Jé, Covid! Ten jsem si vždycky přála!

Víte, že už je to čtyři roky, co Ježíšek na rodinné Vánoce naděloval vši? Následovalo pár dalších ročníků, kdy se Ježíš za tenhle kousek styděl a držel svoji zlomyslnost na uzdě. Asi vás už napadá, co Ježíšek nosí v roce 2020, žejo? Další vlastňák a propálená pointa hned na začátku, ale nebudeme chodit okolo ventilátoru – nebo mi přestane účinkovat Paralen a skončím v půlce věty. 

Na Vánoce se nás potkalo osm dospělých a šest dětí. Covid si pár dnů na to rozbalilo pět z nás dospělých skoro ve stejnou dobu. Že je to fakt koronáč se poznalo až podle Ema, kterého jako jediného semlela horečka a bolest i nejmenšího svalu a kosti, co jsou v těle vůbec k mání a doktorka ho ultimátně poslala na test. Jak se covid vůbec dostal k štědrovečernímu stolu, je případ pro Agathu Christie. A zahradník to nebyl. Nikdo z nás před Vánoci nikam nechodil (stejně nebylo kam), neolizoval tyče v metru ani nepěstoval přechodné známosti. Nikdy jindy v roce, než o Vánocích, se covidu nemohl podařit full house. 

Přes děti se to přelilo jen jako když polijete horká kamna a zasyčí to. Čičman měla jednu noc horečku, ale ranní půlka Panadolu ji vrátila do hry a od té doby na ní není nic znát. Podle pediatričky jsou to atypické příznaky nehodné testu, takže jsou ofiko děti zdravé. 

Pár dnů jsme řešili otázky smíšených párů, ve kterých je jeden malomocný nebo hrabě Dracula. Jak často dezinfikovat povrchy? Bude smět Em vyměšovat ve společné koupelně se záchodem i přes den, nebo jen pod rouškou tmy? Zavřeme ho do pracovny a přivážeme si všichni k postelím křížky a snopy česneku?

Nastavené hygienické standardy, za které by se nemusel stydět ani plukovník, upadly po prvním dnu, kdy mi děti v dobré vůli naservírovaly citronádu z Emova virového půllitru, což už se s výkony typu olizování mastné tyče v metru, dá rozhodně srovnávat. Taky mu občas živelně vtrhly do pracovny ukázat výkresy nebo stíhačku z lega a přitom osahaly všechno, co bylo po ruce. 

Zbývající hygienická pravidla se bez zbytečných poznámek zhroutila jako domeček z karet, když jsem začala mít zimnici a bolehlav horší než po svatební noci. A to je vysokej level, věřte mi. 

Aktuálně vám píšu z třísezónního spacáku do -20, který se ukázal být nejlepším přítelem covidáře. V zimnici zahřeje a nikdy v něm netáhne na nohy. Na test se chystám, až mi bude aspoň natolik fajn, že se budu moct pohybovat venku bez něj. 

Rozdílů mezi předcházejícím stavem „myslím, že jsem, ale test mám negativní“ bych ale pár našla: 

Mraženej králík se neschovává jen v zádech. Když se zapne mód zimnice, roztáhne se králík flexibilně do všech směrů až pod nehty. 

Hlava. Au. Včera to byla jarmulka bolesti jen na temeni, dnes bych to nazvala kulichem bolesti staženým až k uším. Bolestí hlavy jsem se dokonce vzbudila i v noci ze spaní.

Děti. Pořád doma, mají spoustu energie a usilují o můj drahocenný spacák. Taky mají spoustu dárků z Vánoc. Jako třeba mikrofon. Au, au, au. 

Mozková mlha. Pokud v sobě nemám zrovna čerstvou dávku paralenu, vracím se o několik evolučních levelů do minulosti. Zhruba někam na úroveň ichtyosaura nebo pasoucí se ovce. Dovedu deset minut tupě zírat na závěsy a stejně dlouho psát jednoduchou esemesku. Pro srovnání, Em zvládne aspoň část dne i pracovat. Respekt! 

Nechutenství. Jediný pozitivní efekt, tolik vítaný po míse bramborovýho salátu a půl tuně cukroví. Úplná absence hladu, jídlo jen na koukání. 

Čich naopak slouží dobře, díky za optání. Sice mám pocit, jako by mi někdo přistavil zahradní hadici pod nos a potom pustil kohoutek naplno, ale Chrudoš smrdí standardně po hlodavčím pižmu a lednice po sýrech, který nikdo nejí. 

Obavy a špatný svědomí. Budou mít Emovi rodiče mírný průběh? Nakazili jsme během bezpříznakového, ale už infekčního období i naše? Nebo někoho dalšího?

Žmurův lihový trojboj

 

S dovolením trochu odbočím z všudypřítomné vůně jehličí a smaženýho trojobalu, která pronikne i pod respirátor FFP3. Předtím než se dětem opět prodloužily vánoční prázdniny, se čas ve škole zabíjel preventivními programy. (Taky vám přijde, že české školství na vzdělávání tenhle rok prostě rezignovalo?).

U nás šlo konkrétně o preventivní pásmo na téma alkohol. Mazaný způsob, jak výchovně zapůsobit na rodiče prostřednictvím dětí. A to přesně v období, kdy se lije olovo a tuzemák všude kam se podíváš.

Když jsem děti vyzvedávala ze školy, pochlubil se Žmur, že byl druhej.

„Jak jako druhej?“ ptám se dezorientovaně a vůbec nevím, o čem mluví. Podobně, jako když se mi snaží vysvětlit Minecraft.

„No druhej v tom alkoholu přece“ odpověděl Žmur netrpělivě s očima v sloup. Začínám si zvykat, že tenhle výraz budu vídat několikrát denně po dobu asi tak deseti let.

Kdybyste náhodou taky nevěděli, v čem spočívá být nejlepší v alkoholu: Tak to prosím znamená obšírně zodpovědět otázku, jestli už jste v životě ochutnali nějaký alkohol. Jak všichni dospělí víme, lektorka si mapuje terén a vytipovává žáky ze sociálně narušeného prostředí. Ale vysvětlete to šprťákovi, co se musí hlásit pořád.

„Tak jsem řekl, že jsme si spolu v létě dávali na chatě pivo napůl, a taky že jsem od tebe měl svařák a rum.“ vyložil Žmur karty na stůl včetně žaludovýho esa na konec.

Takže – pivo si spletl s grepovým birellem, svařák zaměnil za lok burčáku na dně kelímku a rum řekl prostě jen tak, v momentální inspiraci. Pravda, jednu dobu jsme doma měli stařený rum od Ema z práce, takže možná nekecá – i když ho určitě neměl od nás.

Každopádně já teď místo prvních vloček a sobů vyhlížím spíš sociálku a připravuji si pár chabých výmluv alkoholičky, proč se snažím svést na zcestí vlastní dítě. 

V lednu se plánuje pokračování o drogách – tentokrát by mohl udělat narkobarona z Ema, aby se rodinná sbírka neřestí aspoň spravedlivě podělila mezi oba rodiče.

Jo a mimochodem, víte, kdo byl první? Alexej z Ruska. Kromě piva, vína a rumu nahlásil i vodku. Je hezký vědět, že někde tam venku, jen o pár ulic dál, žije ještě horší matka než jsem já.

Balíkovna České pošty: Napínavá pátrací hra pro jednoho

 

Seznam se s novými lidmi, nauč se pracovat s kompasem, rozluč se s karanténní obezitou

Nevím, jaký vztahy s Českou poštou si pěstujete vy, ale naše zahrádka vzájemného respektu a sympatií definitivně uvadla, když pošťačka naposled hodila dopis do jiné schránky. Což by zamrzelo, kdyby to byl ručně malovaný pohled od bratranců z Lipna, ale nebyl. Byl to dopis od socky, která mi dala 30 dnů na zaplacení pojistného s bonusem padesátitisícové pokuty, když se tak nestane do stanoveného data. Soused mi dopis přinesl s omluvou za měsíc, protože byl mimo Prahu. Jen pro pochopení souvislostí – máme podobný příjmení. Něco jako Nováková a Nováček.

Pojďme si to říct otevřeně. Normální člověk bez bizarního úrazu mozku s rozpoznáním rozdílu v našich příjmeních problém prostě nemá. Ale nám nosí poštu nejspíš gibon, který na pobočce ČP vylezl ze ztracené zásilky filipínských pašeráků. Ještě jsme ho nikdy neviděli, protože nezvoní – ale podle naškrábaných výzev k vyzvednutí jde o samičku jménem Angela. Angela poštu rozděluje kvantitativně – do naší schránky nahází půl kila letáků a k Nováčkovým půl kila naší korespondence, takže si se sousedem měníme pohledy za akční nabídku Kauflandu.

