čtvrtek 3. listopadu 2022

Terapie masochismem

Skoro všichni lidi, co to v životě někam dotáhli, za sebou mají neviditelnou snahu svých předků. Jasně, občas to vypadá, že zazáří hvězda z ničeho nic. Třeba Sylvestr Stallone z bídný rodiny italských přistěhovalců. Když napsal Rockyho, obcházel s ním všechny filmový studia a všude se mu za ten scénář jen smáli. Plácali se do kolen, když trval na podmínce, že si chce navíc zahrát hlavní roli. Jednou se mu s touhle pošetilostí podařilo ukecat MGM a vznikla legenda s miliardovými tržbami.

Dovedete si představit, že se vám v hlavě JEN TAK vylíhne nápad obcházet filmový studia s vlastním scénářem a požadavkem na hlavní roli? Vsaďte se, že JEN TAK to teda nebylo. Do Sylvestra určitě hučela jeho máma každej večer během vaření špaget a z rádia přitom vyhrávalo Bella Ciao. „Tak kolik producentů jsi obešel dneska? A kdy to konečně někam dotáhneš?“ A do ní zase hučela její máma.

Ani naší rodině se nedají upřít určité ambice, konkrétně na psychické nemoci.

„Z toho jednou skončíte v blázinci“ rozmlouvala prababička dědovi řeznickou živnost.

„Toho hňupa si chceš vzít? No to jsi zešílela, ne?“ ztuhla moje babička, když doma máma oznámila zásnuby.

„Jednou se z těch tvejch blbejch nápadů zcvokneš“ říkala mi máma, když tahala naší kočce mrtvýho křečka z tlamy a já hrozně brečela a zakrývala si obličej polštářem, abych neviděla ty bezvládně visící huňatý nožičky.

Vidíte, a dnes by si mohl stoupnout špalír mých prapředků do řady a obdivně pokyvovat, protože po těch desetiletích a možná staletích snahy se to povedlo a někomu z rodiny fakt jeblo.

Když jsem začínala mít panický ataky poprvé, bylo to jako smrt v přímém přenosu. Domnělá Zubatá za mnou lezla za mnou na záchod, ťukala mi na rameno ve spánku nebo uprostřed porady. Jeden z mých majstrštyků bylo, když se mi při nákupu v supermarketu sevřelo srdce tak, že jsem si sedla na bobek a opřela se o regál, načež mi z prasklé aorty pocitově vyteklo zhruba dvě deci teplé tekutiny.

Taky už jsem měla roztroušenou sklerózu a asi deset druhů rakovin. A jednu dobu jsem byla kardiak, jak už víte. To byl takovej pomyslnej zlom, něco jako když si na rozjetý dopolední párty, kde jste už zbyli jen vy sami a flaška vodky, uvědomíte, že by se s tím asi teda mělo začít NĚCO dělat. Ehm.

Přihlásila jsem se na KBT, což je odborně kongnitivně behaviorální terapie a laicky krev, pot a slzy. Je nás tam deset a jsme specialisti na strach z bakterií, nemocí, lidí, smrti, války, obchoďáků i dětí. Jsme neohroženej tým poserů a dohromady se bojíme skoro všeho, na co si vzpomenete.

První setkání bylo skoro dojemný, protože jsem byla poprvé mezi svejma. Mám ve svým okolí naštěstí samý psychicky nadprůměrně odolný lidi, takže bylo hrozně osvěžující, že mi nikdo nedává bodré rady ve smyslu „tak na to nemysli a přejde to samo“.

Při dalších sedánkách začalo přituhovat. Už došlo na pláč mezi devíti páry soucitných očí, kdy chcete něco říct, ale nevydáte ani hlásku. Dalo by se to totiž vyjádřit jen neverbálním tříminutovým ječením (ale tak daleko jsme to ještě nedotáhli, babi).

Taky už samozřejmě došlo na rozhodnutí, že se na tyhle tanečky úplně vykašlu. Budu žít dál svým pohodlným připosraným životem, občas si tak trochu umřu na nákupech a dobrý, ne? Naštěstí do toho přišly expozice. V rámci terapie je totiž žádoucí dostávat se kontrolovaně do co největšího diskomfortu a stresu. Žádná hladivá slova od terapeuta, jak jste měli těžký dětství a jak si zasloužíte lásku.

