úterý 11. února 2025

Kurz vyjednávání v praxi: Drtivý dopad

 

Dobytí novýho kontinentu

Kam se vydat na jarní prázdniny, pokud máte Raynadův syndrom a aspoň jedno děcko, který od malička nesnáší zimu? Levný letenky do Malagy jsou mnohem jasnější volba než přecpaný hory, ve kterých vás ohrožuje lavina, padající lanovky a kocovina z bombardina se stejně těžkým dopadem.

V rámci zkoumání Andalusie Em navrhl, že bychom mohli na jeden den zajet trajektem do Maroka, což pro naše děti byla stejně dechberoucí nabídka, jako se zastavit na Marsu: odškrtnout si Afriku! 

Osobně mě odškrtávání kontinentu přijde stejně ujetý, jako když si Gábina kdysi dělala ve čárky za každýho novýho chlapa v posteli, ale nebudu kecat: Maroko pro nás jako one night (nebo spíš one day) stand prostě bylo. Tady máte esenci Maroka v 8 hodinách. Voní po mátovým čaji, rybině, ambře a koření. Být v Maroku je tak trochu jako pustit si Star Wars na tripu a u toho si popálit jazyk horkým tajinem. A pak znova. Protože tohle chceš a nechceš zároveň!

Spešl ofr only fr jú maj frend: Vylodění trajektu je pro místní prodejce něco jako když územím Apačů táhli bizoni. Kdo si uloví svýho turistu hned po ránu, může zbytek dne zevlit v kavárně u šíši. Kdo mine, ten bude muset svou kořist hledat v úzkých uličkách, částečně už ohryzanou od lepších obchodníků.

U přístavních lovců jsme nabrali sebevědomí. Zatímco útlocitní Holanďani vyndávali peněženky za prohlídku města s local guidem (cenotvorba vznikala na místě podle módních značek, který máte na sobě), my jsme skálopevně trvali na tom, že se v Tangeru dovedeme pohybovat sami na vlastní pěst-i přes zaručený historky o nebezpečných místech a o tom, jak se ztratíme a prodejci nás pak budou muset na vlastní triko hledat a nezištně nám pomáhat z nouze.

Starý město Tangeru je boží. Křivolaký úzký uličky, ve kterých se fakt můžete ztratit jako nic, protože občas vedou k někomu domů, občas do labyrintu velkého tržiště, občas do míst, kde se v rukou podmračených mužů v dlouhých kaftanech jen tiše šustí bankovky.

Co ale k Maroku patří ještě víc než koberce a prsteny z aliexpresu, je smlouvání. Ostatně aspoň na kurzu nám lektorka tvrdila, že do arabskýho súku by si měl někdy zajet každej, kdo to s vyjednáváním myslí aspoň trochu vážně. Kdo chce identifikovat a pojmenovat svou skutečnou vyjednávací pozici. Vybrali jsme prachy z Bank of Africa (tohle zní jako strašnej scam sám o sobě) a šli do akce.

Prvním a zásadním problémem se ukázal sortiment krámů. Víceméně všude se totiž prodávalo skoro to samý: arganovej olej, parfémy, koberce, kaftany pro chlapy a burky pro ženy, fejkový dresy a fejkový všechno z Číny. Člověk tak nějak nedovedl věrohodně propadnout roli, že tohle přesně chcete-což je ale zároveň prý ta nejlepší vyjednávací pozice.

Tenhle krám budil dojem, že tu zatáhlo hned několik turistů:
k dostání je tady úplně všechno od německýho pasu po židovskej svícen.

Nakonec jsme se zastavili v místní drogerce, hlavně asi kvůli tomu, že majiteli bylo vizuálně tak 90 let, takže hlasitě nevybíhal před krám ve stylu vesnickýho psa jako ostatní prodejci větřící procházejícího zákazníka.

Ukázalo se, ale šlo o prodejního mastera-něco jako když narazíte na ty šaolinský stoletý mnichy, co udělají salto ve vzduchu a pak vám rozseknou hlavu mečem přesně na dvě stejně velký půlky.