Díky Zásilkovně, PPLku a dalším dopravcům, kterým patří velký dík za to, že nepodporují zaměstnávání zvířat v zajetí, našich sousedských výměn postupně ubývá. Ale v prosinci odstartovaly na plný pecky předvánoční nákupy v karanténě a já jsem s hrůzou zjistila, že jsou všechny Zásilkovny a kurýři beznadějně obsazený až do půlky ledna, než se všechny podělaný dárky ve třicetidenní lhůtě zase vrátí zpátky do obchodů. Jako jediná volná varianta doručení mi pod objednávkou blikal Balík do ruky a Balíkovna České pošty. Chvilku jsem se pousmála nad možností, že bychom se s Angelou opravdu potkaly ještě před tím, než vhodí výzvu k vyzvednutí sousedovi do schránky a vyšplhá přes vzrostlý kaštan na dvorek do vedlejšího vnitrobloku. Že bych jí pozvala dál na banánovej chlebík a pokecaly o národních parcích na Sumatře. Jenže já ten balík potřebuju. Doručení do ruky jsem tedy zavrhla jako nepravděpodobné a odklikla políčko Balíkovny.

Balíkovna, jak jsem z popisu pochopila, je ukradenej koncept Zásilkovny. Prostě si vyberete nejbližší obchod spolupracující s Českou poštou, zatrhnete adresu a za týden přijdete s kódem pro balík.

Za týden jsem opravdu obdržela kód pro vyzvednutí a hrnu se do vinohradské trafiky pro zásilku.

„Chm, chm, to jméno mi nic neříká“ tvrdí paní trafikantka předtím, než přehází celý sklad zásilek.

„A fakt to tady máte?“ ptá se, už trochu zpocená a nevrlá.

No tak snad nejsem úplně mimo – přece vím, kam jsem si nechala poslat balík, ne?

„A dívala jste se do esemesky?“ ptá se trafikantka a odkopne kartóny cigaret, které na ní zákeřně popadaly z police.

„Dívám se tady do mailu…“ stojím si za svým a trafikantka mi skočí do řeči.

„Já jsem si to myslela!“ zahrozí na mě ukazováčkem, jako by ch si přišla uplatnit falešnej los. „To se ale koukáte blbě. Musíte koukat do esemesky. Je úplně jedno, kam jste si to nechala poslat. Pošta vám napíše v esemesce, kde to máte dovopravdy.“

Nelhala. Balík byl sice v trafice, ale někde úplně jinde. Konkrétně v trafice pár metrů od pošty. Náhoda? Nemyslím si. Tím pro mě napínavá hra „Po stopě balíku“ skončila, ale mohla jsem aspoň přispět nápovědou cizímu pánovi na pokraji nervového zhroucení, pro kterého na téhle Balíkovně honba za pokladem právě začala.

Neřekla bych nic, kdyby mi třeba přišlo upozornění se signifikantním předmětem ve smyslu změna doručení. Nepřišlo. Usuzuji z toho, že vám balíček může přijít na kteroukoliv z odhadem deseti tisíc výdejen. Samozřejmě kromě té, kterou jste si zadali vy osobně, protože to by nebyla hra, uznejte.

Bodíky za kreativu v tomto případě České poště nemůže nikdo upřít. Už se těším, až si pro příští balíček pojedu do Beskyd, nebo do Popradu!

                           

Úsvit paměti

 

Vždycky mě fascinovalo, jak je mozek křehká, a přitom prohnaná věc. Jak se v něm většina mých životních zkušeností edituje do podoby akčního thrilleru, ve kterým hraju hlavní kladnou roli téměř výhradně já. Přičemž se nepočítá, jestli jsem se v dané situaci zachovala jako hrouda zbabělýho rosolu – mozek to umí zdůvodnit. „Čeho myslíš, že bys pravdou dosáhla? Stálo by ti to za ty oběti? Myslíš si snad holka, že byl Hácha zbabělec? Ne, byl to čestný muž postavený historickému dilematu, stejně jako ty. Tak neřeš, že jsi poškrábala firemní auto při výjezdu z garáže a nikomu nic neřekla. Přece kvůli tomu nebudeme kazit tvému šéfovi den (a nám dvěma čtvrtletní bonusy). A vůbec, nedáme si trochu glukózy a kofeinu? Tady za rohem je supr cukrárna.“

Včera jsme s dětmi hráli poker a přišla řeč na nejzazší vzpomínky. Na úsvit, který rozděluje lidský mozek schopný kolonizovat Mars od měkkýšů nebo orangutana s klackem. Záměrně vzpomínkám neříkám přesné záznamy událostí, ale rozmlžené útržky od chvíle, co někdo zmáčnul tlačítko record. Kromě falešných wannabe vzpomínek. To bývají rodinné historky, které se dědí z generace na generaci spolu s receptem na linecký a pokud se vás aspoň trochu týkají, mozek vytvoří autentickou prezentaci toho, jak jste to asi mohli zažít – i když jste tam vůbec nebyli.

V mém případě jde o vzpomínku „pudl“. Milovala jsem večerní příběhy od mámy, který jsem z ní tahala, abych nemusela chodit spát. Jeden z nich byl o Babetce, poslednímu zvířeti, na kterým si trénovala budoucí mateřství. Babeta byla černý pudl nesoucí všechny špatný vlastnosti tohoto plemena. Jenže na rozdíl od ostatních psů vybrousila všechny pudlovský neřesti do podoby briliantu na psí známce – měla předkus a zkažený zuby a neustále se klepala chamtivostí, žárlivostí nebo jen vlastní tupostí. Prostě ideální zvíře na to, abyste si na něm mohli vyzkoušet, jak o pár let později vychovávat malou Psici.

V máminých historkách Babeta žrala ponožky, vykousávala kolečka do zdi, pletla si neživé předměty s lidmi a žrala svůj vlastní ocas do krve – tenkrát mi přišla jako ten nejbáječnější pes, se kterým každý den zažijete spoustu srandy, strachu a ostudy. Máma si myslela, že jsem Babetu zažila tak rok. „Možná jste si spolu hráli, ale dost o tom pochybuji. Spíš se do tebe snažila vykousat kolečko.“

A tak jsem měla dlouho svoji první vzpomínku: Je mi rok, schovávám se pod stolem u dědy a útočí na mě něco černýho, kudrnatýho a páchnoucího po mršině. Bojuj, nebo uteč. Bojuju a ta obluda s kvičením uteče. 

Ehm, dokud máma na vytrvalou žádost dětí nanašla patřičnou fotku Babety s datem zrození a úmrtí. Tududum-dum. Umřela, když mi byly dva měsíce. A dost pochybuji, že mě krátce po šestinedělí matka odkládala pod stůl, ačkoliv i k tomu by se určitě našlo spoustu důvodů. S čím si ale neví rady ani můj prolhaný mozek je trik, jak dvouměsíční kojenec přepere pudla.

Takže moje první vzpomínky odpovídají spíš dění, o kterém mi nikdo nevyprávěl, protože bylo nudný – anebo u toho nikdo nebyl.

Mám na sobě žlutý tričko olemovaný modrou stužkou. Na stužce jsou žlutý kachničky. Je léto a večer, táta zalévá hadicí zahradu a ze srandy mě pokropí. A tím i moje parádní trído. Brečím. Jsou mi tak 2 nebo 3 roky.

Ze stejného období: Máma mi říká, že když si budu hrát s plnou sklenicí, vyliju na sebe mlíko. Říkám, že nevyliju. Říká, že vyliju. Chvíli na to mám zase mokrý tričko. Brečím.

Nemocniční pokoj, hraju se svým spolubydlícím na stole fotbal s kuličkou rtuti z rozbitýho teploměru. Vchází sestra a strašně nás zjebe. Prý jsme mohli umřít. Brečím. (Prokazatelně tři roky po operaci břišní kýly a sakra - trávila jsem vůbec útlé dětství i něčím jiným než pláčem?)

Naše děti se toho hrozně chytly a začaly se vytahovat svýma vzpomínkama. Myslíte si, že si pamatují na společný výlety a s láskou chystaný svačiny na pasece, narozeninový dorty nebo vánoční stromečky? Zapomeňte. Úsvit našich dětí je v obou případech fekál.

Žmur: „Pamatuju se, že jsme měli v tomhle pokoji křesla, který už tady nejsou. Schoval jsem se za to křeslo tady do rohu a vykakal jsem se na podlahu.“

Jo, to sedí. Tenkrát jsme si s Emem pomysleli, že vlastnit afghánskou dogu a Žmura vyjde vlastně tak nějak nastejno – aspoň co se stolice týká.

Čičman: „Nesnášela jsem ploštice. Bála jsem se, že jich na mě vleze milión, překlopí mě a vysají ze mě všechnu krev. No a vy jste mi pořídili takovej nočník s beruškou, která vypadala úplně jako ploštice. Fakt jsem se ho bála!“

True story, byly jí dva roky a vůbec jsme v té době nechápali, kde děláme výchovnou chybu, protože na nočník chodila jen u babičky. Doma to prolomil až záchod. Taky vám přijde jako evoluční chyba, že dítě nezačne spontánně mluvit hned po porodu? A co vaše úsvity? 

Sladký život: Tečka.