Mechanismus účinku je jasný: pekla se přestanete bát teprve poté, co ho zažijete. Taky se to trochu podobá mlácení kladivem do hlavy, protože je to tak příjemné, když přestanete.

V rámci plánu expozic mám zatím v plánu návštěvu onkologického oddělení ve špitálu a cizího pohřbu. Jak si to vymyslím a zařídím je na mě, řekl hlavní terapeut vyhýbavě, aby se zřekl případné právní odpovědnosti za to, že spáchám něco nelegálního.

Challenge accepted a vy budete u toho. Vezmu vás mezi hřbitovní hosty, který uvidím poprvé v životě. Budete se mnou utíkat nemocniční chodbou, až mě vrchní sestra nevybíravě vypakuje z oddělení. A možná dojde i na ty tři minuty kontinuálního ječení.






49 komentářů:

  1. Na takový podniky nevystavuje terapeut vysvětlující glejtík?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevystavuje a vlastne - s glejtem by to nebyla tak neprijemna zalezitost, jako je to zadouci.

      Vymazat
    2. Na druhou stranu - je žádoucí, aby to bylo nepříjemný kvůli tomu, že se montuješ do cizí rakoviny?
      Mi tohle přijde jako taková překážka navíc, která poskytne vcelku legitimní omluvu, když člověk bude hledat záminku, proč to nedělat.
      No ale asi ví, co dělá...
      Tak já ti držim palec, ať to pěkně zvládneš. A když se dílo podaří, budu ti vyprávět o tom, kterak jsem se nebál jít na oslavu úplně cizích čtyřicetin.

      Vymazat
    3. Uvidíme, na co přijdu. Třeba to bude slepá ulička. Anebo se ze mě stane profesionální smuteční host a převalí se to do obsese. Ale o cizích čtyřicetinách mi můžeš napsat už klidně rovnou teď:)

      Vymazat
    4. Jo!
      Odpotácel jsem ztama někdy okolo čtvrtý ráno. Dole v hospodě jsem byl děsně odvážná školačka, přesvědčenej, že dojdu domu pěšky, jelikož tehdá jsme bydleli u Palačáku. Než jsem vylez shody ven, odvaha mě přešla a chyt jsem si taxíka.
      Ten mě teda způsobně odvez před dům, tam zastavil, sdělil mi cenu... a já než mu zaplatil jsem jen gestem beze slov požádal o strpení, otevřel jsem dveře a odštěkl si vedle auta.
      "Dobrý, můžem... Kolik teda?"
      "200. Co ste slavil?"
      "Dceru."
      "Tak to gratuluju... 100."

      Vymazat
    5. Tyjo! Nejsmutnější na tom že, že holky si tohle čerstvý zapíjení svých dětí užijou maximálně s nějakou infuzí nebo práškem proti bolesti. Žmur byl oslavenej ve vší parádě v Mucafé, nechyběl prý ani liliput a kdosi se tam nechal fistovat lahví od šampáňa (a ne, Em to prý nebyl, ačkoliv tomu věřit můžeme i nemusíme, že). Já jsem tou dobou spala jak vykuchaný kuře bez drobů.

      Vymazat
    6. No jo. Dělba práce. ;-)
      Začíná mi bejt líto, že jsem se s Mucafé minul. Ne teda, že bych potřeboval vidět, kdo koho fistoval lahví od šáňa...

      Vymazat
    7. Mucafé bylo jediný a jedinečný. Ne že by ta další pivárna po něm byla úplně marná, ale už to prostě nebylo ono. Jako když už máš to srovnání literárního originálu a následný filmový adaptace. Nevím o žádný, co by byla lepší než v mý hlavě.

      Vymazat
    8. Hele a to já jo.
      Kdysi jsem popatřil na takovej hodně úspornej válečnej film. Jmenovalo se to Long day's dying a bylo to o tříčlenný partě anglických commandos, který se řežou s podobně velkou a kvalitně vycvičenou skupinou Němců.
      Ten film byl výbornej. Knižní předloha - ne zas tolik.
      Respektive knížní předloha konkrétně tohohle filmu by se ještě bejvala dala prohlásit za solidní novelku danýho žánru. Ovšem on toho autor napsal víc a místama je to tak strašidelně blbý... Dovedlo mě to k rozhodnutí to celý i s filmem odignorovat do téměř úplného zapomnění a časem si objevit znovu jen ten film...

