Účty z mládí

Jsou věci, které vám v mládí připadají jako známka punku. Třeba trička s áčkem, smradlavý martensky, nebo křivý zuby.  Ještě před třicítkou v příčetných okamžicích tušíte, že upírské tesáky nejsou gothic ani sexy, ale jednoduše hnusný. Otevírá se tím ještě dlouhá cesta, protože pokud se mi něco opravdu nechce řešit, tak jsou to sedánky na zubařském křesle. Nicméně po poslední preventivní prohlídce jsem dostala přátelské varování, že se zuby sice těší dokonalému zdraví, nicméně díky osmičkám a zubu času se moje už tak křivé zuby v budoucnu zakřiví ještě víc, takže pokud se dožiju pokročilého věku, prorostou mi tváří, zatočí se nahoru a budu vypadat jako divoká bachyně. 

Chápete, a do toho ty hnusný vrásky a pytlík s močí za páskem od županu. Takhle ve sto letech prostě vypadat nemůžu, co by tomu řekli šamstři z hospicu?! Už se vidím, jak tam sedím v koutku opřená o své kly a prosím sestru o opium, zatímco se ve společenské místnosti se roztáčí na stropě disco koule a bývalí spolužáci tam pašujou kokain v kapslích léků na Alzheimer.

Tak jsem se objednala na rovnátka. Vzápětí to odložila. Pak se vymluvila na prázdniny. A potom už mi to bylo trapný a nechala jsem se prostě zadrátovat. Včera. Hodina a půl s pusou roztaženou na celou ordinaci v leteckých brýlích byla ještě taková sadomaso rozcvička, abych si pomalu zvykala na to, co všechno bude následovat. Doma to začalo nějak podezřele rychle fungovat a já jsem zjistila, že jsem se vrátila do mládí nejen vizuálem, ale hlavně mixovanou stravou. 

Přežvýkat cokoliv je problém. Myslíte si například, že posvačit jablko je elementárně snadné? Když nemáte čím, je mnohem jednodušší spolknout ho v celku. Do toho vám začnou chodit pozvánky na dámský dýchánek do Bruxx, nebo reprezentativní akce. Holky už si vybírají mušle a steaky z online menu, zatímco já tam budu sedět s hladovým pohledem jako vlčák s košíkem a opíjet se, protože pití je ta jediná z mých bývalých stolovacích skills, která zůstala zachována. Ale prý to bude stát za to, slibovala doktorka o stošest, takže už dost sebelítosti.

Ale poslední křivdičku si tady stejně neodpustím. Milý mě začal něžně oslovovat „Jaws“.

Mrtvé dítě v autě! Za bílého dne!

Sice by se to nemělo říkat hned na začátku, ale doba je zlá a já si slíbila, že budu psát každý týden, i kdyby to mělo být o vyšívání, kurdějích nebo trampotách s nákupem pečiva. Prostě se nic neděje. Není to zas tak těžké napsat, jak jsem si původně myslela! Možná bych to mohla přednastavit jako šablonu pro budoucí příspěvky.

V neděli jsme jeli na výlet do lesa, aby si děti roztáhli hrudní košíčky na čerstvém vzduchu. Žmur měl navíc slíbené houbové řízky, pokud se mu podaří najít a ulovit hřiby. Věnovala jsem maximální soustředění tomu, abych tentokrát nezapomněla svačiny, repelent a vodu, až jsem na místě zjistila, že Čičman se propašovala díky autosedačce do auta jen ve fuseklích a Žmur si vzal na lovení hub plastový kalašnikov. Čičman si tedy vzápětí začala roztahovat hrudní košíček usilovným řevem, protože už v kočárku dlouho nevydrží a připadá mi příliš křehká a nezkušená na to, aby v ponožkách obrážela bahnité stezky a jehličí. 

Nakonec jsme si ji přehazovali z náruče do náruče, čímž vznikla samostatná disciplína hledání hub se zátěží na hrudi (za pár minut se potácíte po lese jako s pneumotoraxem a rozhodně si nedřepujete pro každou malou houbu). Navíc bylo potřeba krýt se za nejbližší strom, jakmile nás měl v hledáčku Žmurův kalach.

V každém případě i s takovým handicapem se nějaké ty houby (slovy čtyři) dají najít. Prozření ovšem nastalo na konci trasy, kde se stejné hříbky jako ty naše válely vytrhané a pošlapané po jehličí. Hořčáci!

Po příjezdu domů se Žmur zaradoval, neb bylo k našemu domu přistaveno 

hi-tech požární auto s žebříkem, ze kterého zrovna začali vyskakovat pohlední hasiči v helmách. „Co se tady stalo?“ ptám se naší sousedky stojící před autem, ke kterému tahle suita běží ladným pohybem, protože to vypadalo jako focení soft erotického kalendáře pro ženy. „Prosímtě, Mája se mi zamkla centrálním tlačítkem v autě, když jsem vytáhla kočárek z kufru“ ukázala na kudrnatou holčičku mávající za oknem. „A rozhodně se jí nechce ven“. Tak to chápu. V druhé ruce Mája pevně svírá balení sušenek, které si mezitím v zamčeném autě nakradla a bezstarostně si drobí do šateček.