Víte, proč nemáme televizi? Protože na návštěvě u televizních rodičů pokaždé omylem shlédnu výběr z TV produkce, který mě upřímně vyděsí. Třeba paní Pavlínu z Prostřeno, která dovede na jeden nádech hovořit 10 minut v kuse o kapustových karbanátcích. Michelinský glanc Prostřenu zrovna nepřidává ani dvojice vyžilých moderátorů. Mluvený projev Václava Vydry odpovídá snaze se o fundovaný komentář se čtyřmi kolečky karlovarského knedlíku v ústech. A když se k tomu Jana Boušková začne těšit na šmejděníčko, tak vám ty dva mozek automaticky naservíruje v poloze šedesát devět a to bolí, věřte mi.

Pořad o hubnutí s Katkou Cajthamlovou ale dloubne do žeber ještě víc. Do ordinace vchází morbidně obézní pan Aleš a má všechny moje sympatie. Noční orgie s křehkými sýrovými krekříky, známe. Čokoládka na depresi a na tajnačku sežraný Brumíci pro děti. Kdo z nás to těm nevděčným spratkům nikdy neprovedl, ať hodí muffinem. Největší bizár pro mě ale navždy zůstane stůl hříchu. Představte si Vinciho Poslední večeři. Na dlouhém stole je rozloženo všechno, co pan Aleš jedl v uplynulém týdnu, od kyblíků z KFC po vyskládané palety bílého pečiva. Za mísou bavorských klobásek vyčítavě vykukuje jediná karotka, sežraná v opilosti záměnou za čabajku. Za stolem se místo Krista zachmuřeně krčí pan Aleš a snaží se marně zatáhnout břicho, zatímco si paní Kateřina nevěřícně protírá brýle.

Tohle zabolí přesně v okamžiku, kdy od začátku karantény přiberete 3,5 kila a vypadáte jako vosí hnízdo plněné vaječňákem čtyři týdny před Vánoci. Fuj. Ohlédla jsem za svým stolem hříchu z uplynulého týdne. Nebudu vás unavovat kompletním výčtem, ale našli bychom tady XXL kávovou čokoládu, perníčky, kokosovou buchtu, ano a věnujte prosím speciální pozornost také lanýžovým figurkám, které si autorka koupila s trapnou omluvou, že se jedná o zdravý výrobek z hořké čokolády, přírodního zdroje chybějících vitamínů. Soudím, že s kalorickým propočtem v řádech vyšších bilionů by měla problém i paní Kateřina. A řekla jsem si dost.

V naší rodině se kromě křivých zubů dědí potenciál k závislostem, takže mi bylo jasné, že svůj příjem cukru musím zastavit obzvlášť striktně a prohnaně.

Začala jsem tím, že jsem snědla všechny zásoby. To vám potvrdí všichni kuřáci, že se udělat musí. „Předávkoval sem se tím svinstvem a měl sem na tejden klid.“ radil mi Karel ze Žabky. Sice si zrovna odklepával cigáro do květináče před prodejnou, ale pro nás začátečníky je i týden dlouhá doba.

Já jsem měla klid přibližně dvanáct hodin. Potom jsem si dala uvědoměle mandarinku ke snídani a závistivě vyškrabovala zbytky sladkých ovesných kaší po dětech do záchodu.

Po obědě se moje sladká závist začala přetavovat do sebelítosti a využila jsem chytrou náhražku: sezamovou tyčinku s medem. Protože med se v přiměřeném množství může a morbidně obézní včely neexistují.

Večer jsem si chtěla opět dopřát zdravou alternativu, ale bohužel jsem sezamku omylem otevřela z opačné strany, kde je uvedeno složení. Sezam, cukr, glukózo-fruktózový sirup. Připadám si jako stará panna obelhaná sňatkovým podvodníkem. Zbytek tyčinky letí do klece k vděčnému Chrudošovi.

Po 8 dnech bez cukru si připadám dost v kondici na to, abych si zřídila vlastní televizní pořad a významně si odkašlávala nad tlouštíky závislými na Nutele. Potom přišly moje narozeniny, což je metaforou k tomu, když pošlete alkoholika na rozjetý večírek. A já to dala. Zjistila jsem, že bych se uplatnila v grantech – přerozdělila jsem všechny darované sladkosti, a ještě jsem vzbudila falešné zdání bezbřehé štědrosti.

„Jen ten Chrudoš nám nějak tloustne.“ stěžuje si Em a pozoruje, jak se Chrudoš snaží procpat své spokojeně nadité tělo příliš úzkým otvorem v hraboším domečku.

Ráno mi pípla tahle zpráva od Houbiče: „Dík za ty pralinky. Usnul jsem s otevřenou krabicí na gauči a ráno jsem si myslel, že jsem se posral. Už mi nic dalšího nenos!“

Další zmařený odbyt a po něm telefonát s mámou o vanilkových rohlíčcích, které napeče o víkendu. Podle mámy v nich nebude cukr, jen vanilinový cukr. Aha. Tak se jen s přicházejícím adventem začínám fakt bát, že v tom budu zase lítat až po uši. Čokoládku?

6 věcí, které odstartují letošní vánoční horečku

Co si budem, na koronaviru se dá najít jen málo pozitivního. Pokud nejste nerd, co by stejně trávil většinu života v zatemněným pokoji, a teď vám konečně přibyla spousta spoluhráčů do onlajnovek. Nebo Micík Jaroslava Flégra, který zasekl drápky na post nejslavnějšího kocoura České republiky. Chudák Mikeš! 

Když jsme u Lady, klidně mě vyděste nahým Mulisákem a uškrťte fěrtochem panímámy, ale konečně jsme se někam posunuli. Epidemii nostalgicky ilustrovaných kolekcí a čokoládových Mikulášů se podařilo ze začátku září oddálit až skoro do půlky listopadu. Za mě by se Vánoce mohly odpálit klidně až pár dnů před (kvůli Velikonocím taky nikdo neotravuje s vajíčkama natvrdo už v únoru). Ale Vánoce neutajíš. Protože:

1. Vánoční katalogy hraček

Rouška na ně nefunguje, dezinfekce je nerozmaže. Stoprocentně zabírá jen plamenomet. Kontaminují poštovní schránku a je jedno, že na ni máte hůlkovým písmem a mnoha popudlivými vykřičníky vyvedeno „NEVHAZUJTE REKLAMU!!!!!!!!“. Vánoční katalogy totiž nejsou reklama, ale náboženství. Ježíš očekává konkrétní zadání s katalogovým číslem, protože letos na čtení emotivních dopisů s gramatickými chybami nebude čas ani trpělivost. Řekli byste, že jsou pro dnešní online děti retro, ale u nás je to přesně naopak. Jsou jako pornočasáky. Ohmataný, pomuchlaný a slepený lepkavou tekutinou, o který chcete věřit, že to byl čaj s medem.

2. Zvídavé telefonáty od mámy

 „Kolik má Žmur skutečně teplých spodků a pyžam?“

„A Čičman má jakou velikost?“

„Nosíš ten lososovej svetr s bambulkama, co jsem ti dala minulej rok? Proč si myslíš, že v něm vypadáš jako rakovina varlat?“

3. Děsivé telefonáty od mámy

„Používáš kloubní preparáty? Už bys měla. Tady vidím v akci 1 + 1, že bych ti to balení zdarma dala?“

„Ve zverimexu pořád mají toho kulhavýho potkana, jak se minule líbil Čičman. Nechcete na Vánoce udělat dobrej skutek?“

„Nevejde, nevejde. To přece není argument. Potkan by nemohl být s křečkem v jedné kleci?“

„Co by mi udělalo radost? Další vnouče?“

4. Mrazáky na kurýry v ulicích

Jsou to jen lidi, ne Transformers. Jestli si připadáte přetížení po čtyřhodinovém team meetingu v křesle u topení, tak mrkněte dolů z okna. Kurýr je tam zavalený někde pod vyskládaným kamionem pyžam a neoživí ho ani ampule Chondro Forte pod jazyk.

5. Vánoční dekorace paní Markovičové

Paní Markovičová je vánoční geek. Osobně mám podezření, že se v celém jejím bytě nekontrolovatelně rozšířily Vánoce po celý rok. Stejně jako lidi bojují s plísní, zahání paní Markovičová postavičky z betlému, které se zmateně motají po kuchyni a naráží do stěn, ještě v půlce letních prázdnin. Jakmile venku začne být hnusně, vymkne se paní Markovičové situace definitivně z rukou a přemnožené vánoční artefakty unikají do společných prostor domu. Dokud byly děti malé, dalo se o adventním věnci na dveřích tvrdit, že paní Markovičová zemřela. Potřetí v řadě už to prostě nefunguje.

6. Otevření obchodů

Definitivní tečka za projektem utajení Vánoc. Vánoční svetry, vánoční roušky, vánoční dezinfekce, nákupní vozík zaražený v ledvinách a padesát odstínů vánočních stromků ve výlohách. Ale víte co? Nenechám se rozhodit. Přesně za 44 dnů bude po všem!

Co má společného kombucha a státní správa?

Dostala jsem od kamarádky kombuchu. Jestli k sobě máme být úplně otevření, vypadalo to spíš jako slezina v zavařovačce. Stejně to asi zhodnotila naše podomní bulvární redaktorka paní Zimmermanová, když jsem si nesla nahnědlou orgánovou tkáň chodbou, protože mě zkropila pohledem přetékajícím odporem a zvědavostí současně. No co, mám snad transplantací sleziny obtěžovat přetížené nemocnice a lékaře po 48-hodinové směně? V době, kdy na internetu seženete tutoriál i na trepanaci lebky?