Starý pán začal nenápadně. Seřadil si nás v krámku a začal nás potírat vonnými esencemi. Oud, ambra, pasta z oliv, sračka plná třpytek pro Čičman a pačuli pro maminku. Náš mozek dostal doslova nálož desítky čichových vjemů, ve který se ztratil, takže jsme byli otevření úplně všemu.

Em třeba začal tušit, že by se chtěl stát majitelem kostky ambry, protože ho podle mě majitel normálně zhypnotizoval. Když kostku ambry, tak by to chtělo i trochu oudu tady pro Psici, a když už jsme u oudu, k jedné lahvičce přidá tuhle plnou třpytek, takže si to koupím už jen kvůli Čičman. Žmur měl jako jedinej z nás rýmu, takže se na nás díval ve směsi údivu a lehkého opovržení.

Když se před námi nahromadily vonné kostky a lahvičky, měla začít ta nejlepší část, což je vyjednávání. Vyjednávání je pro každýho arabskýho obchodníka jako když se konečně dostanete od předkrmu k pořádnýmu jídlu. "Nesmí se to odbýt. Mohli by se urazit," varovala nás lektorka vyjednávání.

„Kolik to bude?“ začal slavnostně Em.

„80 dirhamů“, odpověděl náš super prodejce a zalesklo se mu v očích, jako když si naleštíte příbor v očekávání prvotřídní večeře. Tučnýho antilopátka, který starému tygrovi přicupitalo samo do doupěte.

„Tak tady máte 100 a drobný si nechte,“ podal mu Em příslušnou bankovku, popadl pytlík s nákupem a chtěl zdrhat.

Náš prodejce se octl ve stejným chaosu jako my před chvíli, když se nás snažil přiotrávit parfémy. Jeho mozek vysílal protichůdné signály, takže na nás nakonec křikl a rukou naznačoval, abychom se vrátili.

Možná očekával omluvu. Nejspíš nechtěl, abychom to vzdali tak rychle. Nakonec nám v totální panice vnutil aspoň dvě magický rtěnky zdarma a požehnal nám na cestu zpátky do bláznivé Evropy.

„Ani si nepřej vědět, co by ti k tomuhle řekla za feedback naše lektorka vyjednávání,“ posmívala jsem se za rohem. „Ok, příště jsi na řadě ty,“ řekl na to Em.

To příště nastalo u stánku s fejkovýma dresama. Jak už víte, Žmur se nám v pubertální revoltě mstí tak, že ujíždí na fotbalu a zatoužil po dresu pákistánskýho týmu. To prostě chceš, žejo.

„Kolik stojí tenhle dres?“ zeptala jsem se tak znuděně, jako když v práci končí dvouhodinový team meeting.

„100 dirhamů“ odpověděl stejně ledabyle mistr dresař.

„Hm, tak to je moc. Dala bych tak 50,“ dělám drahoty a rozhlížím se po lepším krámě.

„Tak to je smůla. 100 dirhamů za dres je sakra málo i tak,“ odpálil mě dresař a zatvářil se, že bych měla odejít.

„Možná bychom se mohli domluvit na 80,“ nechci se nechat jen tak vystrčit ze hry.

„100 nebo nic,“ řekne na to dresař a mě bylo tak líto Žmura, že jsem mu vrazila bankovku úplně stejným způsobem jako předtím Em a zdrhla s pytlíkem. Na rozdíl od Ema za mnou ale nikdo neběžel.

Tak  nevím. Asi to fakt neumíme. Nebo je už smlouvání out. Co jste si kdy vysmlouvali vy?

Trochu toho foodporna. Jídlo je boží, voňavý a pekelně horký.

                                 30 kiláku od Evropy v pozadí. A všechno je jiný.

 

úterý 4. února 2025

Karmický uvolnění

 

Milý deníčku, kluci a holky z blogu mi radili, že mám hodit starosti za hlavu a dopřát si masáž a další porce kvalitního uvolnění. A tak si Psice vypla centrum úzkostí a racionálního myšlení a začala konat.

