Autobus číslo 124

 

Pod minulým postem jsem zatrhla vykání v komentářích pod pohrůžkou seriózního postu, protože si pak kvůli vám připadám přehnaně stará. Samozřejmě se toho chytli určití podnikavci, kterým teď můžete poděkovat za příspěvek psaný mým budoucím starým já. Za post od pani, který se vyká. Protože i já jednou dospěju, stejně jako vy a Galahad.

Když si teda tak zodpovědně promítám, o čem vám budu psát i za dvacet let, napadá mě jedna věc, o který vím už teď. Napadají mě samozřejmě mraky dalších sraček, jejichž konce ale nejsou definitivní.

Radost z odletu dětí z rodičovského hnízda, rychle vystřídaná péčí o vnoučata a stádo huculů. Plus péče o cokoliv a kohokoliv dalšího, co děti v dospělým životě omrzí. Ale kdoví–třeba prožijou zbytek života v thajským klášteře. Nebo vězení. Nebo přijde jaderná apokalypsa.

Ale vsaďte se, že i po jaderný apokalypse budu jezdit do práce autobusem. Budu jezdit makat, protože neúprosná ručička důchodovýho věku se v tý době zastaví na devadesátce. Chleba bude stát dva tisíce, a to ani nezmiňuju seno pro ty Čičmaniny koně. Pod mou kancelářskou židlí přibudou kromě hnědých ostrůvků od převrhlých hrnků kávy taky rozpitý fleky dalších fyziologických barev.

Do práce jezdím autobusem číslo 124. Nevím, jestli jste viděli kočkobus v animáku Totoro, ale tohle je vlastně úplně stejnej dopravní prostředek do světa fantazie.

Pro mě tahle cesta začíná na Želivárně. Už tam je to ráno celkem divoká skladba lidí. Dělníci dychtivě vtahující první ranní šluky. Holky po šichtě v nočním klubu. Matky na mateřský, co vypadají stejně vydrancovaně, jen bez mejkapu a se řvoucím kojencem pod paží. Jednou tam seděla na rybářský skládací stoličce paní bez vlasů, obalená do prostěradla. Nejspíš uprchlá pacientka z nedaleké Vinohradské nemocnice. Prostě my všichni, co jedeme ze srabu za lepším.

Není to ideální, ale je v tom aspoň náznak naděje. Náš řidič ale nemá ani to. Myslím, že je to pořád stejnej řidič, nebo si mění šichty se svým dvojčetem. Nebo pražskej dopravní podnik cíleně na pohovorech nabírá tyhle typy, aby si cestující nestěžovali na prudké změny. Můžeme mu říkat třeba Vladimír. Ne, že by se někomu podobal. Je malej, z vlasů mu zbylo jen takový olezlý roští po stranách a hrozně moc by chtěl, aby tu svoji zaplivanou karosu řídil s větším respektem a lepšíma lidma. Vladimírovi se nezavděčíš. Nikdy.

Vladimír vede speciální operaci se všemi dopravními prostředky pohybujícími se v jízdních pruzích, který potřebuje zabrat. Z Želivárny začíná adrenalinový úsek z kopce, kdy Vladimír sešlápne plyn a zapálí si ve své řidičské budce elektronickou cigaretu.

Naučila jsem se za těch pár měsíců sedět na místě, kde se můžete koleny pevně zapřít o sedadlo před vámi. V opačném případě je totiž jízda s Vláďou něco jako třepání s krabicí Lega – velmi kontaktní a někdy trochu bolestivé. 

„Promiňte, já nerad, to je trapas“ omlouvají se pak navzájem cestující, co jsou do sebe zaklíněný různými částmi těla a mezi námi si myslím, že minimálně pár z nich jezdí s Vladimírem na nezabezpečené sedačce účelově. A máte správný podezření, mezi účeláky patřím i já. Jakmile takhle zdrkotáme celý Vršovice, vytroubíme drahý auta, zajedeme tři koťátka a dořveme dvě nevinný ženský argumentem, že lístky už se u řidiče neprodávaj, vystoupím si jako z labutí na Matějský – s roztřesenýma kolenama a žaludkem na vodě. Díky tomu nesnídám, snižuju svou kalorickou spotřebu a znova se nacpu do stejný konfekční velikosti jako před covidem. Za těch dvacet let si jen dám chrániče na koleno a dvojitou dávku betablokátorů na tlak.

