Tenhle Silvestr bude pro starý

namažeme si chlebíčky zelenožlutým hlenem a přiťukneme si dvojitým panákem dětského Panadolu

Víte co, kdybych měla někdy zase tendence povyšovat se nad tím, že nesnáším nucený pití alkoholu ze zaprášený flašky Curacaa, protože byla jediná, co zbyla v dolním regálu oddělení lihovin, tak mě připomeňte tenhle konec roku. Nebo taky klidně Silvestr 2010, kdy venku lítaly petardy, já  se svíjela v kontrakcích a z vyškublé kanyly v předloktí stříkala krví po zmatených sestřičkách jako v Kill Billovi, protože k tomuhle levelu to letos doufám nedohraju.

Žmur onemocněl stylově na Štědrý den, přitom byl ale ještě natolik společenský grand, že to na sobě nedával kromě skelného pohledu moc znát a vytrvale chodil vykrádat krabici s lineckým horečka nehorečka.

Odpoledne už začal doslova odpadávat, a protože jsme trávili Vánoce v Brně a já neměla po ruce svoji lékárničku se zaručeným neonově růžovým dětským sirupem, tak jsem zaimprovizovala a rozdrtila mu čtvrtku dospěláckého Paralenu. Vysypala se z něj hromada bílého prášku jako po víkendové razii v tanečním klubu. Lajnu jsem nahrnula do lžičky, štědře zalila domácím malinovým sirupem a nalákala důvěřivé jehňátko na bonbón. Spolknul to, ani nemukl. Za dvacet minut Žmur břitce vyskočil z údolí stínů, začal divoce tančit a rozpažovat na „hajdom hajdom tydlidom“, obíhal kolečka kolem obývacího pokoje a objímal překvapené hosty. To jsem šla radši krabičku od léků zkontrolovat a vážně rozmýšlela nad variantou, že si jednu zázračnou taky nadrtím, protože mě po posledních probdělých nocích pořádně nespraví ani vrchovatě třílžičková káva. Žmur rozdal dárky, úsměvy a věnování a poté se svalil za křeslem, zčervenal a zesklovatěl do původního stádia a od té doby vlastně přibylo jen chrchlanců, stupňů na teploměru a odvolaných plánů.

„Luc, my na ty hory dorazíme až v neděli, to už bude určitě dobrej“, kojím se falešnou nadějí, když se Žmur jedno ráno vzchopí a přejíždí vlakem panáčky na kolejích, což je u něj známka pevného zdraví, alespoň toho fyzického. „Tak nic, omlouvám se, ale prostě nedorazíme a shnijeme v Praze“, pokračuju zlomeným hlasem ve stejném telefonátu dnes dopoledne. Prý je tam azuro, plno sněhu a pošlou motivační fotky. Přes bezvýchodnou situaci ve mně pořád hlodá červ nějakého pozitivního vývoje. Přece jsou úplně špatný jen ty věci a zážitky, na který se člověk může potrhat těšením se a potom se z toho vyklube maximálně tak ponorka nad pokerem nebo otrava metylalkoholem. Takže pokud existuje nějaká spravedlnost, mělo by to mělo zafungovat obousměrně, ne? 

Když ji nebudeš dráždit, nebude si tě všímat

Přepis do opičí řeči: když si tě nebude všímat, začni ji dráždit

Výlet do Andaluzie v zimě doporučuji hlavně vyznavačům samoty a westernů, ve kterých není nouze o města duchů. U moře jsme byli většinou jediní ubytovaní v celém resortu a často byla požadována konfirmace ubytování, jestli to opravdu myslíme vážně a nepopletli jsme si měsíce v kalendáři. Recepční docházely do práce často jen kvůli vydání/převzetí klíčů a když jsme se jedné z nich zeptaly na nejrychlejší cestu k pláži, málem se pokřižovala. Pravda, teplota okolo 18 stupňů a silný vítr přeje ke koupání spíš zimním plavcům na Vltavě, ale jsem si jistá, že kdybychom tam potkali někoho ze Skandinávie, už by řádil ve vlnách. I tak jsme byli jako jediní v tričkách a mikinách snadno rozeznatelní od místňáků zahalených do několika vrstev zimního oblečení, kulicha a rukavice nevyjímaje.

A potom byla místa, kde jsme se sami nikdy necítili. Bodeqy a bodequity, patiserie a heliderie, kde ke sklence sherry nikdy nechyběla miska tapas a iberijský jamón; mimochodem sušená prasečí kopýtka visela a voněla od velkých supermerkados po cukrárny a přes zahnívající vizuální dojem a mrtvolné výpotky bych klidně byla ochotna živit se půl roku jen tím prosoleným masem z kýty a čerstvou bagetou. Já, bývalá vegetariánka a fanoušek tofu pomazánek s ředkvičkou! Možná že právě jamón je tou pravou příčinou, proč jsem se vrátila viditelně těhotná až ze Španělska.

O odrzlosti gibraltarských opic toho bylo do internetu vytesáno už dost, snad příliš mnoho na to, abych nepocítila touhu vám napsat pravý opak; že jsou to chlupatí lidičkové, kteří sdílí 97% DNA s lidmi jako je matka Tereza a mým dědečkem, který za války nosil jitrnice partyzánům a děti měl až po svatbě.

Gibraltarský opice jsou bratranci grázlů z Mírova. Bestie, které nechají bez povšimnutí projít hlouček britských výrostků a nechají se v klídku vyfotit aniž by je napadlo třeba jen přerušit kopulaci a zahrozit pěstí do objektivu. Gibraltarský opice z apatie vytrhne mírumilovná zenová bytost (rozuměj já), která prochází okolo bez snahy pořídit si dvacet totožných fotek jejich zlosyních ksichtů a šťourat do nich přitom klackem, aby docílili patřičné pózy. Takže mě právem překvapilo, že se mě najednou houpe za krkem něco o váze a smradu zmoklého foxteriéra a šlachovitou pravačkou zkušeně otevírá zip na batohu, zatímco levačkou vyhazuje na zem nepotřebné věci jako kapesníčky, mapu a pas. 

Naštěstí nejsou zase až tak moc vychcaný, aby pochopili, že se na ten červenej sešitek díky zfalšování jediné fotky můžou dostat do letadla a vést místo mě spokojený život s teplou vodou a splachovacím záchodem místo rozmázlých hoven na skále. To jsou ta zbývající 3% odlišné genetické informace.

Sbohem a šáteček

zamlženej teploměre, první vločky, již bezhlavý Mikuláši s tukovou polevou, topení puštěný na pětku. A kdo si půjčil moje jediný palčáky z kapsy u kočáru a myslí si, že na to kdovíjak vyzrál, tak ta kožešina je pravej polyester za stopade z loňského výprodeje v H&M. Jasně, vypadají fakt teple, ale i za směšné pražské plískanice se rychle promění v kilovou nasáklou houbu na každé ruce a jestli se na něco hodí víc, tak jako bujón do zeleninového vývaru.

Protože jestli vám v příštím týdnu něco napíšu, tak to nebude rozhodně aktualizace letošních omrzlin ani o degustaci spařeného krabicáku na předvánočním trhu.

Přede mnou se lákavě vrší komínky z letních triček, cestovních dokladů a vlhčených kapesníků. Dnes odevzdáme Žmura k babičce, v sobotu povečeříme kebab v Berlíně a v neděli už budeme trhat mandarinky ze stromu a vyškubávat opičí chlupy z pouzdra od foťáku na gibraltarském útesu.

Čerstvý zápisek přímo z cest neslibuji ani nevylučuji, jen doufám, že nebude za příležitosti dvoudenních žaludečních nevolností v pošmourném hotelu U dvou švábů jako v Ho-Či-Minově městě. A kdybych se na to náhodou vykašlala, tak hasta luego přespříští týden!

33

Původně svým narozeninám chtěla věnovat jen krátký retrospektivní výčet svých životních úspěchů, ale po přečtení mně to rozsahem přišlo mnohem vhodnější spíš na twitter (zdatnější vykrádači si to můžou vyhackovat v mých konceptech na bloggeru). A po zážitcích tohoto víkendu si myslím, že právě uplynulé dva dny krizi středního věku charakterizují daleko lépe a do hloubky.

V pátek jsem se vydala s holkama do Báru (mezi holky zahrnuju i Houbu, aby se dějová linie netříštila hned od začátku). Začátečnicky jsem podcenila nutnost rezervace v pátek večer, takže jsme táhli po dalších třech hospodách, než jsme našli zaplivaný volný stolek v klubu s ojebákovanýma barmanama a objednala jsem panáky pro všechny a deci bílého pro sebe.