Nejdřív vám teda musím říct, že jsem byla na 90-minutový bukální masáži celýho obličeje a krku. Šla jsem tam jako panna na gyndu a jen jsem se sepnutýma rukama tiše doufala, že moje odpaňovačka obličeje nebude taková ta hrozná minda z kosmetiky s umělýma řasama a přifouklou pusou, co se bude ofrňovat, že nevím, na jakou stranu lehátka se položit nebo že při odchodu na záchod  uteču okýnkem pryč jen v ponožkách.

Ne, moje první kosmetička byla mateřsky působící paní vonící po levandulovým oleji, která mě zabalila do hebký těžký deky a potom už po mně jen klouzala svými uklidňujícími prsty. Popravdě řečeno si nejsem jistá, jestli jsem nespala (i když jsem vám zarputile tvrdila, jak se neumím uvolnit!).

Každopádně to ve mně něco aktivovalo, protože do podobný dřímoty jsem upadla i včera na dentální hygieně-a troufám si tvrdit, že spánek na zubařským křesle už je v meditaci vyšší dívčí i pro Dalajlámu. Ale možná si to dovedete představit: ultrazvuková hlavice vytváří konstantní hladinu bílýho šumu a vaše myšlenky se pomalu převalujou v hladině alfa-dokud vám nezajede sonda do dásně. No jo no. Má to svý limity.

Masáž obličeje ale měla svůj limit jen v tý hodině a půl, po který můžu čestně prohlásit, že bych zůstala zavrtaná pod dekou ještě další čtyři. Vlastně bych tuhle levandulovou paní potřebovala mít nachystanou u postele každý ráno.

Ale chtěla jsem vám napsat hlavně o největším ezu, kterýho jsem byla nejen svědkem, ale aktivní součástí. Popravdě mám ezo hrozně ráda. Jednak mi připomíná magickej realismus mýho dětství a taky: Bez eza bychom neměli Jolandu, bez eza by Jarda Dušek nemohl tvrdit, že si za rakovinu můžeme sami, bez eza by si nikdo nenechal mapovat vagínu. Ezo je jako nutela. Někdo si ji dává i na špagety, aby byl život vláčnější a sladší.

Jednou jsem vyprávěla kamarádce Olze o tom, jak jsem byla v rámci diskomforní výzvy na rodinných konstelacích a hrozně jí to zaujalo. Tak moc, že jsem se nabídla, že to můžeme kdykoliv zopakovat spolu (jak vidíte, tak diskomfortní výzvy už se pro mě stávají podobnou rutinou, jako když choděj normální lidi do kina nebo na squash). A protože měla ta moje původní konstelátorka plno, našla jsem jinou. Přímo ve Strašnicích, kousek od nás obou.

Prvním konstelačním krokem bylo, že jsem na to úplně zapomněla. „Sejdeme se teda za hodinu před vchodem, jo?“ píše mi Olga, zatímco si při čtení týhle zprávy v práci opařím pusu espressem.

Ale byla bych hovno improvizátorka, kdybych se přesně za hodinu neklepala nervozitou na Želivárně s ambivalentním pocitem hrůzy a špatnýho svědomí, co jsme to na sebe zase vymyslely. Olga je na tom stejně.

A víte, co máme ještě stejnýho? Naprostou absenci porozumění navigace podle mapy, takže spolu projdeme celý Strašnice a přísahám, že je to divný, ale její Google ukazuje úplně jinou cestu než můj Google a je to spiknutí Larryho Page.

Tohle tvrzení vám možná přijde taky jako ezo, ale v okamžiku, kdy jsme vkročili do kutlochu paní Vanessy, jsou nějaký konspi pindy o Larrym vlastně celkem důvěryhodný informace.

Všechny zdi jsou obložený bůžkama a oltářema. U stolečku sedí Vanessa, master of ceremony a její dvě pomocnice. Takže ze sebe vykoktáme, že jsme jako myslely, že jdeme na klasickou konstelaci a Vanessa nás ujistí, že jsme tady správně-jen v tý konstelaci nebudeme hrát my, ale udělají to za nás ony.

