Letecké katastrofy

 

To jste mě na blogu snad ještě ani neznali, ale byly časy, kdy jsem se nebála v letadle. Pak jsme se poznali s Emem, zaníceným příznivcem výšek a strojů, co se v nich pohybují. Emův zájem o letadla bohužel nezahrnuje jen technické parametry a oblíbené aroma kerosinu, ale obsahuje i určitý patologický prvky jako je třeba obsedantní sledování seriálu Letecké katastrofy. Ty jsem s ním viděla všechny, a právě díky tomu seroši mi docvaklo, proč mám závratě z výšek a miluju jeskyně. Došlo mi, že vzduch je ultimátně nestabilní prostředí pro život, ve kterým nemáš co pohledávat. Pokud nejsi kondor. Nebo kokot.

Žít s Emem ale obnáší lítat docela často, takže začala vtipná epizoda panických atak téměř během každýho letu. Letecké katastrofy mě naučily, že většina průserů se stává hned po vzletu, takže jsem si časem vybudovala účinnou strategii – upadla jsem do hlubokého spánku (nebo spíš bezvědomí) už během bezpečnostní instruktáže (omlouvám se personálu, myslím, že i tak musí být frustrující ukazovat lidem, jak se nafukuje vesta, když u toho žerou, hádají se nebo rovnou spí. Mimochodem při opravdový poruše musí letušky zažívat obrovskou satisfakci, když se lidi dusí, protože neumí nasadit ani blbou dýchací masku).

Zkoušela jsem lítat s Neurolem a málem jsem si u toho překousla jazyk. Zkoušela jsem lítat po KBT a výsledky odpovídaly po KBT: pocit totální ztráty kontroly musíte zažívat často, aby to fungovalo.

Díky našemu jarnímu vejletu do Malagy byla tahle podmínka splněna, takže mě let do Soluně nechával ledově klidnou. I když byl levnej a ještě s přestupem, takže fakticky s dvojitou šancí spadnout hned po odlepení z letiště, nebála jsem jsem se ani na gate. Ani v průchodu chobotem. Ani když mě zdravily letušky a pátravě kontrolovaly, jestli jsem TEN pasažér, co bude dělat problémy.

A víte co? Dokonce jsem ani neupadla do bezvědomí při odletu. Mohla za to napínavá knížka a spolucestující s miminem před námi, který vřískalo tak, že bylo mnohem snadnější zemřít na í vykrvácení z uší.

Mimochodem, ta knížka je o gulagu a doporučovala bych ji všem, kdo lítá s nízkonákladovkama. Protože pak vás nebude srát, že dostanete zadax jen vyčpělou vodu od stejně vyčpělýho stewarda-jste rádi, že můžete jít na záchod, a ne do kýble jako cestující po transsibiřské magistrále a skličující hlad pociťujete jen 2 hodiny.

Když hlad a vřískot batolete dosahují svého nového dna, začínáme klesat nad Soluní. „Už jen 15-20 minut tě dělí od mousaky a vychlazenýho pomerančovýho freshe“, šeptá si chlácholivě plánovací centrum mýho mozku. Ale vtom se zapne můj plazí mozek s jasnou zprávou: „Všichni tady zemřeme! Zařvi to, ať to slyší všichni! To máš z toho, že jsi zapomněla upadnout do bezvědomí při vzletu!“

Turbulence s námi smýkají čím dál víc a brzy už se přestane smát i partička ožralých Švýcarů, pro který to byla vítaná jízda na horský dráze po aperolový smršti. Všichni tady zemřeme si myslí už celý letadlo. Včetně Ema, kterej se pokusí o uklidňující úsměv, ale naposled se přesně takhle usmíval, když jsem mu na jedný oslavě narozenin řekla, že mám kontrakce a potřebuju čistý ručníky.

Letadlo leti strmě nahoru. Doleva. Zpátky. „Tohle bude druhý pokus o přistání a tato situace je naprosto normální,“ ječí nepřirozeným hlasem do sluchátka palubního rozhlasu steward. Po letadle se ozývá nespokojený hučení. Je to přesně ten zvuk, když vám dojde, že jste tady na palubě jen hmyzí larva ukotvená do sedačky, která nemá a nikdy nebude mít žádnou kontrolu ani právo rozhodovat o dalším dění.

Druhý pokus je ještě marnější než první. Švýcaři blijou do pytlíků jak o závod, celý letadlo se klepe a já přemýšlím, kdy to říct? Že jsem měla děti a Ema ráda, i když jsem byla příšerná matka a manželka. Zatím se nikdo neloučí-ale takhle to přesně dopadá. Nechcete být za blba a pak umřete úplně sami a ještě z toho máte před branou Ráje popotahování. „Aspoň omluvit se za všechny hříchy, ale to ne, žejo? Radši jste zírala do bezpečnostních pokynů!“

Boeing se propadne o pár desítek metrů a pak začne prudce stoupat. Doleva. Zpátky. Dámy a pánové, hovoří k vám kapitán. Kapitán se sice hodně snaží, aby působil jako vychillovanej DJ slibující písničky a panáky zdarma, ale na to už mu nikdo neskočí. Kvůli silnému větru nemůžeme přistát. Zkusíme to na jiném letišti, kde zároveň nabereme palivo. Aha, takže nám dochází i palivo, implicitně si domyslí ti podezřívavější z nás.

Když šťastně přistaneme o 200 kiláků dál, vypukne vzpoura na lodi Bounty. Fakt, že jsme neumřeli, vrátí spoustě z nás zdravou nasranost do žil.  „Ne, nepustíme vás ven! Ano, zavoláme policii, pokud se budete chovat jako TI PROBLÉMOVÍ z vás,“ ječí steward do rozhlasu a jako úlitbu nám Swiss Air daruje třetinkové lahvičky vody. Což jen zapříčiní další vlnu neslušných doporučení, kam si to má personál strčit.

„Dobře, otevřeme dveře,“ souhlasí kapitán po menším vydírání, kdy se ti problémoví z nás začínají demonstrativně dusit. Letadlo okamžitě zavalí horký řecký vzduch a hejno komárů. Přijíždí policie-hlídat nás, abychom neutekli, protože letadlo musí nejdřív proclít celníci. Kteří v noci přijedou, hm, no tak za hodinku, dvě.

Zkrátím to. Celníci přijeli, ale nikoho nezkontrolovali. Prostě jen stáli a dívali se na nás. Jelo se náhradníma busama a na apartmánu jsme byli v krásný tři hodiny ráno místo v půl 9. Jo, jsme živí, i když to tak na první pohled nevypadá, protože jsme nasytili moskyty z celýho Řecka. A teď ta horší zpráva: budeme se muset dostat i nějak ZPÁTKY.  

 

Příště si nebudu číst, slibuju/ Giphy

Sporťáci a chcípáci

Jsou věci, který nejsou příjemný a přicházejí periodicky. Některý nemůžete ovlivnit, jako třeba menstruaci a fakt, že se každej rok opakuje nějakej depresívní měsíc typu listopad.

Pak jsou věci, který můžete v pohodě odkládat několik let. Třeba rekonstrukci koupelny a účast na firemním teambuildingu. Argumenty jsou přitom stejný: Moc práce. Zrovna jedem na dovču, to mě fakt mrzí, že to zas nejde. Nebo přijde depresívní listopad.

Jenže poločas odkladu teambuildingu se za ty roky u korpoše nemilosrdně vyšplhal k hranici, kterou už nešlo jednoduše okecávat. A tak jsem řekla jo.

Pro ilustraci, v naší divizi dělá asi 50 lidí. Možná sto, to už je totiž úplně jedno. V každým případě to znamená, že tolik lidí neznáte (ani nechcete znát) a že se pokaždý musí brát nějakej psychohotel, kterej pojme kromě nás už jen školy v přírodě nebo čínský zájezdy.

Součástí divize je tým v Ostravě. Ty lidi jsou jako brouk nosorožík, kterej se mi v úterý málem zapletl do vlasů na jedný zahrádce. Nikdy předtím jste o nich neslyšeli, ale když je vidíte na vlastní oči, už je bohužel nikdy nevymažete z paměti.

Kromě geo měřítka můžeme náš tým rozdělit i podle fyzický kondice:

Sporťáci jsou vymakaný lidi, co mají na instáči profilovku z Formfactory, sypou si protein i do kafe a vsadila bych pětikilo na to, že na meetinzích pod stolem dělaj nohama nůžky, aby měli vyrýsovaný břišáky. Všichni sporťáci maj kola a ambice jet s nima do nejbližších hor. Tam si pak navzájem závistivě ohmátavaj karbonový rámy a soutěží, kdo se rychlejc rozmázne pod svahem.

Chcípáci mívaj v povinný výbavě nadváhu, skoliózu, operovaný menisky a odpor ke sporťákům, ačkoliv (anebo právě proto), že se hodně chcípáků rekrutuje právě z jejich řad. Jejich hlavní ekosystémy jsou office, Globus a gauč a každej správnej chcípák se mezi nimi dopravuje vychystrale autem, aby nemusel udělat ani jeden zbytečný krok navíc.

Takže když se mě asistentka Simča nadšeně zeptala „Do které sportovní skupiny tě zařadíme?“, Chcípáci byla srdeční volba. Jednak nemám kolo a jednak jsem se zamilovala do jejich diskuze na Teams, kde společně žbrblali, že plánovaná pětikilometrová trasa je pobuřujícím pokusem, jak se jich zbavit bez odstupnýho.

V 10 ráno se s Chcípáky scházíme v basecampu, ve výchozím bodě naší nebezpečné výpravy do Českýho Švýcarska. Ten název sedí, protože vypadáme, jako partička pacientů ze švýcarskýho sanatoria, který sem korporát poslal důstojně zemřít.