Tím pádem jsem měla povolené kvóty alkoholu do poloviny vyčerpané, zatímco ostatní byli zhruba na 10% své kapacity. Houba na půl procentu běžné konzumace. To mi přišlo vyloženě sprosté, taky jsem mu to řekla a ještě si díky tomu uvědomila, že jsou to už třetí narozeniny v řadě, kdy jsem buď těhotná nebo kojím. Odpřisáhla jsem si tedy za svědectví všech přítomných, že příští narozeniny oslavím jako dospělý člověk a pokud by mě snad přistihli, jak se zastřeným pohledem vyprávím bláboly, že děti první měsíce svého života prospí a Žmuřík si nemá s kým hrát, tak spoléhám na jejich přátelskou herdu do vaječníků a zavčas vyhledám kastrační komisi.

Dostala jsem strašné množství sladkostí a sladkých parfémů (takže jako sekundární výstupy tento týden očekávám kandidózu a pár kilo navíc), slevové poukázky, těhotenský olej, skleněnku, omáčky na suši, brože a skládací tašku ve tvaru jahody, ze které se dá udělat pod tričkem špičaté prso Madonny z 80.let. Vymetli jsme strašné pajzy s nesplachovacíma záchodama a bylo fajn vidět se v původní sestavě, i když jsme se rozstěhovali po celém městě. Za cenu té oběti, že musím být o rok starší a střízlivá zrovna já.

V sobotu jsme odjeli s Milým a Pižmurem do Brd, protože mě osvítil záblesk, že jsme dlouho nenocovali mimo Prahu. Vybavila jsem si dávný zážitek z vojenského prostoru, kde jsme se nejdřív dramaticky vrhali do příkopu před každým místním houbařem, potom se otrkali a nakonec nás se zabahněnou hrudí ze zákopů odchytla a vyhostila lesní stráž (jen díky tomu, že jsme kouřili špeka na kopci, ze kterého nás bylo vidět z širého okolí. Ale ten výhled!)

Objevila jsem tak hotel Bouchalka s Kolibou, útulnou náruč na výspě vojenského újezdu, v srdci panenských hvozdů s nedalekým partyzánským úkrytem a domácí stravou.

Ukázalo se, že internetové stránky toho podniku psal realitou zklamaný autor fantasy, nebo jsem je nečetla dostatečně pozorně. Rozhodně teda do fotogalerie zapomněli vyfotit pohled z ložnice na parkoviště kamiónů, protože hvozdy a výspa leží pár desítek metrů od dálnice na Plzeň a v Kolibě dostanete halušky tak maximálně z čínských blikátek na stropě. Jídeláku vévodí kuřecí steak s broskví, ale ani tuhle gastronomickou sebevraždu bohužel nemůžu považovat za nejhorší zážitek výletu do přírody.

První, co vás udeří při příjezdu na Bouchalku přes všechny smysly, je pach jímky, pštrosi za plotem a zmíněné centrální parkoviště kamiónů. Protože Žmur spal, měli jsme čas navzájem se v autě přesvědčovat, že bude vhodnější vrátit se po krátké procházce do Prahy. Nakonec jsme podnikli dvě paralelní obhlídky objektu. „V restauraci mají ubrusy z plastu a umělý kytky, je tam pár osmahlejch týpků z východu, co hrajou automaty a po personálu žádná stopa“, hlásil Milý.

Potom jsem podnikla opatrný výpad zadním vchodem. Za kouřovou clonou a zežloutlými závěsy se protahovala kočka se zanícenýma očima, řidiči kamionů mě počastovali zkušeným prasáckým pohledem a servírka vrávorala na klíně týpkovi v montérkách, který se na mě povzbudivě usmál svým dvouzubým hnědým chrupem, asi aby mi dodal odvahy. Že jde o servírku jsem usuzovala jen podle flekaté kanýrkové zástěry na minisukni. Za běžných okolností bych zalhala, že potřebuju na záchod a potom utekla okénkem, ale symbióza kamioňáka a prostitutky ve výsluze jako ráčka poustevníčka se sasankou mě tak fascinovala, že jsem zůstala stát a vyslovila přání potvrdit zde svou rezervaci ubytování. Servírka mě odmávla cigaretou směrem k recepci někde v oparu za barem, kde seděla asi z pracovních důvodů ospalá babička ve vytahaných elasťácích a reklamním tričku. Protože zodpovězte si sami, obstála by na tomto bohem zapomenutém místě dvacetiletá kyprá absolventka střední hotelové?

Milého překvapilo, že jsem se vrátila s orezlým klíčem a ručníky, ale bez větších protestů vyndal klíčky ze zapalování a šli jsme se ubytovat. Kamrlík smrděl po benzínu, sexu a varně pervitinu, Žmur kvitoval televizi a dalo docela práci odtrhat mu prstík po prstíku z ovladače a vyšoupnout ho ven. Les byl v pohodě až na to, že je partyzánský úkryt zabetonovaný, zpěv ptáků přebíjí monotónní hučení dálnice a na zpáteční cestě k penziónu z mlází vylezl kamioňák dvojzubec s dámskou společností. A nebyla to servírka!

Po vycházce jsme z mravnostně-výchovných důvodů zavrhli restauraci u parkoviště a vzali Žmura na večeři do přilehlé Koliby. Chytli jsme poslední stůl, přetlak místních vysvětlovala velká cedule „Dnes živá hudba!“ Utéct nebylo kam a tak nás čekalo pokračování Fontány pre Zuzanu II. Na plac nastoupil bodrý chlápek s klávesami a zpěvačkou zhruba o polovině své výšky i váhy a začala vykrádačka světových i domácích interpretů. Že se nemůžu opít mě zamrzelo daleko víc než v pátek. A jak jsme správně uhodli, za půl hodiny byl parket plný a za hodinu už úchyl v džínové košili vytahoval své taneční partnerce rolák do podpaží a pleskal ji po stehnech při každém zakvílení kláves. Za hodinu a čtvrt jsme se ještě rádi odebrali do našeho hnízdečka lásky. Bohužel genius loci zapůsobil i na Žmura, takže se ve spánku neklidně převaloval a hýkal. Co si pamatuju, usnula jsem až nad ránem a vzápětí mě vzbudila šťamrání ukazováčku pod oční víčka. „Haló! Mámo! Táto!“

Malý blondýn s velkou botou

Případ podivuhodně nadměrné obuvi vyřešen!

To si tak sedíme s F. na lavičce a popíjíme svařák. Žmur poskakuje v dohledu a právě uprostřed naší napínavé debaty, do kterého doupěte neřesti se půjdeme ulít, až ho odevzdáme otci, se vrací bez boty a brousí asfalt ponožkou.

„Kde máš botu, Žmure?“ „Tam“, ukazuje pár metrů do křoví. Botu nazuji a pokračujeme v dohadech, zda je pro naše účely vhodnější hašišová nora nebo pánský strip bar, když se F. letmo otočí a ohlásí „hele, on ji zase nemá!“. 

To už při opětovném nazouvání Žmura zatím v duchu nespravedlivě obviňuji, že se přiučil další z nekalých hackerských útoků na moji trpělivost, podobně jako s házením použitých fuseklí do separačního koše na plasty, když ztratí botu znovu a demonstrativně jen pár kroků před námi. 

„To už je nějaký divný“, zadumám se. Takové výstřední chování by člověk čekal od plážové obuvi, ale ne kožených kotníkových botek, o kterých navíc víte, že získaly tento nepříjemný zlozvyk právě dnes odpoledne. Má levou na levé, pravou na pravé? Má. Nejsou nějaké velké? Ano, Žmur se sice může chlubit už v raném věku chodidlem předškoláka z basketbalové rodiny, ale tak velké? 

Detailně rekognoskuji botu, číslování sice nenacházím, zato mě do očí udeří rozmazaný nápis VERUNKA napsaný na pásce uvnitř růžovou fixkou. Nápis už je patřičně rozpitý a odrbaný, takže to může být taky klidně BARUNKA, ale rozhodně tam nestojí ŽMUR a rozhodně mu nečmárám do bot nekvalitníma růžovýma lihovkama!