Doma se kombucha stala senzací a novým domácím mazlíčkem. Kdyby uměla mluvit, tak by děti laskavě, ale důrazně požádala, aby na ni nesahali špinavýma rukama od vodovek. Taky by káravě zamlaskala, když jsem pro ni vařila čajovou lázeň v kovové konvici a Ema by nejspíš pokousala – za to, jak do ní dloubal lžící ve snaze přehodit ji z rodné zavařovačky do nádoby s nevychladlým čajem.

Bohužel je kombucha jen mlčící chuchvalec miliardy kvasinek a bakterií (doufám, že si někdo ve vesmíru nemyslí to samé o naší planetě), takže neřekla nic a trudomyslně se ponořila ke dnu jako průhledná ryba, co tráví celý život v igelitce na dně Mariánského příkopu.

„Ježiš, to jsem ti k tomu zapomněla říct“ dodává pár dnů na to Marťa, když se svěřím s pravdivými detaily o tom, že kombucha leží apaticky u dna a nejeví známky vůle navázat přátelství, natož pracovat na výrobě nápoje. „Nesmí přijít do kontaktu s kovem, to by ji zabilo. Ruce sis umyla, že jo?“

Kombuše v komoře jsem se ten den záměrně vyhýbala. Nechtěla jsem si připomínat, že jsem pro kvasinky něco jako asteroid nebo environmentální politika Donalda Trumpa. Odkládala jsem rozhodnutí vylít do záchodu něco, co se nepříjemnou nehodou určitě vynoří v míse paní Zimmermanové a do týdne si bude celý barák šuškat o ilegálních zpackaných potratech z pátýho patra.

Potom se mi na ni podařilo zapomenout doopravdy. A když jsem šla včera do komory pátrat po zimních botách, naducaná obří kombucha se vznášela ve své třílitrovce. Větší a živější než kdykoliv předtím! Happy end, titulky, epická hudba. Zapomeňte.

Protože je listopad, lockdown, třetí těstoviny k obědu v řadě, a ještě budu mít brzy menstruaci, dnešní příběh dobře skončit jen tak nenecháme. Půjčím si kombuchu jako paralelu, co všechno může být živý a tajně bobtnat i po několika měsících.

„A to je opravdu všechno?“ ptám se v únoru úřednice na finančáku při odevzdávání daňového přiznání. „Nemusím nikam dál chodit a něco posílat? Na pojišťovnu - a tak, víte?“

„Ano, to je všechno. Máme přece centrální systém. Tak děkujeme a krásný den!“ usměje se na mě paní v silných brýlích a já mám chuť ji obejmout a omluvit se za všechny svoje předsudky k úřadům. Tou dobou jsem byla OSVČ panna. Půl roku jsem podnikala na vedlejší pracovní činnost a fakt jsem v těch výjimkách prvního roku tápala. Proč do hajzlu k živnosťáku nemůžu dostat jeden papír navíc, kde by bylo lidskou řečí napsáno, jak se používá? Stejně jako na poličku z Ikei nebo obrázkový manuál, jak si dezinfikovat ruce. 

Ne, promiňte. Přečtěte si místo toho § 420 občanského zákoníku a jděte se radši rovnou oběsit. Protože už teď na vás vidíme, že nás chcete přechytračit nějakým obzvlášť rafinovaným daňovým únikem.

Fakt jsem to v úmyslu neměla. Naopak - nejradši bych všem úřadům České republiky nacpala hrst bankovek za přepážky, abych měla jistotu, že nejsem zločinec.

Proto mě překvapilo, když jsem minulý týden dostala dopis od správy sociálního zabezpečení. Dostala jsem ho náhodou a o tři týdny později. To souvisí s tím, že naše pošťačka hází poštu do jiné schránky a přes mnohé pokusy už se nedá převychovat, ale za to sociální správa nemůže.

Hned na úvod dopisu jsem se dozvěděla, že přestupek už byl bez mého přičinění spáchán, tudíž mi hrozí pokuta 50.000 Kč ve správním řízení. Přehled příjmů a výdajů jsem totiž měla podat spolu s platbou pojistného dodat na konci srpna. Dále paní Rosenblumová připojuje formulář a na rozloučenou pár výhružek, co se všechno může stát, pokud výpalné nezaplatím do 31.10., tedy do dvou dnů. Tomu říkám Halloween pro dospělý.

Tvrzení „Máme přece centrální systém“ a pocit, že bych měla úřednici na finančáku obejmout, během jedné vteřiny výrazně zhořkl. Vykvašená kombucha dluhu přifouklá o hrozící pokutu se vznášela kuchyní a já jsem si připadala jako prosťáček obhajující se u soudu doporučením neznámé paní s brýlemi.

Nicméně jsem v sobě objevila aspoň tolik bystrosti, že mě napadlo zavolat i na zdravotní pojišťovnu. Tady byli sice všichni strašně hodní a nikdo nevyhrožoval, ale „ty dlužný tři tisíce zaplaťte radši hned, ať z toho nemáte voplejtačky“ poradila mi úřednice, určitě taky hodná paní s tlustými brýlemi.

Rekapitulace: Během jednoho dopoledne jsem vyplázla přes osm tisíc a pokud si paní Rosenblumová ze Správy sociálního zabezpečení potrpí na speciální data, počítám, že složenka na těch padesát litrů přijde až za pár dnů k narozkám. Tak na zdraví!

Den jako stvořený pro nákup jateční pistole

Už jsem si celkem zvykla na fakt divný kontextovky, který mi vyskakují na mobilu. 

Všichni, kdo pracují v datový bezpečnosti, teď nemusí číst. 

Můj mobil totiž používají čtyři lidi – kromě mě je to Em, když se potřebuje podívat na denní menu rozvozu a nechce se mu chodit do vedlejšího pokoje. Žmur u mě občas paří hry, když vyčerpá povolený timing na svým. Čičman si na mým telefonu vybírá dárky k narozeninám (je úplně jedno, že budou až za půl roku).

Že se mi po uplynulých covid týdnech zobrazují reklamy na laborky a vitamíny, asi neohromí. Ale že na mě včera z mobilního prohlížeče spiklenecky mrkne nabídka omračovače? Co si budem. Konečně reklama, co zatahá za oči!

Dobrou desetinu sekundy mi hlavou běhaly asociace na omračovač. Parfém s feromony? Něco silikonově poddajného do podprsenky? Naboostovaná verze Svěžího vánku od AirWick?

Ne. Všichni, kdo pracují v živočišné výrobě, teď nemusí číst.

Omračovač je jateční pistole, hodí se vysvětlit pro lidi z Prahy, kteří si pod pojmem jatka vybaví scénu nového cirkusu a mrtvá zvířata kupují nejčastěji nakrájená na plátky. Nebo pro lidi typu Čičman žijící v představě, že řízek v křupavém trojbalu pochází ze slepice, která podzim svého dlouhého života strávila na kapačkách v domově pro přestárlou drůbež.

 „Postup při zabíjení králíka: Na pracovním stole uchopíme králíka jednou rukou za uši, druhou rukou přiložíme již nataženou pistoli do oblasti mozku, tj. do týla nebo mezi uši, lehce přitlačíme a palcem, nebo dlaní zmáčkneme spoušť.“

Taky vás bodnul ten pichlavý osten sarkasmu v názvu omračovač? Ano, králík má sice díru v hlavě, z kuchyňské linky a obličejů zvědavě přihlížejících dětí stéká mozek jako při natáčení korejského horroru, ale vlastně není vůbec mrtvý – jen kvalitně omráčený!

„Obdobným způsobem lze usmrcovat i ryby, husy, kačeny, kuřata, velmi dobře lze zabíjet krůty a to tak, že krůtu uchopíme za zobák, který ztlačíme až na krk, druhou rukou přiložíme nabitou pistoli na střed hlavy cca 2cm od ušních otvorů směrem k zobáku (spodní část lebky) a vystřelíme. Není třeba dávat krůtu do pytle nebo do koše, protože po výstřelu je ochromena a při zařezávání sebou nemlátí tak aby si zbůsobila podlitiny. SKVĚLÝ VÁNOČNÍ DÁREK PRO CHOVATELE!!“

Copywritera máte? A mohla bych ho vidět? Proběhne mi hlavou ikonická paní Jechová z Kulového blesku.

Druhá myšlenka je ale ještě bolestivější než zbůsopená podlitina. Je to pocit, který zná jen hrstka žen – mezi nimi matka Hitlera nebo Breivika.

„A jak se jmenuje tahle hra? Baví tě střílet na mimozemšťany?“ dívám se Žmurovi přes rameno na mobil. „Jop“ řekne Žmur a chladnokrevně odpálí celou flotilu.

„Měli bychom si promluvit“ pošeptám Emovi, když Žmur v Lidlu trvá na nákupu chlazeného králíka. „Vypadá úplně jak živej, jen svlečenej.“ zasní se. „Já bych ti ho klidně nakrájel…“

Dneska ráno jsem něco hledala na mobilu – a nebyla to polepšovna, ale stránky dětské doktorky.