Jako první mám jít se svým problémem já. Vytasím se popravdě s úzkostma, o kterých jsem si dosud myslela, že jde o produkt mýho dětství v kombinaci s tím, že jsem obecně neurotickej chabrus na nervy.

Tak ne, děcka. Vanessa se svým kyvadlem zjistila, že mám úzkosti kvůli tomu, že jsem byla v minulým životě upálená. Podívá se na mě s tím, že se potřebuje vydýchat, takže odejde z místnosti a já vlastně nevím, jestli na cigáro, nebo kopnout do popelnice, protože se tváří ready na obě z těchto činností. 

Po chvíli se vrátí s tím, že si mě přebírá. Mám se Vanesse dívat do očí a postavit ji do prostoru. Zíráme si bezuzdně do očí a když už mi toho přijde trochu moc, vezmu ji podle pokynů za rameno a postavím ji do prostoru.

Pak se dozvím, že jsem byla v minulým životě čarodějnice upálená inkvizicí a holky mi zahrajou celej příběh, jak se to stalo a proč. Mimochodem, přesně v tomhle schématu hrajeme příběhy diváků i na impru, takže je to tak trochu karma zdarma a je dost zajímavý dívat se na to z druhý strany jeviště.

Potom Vanessa a její pomocnice mohutně pálí snopy šalvěje a nalívají úlitby bohům, protože víte co-čarodějnice nelezou k čarodějnicím do doupěte každej den, i když Vanessa tvrdí „že jsme tady měli i mnohem horší případy a člověk potom dře jak mezek a uklízí posvátnej prostor celej zbytek večera“. V každým případě-kromě masážního bodu jsem aktivovala i čarodějný tlačítko a tady to máte – úzkosti jsou pryč, i když bych si podle svých soukmenovkyň měla co nejdřív pořídit ještě ochranný symbol bohyně Heméry.

Neptejte se mě, kde mám hranici ani hranice. Už radši žádný zásadní tvrzení na způsob, že se při masáži nikdy neuvolním. Ale kdybych tady nějak podezřele často zmiňovala vaginální mapování, tak mě radši včas zaražte, jo?

giphy.com


 

pátek 24. ledna 2025

Zatínám

 

Někdy před 10 dny se mi začala motat hlava. Nejdřív to bylo jako lístky na matějskou zadarmo, stačilo večer horizontálně spočinout do postele a bylo to jak na řetízkáči. Jo, taky se mi vybavují jako další asociace jako kýčovitý disco, cukrová vata a klobása na promaštěným tácku, ale na nic z toho večer obvykle nemívám chuť, sorry jako. Večer mám chuť si lehnout a spát jako každej slušnej člověk.

Ještě větší sranda byla na józe, kdy mění hlava polohy poměrně často a intenzivně, takže jsem si připadala místo v pozici „pes hlavou dolů“ jako „nakropená Dáda parkuje“. Nebo v práci, když máte za zadkem šéfa a prudce otočíte hlavou. Se svou postupně nabytou intolerancí na chlast jsem občas záviděla alkáčům ten lehkej zábavnej svět. Ale díky vertigu jsem zjistila, že být alkoholik je prudce diskomfortní záležitost.

Někdy si říkám, že je klika, že v sobě člověk v raným dětství neuzavírá něco jako manželskej slib. Znáte to: v chudobě i bohatství, ve zdraví i nemoci, v dobrým i ve zlým. Když jsem zdravá, všechno funguje a sluší mi to, tak to jsme ideální pár. Nevím, jak bych se sebou vydržela v chudobě. Zato vim, že v nemoci a ve zlým je to se mnou velký špatný. Hrotím. Maluju černý scénáře. Všechno hnedle vzdávám a kdyby se šlo rozvést a najít si nějaký nový tělo aspoň jako bokovku, tak to udělám. Fuj.