Máme tu agilní asistentku Simču. Máme tu Mirka a Toma z Ostravy, kterým v batohu cinkají flašky, ale dělaj, že ne. Máme tu křehkého Františka, kterej je už 10 let v důchodu, ale pořád maká. Máme tu Helgu po hysterektomii a umělohmotnou Dášu, pro kterou je výsadek do přírody podobně šokující a nehostinný jako teambuilding v kaňonu smrti. Zbytek chcípáků je rozmanitý, ale nedůležitý.

První větší zklamání našeho pochodu smrti na sebe nenechalo dlouho čekat. Konkrétně jsme zdatně a vesele sešli kopec dolů od hotelu a doslova se před námi vyjevila nečekaná komplikace související se zakřivením terénu: kopec NAHORU.

„No tak to ne,“ začala Helga vyjednávat. „Se říkalo 5 kiláků, ale ne s TAKOVÝM převýšením.“

Mně navíc mě neposlali ty Reeboky a v crocsech teda nevím, jak tohle zvládnu.“ Postěžovala si Dáša a rozhlédla se po nás. Asi očekávala, že vyběhnou dva dobrovolníci, kteří jí darují po své pravé a levé tenisce. Ale nám je taky neposlali, Dášo.

„Teď vyjdem ten kopeček a pak by to mělo vést po vrstevnici,“ snažila se agilní Simča potlačit vzpouru. Teď se mi zrovna nedaří načíst mapu…“, což vyvolalo hromadnou paniku. Není signál! Jak si přivoláme vrtulník, až si tady někdo kvůli korporátu vymkne kotník, aha?

Skupinka si znepokojeně sedá na lavičky na odpočívadle. Mirek a Tom zmizí za skalním útvarem. „Psssst,“ otočím se na jejich nenápadný signál. „Nemáš cígo? A nedáš si slivku? Domácí od taty…“

Mezitím Simča postaví skupinku na nohy slibem, že bude po cestě turistická chata s občerstvením. Slibem nezarmoutíš.

Při průchodu turistickou stezkou mezi skálama začali lidi padat jak mouchy. Fakt jsem ještě nikdy nebyla svědky podivuhodnějších pádů, kdy náš dream team teatrálně padal na znak nebo zůstával viset na zábradlích s ladností mandrila rýholícého. Situace dospěla do bodu, kdy na jedné skalní vyhlídce František s klackem v ruce nasadil tvář lakotského náčelníka a prohlásil, že dnes je krásný den zemřít a že můžeme dál pokračovat bez něj.

Na vyhlídce Mirek s Tomem chytli signál. „Když bysme šli tady zkratkou, tak dojdem zpátky na penzion za 500 metrů.“ řekl Mirek, co si vysomroval cigárko od skupinky Poláků a fakticky tím převzal velení.

„Můžete tam někdo zavolat a rezervovat vířivku?“ ptá se Helga. „Tak dem, pojďte,“ rozmyslel si svou smrt i František. Naše skupina slimáků na útěku nabrala opačný směr a Simča se nezmohla na odpor.

Přesně za hodinu a půl byla naše expedice v přístavu bezpečí – v místě, kde je pípa, splachovací toalety a raut za firemní prašule. Jestli se chcete zeptat, co se dělalo po zbytek dne, tak nic. V devět večer jsem si šla číst a ráno jsem tak byla z obliga při vyšetřování, kdo z nás nablil v noci do vířivky. Krásný to bylo a na dalších pět let to budu jako čistokrevnej chcípák rozdýchávat a omlouvat tak svý absence!

Reebok: Love brand? NE, raději hejty

Jednou za čas se v marketingovým světě dějou zázraky a přilétají černý labutě. Jedna taková přiletěla na českej rybníček zrovna tenhle víkend.

„Mami, mami, honem utíkej k tátovi, něco se stalo!“ přivítaly mě doma děti a jako každýho správnýho panikáře mě napadlo, že přišel ten okamžik, kdy budu muset dělat Emovi tracheostomii kuchyňským nožíkem a brčkem podle doktora House. Ale ne, stalo se něco ještě mnohem excitovanějšího: na webu Reeboku někdo v sekci Letní slevy zapomněl na konverzi měn, takže vás nový boty vyšly v korunách úplně na stejnou částku jako v eurech.

Je libo značkový boty za 30, nebo dokonce ultimátně přepíčený běžecký tenisky za 90 korun? Pro naše děti to bylo jako jeskyně plná zlata a drahokamů, která se otevírá jednou za rok a pouze dobrým lidem. Takže si naklikaly boty na ven a boty na tělák a já jsem si musela na základě jejich urgence objednat ty úplně nejdražší tenisky, co stály přes kilo, protože tohle prostě MUSÍŠ mami.

Stejnýmu šílenství podlehla o víkendu asi většina Česka. Protože se pak začalo nenápadně prosakovat, že si někteří koumáci nenakoupili jen za pár stovek jako my, ale taky za 200.000. Že nakoupili svým novorozencům boty od 1 roku až do 18 let. Že si vlastně založili externí sklady a filiálky Reebok.

Znáte ten vtip o tom, jak pes chytí zlatou rybku a rybka se ho při třetím přání zeptá, jestli fakt chce jen potřetí hodit tenisák jako aport? Tak přesně takhle se se svou usmrkanou objednávkou cítíte ve srovnání se svými českými sousedy. I tohle je part of the game, který jste najednou součástí.

Letní slevy Reebok ale spustily mnohem víc. Je to jako Nagano, najednou tím žijou skoro všichni. Vznikají memy a videa, z nichž je podle mě jedna z nejlepších verzí je podle mě „starej dobrej Adolf“ tady.

Máte falešnej pocit solidarity s lidma, který vůbec neznáte, ale odteď jsme na stejný lodi. A budem se bít za to, aby naše děti mohli nosit boty za 30 kaček, neasi.

Popravdě, nejdřív jsem si byla skoro jistá, že zpackanej web Reeboku žádná náhoda není. Že nás prostě nechá nakoupit a roztroubit to všude a v pondělí ráno přijde mail: „Jejda, jsme to ale parta dementů. Bohužel vám samozřejmě nemůžeme prodat boty za 30 korun. Nebylo by to etický k bangladéšským dětem, co je pro nás lepí za dolar. Ale líběj se vám, že jo? Tady máte kupónek na 25 % slevu a jděte si je koupit znova, ať nežerem. Máte dobrý vkus!“

Reebok místo toho strčil hlavu pod zem. Během zoufalé interní čistky, kdy se šéf IT oddělení demonstrativně oběsil na tkaničce, přišel jen trapnej mail „your order has been cancelled.“

Jakože cože? Je to něco jako když vám do klína spadne šance stát se love brandem – v těžký konkurenci Adidas, Under Armour, Nike, Puma a dalšího bambilionu sportovních značek. A vy se k tomu postavíte tak, že „se vlastně nic nestalo a už vůbec ne nám a už vůbec nebudeme někomu něco posílat. Radši si za stejný a větší prachy koupíme Kendricka Lamara a Gigi Hadid, který budou nosit naše hadry taky a tvářit se u toho důležitě. Rozhodně důležitějc než VY“. Pfffff. Taky vám to připadá jako ručník v ringu? Nebo máte nějakou konspirační teorii? Sem s nima!

 

 

Manuál pro návštěvníky dětských besídek

 

Vim, že jsem Wednesday. Vim, že bych si to měla užít. Vždyť je dost možný, že tahle besídka byla jednou z posledních, na kterých jsem byla (Žmur už mě naštěstí nikam netahá). Ale přesto, nebo právě proto, je potřeba předat dál message-vám všem, kteří na dětský besídky chodíte nebo budete chodit ještě dlouhý roky. Protože kdo je připraven, nebývá zaskočen.

Závěrečný vystoupení dětských kroužků vás má jako rodiče přesvědčit, že tučný kurzovný za dětský volnočasový aktivity nebyly prachy spláchnutý do hajzlu. Není náhoda, že den po týhle akci roku se spouští přihlašování na další školní rok.

Úplně vidím tu poradu krizového štábu v tajný místnosti Domu dětí a mládeže:

Ředitel (zamyšleně s pohledem z okna): „Kam zmizely všechny ty granty a prachy od rodičů? A kdo to ksakru stojí na mým místě pro vozíčkáře? Kam si mám teď asi tak parknout svý lambo?! Je čas na další besídku, bude ještě epičtější než loni a přistavíme i sanitku pro prarodiče, který zkolabujou na předávkování roztomilostí!“

Lektorka dětského baletu: „Všechny holčičky budou mít ještě růžovější sukně než vloni! I Jiřík!“

Lektorka tanečků pro nejmenší: „Slíbili jste nám, že už to nebudeme nikdy opakovat…máte někdo číslo na odbory?“

Lektor dětského bubnování (hlavou o stůl): „Ne-bu-de-li pr-šet, nez-mok-nem….“

Nic pro lidi se sociální úzkostí

Byli jste někdy na koncertě Rolling Stones? Nebo v outletu Lidl ve Štěrboholech? Ne, protože by vám z toho jeblo? Potom vám můžu rovnou prozradit, že nejste vhodný návštěvník ani na dětský besídky. Počítejte, že na každý dítě tady připadá průměrně 10 dospělých: rodiče se tomuhle utrpení většinou rafinovaně vyhnou, ale o to víc prostoru zaberou prarodiče, sestřičky z porodnice, vychovatelky z pasťáku, náhodní kolemjdoucí…fakt, děti jsou schopný sem natáhnout naprosto kohokoliv.

„Můžu si přisednout?“ zeptala jsem se v sále kina starší paní, která se tvářila jako majitelka celýho globálního řetězce Cinestar. „Ne, takhle řada je pro NAŠI rodinu. CELÁ.“ procedila mezi zuby.

Co pro mě máš v batohu?