Po krátké úvaze, kde Žmur k novým botám přišel, jsem dospěla k podezřelé dětské herně na kraji Vinohrad. „Třeba to bylo tak, že nějaká cizí nezodpovědná matka ukradla boty chudáku Žmurovi“, utěšuje mě F., ale planě. Můžete totiž odejít v relativním klidu a pohodlí ve větších botách, ale neuniknete z místa činu v botách o tři čísla menších. Nemýlila jsem se.

Na recepci měla zrovna službu důchodkyně, která si v dětském centru zřejmě odpykává svůj karmický trest, protože nenávidí všechny hlučné děti a dostává se do nezvladatelných stavů třesu, jakmile hračky nejsou na svém místě. Pokud by stařena naspořila z penzijního připojištění na svůj vlastní podnik, seděli by tam nevychovaní spratci přivázaní k židličkám provázkem a na hračky vyrovnané podle pravítka by se jenom dívaly. Tahle bývalá esesačka na výslužbě přede mnou právě vyslýchala matku podezřelou z nezaplacení chybějící částky za kurzovné. "Tak kdo mi to teda nezaplatil, když ne vy? Jméno a příjmení? Nahlaste vaše jméno!“ Nervózně poklepává těžítkem do stolu.

Když jsem přišla na řadu, byla už tedy tak akorát přednasraná a stačilo ji dorazit větou: „Víte mě se stala taková nemilá věc...zřejmě jsme si s někým vyměnili boty...“

„Boty? Boty! To bych řekla, že tady někomu chyběly boty!!!“ Těžítko se chystalo opsat trajektorii k mému čelu. „Tak abyste věděla. Ta holčička z toho utrpěla šok. Plakala, museli jsme ji tady všichni utěšovat a půjčit jí na cestu domů papučky!“

Připadala jsem si, jako bych vlastní roztržitostí zaměnila a unesla podobné blonďaté dítě, jen o pár měsíců starší, a ne pár podělaných bot. Lstivá důchodkyně navíc otevírá svou vrásčitou dlaň a tváří se, že situace vyžaduje odškodné nebo alespoň proviant a tak jsem jen zamumlala něco o bonbónech pro holčičku příště, v šatně si vybrala další podobné botky a vypadla s přesvědčením, že se vidíme naposled. Pokud jsem totiž v rozčilení opět zvolila jinou velikost, situace je řešitelná snad jen za pomocí kapsle kyanidu, kterou před ní osobně rozkousnu...

Tajný a hajný

Pravdou je, že můj přístup ke kultuře za poslední rok zaznamenal poměrně přelomový a pro mnohé nechutný vývoj, proč si to nepřiznat. Něco jako když se z vegetariánky stane bulimistická čtvrttunová Američanka s kožní mykózou v každém ze svých mnoha laloků a ňader. Otázka už zkrátka nezačíná „na co?“, ale „mám hlídání“? 

Díky tomuto neortodoxnímu přístupu mě přestane číst nejeden vyznavač artových indočínských filmů a HIV pozitivních tanečních skupin z Nigérie, ale nebudu si darmo zvracet do vlastních bot. Na koncerty Justina Biebera je to pro mě pořád ještě dlouhá a trnitá cesta, i když už jsem si sem tam naběhla, jako naposled na Hrdém Budžesovi (i přes Báru Hrzánovou a poměrně sexy recenzi je to kus urputně se usmívající trapárny, která by si zasloužila sestříhat do maximálně 15 minut hutnějších pasáží)

Co bych se třeba před pár lety nenadála, je zjištění, že ze stažené bondovky uvidím více než úvodní song a potom až závěrečné titulky, než si půjdu rozespale vyčistit zuby. A že půjde Psice do multiplexu na Skyfall?! Odolá nevyrvat mlaskajícímu divákovi před ní kyblík s popcornem a nevysypat mu ho za tričko?

Navzdory  mé virtuální přípravě a uklidňujícím článkům, jak jsou na tom multiplexy špatně s návštěvností, vás mohu ujistit, že týden po premiéře budete obklopeni plným sálem lidí a že si sebou hodně z nich vezme o dost hlasitější sváču než relativně neškodní drtiči popcornu. Uprostřed je sice nejlepší výhled, ale je potřeba se smířit s nutným zlem, že potřebu vykonáte až po filmu nebo pod sedadlo, nehledě na chmurné vyhlídky v případě požáru.  Ty dvě a půl hodiny filmu úměrně svému věku bez záchodu vydržím v pohodě, ale pokud k tomu přičtu 40 minut debilních reklam, už se dostávám k zamyšlení, jak tady kurva může stát  lístek skoro dvě kila, když by se dal film s tučným ziskem zasponzorovat jen z kapes inzerentů?  

A teď dost škarohlídství: úvodní animace: dostala mě, exteriéry a kamera:  skvělé (plavba na ostrov duchů Hashima se mi vizuálně vryla do mozku asi úplně nejvíc),  příběh: nejenže nějaký byl (tady vidíte, že má očekávání nebyla vysoká), ale od začátku šlapal tak dynamicky, že jsem byla ochotna zapomenout i na to, že Daniel Craig vypadá jako Ukrajinec s odstátýma ušima  a měla jsem za něj zpocené dlaně. Ale mě se ve filmech stejně většinou líbí víc holky. A Bérénice Marlohe byla bez make-upu a s monoklem daleko krásnější než v šanghajském casinu.

Necelé dvě hodiny jsem tedy kamínek po kamínku stavěla svůj nový pohled na bondovky, když přišel závěr, po kterém museli lítostí a vzteky ublinkávat do kyblíků i popcornáři: Bond se vrací na skotskou vysočinu do svého rodné chaloupky (lépe řečeno gotického velkopanství, původem zřejmě filmařská stavba vzniklá defaultně pro natáčení horrorů), aby spolu s M. očekával nápor asi stovky ozbrojených mužů jen s kulovnicí po svém otci a za pomoci vousatého hajného na vejminku.

Dobře, nemusíte mi vysvětlovat, že u Bonda se má snít, ale hajný prostě patří do krkonošských pohádek nebo německého porna. Nezachránila to ani transformace Miss Moneypenny ze špatné ostřelovačky na kvalitní sekretářku, ale jen díky těm prvním dvěma třetinám skvostného filmu lístky na další bondovku? With pleasure!

The Prostitutes

co má společného hudební skupina a můj hlas?

O čem to dnes rozhodně nebude? Třeba o tom, že Psici objevil skaut prozatím neznámé hudební skupiny s velkým potenciálem a nalinkuje vám teď odkaz na myspace a nový singl.

Minulý týden jsem ztratila oko, tento hlas. Jasně, vím, že pro větší popularitu tohoto blogu by mi prospělo napsat spíš o ztracených kalhotkách. Ale spodní prádlo mi na sobotním koncertě Prostitutes v Akropoli drželo neochvějně na svém místě. Tak dobře zase nehráli. Ale jinak to byla příjemná oddychovka, o to lepší, že mi zesvětlila moje dny slaměného vdovství a že mi druhej den nebylo blbě, protože z decky bílýho homeopaticky naředěného v litru sodovky to prostě snad ani není technicky možný.

Ačkoliv přiznávám, že zrovna k tomuto postu by snad nebylo ani došlo, kdybych se předtím trochu nerozpáradila pár likérovými pralinkami. A pokud bych poslední z nich nedala somrujícímu Žmurovi, mohla bych teď chraplavě začínat potřinácté začátek perníkové chaloupky a stejně by jen běhal dokolečka a strefoval se mi do čela míčkem. Alkohol, to je věrný přítel osamělých žen a nespavých dětí.

Ale zpátky k sobotě. Ještě jsem vám nenapsala, že jsem byla kromě vyhazovačů asi nejvyšší účastník celého koncertu. Možná k tomu přispěly nové boty na klínku a možná jsem se jen ocitla na privátní party lidí s poruchou růstového hormonu, to už se nikdo nedoví. Měla jsem sice super výhled, zato letmé shlédnutí dolů na cizí temena a lupy na ramenou rychle omrzí. Po posledním přídavku kdosi ze zlomyslnějších zakrslíků zasprejoval nějakým svinstvem chodbu před východem, takže jsme vycházeli solidárně se dusící a kašlající (má drahá laryngitido, že bychom se seznámily právě tam?)