Už skoro rok cvičím obličejovou jógu. Cvičím ji tak poctivě, že mám oči jak mrkací panenka a čelo jak žehlící prkno. To je ta pěkná funkční část, a pak jsou brázdy kolem pusy, který prostě svině nejdou pryč. I kdybych měla tvář svalnatou jak pitbul, tak se ani nehnou.

Měla jsem individuální konzultaci s lektorkou, na kterou jsou čekačky měsíce. Fakt. Obličejová jóga je nový Cvičme v rytme. „Teda takhle zaťatej krk jsem dlouho neviděla,“ podivila se lektorka a pokud o jeho rozmasírování byl bolestivej jako když byste si odtrhávali vlastní maso přirostlý ke kosti. „To je pak jasný, že vám to dole na obličeji nefunguje. Tam se musíte uvolňovat, ne posilovat. Jako vůbec. To si akorát zhoršujete!“

Po týhle návštěvě se mi nějakým zázrakem uvolnil krk a přestala se mi motat hlava. Aha, takže to nebyl mozkovej nádor, ale zaťatá krční páteř. Včera jsem si ji teda podle instrukcí namasírovala. Dobře, trochu víc než bylo v zadání. Tak vehementně, že ji mám dneska – tadá – znova bolavou. Zatím bez vertiga.

Zjistila jsem, že neumím základní věc, kterou uměj malý děti, kočky a alkáči: neumím se uvolnit. Jedu na sílu, to umím skvěle. Dejte mi úkoly a kalendář, kde je můžu odškrtat, činku, co můžu zvednout, bod B, kam mám doběhnout, články, co je potřeba napsat.

Ale jak se prosím vás uvolňuje? Ono to totiž není to samý jako dělat NIC. Pro začátek jsem se objednala na 1,5 (!) hodinovou masáž. Což bude šílený vypětí, protože nechat na sebe sahat úplně cizího člověka je pro mě stres jak prase. A jako další přijdou zase na řadu po pár letech psychedelika. Potřebuju se na sebe podívat z úplně jiných úhlů. Nějaký další tipy, jak se zbavit zbytečnýho focusu, lpění a kontrakcí?

pátek 17. ledna 2025

Náš český soused

 

Panelák je nejlepší social lab na světě. Je to něco jako mraveniště, ve kterým má každej svou přesně stanovenou roli: někdo dribluje balónkem do podlahy, někdo má hlasitej sex, někdo šmíruje po chodbách a někdo se válí za otrávené policejní asistence na chodbě úplně sjetej a vyje u toho (výjimečně si nevymýšlím).

Mimochodem, víte, že při mezidruhovým srovnání lidí a mravenců si ve větších skupinách vedou líp mravenci? To je možná důvod, proč mají mravenci v mraveništích funkční farmy na houby a housenky, jejichž ekvivalentem by mohly být třeba soláry nebo komunitní zahrada na střeše. Ale to ne. Naleštěnou výlohou síly naší pospolité kognice je nástěnka dole na chodbě.

Na původní starý nástěnce bylo připíchnutých pár reklam na internetový připojení a nedoručených dopisů pro lidi, co byli v exekuci nebo mrtvý. Pak se změnil předseda našeho SVJ a jeho první manažerský rozhodnutí bylo zvětšit plochu nástěnky zhruba pětinásobně. Tahle velkolepá plocha měla ukazovat dechberoucí milníky hospodaření nebo zdražení svozu komunálního odpadu. Nevím, co přesně předseda očekával, ale tohle by pravděpodobně nevydrželi ani mravenci, takže se plocha proměnila v klasickej starodávnej internet. V anonymním okně.

Nabídky postaršího nábytku. Náhodně generované nadávky. Doučování. Při nedávný štěničí aféře tady neznámý farma agent dokonce připíchl krabičku od masti proti svrabu s doporučením, že tohle si máme pořídit úplně všichni „proti štěnicím, srabu (ne, to není překlep) a švábům. Šváb sice krev nesaje, ale definitivně se na to chystá hned v příští DNA aktualizaci, které zabráníte pouze tím, že si do kožních záhybů vetřete tlustou vrstvu antiparazitika a na hlavu si ideálně narazíte čapku z alobalu, aby Elon Musk nemohl ověřit vaši přesnou lokalizaci.