      Vymazat
  2. Hned při první větě se mi vybavil dokument o indických opičkách. Žijí v tlupách tak po 40 a jejich postavení v hierarchii záleží na tom, jaké měla postavení matka (otec se u nich neřeší, protože to je někdo z alfagangu). Jestli je tu někdo expert přes opičky, tak je to ten druh, co cvaká zubama na znamení podřízenosti.

    U nás lidí to jsou obě pohlaví.

    Třeba potrat Jakub Vágner to díky papínkovi, kterej mu zařídil pořad (o rybaření WTF???) na ČT, dotáhl až na státní vyznamenání. Jak to chodí pro jiné je vidět v dokumentu Třeštíkové, kdy fotograf lambda Gdovín, který si vymyslí pořad o fotografii, přesvědčuje o tom ČT, aby se pak dozvěděl, že pořad o fotografování bude dělat někdo jinej.

    Třeštíková jako matka zase dostala obě děti na FAMU a pak do médií a její ošklivá dcera si přivydělává ještě v politice, protože i matka se ochomejtala v politice (za vlády, Topolánka, dalšího protekčního hocha).

    Ten Stalone to měl ve skutečnosti tak napůl. Byli sice bez peněz, ale bydleli na Manhatanu a pak ve Washingtonu, matka byla tanečnice, astroložka a organizovala ženský zápasy. Navíc ona nebyla imigrantka a byla z amerického francouzsko-židovského manželství. Stolloneho rodiče se rozvedli, když mu bylo 11.

    Stalone byl problémový dítě (kvůli šikaně) a během dvanáctileté školní docházky vystřídal 13 škol a už na školách hrál. Chodil na 3 takový ty vyšší školy v USA ve Philadelphii, Marylandu a Miami, pak na další ve Švýcarsku a pak ještě dva roky na univerzitě v Miami, kde studoval dva roky herectví. (Těžko říct, jestli si to platil, nejspíš měl nějaké to sportovní stipendium). Každopádně má solidní hereckou přípravu a nejspíš taky nějaký scénáristickej kurz.

    Myslím, že jeho rodiče bodovali hlavně tím, že ho nechali dělat, do čeho se pustil a nestarali se o to.

    Obcházení producentů se scénářem a fasování odmítnutí je úplně to nejnormálnější. Říkají tomu pitch, kdy producentovi říkáte o čem je ten film. Učí se to jako integrální součást kurzu. První je jen jedna věta, protože i producenti jsou jen lidi a jestli chce někdo točit film o válce ve Vietnamu, tak ho neotravujte s Pretty Woman. Pak jsou pitche 30-90 vteřin, pak 5minut a dýl. Naproti tomu jsou producenti docela vstřícní, aby si vyslechli aspoň tu jednu větu, protože takhle k nim přijde i to, co se jim líbí.

    Stalone byl herec a sháněl role. Sem tam měl něco drobnýho, třeba hrál němou roli kde machroval na Woodyho Allena, aby se Woody Allen měl koho bát. Ono se to nezdá, ale herci, který dělají komparz nebo nějaký drobný role jsou ve skutečnosti často schopní zahrát Shakespeara. (Opak se děje taky. Hrát to neumí, ale role to má, protože přitáhnete peníze, hvězda vás má ráda atd.)

    Jako Ital se nedostal ani do komparzu na Kmotra, kde bylo na svatbě potřeba asi 300 komparzistů.

    Herci si často píšou scénky, jednoaktovky i scénáře. Scénky od Whoopie Goldberg byly geniální. Ne, že by byl Stallone přímo scénárista, ale prý taku psal a napsal před Rockym asi 25 scénářů. Jestli Rockyho napsal za 3 a půl dne, tak ty ostatní byly taky něco takovýho, jen na úrovni ČT a horší. Nicméně myslím, že jeho metoda "pište rychle hodně sraček, každá 25á se povede", je možná lepší než "pořádně na tom pracujte půl roku".

    A.P.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sylvestra jsem si lehce ohnula podle potřeby, stejně jako všechny pokřivený fakta na tomhle blogu. Ale čest jeho mámě, že se mu do života nesrala. Čest za ty 3 dny, to teda musel být psací mejdan s větším množstvím poprašku než Sněžka. A čest všem, co s povzdechnutím nemávnou rukou, ale dají si tu práci a opraví tady mýty na fakta v encyklopedickém vydání. Wiki se může jít zahrabat!