A jsme u vstupní otázky: ano mám hlas jako dvougenerační pouliční štětka, co prodává na vedlejšák kradené parfémy a klidně by mě to i bavilo mít sexy hlas, kdybych u toho neměla pocit, že jsem právě spolkla struhadlo na česnek a balení žiletek. Doporučuji vám s touto indispozicí navštívit lékárnu, kde před vás personál slibně rozestaví deset barevných krabiček s okamžitým efektem, příchutí marocké máty a karibského melounu. Dodejte zmínku o těhotenství a devět z nich okamžitě odnese. Zbydou před vámi pastilky Vincentka a pokud se budete zajímat v čem jsou tak jiné, že na vás zbyly, tak se dozvíte něco o minerální soli, mastku a sorbitolu. Pokud tedy příští týden ztratím nějaký další smysl nebo končetinu, musím doufat, že to půjde zaléčit čajem. A gumovými medvídky. 

Jednooký pátek

Už je to tak, že s věkem pomalu ztrácím a rozmělňuji svou tělesnou integritu. Ale dnes nebudu vážnost situace snižovat nějakým tím chomáčkem vlasů v odtoku nebo krémem proti vráskám 60+ (trochu jsem to přehnala s prevencí a ve 20 se začala ošetřovat kosmetikou pro čtyřicátnice, dnes si kosmetiku vybírám ve sníženém regálu někde mezi gelem na povislé nebo už žádné kontury, bělidlem stařeckých skvrn a lepidlem na protézy). 

Dnešní ráno můžeme nazvat mezi tělesnými ztrátami jako velkou říjnovou revoluci. Probudila jsem se totiž bez pravého oka.

Můžete polemizovat, kam jsem ve spánku odešla a co jsem tam dělala. Můžete mě obvinit, že jsem si ho v noci vydloubla lžičkou a uvařila natvrdo. Můžete mě nazývat Kyklopem nebo Žižkou a pořád to bude blíž skutečnosti než nazývat "oko" tu  úzkou stěrbinku mezi rudě nateklým horním víčkem a koutkem. 

Můj společenský víkendový život je v troskách, i když jsem ještě nezažila tak nepřekonatelnou touhu se se mnou potkat, jako po pár ranních omluvných telefonátech. Jestliže se dá jebák zapudrovat a syfilitický vřed zastrčit pod bokové kalhotky, tak chybějící oko prostě nedomalujete ani make-upem filmových hvězd. Jistě, dá se vystřihnout pirátská páska z ponožky. Ale myslím, že tento víkend radši zůstanu doma, odulá a zapšklá.

Školní jídelna

Abyste pochopili podmínky, za kterých vám píšu, právě pobývám se Žmurem na pár dnů v rodném Městě. Můžete si ho představit třeba jako pár doškových chalup, kostel a discoklub, před kterým bývá o víkendech fest nablito. Když je slunečno, připadám si tu jako zpátky v Asii, protože počet vietnamských krámků prudce převyšuje pár otlučených cedulí před masnou a pekárnou.

Naši zastávají k domácímu připojení k internetu podobný postoj nepotřebnosti až otevřeného nepřátelství jako já k facebooku, takže když potřebuju pracovat, koupím si ve stánku naproti double presso a odcházím tak činit do veřejné knihovny. Pokud by vám dnešní text připadal nesouvislý, můžu se obhájit přítomností slečny s nápisem REBEL přes trojitá prsa ve vedlejší PC kóji, která si čtený text z internetu šeptem slabikuje a přitom počítá na prstech jedné ruky základní matematické příklady. Z repráků tu valí soundtrack Sanitky a vy máte hlídání přesně na hoďku a půl, nevysrali byste se na měsíční review s včerejším datem rovnou? Na blog jsem taky dlouho nepsala. 

Po mámě jsem asi podědila postoj k vaření a lítost nad ztraceným časem u sporáku, protože pokud už má neodkladnou potřebu rachotit s hrnci, bývají z toho kolínka s hovězím pro našeho psa. Přes týden chodí do školní jídelny. Ta radost, když opatřila lístky i pro mě a Žmura! Pro mě je návrat do jídelny jako vlak do dětství. Stejně jako byste se rádi podívali na svoji základku, ale je vám trapné se tam pod nějakou uvěřitelnou záminkou propašovat a to vás ještě horším případě můžou vyvést jako dealera nebo úchylu. 

Já však můžu se svým lístkem do krajin mého dětství naprosto legálně. Ne že bych jídelnu navštěvovala nějak pravidelně. Na prvním stupni jsem ještě neuměla plynně lhát a tak jsem od našich vybírala peníze na lístky, které jsem každý den odtrhávala a vyhazovala a upřímně se děsila okamžiku, kdy se na to přijde. Nepřišlo. Na druhém stupni už byly moje špatné povahové rysy téměř doformovány a tak jsem od našich inkasovala a bez zbytečného praní peněz v jídelně jsem je investovala přímo do objektů mého zájmu (mončičáci, gumové bonbóny, digitálky s neonovým páskem, sádlo na ztloustnutí a růst prsou) 

Co zůstalo úplně stejné je budova, umývárny a těžký odér vařené kapusty, který si odnesete ve vlasech i oblečení. Z várnic na vězeňský čaj dnešní smradi stáčí Tang a z jídelního lístku zmizela univerzální hnědá omáčka a přibyly saláty. Co mě překvapilo úplně nejvíc – opravdu dobře tam vaří. Natolik, že jsem dojedla polévku po mámě a užírala za Žmurových velkých nesouhlasů jeho dezert, když do jídelny vtrhly dvě třídy školáků.  Vizuálně to vypadalo jako anektace Bosny a z šílené vřavy se ozývaly táhlé hlasy učitelek jako plovoucích obětí kolem Titanicu: „Umyjte si ruce“, „Jsi šílený? Proč si cpeš to maso do uší?“, „Nešlapejte po Jarouškovi!“

Potom začli krakeni hodovat a hodnotit kvalitu dnešního menu: „Tenhle kus masa vypadá jak tvůj potracenej fotr kreténe!“ „Fuj, to žrát nebudu.“ „Kde je úča? Dej si to do ubrousku pod tričko a hoď to do hajzlu i za mě“ „Pani učitelko, já potřebuju strašně moc na malou!“ A mě došlo, že asi nevaří o moc jinak. Že se člověk k tomu jídlu prostě musí léty prožrat.

Léto v řiti, do jara daleko

Barevné listí, zvířátka z kaštanů, pečená jablka a svařák se skořicí? Já nevím.

Podzim jsem nenáviděla minimálně od školní docházky a to jen díky tomu, že dál už mi nesahá plnohodnotná paměť, ale jen útržky, co vám vykládají druhý den po probuzení a nejste schopni objektivně oddělit zrno od plev. On už samotný fakt, že se narodíte v listopadu nenabízí žádné polonahé párty v písku a invence kde slavit, končí u doma, v zadýchaném klubu nebo v hospodě, kde topí. Na moje narozeniny prší pokaždé, výjimkou jsou ročníky, kdy začnou holomrazy dřív nebo díky husté mlze polovina gratulantů netrefí do smluveného podniku nebo se rovnou vykašlou vůbec opustit gauč. 

Optimální počasí na funus. Ono by se to dobře vyjímalo i na parte, když zrovna u toho vašeho zastavuje víc babek než před letákem Lidlu vedle a šeptají si, „od listopadu k listopadu, jak si to šikovně uměla načasovat a i ty věnce pěkný, dušičkový, bude mít teď v akci...“

Pardon, s podzimem na mě každoročně zavane vždy takový zahnilý dech cynismu a mravního pádu. Dnes se dá i přesně určit, odkud ten dech vane – Žmura včera na farmářském trhu spolu s Trudi podaroval štědrý prodejce po dietním párku během každého kolečka, které jsme kolem stánku absolvovali. Zalijte to doma malinovým sirupem, zajezte medovou krupičnou kaší a připravte se ke startu. Budiž Žmurovým štěstím, že při druhém kolečku kolem stánku už spal. Dnes se u každého zasyčení střevních plynů bojíme škrtnout sirkou nad sporákem.

Do pozitivní části dnešní bilance právem patří prostě neuvěřitelná bánica z prvorepublikové kavárny Slavia (neplést si se Slavií naproti divadlu, tahle je ve Vršovicích a mají tam ostatně skvostné úplně všechno) a začátek topné sezóny (zpátky do triček!). 

Jen tedy váhám, kam zapsat utonutí pavouka s tlustýma nohama o průměru padesátikoruny. V mé sklenici s vodou, ze které popíjím v noci, podotýkám bez předchozího rozsvícení lampičky a vizuální kontroly obsahu. Můžu o něm psát rovnou jako o zrůdě a to jsem ho viděla už jen jako utopence a ne jak mi zaživa poskakuje těma chlupatýma nohama po obličeji. Dobrá zpráva, že už se u nás neukáže. Špatná – kolika jeho kamarádům a příbuzným teď blikají žíznivé oči pod skříní a za topením?

