Dvanáctero přikázání na rok 2023

 

Jsem o sobě přesvědčená, že bych byla ideální typ na chození do kostela. Nosila bych sebou pokaždé strukturovaně uspořádaný seznam hříchů s konkrétním termínem, k nimž bych si červeným fixem připsala počet otčenášů. Jenže naroďte se v Sudetech do rodiny komoušů a spiritistů. Naše maloměstské rodinné sídlo se mělo už dávno propadnout do bažin. Nestalo se tak jen díky babičce, která to rámci svého potrhlýho mariánského kultu vyškemrala na Bohorodičce. Znáte ty strhaný podobenky panny Marie? Tyhle zmučený výrazy v obličeji má z neustálého dozoru nad naším rodem (a taky z toho, jak do ní moje babička pořád hučela svý modlitbičky).

Můj papírový kalendář je dodnes terčem posměchu dětí i Ema, stejně jako kdyby se na mé poličce vyjímal telegraf. Já naopak nechápu, jak někdo může nazvat Google calendar plnohodnotnou náhradou. Přičichli jste si někdy ke svýmu mobilu? Dost pochybuji, že voní stejně jako můj kalendář – směsí starého papíru, grafitem, gumou a kouřovou Replicou stojící hned vedle. Odmala jsem si hrozně ráda zapisovala úkoly a předsevzetí, který jsem potom mohla slastně odškrtávat. Někdo zkrátka potřebuje sachr, někdo stříkačku s heroinem a já červený permanentní popisovač. Úkoly mi jdou, předsevzetí ne. Dávala jsem si totiž ta nejoblíbenější, která můžete točit každý rok. Ale letos na tyhle kraviny neskočím. Dám si totiž pouze předsevzetí, u kterých bude hladina blaha dosažitelná mnohem snadněji než u striktního zákazu cukru. Na každý měsíc jedno!

1. Nepůjčovat si v knihovně šest knih, ze kterých přečtu maximálně dvě, než mi přijde upomínka.

2. Nemačkat stokrát tlačítko na přechodu nebo u výtahu a vztekle u toho drmolit u toho „no tááák“. Už jsme to vyzkoušeli mockrát, že jo Psice? Opravdu v nich není integrovaná AI, která tyto požadavky vyhodnotí jako mimořádně urgentní.

3. Nekupovat čokolády a chipsy do zásoby. Zmizí ještě ten večer, a je úplně jedno, jestli se pohybujeme v nižších tisících nebo miliardách kalorií.

4. Přestat si googlovat příznaky vzácných smrtelných chorob, které na sobě s překvapením objevuji několikrát do týdne.

5. Nepoužívat slovo „možná“. Zvlášť, pokud mu předchází slovo „ano“.

6. Nechat děti, aby mi nastavily časový zámek na mobilu a pomstily se mi tak za léta online deprivace.

7. Přestat před Emem obdivně zvolávat „jaká nádherná sojka na té křivé větvi kilometr v dálce“ nebo si plynule vymýšlet text na ceduli v dálce. Prostě si pořídit brýle na dálku.

8. Skončit s posloucháním oblíbených tracků a alb pořád dokola, než se mi z nich zvedá žaludek. Úplně ten stejný problém jako bod 3.

9. Nepít pivo z Kladna! Takhle nespravedlivě strašnou kocovinu z jednoho (!) piva jsem neměla ani v dobách, kdy bylo trendy pít tequillu s citrónem a solí z cizího pupíku.

10. Oblékat se slušně na online schůzky na home office. Pro případy, kdy si zapomeneš vypnout kameru. Neomlouvat se pak kolegům, když si omylem vypneš zvuk.

11. Posílat lidem vlastnoručně psané dopisy místo mailů.

12. Nejezdit výtahem, když můžeš chodit pěšky. I s nákupem nebo nemocným děckem přes rameno!

Moje máma je Wednesday

Zapomněla jsem vám říct, že máma byla na operaci kolene. Ano, moje vysportovaná máma, která byla v nemocnici naposled na císařském řezu. Celoživotní železný zdraví má i svá negativa. Třeba, že špatně nesete plánovaný výměny kloubů, na který chodí mazáci s transplantovanou ledvinou jako na zážitkový pobyty pro začátečníky.

Máma se nejdřív snažila doktory přesvědčit, že se mýlí. „Samozřejmě, že vás do operace nikdo nenutí. Jen se vám levá ohne do strany jako věšák na kabáty v čekárně. A bude to dost bolet.“

Pak nastalo období loučení a odkazování majetku a dluhů. Máma akceptovala lékařský zákrok ve smyslu konečného řešení. Došlo i na divoké emoce, které jsou v naší rodině obvykle potlačovány. 

