma chcánkama. „Tyty je tu!“ zakvičí radostně  Čičman a já pohlédnu do zaječího ksichtu s levým koutkem ještě o hodný kus níže. Tváří se jako delikvent, co přijel na víkend z polepšovny.

Ode dneška tedy je tedy potřeba přepočítávat tři přítomné Tytyje. (A mezi námi, chudák Tyty trojka!)

Poznej pět rozdílů: Dvojka a Trojka.
Ten nejhorší z nich je v pračce.