Víkend nezávislosti. Halucinace, čůzy a pach mrtvého myslivce

Co se stává krátce po otěhotnění?

Gábina slaví narozeniny, před oblíbeným barem vyvěsí ceduli s happy hours na kapitána Morgana a Žmur odjíždí na víkend do Brna

Anebo taky "přilej dvě deci sebelítostivých slz a okořeň špetkou pesimismu". V těhotenství se Žmurem jsem měla 8 měsíců podezření, že do rozpustných multivitamínů se na konci výrobní linky přisypávají deriváty tvrdých drog a ani mě nenapadlo jít to někam hlásit. Dobře, ten devátý měsíc jsem začala být přinasraná, ale jenom z důvodu, že každým dalším dnem sílil pocit hraničící s jistotou. Totiž že obsahuji muže, který se nechce narodit a je mi souzeno vláčet ho do nižšího stupně základní školy.

Aféra s distribucí drog prostřednictvím těhotenských vitamínů podle všech indicií praskla, protože kýžené pocity se nedostavují. Můžu si to představovat jak chci, ale pořád je to marná snaha o vsugerování orgasmu. Svět prostě není utkán z tančících marshmallownů na obláčku z cukrové vaty a já nejsem Mahéšvaránanda. Doufejme, že jde o přechodný stav, než se mozek nasytí dostatečným množstvím hcg, chvíli uvidím svět rozmazaně a sluníčkově a pak se vypne jako po frťanu ze stánku.

V pátek jsem sbalila Žmurovi baťůžek a zvesela mu zamávala na cestu do Brna. Víkend úplně pro sebe, proti tomu je alko konzumace v objemu dvě deci vína a půlka rybízového frisca za celý víkend jenom takovým malým melanomkem na kráse.

Oslavy víkendu nezávislosti jsem začala v pátek večer uznávám trapně a to vysedáváním nad Powerpointem do 1 do rána. Aspoň vidíte, jak jsem otevřená a že nepíšu jen o věcech, které by vás mohly zajímat.

Taky můžu na požádání znudit popisem přípravy půlnoční svačinky a že jsem si konečně vyčistila monitor, který už byl zadělaný jako čelní nárazník kamionu. Ale zkraťme to a shrňme. Někdo tu prezentaci udělat musel a pokud si myslíte, že Žmur, jehož počítačová gramotnost začíná od domněnky, že je myš druh autíčka na provázku a končí u kliku na stopadesáté replay po skončení Krtka, šeredně se mýlíte.

V sobotu jsem křepce vyskočila po půl 7 z postele a zmateně jsem začala pobíhat po pokoji v halucinacích, že je potřeba vytáhnout Žmura z postele, otevřít jogurt a vyměnit plínu. Pocit blaha, který mě zaplavil po objevení prázdného bytu se dá srovnat snad jen se sekundární reakcí, že si v takovém případě ani nemusím hrát na správňačku. Vrátila jsem jogurt zpátky do lednice, kam patří a vyvalila se s časopisem, kávou a čokoládou zpátky do peřin.

Z těch mě vyhnalo až prozření, kolik je hodin a že mám za 42 minut sraz na nádraží. Na výletu do Solvayových dolů jsme neodhadli jen kalorickou náročnost (plány najíme se na až místě versus realita - z jídel tam prodávají jen žvýkačky). Celodenní pochod jsme zakončili opulentní hostinou v Srbsku, kde jsme začínali. Tady už pološílení hlady vystřídáme ještě tři místa, než jsme schopní si odhlasovat, že tu skutečně budou jíst všichni, protože „když už jsme celý den nejedli, tak to teď prostě musí stát za to ve všech ohledech“. Na to konto se Gábina ve druhé zahrádce po objednávce pití omluvila, že se tady s lítostí nemůže stravovat, protože cítí slabý závan hnijící zvěřiny a Houba málem omdlel.

Nápadné teda bylo, když to Gábině smrdělo po pár týdnů mrtvém tetřevovi i ve třetí zahrádce, ale to už všichni zaujali obranné pozice s příborem. Záhada se vyřešila až ve vlaku. Jak jinak než poté, co kupé smrdělo po vykuchaném kolouškovi. Hnědáka měla rozmázlého od špičky až k patě tenisky právě Gabča.

Po návratu jsme rozhodili piknik deku na Vyšehradě a kochali se Pyrofestem, najedení a voňaví. Super zážitek, pokud si ho zrovna nevychutnáte pár metrů od lavičky, kde sedí Maruš a Jaruš s hlasy o dosahu lodních sirén a nemoderují akci postřehy „Marůůůš, toč to! No čum na to, tenhle vypadá jako medúza! Jaká čůza Jaruš!?“ Proč se na pro majitelky hlasu od jisté frekvence a navíc po truchlivých výsledcích IQ testu nevydávají povolenky na mluvení???

2012: Konec májského a menstruačního kalendáře

Nebudu vám lhát do kapes. Vždycky jsme chovali domácí zvířata ve dvojicích, aby netrpěla depresemi. Okamžik, kdy se budeme dívat na Žmuříka osaměle posunujícího mašinky po kolejích a naše pohledy se setkají nad otázkou „a nepořídíme mu, chudáčkovi, kamaráda?“ dřív nebo později prostě musel přijít. Otázkou správných časových odhadů se budeme zabývat v dalším odstavci.

Práce pro rodinu, to je něco, od čeho já nedávám ruce pryč a žádná hodina pro mě není moc pozdě ani brzy. Co ale není moc fér, když vás z legrace napadne udělat si po prvním měsíci těhotenský test a on je pozitivní. Zvlášť když vám gynekoložka před pár lety s distingovaným úsměvem pogratuluje, že jste sterilní jako chirurgická rukavice a chvíli se přetahujete o propisku, se kterou touží vyplnit poukázku do centra asistované reprodukce.

Ne že bych byla fanouškem nevyužitých time slotů, ale vážně jsem se těšila na pár těch retro měsíců nechráněného sexu. A aspoň s minimem avizované neplodnosti klidně i let, zatímco by Žmur odrostl a musel chodit na cigáro kolem bloku s kočárkem.

Docela mě fascinuje, jak si člověk z reality subjektivně vybírá, co vidí a cítí. Bylo to ještě určitě včera, co jsem na ulicích potkávala samé spokojené těhotné matky s kočárky a skotačící sourozence v prvním spadaném listí. Proč se od dnešního rána kolem mě vláčí jen samé vyhořelé ženské s tikem v zaníceném oku a pohledem upřeným do prázdna, zatím co se jejich děti škrtí nebo zahazují slabší kusy do separačních kontejnerů?

Protože se už nikdy, nikdy nevyspíme. Definici ticha si budeme hledat na wikipedii a pouštět si ho do sluchátek na youtube (ne že bych si právě tento pojem vybavovala do konkrétnějších detailů už teď). Část domácí produkce výměšků se další dva roky nebude nacházet v útrobách WC, jak to chodívá ve vyspělejších zemích, ale v koši na plíny. Na světě neexistují nekompatibilní zařízení a problémy, ale pouze situace a okolnosti. A nové výzvy!

Velká balíková sabotáž

Jen balík (a já) by využíval služby České pošty

O České poště jsem se už rozepisovala, vzpomínám, že to nějak souviselo buď se sčítáním lidu nebo s historkou, jak pošťačka nechala můj balíček ležet před domem a odešla (neležel tam osamocen dlouho, ale má smysl to vůbec dodávat?)

Aspoň vidíte, jaká výhoda je mít zrušený účet na bloguje.cz a xml archív, kterým si můžete leda tak utírat virtuální zadek nebo si ho vystavit na plochu. Můžu psát o České poště znovu a přitom poprvé!

Možná jste zaznamenali kampaň „Jen balík by platil víc než musí“ a „Velká balíková revoluce“. Nejdřív pro pořádek. Vy mě nevidíte, ale fakt nejsem důchodce ani teenager, co si vymáčkne jebáka za každou úspěšně odeslanou stížnost na chybu v systému. Je mi sympatické, že se Česká pošta snaží. Je také nejvyšší čas, aby se Česká pošta začala snažit aspoň symbolicky. Ale stejně jako u Českých drah je ten poklus za kvapně utíkajícím zákazníkem dost klopýtavý a víc než rozhihňaný balík na interaktivních stránkách připomíná úchyláka z noční můry, který vás nahání po výtahu tak dlouho, až vám hrůzou ztuhnou kolena a probudíte se v tom lepším případě v kaluži vlastního potu.