Jen jednou se cesta s Vláďou vymkla z ruky. Frčíme si to z kopečka Na Míčánkách, všechno okolo jsou jen výkřiky a barevný šmouhy vystupující z mlhy Vláďova vaporizéru. Vtom šlápne na brzdu způsobem, že se opět všichni nakupíme a s mnoha omluvami si civíme do dekoltů.

Na zastávce zaparkoval chlápek na vozíčku a rozlívaly se nad ním ranní červánky. Možná svatozář. Vysunutí plošiny pro handicapované by znamenalo, že Vladimír svou ranní bitvu s časem prohraje. Odjet bez něj si ale ze záhadného důvodu netroufne. Pokouší se uvolnit agresi aspoň tím, že vozíčkáře vyřve za to, že nedával signál dostatečně dopředu. Vozíčkář mlčí. „To se nestydíte nadávat tady na chudáka invalidního němýho“ sjede ho za to babička s nákupem a my všichni se zase stydíme. Tentokrát ne za civění do cizích výstřihů, ale za Vladimíra.   

Němý vozíčkář je usazen a Vláďa jede pomalu, protože jestli se mu vysype ten postiženej, už to před náma dál neuhraje, dokonce nechává předjíždět auta a cyklisty.

„To je ale debil“ utrousí lakonicky náš němý spolucestující, hned co zmizí Vláďa v kabince, a zmáčkne tlačítko výstupu před další zastávkou. Vladimír přikluše s hákem na plošinu a ani necekne. „Ježišmarjá, to je teprv Jemnická“ chytne se za čelo chlápek. „Tak to až tu příští…“

Jak říkám, někdy bych tím autobusem jezdila celej den. Na kolenou bych měla chrániče z molitanu, v kapse sáček na zvracení a diktafon. Vidíte, a na tu sousedku se zájmem o sex zase nedošlo. Takhle přesně to dopadá u starejch blogerů.

Přebytky

 

Jednou jsem přemýšlela nad tím, co má moje kámoška společnýho s mojí mámou a už jsem na to přišla. Přerozdělování přebytků.

„To by bylo super, kdybys přijela o víkendu. Odvezeš si tašku jablek. Oni nám už tady trochu hnijou. Ale neboj, jenom trošku. A jenom proto, že jsou to biojablka, žádná navoskovaná chemie z krámu.“ improvizuje máma.

V neděli se pak vleču na vlak s dvěma igelitkama. V jedný táhnu jablka s biohnilobou. V druhý vleču monstrózní kedlubny, které chutnají stejně křehce, jako když si kousnete do větve ze stoletého dubu. Ty máma vyměnila se sousedem za švestky. Třetí igelitku se starými záclonami prohnaně schovávám v mém dívčím pokojíčku.

Máma si pokaždý nezapomene zkontrolovat, jak se u nás přídělům daří. A rozhodně nechce slyšet o tom, že vám s jablky shnila polička ve špajzu, ani že se s tím svinstvem pak roztrhl odpadkový pytel na schodech. A už vůbec nic o tom, že jste kedlubny nechali bezdomovcům na nádraží a ti podnikavější z nich vyřezávají dřevěný figurky pro turisty.

„Upekla jsem z nich 12 kilo štrůdlu, ten jsem na černým trhu vyměnila za králíky a Em jim zrovna na balkoně stlouká boudičku z těch dřevitých kedluben“ chce slyšet moje máma a řekla by mi na to, že jsem podnikavá holka a někam to v životě dotáhnu.

Místo toho máma řekne, že nechápe, jak se dá igelitka jablek zapomenout ve vlaku. Ale že se nemám bát, protože až přijede, tak mi vezme úplně skvělej sprcháč, co dostala od tety. Mámě smrdí, ale na mě bude dobrej akorát. Později v něm poznávám svůj vlastní vánoční dárek.

No a podobně se to má s Gábinou. „Nic nevoz, hlavně žádný jablka a sprcháče“, poprosím ji před příjezdem.

„No dobře, a nechceš místo toho pro děti šneky?“ zeptá se mě Gábina. „Roztomilý šnečí miminka“ a pošle fotku, která vypadá jako záběry ze šnečí porodnice. Nebo z horroru, ve kterým vám do baráku násilím vnikne parta plžích teenagerů, a pak vás v několika málo desítkách minut zalehnou a udusí slizem.