      Vymazat
    2. Jo, to všechna čest jeho matce.

      Ony scénáře jsou formátovánám docela načechraný, takže zdrcnutý to normálního textu to dělá asi 1/3, takže asi 40 stránek. Potom se tam pořád opakujou věci, co se dají při prvním psaní napsat zkratkama - popisy scény a kdo mluví. Napsat 40 stránek, čistě mechanicky, to se dá ještě dřív než na za tři dny. Sám jsem jednou napsal 25 stránek normálního textu - s tím, že neumím psát všema 10: Ale Stallonemu to stejně muselo chodit skoro samo po velkejch kusech.

      Jinak film Stará puška s Romy Schneider napsali za 2 dny. Jenže to bylo tak, že autoři slyšeli nějakej příběh, kterým se inspirovali a o tom debatovali asi tak půl roku. Pak jeden chytil slinu a sepsal to za 2 dny. Pak to ukázal tomu druhýmu. Ten byl spokojenej, že to je na světě, sedl si na to a přepsal dialogy. Takže psaní sice trvalo 2 dny, ale vymejšleli to ten půlrok.

      Nevím, o čem bylo těch Stalloneho 25 scénářů před tím, ale z následných se dá tipnout, že to byly variace toho samého a tak se mu nejspíš spojilo několik motivů do jednoho celku, když koukal na toho Muhamada Aliho.

      Chtěl jsem jen zachránit život spoustě nevinných dětí, jejichž matky by se v původní verzi zhlédly a chtěly by svá dospělá dítka popostrčit k životním úspěchům hučením požadavků.
      A.P.

      Vymazat
    3. Možná je to jak s tou Starou puškou. Že na tom Sylvík pracoval od narození. Neustále nasával novou inspiraci, přerovnával a uhlazoval dialogy, vycpával záporný postavy povahovými rysy svý prudivý mámy. Jinak jasně, přidávám se k varování: mně hučení mý mámy přivedlo akorát k psaní pokleslých zápisků a do blázince.

      Vymazat
    4. Asi jsi pravdě blíž, než si myslíš.

      Co jsem tam nenapsal o Stallonem je, že při porodu ho vytahovali na svět těma porodnickejma kleštěma. Tím mu náhodou přetnuli nějakej nerv, takže měl ochrnutej spodek levé strany obličeje, proto má ten pokleslej ret a proto mluví trochu divně.

      Proto ho děti šikanovaly. Určitě proto má výraz bitého psa. Proto začal dělat box a posilování. Takže si myslím, že do něj povahové rysy záporných postav spolužáci přímo vtloukali, způsobem, který nešel přehlédnout a ktery si zapamatoval i bez uzlu na kapesníku. Matka si určitě taky přidala.

      Paradoxně mu to, když to použil ve scénáři, pomohlo k úspěchu filmu, protože looser, kterej něco vybojuje, to je téma, který rezonuje ve spoustě lidí. Všichni jsme uzlíčky nejistot a sebepochybování.

      Úspěch Harryho Pottera je postavenej na tom samým. Jen dělá kouzla, tam kde Rocky tluče do ostatních, ale oboje dobré, protože řešit problémy mlácením je to, co jsme zdědili snad už po prvních buňkách a určitě po lidoopech. Víra v kouzla tu taky možná byla dřív než lidstvo.


      Několik mých známých se se svejma matkama úplně přestalo stýkat, aby se nezbláznili.

      Jeden z nich ale uměl dobře odpálkovávat alespoň otce. Když táta (inženýr) kritizoval jeho výběr povolání, že je normální dělat to, co otec, tak mu hned s úšklebkem odpověděl: "Takže bychom byli oba hajní" protože děda byl hajnej. Mo a táta, jsouc přechytračen a cítiv se hloupě, sklapnul. - Mě něco takového v ten moment nenapadne, mě to napadne až po měsíci, dvou někde v tramvaji s tím "měl jsem mu říct tohle".

      A.P.

      Vymazat
  3. Každopádně, že jste obětí svého příbuzenstva, to beru jako neoddiskutovatelnej fakt.