Řekněme si to tedy na rovinu. Většina lidí si prostě nesedne a stojíte nebo sedíte na zemi jak v indickým vlaku. Mezi tím vším se proplétají mladší sourozenci. Dcery a synové pekla, kteří k dětským besídkám patří stejně neodmyslitelně jako žlučníkový záchvaty k Vánocům.

Z pološera mě tak vytrhnul známý zvuk zipu mýho batohu, do kterýho se zdárně vlámalo cizí batole s rukou pokrytou typickým dětským sekretem-směsí slin a kukuřičných křupek. Tohle lepidlo zavrdne na pevném povrchu jak beton a po 10 sekundách to nesundáte NIKDY NIČÍM.

„Ale Kačenko, říkali jsme si, že nebudeme sahat do cizích věcí“ směje se laškovně cizí matka a spiklenecky na mě mrká, zatímco mi Kačenka betonuje firemní noťas. Protože když jste taky máma, tak pro tyhle lumpíky přece máte pochopení, ne. Hihi!

Tohle tady děláme celej rok a vy za to platíte majlant

Už tradičně vystoupení začíná u nejmenších dětí, protože jsou nestabilní a po 15 minutách se můžou počůrat, začít řvát nebo třeba úplně vysublimovat.

„A teď si představíme naše malá koťátka“, hlásí moderátor a na stage se přikutálí deset dětí se zmalovanými obličeji a kočičími oušky z Wishe. Nejslabší sorta babiček a matek propuká v slzy dojetí. Moderátor to přehluší písničku od Dády Patrasový puštěnou přehnaně nahlas, která má sama o sobě potenciál vypálit vám polovinu neuronů v mozku na uhel.

Půlka koťátek rozpačitě stojí a jedna holčička se přitom zaníceně rýpe v nose. Bystřejší polovina dětí zachytila zoufalou nápovědu lektorky z první řady, takže se začne válet po zemi. Největší talent skupiny udělá kotrmelec a sálem se ozve ohlušující potlesk.

Všechny tyhle flétničky by se měly zakázat

Jestli vám taneční kroužky připadají jako týrání dospělých, tak to rychle přehodnotíte při vystoupení hudebních kroužků.

Musím se přiznat, že jestli ještě někdy v životě uslyším stejně skřípavé podání lidovky „ovčá-cíííí čtverá-cíííí“, tak jsem schopná úplně všeho včetně toho, že si ukousnu vlastní malíčky a strčím si je do uší, abych tohle šílenství zastavila. U kroužku mladých bubeníků vám v uších ale nepomůžou ani ukousnutý malíčky.

Minuta slávy

Konečně je to tady, vaše dítě leze na stage. Je to jediný dítě z tohohle sálu, který je úplně dokonalý a pravděpodobně se na tom nejvíc podílí fakt, že nese polovinu vaší DNA a že jste do něj vrazili už tolik peněz a energie, že vám mozek vůbec nedovolí myslet si nic jinýho.

Celý dvě hodiny jste jako maják odolávali příboji, abyste se dočkali téhle chvíle: i přes nesouhlas seniorky Boženky a její mnohačetné rodiny se zvedáte s mobilem nad hlavou, odhazujete cizí batolata, která vám ohlodávají věci v batohu a natáčíte tu minutu slávy. Contemporary tanec své dcery. Abyste vzápětí zjistili, že dvě hodiny předchozího utrpení má své následky: nenahráváte video. Moje hlavní message tedy zní: je to past. Budete na to chodit znova a znova každej rok a ve finále si z toho budete pamatovat jen to hezký. Jako ostatně z celýho jejich dětství.

...a naopak.

 

 

GPT fet

 

Pokrok nezastavíš. Zrovna včera jsme se s Emem bavili o tom, že si připadáme jako plesiosauři, kteří se seznámili osobně (je možný, že bychom si tenkrát na Tinderu ani nesvajpli match), a pak si zamilovaně šuškali v práci přes ICQ. Ach.

Už tenkrát samozřejmě byly ty internety, zase si nemyslete, že nám je sto pade. Em je v IT vytěžoval vždycky, stejně jako já jsem googlila témata, studie, zdroje. Oba jsme si říkali, že doufáme, že naše děti jednou nebudou muset tlouct do hlavy založení Karlovy univerzity a vzorečky na použití kladky a místo toho budou jen klást ty správné dotazy a vytvářet z nich syntézy nebo analýzy.

A furt ještě nejsme tak starý, ale vlastně už si tímhle přáním nejsem tak jistá. Stejně, jako když jsem jako malá hrozně, hrozně, hrozně moc chtěla křečka a modlila se kvůli tomu každej večer k medailonku panny Marie od babičky. 

Panna Maria tenkrát projevila zvláštní druh zlomyslného smyslu pro humor, který je vlastní všem matkám důvěrně znající útrapy s otravnýma děckama. Vymodlila jsem si nakonec nejagresívnějšího křečka ve střední Evropě, kterej měl ambice stát se šampionem křeččích zápasů. Akorát křeččí zápasy neexistovaly, zato v jeho světě existovala holčičkovská ruka nonstop toužící po mazlení, do který se vždycky zakousl až do krve a pustil, až když jsem s ním klepla o sklo terárka. Takhle jsme si žili, až dokud jsem si nevyprosila koťátko, který ho sežralo.

Ale to jsem odbočila. Po googlech přišel GPT chat, což byl ze začátku hroznej hit a lidi se předháněli v tom, jakej obrázek pro ně vygeneroval až po vysírací mail, kterej pro ně napsal pro stavební úřady a otravný sousedy. Úsměv z toho mrzne na rtech, až když zjistíte, že ho lidi používaj fakt na všechno. A že ho používají děti.

GPT chat je totiž něco jako heroin pro mozek. Dokonalá informační samoobsluha. Nechce se ti přemýšlet? Nemusíš! Zavrtej se hloub do křesla. Vymyslím ti pohádku pro děcko, co nechce usnout, přece se s tím nebudeš vymýšlet sama. Pokecáme? Jak ses dneska měl? Vážně? To je strhující. Pojďme to probrat ještě víc do hloubky. Nevíš, jakej šampón si vybrat? Tenhle má nejlepší hodnocení.

Na třídních schůzkách Žmurovy problematické třídy se kromě kratomu vytáhlo i používání mobilu, konkrétně GPT chatu. „Přijde mi poměrně překvapující, že v téhle písemce měl Žmur odpověď rozšířenou i o oblast, kterou jsme vůbec nebrali.“

Korunu GPT lobotomie tomu nasadila Čičman, když se včera (dobrovolně) nabídla, že nám upeče skořicový šneky. (Nebo jí k tomu navedl GPT chat?)

„Mohla bych si jen na chvíli půjčit tvůj mobil?“ nakoukne Čičman z kuchyně do pokoje. „Já už mám vyčerpanej limit a nutně to potřebuju vědět. Na to pečení, víš.“

„A co přesně potřebuješ vědět?“ ptám se, když vidím, jak kliká na GPT ikonku.

„No jestli tam toho skořicovýho cukru mám hodně, málo, nebo tak akorát“ odpoví bezelstně Čičman a ukáže mi plát těsta posypanej skořicí. Jako vážně? Připomnělo mi to legendární scénu „A uvezu to, pane Lorenc?“ ze Samoty u lesa.

V úterý po tréningu jsme se s impro partou bavili o výsledcích, který vám GPT dá, když ho požádáte, aby popsal vaši osobnost. Ti, co sebrali odvahu na tenhle dotaz, odpověď popisovali jako děsivě věrohodnou a přesnou.

Ale! Ale Psice hackla systém, právě díky tomu, že si „můj“ GPT půjčují děti, když jim dojde online čas kvůli rodičovskýmu zámku nebo vyčerpanýmu počtu dotazů v basic verzi. Takže za koho mě GPT považuje?

Jsi zručný typ, vlichocuje se GPT. Máš ranč s koňmi, což naznačuje, že jsi soběstačný a máš blízko k přírodě.

Jsi technicky zdatný člověk – máš pokročilé znalosti Scratche a kombinuješ vhodně logiku s kreativitou.

Jsi praktický člověk a umíš si se vším poradit – vyhledáváš 4 x 4 pickup a další užitečné věci, což poukazuje na tvé praktické zaměření. Máš také blízko k tomu, jak přežít v přírodě jen s minimem potřebných věcí. Tvé zájmy spojují venkovský život s moderními technologiemi, což je poměrně jedinečná kombinace.

Vidíte? Až tady bude šéfovat AI, tak mě nedostanou. Můj spis bude vedenej na někoho úplně jinýho a ani ten nejodvážnější humanoid si netroufne na koňskou rančerku s pokročilou znalostí Scratche a knowhow, jak se vaří polívka z mravenců! 

S tímhle identikitem si AI taky moc nepomůže. Ale věřím, že ho ocení všichni, se kterými jsem měla tu čest potkat se osobně...

A teď vygeneruju tvůj portrét podle této osobnosti – člověk, který tráví čas venku, má vztah ke zvířatům, je zručný, přemýšlivý a praktický.

Sprcháč 2.: Charlieho kompilace

 

Kde jsme to minule skončili? Už vím, slunečnou nedělí, kterou si Charlie nechtěl kazit prací. Po jeho zprávě mnou zamával orkán vzteku a měla jsem chuť rozsápat naši igelitovou stěnu na malý kousíčky a přeložit Žmura ze zbytečnýho gymplu na instalatérský učiliště.

„Dejte mi poslední šanci.“ škemral mezitím Charlie. „Já přijdu zítra na 7, slibuju, fakt u vás budu. Přísáhám.“ Napsala jsem mu, že budu úplně strašně vytočená, jestli si kvůli tomu budu brát home office zbytečně.