Později se dozvím, jak to s těmi šneky bylo. Pochopitelně šlo o přebytky původem od Gábininy sousedky. „Tak jsem se dvou ujala. Jeden utekl navždy.“ pokrčí Gába rameny a smutně k tomu podotkne, že z ní nikdy nebude dobrá máma, když nedovede uhlídat ani plže.

„Druhýho jsem dopadla. Od akvárka vedla cesta ke stropu, tam se s ním odlomil obrovskej kus omítky a spadl s ním do misky se žrádlem našeho psa.“ pokračuje Gábina. „No a když jsem ho pak vrátila domů, tak porodil ty vajíčka. Fakt je nechceš?“ Úplně vidím Ema, jak překvapeně zírá na díru ve stropě od uprchlýho šneka. Některý lidi prostě nemají obchodní talent.

Na to musíte totiž úplně jinak. Jako balkonová zahradnice mám taky dost svých vlastních přebytků. Třeba nedorostlých paprik, který už jsem musela sklidit před prvními mrazíky. Jsou to vlastně takový ubohý potracený plody bez chuti, ale já tomu říkám baby papričky a pod tímhle roztomilým obchodním názvem jsem jich lidem v okolí vnutila už celou velkou mísu.

Nejhorší je, když v téhle přebytkové disciplíně narazíte na člověka, kterej to schytá od všech. Právě tady začne mít špatný svědomí každej rozdavačnej přerozdělovač. Opravdu tenhle člověk zvládne zkonzumovat deset kilo broskví, nebo přemnožený koťata? Nezavalí ho další metrák darovaných jablek?

„To je strašný. Jak to chceš sníst? Máš to ještě pod kontrolou?“ zeptám se táty, když mě odešle s baby papričkama do špajzu. Z mís a sudů přetékají švestky, jablka a hrušky. Naši sousedi tátu krmí jako jatečný zvíře. Nad tím vším se tetelí hejno octomilek.

„Já to ale neplánuju sníst“ odmávne táta přímou konzumaci jako pošetilý nápad. „Vypálím to.“

Což zní jako plán nejen na podzim. Jen přemýšlím, jak bude chutnat kořala z paprik. Možná by se dala ochutit tím levandulovým sprcháčem. Mimochodem, nepotřebujete do svýho života vpustit šneka?

Valeriia Miller/ Pexels

24 hodin pod tlakem

 

Em je posedlý statistikama ohledně fungování těla. Jsem proti němu prosťáček, co o svým vlastním organismu neví vůbec nic. Používám tělo jako topinkovač – něco do něj hodím, vevnitř se to ohřeje, cinkne to a vyleze to teplý příslušným otvorem ven. Nepotřebuju vědět detaily o příkonu ani teplotu na desetiny stupně.

Em používá k monitoringu svých vitálních funkcí měřiče tlaku, tepovky a spánku. Mezi námi ho podezírám, že za zamčenými dveřmi toalety provádí taky analýzu stolice. Být Emovým srdcem je nonstop šichta pod nekompromisním šéfem, co si každý den tiskne vaši docházku a zatíná nehty do stolu, když vám někdy ulítne extrasystola mimo rytmus.

Jeden z Emových oblíbených přístrojů je designový měřič tlaku a EKG s extra škrtící manžetou. Když jsem ho použila poprvé, myslela jsem, že mi rozdrtí pažní kost. Ještě bolestivější zážitek byl ale naměřený tlak v oranžových hodnotách. Já, která měla vždycky nízký tlak?! Zatímco Em se pyšnil tlakem 110/70, mně vyskočil na 135/90.

Měření tlaku se Škrtičem se pro mě obratem stalo adrenalinovou disciplínou. Zkoušela jsem na něj fígle. Měřit si tlak a u toho meditovat. Myslet na hrající si koťátka v košíku. Výsledkem byl tlak skoro vždycky ještě o kousek vyšší než naposled. A k tomu tepová frekvence surfaře, kterému právě žralok amputoval část kyčle. Jednou jsem to dopracovala na tlak 150/110 a anginu pectoris i s typickou bolestí na hrudi.