„Do“ píšu.

„Doplnki pro kralicka“ úslužně nabídne Google. V seznamu vyhledávání vyběhnou růžové mističky, mrkvičky, vodítka a je tam. Omračovač!

„Já bych chtěla k Vánocům zakrslýho králíčka. Koupíš mi ho?“ zašeptá mi do ucha Čičman, co mi kouká přes rameno.

Jo, mimochodem. Tu dětskou doktorku jsem hledala kvůli pásovému oparu. Zdravím do Ostravy, Nomi!

Jsme jeden Teams

 

Od včerejška mám novýho kolegu. Pracujeme v tak těsné blízkosti, že si můžeme proplétat nohy do jógových pozic jako v průměrném indickém call centru. Jako, vy mě znáte. Těžko mě po těch letech v korporátu můžete obvinit z přecitlivělosti na kolegy. Teď nejde jen o neskrývané civění do mé obrazovky a hrubozrnné poznámky o tom, co za šašky máme na intranetu. Teď mluvím o tom, že můj nový kolega vyhlašuje závody v prdění nahlas, a pak soutěží sám. Že se vrátím ze záchodu a hladinka mé kávy je o tři a půl centimetru níž, a to už mi po ránu stojí za vyvolání aféry. Můj nový kolega se jmenuje Žmur.

Taky si myslíte, že je Teams nástrojem ďábla? Tak dnes probereme, co se stane, když ho dáte do rukou základní školy.

U nás online výuce předcházel perný týden na školním oddělení IT helpdesku. Což je podle mě kamrlík vedle kotelny, ve kterým žije pan Pichrovský. Jeho otisk v ortopedických papučích je hluboký, temný a vlhký od potu z prohrané bitvy World of Warcraft. Pan Pichrovský dvakrát za rok aktualizuje záložky „Těšíme se na prázdniny“ a „Třídní schůzky“ a je to férová náplň práce, dokud nepřijde koronavirus a s ním branná povinnost zřídit bambilión microsoftích účtů na Teams pro hysterické úči a děti, co o to nestojí.

„Naše IT oddělení stále pilně pracuje na zřízení a aktivaci účtů“ psaly nám učitelky eufemistické zprávy během toho, co se pan Pichrovský zabarikádoval v kanclu. 

„Už je to skoro hotové, vydržte“ psaly nám i další den, kdy se přesunul do kotelny a pokusil se oběsit na síťovém kabelu.

Třetí den přišly neplatné přihlašovací údaje. Představuji si to jako vyhazov na hodinu s odůvodněním ředitele, že ty debilní účty snad může do prdele zřídit i tělocvikářka, což se bohužel nepotvrdilo. Pátý den se pan Pichrovský vrátil jako vojín Ryan za salutování učitelského sboru. A včera proběhla Žmurova první online hodina matematiky.

„Děti slyšíme se?“ volá učitelka a naším bytem se prožene ozvěna, jako by šlo o experimentální vysílání ze školy Elona Muska na základně Marsu.

„Paní učitelko, já mám nový kaktus.“ pochlubí se Anička.

„To je bezva Aničko“ odpoví učitelka. „Uděláme si z toho pěkný příklad na součin. Kolik pokojových rostlin by měla celá naše třída, kdyby měl každý z nás pět kaktusů?“

„My jsme měli papriky, ale uschly nám. Teď z nich máme jen mouchy.“ pochlubí se Žmur a natočí notebook na okenní parapet. To spustí lavinu přesouvání kamer. V monitoru jsou vidět uskakující rodiče, snažící se za každou cenu zabránit opuštění kamery z bezpečného uklizeného prostoru. Epické rozmázlé záběry překvapených sourozenců a narychlo poschovávaných lahví vína. Po téhle podpásovce si nejspíš budeme všichni nalévat alkohol do hrníčků.

„No, tak jsme se podívali na to, jaké máme pokojové rostliny.“ přejde učitelka diplomaticky neutěšený stav domácností. „A teď si řekneme něco k násobení pod sebou.“

Podezřelá chvíle ticha. Neřeším a využívám pětiminutovku na koncentraci v SAPu. „Paní učitelko, máte vypnutej mikrofon.“ napráší Adélka za nesouhlasných grimas většiny třídy.

„Aha, tak znovu.“ začne paní učitelka už trochu unaveně.

„Jé, já vidím Vincentova taťku.“ hlásí Róza. „Dobrý den!“ Celá třída slušně zdraví Vincentova tátu, který odhopkává z dosahu kamery na meeting v košili a trenkách.

Rezignovaně zaklapávám notebook a jdu si vyřídit vlastní hovory do komory k vysavači. Už se těším, až k nám do kanclu od zítřka přibyde i nová kolegyně Čičman.

Hoď si koronou: Smyčka se utahuje

A víte co? Tenhle týden to vezmeme odzadu.

Pátek 10:35

„Už jste někdy byla testovaná?“ ptá se sympatický chlápek. Z igelitu mu koukají jen oči, červené únavou. Zavrtím hlavou. Covidová panna.

„Fakt to nic není. Vezmu tuhle úzkou tyčinku a zasunu vám ji do nosohltanu. Takhle.“ Chvilku si připadám jako polykač ušních vatových tyčinek. Musí se s tím fakt tak šťamrat? A není to náhodou teleskopický? Mám pocit, že konec cítím až v krku. „Ták. A ještě do druhé dírky“. Sakra!

Vycházím ven. Odběrové stanoviště bez front. Venku je jen hlouček testovaných na cigárku pod kaštanem a smějí se, až se jeden z nich plácá do stehen. Popravdě, představovala jsem si to víc apokalypticky. Kde je suchý kašel a upadávání do bezvědomí? Jen můj mraženej králík zatne drápky do páteře. Otřesu se a jdu domů.

Čtvrtek 15:00

„Teploty máte, hlava vás bolí, ten čich vám zjevně taky moc neslouží. Já bych to teda na ty testy viděla.“ řekne mi do telefonu moje doktorka, když s ní konzultuji Čičman a moji permanentní kocovinu.

„Mhum.“ smutně souhlasím a odšourám se pro další Paralen. Zapomněla jsem ji říct o králíkovi a zapomněla jsem se zeptat, kdy budou výsledky.

Čičman 36,5, já 37,7. 3:0

Středa 7.10. 14:00

Zjistila jsem zajímavou věc: Chrudoš voní jako Nutella! Sbíhají se mi sliny. Jestli jsem o něco přišla, chuť to rozhodně není.

„Jak ti může vonět po Nutelle?“ Zmatený Chrudoš putuje v rodině z dlaně do dlaně. Z křeččí perspektivy to musí vypadat znepokojivě. Jako stádo oprsklých slonů střídavě zanořujících choboty do jeho měkkých pohostinných zádíček. „Já cítím teda spíš chcánky.“ ošklíbne se Em.

Čas očichat byt. Chm, jemné pachy fakt necítím. Divný jsou i chutě. Už vám někdy hermelín se zeleným pepřem chutnal jako babiččin historický dřevěný betlém z Innsbrucku? Nemyslím si. Ale při návštěvě záchodu po Žmurovi si můžu konečně oddechnout. Náš odporný osvěžovač vzduchu s výsměšným marketingovým názvem „Svěží vánek“ cítím naprosto zřetelně včetně chemického buketu umělé louky.

Čičman 36,4 C, já 38,2. 2:0

Úterý 9:30

Evidentně si ráda pospím. Ještě, že jsem si včera večer vyřídila home office.

Znáte ty rána, kdy se člověk aspoň probudí fakt vyspalej do růžova? Že už tělo potřebuje jen hedvábný macchiato, pomerančovej džus a svět je Bitter Sweet Symphony? Tak tohle ráno bylo Hurt od Johny Cashe. Nebo nějaká ultimátní trashmetalová skladba, během které si frontman vydloubne oči lžičkou na puding a následně uřeže nohy motorovkou. Tu ale s vydloubanejma očima jen tak nevypnete, žejo. Vzzzzzzm hučí mi v hlavě a fakt to bolí. Bolí to chvíli na jedný straně, pak na čele a potom je v metalovým varu celý mozek a horko těžko ten kotel krotím Paralenem. Mraženej králík zatíná drápky v rytmu trash mezi návaly horka.

Balím se do chlupatý deky a nevesele přemýšlím o tom, jaká budu v klimakteriu. Nejspíš stejná jako teď – zpocená, nasraná a oblečená v něčem nevkusném a huňatém. Čas na první sebelítost.

Čičman 36,5 °C versus já 37,5. Vedu 1:0.

Pondělí 12:10

Oběd s kolegy, kam si výjimečně beru mobil. Výjimečně proto, že se málokdy najde taková příležitost, která by omluvila telefonáty během jídla. Možná výhra ve sportce. Ale to zrovna tenhle telefonát není. Volají z domu dětí a mládeže.

„V pohodě, o zrušení kroužku vím.“ snažím se o rychlý konec s napřaženou vidličkou kung pao.