Co se stalo v pondělí ráno všichni víme. Charlieho sladký spánek nepřerušilo 10 nepřijatých telefonátů ani kletby, po kterých by do běžných lidí uhodil blesk. V posledne otevřel opuchlé oči popraskané od kocoviny a napsal mi: „Se vomlouvám, ale mám zas nějaký kompilace.“

Vůbec nevím, jak jsem se ovládla, ale napsala jsem mu slušnou zprávu, že tímto můžeme všechny jeho dosavadní kompilace uzavřít a ať nám pošle zpátky na účet zálohu. Charlie znovu usnul na 3 dny, dokud jsem mu nepopřála dobré ránko spolu s informací, že předávám varování na fb, finančák a policii. Vím, že by si na něm policie nic nevzala, ale možná taky jo, protože odepsal poprvé za 2 vteřiny: „PROČ DĚLÁTE SCÉNY? PENÍZE POSÍLÁM, ALE ZAMISLETE SE LASKAVĚ NAD SVOJI SLUŠNOSTÍ!“

Tuhle myšlenku jsem shledala jednoznačně reciproční, takže je celkem štěstí, že jsem Charlieho nikdy neviděla-možná bychom na sebe v Lidlu úplně zbytečně strhli regály, nebo po sobě házeli nahnilýma rajčatama.

Em se mezitím netopil v nežádoucích emocích, ale prakticky poptal novýho řemeslníka a na druhej den k nám v 9:00:00 přišel dvoumetrovej pokérovanej pan Horváth. A jako jo, mohli jsme mít plnou hlavu předsudků a stereotypů. Ale i kdybychom měli, tak byly rozptýlený po první čtvrthodině.

Kdy nám vysvětlil, že náš objednanej sprchovej box je kus vikslajvantu a že dřív nebo později taky rupne. Kdy pomohl s výběrem stabilnějšího řešení, zajel pro něj do Hornbachu, vybetonoval a vykachlíkoval a postavil tam konečně normální hezkej sprcháč. Bez keců, v časovým a finančním limitu, jen s dopomocí kofeinu a písniček, protože kromě instalatéřiny zpívá v Terne Čhave. Tohle prostě chceš! Takže sice pořád nechci, aby se nám doma podělalo cokoliv dalšího, z čeho nedejbože teče voda. Ale když už se to stane, tak máme-konečně-dvorního řemeslníka. Hurá a díky!

 

Poltergeist a plumbergeist

 

Znáte ty zlý znamení, který se typicky dějou během expozice v horrorech? Rodina sedí u večeře, nenuceně probírá hluboká témata (co bylo ve škole nebo kdo zase zapomněl vynést koš), když se najednou s démonickým lupnutím roztříští zrcadlo na milion malých kousků. A je to jako s pornem: víte, že tahle trapná předehra končí a odteď půjde jen do tuhýho.

Vždycky jsem to považovala za trapárnu, protože komu z vás se tohle reálně stalo? Pak se to prý stává, když umře nějaký člen rodiny. Jenže když u nás (klepu do dřeva, dávno) umřela naposled babička s dědou, tak tenhle typ posmrtného humoru úplně postrádali. Anebo nevěděli jak na to. Jenže ani prababička-spiritistka, která už zaživa dávala velké naděje na nezapomenutelnou show, se po smrti nevycajchnovala ničím jiným, než že po ní zbyly spálený buchty v troubě. Trefil ji při pečení šlak a zbytek rodiny málem vyhořel, protože s tímhle exitem prostě fakt nikdo nepočítal.

No a pak přišel poltergeist, nečekán, nezván, k nám. V úplně obyč datum a obyč hodinu. Prostě se v úterý v 10 ozvala rána jak svině a implodoval nám sprcháč. Normálně se z něj bez jakýkoliv pomoci zvenčí vysypalo sklo. Dovnitř, po celý koupelně, až do kuchyně to ty malý posraný úlomčičky tříštivýho skla zvládly dolítnout.

Když pomineme zneklidňující otázku, jak je možný, že jsem v něm v tu chvíli nestála já (protože všechny zlý věci v naší domácnosti jsou většinou spojený s mou přítomností), zůstaly praktické otazníky: Dá se to spravit? Kdo to udělá? A za kolik?

Jedno po druhým: nedá se to spravit, protože tenhle bazmek se už ani nevyrábí. Takže ano, budeme vlastníky novýho sprcháče a nebudeme veselí uživatelé jako z reklamy, protože teď už víme, že se tahle věc může kdykoliv bezdůvodně vysypat znova. Jak máte pak ksakru věřit tomu, že aspoň něco ve vašem životě je stabilní?

Za třetí, je potřeba sehnat někoho, kdo vám to udělá. Protože i když Em umí spoustu věcí a já nic, na kout jsme si ani dohromady netroufli. Já si troufla jen na obvolávání pražskejch instalatérskej kartelů:

Instamafie č. 1: „Zavolejte si za tři tejdny, máme toho moc.“

Instamafie č. 2: „Právě se věnujeme zákazníkům, kteří se dovolali před vámi. Naše operátorka se vám brzy ozve zpátky.“ (NIKDO už NIKDY nezavolal, takže si připadáte jako ošklivá holka po záchodovým sexu v klubu).

Instamafie č. 3: „Skládat sprcháč, jo. Heh. Tak to je teda pěknej voser, to vám povím. Mravenčí práce, takže si to taky necháme zaplatit, to vám říkám dopředu. Počítejte 12 tisíc a možná něco navíc, až TO uvidíme.“

Takže jsem napsala jsem zoufalou prosbu na Malešickou partu, i když by bylo možná rozumnější napsat na Vymítače ďábla nebo nějaký podobný facebookový skupiny. Ozval se Igor a Charlie. Igor nazýval už ve zprávách náš starej sprcháč jako „trosku“, což ve mně vyvolalo rozpaky nad tím, jak by oslovil mě, až se poprvé uvidíme. Charlie byl charliemantní, kompetentní a řekl si ve srovnání s instalatérskou mafií i poloviční výpalný.

Jenže. Poprvé měl Charlie přijít ve čtvrtek. To ráno nemohl, protože problémy s děckem ve školce. V pohodě, to známe všichni. Odpoledne ne a ne přijít žena jeho žena z práce. Začali jsme mít jedno velký déjà vu z rekonstrukce bytu, kdy byli všichni domluvení řemeslníci náhle nezvěstní.

Pak měl přijít v sobotu mezi 8-9. V 9 nám psal, jestli může přijít v 8. „Jako před hodinou?“ zeptala jsem se překvapeně. „No jako zítra v 8,“ odepsal.

Dneska ráno se Charlie probudil v půl 10 a rovnou nám napsal, že to moc nevidí „protože mu to překazilo počasí.“ Jako chápu, slunečnou neděli si nechceš podělat prací.

Takže jsem se smířila s verzí, že příštích 10 let budeme mít doma sprcháč zalepenej pytlem na odpadky jako teď. Je to vlastně designový, funkční a na nikoho kvůli tomu nemusíte být nasraný. Nezbývá než doufat, že nám neimploduje taky trouba, pračka a lednice, protože určitý problémy igelitem a izolepou prostě nevyřešíš.

 

Velikonoční rituály: Hody hody, hop do vody

 

Když jsem byla malá, nesnášela jsem je. Jako co si budem, člověk nemusí být Freud, aby pochopil, co se pomlázka a vajíčka snaží říct. Je to trochu o sexu, trochu o BDSM, a trochu o starým dobrým „když říká ne, myslí tím ano“.

Vlastně proč ne, pokud se na tom domluvíte se svým intimním partnerem, ale pak mi prostě přišlo vždycky divný, aby to dělali všichni kluci ze třídy i se svýma ožralýma tátama. Takovej divnej pocit, jak s tím vlastně naložit. Některý se styděli a bylo nám to trapný oběma. Některý se bavili a některý přerazili trapnost silou, nebo rumem, nebo obojím. Někdo byl nedočkavej a zvonil v 6 ráno, aby ho za váma rodiče pustili rovnou do postele. Divný, ne? Na to, kolik scén doma bylo, když mi máma kdysi našla plato antikoncepčních pilulek v šuplíku.

No to je jedno, nechci tady hanět starý český tradice, proti pohanským jarním swingers je to vlastně úplně v klidu. Anyway, nechci hanět žádný rituály, protože jsme si s Emem před pár lety udělali vlastní rituál: psychedelický Velikonoce.

Každej rok jezdíme na Velikonoce do Brna. Na jeden den necháme děcka babičce s dědou a vypadneme do lesa. Jen my a houbičky. A večer penzion.

Nehodlám vás tady unavovat chemickými vzorci, ale vysvětlím vám skrz vlastní zkušenost, proč se psilocybin využívá i terapeuticky. Je to totiž out of the box experience. Něco jako ty šílený chytáky, kdy si nad něčím lámete půl hodiny hlavu a pak zjistíte, že řešení je úplně někde jinde a plácnete se do čela. Ajo vlastně!

Na houbách se otevře hned několik červích děr, kudy se dostanete do různých časoprostorů a způsobu vnímání. Ta hlavní kolej ale vede do dětskýho pocitu průkopnictví. Dovedete sedět neurčitou dobu u mraveniště a sledovat jejich hemžení, dokud vám, jau, nevlezou do bot. Běhat po lese, povídat si o vesmíru a simulacích, hledat a objevovat zarostlý skautský tábořiště. Rýpat klacíkem do mršiny psa (ukažme si na Ema, tohle jsem zatím nepřekonala v jakémkoliv stavu, nehlídat si čas a vzdálenost (kam mě paměť sahá, tak jsem se jako malá nikdy neuměla vrátit domů včas).

Jdeme přes vesnici a lidi nevidíme jako obyčejný lidi. Vidím dědu prořezávat sad, má laskavý smířený oči, do kterých bych se vydržela dívat hodiny. Byla by tam jeho láska, vnoučata, práce, celej život zabalenej do cigaretovýho papírku Vážka. Potkáváme agrorockera v džínový vestičce, kterej se potácí ke stánku pro desátý pivko. Čus borci, zdraví nás a oči mu plavou v bělmu. Pomalu jak v medu. Trochu strašidelný je, že tenhle fanoušek Argemy nebo Turba nebo bůhvíco na moravských vsích duní, sice málem hodí držku na rovný ploše za kioskem, když se vrávoravě kymácí k dodávce, ale pak ji nastartuje a fakt odjede. Mozek je křehká věc, ale život na moravský vsi se s váma nemazlí. Když neumíš chodit, furt umíš sedět a držet volant.