Ale to nebylo ještě nic oproti tomu, když se v posledních 2 týdnech nastěhoval náš český soused. Tak se totiž podepisuje. Český soused měl potřebu vám hned na začátku svých vzkazů říct, že není xenofob a už vůbec ne posera. To se jen zapomněl podepsat. Teď když už máme všichni jasno, tak si můžeme říct, že Češi nemají potřebu ani nutkavě pinkat s míčkem o podlahu, ani házet odpadky z okna. Pokud jste stejně chytrá hlavička jako český soused, tak se nemusí dlouze vypisovat, které národy za takovou lumpárnou stojí (mrk, mrk).

Tohle je jeden z dalších vzkazů Českého souseda, který můj mozek mačká do kuličky a nutí ho k výstředním představám-třeba jak odpaluju stylem východoněmecké koulařky pánev s vajíčkama z okna, nebo jak se snažím dohodit na ryze český balkon fermentovanou makrelou za zpěvu „zemský rááááj to na pohled“. Tohle je totiž přesně ten důvod, proč bych byla radši Pygmej nebo proč nejezdíme na dovču s manžou a Čedokem.

A tohle je rozhovor se sběratelem příběhů, Michalem Wolf Rybkou. Mimo jiný probírá kořeny a archetypy pohádek. Červená Karkulka má pět hlavních výkladů, kde kromě obligátní první menstruace figuruje i astronomická verze. 

Hloupej Honza alias Švejk je náš český soused. Věděli jste, že třeba ve Španělsku je obdoba hlavního hrdiny ten, kdo se naopak nevzdává a najde řešení out of the box? Na blízkém východě se zase jezdí za dobrými konci na kraj světa, na severu potřebujete umět mluvit s duchy zvířat a nebát se smrti. Snad jen u nás stačí nechat se vykopnout z domova v době, kdy už vaši vrstevníci zakládaj firmy a druhý rodiny, poslouchat panstvo a rozdělit se o chleba s žebrákem. No nevim. Připadá mi, že takových chytrolínů jsou plný lavičky v Sherwoodu a evidentně taky náš panelák.

Takže honem-dejte mi prosím rychlej protijed. Že umíme být i okouzlující, hrdinové, inovátoři anebo jen úplně normální lidi, co nemaj potřebu vykřikovat, že jsou český vychovaní sousedi...?





pátek 10. ledna 2025

Německej instalatér na nejhorším českým nádraží

 

Jsou trainspotteři, co sledujou vlaky. Přišli mi divný až do tý doby, co jsem o sobě zjistila, že jsem stationspotter. Člověk, kterej umí ocenit, když v nádražce prodávaj domácí silnou česnečku, stejně jako když narazí na poctivý záchody ze sedmdesátek, kde se nezměnilo lautr nic-ani plastový splachovátko na šňůrce.

Jsem neřidič s prošlým řidičákem, s většinou lidí se v autě bojím a autobusy beru od osobně zažitý nehody jako švýcarský kapsle na eutanázii, jen dimenzovaný na celej zájezd lidí toužících po instantně snadný smrti. Vím, že statistika Českejch drah taky není veselý čtení a ani mi to prosím vás nepište do komentářů, ať mi to nepokazíte. Jsem jako Kim Čong Il, slepě přesvědčená o tom, že jenom ve vlaku na mě nebude spáchán atentát.

Nedávno jsem vlakem vezla Čičman a její kámošku Niki do Plzně, předat ji nějaký ženský na (jak jinak) víkend u koní. „Tak dávej bacha, vložil se do toho Em. „Plzeńský nádraží je prej nejdivočejší a nejnebezpečnější nádraží v celým Česku. Že prý kam se hrabe Ostrava, a to i když hraje Baník.“

„Pfff“ srdečně jsem se zasmála, protože jsem veteránka, co si jednou devadesátkách zažila celou noc v Praze na hlaváku až do 6 do rána, než mi jel nejbližší návaznej spoj. A věřte, že v tý době tam nesvítily vánoční světýlka hipsterskejch kaváren, jako spíš zornice prostitutů, dealerů, pasáků a kmotrů. Jestli znáte pohádku o Karkulce, tak těch vlků tam kolem mě bylo asi dvacet.