    Jsou o tom celý vědy, plno knih a člověk to vidí všude kolem sebe. Viděl jsem dost rodin a jak rodina funguje je poznat často tak do dvou minut a někdy na první pohled.

    Rodiny jsou jemně vyladěné systémy, fungují dohromady jako celek a podle zákona padajícího hovna, většina sraček končí u toho nejslabšího článku, kde se to projeví. Ti bejvají ve skutečnosti z celé rodiny ty nejnormálnější.

    V rodinách si členové často předávají problémy jak zavazadla (sem tam někomu se to vyhne). Jde to až tak daleko, že členové rodiny mají například po 2 staletí ty samé typy úrazů, které si přivodí až neuvěřitelnou hloupostí.



    Kamarádka měla taky panický ataky, asi někdy ještě má, ale teď místo (aspoň touženého) tříminutového jekotu kanálnicky nadává na členy rodiny. Což plně odpovídá mé teorii, že každá emoce má svůj smysl (někdy se trochu plete, ale pořád má smysl), takže to je v řádu věcí a ať se neomezuje.

    Naproti tomu nesnese koukat na zprávy a kdybych ji pozval do márnice, hřbitov nebo onkologii, tak na mě bude ječet daleko dýl než ty tři minuty. Lepší je brát "Vadí mi to" jako "Vadí mi to."


    Už několikrát mě napadlo, že za rodinou taky jezdí na expozice a jen jsem to tu četl, tak jsem si na to vzpomněl.


    Tu metodu KBT znám, jen to dotyčnej terapeut aplikoval na PTSD. Jeho vysvětlení mechanismu bylo dost podobný. Přirovnával to trauma k hororu, kterej je strašidelnej, když ho vidíte poprvé, ale čím víckrát ho vidíte, tím méně je strašidelný, až nakonec, tak třeba po 200 zhlédnutích není strašidelný vůbec. (Přehrání bral jako to, že to někomu (terapeutovy) odvyprávíte, ne, že se to člověku samo rozjede v hlavě. Tam to není pod konrolou.

    Jelikož jsem měl Osvícení / The Shining mezi nejoblíbenějšíma filmama a viděl jsem ho nejspíš nejmíň 500x, tak vím, že alespoň s těma hororama to tak dokonale funguje. Když jsem ho viděl poprvé, jen kvůli tomu Nicholsonovi, tak to byla fakt hrůza a to nás na to koukalo 7 najednou. Zároveň mě ovšem ten film nadchnul, jak je dobře udělanej, jak tam všichni dobře hrajou, jak je dobře udělaná hudba a ruchy atd.

    Druhej den jsem to skouknul znova, v pravý poledne. Stejně to byl děs běs. Ještě se mi o tom snad v noci zdálo (a nic hezkýho), ale jak jsem si to pak pouštěl znova a znova, tak to začinalo bejt nakonec zábavné a pak už to bylo tak obehrané, že mě to nudilo. Tak před půl rokem to dávali v TV a rád jsem se na to podíval znova. Dokonce to bylo v angličtině a s pár scénama navíc. Zase jsem se na to podíval, ale je to jako číst učebnice ze střední.

    OdpovědětVymazat
  4. Je to, jako kdyby se po každým skouknutí oddrolilo pár kamínků, ze skály. Je to skoro nepostřehnutelný, ale jedno k druhému se to nasčítá.


    Na onkologii bych doporučil začínat zvolna, zvolna, zvolna a zdaleka. Ve větších nemocnicích jsou bufety a restaurace. Tak si tam něco dáte, prožijete si ten děs, že někde 3 patra od vás nebo hned ve vedlejším baráku je onkologické oddělení a pro začátek stačilo. Není potřeba to hrotit a hned se do všeho vrhat po hlavě. Až vás to bude nudit, tak si třeba projedete výtahem přes patro, kde je onkologické oddělení. Krůček po krůčku. Třeba u vedlejšího stolu bude někdo, kdo na onkologii dělá.

    S těma pohřbama podobně. Na začátek přeci stačí jet k nějakýmu hřbitovu, najít si pěknou kavárnu, z který je vidět na hřbitovní zeď, nebo o ulici dál a tam sníst příhodně ke cappuccino jednu rakvičku, na znamení, že jsme se do toho pustili. Můžete si na šlehačku nechat nakapat trošku červenýho sirupu, jakože do toho jdete natvrdo.

