Thajský box versus thajská masáž

Najdi deset rozdílů

V oblasti masáží na sebe můžu sebelítostivě prozradit, že trpím nedostatkem lidského tepla a pohlazení. Jedinou masáží, kterou jsem kdy podstoupila, byla těhotenská, kdy mě ve spoře osvíceném kutlochu anonymní Asiatka decentně vtírala pačuli olej do lýtek. Ale už tenkrát došlo k několika společenským nehodám. Myslím hlavně tu, když mě nechala na několik minut bez dozoru na futónu a našla mě tam (k našemu společnému zděšení) nahou. I tak to může dopadnout, když spoléháte na mediální obraz a ilustrativní fotografie wellness studií.

Když jsme se tedy včera vypravily na masáž s Horstovou matkou, měla jsem jasné povědomí o místech, která zůstanou skrytá za textilem, ať už se bude dít cokoliv. Ostatně první otázka, kterou na nás v salónu vypálila Ukrajinka v tradičním thajském oděvu, byla přímo k jádru věci. „Kalhotky máš?“ s odkazem na možnost zápůjčky erárních, které však podle konkrétnějšího popisu „nejsou moc dobrý a je jich málo“. Zaplavila mě v té chvíli vlna vděčnosti za vlastní spodní prádlo, a že mě nikdo nenutí navlékat se do flekatých bombarďáků po náročném víkendovém turné. Bylo to také naposled, kdy mě v tomto podniku nikdo do ničeho nenutil.

„Tady umyješ nohu a jdeš za mnou“ poručila nám dál Ukrajinka, až jsme ve šplouchajících crocsech stanuly před velkým akváriem. „Ryby!“, zhrozila se F., „to bylo přesně to, čemu jsme se chtěly vyhnout!“ „Myslela jsem, že je to nepovinné“, stihla jsem špitnout. Ale to už mi Ukrajinka máchala lýtkem jako návnadou nad vodní hladinou a malé příbuzné piraní hladově vyskakovaly s touhou pochutnat si na mém odumřelém epitelu.

 „Sedět a relaxovat“ vydala Ukrajinka další pokyn, zatímco jsme k našemu znechucení měly už desítky těch malých sviní zakousnutých v chodidlech a nahlas uvažovaly, jak dlouho nežraly a jestli se zastaví o škáru, nebo až o kost. Když začaly ryby líně odpadat a my pomalu přestávaly plnit funkci akvarijního krmiva, personál nás vylovil a přesunul do masážních místností.

Tady jsem měla pochopit, proč se na mě F. dívá v kombinaci respektu a soucitu, když jsem se bezstarostně hlásila na thajskou masáž. „Já si dám radši olejovou“ řekla mi s tajnůstkářskou poznámkou, že se nenechá hodinu mlátit. Zatímco subtilní masérka pro F. nahřívala aroma olej, moje společnice se šla soudě dle tupých ran rozcvičit k boxovacímu pytli. Nutkavě jsem zapřemýšlela o možnosti přece jen si zapůjčit erární kalhotky, abych mohla ve svém neposkvrněném prádle také odejít.

Že se po mě masérka hned na úvod projde jako po rohožce jsem považovala za excentrický začátek. Že si prostě odbudeme tu senzaci thajských masáží a potom se bude věnovat svojí práci, za kterou považuji jemné hnětení ztuhlých svalů a pozpěvování manter. Moje Thajka si mi ale nenuceně sedla mezi lopatky, vzala kůži do štipce mezi ukazováček a palec a jala se odtrhávat maso od kostí po celé pravé ruce. Když mě začala vykosťovat v podpaží, už jsem déle nevydržela tajit svou extrémní lechtivost a svíjela se v křečovitém smíchu. „Funny girl, funny massage“, popleskala mě po zádech a potom skřípla stehny do svěráku, ze kterého nebylo úniku. Jakmile získala pocit, že jsme se nasmály dost, nadešel vhodný čas pro přerušování kloubních spojů. Po vykloubení ramen a kyčlí jsem v esenci zmatku a zoufalství poslouchala jenom rytmické křup-křup-křup za každý vytržený prst u nohou a odečítala, kolik křupnutí mi ještě zbývá slyšet. Zapomněla jsem, že mám dalších deset prstů na rukou. Společenskou konverzaci jsme vedly během vyrážení dechu postupným lámáním obratlů a házení trupu o zem, takže při pokusech vyzvědět její adresu a podrobnosti z trestního rejstříku, jsem stejně nejčastěji skončila u „eheh“ při lapání po kyslíku.