„Měla jsem tě ráda.“ vzlyká máma do telefonu. „V horní zásuvce psacího stolu jsou zlatý zuby po dědovi. Jo a zaplať za mě prosím nedoplatek za plyn, faktura přijde až po operaci.“

Operaci ke svému překvapení přežila. „Jak moderní to byl sál a jak to křupalo, když mi do kolena mlátili kladivem!“ rozplývala se na JIPce. „Všichni tady jsou strašně milí. A jak tu dobře vaří.“

To jsem pojala podezření, že máme regulérně hráblo. Znáte ty smutný historky o seniorech a anastezii, která z jejich křehkých mozků udělá už navždy matějskou. Jakmile mámu ale odstavili od kapačky s morfinem, rychle se vrátila do svýho defaultního dark nastavení.

Viděli jste Wednesday? Sjeli jsme to se Žmurem asi natřikrát a podle dvanáctiletýho kluka je to nejlepší seriál ever and forever. Vlastně můžu závidět, protože v mým dětství byl hustej seriál tak maximálně Goro bílý pes a Kačeři z Kačerova. Každopádně jsem díky Wednesday něco zjistila – totiž, že jsem jedný Wednesday dcera. V takovém případě mámin převoz na měsíční rehabilitační pobyt v lázních můžeme považovat za příjezd na internát Nevermore.

„Mami, víš, jak těžký bylo najít volný zařízení, který tě vezme? Slib mi, že nebudeš dělat problémy,“ poprosila jsem jí, když ještě ve špitálu plánovala šťavnatou pomstu na sanitní sestru přezdívanou Ďábel, která jí odmítala posluhovat.

Dneska jsem se za naší černou šibeničkou jela podívat. Máma si vyžádala množství pastilek a sirupů proti kašli, z něhož by průměrná vietnamská varna vyrobila 2 kila čistého pervitinu.

„Epidemie kašle“ tvrdí máma a já tomu radši bez dalších investigativních otázek věřím. Protože chci. Stejně jako ona věřila mě, když jsem jezdila na celej víkend za kamarádkou na chatu doučovat se matematiku.

K Wednesday vytváří kontrast duhově barevná spolubydlící Enid. Máminu temnou antihmotu kontrastuje paní Drahuška. Máma ji nedává a neskrývaně se pokoušela podplatit ředitelku ústavu, aby měla pokoj pouze pro sebe. To by znamenalo, že někdo po operaci zchromne a máma bude šťastná. Ředitelka to nepovolila a máma chce být v příštím životě bohatá, aby mohla jezdit na výměny kloubů do švýcarskýho soukromýho sanatoria.

Drahuščině polovině pokoje dominují veselé obrázky od vnoučat, uklizený noční stolek a pletené výrobky z barevné vlny. V mámině chaotické půlce pokoje plné papírků a kapesníčků schází už jen psací stroj (máma ho jako bývalá úspěšná stenografka doma fakt má a píše na něm dodnes).

„Á, přijela vám dcera,“ usmívá se paní Drahuška zdvořile a chrlí ze sebe proud drbů o pacientech na patře. „Z lednice někdo zase ukradl kryo obklady. Paní Pilchová se do krve pohádala s vedoucí eltévéčka a viděla jsem Líbu, jak odchází z pokoje pana Libora. Nechystáte se na oběd? Dneska jsou lasagne. Zase.” zakončí svou řeč na jeden nádech paní Drahuška. Potom si na tu společenskou příležitost obleče svetr v barvě šmoulí vesnice přejeté sekačkou na trávu.  

“To nevadí, půjdu sama” odpoví si Drahuška sama, když zachytí náš pohled.

“Vezmu tě za svou opravdovou kamarádkou,” řekne významně máma, jakmile za Drahuškou klapnou dveře. Nazuje se do berlí a vydáme se s kontrabandem v podobě rodinného balení pastilek proti kašli do protější chodby.

Máma mlátí na pokoj tak, že málem vyrazí dveře. “Ona je skoro hluchá” zdůvodňuje tohle brutální dveřní násilí máma. Ale z pokoje nevrle vyleze úplně cizí chlap na berlích s rozhaleným županem, z čehož bude na patře zase spousta drbů.

