Víte co? Už jsem dost stará na to, abych mohla rozdávat rozumy. Třeba svýmu mladšímu já. Zeptala bych se na prvním rande s Emem, jak to měl za mlada s pubertou. Em by se krátce zamyslel a pak by mi řekl o svým experimentátorským období nebo jak utekl do Anglie a srazilo ho tam auto. Já bych na to řekla dlouhý „hmmmmm“ a po vybídnutí bych mu řekla o tom, jak jsem zasadila sazeničku trávy tátovi mezi rajčata a myslela si, že je úplně blbej (nebyl) nebo jak jsem přišla domů na LSD a povídala si s kočkou.
Pak bychom moudře pokrčili ramena a řekli si, že s touhle
genetickou výbavou je jednoznačně výhodnější pořídit si dva retrívry, abychom jednou
nemuseli řešit komplikovaný sociální situace s výchovou dětí.
Ale to ne. Radši jsme si pořídili děti se skoro 100 %
zárukou, že jejich puberta bude karma zdarma.
Čičman se zatím drží hodně při zdi. Ale možná je to jen
zákeřná taktika, protože já jsem byla ve 12 taky jen hodná holka a změnila se v démona
až v 15.
Žmurovi je 14 a o našich pravidelných pochůzkách do
ředitelny už víte. Tenhle školní rok byl s ředitelem a jeho neutuchajícím zájmem
o nás podezřelej klid. Zato mi v pátek ráno pípla od Ema zpráva „tohle je
tvoje?“ a fotka pytlíku se zeleným práškem. Naleziště: záchod.
Jako jasně. Určitě sebou tahám matchu v pytlíku na WC.
Nebo hennu, kdybych si náhodou chtěla omočit culík do záchoda a obarvit si
vlasy během ranní stolice. Zároveň jsme poučený rodiče, takže máme poměrně
jasno brzo: kratom.
Tenhle rostlinnej prášek je k mání ve většině večerek a
je to ultimátní deepshit. Hlavně teda díky tomu, že si to může koupit úplně kdokoliv
včetně dětí. V malejch dávkách působí jako stimulant, ve větším naopak
jako tlumič. Váže se na opiodní receptory stejně jako heroin, závislost vzniká
už za pár týdnů a dokonce i absťák je podobnej: bolesti celýho těla, třes,
zácpa, craving. Proti heroinu to bude přece jen asi čajíček, ale stejně: chtěli
byste, aby to zažívalo vaše dítě ve 14 spolu s možným neuropoškozením a
zničenejma ledvinama?
Bylo obvious, že na tohle se bude muset trochu jinak, než
vlítnout ke Žmurovi do pokoje jako URNA a začít ječet, že bere drogy a máme na
to důkazy. Zároveň to nejde odkládat dlouho.
„Žmure, neztratil jsi něco na záchodě?“ zeptal se Em Žmura,
když si pročesával čupřinu na čele (dělá to stokrát denně a stejný květáky
nosej i jeho kámoši).
„Co?“ ztuhl Žmur asi na desetinu sekundy, než nabral znova sebejistotu.
„Tohle je kratom, že jo?“ poukázala jsem na sáček.
A pak došlo k rozhodovací paralýze dítěte z generace,
která proti nám vyrostla v době, kdy se můžete s rodičema bavit asi
tak o milion % otevřeněji-ale pořád ne o tom, že berete drogy a zasloužíte si
za to poplácání po ramenou, jakej jste nigga gangsta.
„Jsem to našel ve škole na záchodě a chtěl jsem to prodat Tadeášovi,
protože vím, že to bere,“ vysmahl Žmur první verzi, ve který ze sebe udělal
ještě navíc dealera. Jsem to na tom záchodě fotil a posílal mu to, jestli to chce…“
„No a šla by teda ukázat ta zpráva,“ zeptala jsem se a cítila,
jak se mi svíjí mozek v nový roli Colomba a jak strašně na hovno je
vyšetřovat vlastní děcko. Nešla, no. Protože žádná neexistuje. „No, tak mi to
dal kámoš na fotbale, já jsem to jednou zkusil a teď jsem se toho chtěl zbavit“,
iteroval Žmur další verzi a u toho se tvářil tak, že by mu nevěřila ani moje
máma bez brejlí. Zkusila jsem večer upřímnej talk, ve kterým se přiznalo mnohem
víc z mýho mládí než z jeho.
Žádné komentáře:
Okomentovat