„No ono jde spíš o tu poslední hodinu před týdnem.“ pokračuje naléhavě hlas lektorky. „Čičmanka tam byla ještě s třemi holčičkami. No a ta jedna hned druhý den odpadla s horečkami a teď se jí potvrdil, však víte…“

„Covid.“ dodám chmurně a vrátím vidličku se šťavnatým soustem zpátky na talíř. Takže o víkendu se do Brna zase nejede.

„Měli bychom tedy být všichni v karanténě?“ přeptám se, a to už směřují zpátky k talíři i vidličky ostatních. Znáte ten pocit, když se na pracovním obědě provalí, že máte vši, genitální bradavice a posloucháte Michala Davida? Já už jo.

Prý z toho žádná karanténa nevyplývá, jen máme sledovat příznaky. Hned po příchodu domů Mári zuřivě přeměřím. 36,6 °C.

„A kdybych ti řekla, že je mi špatně, tak zítra nemusím do školy?“ ptá se vychytrale Čičman a hladově do sebe tlačí druhý sendvič ke svačině.

Večer je mi zima. Jako kdybych uměla na způsob krajty otevřít čelisti a spolknout celýho mraženýho králíka i s igelitem a cenovkou. Chlad zevnitř, co lechtá až na páteři.

Chrudoš

Takže máme tak dva dny po smrti Chlupiny. Čičman se vždycky poctivě podívá pod jakoukoliv velkou krabici, než s ní třískne o zem a ze skříňky se vyčítavě dívá načatý sáček krmiva. U večeře podává naše Strana zvířat (já a děti) Straně zelených (Em) návrh na pořízení nového hlodavce v zájmu zachování biodiverzity našeho bytu. Co vám budu, samozřejmě jsem použila i nekalou manipulativní praktiku a odkázala se na to, jak Em zamořuje byt nalezenými sazenicemi rajčat, marihuany a fikusu – a taky se nikoho neptá.

„A kdy naposled vykousalo rajče díru do mého oblíbeného dekorativního polštářku s pohankou, pohltilo část obsahu a ten pak vyzvrátilo pod skříň?“

„A kdy naposled narostla Chlupině na zádech vajíčka, ze kterých se vylíhlo víc much než je obyvatel průměrného krajského města? vracím úder.

„No dobře, ale stejně už nikdo nebude tak chytrej a přítulnej jako Chlupina“, odvětí Em. „Bude to hamounskej křeček, co umí dělat akorát díry do věcí a bordel pod skříní.“

„Prostě jako Chlupina“ uzavře to Čičman a hned další den jdeme do nejbližšího pet centra.

„Křečky máme čerstvý, akurát je před hodinou přivezli“ mrkne na nás prodavačka, která předtím musela dělat v masně a vezme nás k příslušnému kastlíku, zejícím prázdnotou a špatnou předtuchou. Po dně boxu se převalují chomáčky a z dřevěného saloonu v koutě vyletí moucha.

„Tak depa se schováváte kucí“ nadzvihne prodavačka domeček, ve kterém jsou přesně tři křečci a ani jeden v mých představách neodpovídá přívlastku čerstvý.

Jeden má lysiny a napadá na jednu nohu, druhý má zalepený oko a třetí vypadá jako recidivista. Nedovedu vám vysvětlit proč. Prostě se tváří jako Kájínek u přeškrtnutý cedule Valdice.

„Jejda, to se nám museli lumpíci nějak poprat“ řekne prodavačka a všichni vidíme, který lumpík má na svědomí dva pokusy o vraždu a kdo na sobě jako jediný nemá ani škrábanec. Ale vysvětlujte to dětem. „Tak asi toho – celýho“ ukáže Žmur na Kájínka, který ještě statečně pokouše prodavačku při pokusu narvat ho do transportního boxu.

„To sis vybral dobře, ten je čiloučkej“ pokusí se prodavačka o úsměv. Který je na místě, protože bude mít Kájínka z krku, na rozdíl od nás.

Doma se Kájínek neobtěžuje s nějakými zdvořilostmi. Zaleze do domečku, kde osnuje plány na útěk a přehryzání čtyř lidských krčních tepen. Vyleze asi až večer, jen aby se mohl zanořit do podestýlky při pokusu prožrat se ven zemským jádrem. Což mě před spaním zmate, protože Kájínek nikde. V misce ani v domečku. Někdo ale v domečku bydlí. Drobní hnědí broučci, zoufale hledající kožich, na kterém přicestovali.

„Aha, jestli to nebudou čmelíkovci, ti jsou teď v pet centrech docela v kurzu“ přemýšlí nahlas veterinářka na lince druhý den ráno. „Můžeme ho zkusit odblešit – ale pokud je to ještě mládě, počítejte, no, s variantou, že antiparazitika mohou zabít i jeho. Jo, a abych nezapomněla. Jestli je to čmelíkovec, tak jde i na lidi a dost rychle se množí. Jedna samička naklade okolo stovky vajíček.“ Jen při tom telefonátu jsem si málem vydrbala díru do hlavy.

A tak jsem sbalila Kájínka, čmelíkovce a vlastní špatný svědomí do krabičky od čaje a donesla to všechno zpátky. Je potřeba zmínit, že personál nebyl překvapen. „Tady máte Arpalit na vystříkání klece a já ho dám, ém, do karantény“ loučí se prodavačka a já se radši otočím, abych neviděla, jak se léčí blechy hadem.

Tady by většina příběhů o pořízení domácích mazlíčků skončila, ale pro naši Stranu zvířat to bylo jen drobné zaškobrtnutí, ačkoliv si myslím, že s potenciálním zablešením jsme se vyrovnali Emovému faktickému zamušení.

Našla jsem chovatele a odvezli jsme si křečka s papírama. Chrudoše. S Chrudošem se doma loučili, jako když vymodlené dítě počaté v pozdním věku odjíždí na orxfordský internát. Dostali jsme k němu doporučení na zdravou podestýlku a preferované druhy raw a super food.

Což ve mně vzbuzuje tak trochu komplexy, zda mu bude růžová klec po Chlupině dobrá a jestli z toho nebude aféra, když se příležitostně společně zprasíme praženým arašídem. Ale jednu sympatickou stránku osobnosti křečkovi z dobré rodiny nelze upřít. Nedrbe se. Laťka očekávání je díky Kájínkovi opět na nule.

Mlčení hlodavců

Svět podle Romana

Pragulic, město očima bezdomovců.

Znáte? Mění pohled na prohlídky města s průvodcem. Vlastně díky němu pochopíte, že Praha by se dala rozkrájet gamma nožem na bambilion světů. 

O gotickém oblouku Prašné brány vám nemusí povídat jen ulízlý týpek s červeným deštníkem a logopedickou vadou, ale třeba Zuzka, která si pod ním v devadesátkách našlehávala heroin od Albánců. Nebo pod ním šlapal Roman a doufal, že večer natrefí na svolnýho chlápka s plnou peněženkou a minimem sadistických úchylek.

Právě Romana jsme si vybrali pro naši prohlídku i my. Prý je to skvělá protidrogová prevence i pro děti, ale popravdě jsem byla docela ráda, že jsme vyrazili napoprvé bez nich. V Romanově podání by se totiž mohlo bezdomovectví stát novým westernem.

1.   Rozehřívací kolo v Sherwoodu

„A přijde vůbec někdo?“ přešlapuje nervózně Em. Nakonec se ukáže, že starší manželský pár 65+ vedle nás nečeká na vlak, ale na Romana jako my. Potají tipujeme, proč si tuhle obskurní prohlídku vybrali. Paní Hanka v krajkové halence vypadá jako něco, co sem nějakou nešťastnou náhodou musel zavát průvan přímo z žehlícího prkna. Nejraději byste ji oprášili a posadili do cukrárny ke kapučínu a kremroli. Pan Jiří se tváří rozpolceně. Všem je nám jasné, že tu nechce být, ale gentlemanské přikázání mu nedovolí zanechat dámu v nesnázích. Roman je bezprostřední jako mladší brácha, se kterým jste se viděli naposled před týdnem. „Ahój!“ podává nám všem ruku, kterou si pan Jiří později tajně vydezinfikuje před budovou Naděje. „Ahoj Maruško!“ objímá se i se svou kolemjdoucí známou, jejíž bezzubá čelist s posledním párem odolných špičáků by se dala použít jako klepadlo na pekelnou bránu.

A začneme hned úvodním kvízem za pět bludišťáků. „Tohle byla nejkrásnější cikánka v Praze, každej si ji chtěl koupit“ zavzpomínal Roman. „Tak co myslíte, v čem Maruška frčí?“ zeptá se. „Heroin?“ začnu hned se silnějším kalibrem a vyhrávám první laciné bodíky. Laciné jsou proto, že tenhle tip sedne na většinu Romanových kámošů z nádraží. Někdo je čistokrevnej heroiňák, ale většinou se prý mixuje s pervitinem, prášky a chlastem – podle toho, jaká je zrovna akční nabídka dne.

2.   Porno kabinky

Vedle nonstop klubu Studio 54 na Hybernské, mekkou všech smažek, stojí erotic shop. Roman tady uklízí a tak nám může představit ošlehaného recepčního i neodolatelnou nabídku vstupu do porno kabinek za polovic. „Jen za 59,- na hodinu a můžete tam dělat, co chcete. Lidi se sem chodí třeba převlíkat do dámskýho spodního prádla. Však nikdo neříká, že musí jít hned o sex“ nabízí Roman alternativu panu Jiřímu, který se nerozhodně zaseknul mezi dveřmi jako angorský králíček před výběhem aligátorů.

