24 hodin pod tlakem

 

Em je posedlý statistikama ohledně fungování těla. Jsem proti němu prosťáček, co o svým vlastním organismu neví vůbec nic. Používám tělo jako topinkovač – něco do něj hodím, vevnitř se to ohřeje, cinkne to a vyleze to teplý příslušným otvorem ven. Nepotřebuju vědět detaily o příkonu ani teplotu na desetiny stupně.

Em používá k monitoringu svých vitálních funkcí měřiče tlaku, tepovky a spánku. Mezi námi ho podezírám, že za zamčenými dveřmi toalety provádí taky analýzu stolice. Být Emovým srdcem je nonstop šichta pod nekompromisním šéfem, co si každý den tiskne vaši docházku a zatíná nehty do stolu, když vám někdy ulítne extrasystola mimo rytmus.

Jeden z Emových oblíbených přístrojů je designový měřič tlaku a EKG s extra škrtící manžetou. Když jsem ho použila poprvé, myslela jsem, že mi rozdrtí pažní kost. Ještě bolestivější zážitek byl ale naměřený tlak v oranžových hodnotách. Já, která měla vždycky nízký tlak?! Zatímco Em se pyšnil tlakem 110/70, mně vyskočil na 135/90.

Měření tlaku se Škrtičem se pro mě obratem stalo adrenalinovou disciplínou. Zkoušela jsem na něj fígle. Měřit si tlak a u toho meditovat. Myslet na hrající si koťátka v košíku. Výsledkem byl tlak skoro vždycky ještě o kousek vyšší než naposled. A k tomu tepová frekvence surfaře, kterému právě žralok amputoval část kyčle. Jednou jsem to dopracovala na tlak 150/110 a anginu pectoris i s typickou bolestí na hrudi.

„Mně se to nějak nezdá“ vrtí hlavou moje doktorka. „Nasadím vám na 24 hodin holter, co vám bude automaticky měřit tlak po půl hodině. Za chvíli si na něj ani nevzpomenete. Klidně s ním zkoušejte různé věci. Lehkou aktivitu, nebo klidně kávu, ať víme, co a jak působí.“

„Zítra ráno si řekneme, co a jak dál“ otevírá mi dveře ordinace a já vplouvám do ulic se slušivým walkmanem u pasu a rukávem na levý ruce.

Nesnáším takový to chlácholení, že na něco zapomenu. Zvlášť když je to něco, čeho se bojím. Je to jako cachtat se v oceánu na pobřeží Austrálie. Moc dobře víte, že se vám každou půlhodinu do zadku zakousne žralok, ale podle mé doktorky máte relaxovat v nafukovacím plameňákovi a pohazovat kolem sebe kousky kuřecích jater jako návnadu.

Je mi úplně jasný, že pokud nemám zítra skončit jako kardiak s částečným invalidním důchodem, musím strávit 24 hodin s holterem pokud možno ve stádiu mozkové smrti.

Takže se na tramvaj sunu jako kuchyňská skříňka plná porcelánu. Hlavně se nezadýchat. A myslet na koťátka. To se mi dopoledne celkem daří, takže si odpoledne dovolím i espresso přesně podle lékařského doporučení.

Lituju toho přesně za čtvrt hodiny. Absence ranní kávy z mého těla vytvořila nažhavené závodní auto, které jen netrpělivě čeká na svůj příděl benzínu. Grrrrrm, mlátí mi srdce jak na Masarykově okruhu. Pod rukama mi ubíhají maily a články, manžeta se zběsile nafukuje a v holteru to zlověstně cvaká.

Tuhle zběsilou rallye stylově zakončím sprintem na autobus, když jedu do školy pro Čičman. A teď se mám jako uklidnit jak?!

Naštěstí je Psice hlavička. Do hrnku naházím pět pytlíků čaje na usnutí a zaliju to horkou vodou. Je to černý, hořký a chce se mi z toho trochu blít, což pěkně vystihuje celou uživatelskou zkušenost s holterem. Písmenka v knížce se rozbíhají. Vzbudím se před večeří.

Večer odmítám Emovy nestoudné návrhy na nemocniční sex s holterem. Nejspíš se tím částečně vysvětluje Emova obsese v přístrojích a nejspíš bych byla pro svého muže nejvíc sexy, pokud bych se zrovna nacházela v bezvědomí a napojená na hadičky na JIPce. Smutný.

Pokud ale v těch 24 hodinách mám najít bod kapitulace, je to rozhodně okolo třetí ráno, kdy se vzbudím s pocitem, že je něco špatně. Náměsíčná Čičman bloudí bytem. Strašně se ji leknu, načež začne pumpovat manžeta a cvakat ve walkmanovi. Navíc do toho mluvím, a to je při měření zakázaný.

Konečně chápu pacientku, která ze sebe holter údajně servala, protože už to nemohla psychicky dál vydržet. „Tak až ho ze sebe budete strhávat, nezapomeňte vyndat baterky, protože jinak při dalším nafukování praskne manžeta“, poučila mě pragmaticky doktorka, evidentně plná důvěry v mou psychickou kondici. Ale ne, tuhle zbabělost já neudělám. Donosím holter až do trpkého kardiakova konce.

„No, byla to docela divočina“ hodnotím ráno u doktorky svůj výkon. „Třeba bychom to mohli zopakovat jindy – až nebudu pít kafe, dobíhat autobusy a dcera nebude náměsíčná…“

„To asi ani nebude potřeba“ odpovídá soucitně doktorka za monitorem.

Prášky, stent, okamžitá hospitalizace, běží mi v setině sekundy hlavou. Musím říct sestřičce na příjmu o Emově deviaci v hadičkovým sexu, až se za mnou bude cpát na návštěvu…

„Máte ho úplně normální, průměr 122/79. Jedinej vysokej tlak jste měla včera ráno tady u mě, když jsme ho zapojovali a teď, to jste byla asi v čekárně. V noci taky dobrý, jen jedno měření jelo naprázdno.“ Asi se mi s Čičman na chvíli zastavilo srdce.

„Syndrom bílého pláště, u vás i při domácím měření. Asi vám k tomu můžu doporučit jen jedno – vyhýbat se tonometru“ pokrčí doktorka rameny. 

Mimochodem, Em si pořídil prsten monitorující okysličení a mozkovou aktivitu během spánku. Myslím, že se nám tady otevírá nový nablejskaný hřiště pro další paniku. Konečně se odhalí v celé své nahotě, že mám jen jednu hemisféru a dýchám ledvinou!