Nikdy jsem nesplnila podmínky Psyonu, abych se mohla přihlásit na terapii ketaminem nebo psilocybinem. Ale dovedu si představit, že nakouknout seshora na svoje vztahy, děti, vzorce, je game changer. Jasně, tohle je divočina bez dozoru. Na druhou stranu, v Psyonu nedostanete:

-Kulajdu, ze který si třetinu vyprsknete na tričko v pětiminutovým záchvatu smíchu, kdy už nebojujete o důstojnost, ale jen o nádech

-Klacek na mršinu

-Živý mravence

-Špatně dovřenou flašku s vodou, která se vám vylije do batohu

-Zamotaný tkaničky s kudlibabkama, který už nikdo nikdy nerozmotá

Cítím se požehnaná!

Gen Z a Alfa emoji: Tichý důkaz, že všichni nad 20 jsou cringe

Dneska začneme přiznáníčkem: jo, jsem grafoman. Jsem grafoman a ještě introš, takže vždycky když mi zvoní telefon, tak ze sebe vydám hlasitý vzdech „jako vážně, v dnešní době?!“ a až pak to zvednu (protože nejsem dženzí). Na druhý straně je většinou nějakej extrovert, člověk, kterej vám vlítne jako zablácenej labrador do bytu, poťapká všechny dveře, a nakonec skočí do postele s logickým vysvětlením. „Abychom si o tom zas nemuseli 10 minut psát, tak radši volám“ a většinou se to technicky nedá srazit pod půl hodiny, pokud nezačnete předstírat astmatický záchvat („Éééh, héééh, asi se dusím, dopíšem si to později jo“. A pak si píšeme hodinu, za trest.)

Extroši to nenáviděj, ale mí vrstevníci na to začínaj bejt zvyklí. Nám introšům totiž hrají do karet jejich děti. Gen Z a alfy, který telefony už ani nezvedají. Tráví na messengerech hodiny a jejich prsty připomínají ruský klavírní mistry, který museli vstávat o půl3 ráno a cvičit etudy.

Zdánlivě tedy trenduju, ale je to pouhá iluze při pohledu zdálky. Používám úplně blbě smajlíky! A to je přitom to, co trenduje. Emoji jsou game changer. Nahrazují obsah, nebo ho mění. Anebo vás usvědčí z toho, že jste totální Ohio. Budete si připadat jako moje máma, když zjistila, že 💩není alternativní označení čokoládovýho dortu.

ROFL 🤣 a spol😂

Dáváš ve zprávě za každou trapnou slovní hříčkou a wannabe vtipem smajlíka uslzenýho smíchem až na zadku? Ať si boomer nebo mileniál, pro Gen Z je to stejně legrační jako si prdnout během orálního sexu. Ne, že by tenhle emoji vůbec nepoužívali. Ale v sarkastickým smyslu. Něco jako „Matka se zas snažila být vtipná🤣“

Pozor, ale tohle pořád není úplný dno pro emoci úsměvu. Úplný dno je :D, alternativně tohle :) nebo dokonce tohle :))). Takhle vážně ne, přátelé. Od čeho máme v klávesnici emoji sadu, aha?

Lebka 💀

Takže jak se smát trendově? Lebkou! Tahle hláška prostě zabila.

Klaun 🤡

Pokud neochvějně trváte na svý dvojtečce se závorkama, případně se ztrapňujete jinýma zvěrskýma atributama svý celkový zchátralosti, nejspíš tenhle emotikon brzy přistane v kontextu s vámi. Znamená totiž neskrývaný blití nejčastěji ve vztahu ke starším generacím. „Táta nosí tričko s Metallicou🤡“

Srdíčka 🧡💙💛💚

Tak bacha, tady jsme na horký půdě a na 90 % jste si v očích Gen Z zavařili na apokalyptickej trapas. Červený je zamilovanost, ale oranžový adresáta pošle do friend zone, černý je emo a modrý důvěra.

Oheň 🔥

Žádnej požár ani oheň na střeše, tady je prostě jen dobře přiloženo do kamen. Smajlík pro všechno, co je dobrý, trendy, jede a fičí. Pravděpodobně tedy nic, co by se mělo objevit v souvislosti s vámi 🤡.

🍆 a 🍑

Zatímco význam broskvičky asi není potřeba složitě etymologicky rozpitvávat, lilek u mě budí kontroverze. Kde je jako tradiční banán? A kde je okurka salátovka? Místo toho to vyhrál lilek, zelenina s obvodem, kterej nemá ani GenZ a nestojí o něj snad ani boomerky po 5 klešťových porodech.

Chybí ti tady něco cringe? Piš to do komentářů. Do komentářů na prehistorické platformě, která nepodporuje emojis. Co víc k tomu dodat než ;)

Šílená gynekoložka 2, očima ženy

 

Pardon, vim, že nic není starší než včerejší noviny. Je to starý prádlo, ke kterýmu psal i Galahad. Ale během posledních dnů jsem se na to téma ještě několikrát pozamyslela v tématech, který s tím souvisí vlastně jen nepřímo. Asi to potřebuje ven.

Je tady ještě někdo, kdo si nevšiml líbeznický gynekoložky, která vyhodila pacientku z ordinace s ječením, ať táhne do prdele a neobtěžuje slušný doktory, když jí manžel neumí udělat haranta? Pokud ano, tak gratuluju. Získáváš klíčenku, protože tohle jsou přesně ty online kauzy, kterým se jako běžný uživatel internetu nevyhneš. Ani když jsi Neo a umíš uhýbat kulkám v matrixu.

Celá ta kauza je emotivní jak když Pohlreichovi frkneš na palačinku šlehačku ve spreji.

Chudák pacientka?

Nebo chudák přetažená doktorka, kterou si pacientka natáčí na mobil?

Věřte mi, že jsem poslední člověk, kterej schvaluje nevyžádaný natáčení a focení na mobil. Mně osobně to fakt vadí třeba i při úplně nevinných akcích, jako jsou různý tréningy a workshopy a považuju za čestnej standard si se všema předem autorizovat, že tohle může ven. Chci si dovolit chovat se uvolněně, válet se po jevišti s nohama od sebe a řvát. Ale nestojím o to, aby to pak patřičně okomentovaný mimo kontext žilo vlastním životem na sítích.

V tomhle případě si ale myslím, že to natáčený být mělo. Tohle je totiž stejná podpásovka, jako když by vás kluky na urologii doktor chytil za koule a pevně stiskl, zatímco by se z druhý strany sestřička smála do hrsti, že s takhle směšnou délkou penisu vůbec žijete nějakej sexuální život s někým jiným než s hrabošem.

Sama jsem zažila na gyndě minimálně dvě rozporuplný situace. První byla vstupní prohlídka u doktora, který při pohmatovém vyšetření komentoval „máte ji pěkně úzkou, to musí mít přítel radost“, což měla být asi lichotka, ale když jste v naprosto bezmocný situaci na křesle s nohama od sebe, tak prostě fakt není. Když do mě potom zavedl vaginální sondu, volala mu manželka. Pan doktor sondu nechal ve své ruce a zároveň i v mé vagíně a nenuceně si odbavil výběr restaurace, kam večer se ženou půjdou.

Gynehorror č.2: Moje gynekoložka odchází na mateřskou (ano, tady vidíte, že mezikrok po tomhle entrée byl najít si hlavně ženu), takže vstupuju do nový ordinace nový gynekoložky. Měla jsem v té době problémy s rozházeným cyklem, což vedlo k sérii vyšetření a verdiktu: „No s tímhle teda opravdu přirozeně neotěhotníte, vypíšu vám pak jednou žádanku na cetrum asistovaný reprodukce. Nashle.“

Jako ruku na srdce-dozvědět se ve 30, že jsem neplodná, je prostě šok. Jo, dneska už bych věděla, že vám tuhle diagnózu neřekne žádnej normální gynekolog od stolu, ale je to výsledek několikaměsíčního lítání po specialistech. 

Tenkrát jsem se v čekárně rozbrečela a s Emem jsme si při hledání pozitiv řekli, že si aspoň můžeme užívat divoce nechráněnýho sexu. Za dva měsíce jsem měla znovu problém s chybějícím cyklem, protože mi v děloze rostl Žmur.

„No radši se moc neradujte“ řekla mi po vyšetření gynekoložka. „Ve vašem věku může být postižený a Downa si asi nenechala, ne? Počkejte si na screening.“

Ten dopadl sice dobře, ale podle doktorky tam pořád byla slušná šance, že se na dalším screeningu ukáže vada srdce nebo nedovyvinutý ledviny. Místo toho, abych si užívala normální zdravý těhotenství, jsem chodila na každou kontrolu se staženým zadkem. Myslela jsem si, že tohle je normální. Standard.

V obou případech jsem byla zpětně zraněná, bezmocná a hrozně naštvaná – mimo jiné na sebe, že jsem nedovedla říct gynekologovi č.1. „Co si to ke mně dovolujete, tohle už je přes čáru“ a v druhém případě „Udělala jste chybu, změnila jste mi tím život a teď mě máte navíc pod kontrolou neustálou hrozbou“.

Neudělala jsem to, protože jsem v tý chvíli vnitřně zamrzla. Něco se vás dotkne tak hluboce, že to nevyvolá „bojuj nebo uteč“, ale nějakej error stav ztuhnutí. 

