Velká balíková sabotáž

Jen balík (a já) by využíval služby České pošty

O České poště jsem se už rozepisovala, vzpomínám, že to nějak souviselo buď se sčítáním lidu nebo s historkou, jak pošťačka nechala můj balíček ležet před domem a odešla (neležel tam osamocen dlouho, ale má smysl to vůbec dodávat?)

Aspoň vidíte, jaká výhoda je mít zrušený účet na bloguje.cz a xml archív, kterým si můžete leda tak utírat virtuální zadek nebo si ho vystavit na plochu. Můžu psát o České poště znovu a přitom poprvé!

Možná jste zaznamenali kampaň „Jen balík by platil víc než musí“ a „Velká balíková revoluce“. Nejdřív pro pořádek. Vy mě nevidíte, ale fakt nejsem důchodce ani teenager, co si vymáčkne jebáka za každou úspěšně odeslanou stížnost na chybu v systému. Je mi sympatické, že se Česká pošta snaží. Je také nejvyšší čas, aby se Česká pošta začala snažit aspoň symbolicky. Ale stejně jako u Českých drah je ten poklus za kvapně utíkajícím zákazníkem dost klopýtavý a víc než rozhihňaný balík na interaktivních stránkách připomíná úchyláka z noční můry, který vás nahání po výtahu tak dlouho, až vám hrůzou ztuhnou kolena a probudíte se v tom lepším případě v kaluži vlastního potu.

Objednala jsem si konečně(!) nový telefon, který mi měl být doručen pomocí služby „Balík do ruky“. V ideálním světě by mě doručovatel zavolal a zásilku předal osobně – kamkoliv a kdekoliv. V předvečer inkriminovaného dne D mi pípla smska, že bude během zítřku moje zásilka doručena. No ne! Je sice pěkné, že si na mě pošta vzpomene, ale vzhledem k tomu, že balík garantují dovézt následující den, je to bez určení aspoň přibližného času informace průhledná a předvídatelná jako „dnes má svátek Bohuslav, zítra Norbert.“ Zatím nepyskuji a udržuji se v naději, že to je jen taková nezávazná konverzace, která mě má zabavit než začnou padat konkrétní termíny a místa doručení.

Tak tedy ve středu dopoledne ztlumím rádio a očekávám, že právě dnes si poprvé svůj balíček převezmu bez výzvy ve schránce a mohu si dělat i naděje, že mi jej urostlý mladík se svalnatými lýtky poklusem doručí až do 4.patra, bez nahlas utrousených poznámek na operaci kyčelního kloubu a moje mladé nohy. Když se do 10 nic neděje, odcházíme do parku a radši nespoléhám na své instinkty, že se na mě zase vyserou, ale na svůj mobil, na který by přece někdo měl volat.

Když se vracíme poobědvat, nevolá nikdo, zato vidím o pár domů dál přistavenou poštovní dodávku. 

„Dobrý den, nemáte tam náhodou balík na jméno Psice Zaseokradenáoiluze?“ „

Jó, počkejte, takovýho někoho jsem tam měl“. Prohrabuje se v dodávce. „No to máte teda štěstí, že jste mě doběhla“. Rýpe nehtem do pásky balíku a považuje ho pravačkou. „Vod Vodafone, tak to bude asi nějakej telefon, có?“ 

Doufám, že součástí služby není tipovací soutěž na obsah zásilky a v případě neúspěchu si ho můžu vyzvednout...jak jinak než na přepážce vaší nejbližší pošty.

„A neměl jste vy náhodou volat?“ vracím protiútok. „Jó, to já sem zvonil, mladá pani. A sousedka říkala, že nejste doma, tak to vono by to bylo stejně zbytečný.“ A může se mě potom někdo divit, že přehnaně heroizuji messangery a můžu se počůrat nadšením při každém úplně standardním doručení přes PPL?