„Řekl bych, že ho nejvíc zasáhla představa rychle mizející dezinfekce a dalších dvou nehygienických hodin před námi“ pošeptá mi Em, ale po návštěvě hodinového sex roomu pomyslíme na preventivní antibiotika asi všichni. V místnosti čtyři na tři metry je jen věšák a koženkový gauč. Koženka je uprostřed roztržená jako v ikonický gaučík v Ostře sledovaných vlacích. Co žije v matraci uvnitř a jestli na to zabírá Arpalit, nechceme vědět nikdo.

„Já jsem začal šlapat v sedmnácti“ řekne k tomu hrdě Roman, jako když se vám teenager svěřuje s přijetím do prestižního basketbalového týmu. „Kámoš se mě jeden večer zeptal: Romane, nechceš jít se mnou šlapat? Šli jsme do klubu a jeden chlápek se mě hned zeptal, za kolik jdu. Řekl jsem za sedm tisíc, hrozně moc, chápeš, s kámošem jsme se tomu smáli. Nechtěl mi to dát. Tak jsem mu řekl, že se nic neděje, ať jde za jiným. Že je to cena za nejlepšího v oboru. Vrátil se. A tak jsem začal šlapat a brát perník, protože s perníkem jde všechno líp. Hlavně to šlapání.“

3.   Doma se uklízí

Procházíme územím nikoho mezi Masarykáčem a žižkovským Balkánem. Koleje, prázdný flašky a sešlapaný krabičáky. „No fuj, tady je bordel“ míní paní Hanka. „To je na těch lidech nejhorší, že si po sobě neuklidí, když dopijí nebo dokouří“ a je na ní vidět, že by i ty tvrdé drogy odpustila, kdyby se po aplikaci smažky oblékly do čistého a způsobně odklepávali vajgly do popelníčku.

„Však uvidíš, u nás bude uklizeno. My kolem sebe odpadky neházíme, fakt. Žije nás tam pár, tamhle na kopci pod mostem“ odpoví Roman, čímž opět aktivuje Jirku, který se ve volné přírodě stihl trochu uklidnit, nebo zbylou dezinfekci vypil a dočasně se mu ulevilo.

„To snad nebudeme obtěžovat, takhle bez ohlášení“ ozve se Jirka, jako bychom měli nakročeno na diplomatickou státní návštěvu bez vázy z broušeného skla.

„Ale prdlajz“ smete to Roman bezprostředně. „Oni ví, že vás asi vezmu domů a jestli jim chcete něco dát, tak vás jen varuju, že to všechno půjde na chlast a na drogy.“

A tak stoupáme do kopečku pod mostem. Zdálky vidíme zelené střechy stanů a připadám si tak trochu jako na safari, nebo na návštěvě u domorodců, kde se tak nějak očekává, že z vás vypadne pár dolarů, nebo aspoň pastelky pro děcka.

Přivítání je srdečné. „Ale tak, máte to tady hezký“ řekne paní Hanka, protože se to na návštěvách říká. Pan Jiří odhodil své desatero gentlemana a pozoruje nás z povzdálí, aby stihl bezpečně utéct, jako při pozorování nížinných goril v na okraji konžského pralesa.

„A odkud všichni jste?“ snažím se o ice breaker. „Rakovník, Ostrava, Plzeň, Žižkov“

„No vida, Žižkov“ neudrží se zase paní Hanka. „Vždyť to máte tady za rohem, tak šup pěkně do tepla k rodičům…“ Než stihne Romanův spolubydlící odpovědět, přijde za námi malé kotě, které prolomí ledy bez jakýchkoliv dalších otázek.

„To je náš hlídací kocour, proti potkanům. Potřebovali bychom i psa, občas sem chodí vyhrožovat fetky s nožem.“  Stejně jako se na návštěvách řeší zahrádkářství nebo sousedské spory, řeší se tady zapletený případ pana Artura, který je údajně bez pervitinu největší dobrák v celý Praze. „On by se pro vás rozkrájel“ tvrdí aspoň spolubydlící. Jak pochopím z vyprávění, za Arturovu jedinou charakterovou vadu se dá počítat, že bez pervitinu nebývá skoro nikdy. „No, a jak byl vysmaženej, tak bodnul dealera nožem, mockrát. A druhej den byl eště překvapenej, že tam fakt leží v lese mrtvej, že se mu to nezdálo. Šel se pak sám udat na benga…“

Vyprávění ukončí drbající se kotě. „Nojo, blešky máme. To my všichni, viď“, dodá Roman. Pan Jiří udělá preventivní úkrok vzad a paní Hanka kotě s vypísknutím pustí z náruče. Návštěva je u konce, dáme na talířek pár drobáků pro štěstí. Aby se stanovému městečku vyhýbali dobří lidé na perníku. A potkani. Aby Romanovi vydržel optimismus a přesvědčení, že v životě nikdy ničeho nelitoval. Ahój, tábore pro dospělé bez večerky.

Mlčení hlodavců

Takový to, když někomu chceš snést modré z nebe, ale zabiješ to.

Zažili jste někdy lásku, ze které mrazí v zádech? Já jo. Úplně první z řady mých creepy milenců byl Radeček. Začátek našeho vztahu byl romantika. Čmajznul pro mě součástky z Merkuru, ojídal za mě škraloupy z hrnečků teplýho mlíka a plánovali jsme spolu útěk ze školky. 

Všechno bylo maršmelounový až do doby, kdy ručička na Ráďově termostatu lásky přesáhla bezpečné maximum a mířila k nekontrolované explozívní reakci. Ta nastala jedno odpoledne, kdy mě ze školky vyzvedával děda. Šli jsme s dědou za ruku k brance a Ráďa nás pronásledoval. Ve světě podle Rádi malá Psice nikdy neodchází. S chroptěním rotvajlera se dědovi zakousl do ruky a visel, dokud ho nesundala vyděšená učitelka. Dědovi zůstaly na zápěstí otisky mléčného chrupu a ve mně kromě přesvědčení, že tohle pro mě už nikdy nikdo neudělá, taky bodavý osten prozření, že chodím s psychoušem. 

Nepříjemný. Ale ještě mnohem horší pocit je, když jste ten psychouš vy sami. Třeba když se na gymplu zamilujete do kluka do druháku, stalkujete ho po chodbě, v hospodě mu ukradnete rukavici z kapsy zimní bundy a pak s ní spíte. Promiň Bažine.

Čičman měla v poslední době dvě lásky. Ondru ze třídy a Chlupinu. Jestli jsem vám to ještě nepsala, tak Chlupina v naší domácnosti prošla nějakým kvantovým skokem vědomí a stal se z ní deseticentimetrový pes. Neslyšela jsem o žádným křečkovi, který by slyšel na jméno, miloval sušené býčí penisy a aportoval mašličku z krepáku. Když před týdnem chytla rýmu, vařila jsem jí heřmánkový čaj s medem a citrónem. Vyléčila se.

O víkendu už Chlupina čiperně pobíhala po pokoji a Čičman jí vyráběla agility dráhu z lega. „A na konci ji ještě postavím stolek s hostinou za odměnu“ řekne Čičman a zaloví proklatě hluboko v plastové krabici s bambiliónem dílků. Krabice se nakloní do nebezpečného úhlu a pak s řachnutím dosedne zpátky na parkety.

Dráha byla hotová, hostina byla připravená a Chlupina nikde. Nepřišla na zavolání ani na býčí penis.

Proč vám píšu podrobnosti o tom, jak přesně bedna řachne o parkety, pochopíme o nějakou tu půlhodinu později. Když Em zvedne krabici a najde tělo.

R.I.P. Chlupino, byla jsi jedinečná. A pro ty, co byli na blogosrazu U Dandů, doplňuji pod morbidní téma „1000 strašných způsobů, jak může zemřít domácí mazlíček“ další řádku. Zalegnutí.

Podprsenkovej křeček

Pravidla kempu

Slepá ulička prázdninové evoluce

Když jsem se poznala s Emem, jezdil v létě s partičkou svých kámošů z Brna na čundr. Původně pánská záležitost se s lineárně vzrůstajícím počtem přítelkyň zvrhla, podobně jako volební právo a holící strojek na nohy.

To byla samozřejmě jenom předehra k tomu, jak se čundry ohnuly po narození dětí (do pobytu v rodinných penziónů s trampolínou). S jejich odrůstáním během ekonomické konjunktury akcie čundru naopak raketově vyletěly na portugalskou pláž a degustační večery přetékající portským a tapas.

Pak přišel koronavirus a nastavil nová pravidla společné letní dovolené. Letenky? Lockdown. Sedm volných míst v penzionu? Zapomeňte. Spacák? Předpověď počasí hlásí mimořádně silné bouřky. Jediné ubytovací zařízení, které neochotně akceptuje naše požadavky, nese hrdý název Autokemp Wilsonka na Dalešické přehradě.