„Pfff“ řekla jsem si podruhý, když jsme vstoupili do nádražní budovy, ve který najdete úplně stejný kavárny, KFCčko a předražený džusy jako na kterýmkoliv nádraží v Česku. Sraz s paní od koní byl pod schody, kam jsem hodila tašky. Zbývalo zhruba 20 minut.

„jé, paní, mohla byste mi tady pohlídat tašku? Já si skočím jen na cigárko“ haleká na mě bodře chlápek v montérkách. Než stihnu odpovědět, přilítne mi k nohám další taška a týpek je v čudu.

„Snad v tom není bomba“ hloubají holky kolem tašky. Pár metrů od nás se táhne průvod smažek s vykotlanýma zubama, který by se tašky rády ujaly. „Ani drobáček nebude?“ ptá se zklamaně ženská, která by mohla hrát v The Shining tu štětku, co se Nicholsonovi rozpadne pod rukama.

Mezitím se vrací majitel tašky. Jeho úsměv a dech naznačují, že došlo na cigárko i na panáčka. Nacpe mi do ruk za odměnu německý sušenky. „Ty budou určitě napíchaný uspávadlem, hlavně to nejezte“ burácí Niki na celý nádraží.  Chlápek ale dělá, že tenhle trapas roku vůbec neslyší a rovnou se představuje jako Pavel, instalatér z Německa.

„Hlavně mu nedávej číslo“ syčí na mě znova obě holky, když mi pan Pavel tluče do hlavy klíny o tom, jak má lukrativní zaměstnání a zajištění na důchod, značka dlouho jsem neměl sex. Na tohle už nepomáhá ani vylhaná historka o tom, jak mám strašně žárlivýho manžela, kterej se tady může objevit každou chvíli, protože má vážný problém se sebekontrolou (a právě mu bude končit lekce boxu).

„Tak já už musím,“ loučím se chvatně a utíkám k paní, která vypadá, že je od koní. Ale není a evidentně je to tady fakt vostrý, protože se na mě zatváří, že zavolá ochranku, jestli se s ní chci seznamovat. A díky tomu pochopím, proč je plzeňský nádraží nejhorší: evidentně tady dochází k nevyžádanýmu balení, což dosvědčují i hladový oči chlápka z uklízecí čety, kterej kolem nás hrozně nenápadně krouží a zametá úplně čistý dlaždice. Tak která z nás na něj zbyde?

Konečně dorazí opravdová paní od koní. Odevzdám holky a s úlevou spěchám na nástupiště číslo jedna, když se na schodech srazíme s panem Pavlem. „Jaká náhoda, to musí bejt znamení!“ vykřikne Pavel, kterej mě evidentně stalkoval celou dobu a přesně podle toho vyměřil trajektorii svý chůze.

„Jé, vy jedete do Prahy, tam já mám sestřenici. Že bych zajel za ní, místo do Kadaně?,“ probírá si Pavel zamyšleně vousy, když naráz vykřiknu, že asi vidím manžela a současně přijede vlak.

Už dlouho jsem nepřemýšlela, jestli svý rezervovaný místo nenechat prázdný a necestovat radši na záchodě, kterej sice čpí močí a cholerou, ale aspoň se dá zamykat. Protože nikdy nevíte, co si z nejhoršího českýho nádraží odvezete – možná dávku heroinu, možná pana Pavla.

Ale i na to jsou sporný názory. „Tys odmítla instalatéra???“ podivuje se kolegyně v práci, jak kdybych o víkendu dala kopačky Beckhamovi. „Víš, jak je těžký a drahý ho v Praze vůbec sehnat?!“

Všechno něco stojí. Otázka zní, čím budu platit/ Giphy