Neřeknete na to ani slovo, i když se to ve vás vevnitř všechno mlátí a řve. Dojede to později. Někdy dokonce až během dalších dnů, týdnů. Ale v tý kritický chvíle to vypadá jako pasivní akceptace. Kdo mlčí, souhlasí. Znamená to, že to je ok? Fakt ne.

Naštěstí se s tím dá do jistý míry vědomě pracovat. Naučit se pohotově zareagovat, stejně jako když jsem byla takhle vnitřně zmrzlá jako svědek autonehody a teď už ke kolabujícím lidem aktivně vybíhám. Ale není to stopro. A taky platí-predátoři jsou rychlejší než vy. Tohle je přesně situace, kdy se dá lovit, kdy se zakousnout do masa. Oni to vědí.

Proto za mě platí vděk všem, kdo se i v téhle situaci dovedou nastartovat, vzít mobil a začít točit. Myslíte, že by jí to někdo věřil, kdyby jen replikovala slova té doktorky? I když jsme neviděli začátek, tohle je mimo cokoliv. Tohle by totiž omlouvalo asi jen to, kdyby ta pacientka držela v ruce krochnu a vyhrožovala gynekoložce, že musí svůj vulgární dialog přečíst z papíru jako scénář.

A moje druhá otázka zní: Kde byla sestra, na kterou se ta gynekoložka odvolávala z čekárny? Tady totiž nefunguje efekt překvapení, sestra byla svědkem podobných excesů celou dobu. Ženská solidarita v praxi. Jako vážně?

Ztráty a nálezy

 Důkaz o kvantové pomíjivosti zavazadel

 

V neděli jsme se vraceli z Brna, obtěžkaní batohama, taškama a sáčkama s jídlem od babičky. Protože tak to je, když někam jedete s Českýma dráhama-vždycky se vyplatí mít jídlo a vodu na tři dny, kartáček na zuby a teplý rukavice pro případ, že další přípoj odjede v jiným ročním období.

To se naštěstí nestalo, zato se stala druhá nejhorší věc. „Žmure, kde je ta černá taška, cos nesl do vlaku,“ zeptám se na Hlaváku s neblahou předtuchou. Oprávněně neblahou, protože Žmur přizná, že taška zůstala ve vlaku. Tak se snažím brát to věcně, i když mám menstruaci, ztratila jsem svůj onyxovej prsten a v pondělí jdu kvůli Žmurovi na kobereček do ředitelny. V tý tašce mám ale černý džíny, klerý už nikde nikdy neseženu a kleštičky na řasy, takže při tom pomyšlení stejně exploduju, pošlu všechny nasupeně domů a jdu na Ztráty a nálezy.

Jestli jste s tímhle typem provozovny ještě neměli tu čest, tak je to kutloch, kterej je před veřejností hermeticky uzavřenej ve velký hale na úschovu zavazadel, takže se musíte ptát nádražních zřízenců dvakrát, abyste to vůbec našli. Adrenalin stoupá. Tyhle nedostupný podniky jen na zvonek mě vždycky dovedou vyrajcovat. To není jako laciný krámy s vulgárně doširoka otevřenýma dveřma. Ztráty a nálezy jsou holka, co o vás nestojí a co naschvál nebere telefon, i když moc dobře ví o tom, že voláte. Ví totiž moc dobře, jaký jste zoufalci.

„Nocojé“ otevře místo pozdravu paní, která působí dojmem, že ještě před minutou spala a v téhle činnosti nepokračuje jen kvůli mým hloupým rozmarům.

„Já bych chtěla jen nahlásit ztracený zavazadlo, černou tašku na rameno, která teď jede asi někam do Ústí,“ vyjevím své přání, který si paní napíše na papírek jako nákupní seznam do Tesca a celý Ztráty a nálezy se zase zavřou, zhasnou a zanoří jako předtím.

Takže mi došlo, že to byla ta holka, se vám už nikdy neozve. A proto jsem byla v šoku, když mi druhej den ráno volá neznámý číslo. „Tak pro vás máme tu černou tašku, paninko,“ raduje se hlas na druhým konci, „podařilo se jí odchytit v Děčíně. Chcete si udělat vejlet, nebo ji pošleme vlakem pěkně zpátky do Prahy?“. V pozitivním šoku pětkrát poděkuju a pak zaúkoluju Žmura, jestli se může po škole stavit na Hlaváku a tašku na útěku vyzvednout.

Žmur údajně Ztráty a nálezy našel napoprvé, ale když zazvonil, tak ho paní odpálkovala s tvrzením, že tam žádná černá taška není a že ji teda asi poslali zase zpátky do Děčína. Málem exploduju podruhý.

Když tam volám, zvedne to zase ten hodnej pán: „Ale prosím vás, to si z vás někdo musel udělat legraci. To od něj nebylo moc hezký, viďte. Ta černá taška tady normálně je a čeká na vás, tak se ničeho nebojte a stavte se.“

To už ve mně rostlo konspirační podezření, že jsou dva podniky Ztrát a nálezů-v jedný šéfuje hodnej chlápek a v druhý jeho zlolajný dvojče. Takže ještě než tam Žmura pošlu napodruhý, radši volám. A bere to dvojče: „Jaká černá taška? Víte, kolik je tady černejch tašek?“ vzteká se hlas na druhým konci a podle tlumených ran kope do věcí. „Třeba tady je černá taška. Á, tak copak tu máme: máme tady trička. Černý džíny, deodorant, vložky a co je tohle za přístroj?“

„To budou asi kleštičky na řasy,“ koušu se do rtů, „a nemělo by to být obráceně, že bych vám to měla říct já, co v tý tašce je? Mně šlo jen o to, že tahle taška prý odjela zpátky do Děčína. Tak ji prosím vás nikam neposílejte, jo? Dáte mu jí, když se pro ni syn odpoledne staví?“

„Do Děčína? To kdo vám říkal?“ směje se ta ženská na druhý straně a podle „ts-ts“ v pozadí se právě voní mým parfémem. „Jasně, že dáme. Ať přijde.“

Odpoledne pak přišel Žmur. Sám, bez tašky, i přes výslovné upozornění, ať bez ní radši ani vůbec nechodí. „Neměl jsem občanku a 50 korun,“ pokrčí smutně rameny.

A já v tu chvíli vím, že je to marný. Že Ztráty a nálezy nejsou jen namyšlená holka, ale holka, co se přes vás chce pomstít všem bývalejm partnerům, co kdy něco zapomněli. Taky v tu chvíli vím, že ta taška odjede nejbližším vlakem do Děčína. A že až v Praze potkám ženskou v mým oblečení a řasama až k ofině, tak to bude větší drama než souboje v Kill Billovi!

Limitky: Dubajská čokoláda

 

Víte co? Hejtím je. Pokaždý je to stejný, pokaždý na ně nalítnu. Sice už to dávná historie, kdy jsem ještě nebyla weirdo ajťák, ale holka z marketingu. Ale mám stále živý vzpomínky na to, jak jsem s prohnaným úsměvem od ucha vymýšlela jedinečný kampaně na jedinečný produkty. Na produkty, který jsou tak jedinečný, až je nikdo nechce. Takže je důležitý prodat je co nejdřív.

Kup si to, protože tohle přesně budou mít všichni tvoji kámoši. Kup si, to, protože jinak nevíš, jaký by byly na dotek červánky, kdyby se daly obejmout. Jak by chutnala nutela s příchutí mnohonásobného orgasmu. A jak by vonělo vydestilovaný dětství v designovým flakonu s rozprašovačem. Jo, a hlavně si to kup hned a radši dvakrát, protože do konce týdne máme prázdný sklady. To říkáme jen tobě, protože jsi něco víc než tvůj kolega, kterýmu choděj trapný letáky z Lidlu. Víme to o něm.

S takovou karmou by se vám měly automaticky zobrazovat titulky „PAST“ a „NEKUPUJ TO“ při pohledu na jakýkoliv neodolatelný nabídky, ale nějakým záhadným způsobem limitky stejně obchází firewall v mým mozku a prostě o ně bezvýhradně a nerozumně stojím. V kombinaci se slabou vůlí je to skoro vždycky fail.

Myslím, že za to může moje přehnaná představivost, která mě mimochodem stojí strašný prachy obecně. Třeba si totiž nekupuju oblečení, ale kostýmy. Když vidím hezký boty, tak se mi nevybaví zůstatek na kontě ani jestli mají ortopedickou vložku. Představím si, jak v nich jdu na jarní výlet, jak se s nima skáče přes kameny přes potok a jak se koukám na jejich špičky, když jdu po kládě a dávám bacha, abych z ní nespadla. Ve vzduchu přitom voní smůla a rozmáčená hrabanka.

Takže už víme, že dubajská čokoláda je další z doslova sladkobolných výzev, kterým jsem opět neodolala. Ale bacha, tentokrát aspoň ne za mý prachy. Šlo o investici kolegyně, která mi zbytek svý nedožraný čokolády předhodila jako somrákovi u hlaváku s tím, že ztratila zájem. A kdo je Psice, aby těmhle soustům řekla své „ne“?

Takže jestli ještě nejste zasažený šípem asi všech globálních a lokálních prodejců sladkýho, tak dubajská čokoláda je plněná pistáciovou směsí, tahini a tenoučkým těstem kadayif. Mělo by to křupat a zároveň být krémový a hlavně boží.

Realita? Je to sladký, sladký, sladký. Ještě chvilku jedou z mozku zprávy o nadměrečný glukóze a pak teda přijde závaneček křupavosti, který tak nazvete jen proto, že víte, že za ty prachy to snad kurva má křupat. Pak se vám to nalepí na zuby a dásně, takže chvíli nemůžete civilizovaně mluvit a když už můžete promluvit, tak řeknete: Geisha! Fakt to chutná jako tahle kultovní čokotyčinka, která je mimochodem další podvod, protože pravá geisha by nic podobnýho nepozřela a když už by něco mělo chutnat po ní, tak by to určitě obsahovalo jasmín.