“Vy tady nemáte bejt” řekne mu máma chladně a dožaduje se svý kámošky. “Ta přece bydlí vedle” zaúpí chlap a je úplně evidentní, že na něj takhle někdo buší pětkrát denně.

Z vedlejšího zamčeného pokoje se ozývá jen televize ozvučená jako koncert Rolling Stones. Myslím, že mámina hluchá kámoška byla za mlada groupies všech rockových kapel, co ve světě hudby něco znamenaly.

“Nevadí, my si to předáme večer. To tady totiž bude adventní koncert zdravotních klaunů.” poznamená k tomu máma. Mrzí mě, že vám o groupie Olince nemůžu napsat víc. Pokud upoutala máminu podivnou pozornost, určitě v sobě bude mít víc než jen jednoho démona. Možná příští návštěvu.

Zakončíme to tedy místním svůdníkem Liborem. „Jdete večer na koncert?“ nenápadně čekuje mámin zadek  během popíjení piva v ústavní kavárně. Sem chodí na pivo navzdory názvu podniku totiž úplně všichni. Kromě mámy striktně vyžadující černou kávu. 

„Už jsem domluvená s Olinou. Ale můžeme se domluvit na bazén.“ odsekne mu máma. Diváci Wednesday už vědí, co bude následovat. Jsem na náš bouřkový mráček tak hrdá!

Hledá se štěně

 

Je celkem zvláštní, že pořízení určitých věcí do naší domácnosti poměrně trvá. S Emem už třeba měsíce diskutujeme nákup nový štětky na záchod. Nechci vás znechutit podrobnostmi hned na začátku, ale začíná to být politický téma celý naší domácnosti. Neznámý pachatel tou štětkou totiž utírá záchod, ještě než spláchne toaleťák, takže připomíná vánoční stromeček ozdobený imitací umělýho sněhu. A taky už má svou kariéru dávno za sebou – taková ta umolousaná a neochotná štětka, se kterou uděláte jen to, co musíte a představujete si na jejím místě něco úplně jinýho.

Pořizovací cena nový štětky je zhruba stovka, ale nejsme s tím schopný pohnout. Nejlepší mají v Ikei, ale tam je předvánoční návštěva daleko za hranicí mučení. A když už tam někdo vyrazí pro nějakou nepraktickou zhovadilost, tak na štětku stejně zapomene. Štětka navíc nespadá ani do kategorie guilty pleasure nákupů na netu, za kterej by se vám chtělo platit poštovný.

Pes má oproti štětce na záchod reálně samý nevýhody, ale náš posun v pořízení Šuplíka je mnohem rychlejší a nezvratnější než štěpná reakce v Černobylu.

Začalo to stejně jako všechny problémy lidstva. Tedy tak, že se začnete jen nenápadně porozhlížet, jaký jsou možnosti. „Jenom si udělám takovej malej soukromej research, jak to vlastně vypadá se psy k mání“ řekla jsem si, protože za mýho dětství stačilo počkat, až bude sousedovic fena hárat a pan Čadek se opije a neuhlídá ji.  

Pokud máte malou holčičku, ze který časem vyroste zoofilní montrum, tak vám teď ušetřím s mými výsledky spoustu času. Trh se psy v Česku totiž bují mnohem víc než trh se štětkama nebo s nebožtíky na Bulovce. Pokud nejste připravení, ztratíte se v tom.

Zjistila jsem, že jsou psi s průkazem původu, což je ekvivalent britské královské rodiny. Platíte majlant i za jejich pouhou fotku na hrnku, žerou jen luxusní granule a jejich sex je řízen někým seshora. Navzdory téhle pachuti pravého šampaňského a plánovaným sňatkům se řada štěňat se šlechtickým titulem rodí s luxací pately nebo kuním ksichtem prince Charlese.

Pak jsou psi bez PP jako je malá Lilibet Diana a Archie. Což znamená, že se občas zaběhne i signálně zrzavý pes s průkazem původu, na něhož se obvykle musíte dívat přes sluneční brýle, abyste si nepropálili sítnici. Prodejci štěňat vám tvrdí, že vypadají k nerozeznání stejně jako šlechta s PP. Ale jakmile s takovým psem bez PP dorazíte na sraz chovatelskýho Windsoru, tak všichni významně odloží vidličky na ústřice a posmívají se vám do negrů.