„Mně se to nějak nezdá“ vrtí hlavou moje doktorka. „Nasadím vám na 24 hodin holter, co vám bude automaticky měřit tlak po půl hodině. Za chvíli si na něj ani nevzpomenete. Klidně s ním zkoušejte různé věci. Lehkou aktivitu, nebo klidně kávu, ať víme, co a jak působí.“

„Zítra ráno si řekneme, co a jak dál“ otevírá mi dveře ordinace a já vplouvám do ulic se slušivým walkmanem u pasu a rukávem na levý ruce.

Nesnáším takový to chlácholení, že na něco zapomenu. Zvlášť když je to něco, čeho se bojím. Je to jako cachtat se v oceánu na pobřeží Austrálie. Moc dobře víte, že se vám každou půlhodinu do zadku zakousne žralok, ale podle mé doktorky máte relaxovat v nafukovacím plameňákovi a pohazovat kolem sebe kousky kuřecích jater jako návnadu.

Je mi úplně jasný, že pokud nemám zítra skončit jako kardiak s částečným invalidním důchodem, musím strávit 24 hodin s holterem pokud možno ve stádiu mozkové smrti.

Takže se na tramvaj sunu jako kuchyňská skříňka plná porcelánu. Hlavně se nezadýchat. A myslet na koťátka. To se mi dopoledne celkem daří, takže si odpoledne dovolím i espresso přesně podle lékařského doporučení.

Lituju toho přesně za čtvrt hodiny. Absence ranní kávy z mého těla vytvořila nažhavené závodní auto, které jen netrpělivě čeká na svůj příděl benzínu. Grrrrrm, mlátí mi srdce jak na Masarykově okruhu. Pod rukama mi ubíhají maily a články, manžeta se zběsile nafukuje a v holteru to zlověstně cvaká.

Tuhle zběsilou rallye stylově zakončím sprintem na autobus, když jedu do školy pro Čičman. A teď se mám jako uklidnit jak?!

Naštěstí je Psice hlavička. Do hrnku naházím pět pytlíků čaje na usnutí a zaliju to horkou vodou. Je to černý, hořký a chce se mi z toho trochu blít, což pěkně vystihuje celou uživatelskou zkušenost s holterem. Písmenka v knížce se rozbíhají. Vzbudím se před večeří.

Večer odmítám Emovy nestoudné návrhy na nemocniční sex s holterem. Nejspíš se tím částečně vysvětluje Emova obsese v přístrojích a nejspíš bych byla pro svého muže nejvíc sexy, pokud bych se zrovna nacházela v bezvědomí a napojená na hadičky na JIPce. Smutný.

Pokud ale v těch 24 hodinách mám najít bod kapitulace, je to rozhodně okolo třetí ráno, kdy se vzbudím s pocitem, že je něco špatně. Náměsíčná Čičman bloudí bytem. Strašně se ji leknu, načež začne pumpovat manžeta a cvakat ve walkmanovi. Navíc do toho mluvím, a to je při měření zakázaný.

Konečně chápu pacientku, která ze sebe holter údajně servala, protože už to nemohla psychicky dál vydržet. „Tak až ho ze sebe budete strhávat, nezapomeňte vyndat baterky, protože jinak při dalším nafukování praskne manžeta“, poučila mě pragmaticky doktorka, evidentně plná důvěry v mou psychickou kondici. Ale ne, tuhle zbabělost já neudělám. Donosím holter až do trpkého kardiakova konce.

„No, byla to docela divočina“ hodnotím ráno u doktorky svůj výkon. „Třeba bychom to mohli zopakovat jindy – až nebudu pít kafe, dobíhat autobusy a dcera nebude náměsíčná…“

„To asi ani nebude potřeba“ odpovídá soucitně doktorka za monitorem.

Prášky, stent, okamžitá hospitalizace, běží mi v setině sekundy hlavou. Musím říct sestřičce na příjmu o Emově deviaci v hadičkovým sexu, až se za mnou bude cpát na návštěvu…

„Máte ho úplně normální, průměr 122/79. Jedinej vysokej tlak jste měla včera ráno tady u mě, když jsme ho zapojovali a teď, to jste byla asi v čekárně. V noci taky dobrý, jen jedno měření jelo naprázdno.“ Asi se mi s Čičman na chvíli zastavilo srdce.

„Syndrom bílého pláště, u vás i při domácím měření. Asi vám k tomu můžu doporučit jen jedno – vyhýbat se tonometru“ pokrčí doktorka rameny. 