Anebo jsem zkrátka neměla tu pravou. A za ty prachy se mi to nechce zkoušet-jednoduše si asi počkám, až tohle fomo skončí a pak si budu kupovat čokošky po expi, naházený v tom koutku se zvadlou zeleninou a šedivejma šunkama. (dokud mi z toho nebude blbě). Anebo se vrhnu na něco úplně jinýho a v tom případě potřebuju tip: Jaký limitky sebraly vaše srdce?

giphy.com

Diskomfortní výzva, který neunikneš: Stát se rodičem teenagera

 

Stát se rodičem teenagera je něco jako lítat s nigerijskýma aerolinkama. Víte, že statistika hraje proti vám, ale každý další ráno doufáte, že přistanete do světa, který je v pořádku.

Já jednou vstala a v kuchyni stojí cizí chlap. Je o 10 cenťáků vyšší než já a hlasem Dalibora Jandy po dvou krabičkách cigár na mě zachroptí: “Zase došlo musli. Proč kupujete tak málo jídla?” A je to tady. Drtivý dopad a pak se jen hrabete z trosek vzpomínek a jízdního řádu, kterej už nikdy nebude platit. 

Všechny ty vzpomínky na malýho kluka, co za mnou v noci tajně chodil do postele na tu stranu, kde není Em. Přitiskl svý studený chodidla na moje stehna. Zteplal a změkl jako kynutý těsno a pak se na mě počůral. Jak jsem mu jednou koupila na aukru krabici plnou angličáků a on nadšeně hýkal celý odpoledne (a pak se počůral). V době, kdy jsem nasraně prala počůraný trenky, by mě nenapadlo, že s nima bude spojených tolik skvělých příběhů.

Anyway, Žmurovi je 14 a rozhodl se od nás definitivně mentálně odstěhovat. Samozřejmě se zachováním svého fyzického pobytu a nehorázných účtů za potraviny. Protože jakmile se vzbudíte v bytě s cizím chlapem nebo ženskou, tak k tomu neoddělitelně patří:

Teenageři žerou. Sorry jako za to slovo, ale použít ekvivalent “jíst” prostě neodpovídá realitě. Realitě odpovídá maximálně pojem “přišel a za půl minuty vdechnul svíčkovou s 8” a pak za 10 minut čekoval ledničku, aby si namazal chleba s máslem, pokrájel na to banán a pošplíchal to sríračou. True story. 

Teenageři si myslí, že jste starý. Je úplně jedno, jestli si o sobě myslíte, že jste zachovalý, nebo se mentálně cítíte na dvacet. Pro puberťáka jste trosky nad hrobem. Sama jsem to s překvapením zjistila, když jsem se nedávno prohrabávala fotkama z gymplu a narazila na hromadnou fotku profesorů. Na většinu z nich vzpomínám jako na dědky a báby, který lakomě přesluhovali, aby si přilepšili k důchodu. Realita? Podle tý fotky byla většina z nich tak akorát v mým věku.

Teenageři se za vás stydí. Ačkoliv by dávalo smysl, že všichni teenageři mají solidárně stejně debilní a starý rodiče, takže se před sebou nemusí za svý páprdy stydět, není tomu tak. Když si Žmur přivede domů kamaráda, proběhnou rychle chodbou a s hlasitým boucháním dveří hermeticky uzavře prostor. “Chcete něco k jídlu?” zeptám se Žmura, když se vyplíží na chvíli z pokoje, pečlivě zavírajíc dveře, aby mě jeho kámoš nespatřil. “Ne a hlavně tam nechoď!” sykne na mě Žmur, jako by obýval byt s kafkovskou postavou obřího hmyzu, vousatou ženou z kabinetu kuriozit nebo nějakou podobnou zrůdičkou.

Teenageři mají furt špatnou náladu, ale jen doma. Tohle je další zajímavej paradox. Když se Žmura zeptám, co dělal přes den, tak mi odpoví, že se většinu dne směje s kamarády, čemuž lze aspoň podle hýkavých mutujících zvuků z pokoje při návštěvách věřit. Jakmile ale Žmur dorazí domů sám, narazí si před panelákem na hlavu masku smutečního hosta nebo kontemplujícího světce po povaření v kotli.

Teenageři jsou vampýři. Tohle je jedna z těch příjemnějších změn. Malej Žmur byl jako slepice na speedu – netrpělivá na to, až na obzoru vyraší první sluneční paprsky, aby mohl konečně vstát a začít užívat dne. “Proboha Žmure, jdi ještě spát” byla moje mantra, kterou jsem opakovala nejmíň deset let – když mě o víkendu vzbudil zvuk rozsypanýho lega nebo autíčka na dálkový ovládání a bylo 5:30.  Tak tohle je teď úplně jinak. 

“Hele už je 10, budeš třeba vstávat, nebo tak něco?” ptám se, když otvírám přítmí Žmurovy krypty. “Neee, jsem TAK unaveneeej” zachroptí hrabě Dracula ze svý postelový rakve a zaklopí si hlavu dekou. Dělá to jen proto, že hovada puberťáci ve spánku rostou. Takže pak se uráčí přijít ke snídani o dalších 20 cm vyšší a vyluxuje lednici do posledního drobku.

Teenageři nepřiznají lásku ani vztahy. Nikdy. Když chodil Žmur do druhý třídy, rozešla se s ním jeho platonická láska. Tenkrát prohlásil, že se ženama skončil a tenhle status quo trvá. Všechny holky jsou ošklivý a strašný, ale nejvíc ty z jejich třídy. Něco jako z tý písničky od Kapitána Dema: Ženský jsou krávy, jdu se dívat na zprávy. Asi bych se celkem bavila, kdyby v jejich třídě zavedli kamery pro rodiče-stalkery, jak se to jednou navrhovalo v nějaký fantazijní vizi monitorovaný školy. Žmur a jeho soukmenovci by tam většinu doby nadbíhali a holky by je nemilosrdně pálkovaly a o přestávkách se bavily o klucích ze čtvrťáku.

Teenageři nosí uniformy. Žmur sice díkybohu nepotrpí na značky, ale většinu jeho outfit tvoří naopak věci, za který by se nemusel stydět průměrnej lavičkář před hlavním nádražím. Všechno je sepraný, černý a děravý, ale běda vám, jakmile se oblíbený kousek “ztratí” při praní v pračce. Teenageři jsou v tomhle nesmlouvavý. Nebudou se za to s váma bavit další 3 roky-což je přesně to, co nastane i v případě, kdy jim nic nevyhodíte a poslušně se odklidíte, aby vaši zrůdnost nemohli ohodnotit jeho přátelé. Bambuch žehne! Je ještě něco, na co by se měl člověk přichystat radši v předstihu?

giphy.com

 

První turné

 

V životě každý kapely a divadelního týmu nastane okamžik, kdy už jsou z vás všichni vaši známí, rodina a fanoušci unavený a vyčerpaný a je na čase expandovat dál. To by vám potvrdil každej karcinom před tím, než sebere odvahu metastázovat na místo, kde jsou na něj naivně zvědavý, protože ještě nevědí, co přijde.

My jsme se rozhodli naše první mimopražský vystoupení odehrát v Českých Budějovicích. Protože skoro každej z nás tam zná někoho, koho neviděl roky, maj veliký náměstí a že pijou hnusný pivo, to jim člověk snadno odpustí. Tak co by se na tom mohlo pokazit, žejo?

Jako první třeba to, že jsem si doma při naprosto nestíhacím odchodu nezapomněla kleštičky na řasy, ale nechala jsem v chodbě spacák. Odbočka. Klidně to berte jako rozmar nebo výstřelek, ale prostě se neumím vyspat s lidma. Umím spát vedle Ema a dětí, ale všichni ostatní jsou pro mě zdrojem úplně novýho rytmu oddychování, převalování, vůně, mluvení ze spaní nebo nedej bože chrápání.

Všechno z toho je pro můj mozek ponořený ve tmě a tichu jako ta hračka opice, kterou mačkáte vzadu a ona vepředu mlátí činely o sebe. Takže při hromadných přespávačkách si beru spacák, kterej můžu kdykoliv rozložit do osamělý útěšný chodby a vyspat se do růžova. Sama sobě říkám spánkový asociál.

giphy.com

Odbočka zpátky: Absence spacáku se ukáže jako obzvlášť tíživá, když ve vlaku lustrujeme hotel a rozdělujeme si pokoje. Ještě před pár měsíci si rozzuření hosté v review stěžovali na štěnice, žaluje přiložená fotka ruky s pupínky na bookingu. Před rokem to samý. Podle půlroční frekvence parazitů další vlna ukazuje právě na tenhle víkend. Po štěničí aféře u nás v paneláku si připadám jako ten lodník, co přežil Titanic, ale brzy na to umřel na výletním parníčku na jezeře.

Druhá pain jsou nedočkavý diváci. Tady v Praze všichni choděj pozdě, začíná se pozdě, a ještě v první čtvrthodině furt někdo vrže dveřma a trousí se poslední lidi od baru. „Budete už muset začít hrát, mě se ty lidi houfujou v hospodě a na baru a už to nemám kam dávat,“ houkne na nás barman půl hodiny před začátkem, když ještě nejsme ani rozcvičený, správně nasvícený a před týmovou modlitbou, aby nás lidi nevypískali.

Takže vpustíme diváky a ukáže se třetí pain, celá první řada jsou jen děti. Děti jsou v divadle největší zlo. Jednou jsme hráli pro děti, postižený a asistenční psy. Zatímco zbývající dvě vyjmenovaný skupiny byli úplně spořádaný a příčetný diváci, děti přicházely a odcházely, objímaly se, zpívaly si nebo se hlasitě praly. Děti jsou evil a tyhle nebyly výjimkou.