Vypadá to, že většina obyvatel našeho domu a přilehlého sousedství má zrovna akutní potřebu vyjít si na procházku nebo venčit psy, včetně těch, kteří psa nemají. Někteří pasivně zírají, druzí přičinlivě točí na mobil. Z domu vychází i obávaná paní Tichá, postrach ulice. (Mám důvodné podezření, že vydává v samizdatu vinohradský speciál Blesku, ostatně její publicistické chtíče někdy propukají i formou vzkazů a nástěnek vylepených po chodbě).

„Copak se to tady stalo, panenko sedmibolestná", spráskne ruce. „Zamčené dítě v autě“, shrne to Milý stručně a výstižně. „Proboha, dítě! Je mrtvé?!“ položí řečnickou otázku paní Tichá, nečeká na odpověď, olízne si očními bulvami ofinu a utíká rovnou zpátky do domu vyburcovat kámošky. Můj bývalý šéf by to nazval jako dokonalý virál. Moje sousedka jako dokonalý výser. Hasičská přehlídka pokračovala ještě následující hodinu a půl.

Hmyz? Zmiz!

Stačil jeden týden na vsi, abych si uvědomila, že ze Žmura přes všechny naše předsevzetí a tlaky vyrůstá pražský dítě. „Mami, co to má znamenat tohle prosímtě? To je teda pěkně nechutný“, ukazuje hned po příjezdu a obhlídce chalupy v kuchyni. „Co myslíš?“ Zkoumavě se rozhlížím a zkušeným nekrofobickým okem se mám na pozoru, abych nešlápla do pastičky se zdechlou krysou. Ale jak se ukázalo, Pižmič ukazoval na mouchy. O tom, jak prchal před pajdavou ovcí v přesvědčení, že jde po mladém dětském masíčku, se snad ani nemá cenu dlouze rozepisovat. Naštěstí se mu líbil aspoň večerní oheň a buřty na klacku – ale to by se ostatně líbilo i hipsterům z Krymské.

Když jsem se o tom opatrně zmínila Milému, podle mého očekávání začal obratem googlovat skautské organizace a online přihlášky, načež vypukla naše oblíbená diskuze „skaut tvrdí charakter“ versus „celoživotní odstraňování následků Vakovlčice“, se kterýma jsem vás už seznámila v jiném postu.

Po návratu domů ale Žmura před hochy od bobří řeky zachránil někdo úplně jiný. Milý se totiž začal chovat podezřele. Když s někým žijete deset let, prostě si všimnete, že něco nesedí  a nemusí to být hned zmuchlané dámské prádlo v kapse od košile.

„Ty jsi zase větrala u mě v pracovně?“ lamentoval třeba po příchodu z práce, přeskakoval děti a rozsypal si koš s papírem, jak pospíchal, aby rychle přibouchnul okno a uchránil nás před tou troškou čerstvého vzduchu. Nebo jsem si pro něj přišla rovnou ze sprchy a Milý mě jednou rukou objal a druhou vypakoval ze dveří do kuchyně. „Chvilku počkej. Něco musím udělat a jsem hned u tebe.“ Déle už jsem nevydržela. „A co tam chceš dělat? Proč to je tajné? A proč nesmím větrat?“ 

Čekala jsem, že vybalí zpod koberce něčí odřezanou hlavu, nebo psychiatrický posudek, ale Milý ukázal na vlající pavučinu v rohu okna. „Za chvíli vyleze“, dodal trochu přiškrceně.  

A vy víte, že vám tady nikdy nelžu. Ale za několik minut se ve svitu pouliční lampy začala pavučina rytmicky otřásat a pomalu k nám nakráčel přísahám ten největší a nejobéznější členovec, kterého jsem kdy v životě viděla. Něco jako Ivo Rittig s osmi tlustýma nohama, z nichž si jednou z nich utřel zbytek mastného mušího křidélka z podbradku.  „No, asi se u nás má dobře“, pošeptala jsem s rukou před ústy. Milý se mezitím vrátil se sprejem repelentu za zády.  „A právě tohle dělám každý večer“, řekl mi, otevřel prudce okno a zasprejoval pavouka do mračna aerosolu.

„A není možné, že ho třeba právě tímhle hnojíš?“, zeptala jsem se, když jsem přestala kašlat. „Je pravda, že už to používám skoro týden a zatím to k ničemu nevede“, přiznal smutně. Druhý den jsem našla mezi nákupem k večeři oranžovou flašku Biolitu. „Á, copak to tu máme? Agent Orange?“

„Tohle má být podle recenzí spíš Cyklon B“, odvětí Milý a zatváří se jako Rudolf Hőss před nově zbudovanou pecí. Dáme děti spát a nakráčíme po špičkách do pracovny.

Arachno Rittig se právě rozvaluje ve své houpací síti a působí dost znuděně, i když se dívá přímo do hlavně rozprašovače. Asi čekal karcinogenní spršku parfému s pár éčky. To byla ale poslední nuda jeho krátkého života. Po nastříkání směsi prostě překvapeně ztuhnul, odloupnul se a spadl jako balvan ze čtvrtého patra na ulici. Lybar je prostě kvalita nejen na ofinu!