Objednala jsem si konečně(!) nový telefon, který mi měl být doručen pomocí služby „Balík do ruky“. V ideálním světě by mě doručovatel zavolal a zásilku předal osobně – kamkoliv a kdekoliv. V předvečer inkriminovaného dne D mi pípla smska, že bude během zítřku moje zásilka doručena. No ne! Je sice pěkné, že si na mě pošta vzpomene, ale vzhledem k tomu, že balík garantují dovézt následující den, je to bez určení aspoň přibližného času informace průhledná a předvídatelná jako „dnes má svátek Bohuslav, zítra Norbert.“ Zatím nepyskuji a udržuji se v naději, že to je jen taková nezávazná konverzace, která mě má zabavit než začnou padat konkrétní termíny a místa doručení.

Tak tedy ve středu dopoledne ztlumím rádio a očekávám, že právě dnes si poprvé svůj balíček převezmu bez výzvy ve schránce a mohu si dělat i naděje, že mi jej urostlý mladík se svalnatými lýtky poklusem doručí až do 4.patra, bez nahlas utrousených poznámek na operaci kyčelního kloubu a moje mladé nohy. Když se do 10 nic neděje, odcházíme do parku a radši nespoléhám na své instinkty, že se na mě zase vyserou, ale na svůj mobil, na který by přece někdo měl volat.

Když se vracíme poobědvat, nevolá nikdo, zato vidím o pár domů dál přistavenou poštovní dodávku. 

„Dobrý den, nemáte tam náhodou balík na jméno Psice Zaseokradenáoiluze?“ „

Jó, počkejte, takovýho někoho jsem tam měl“. Prohrabuje se v dodávce. „No to máte teda štěstí, že jste mě doběhla“. Rýpe nehtem do pásky balíku a považuje ho pravačkou. „Vod Vodafone, tak to bude asi nějakej telefon, có?“ 

Doufám, že součástí služby není tipovací soutěž na obsah zásilky a v případě neúspěchu si ho můžu vyzvednout...jak jinak než na přepážce vaší nejbližší pošty.

„A neměl jste vy náhodou volat?“ vracím protiútok. „Jó, to já sem zvonil, mladá pani. A sousedka říkala, že nejste doma, tak to vono by to bylo stejně zbytečný.“ A může se mě potom někdo divit, že přehnaně heroizuji messangery a můžu se počůrat nadšením při každém úplně standardním doručení přes PPL?

Zastřihovač ovcí

Pomsta z Taiwanu

Jsou věci, ke kterým máte neutrální postoj až do chvíle, kdy se dva na sobě nezávislé jevy propojí v novou realitu.

V našem případě Žmurovy vlasy. Hedvábné krucánky za ušima. Platinová blond, které jsem ve svém peroxidovém období nemohla dosáhnout ani s duopackem barvy „Polární liška“. Voňavé po slunci, posteli a trávě. Vzhledem k tomu, že neuznávám gender vyhraněné oblečky ho občas nějaká ta vetchozraká babička jmenovala v ženském rodě, co už. Poslední dobou se ale na Žmurovo pohlaví dotazovaly i o hodně mladší ročníky, které by zdaleka neměly mít problém s úbytkem rozpoznávacích schopností. Začala jsem tedy vlasůmilovným babičkám a zbytku rodiny vyhrožovat, že Žmura brzy ostříhám.

Strojek na zastřihávání vlasů. Až donedávna jsem si myslela, že ho používají jen náckové a Horst Fuchs. Jako první s ním ostříhala kamarádka Jana svoji dceru, žmuří vrstevnici. Vypadala jako Annie Lennox. Nešetřila jsem zaslouženou chválou a poprosila si o zapůjčení strojku. Jana ochotně souhlasila a předala mi s ním pár vágních uživatelských rad. Je to úplně jednoduché. Tady se to zapíná a tady si určuješ délku. Žádná další tlačítka. Za pět minut hotovo.

Přesně takhle jednoduché věci mám ráda! I usadila jsem Žmura do jídelní židličky, podplatila keksem, nastavila délku a pomalu přiblížovala břity k lebce po směru růstu. Oddělil se chomáček vlasů a pomalu se vznášel k parketám. Milému připadal můj způsob hodně divadelní a málo efektivní, takže přenastavil zastřihovač ovcí na 5 (méně jsem mu nedovolila, ale vyšlo by to nastejno). Nasadil svižné tempo, strojek začal vydávat zvuky jako start Discovery a po pokoji najednou lítalo chomáčů jako při odvšivování celé mateřské školky. Zadrž, stůj, on tady už nemá skoro žádné vlasy, vykřikla jsem a odtrhla jsem mu jeho střihorukou pravačku z hlavy. To už byl Žmur na celé pravé straně poloviční skin nebo avantgardní blbeček a my se rychle dostávali do bodu, kdy je všechno jedno, přejížděli jsme strojkem ve smeru i proti srsti po celém Žmurovi a snažili se jen horečnatě napravit škody cestou úplné zkázy.

Po dalších deseti minutách jsme byli všichni hotoví. Výsledek není pouze to, že Žmur vypadá jako dětský voják, výsledkem je fakt, že vypadá jako dětský voják po krvavé bitvě a mnohonásobné trepanaci mozku. Na týle a na vrchlíku se mu pyšní vylepané holiny, které rozhodně na pětku nejsou (neptejte se mě, jak je to z principu nastavení stejné délky všude vůbec možné). A protože se na konci už cukal, zůstalo i pár těch ostrůvků bývalých kadeří, takže ho ve větru plácá pár dlouhých chlupů přes uši.

Zítra se má na otočku zastavit brněnská babička a jsem poměrně zvědavá, co na to řekne.

To doroste, chlácholí me Milý.

S těma krátkýma vlasama vypadáš nejmíň o rok mladší, utěšuju Žmura. Jako opepřené vajíčko, dodávám si pro sebe trpce.

Ale aspoň něco tím získal a ne jenom ztratil; totiž novou přezdívku. Štětináč.

Pravidla dámského čundru

1. Třtinový rum chutná skvěle se zázvorovou limonádou
2. Narozdíl od pánských výprav není nikdy špatná příležitost vypůjčit si tampón nebo řasenku
3. Nezapomenout na holínky
4. Domluvit se na tajném signálu odpuzujícím nežádoucí losery
5. Seznámit se barmanem, hodně ledu a bonusové limetky navíc mají univerzální použití

Dřív jsem si já vybírala festivaly. Dnes si festivaly vybírají mě podle volných time slotů mezi domluveným hlídáním, srazy, pražskými víkendy, výletovými víkendy a výjezdy na Moravu. Když jsem ve čtvrtek zjistila, že budu mít volnou sobotu, zavolala jsem Gábině a během toho, co se mi načetla stránka s aktuálním programem festivalů, jsme už vlastně měly jasno. Buď lokální rockfest s máničkovským revivalem Tublatanky anebo … Join the bunch or fuck yourself!

Jakmile jsme si plácly s Gábinou, poslaly jsme pozvánky dalším kamarádům. Následující dny mi chodily nezařaditelné omluvenky jako „Holky sorry, ale v sobotu už mám sraz se šamanem“ nebo jen divný otázky „A může jet i táta?“. V pátek večer jsme tedy měly jasno, že pojedeme samy.

V sobotu ráno jsem se oblékla do destroy-friendly tepláčků, sbalila si do batohu vychlazený rum z lednice a vytřepala z puntíkovaných holínek igráčky. Blahosklonně jsem nechala Milého okomentovat svou image jako „mukl v gulagu si jde naloupat kůru na polévku“ a byla jsem v klidu, protože zatímco já si budu, třebaže v brigádnickém, pohupovat boky a cucat Cuba Libre před hlavní stage, on bude přebalovat plíny a ponese domů z procházky vztekajícího se zarudlíka pod paží a za takové protihodnoty snesu poznámek opravdu hodně. Vlastně všechny.