„Tak co?“ ptá se mě dokonale odpočinutá  F. s šálkem jasmínového čaje v rukou, když jsem se připlížím ze sadomasochistického kumbálu  na světlo. „Musím uznat, že se cítím vážně skvěle“ odvětila jsem nepříliš věrohodně. „Jenom půjde o stejný efekt uvolnění, jako se po hodině přestat mlátit kladivem do hlavy“. Po dalších 24 hodinách v novém těle mohu zodpovědět i další zvídavé otázky. Ano, svaly začínají bolestivě přirůstat na svá původní místa a modřiny rostoucí jako houby shiitake po dešti nabývají obrysu souhvězdí draka!

Kunta Kintejev

Sex s ruským černochem z třetí ruky

Mekbílová hledá zápisky v Kulkovníku, lobo na dně lahve Sava, tepujíc přitom zvratky z tepichu a já už si týden můžu nechat o sexu jen zdát. Zase jsem slaměnou vdovou, ovšem aspoň choutky po Rusech a černoších mohu saturovat nákupem v ruském lahůdkářství pod naší ulicí a procházkou malebnou ulicí Ve Smečkách s čokoládovou pusou od bonbonů Děvočka.

Právě tam lze potkat hrdiny naší doby a dnešního postu. Jediné a kriticky ohrožené etnikum ruských černochů na světě! Stejně jako roztroušené rodiny amazonských indiánů jde o komunitu velmi plachou, zejména před zvědavými dobrodruhy v uniformách. Po vzoru přírodních národů se také tihle domorodí hřebci živí lovem. V našem případě však nejde o divoké šelmy ani žáby pralesničky. Kořistí se stávají majitelé prkenic naditých euráčema, v ideálním případě se suitou ožralých kámošů, co slibovali low cost sex&drink. 

Zatímco je soumrak předpokladem k úspěšnému lovu, alternativním denním zaměstnáním bývá prodej prášku ze sušeného spermatu místních bordelů, prodávaného pod eufemistickým obchodním názvem kokain. Takže lístky do kabaretu nebo kokain kámo? Nedáš, dostaneš! Ale abych uspokojila potřeby zadání, byla jsem místopřísežným svědkem, že kromě angličtiny s nezaměnitelným masajským přízvukem mluví plynně rusky!

Tento omamný tělesný vjem ruštiny vypouštěné chraplavým hlasem z odulých rtů a s jointem pevně ukotveným v mezírce předních zubů byl však bohužel také posledním, který tady můžu plaše nabídnout za true story.  Dál moje osobní zkušenosti s mystickým kmenem nevedou. Nejsem muž dychtící po perlách na dně lastur ani držitelkou zlaté kreditky. Považuji za gender diskriminační, že se ani nenamáhají dát mi letáček s akční slevou na orální sex. Ale pokud extláča oplývá zmíněnými atributy, už aspoň ví, kde ruské černochy najde a třeba dovede tuhle hnusnou řetězovku až do černého konce. Nebo do ruského konečníku?

Zato mně nezbude než si zbytek příběhu jen vysnít a kousat si rty nad nezodpovězenými otázkami. Existuje přímá úměra mezi délkou nejdelšího a nejslepenějšího dredu a chloubou ruského černocha? Parazitují v jeho chýši rusi? Jak se říká míšenci ukrajinské striptérky a ruského černocha? A jezdí metrem načerno?

Na tyči pokožka zasyčí

Pokud se nestydíte, klidně si doplňte vlastní perex obsahující mnohem duchaplnější  rým na slovo tyč.

Takhle to totiž dopadá vždycky, když investujete značný čas a úsilí do vymýšlení sportovních zhůvěřilostí, které budete dělat po porodu.

Namožený achillovky, co? pokyvuju znalecky, když se potkám před domem se zemdlelým Houbou, vlekoucím se z volejbalu.

„Ženský box je strašně sexy“ vzpomenu si hned na Million Dollar Baby, když se sejdeme s Hankou na večeři po její hodině fit boxu. „Škoda, že já zrovna teď sportovat nemůžu“ pohladím své těhotenské břicho, zavolám číšníka a objednám si dvojitou porci hranolek a borůvkový milky shake.