„Mám poslední maringotku. Noční klid je vod desíti a ručníky si vemete vlastní“ diktuje si podmínky recepční kempu a my submisivně souhlasíme.

Na místo přijíždíme za tmy, takže všechno vypadá mnohem dobrodružnější, než se ukáže ráno za světla. Rybářské židličky u přívěsů se octnou v nebezpečném náklonu, když rezidenti nenápadně skenují, jak se sedm lidí vejde do maringotky pro čtyři.

„Takovej českej Ozark“ pokrčí rameny Em s odkazem na produkci Netflixu (konečně dokoukáno!)

„Akorát jsou tady všichni Langmorovi“ dodám ráno, když vylezu z maringotky po noci strávené na karimatce v kuchyňce. Po noci strávené s lidmi, které prokazatelně sužuje syndrom spánkové apnoe a košatou jabloní, odkud na střechu maringotky v nepravidelných intervalech padají nahnilá jablka přesně ve chvíli, kdy se domníváte, že teď už doopravdy usnete, přestože se ve vedlejší místnosti někdo dusí.

1. Válím se a leju

„Když muž se ženou snídá-á-ááá“ line se z rádia v bufetu, kam se vleču na ranní kávu. „Pre-co? Preso?“ utrhne se na mě paní za okýnkem, zatímco za námi netrpělivě podupává manželský pár s dětmi.

Že zdržuju s netypickou ranní objednávkou mi dojde, když roztočí pivo. „Dvanáctku, rumíka a pro děti kofču?“ zeptá se úplně jiným tónem a celá rodina jen blaženě přikývne. Dovolenkový koncept „leju od otvíračky do zavíračky“ tady generace táborníků vybrousily do dokonalosti.

2. Dětské gangy

„A ty tady děláš co? Jak se jmenuješ?“ přepadla mě v umývárně skupina oprsklých výrostků věkově od tří do dvanácti let. V Praze máme na posílení dětské sebedůvěry montessori kurzy. V Dalešicích stačí týden v kempu na to, aby děti vytvořily jednu silnou partu, co umí vykuchat leklou rybu na břehu, hacknout automat na tatranky a krást drobný s magnetem. Všimli jsme si, že lijící rodiče je krmí párky v rohlíku nezávisle na tom, jestli k nim přijde vymrzovat vlastní, nebo cizí dítě. Probírka a rozdělení potomků nastane nejspíš poslední den prázdnin před odjezdem domů.

3. Co se stane v kempu, to zůstane v kempu

Kemp není jen idylické napajedlo před bufáčem, ale taky boj o území a zdroje. Odpoledne jsme byli svědky záboru vedlejšího ohniště rozpínající se rodinou v protější uličce.  

Nejdřív jsme si nebyli jistí, jestli nejde o milostnou tragédii Kapuletovi versus Montekovi, protože k dotčenému přívěsu přitáhl otec rodu v tričku BORN TO GRILL, zatímco jeho patnáctiletá dcera za stanem kouří jointa se synem z rodiny okupanta.

„Ba ne, to vypadá na majetkově-právní spory“ tahá si Václav židličku před maringotku, aby měl dobrý výhled. Em skočí pro chipsy.

Otec Grilák se slovně utká s otcem Trampíkem, což hodnotíme jako divácky chabě atraktivní až do chvíle, kdy do sporu vstoupily manželky. „Celej tejden tady smrdíte s tím vaším chemickým hajzlem a teď eště todle“ ječí paní Griláková a my spekulujeme, jestli se za přízviskem „chemický hajzl“ skrývá toaleta v přístřešku nebo syn na drogách.

„Aby ses neposrala, Jarmilo“ snaží se paní Trampíková trefit klackem s napíchnutým špekáčkem do ohně. „Rádio si tady pouští do dvou do noci kdo?!“ zavrávorala a ostře vysoustružená špička klacku prolétne nebezpečně blízko Jarmilina kolena. „Tak snad něco řekneš!“ zavřískne Jarmila na manžela.

Grilák se prosebně zadívá na Trampíka. „Tak snad by se to dalo vyřešit skrz ňáký žetony do sprchy…“ odpoví Trampík, který ví, co je chlapská solidarita. O hodinu později je potkáme před bufáčem. Chlapi si připíjí tuzemákem. Paní Trampíková s Jarmilou vyměňují recepty na sekanou a sehraně pomlouvají všechny ženy v bikinách.

4. Život je jako langoš se vším

Minimálně tady v kempu. Můžeš si dát jen kousek placky s hoblinkami eidamu, jako byla naše víkendová ochutnávka. Ale opravdovej langoš je jako mastnej volant od obytňáku, pikantně očesnekovaný bitkou před bufáčem a pokropený kečupem sladkým jako Miss pláže. Tak snad příští rok. Prsssk!

Farmář hledá ženu

Víte, co je nejhorší na partnerovi, který vyrostl v paneláku? Kromě zkušeností plynoucích z tenké vrstvy umakartu, která odděluje intimní život jednotlivých členů rodiny, jsou to hlavně nevyléčitelné utopické ideály o životě v baráku na vesnici.

Pro Ema z brněnského sídliště je život na baráku něco mezi Receptářem prima nápadů, Esmeraldou a food pornem. Typický obyvatel české obce podle Ema ráno vstane, osedlá si koně a projede si v ranní rose svých pár polností a lesů. Při návratu ho pohladí vůně arabiky, kterou pěstuje na jižní plantáži vedle koky a bavlníku.  Společně s koněm a partnerkou zasedne ke snídani – podává se domácí chléb a domácí vajíčka s domácí mateřídouškou (ne že by se k vejcím mateřídouška hodila, ale Emovi voní, takže se bude dávat i na vajíčka, protože ji přece nebudete zbůhdarma vyhazovat, pozn. aut.). Po snídani se kůň omluví a jde si zaběhat na louku s dalšími kamarády z vesnice, aby si Em mohl vyfotit pár ikonických snímků divokých mustangů.

Když jsem Emovi vykládala o skutečném dětství na baráku, stejně mi nevěřil. Ten pocit, když vám ty starostlivě vypiplaný jahody sežerou slimáci, brambory zplesniví a jediný, co roste závratným tempem, bývá trávník, ostružiní a účty za vodu.

Jako řešení naší situace Em navrhoval nákup ovocného sadu asi 150 km od Prahy. Z toho vystřízlivěl sám, ale nákupu samozavlažovacích truhlíků už jsem zabránit nedovedla. „Odteď budeme mít vlastní rajčata, papriky a pro tebe jsem koupil i meduňku na nervy“ vystavuje Em sazeničky na kuchyňskou linku. Potom je nacpal do truhlíků a zaplnil s nimi všechny parapety v bytě, takže u nás od června nejde pořádně větrat.

„K čemu potřebuješ vzduch, když rostliny produkují kyslík?“ odpovídal na množící se dotazy kolem přivřených oken Em s úsměvem zenového mistra.

Tenkrát jsme si žili ještě nad poměry, protože sazenice měly pár centimetrů. Někdy od července ale z našeho bytu zmizel nejen vzduch, ale i světlo. Okna jednoduše zarostla zelenou hmotou. Sazenice z rajčete třeba vypadá jako mutant z béčkovýho horroru, protože dolezla až ke garnýži na závěsy a a namířila svá chapadla směrem na naši postel.

Listím z meduňky si můžeme utírat zadky, protože čaj tišící nervy nesnese už ani Em. Jemně pikantní papriky vypadají jako náboje a kdybych se nebála, že obsažený kapsaicin perforuje i trubky, snad by se s nimi dal vyčistit ucpaný odpad. Emova farma nám prostě přerostla přes hlavu, ale to není všechno.

Em se navíc začal ujímat vyhozených pokojových rostlin u kontejnerů. Jako bezdětná stará dáma ve flekatým županu, u které se pár týdnů po smrti najde patnáct koček namačkaných v garsonce a ohlodaná mrtvola bez očí.

„No pochopíš, že tohle jsou lidi schopný vyhodit?“ jde Em vysypat plasty a vrátí se s hrůzným zažloutlým fikusem nebo odloženou sazenicí marihuany (true story).

A tak jsme si žili. Přes den jsme sklidili z tomatové krakatice až ke stropu přesně 4 cherry rajčátka a v noci jsme s rostlinami bojovali o kyslík. Dokud nepřišly mouchy.

Dodnes se u nás vedou hypotézy, kde se ta vajíčka vzala – Em má určité konspirační teorie, že to byla moje prohnaná lest, jak náš byt posekat. Já si zase myslím, že to byla vajíčka much, které hodovaly na té mrtvé paní s kočkama, odkud pocházel ten zažloutlý fikus, ale to už je ve výsledku jedno. Em s nepříčetným výrazem střihorukého Edwarda jednou vběhl do našeho deštného pralesa s nožem na pečivo a vypořádal se s hmyzem tím, že všechny rostliny jednoduše pokácel.

Do našeho bytu začalo proudit světlo a Em mě začal oslovovat Bolsonaro, když jsem se zalíbením přehlížela odsekané pařezy paprikových keřů.

Stačil jediný víkend mimo Prahu, abych zjistila, že příroda je silnější než já. Pařezy obrostly novými výhonky a  podzimní muší sezóna může začít!