No, a zbytek je plebs. Kříženci, které se nabízející snaží vtěsnat aspoň do nějaké základní metodiky psích plemen:

„Nabízím fenečku čivavy o velikosti bernského salašnického psa. Maminka šampionka výstavy v Horních Počernicích, otec neznámý.“

Anebo rovnou kreativně vytváří nová plemena: „Stafous k odběru! Štěně amerického staforda s českým fouskem. Výjimečné spojení.“

Řekli jsme si, že nebudeme podporovat psí monarchie, a to ani ty, co si na tituly hrají. Naše požadavky na psa jsou vlastně úplně bez ambicí: měl by být malej a krátkosrstej. Nesmí být zlej a nemusí být úplně blbej. Spolužačka z gymplu se s podobnými požadavky vdala a jsou spolu dodnes.

Takže když už si pořizujeme psa, můžeme u toho dělat i dobrý skutky, řekla jsem si a zavolala do charitativního spolku, co zachraňuje psy z romských osad. Protože osobní laťka takovýho psa je fakt nízko. Vlastně by mu měl stačit fakt, že není součástí vašeho potravního řetězce. Pravda je úplně někde jinde. Adopce afrického sirotka je oproti psovi administrativní hračka.

„Chcela by som vám len sdělit, že mám celú riadku odmienok“ usadí mě paní Božica poté, co jsem nucena odvykládat naši rodinnou situaci včetně majetku a scénářů, co bude se psem, pokud se s Emem rozvedeme, nebo zemřeme při autonehodě.

Ve finále se tak ukázala psí šlechta jako nejjednodušší možnost, jak si za peníze koupit lásku. Pokud teda máte kliku a nenarazíte na klepajícího se nuzáka z množírny. „Já se ti zeptám Čadka“ slíbil mi táta a nespokojeně zavrtěl hlavou nad světem, ve kterým psi přestali žít jako hippies.

Vidina Šuplíka se vzdaluje v mlze. A z mlžného oparu se znovu vynořuje jako úplně vypatlanej francouzskej buldoček s imperialisticky nafrněným jménem, který po týdnu své přítomnosti zemře na zauzlení střev, protože sežral křečka. Bez rodokmenu.

Charles/ Pexels

Expozice první: Bulovka

 

Všechno je jednou poprvý. Když jsme si v rámci KBT terapie rozdělovali plán expozic, těšila jsem se jako malý děcko ve frontě na horskou dráhu. A vlastně to přirovnání sedí, protože za pár týdnů jsem se před areálem Bulovky cítila jako to stejný malý děcko s lístkem na labutě, kterýmu ale dojde, že tyhle sešlý atrakce jsou dávno po záruce bezpečnosti, a že na cukrovou vatu za odměnu mít chuť fakt nebude.

Taky se bojíte nemocnic? Jestli ne, dám vám důvod. Bulovka je město ve městě. Před areálem jsou na sebe natěsnaný tři pohřební služby, aby se stíhal odbavovat nepřetržitý proud zohavených a jinak zbastlených mrtvol. Většina nemocničních pavilónů vypadá jako kulisy z horroru Sirotčinec nebo Nemocnice na kraji města. Doktor Cvach se proplétá mezi duchy mrtvých dětí, co se schovávají před hlavní sestrou ve skříni s opiáty. Primář Blažej balí mladý sestřičky na cigáru za plicním.

Plán byl jasný. Najít budovu onkologie a setrvat tam tak dlouho, dokud se v tom z totální paniky nezačnu cítit lhostejně. Až pohodlně, když budu mířit vysoko.

Proton centrum vás praští do očí už zdálky. Je to Ferrari na parkovišti před Penny marketem. Jediná barevná budova, která má jasný ambice snížit počet pohřebních ústavů před areálem. Stejně barevná je i čekárna a lidí v ní – připadáte si spíš jako u drahýho zubaře, co má v ordinaci akvárko, křeslo od japonských designérů a terminál na zlatý kreditky. Rozvalit se s instantní kávou na jednu z pohodlných židliček a pozorovat okolní cvrkot by možná bylo skoro pohodlný na lusknutí prstů, ale v Psici se probudila představa nespokojeného vedoucího terapeuta a s povzdechem odchází do omšelého onkologického pavilonu vedle, perly socialistické architektury.

Ten už na mě působí zcela podle špatných očekávání. Zpocený ruce. Bušící srdce, žaludek zmuchlanej strachy do kuličky a schovanej někde v koutě hrudního koše. Go Psice, go. Nevím, jak to máte vy, ale já v úzkostech místo racionální úvahy generuju další vedlejší problémy. Jako by ten hlavní nestačil. Což bude jeden z důvodů, proč jsem skončila na KBT terapii.

