Škola v přírodě jako kurz přežití Haliny Pawlowské

 

Letošní vyjednávání o škole v přírodě probíhalo na třídních schůzkách asi takhle:

Učitelka (nahlas): „Je mi to líto, ale letos si školu v přírodě odpustíme. Při současné inflaci byste se nedoplatili. Místo toho bych dětem objednala výlet za historií vážné hudby.“

Učitelka (v duchu): „S frackama je to rok od roku těžší. Symfonické odpoledne s Johannesem Brahmsem bude trestem za všechny uplynulé ročníky, kde jsem si vypěstovala závislost na diazepamu.“

Rodiče (nahlas, unisomo): „To by byla strašná škoda! Vezmeme si půjčku, jen abyste si s dětmi mohla odjet odpočinout do lůna přírody!“

Rodiče (v duchu): „S frackama je to rok od roku těžší. Snad si zasloužíme jeden týden svobody, kdy můžeme pít už před večeří?!“

Učitelka (nahlas): „To je od vás milé. Bohužel, jak se tak dívám na hodinky, s překvapením zjišťuji, že máme skoro konec května. To už budou všechny ubytovací kapacity naplněny.“

Zástupce rodičů, Paní Nováčková (nahlas): „Pracuji v cestovní kanceláři. Hned zítra to zařídím, i kdyby kvůli tomu měla téct krev z jiné školy.“

Učitelka (v duchu): „Ještě dnes požádám svého zubaře o implantaci diazepamové kapsle do zubu. Příště musím třídní schůzky svolat až na konec června.“

A tak si Žmur začal nadšeně balit. Vsuvka. Znáte Marii Kondo? Tahle Japonka se proslavila jako profi poradkyně při úklidu a organizaci věcí. Američani ji milují a točí s ní reality show, ve nichž zvou Marii na návštěvu. Při odchodu po ní na poličce zbyde jen bible a kimono, které si odložila při vyhazování zbytku věcí v domě do sběrného kontejneru. Mimochodem, byl někdo u Marie doma? Vsadím se, že má barák plnej zlatých valounů, kožešin a vycpaných loveckých trofejí Thomase Jeffersona.

Žmur by si ale s Marií rozuměl. V jeho minimalisticky sbaleném zavazadlu byly jen přesně odpočítané čisté ponožky a trenky, přezůvky a balíček karet. Rain Man na cestách. O to víc mě překvapilo, když jsem jeho tašku vzala před odchodem. Obsahovala nejspíš hroudu iridia, která mě málem převážila nazad. Samozřejmě ale neobsahovala pláštěnku, pro kterou jsme se museli vracet. Potom jsem ji chtěla napěchovat do tašky dřív, než mě stihl Žmur zarazit a vypadla na mě igelitka s kontrabandem.

„A je to tady“ řekne si váš mozek. Naše sladké miminko dospělo. „Chlast, cigára, možná drogy?“ probouzí se ve vás instinkt celníka.

Ne. Žmurova igelitka byla plná cukru. Bonbóny, sušenky, čokolády. A to v takovém množství, že byste s tím zabili polovinu diabetologické kliniky.

„Musel jsem to vzít“ odpověděl mi na to Žmur s naivním úsměvem Terezy Hlůškové v pakistánském celním skladu. „Kuba vzal zase igelitku limonád, Honza igelitku čipsů a Ondra igelitku rohlíků.“

„Rohlíků?“

„On má malý kapesný a rozkaz zněl jasně – prostě vzít IGELITKU něčeho, s čím přežijeme.“

Když se po týdnu vrátili, samozřejmě jsem vyzvídala, jak dopadla jejich týdenní výzva Haliny Pawlowské. Vypadalo to asi nějak takhle:

Den 1: Velká párty. Čtveřice kluků blaženě usíná s hladinou cukru odpovídající rozboru krve Miloše Zemana po nitrožilním podání meruňkových knedlíků ve Vojenské nemocnici.

Den 2: „Slaný to spraví“, říkají si večer kluci, protože do čokolád se už nikomu nechce. Nasypou do sebe kila chipsů a zalijí to limonádou. „Ještě jednou se bude někdo camrat na záchod a dostane dvojku z chování“ ječí na ně učitelka, kterou neustále klapající dveře od toalet ruší z diazepamového rauše.

Den 3: Ve středu odvezla zvířecí sanitka labradora Hafíka se zauzlovanými střevy. Majitel objektu krčí rameny, pes byl prý zvyklý žrát odhozené dětské svačiny včetně pytlíků a pít vodu ze záchodu. 

Den 4: Objekt byl napaden smečkou nutrií. Uklízečka při úklidu chodby napočítala 176 ožužlaných špiček od rohlíků.