    Pamatuju si, jak umřel Karel Gott. Ne, že bych byl přímo jeho fanoušek a musel vystát kilometrovou frontu a přímo před rakví trhat své roucho na znamení smutku, lomit rukama a ječet, jak hysterická arabka, ale aspoň sem se tam šel podívat, prošel se před zábranama před branou a pak si šel dát do kavárny Slávie zákusek na zesnulého Mistra.


    Jsou pediatři, kteří začnou tím, že dětem vyšetřují fonendoskopem botičky, to je ten samej princip bezpečného začátku.


    Když chodíte na terapii, tak jste vlastně marod a marodi mají privilegia, nesmí se přepínat, musí se na ně pomalu a zlehka.

    A.P.

    P.S.: Stroj nějak trucoval, že je komentář moc dlouhej.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kromě expozic mám napsat katastrofickej scénář svýho života. Možná z toho bude novej Rocky.
      S expozicema nemá cenu chodit okolo horký kaše. Protože sice vypadám jako vořezávátko, ale přes hřbitov chodím běhat a je to něco jako tvůj Nicholson po 20. repríze. Na všech možných pohotovostech jsem už taky jako doma, takže kýžený efekt nebude mít pohled na skupinku onkologů v kantýně ani shlédnutí Nemocnice na kraji města na jeden zátah. Díky divadelní improvizaci jsem se naučila chodit za komfortní zónu pro ty nejlepší nugáty z bonboniéry. Takže se víc než vlastního prožitku děsu vlastně bojím, že budu muset zvýšit laťku a stanu se freaky nejen pro sebe, ale i svý okolí. Třeba tím, že budu po městě sbírat mrtvý holuby a dávat si je do kabelky.

      Vymazat
    2. Katastrofickej scénář ?

      Jako, že vypsat všechny katastrofy, co se už přihodily nebo si vymyslet, nějaký další? - Něco jako: Vyhrála ta spermie vedle. Svině. Game over. Nikoho nezajímá, kdo byl druhý. Bídně tu zhynu ve vejcovodu matky mého sourozence. :-)

      -

      To už jsi daleko s expozicema. To už začíná být svým způsobem chvílema i trochu důvod k hrdosti, že jsi to už tolikrát zvládla?
      -

      Já bych se těch holubů nebál. Otík z Vesničko má středisková mrtvé holuby rozdával jako dary. Úplně vidím jak tě hraje Jim Carrey, přisedne k přepážce na úřadě, přikrčí se až k desce, rozhlédne se, na pultík položí pomalu mrtvého holuba, posune k úřednici: "Nechci slevu zadarmo," divně se zasměje s divným pohledem v očích zašeptá "Ještě mám bonboniéru bez nugátovejch bonbónů" znovu se rozhlédne, zasměje "He he". Narovná se. Zvedne a zase pustí ramena. "Tak co, prdneme tam to razítko" Lišácky zvedne několikrá obočí. Významně kouká vykulenýma očima na razítko.
      Úřednice vypadá jak hypnotizovaná a velmi pomalu orazítkuje formulář. Jim Carrey stále v roli Psice: Pomalu sune ruku k orazítkovanému formuláři. Jen se ho dotke, bleskurychle si přitáhne formulář. Teatrálně "Díky". "Tak já jdu." Zvedne se, otočí, pak se rychle otočí zpět, nakloní se k úřednici "Jdu na onkologii. Nechceš se přidat." Úřednice jen roboticky zavrtí hlavou jakože ne. Jim Carrey odchází, otočí se a pošle jí vzdušný polibek. Odchází za zvuku You are so cool od Zimmera.

      https://www.youtube.com/watch?v=w05txFCZdeg

      Vymazat
    3. Hodne budes nekde. Ale zatim nejsem nikde. Zatim si mam planovat, cim se budu tryznit. Na to jsem docela dobra. Katastroficky scenar znamena, ze vypises, jak se vsechno podela. Ja citim svy rezervy na onkologii, tak bude muset byt scenar vrcholne dilo. Aristotelova osnova. Mraziva expozice, uderna krize a katarze jako krava. Budeme vsichni brecet a nikdo si ten vecer nedovoli jit na zachod sam.