Po porodu nastalo hájené období, kdy jsem nesměla sportovat kvůli jizvě po císaři. Klapka: přestávám kojit. A najednou tu stojím proti argumentům, kdy teda sakra přestanu do sportu jen kérovat a taky něco konečně DĚLAT, úplně nahá a bezbranná.

Míčové a kolektivní hry jsem vyřadila hned na začátku seznamu. Pokud od 2.A stojíte v koutě tělocvičny a namakaná Čeňková vás podesáté v řadě vybíjí šlupkou do obličeje, existuje velká pravděpodobnost, že si budete na basketu driblovat jen do špiček od jarmilek. A že si ani neškrtnete při lesbickém ragby s medicinbalem, protože ho jednoduše neunesete.

Potom tu máme bojové sporty. Na bojové sporty bych se mohla dívat pořád, ale svou stavbou těla jsem v nich bohužel předurčena k roli oběti, se kterou se s vítězným pokřikem mrská o žíněnku. Navíc pokud se někde schyluje k násilí, ve skutečnosti uteču.

Běh je fajn, ale to už je zase až moc individuální sport závislý na síle vůle. Vykopat se do ojíněného rána nebo po večeři do parku, nezasednout na lavičku a nedovřít zip na bundě až ke krku jako bezdomáči všude kolem vás.

Potom je tu jóga, pilates a různá cvičení pro paraplegiky. Tělesné aktivity, které bez ztráty věnečku zvládne i Psice. Ale já si řekla dost.

Potřebuji nové výzvy! Budu dělat něco, co se mi líbí, posílí to mé svaly a dá se s tím machrovat na blogu nebo se o tom nezávazně zmínit urostlým Afroameričanům, kteří se s mapou v ruce ptají na cestu k Mandarin Oriental. Něco, co zcela zboří a od základu znovu postaví představy Milého o ženském sportu a východoněmeckých vrhačkách koulí.

Pole dance!

Pole dance dělá hezká těla. Vypadá dobře. Není to zase taková námaha. A potom můžeme zajít na pivo. Vidíte, stačilo pár argumentů a už se přihlásila i Lucka. Lucka je kamarádka a pojistka slabé vůle.

Na první hodinu jsem se oblékla po vzoru videí na youtube do tílka a kraťásků. Vůbec, tyhle všechny youtube by se měly zakázat, protože je to strašná snůška lží a optických iluzí, ale o tom si popovídáme v následujících řádcích.

Podstatné je, že mi byla zima na nohy. Po zahřívacím běhu u tyče se to celkem spravilo, ale rozcvičkou také skončila moje desetiminutová euforie z toho, že jsem byla sama se sebou opravdu spokojená.

„Tak a teď si uděláme jednoduchou otočku“ kývne na nás s pozitivním úsměvem lektorka a všech pět spolukurzistek udělá před velkou zrcadlovou stěnou ladnou otočku, jako když se prosmýkne užovka trávou. Jenom jedna z nás zůstává na tyči zadřená v pozici grilovaného kuřete na rožni. Já.

„To nevadí“, chlácholí mě lektorka. „Na první hodině to je úplně běžné. Zkus to na druhou stranu, třeba ti to půjde úplně přirozeně nalevo.“ Zavřu oči a smýknu sebou kolem tyče na druhou stranu. Zůstala jsem úplně přirozeně, zato velmi pevně připečená levým stehnem v pozici grilovaného kuřete s ukousnutým křidélkem.

Mohla bych vám tady pro pobavení psát ještě o diamantové otočce a také o otočce nazad, která je v mém osobitém podání obzvlášť kuriózní a připomíná opilce přidržujícího se dopravní značky.  Ale nebudu. Jenom se zmíním, že těch několik kuřecích sestav generuje překvapivě mnoho modřin a spálenin kůže. A taky, že existuje jeden jediný prostocvik, který ovšem ovládám tak, že na mně s radostí spočine oko znalce. Sjet po tyči rychle dolů, s tím bych mohla vystupovat na galavečerech.

Proto, až se mě turistická výprava Afroameričanů bude ptát na cestu do Mandarin Oriental, nebo se bude Milý pídit po příčinách modřin na vnitřní straně stehen, zmíním se raději o tom, že jsem dobrovolná hasička.