Normální lidi by se totiž s neutrálním výrazem v obličeji vydali po označené cestě do čekárny a tam si s příčetným výrazem sedli a začetli se příručky pro onkologické pacienty. Pokud tedy připustíme variantu, že si normální lidi chodí sedat do nemocničních čekáren.

Ne, můj mozek mě radši navede do neoznačených dveří, co vedou kolem kamrlíků sester a lékařů. Jsem strašně nenápadná, tvářím se, že tady pracuju už roky a lije ze mě pot.  Snažím se odhadnout aspoň přibližný směr na radioterapii. Míjím kotelnu s překvapeným údržbářem a taky šílenou místnost zasypanou povlečením, ve který byste mohli hrát na schovku s Pennywisem. Jsem v útrobách Bulovky, ztracenej horník kilometry pod zemí. Chce se mi zvracet a můj vedoucí psychoterapeut by na mě byl pyšný.

A pak narazím na legendární chodbu, kterou zmiňovala Liška. Je to jako chobot časoprostoru, který vás vcucne a vyprskne přímo do čekárny ozařovacích místností. Došourám se na židli a vypadám přesně tak, jak byste si představovali onkologického pacienta: zpocená, zelená a s pohledem zajíce, co sedí přikrčenej na kolejích a uteče, až když ten vlak zatroubí metr od něj.

Oproti tomu onkologičtí pacienti vypadají jako úplně normální lidi v čekárně u doktora. Koukají se do mobilu. Baví se o normálních věcech a nikdo viditelně nekolabuje ani nezkouší všechny dveře, kudy by se dalo utéct. Rozhodně bych se jako náhodný kolemjdoucí lekla víc sebe než jich. A fakt se mi podaří se po nějaký době uklidnit. Je to úplně jiný, než jsem si představovala, že bude.

Pro plánovanou druhou expozici na cizím pohřbu z toho vyplývá pár věci:

1. Nikdo se na nic neptá. Vypadáte jako stalker, chováte se jako stalker nebo jste fakt stalker? Sestry to vůbec nezajímá a troufám si říct, že by vám nikdo nic neřekl, ani kdybyste se plížili po chodbě v kostýmu růžový pandy a váleli se v tý hromadě použitýho povlečení. Chodit po špitále je cajk. Dobře, no. Možná je trochu zneklidňující, že nikoho nezajímáte ani jako případný zmatený pacient. Kéž by to tak bylo i u pozůstalých. 

2. Všude jsou automaty na kafe, colu a jídlo, což pohodlně zajistí přežití na libovolně dlouhou dobu expozice. Na hřbitově se dají z automatu koupit a ohryzávat jen svíčky.

3. V případě zkolabování se vám ve špitálu možná dostane okamžité resuscitace (což je otázka, nakolik sestry nezajímáte ani jako ležící růžová panda na chodbě). V případě kolapsu na hřbitově je k dispozici jen houf nazlobených příbuzných, kterým pokazíte rodinnou akci a co vám budou muset dávat dýchání z úst do úst ve smuteční síni.

 

5 typů prodavačů, kvůli kterým přestaneš objednávat z webu

 

Přiznejte se, kdo má na Vánoce koupenej aspoň jeden dárek z kamennýho obchodu? Jo, myslím ten krám s výlohou a otravným zvonečkem ve dveřích, ve kterým stojí za pultem personál připravený úplně ke všemu. Odrbat vás o poslední kačku, podělit se o svůj tajnej recept na vánočku nebo vám prodat rukavice po zákazníkovi, co umřel za zástavu srdce přímo mezi regály.

1.Pasívně agresívní krávy

Pardon, holky. Střílím se do nohy, ale tenhle prodejní typ se vyskytuje téměř výhradně u žen. Občas potkáte gay variaci. A zcela mimořádně se pasívně agresívní kráva vyskytuje i v podání muže, kterýho doma jeho manželka fyzicky týrá a kolegové mu před ranní směnou nezapomenou hodit projímadlo do urologického čaje.