Den 5: „Musíme. Přece to tady nenecháme!“ hecují se kluci a tlačí do sebe poslední bonbóny. „Příště se na školy v přírodě vyseru,“ kope řidič v Praze do kufrů před autobusem. „To duhový blití s umělýma barvivama ze sedaček už ničím nevydrhnu!“

Jak ostříhat puberťáka

 

Manuál pro zoufalé rodiče

Pokud jde o pubertu: Experimentálním pozorováním jsme s Emem došli k závěru, že jako první se v dítěti aktivuje žláza podporující prudký růst vlasů se současnou neochotou nechat si je ostříhat. Fakt nejsem žádná bigotní matka. Pokud Žmur touží chodit po světě jako indický svatý muž z Varanásí a tahat za sebou vajgly a rachtající plechovky nalepené na dredy, má na to právo.

Žmurova vlasová volba je ale bohužel mnohem horší. Představte si člověka, který na hlavě nosí perskou kočku. Nebo ještě lépe, představte si Žmurův obličej jako zadní část hlavy s mikádem. Ať už je vám bližší jakákoliv představa, asi se všichni shodneme na tom, že jde o zajímavou optickou iluzi.

Z mého pohledu jde ale ještě o jeden problém, související se základním nastavením mozku matky. Nemůžete si pomoct, je to stejně nutkavá obsese jako krmení mláďat a odhánění predátorů. Prostě bytostně potřebujete, aby vašemu dítěti byly vidět oči a dýchací cesty.

Zaslepené dítě s chuchvalcem vlasů na místě, kde má většina spořádaných lidí nos, je každodenní připomínkou vaší neúspěšné evoluční strategie. Co když ho přejede auto? Udusí se v noci chomáčem? Jak si jednou vybere životní partnerku, když jeho se jeho obličej skládá jen z úst jako vražedná hmota ze Stranger Things? Potom můžete 11 let vašeho nevyspání, traumat ze třídních schůzek a investic do předražené kojenecké výživy rovnou spláchnout do hajzlu.

„Mně se to líbí“ krčí rameny Žmur a epilepticky pohazuje hlavou, aby mě mohl rozstřílet laserovým paprskem svých ledově modrých očí. Nezabraly osvědčené výhružky ve stylu „mně je to jedno, ať tě ostříhá babička“. Zrovna když jsme s Emem přemýšleli, že ho uneseme v černých kuklách a ostříháme v křoví za panelákem, chytil se chlapec na vějičku.

Konkrétně na barter ostříhání za fotbalový tričko hráče z Konga, kterému říkám Pomelo, protože tak nějak jeho jméno zní, když si narvete do pusy pět maršmelounů a pokoušíte se artikulovat. Žmur mě za to nenávidí. Mimochodem, že se chce stát na starý dětský kolena kopačkou, je další pubertální vzpoura, ale o tom zas jindy.

Teď o mém kadeřníkovi. Věřte mi, že vlízt mu zadku mi trvalo dlouho a chtělo to lest, protože Vincent je pánský kadeřník a je boží. Když nechám ostříhat Žmura, tak milostivě ostříhá i mě, takže už chápete, že kromě kočky na hlavě a mateřských instinktů mám ve Žmurově účesu i svý vlastní zájmy.

S kadeřníkama je totiž těžký. Ženský vás berou jako svou přirozenou konkurenci. Když jim říkáte svou představu, v mozku se jim to zrcadlově převrátí do pravého opaku a pokud neutečete včas z křesla, vypyzdí vám na těch pár zbývajících vlasech červenej melír.

Chlapi stříhají skvěle, ale do ženských se jim moc nechce. Já to vlastně chápu. Dlouhý léta na učňáku trávíte v jednom velkým duhovým ráji. Zanořený v katalogu Balenciagy, blogu osobního kadeřníka Lady Gaga a vkusně upravených otvorech ostatních spolužáků. A pak vás škola vyflusne do reality: statisíce nemožných ženských s červenýma melírama (a my už víme, kdo za ně může, žejo holky?), které vyslovují bayalage jako bažaláge.

„Když vleze do salónu ženská, co na první pohled vypadá, že bude chtít trvalou nebo jinou odpornou věc, odcházím se zamknout na hajzl, dokud se jí neujme kolegyně“ svěřil se mi jednou můj exkadeřník a myslím, že to mluví za vše.

Ale to slyšet nechcete, zvlášť pokud máte trvalou. Chcete se už sakra dozvědět, jak to dopadlo a máte na to nárok.

„Představte si, že tady byla před vámi ženská, co se nechala ostříhat a pak mi celou dobu brejlila pod nůžky a radila, jak mám ostříhat jejího pat-ná-cti-letýho syna“ stěžuje si Vincent během ladění mých kadeří. „Fakt?“ pohoršuju se. „To je strašný, vsadím se, že ještě chtěla nějakej hroznej střih“ přisadím si.

„No přesně. Vepředu úplně nakrátko! Prostě na dementa, chudák kluk“ vyvrátí Vincent oči a mě je jasný, že tímhle je můj plán zbavit Žmura ofiny u svého předčasného konce.

