Ten, který tančí s ježky

Jak prosba Mami, kup nám zvížátkó! nabyla zcela nový rozměr

Z hlediska domácí zvěře se moji kamarádi dají rozdělit do dvou, vlastně tří skupin.

První skupina nemá. Nechce. Stejně jako M., který děckám nabídl odvážné dilema „Buď budete mít doma zvířátko, nebo tatínka!“ Cha. Zatím jsou malí, bezelstní a mají ho upřímně rádi – ale dovedu si dobře představit, co všechno budou ochotni přitáhnout domů v patnácti. A to jen proto, aby se zbavili svýho trapnýho fotra.

Druhá skupina má běžné domácí zvíře bez příběhu. Třeba Metalista a jeho zakrslí králíci. Až na to, že čistokrevný metalista by králíčka použil spíš jako jednorázový materiál do temného obřadu trash metal zasvěcení, je to učebnicová ukázka domestikace. Králíci si spořádaně brousí zuby o minerální kámen a pokud jsou vyzváni a vpuštěni do prostoru, vyplňují svůj volný čas četnými pokusy o sebevraždu elektrickým proudem z překousnutých kabelů od Metalistova zesilovače. A Metalista je takovej grand, že je nenechá osudovou náhodou uškvařit, ani je nespláchne do záchodu. Dokonce (ve snaze zalíbit se svý holce) udržuje přátelské styky s vedoucím úseku zeleniny v Albertu, aby jim mohl nosit čerstvé kedlubnové natě.

Třetí skupina lidí má zvíře, který je tak trochu zvláštní. Útulkový psi s atypickým počtem končetin a životopisem jak scénář k Sirotčinci slečny Pelegrinové pro podivné děti. Přerostlý leguán, který mlsně vylézá ze svého hnízdečka pod topením ožižlávat návštěvám palce u nohy. Václav.

Teda tak se ten leguán nejmenuje, i když je to taky divnej patron. Václava znám roky a až do víkendu jsem na jeho tváři nebyla schopná identifikovat žádnou jinou emoci, než cynický oušklebek. O víc pocitů by se s vámi podělil maximálně jeho terapeut předtím, než se ze dne na den rozhodl zrušit praxi a odstěhovat se před Václavem do Chomutova, a třeba by se mu ulevilo. M. se s ním zná šestnáct let a tak se časem dobral k intimnostem. Třeba že Václavova matka terorizovala celou rodinu smaženou paštikou v trojobalu. Doufám, že děcka nebudou na moji gastro show jednou vzpomínat se stejným despektem. Stejně nás na tom ale tenkrát nejvíc zaskočilo, že Václav má matku.

Ale abychom se tady předčasně nerozbrečeli dřív, než vám to dopíšu. Prostě jsme s Václavem seděli takhle o víkendu večer v parku a Václav jako obvykle velmi pohrdlivým způsobem komentoval celulitidu jeho obou současných holek. Nezávidím teda. Představte si, že vás s někým, koho vůbec neznáte, spojuje jen Václav a pomerančová kůže. Možná tak ještě kvasinková infekce. Okolo deky proběhne ježek. Běžní večerní návštěvníci parku by si vystačili se zvoláním „Hele, ježek!“ a skauti by mu nadrobili do listí půlku sváči z chlebníku. Václav mrštně vyskočí ze své pozice a vrací se na deku s ježkem v náručí a tolika zdrobnělinami, že vám to tady ani nemůžu všechno psát, protože bych ho úplně zkompromitovala.

„Ty se mazlíš s ježkama v parku? Jakto, že tě nepopíchá?“ ptám se ho, protože ježek se na Václavovi doslova rozvaloval a slastně na nás mhouřil oči jako protřelý návštěvník opiového doupěte.

„Mám už na to po těch letech cit“, chová si Václav svého ježka a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby přišlo na ukolébavky.

„Nebojíš se blech?“

„Na to mám doma antiparazitální sprej, to největší balení, co na vetešině měli. Když přijdu domů, stačí se nastříkat. To samý, když si je beru ty malý na zimu domů.“

„Jak tě to vlastně napadlo, chodit na ježky?“

„Prostě jsem byl jednou sám v parku a měl jsem chuť se s někým obejmout. Nejdřív se mě teda líbila veverka, ale tu nechytíš. To stejný potkani. Ale ježek kolem tebe jde a je mu to jedno. Nejdřív. Pak tě začne mít rád.“ Opatrně položí bodlináče do křoví.