Mimochodem, Em si pořídil prsten monitorující okysličení a mozkovou aktivitu během spánku. Myslím, že se nám tady otevírá nový nablejskaný hřiště pro další paniku. Konečně se odhalí v celé své nahotě, že mám jen jednu hemisféru a dýchám ledvinou!

Smraďoši pro dědečka

Nikdy jsem nechápala obsesi v pojídání smradlavých sýrů. Brala jsem to jako odpudivej výstřelek, srovnatelnej s válením se v mršinách a tajným požírání kočičinců našeho psa. Je to vlastně výsměch celýmu evolučnímu dědictví po našich předcích. Náš čichový nerv se vyvíjel desítky tisíc let, abychom přestali zbytečně umírat po svačinkách z vykradených hrobů a hoven u cesty. Výsledek? Po 200.000 letech si mixujeme koktejly z vlastní placenty a žereme smradlavý sýry.

Tenhle nekompromisní postoj jsem přehodnotila v létě na rodinné chatě. Po pečivovém týdnu nekonečně fádních krajíců s máslem někdo donesl z místní omšelé Jednoty Romadur. Chutnal skvěle na chlebu, ještě líp k večernímu pivu, a navíc ho nejedly děti. Rázem nám všem bylo úplně jedno, že nám táhne z huby jako psovi na skládce.

Zvlášť nadšení Emova táty mi nějak utkvělo, takže když v nejmenovaném řetězci odstartovaly francouzské dny, bylo úplně jasný, co mu na páteční návstěvu přivezeme z velkýho města. Nakoupili jsme dva dokonale kulaté páchnoucí krasavce.

Vlastně zůstává záhadou, jak je nejmenovaný řetězec skladoval bez toho, aniž by došlo na tvrdá opatření, jako je uzavření celé městské části. Faktem ale je, že francouzské dny u nás vypukly až tak po dvoudenním zrání a přípravě na frontální útok. Ve středu ráno jsem otevřela lednici pro mlíko do kafe a ovanul mě neodbytný zápach mrtvých těl týden po masakru v Bastile.

„Naštěstí mám patentované uzavíratelné sáčky.“ nabídl Em řešení, které bývá skoro vždycky patentované, předražené a nefunčkní. Odpoledne mě na mlíčko do kávy definitivně přejde chuť. Jeden z bratrů coulommierů mi připadá lehce přifouklý, druhému roste srst.

Ve čtvrtek bychom se nejspíš začali bavit o stěhování, ale Žmur dostal rýmu. Mohli jsme ho tedy pověřit, aby sýry zavřel do dalších vrstev igelitu, až z vypadaly jako zabalené lebky nepřátel.

Navzdory tomuto opatření dnešní cesta na nádraží připomínala smuteční marš po zimní epidemii moru, kdy mohou být oběti pohřbeny až na jaře, když začne prudce svítit slunce a rozmrzne půda. Při cestě přes park za námi běželi tři psi s jediným úmyslem – vyválet se v našich exkluzivních coulommierech. Jeden z nich vyl.

„Byl to přece tvůj nápad“ srabsky strká  Em naši igelitku francouzské chlouby pod moje sedadlo. Okénko kupé nejde otevírat.

„Hanba, nestoudná hanba“ stěžuje si paní v červeném svetru, která přistoupila v Kolíně. „Za tohle máme platit vyšší jízdné?“ ptá se řečnicky za nás všechny průvodčího a nutí ho do kompenzací. Nenápadně přes naši mršinu přehodím šátek.

„Tak si tady vyvětrejte“ nabízí průvodčí jednoduché řešení a chvíli páčí beznadějně zaseknuté okno. "Ještě přijdu“ povzbudivě se usměje po chvíli a při odchodu za sebou za sebou pevně dovře dveře. Už se nevrátil.

Mám za sebou hodinu dusivé konverzace. Od Českých drah se paní v červeném svetru přesunula k Dušičkám, mrtvému manželovi a tachykardii. Přemýšlím nad tím, jestli už tady všichni halucinujeme a jak moc velké společenské znemožnění bude, až v Brně seberu zpod sedadla svou mršinu v šátku a slušně se rozloučím. Jestli bude červený svetr ječet, pustím coulommiery ven. Přece je tady po týdnu utrpení nenechám. Dědeček bude mít radost!