Nejčastější lokací tohoto druhu jsou drogérky a parfumerie. Typickým poznávacím znamením je rozhovor v této struktuře:

Psice: „Dobrý den, prosím vás, kde máte šampony? Už tady hledám skoro půl hodiny.“

PAK: „Ježiši, já si na tu pauzu nedojdu snad nikdy. Asi na to nemám dneska nárok, viďte. Nezasloužim si ji. Za dětskou výživou doleva, kolmo kolem kondomů, severovýchodně přes pleny.“

PAK u pokladny: „Jeden šampón na objem… no moc to na ty vaše vlasy nefunguje, co? Můžu nabídnout krém proti celulitidě v akci?“

2.Radilky a radílkové

Nejoblíbenější sorta prodavačů, po který rádi sáhnou všichni HR konzultanti velkých obchodních řetězců. Jde o lidi, který si do svýho CV dorovnávače regálů napíšou všechny svý účasti ve vědomostních soutěžích a seznam přečtených encyklopedií. Jako ejčár se jich doptáte jen na rodinu a přátele. Ani jedno z toho nemají.

Psice vybírající v klidném koutě Datartu rychlovarnou konvici:

Radílek: „Dívám se, že se díváte na rychlovarnou konvici. Věděla jste, že má příkon 2000 KW?“

Psice: „Aha, to jsem nevěděla a je mi to jedno.“

Radílek: „To je úplně v pořádku. Přinesu vám teď model, který je třikrát dražší a má dno vyrobené z klimatexu.“

Radílek (šibalsky): „Vy jste se mi tady schovala mezi lednice! Nesu vám tu drahou konvici, co jste chtěla vidět. Podívejte na tu topnou spirálu, po té se to bude elektronům běhat! Co kdybychom tu konvici takhle zavřeli do mrazáku, za kterým se krčíte a donesli to všechno na pokladnu? To bude mít pan manžel radost!“

Psice: „Můžete mě prosím nechat na pokoji?“

Radílek: „Nechám vás na pokoji, až si koupíte tu konvici. Věděla jste, že v ní uvaříte vodu za 92 sekund, což odpovídá délce sání komára?“

3.Ohmatávačky

Jejich rajónem jsou obchody s oblečením. Společensky tolerovanější jsou v ženském provedení, ohmatávači prodavači jsou kvůli kauze MeToo, existenci Dominika Feriho a knihám stížností v podstatě vyhynulý druh.

Ohmatávačky mají často přidružený zrakový nebo sluchový handicap, který kompenzují hmatem. Před čistokrevnou ohmatávačkou v kabince neochrání závěs, ale jen stabilní konstrukce s zacvakávacím zámkem.

Ohmatávačka s glaukomem klopýtá do šatny: „Tak se jdu podívat, jak vám to sedí. Ukažte, tady máte žmolek“, štípne vás do zad. „Teď mi trochu zatáhněte bříško, já vám tady dopnu ten zipík. No teď je to zadeček, co říkáte?“ plácne vám s gustem do půlek, zatímco lapáte po dechu s uskřípnutým střevem.

4.Vědmy

„Miluško, pojď se podívat, paní si jde zkoušet podprsenku 80C. No neblázněte. To vám nebude. Možná tak před deseti lety…“ vynese ortel vědma a já jen žasnu, protože mám na sobě svetr, zimní bundu a šálu a ta ženská evidentně dovede zrentgenovat moje prsa líp než mamograf. Ale za vědmou můžete přijít klidně v nafukovacím neoprenu nebo převlečený za jezevčíka a nebude vám to nic platný. Vědma ví.

„Tak já to vaše géčko vracím, ta podprsenka se mi houpe až někde u pupíku“ hlásím u pokladny a cpu jí tam pušapku v původní zvolené velikosti. „No jak myslíte“ zavrčí vědma. Ale ona ví a vy to víte taky. Přesně takhle hnusnou podprsenku budete potřebovat za dalších deset let.

5.Rockerové a odpuzovači

„Já se na to vyseru, takhle to cígo nedokouřim nikdy, když se mi sem furt cpou lidi“ rozčiluje se prodavač Karel před Žabkou a slibuje, že založí odbory za práva kuřáků. Taky nás všechny (i ty, se kterýma si už tyká) bezostyšně podezírá z toho, že krademe, chodíme záměrně před zavíračkou a kupujeme si úplný blbosti.

„To se eště vsadím, že tuhle kravinu plnou éček budete chtít platit kartou“ škaredí se Karel u pokladny na medvídky Haribo a tenhle prozákaznickej přístup je evidentně důvodem, proč zrovna vinohradská franšíza Žabky vydělává nadprůměrný tržby. Nákup u Karla je jistotou toho, že se vám dostane urážek, pomluv ostatních zákazníků a zadostiučinění z toho, že to podezíravej Karel zase nedokouří.

A jaký máte nejradši vy?