Byly to totiž děti, co vám na vyžádání nahazují z publika klíčová slova jako hovínko a prdět. Byly to děti, co hodily na pódium své boty a děti, co nám počítaly každý vulgarismus na scéně – tohle je totiž mystérium, co k tomu taky patří. Když jsou v sále děti a zakážeme si mluvit sprostě, tak je z toho třikrát víc nevhodnýho obsahu než obvykle.

Než se dostaneme k poslední pain, nebylo by fér před váma tutlat, že to bylo asi nejlepší představení. Ever a snad ne forever. Vyprodali jsme celej klub a většina lidí byla na improvizaci poprvé. Většina nám taky kvůli nevěřila, že jsme to fakt neměli připravený, ale stejně nás nepokrytě podporovali. Bylo to jako když si naložíte s padesáti lidma mozek do vany plný šumivýho dopaminu, serotoninu a endorfinu a byl to jeden z těch momentů, kdy se cítím být vděčná za to, zajít tenkrát před 10 lety na první lekci improvizace s potrhlou lektorkou a bandou divnejch lidí.

Ale ať se nerozpouštíme jen v sluníčkových emocích, přichází čas na poslední pain. Jsou dvě ráno, ležím v posteli příjemně vysílená všema těma emocema, takže by šlo usnout i mezi lidma, který jen klidně a pravidelně oddychují, žádná apnoe ani chrápání, ale! Náš štěničí penzion ukáže svou další bestiální tvář hrůzy, kterou je nedaleká přítomnost kostela. Dong, dong, dong, začnou mlátit kostelní hodiny. A tohle dělají každou čtvrthoďku. Když už začínám klimbat, tak v celou vždycky vyběhne celá směna trpaslíků s kladivama, který do toho stroje začnou mlátit, takže prostě rezignuju.

Ráno si dávám jako životabudič dvojitý preso a nejlepší míchaný vajíčka na celým jihu. Sekce otužilců z našeho týmu se jde koupat do ledový Malše a senioři na procházce se na nás dívají jako na magory. Skvělý to bylo. Myslím, že improvizace je mentální sport, kterej mě už asi nikdy neomrzí. A co je na ní nejlepší: dá se na rozdíl od fotbalu nebo baletu žít a hrát až do smrti. Ještě by se hodila nějaká pointa, ale vlastně žádná není. Příště, jo?

Kurz vyjednávání v praxi: Drtivý dopad

 

Dobytí novýho kontinentu

Kam se vydat na jarní prázdniny, pokud máte Raynadův syndrom a aspoň jedno děcko, který od malička nesnáší zimu? Levný letenky do Malagy jsou mnohem jasnější volba než přecpaný hory, ve kterých vás ohrožuje lavina, padající lanovky a kocovina z bombardina se stejně těžkým dopadem.

V rámci zkoumání Andalusie Em navrhl, že bychom mohli na jeden den zajet trajektem do Maroka, což pro naše děti byla stejně dechberoucí nabídka, jako se zastavit na Marsu: odškrtnout si Afriku! 

Osobně mě odškrtávání kontinentu přijde stejně ujetý, jako když si Gábina kdysi dělala ve čárky za každýho novýho chlapa v posteli, ale nebudu kecat: Maroko pro nás jako one night (nebo spíš one day) stand prostě bylo. Tady máte esenci Maroka v 8 hodinách. Voní po mátovým čaji, rybině, ambře a koření. Být v Maroku je tak trochu jako pustit si Star Wars na tripu a u toho si popálit jazyk horkým tajinem. A pak znova. Protože tohle chceš a nechceš zároveň!

Spešl ofr only fr jú maj frend: Vylodění trajektu je pro místní prodejce něco jako když územím Apačů táhli bizoni. Kdo si uloví svýho turistu hned po ránu, může zbytek dne zevlit v kavárně u šíši. Kdo mine, ten bude muset svou kořist hledat v úzkých uličkách, částečně už ohryzanou od lepších obchodníků.

U přístavních lovců jsme nabrali sebevědomí. Zatímco útlocitní Holanďani vyndávali peněženky za prohlídku města s local guidem (cenotvorba vznikala na místě podle módních značek, který máte na sobě), my jsme skálopevně trvali na tom, že se v Tangeru dovedeme pohybovat sami na vlastní pěst-i přes zaručený historky o nebezpečných místech a o tom, jak se ztratíme a prodejci nás pak budou muset na vlastní triko hledat a nezištně nám pomáhat z nouze.

Starý město Tangeru je boží. Křivolaký úzký uličky, ve kterých se fakt můžete ztratit jako nic, protože občas vedou k někomu domů, občas do labyrintu velkého tržiště, občas do míst, kde se v rukou podmračených mužů v dlouhých kaftanech jen tiše šustí bankovky.

Co ale k Maroku patří ještě víc než koberce a prsteny z aliexpresu, je smlouvání. Ostatně aspoň na kurzu nám lektorka tvrdila, že do arabskýho súku by si měl někdy zajet každej, kdo to s vyjednáváním myslí aspoň trochu vážně. Kdo chce identifikovat a pojmenovat svou skutečnou vyjednávací pozici. Vybrali jsme prachy z Bank of Africa (tohle zní jako strašnej scam sám o sobě) a šli do akce.

Prvním a zásadním problémem se ukázal sortiment krámů. Víceméně všude se totiž prodávalo skoro to samý: arganovej olej, parfémy, koberce, kaftany pro chlapy a burky pro ženy, fejkový dresy a fejkový všechno z Číny. Člověk tak nějak nedovedl věrohodně propadnout roli, že tohle přesně chcete-což je ale zároveň prý ta nejlepší vyjednávací pozice.

Tenhle krám budil dojem, že tu zatáhlo hned několik turistů:
k dostání je tady úplně všechno od německýho pasu po židovskej svícen.

Nakonec jsme se zastavili v místní drogerce, hlavně asi kvůli tomu, že majiteli bylo vizuálně tak 90 let, takže hlasitě nevybíhal před krám ve stylu vesnickýho psa jako ostatní prodejci větřící procházejícího zákazníka.

Ukázalo se, ale šlo o prodejního mastera-něco jako když narazíte na ty šaolinský stoletý mnichy, co udělají salto ve vzduchu a pak vám rozseknou hlavu mečem přesně na dvě stejně velký půlky.

Starý pán začal nenápadně. Seřadil si nás v krámku a začal nás potírat vonnými esencemi. Oud, ambra, pasta z oliv, sračka plná třpytek pro Čičman a pačuli pro maminku. Náš mozek dostal doslova nálož desítky čichových vjemů, ve který se ztratil, takže jsme byli otevření úplně všemu.

Em třeba začal tušit, že by se chtěl stát majitelem kostky ambry, protože ho podle mě majitel normálně zhypnotizoval. Když kostku ambry, tak by to chtělo i trochu oudu tady pro Psici, a když už jsme u oudu, k jedné lahvičce přidá tuhle plnou třpytek, takže si to koupím už jen kvůli Čičman. Žmur měl jako jedinej z nás rýmu, takže se na nás díval ve směsi údivu a lehkého opovržení.

Když se před námi nahromadily vonné kostky a lahvičky, měla začít ta nejlepší část, což je vyjednávání. Vyjednávání je pro každýho arabskýho obchodníka jako když se konečně dostanete od předkrmu k pořádnýmu jídlu. "Nesmí se to odbýt. Mohli by se urazit," varovala nás lektorka vyjednávání.

„Kolik to bude?“ začal slavnostně Em.

„80 dirhamů“, odpověděl náš super prodejce a zalesklo se mu v očích, jako když si naleštíte příbor v očekávání prvotřídní večeře. Tučnýho antilopátka, který starému tygrovi přicupitalo samo do doupěte.

„Tak tady máte 100 a drobný si nechte,“ podal mu Em příslušnou bankovku, popadl pytlík s nákupem a chtěl zdrhat.

Náš prodejce se octl ve stejným chaosu jako my před chvíli, když se nás snažil přiotrávit parfémy. Jeho mozek vysílal protichůdné signály, takže na nás nakonec křikl a rukou naznačoval, abychom se vrátili.

Možná očekával omluvu. Nejspíš nechtěl, abychom to vzdali tak rychle. Nakonec nám v totální panice vnutil aspoň dvě magický rtěnky zdarma a požehnal nám na cestu zpátky do bláznivé Evropy.

„Ani si nepřej vědět, co by ti k tomuhle řekla za feedback naše lektorka vyjednávání,“ posmívala jsem se za rohem. „Ok, příště jsi na řadě ty,“ řekl na to Em.

To příště nastalo u stánku s fejkovýma dresama. Jak už víte, Žmur se nám v pubertální revoltě mstí tak, že ujíždí na fotbalu a zatoužil po dresu pákistánskýho týmu. To prostě chceš, žejo.

„Kolik stojí tenhle dres?“ zeptala jsem se tak znuděně, jako když v práci končí dvouhodinový team meeting.

„100 dirhamů“ odpověděl stejně ledabyle mistr dresař.

„Hm, tak to je moc. Dala bych tak 50,“ dělám drahoty a rozhlížím se po lepším krámě.

„Tak to je smůla. 100 dirhamů za dres je sakra málo i tak,“ odpálil mě dresař a zatvářil se, že bych měla odejít.

„Možná bychom se mohli domluvit na 80,“ nechci se nechat jen tak vystrčit ze hry.

„100 nebo nic,“ řekne na to dresař a mě bylo tak líto Žmura, že jsem mu vrazila bankovku úplně stejným způsobem jako předtím Em a zdrhla s pytlíkem. Na rozdíl od Ema za mnou ale nikdo neběžel.

Tak  nevím. Asi to fakt neumíme. Nebo je už smlouvání out. Co jste si kdy vysmlouvali vy?

Trochu toho foodporna. Jídlo je boží, voňavý a pekelně horký.

                                 30 kiláku od Evropy v pozadí. A všechno je jiný.