V
neděli jsme naložili Žmura a jeli ho vyvětrat na okysličený
vzduch po pražských parcích, rozuměj aby si skládal zvířátka
z vajglů a dával pozor na holubince, který právě v téhle sezóně
vypadají jako borůvkový krém a Žmur si nikdy neodpustí znovu to
vyzkoušet a opět se zklamat, protože to prostě není rozpuštěná
zmrzlina, ale natrávené bobule bezu. Když to tak píšu, skoro
musím posmrkávat dojetím za své dětství na malém městě, kde
jsme si chodili přepírat skvrny na teplácích do potoka, aby mamka
nevěděla a hnědou krustu na botách jsem mohla odloupávat jen
když jsem šla zkratkou přes oranici. Ale dnes jsem nechtěla psát
jen o hovnech, i když se vám začátek může zdát zavádějící.
Chtěla
jsem psát o tom, že jsme měli namířeno na Petřín a jakmile
Žmurovi v kočáru poklesla hlava na rameno, řekli jsme si, že se
pokusíme dojít co nejdál a v cíli se odměníme delikatesním
obědem. Tenhle výrok se udál někde u Národní a na Malé straně
shodou okolností probíhal francouzský farmářský trh z jediného
vysvětlitelného důvodu: abychom mohli bezmocně polykat naprázdno
nad vůní mušlí a čerstvě upečených baget, na které stálo odhadem čtyřicetihlavé stádo stejně slinících
gurmánů ovšem s daleko větším odhodláním než je to naše.
Nebudu
vás zdržovat všemi zastaveními naší křížové cesty: na
Malostranské byla zahrádka příliš blízko u tramvaje, u Hradu
bylo menu nepřehledné, přes Kulaťák nejezdí výlukou tramvaje a
tak jsme se octli na Břevnově ve výspě civilizace i našich
požadavků: najednou nám stačilo, aby vůbec přišel někdo jako
číšník a přinesl nám něco jako jídlo. A tady už se dostáváme
k hlavní hrdince dnešního příběhu, pizzerii Pepenero, která
jako jediný podnik nesplnila ani jedno.
Pepenero
patří mezi ty podniky, kde se hraje na lidovou italskou atmosféru
za přestřelené ceny a pokud máte pod nápěvem druhého kola
Ramazottiho cédéčka choutky strefovat se do repráků vidličkami
nebo si dokonce vytvořit z domácí bagety špunty do uší a taky si je
tam nacpat, zůstane to až do konce váš problém, nikoliv
obsluhy. Ostatně Ramazottiho kompletní diskografii máte možnost
slyšet minimálně 4x po sobě, protože zrovna tady se nikdo
nepřetrhne, aby se na vás přišel podívat s lístkem a když už
se někdo zjeví, tak ničemu nerozumí. Což by byla samozřejmost v
Neapoli, ale na Břevnově tak trochu komunikační zásek. Nebo záser?
„Prosím
za jak dlouho bude připravená pizza?“ ptám se s odvoláním na
Žmura. Zatím vyrýpává nehtem vosk ze svíčky, ale za
čtvrthodiny bude hotov s vybavením stolu a potom se pustí na bar a do
provozních místností.
Číšník
se nejistě usměje a odvětí „Pizza 5, 10, 15, 20 minut.“ Pravda, nejsem
si jistá, jestli je to opravdu obsluha, nebo turista a řeči se
nevedou o jízdním řádu nejbližší tramvajové zastávky. Ale i
ten nejzazší časový údaj je hraniční, nicméně
akceptovatelný, takže si objednáváme.
Po
nějaké té necelé půlhodince nedostáváme jídlo, ale žízeň,
takže si objednáváme znovu – a rovnou mojito, venku je horko a
dlouho jsme ho neměli. Mysleli jste si stejně jako já, že se
mojito nepeče na bukovém dřevu dalších dvacet minut? Jen
připomínám, že máte stále vlčí hlad a nově i žízeň, takže
vaše animální já se snaží racionálnímu já nějak omluvit
celý ten zasraný podnik, za který budete navíc tučně platit.
„O
to čekání si víc pochutnáme! Ta mozzarela bude zaručeně pravá buvolí! Podívej se na tu uběhanou obsluhu, jak má ten
chlápek s bílou zástěrou a cigárem v koutku vpadlé tváře! S
bílou zástěrou? A není to kuchař? Jaktože kurva hraje karty?!“
Vnitřní
hlas číslo jedna definitivně zabalí obhajobu personálu, když
před vás číšník postaví težce podměrnou
trojdecku. Obsah tohoto nápoje můžete snadno spočítat na prstech
jedné ruky: nějaké ty kostky ledu, dva rozdrbané lístečky máty,
kolečko limetky, které je tak tenké, že se přes něj můžete
dívat jako přes zelené sklíčko, jak se číšníci rekreují na baru. Bílý cukr místo
třtinového a ledová tříšť se tvoří leda tak na vašich
promarněných nadějích.
„Tak
to už kapka za poslední kapkou“, shodujeme se. Rovnou
zkontrolujeme, jestli na stole nezbyly mobily, peněženky nebo
jakékoliv jiné předměty osobní potřeby, které by nás někdy v
budoucnosti mohly kompromitovat a donutit se sem vrátit.
„Promiňte,
ale tohle bohužel není mojito“ stavíme doličnou sklenici s
mátovým ledovým čajem před číšníky na bar. „A co se týče
té první objednávky, ztratili jsme zájem i o tu pizzu, která se
právě v této chvíli peče 55 minut“. Číšník beze slov
pokýve a vesele nám zamává na rozloučenou. To ale nebyla
důstojná tečka za dnešním příběhem, nýbrž ztraceno v
překladu.
Za
pár vteřin za námi totiž vystartuje na ulici vedoucí klubu
rozvalených číšníků, rozhazuje rukama a vyřvává na celou
ulici: A kdo bude plátyt? Stát a plátyt!“ (zde bych ráda
poznamenala, že to byl jediný moment, kdy jsme si mohli vychutnávat lidové italské atmosféry).
Kolemjdoucí
se otáčí, tramvaje cinkají, psi udiveně přestávají močit na
sloupy. Tři pohledy se setkají a v někde v dálce hraje foukací
harmonika...
Nedali
jsme jim ani korunu. Otáčíme se a ačkoliv jsme plni očekávání
kulky do týla, zamíříme přesto jistým krokem do třetí cenové
„U rusa“ naproti ve vedlejší ulici. Zahrádka s dětským
koutkem, koprovka z obědového menu a točená kofola. Proč jsme
sem nešli rovnou?