A taky že jo. Když jsme vyšli z kadeřnictví, byla jsem lehčí o pár stovek a zcela spokojený a vyrelaxovaný Žmur přišel odhadem o půl centimetru svý kočky v očích. A ještě mě to bude stát to podělaný fotbalový tričko!

 

Zlý a zlejší. Kurz agresivity

 

Požehnáním a prokletím korporátního prostředí jsou celodenní školení. Požehnáním proto, že vám pak mám o čem psát a prokletím kvůli tomu, že je celej den v hajzlu a chlebíčky nejsou v ceně.

Tentokrát jsem se v rámci doporučeného vzdělávání dostala na tenkej led asertivního vyjednávání. Uznejte, že to zní o kousek líp než kurz práce v SAPu nebo pochmurného kolektivního pátrání po nádorech prsu a varlat, ze kterého bych měla úzkosti ještě půl roku poté. Jo, v korporátu najdete fakt všechno!

Z původních 8 přihlášených lidí půlka z nich asertivně vůbec nedorazila. Bylo nás 5 včetně lektora připraveného na všechno. Na co ale ready evidentně nebyl, byla zásadní charakterová piha na kráse většiny účastníků.

„Můj největší problém je, že jsem moc hodnej“ představuje se nám pan Zbyněk a všichni horlivě přikyvují. Všichni jsme nepřiměřeně hodní, taky vám to tak přijde? Mohutně to odsouhlasí i pan Karel.

„Prostě neumím nikomu říct ne“ svěřuje se slečna Miluška, za což si vyslouží Karlův mnohoznačný mlsný úšklebek.

Po pár nudných slidech, u kterých část účastníků upadá do mikrospánku a druzí pod zástěrkou neodkladných pracovních mailů stahují porno, přichází čas na hrané scénky.

„Představte si, že vám tady vyprávím nudné historky ze života a vy mě potřebujete zastavit“ úkoluje nás lektor zadáním, které je pro většinu z nás až příliš skutečné.

„Tak já jako vyprávím a tady pan Zbyněk mě agresivně zarazí, abychom si mohli ukázat rozdíl mezi agresivitou a asertivitou“ pokračuje lektor. Naše ovčí stádo opět upadá do mikrospánku a sladkých představ, ve kterých pod lektorem exploduje nášlapný minový systém.

„Pane Zbyňku, ale vy mi musíte agresivně skočit do řeči, abychom se někam posunuli“ sprdne po chvilce pustého žvanění lektor nebohého Zbyňka.

„Já… já vím. Nechtěl jsem vám skákat do řeči. Já to tedy zkusím. Tak už, jo? Byl byste tak hodný a přestal nás obtěžovat nezáživným obsahem“ vypotí ze sebe Zbyněk spolu s dvěma mokrými koláči na košili a očima upřenýma někam do jádra země.

„To je materiál“ běží hlavou lektorovi, ale protože nás nesmí bít a dostane za tenhle pernej den štědrou odměnu, nadějně se usměje. „No, to jste řekl moc pěkně, ale víte – nebylo to zase tak moc agresivní, viďte. Měli bychom tady jiného dobrovolníka?“

„Drž už konečně hubu, ty debile, nebo tady všichni chcípnem nudou“ práskne pan Karel s mobilem o stůl, až všichni nadletíme.

„No, to byla pěkná ukázka“ pochválí ho lektor nepřirozeně vysokým hlasem a rychle zacouvá do kruhu bezpečí. A paní Miluška nám to teď řekne pasivně. „Moc hezky vyprávíte, japak to bylo dál?“ ozve se nezúčastněně Miluška zpod notebooku.

To dopoledne se ale v hodném Zbyňkovi něco navždy změnilo. A když jsme měli odpoledne sehrát scénky ve dvojících, explicitně si vyžádal, abychom si mohli vyzkoušet i násilný způsob komunikace. „Abychom jako věděli, čemu se každopádně vyhnout“ zamluvil to Zbyněk a věřte, že už v tý chvíli z něj mluvila žízeň po krvi. Zbytek nás dostal za úkol dělat křoví.

„Dobrý den Zbyňku“, začal v jejich dvojici Karel nenuceně.

„Co se na mě šklebíš jak úchyl, hajzle“ obratem sbírá Zbyněk hozenou rukavici.

„Ses posral? Máme spolu dělat obchodní rozhovor, ne?“ rozhazuje Karel rukama.

„Ty seš teda zoufalec bez kousku invence, Karle“ kopne si Miluška.

Lektor zoufale píská na píšťalku jako horolezec pod lavinou. „Tak to bylo opravdu agresivní a teď…“

„Ticho!“ okřikne ho Miluška. „Necháme je, ať se kluci poperou. Zbyňku, chyť si ho do kravaty!“

Výsledkem odpoledního souboje bylo vyrovnané skóre. Zatímco ráno potřeboval asertivní školení jen samonasrávací Karel, odpoledne už to byl plný počet účastníků. Myslím, že si plánované školení na obchodní etiku ještě rozmyslím. A teď koukejte komentovat, nebo se neznám!