Poprvé jsme se zasekly v Boleslavi na náměstí, kde jsme se vyhřívaly na lavičce se štrůdlovou zmrzlinou, prokládaly ji uzeným prštutem a zapíjely rumem. Po hostině královen jsme se horečnatě rozběhly k areálu letního kina pod tíhou dusivé představy, že nám utíká hlavní program. U vstupu z nás byli překvapení spíš pokladní a na place se rychle ukázalo proč: návštěvníků to bylo v drobných hloučcích odhadem padesát, z toho třicetpět vystupujících, jejich kamarádů a kamarádů kamarádů. Hned první (a zpětně úplně nejlepší) vystoupení Ting nás ale nenechalo na pochybách, že jsme správně a že privátní koncert má oproti kotli lidí hodně co do sebe, přinejmenším neomezeným prostorem k pohybu a taky mi nikdo necmrndal pivo z kelímku za krk.

Místo punkové sekané, která potom následovala, jsme vyrazily na poznávací procházku do okolí. Kousek od pole jsme si vyšlapaly kolečko, vyvalily se na záda a povídaly si pod hřejícím sluncem dokud jsem se nevyděsila, že spím, protože mě dvakrát nadzvedly do divokého odskoku drobné pavoučí nožky přebíhající můj obličej. Člověk prý za svůj život nevědomky spolkne 16 pavouků. Po sobotní hodince na poli jsem přesvědčena, že až jednou poletím tunelem a bude se mi promítat celý můj život, tak uvidím patnáct pavoučích obličejů jenom z téhle meze.

Setřásly jsme vyhřívající se členovce a pár plžů ze svačiny a vrátily se do hry za pomocí XXXL strong míchaného drinku tvořeného vyčpělou a napůl vylitou zázvorovou Kinley, která se s námi slunila v příkopu spolu s přiteplalým parťákem rumem.

Rumonáda nás ale rozveselila a zahřála natolik, že jsme ze sebe strhaly teplé oblečení a vesele si zahopsaly si u drumm´n´bass stanu do doby, než se naše pozornost zvědavě upřela na hlavní stage.

Ozývalo se z ní něco jako roztoužené chrochtání divočáků, řev při prvním fistingu a zvracení všemi lidskými otvory. "To, co se tady hrálo předtím, byla jen diskotéka pro slečinky" káže frontman z pódia na konto předešlých hardcore kapel. Přitulíme se k sobě za lampou v obavě, aby nás z řad tvrdých hochů a kysličníkových fanynek nalepených na pódium nevykázal.

Hned při úvodním songu se zpěvák stihne v rychlém sledu poplivat a rozetřít flusance po hrudi, dvakrát se svléknout, urvat si zip na poklopci, roztáhnout nohy do provazu na vylité bohemce, zapomenout text a navíjet si ve zběsilém tempu kabel od mikrofonu kolem krku a řízeně se tak přidušovat. V méně vytížených chvilkách odchází nerušeně do backstage nebo se nechává sbírat z podlahy členy kapely, kteří zrovna nehrají. Bez ohledu na naše hudební preference se okamžitě rozhodujeme přihlížet zbytku produkce, protože „si rozhodně počkám na to, jak se tady vysere doprostřed pódia a pak se oběsí“ jak Gábina zadoufala po krátké ukázce performancí.

Těžko vám tu budu tlumočit úvody k jednotlivým písním, protože členové kapely používají sprostá slova v kreativních invencích nejen jako podstatná jména, ale i jako předložky, slovesa a citoslovce. Blondýny u pódia kvílí a strhávají si trička. Zpěvák věnuje svůj závěrečný pornotaneček jedné z nich a ostatní si ho při každém jeho přiblížení (pádu na kraj pódia) láskyplně hladí a stírají mu z těla plivance, takže jde zřejmě o organizovaný harém. Po posledním už trochu vratkém rozloučení s diváky nevidíme problém ho holkám bez tahanic přenechat, takže míříme zpět na hopsandu do stanu a potom na poslední bus do Prahy. Ten je mimochodem taky privátní a vezeme se jenom my samy.

V metru si k nám přisedne rocker Petr, který se každou druhou stanici ujišťuje, jestli jedeme stále na žluté a že se ho nemusíme bát, protože jede za manželkou. Bez ohledu na paní Colombovou nám mlsně kouká do výstřihu při každé zbytečné otázce a mě zachrání jen přestup na Můstku. "Tak ahoj Petře a užij si to" mrknu zlomyslně na Gábinu a zdrhám, co mi nohy stačí. V mobilu mi ještě stihne přistane sms z další stanice: „Tak ti diky, stale jedeme po zlute a ten zpevak byl vlastne docela charakter“

Pravidla pánského čundru

To první společné léto mi Milý opatrně vysvětlil, že čundr s klukama z Brna je pánská záležitost, do které se holky nezatahují, protože by ho nedocenily. Něco jako 23letý Zacapa bez coly nebo poluce. Kromě přirozené zvídavosti jsem neměla problém akceptovat skutečnost, že mi bude po celý víkend odepřeno lehávat v příkopech u vesnických kulturáků a nosit krosnu se spacákem, náhradním tričkem a deseti Staroprameny. Až na tu zvědavost. Copak asi dělá šest kluků v pěti spacácích(Brouk ho většinou zapomněl)? O čem se tak asi baví? Sdílejí i pět kartáčků na zuby?

Tak o dva roky později měla stálé přítelkyně už většina účastníků a podobné otázky jsem si asi nekladla jen já, takže se uskutečnil průlomový ročník smíšeného družstva.

Těch dalších pár let se proběhlo v hormonálně vyrovnaném kolektivu s úspěchem, ačkoliv na konci už můžeme postřehnout první nahlodávající zub fotrovatění třeba u Václava, který tak tři roky nazpátek prohlásil, že letos vážně přemítal, „jestli má zapotřebí se špinavej a smradlavej tahat mezi vesnicema“. Ale stejně jel a bez zbytečných pindů špinil a smrděl, takže to můžeme brát jen jako takovou předtuchu babykalypsy, která měla přijít napřesrok.

Potom totiž udeřila doba porodní.

Místo spaní pod širákem rodinná chata s pískovištěm. Místo panáků zelené kojící čaj s fenyklem.

Mohlo by se vám zdát, že život po třicítce je už jen jedna dlouhá highway to hell lemovaná druhými a třetími dětmi, svislými vráskami na obou stranách úst, Lexaurinem a papírovýma botama na konci cesty. Vlastně jsem to popsala skoro přesně, ale v rámci vytěsňování špatných vzpomínek a stařecké demence to mozek nebude nevnímá jako přímý motiv k sebevraždě. Prostá přítomnost děti sice obtíže s hemoroidy nevylepší, ale co je jejich nejvíc charakteristická vlastnost, strašně rychle rostou. Uplynul rok a shodli jsme se na tom, že zapojíme dozor širšího příbuzenstva a tenhle čundr bude bezdětný. (Vidíte? Stačí do hry přidat pár kojenců s kolikou a najednou už dámy na pánské jízdě nikomu nevadí).

Původní množina účastníků se zmenšila, protože do té doby se stačilo narodit pár těch druhých dětí, které hlídací babička nenakojí. Zároveň se rozrostla o jednoho černého pasažéra. Žmur byl sice u babičky internován týden před plánovanou akcí, ale potom oba prarodiče podle plánu odjeli na svůj vlastní bezdětný výlet do Jeseníků, takže jsem balila o jednu tašku a obavu navíc. (Taky nemáte rádi lidi, co organizují večírek v povinném travesti dresscode a potom sami dorazí v civilu?)

Brzy po příjezdu ale proběhlo spontánní hodnocení všech členů výpravy jednoznačně ve Žmurův prospěch. Vlastně mě zas tak moc neudivuje, že s ním nikdo neměl problém. Mně taky nevadí, že mě pozoruje u stolu cizí dítě při obědě, když mi z talíře netahá maso a neplácá mě s ním po stehnech až si musím utírat omáčku z ofiny.

A co mě taky nepřekvapilo, krátce po našem příjezdu na Křivoklát se dosud modrá obloha zatáhla a potom už jenom dva dny souvisle pršelo. Brouk alias člověk, který jezdí trasu Brno - Praha většinou na bicyklu, na déšť zareagoval typicky. Shromáždil v penzionu šest lidí se záporným vztahem k cyklistice do místnosti 2x2 metry a donutil je za hlasitých protestů sledovat v pokojové TV právě probíhající Tour de France, aby mohl posléze sám spokojeně usnout.