Vlastně teď ani nevím, co jsem k tomu chtěla dodat. Původně jsem si myslela, jak to bude něco o tom, že nejlepší domácí zvířata jsou ty na svobodě, za kterýma se chodíte přes léto mazlit a na zimu spolu sedíte v křesle. Oba ve vlněným proužkovaným svetru od babičky. Vy ve velkým a on v malým a občas se spiklenecky přestříkáte Biolitem. Ale vlastně je to taky příběh o matkách a přítelkyních. A o tom, že lidi neobjímají dost ježků. Tak si sáhněte do svědomí.

Ranní orál s Hugem

Brownies po francouzsku

Dřív jsem si myslela, že prázdniny v Korporátu jsou jeden dlouhý festival promarněných dnů mravenčí práce, kdy se přes škvíry v žaluzii smutně usmíváte na lidi, co se bezstarostně prochází po ulicích odění v havajských vzorech.

Letošní léto začalo tím, že se k nám do na prázdniny přestěhoval Hugo. Francouzský buldoček vypadá jako senior v podstatě od narození, ale Hugo důchodce opravdu je. Táhne mu na deset a tváří se, že je tohle léto a tenhle kancl jeho poslední štace. Pokud nechcete, aby přišel natáhnout bačkory pod váš stůl, nezbývá než se rozdělit o svačinu, nebo dezert, aby šel pro výpalné zas o židli dál. A když jste vegetarián, dost často se vám takhle Hugo nespokojeně navalí celou vahou přes chodidla, artriticky si vzdychne a prudce zasmrdí, jako když přišlápnete fretku. Kolega Jarda, který chodí Huga do našeho korporátu pást, tvrdí, že je Hugo nezištně přítulný a nemá to zapotřebí, protože má doma balík superprémiového krmiva pro geronty, aby se mu leskla srst. Ale minimálně já a Hugo víme, že lesklá srst je poslední, o co tady jde. Chce se přežrat k smrti, aby mu pukly střeva nafecovaný lentilkama, pršutem, mrkvovým dortem a metanem, protože to je daleko blaženější představa, než žrát dalších deset stařeckých let granulované omega nenasycené tuky.

Jako na zavolanou jsme v době, kdy lze do nejvyššího pracovního tempa zařadit kromě stalkingu kolemjdoucích přes žaluzie i zálivku pokojových rostlin, dostali posilu. Danušku jsme zdědili z jiného oddělení a podle mě má kromě věku i celou další řadu motivací a cílů nastavených úplně stejně jako Hugo. Třeba jsem si skoro jistá, že kdyby Hugo dovedl mluvit, probíhaly by jeho telefonáty netrpělivým obchodním partnerům úplně stejně: „Halóó? Dobrý den! Komupak že to vlastně volám? Hihihi!“

Ale nemyslete si, že Danuška nemá silné stránky. Třeba pečení. Nikdy v životě nebylo po stolech rozmístěno tolik závinů nasladko, naslano, nahořko i nakyselo. Kromě toho tady Danuška se svými vlhkými, poctivými bábovkami a wannabe nedbale ob knoflík zapnutou halenkou rozvířila atmosféru erotického dusna i u kolegy Pavla, který mi doteď vnitřně neodpustil, že jsem se infiltrovala do divize a sdílím stůl s jeho nejmilejším serverem. Tolik dvojsmyslných poznámek na buchty a pekáč jste neslyšeli ani v Prostřenu a červenám se při pomyšlení, co bude následovat, až se Danuška jednou pustí do věnečků s krémem.

Včera večer jsme se s M. trochu zapomněli u vína až do jedné v noci, takže jsem ráno vstala s přesvědčením, že dnes nebudu snídat, ani kdyby byla na stole rybízová bublanina. Tím spíš, když jsem našla v poloprázdným kanclu na porcelánovém talířku se zlaceným okrajem hnědé kvádry z hmoty, která mi ze všeho nejvíc připomínala jelito z ovčí krve a loje, kterou jsme si s M. omylem koupili na Islandu.

„Asi brownies?“ ptám se Huga, co přes tu atritidu vždycky rád vstane, když jde o jídlo. Dnes si pro něj ale buď přijde zubatá, nebo je to fakt hnusný, protože nabízený kvádr vyplivne a rozdrobí pod stůl. Což mu morálně vůbec nezabrání ten druhý kousek aspoň olízat a štědře natřít slinama, co mu neustále lítají kolem huby jako mokré koupelnové závěsy.

