Sladký život: Tečka.

Víte, proč nemáme televizi? Protože na návštěvě u televizních rodičů pokaždé omylem shlédnu výběr z TV produkce, který mě upřímně vyděsí. Třeba paní Pavlínu z Prostřeno, která dovede na jeden nádech hovořit 10 minut v kuse o kapustových karbanátcích. Michelinský glanc Prostřenu zrovna nepřidává ani dvojice vyžilých moderátorů. Mluvený projev Václava Vydry odpovídá snaze se o fundovaný komentář se čtyřmi kolečky karlovarského knedlíku v ústech. A když se k tomu Jana Boušková začne těšit na šmejděníčko, tak vám ty dva mozek automaticky naservíruje v poloze šedesát devět a to bolí, věřte mi.

Pořad o hubnutí s Katkou Cajthamlovou ale dloubne do žeber ještě víc. Do ordinace vchází morbidně obézní pan Aleš a má všechny moje sympatie. Noční orgie s křehkými sýrovými krekříky, známe. Čokoládka na depresi a na tajnačku sežraný Brumíci pro děti. Kdo z nás to těm nevděčným spratkům nikdy neprovedl, ať hodí muffinem. Největší bizár pro mě ale navždy zůstane stůl hříchu. Představte si Vinciho Poslední večeři. Na dlouhém stole je rozloženo všechno, co pan Aleš jedl v uplynulém týdnu, od kyblíků z KFC po vyskládané palety bílého pečiva. Za mísou bavorských klobásek vyčítavě vykukuje jediná karotka, sežraná v opilosti záměnou za čabajku. Za stolem se místo Krista zachmuřeně krčí pan Aleš a snaží se marně zatáhnout břicho, zatímco si paní Kateřina nevěřícně protírá brýle.

Tohle zabolí přesně v okamžiku, kdy od začátku karantény přiberete 3,5 kila a vypadáte jako vosí hnízdo plněné vaječňákem čtyři týdny před Vánoci. Fuj. Ohlédla jsem za svým stolem hříchu z uplynulého týdne. Nebudu vás unavovat kompletním výčtem, ale našli bychom tady XXL kávovou čokoládu, perníčky, kokosovou buchtu, ano a věnujte prosím speciální pozornost také lanýžovým figurkám, které si autorka koupila s trapnou omluvou, že se jedná o zdravý výrobek z hořké čokolády, přírodního zdroje chybějících vitamínů. Soudím, že s kalorickým propočtem v řádech vyšších bilionů by měla problém i paní Kateřina. A řekla jsem si dost.

V naší rodině se kromě křivých zubů dědí potenciál k závislostem, takže mi bylo jasné, že svůj příjem cukru musím zastavit obzvlášť striktně a prohnaně.

Začala jsem tím, že jsem snědla všechny zásoby. To vám potvrdí všichni kuřáci, že se udělat musí. „Předávkoval sem se tím svinstvem a měl sem na tejden klid.“ radil mi Karel ze Žabky. Sice si zrovna odklepával cigáro do květináče před prodejnou, ale pro nás začátečníky je i týden dlouhá doba.

Já jsem měla klid přibližně dvanáct hodin. Potom jsem si dala uvědoměle mandarinku ke snídani a závistivě vyškrabovala zbytky sladkých ovesných kaší po dětech do záchodu.

Po obědě se moje sladká závist začala přetavovat do sebelítosti a využila jsem chytrou náhražku: sezamovou tyčinku s medem. Protože med se v přiměřeném množství může a morbidně obézní včely neexistují.

Večer jsem si chtěla opět dopřát zdravou alternativu, ale bohužel jsem sezamku omylem otevřela z opačné strany, kde je uvedeno složení. Sezam, cukr, glukózo-fruktózový sirup. Připadám si jako stará panna obelhaná sňatkovým podvodníkem. Zbytek tyčinky letí do klece k vděčnému Chrudošovi.

Po 8 dnech bez cukru si připadám dost v kondici na to, abych si zřídila vlastní televizní pořad a významně si odkašlávala nad tlouštíky závislými na Nutele. Potom přišly moje narozeniny, což je metaforou k tomu, když pošlete alkoholika na rozjetý večírek. A já to dala. Zjistila jsem, že bych se uplatnila v grantech – přerozdělila jsem všechny darované sladkosti, a ještě jsem vzbudila falešné zdání bezbřehé štědrosti.

„Jen ten Chrudoš nám nějak tloustne.“ stěžuje si Em a pozoruje, jak se Chrudoš snaží procpat své spokojeně nadité tělo příliš úzkým otvorem v hraboším domečku.

Ráno mi pípla tahle zpráva od Houbiče: „Dík za ty pralinky. Usnul jsem s otevřenou krabicí na gauči a ráno jsem si myslel, že jsem se posral. Už mi nic dalšího nenos!“

Další zmařený odbyt a po něm telefonát s mámou o vanilkových rohlíčcích, které napeče o víkendu. Podle mámy v nich nebude cukr, jen vanilinový cukr. Aha. Tak se jen s přicházejícím adventem začínám fakt bát, že v tom budu zase lítat až po uši. Čokoládku?