Po pasivně stráveném odpoledni jsme byli všichni plni sil na večer, někteří přímo přeplněni a někdo vytuhnul o půl osmé a naštěstí to byl Žmur. Drželi jsme se v dosahu hlídací vysílačky, vzhledem k počtu (tří) místních restaurací na rynku jsme to však nevnímali jako omezení. Dokonce jsme vydrželi dlouho po půlnoci za plného vědomí, že budeme s velkou pravděpodobností vstávat podle žmuřího budíčku ve čtvrt na sedm. První místo v setrvačnosti obsadili Václav s Evičkou, které místní mládež nalomila na návštěvu technoparty opileckým odhadem tak tři kiláky za řekou ve tmě, ale drogy a alkohol zajištěny a zdarma pro všechny! (Tady si seru do vlastních zfotříkovatělých mokasín, protože věkový průměr mládeže byl kolem 29 let).

Ostatně tuhý kořínek a index společenské zábavnosti místňáků nejlépe dokumentují elektrošoky taserem na holou zadnici, které si křivoklátští hoši rozdávali jako štafetu před barem. Chvílemi jsme si tam připadali jako v akčním filmu hongkongské produkce, kde hlavní hrdinové létají v kotoulech vzduchem a odráží se od stropu. Jakmile byly vypáleny všechny místní zadky, začaly se rozepínat poklopce a to už bez pobízení zaplatil svůj účet i Václav.

Žmur byl milosrdný a nechal nás zhýrale vyspávat až do čtvrt na osm. Na kocovinu v intencích „pij s rozumem“ mi ráno bohatě dostačoval jeden Redbull ze stánku, na který jsem stála v docela dlouhé řadě a jako jediná jsem si nekupovala panáka. Pokud se tedy někde stala chyba, pak to byla rozhodně objednávka hamburgeru „Gurmán“, po kterém jsem si mohla z patra vytahovat šrapnely špatně semletých kostí kuřecího separátu jako z jehelníčku. Ale zbytek kamarádů se ráno zmítal v daleko beznadějnějších grimasách i bez Gurmánu, takže to tu uvádím jen jako drobnou nehodu v celkovém výčtu. Myslím, že na příští ročník jsem připravena i s jednovaječnými dvojčaty nebo smečkou aljašských malamutů. Pokud nebudou moje, přece jen už bych si nerada nechala ujít tu ránu taserem bez obav, kdo udělá Žmurovi snídani.

Merda grande

V neděli jsme naložili Žmura a jeli ho vyvětrat na okysličený vzduch po pražských parcích, rozuměj aby si skládal zvířátka z vajglů a dával pozor na holubince, který právě v téhle sezóně vypadají jako borůvkový krém a Žmur si nikdy neodpustí znovu to vyzkoušet a opět se zklamat, protože to prostě není rozpuštěná zmrzlina, ale natrávené bobule bezu. Když to tak píšu, skoro musím posmrkávat dojetím za své dětství na malém městě, kde jsme si chodili přepírat skvrny na teplácích do potoka, aby mamka nevěděla a hnědou krustu na botách jsem mohla odloupávat jen když jsem šla zkratkou přes oranici. Ale dnes jsem nechtěla psát jen o hovnech, i když se vám začátek může zdát zavádějící.

Chtěla jsem psát o tom, že jsme měli namířeno na Petřín a jakmile Žmurovi v kočáru poklesla hlava na rameno, řekli jsme si, že se pokusíme dojít co nejdál a v cíli se odměníme delikatesním obědem. Tenhle výrok se udál někde u Národní a na Malé straně shodou okolností probíhal francouzský farmářský trh z jediného vysvětlitelného důvodu: abychom mohli bezmocně polykat naprázdno nad vůní mušlí a čerstvě upečených baget, na které stálo odhadem čtyřicetihlavé stádo stejně slinících gurmánů ovšem s daleko větším odhodláním než je to naše.

Nebudu vás zdržovat všemi zastaveními naší křížové cesty: na Malostranské byla zahrádka příliš blízko u tramvaje, u Hradu bylo menu nepřehledné, přes Kulaťák nejezdí výlukou tramvaje a tak jsme se octli na Břevnově ve výspě civilizace i našich požadavků: najednou nám stačilo, aby vůbec přišel někdo jako číšník a přinesl nám něco jako jídlo. A tady už se dostáváme k hlavní hrdince dnešního příběhu, pizzerii Pepenero, která jako jediný podnik nesplnila ani jedno. 

Pepenero patří mezi ty podniky, kde se hraje na lidovou italskou atmosféru za přestřelené ceny a pokud máte pod nápěvem druhého kola Ramazottiho cédéčka choutky strefovat se do repráků vidličkami nebo si dokonce vytvořit z domácí bagety špunty do uší a taky si je tam nacpat, zůstane to až do konce váš problém, nikoliv obsluhy. Ostatně Ramazottiho kompletní diskografii máte možnost slyšet minimálně 4x po sobě, protože zrovna tady se nikdo nepřetrhne, aby se na vás přišel podívat s lístkem a když už se někdo zjeví, tak ničemu nerozumí. Což by byla samozřejmost v Neapoli, ale na Břevnově tak trochu komunikační zásek. Nebo záser?

„Prosím za jak dlouho bude připravená pizza?“ ptám se s odvoláním na Žmura. Zatím vyrýpává nehtem vosk ze svíčky, ale za čtvrthodiny bude hotov s vybavením stolu a potom se pustí na bar a do provozních místností.

Číšník se nejistě usměje a odvětí „Pizza 5, 10, 15, 20 minut.“ Pravda, nejsem si jistá, jestli je to opravdu obsluha, nebo turista a řeči se nevedou o jízdním řádu nejbližší tramvajové zastávky. Ale i ten nejzazší časový údaj je hraniční, nicméně akceptovatelný, takže si objednáváme.

Po nějaké té necelé půlhodince nedostáváme jídlo, ale žízeň, takže si objednáváme znovu – a rovnou mojito, venku je horko a dlouho jsme ho neměli. Mysleli jste si stejně jako já, že se mojito nepeče na bukovém dřevu dalších dvacet minut? Jen připomínám, že máte stále vlčí hlad a nově i žízeň, takže vaše animální já se snaží racionálnímu já nějak omluvit celý ten zasraný podnik, za který budete navíc tučně platit. 

„O to čekání si víc pochutnáme! Ta mozzarela bude zaručeně pravá buvolí! Podívej se na tu uběhanou obsluhu, jak má ten chlápek s bílou zástěrou a cigárem v koutku vpadlé tváře! S bílou zástěrou? A není to kuchař? Jaktože kurva hraje karty?!“

Vnitřní hlas číslo jedna definitivně zabalí obhajobu personálu, když před vás číšník postaví težce podměrnou trojdecku. Obsah tohoto nápoje můžete snadno spočítat na prstech jedné ruky: nějaké ty kostky ledu, dva rozdrbané lístečky máty, kolečko limetky, které je tak tenké, že se přes něj můžete dívat jako přes zelené sklíčko, jak se číšníci rekreují na baru. Bílý cukr místo třtinového a ledová tříšť se tvoří leda tak na vašich promarněných nadějích.

„Tak to už kapka za poslední kapkou“, shodujeme se. Rovnou zkontrolujeme, jestli na stole nezbyly mobily, peněženky nebo jakékoliv jiné předměty osobní potřeby, které by nás někdy v budoucnosti mohly kompromitovat a donutit se sem vrátit.

„Promiňte, ale tohle bohužel není mojito“ stavíme doličnou sklenici s mátovým ledovým čajem před číšníky na bar. „A co se týče té první objednávky, ztratili jsme zájem i o tu pizzu, která se právě v této chvíli peče 55 minut“. Číšník beze slov pokýve a vesele nám zamává na rozloučenou. To ale nebyla důstojná tečka za dnešním příběhem, nýbrž ztraceno v překladu.

Za pár vteřin za námi totiž vystartuje na ulici vedoucí klubu rozvalených číšníků, rozhazuje rukama a vyřvává na celou ulici: A kdo bude plátyt? Stát a plátyt!“ (zde bych ráda poznamenala, že to byl jediný moment, kdy jsme si mohli vychutnávat lidové italské atmosféry).

Kolemjdoucí se otáčí, tramvaje cinkají, psi udiveně přestávají močit na sloupy. Tři pohledy se setkají a v někde v dálce hraje foukací harmonika...

Nedali jsme jim ani korunu. Otáčíme se a ačkoliv jsme plni očekávání kulky do týla, zamíříme přesto jistým krokem do třetí cenové „U rusa“ naproti ve vedlejší ulici. Zahrádka s dětským koutkem, koprovka z obědového menu a točená kofola. Proč jsme sem nešli rovnou?