„Hugo, dopr…“ nechám si zbytek pro sebe, protože když máte doma dvě malý děcka, tak bývá v těchto okamžicích defaultně nastaveno, že neřeknete „do prdele hnus“ a místo toho úslužně běžíte pro ubrousky. Když jsem se vrátila, hromádka drobků pod stolem ještě byla. Zasliněný druhý kousek právě mizel v Pavlovi. „Danča ji má dneska pěkně vláčnou“ pochrochtává si Pavel a víte co? Jsem krysa, ale tohle tajemství zůstane jen mezi mnou a Hugem.

Věci, které se začnou stávat, když máte doma předškoláka

Jestli jsem si připadala někdy starší, než když mi byl v kožní ordinaci diagnostikována stařecká skvrna, nebo u nás v krámě, kde mě vedoucí oslovuje „paninko“, tak to bylo dnes odpoledne, kdy Žmurovi dorazila obří krabice. Líbilo se mi, že někdo v expedici zřejmě zareagoval na titul Hrabě před jménem a příjmením v objednávce, protože v olbřímí krabici byla ještě jedna, další menší a teprve v ní školní batoh a penál. A je to tady. Přišel čas přestat si lhát do kapsy, že máme malé děti. Mít doma předškoláka je navíc stigma, které přitahuje řadu podivných okolností.

1.  Rozlučka a šerpování ve školce

Akce ještě o stupeň víc bizár, než vánoční večírek. Rozsadíte natěšené rodiče na dětské židličky ve školce a dlouho se kromě skřípění a rozpadání těchto miniaturních kusů nábytku nic dalšího neděje. Potom vystoupí učitelka s proslovem na potrhaném výkresu a v polovině první věty se začne zalykat. „Já se omlouvám, ale tohle se mi prostě stává každý rok“, zmuchlá definitivně proslov a to už s ní brečí i všechny babičky. Když vstoupí do třídy pochod vytrémovaných dětí, dojetím popadají ze stoliček i otrlé kusy, jako zarostlý fotr ve slunečních brýlích a tričku Rammstein.

2.  Výměna hudebních a kulturních vzorů

S tím, že jsme se rozloučili s Želvy Ninja a Spidermanem, fakt nemám problém. Nově je to partička Avengers a hlavně Black Sabbath a ACDC. Těm teda Žmur konečně přestal přezdívat „Ejbísídý“, zato je pouští tak pekelně nahlas, že to ve mně vyvolává karmicky zasloužené pocity mojí mámy, která se marně pokoušela přeřvat kazeťák a podle důležitosti sdělení občas vytrhávala kabel ze zásuvky.

3.  Jídlo a oblečení

Pocit, že nás Žmur bude chovat na maso, nebo budeme muklovat na kamenitém políčku, pokud klesne naše životní úroveň, mám už pěkných pár roků. V posledních týdnech se k tomu přidružil pocit, že zanedlouho přestanu nosit ponožky, protože Žmurovi už jsou, stejně jako moje menší trička. O zbytek oblečení přijdu až za pár let s Čičman.

Psice a Žmur, rok 2057

4.  Třídní schůzky

Na ty první byl vyslán diplomat naší rodiny M. Nakonec jsme je absolvovali v plném počtu, protože když jsem ho byla před koncem vyzvednout s dětmi, vyhmátl nás při zevlování před školou školník a s výkřikem „To si přece nenecháte ujít!“ nás nahnal svinským krokem do jídelny. Tam jsem se chvíli utěšovala, že školník nedobrovolně agitoval i náhodné kolemjdoucí a turisty. Několik stovek rodičů včetně vzdálených příbuzných bylo poskládáno i ve výdejním okénku obědů a úplně vzadu seděl ztrápený M. s mnohastránkovým Schindlerovým seznamem školních potřeb, přihlášek do družiny, kroužky a stravování. Na konci povinného hlášení bylo nabídnuto interview s učitelkam, které byly v následujících deseti vteřinách pravděpodobně udupány. Získali jsme z toho s M. marný pocit, že nám ujel vlak, pokud Žmur neobdržel první sešity a kružítko ještě v šestinedělí.

5.  První příznaky šprtounství

Na dobu, kdy jsem se chystala poprvé do školy, se docela pamatuju. Vím, že mi šlo hlavně o to, že už nebudu muset chodit spát po obědě a otírat páchnoucí drožďovou pomazánku na spodní hranu stolu. Možná mi šlo ještě o pár hmotných statků, jako fungl nový anilinky a slíbený kolo. Rozhodně si nevzpomínám na to, že bych se rozkošnicky válela v úkolech pro předškoláky. „Až budu mít ty domácí úkoly, to si užiju“, vzdychá u toho slastně Žmur. „Myslíš, že jich budeme mít dost už v první třídě? Abych to neměl hned hotový“, strachuje se nad předposlední stránkou „Opište 200x písmeno B“