      Vymazat
    4. To na tom záchodě bude muset bejt fakt děsivá scéna.

      Buď vyleze ze záchoda něco stašlivýho nebo to vyleze z hlavní hrdinky. Najakej nádor ve tvaru Jacka Nickolsona i se sekerkou bude asi to nejnormálnější.

      Přemejšlela jsi o nějaký počáteční vině? Jako slash filmech pro teenagery umírají ti, co měli sex.

      Třeba umřou ti, co měli špatné a drzé myšlenky ohledně Dwighta Schruteho.

      A.P.

      Vymazat
  5. Psice, nedame to dohromady? V ramci desensivitace me parkrat svezes tramvaji, za kazdy prestup odmenis ovoucnou karamelkou… no a ja Te vezmu k nam na oddeleni! Krev, jehly a blby konce tu mame na dennim poradku!
    A jo, otupis… a jeste te zacnou nebetycne s**t ty nejvic soucitny a laskavy sestry! Jako fakt jo!

    IK

    Ad AP: mam kolegyni a ta svym podrizenym dala limit 3 vet na jednu zpravu. Zkuste to!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Proto ten svět takhle vypadá.

      Komplexní věci nejdou říct ani v jedné větě, ani ve třech.

      Pak jsou na konci řady lidi s panickejma atakama a dalšíma poruchama, protože si to ti před nima a kolem nicj zjednodusovali až moc a bylo jim jedno, jak to kde končí.

      Mohl bych odpovědět ještě stručněji a to pouhým "mlčte". Řeklo by vám to proč a jak? Donutilo by vás to se zamejšlet nad svými neznalostmi a jít se někam informovat? Třeba vyrazit do knihovny? Radši nějaké v Británii?

      Sotva, že?

      Zamyslete se nad tím, proč se chodí do školy tak dlouho a proč nám jen v šesti letech neřeknou ty 3 magický věty, které stačí na pochopení celého světa.

      I kdyby to byly tři věty na předmět, tak máte v deset dostudováno i s vejškou.

      A.P.

      Vymazat
    2. IKá, to je krásná nabídka neurotickýho partnerství, byly bychom jak poustevníček se sasankou! S těma soucitýma a laskavýma - jo, chápu. Sice jsem v úplně jiným oboru, ale i u nás jsou za každou cenu asertivní, dobře naladění a vždy dokonalí kolegové, co nastavují zrcadlo...

      Vymazat
    3. A.P. Jako správný neurotik musím k tomuto komentáři připodotknout, že mi to poněkud děsivé začíná připadat už i tady. Takový to mrazení po páteři nahoru a dolů, když zjistíš, že Dwight Schrute neni jen fiktivní postava.

      Vymazat
    4. Psice, uz vim, vim kdo je Dwight :)
      Jak jsem jen mohla zapomenout!

      Jo a nalepim jeho fotku na dvirka od skrinky s kavou! Uz se tesim jak kolegyne po ranu budou odskakovat :)))

      IK

      Vymazat
    5. Já jsem si vygoogloval kdo je ten Dwight, ale nevím, kdo to je, tak mi to nedochází.

      Já kdysi dělal v client service, Tam to bylo skvělý. Po netu ti nikdo nemůže rozbít hubu. - A že ta Arabka, který jsme ztratili zavazadlo se svatební róbou hodně chtěla.

      Vymazat
    6. Americký Kancl. Vlastně jedinej remake, kterej je lepší než originál verze. Dwight je ten roztomilý hoch v košili z osmdesátek. Majitel řepné farmy, zdatný obchodník, tak trochu nácek, tak trochu béčko s neoddiskutovatelnými vůdčími sklony a hlavně ten nejlepší urážkomet ever. Doufám, že u tý Arabky nikdo nepoznal, že má pod burkou džíny a ne svatební šaty.

      Vymazat
    7. Budu ten Americkej Kancl muset někde stáhnout (mám jen 15GB měsíčně), vypadá to jako dobrý studijní materiál.

      No, ehm, ona se nakonec nevdala. Firma jí ty šaty nebyla schopna dodat asi tři tejdny a ona tak vyváděla i doma, že se ženich vylekal a svatbu zrušil, protože mu došlo, jak manželství s ní bude vypadat.

      Ona nám pak ještě napsala několikastránkovej dopis, kde popsala jak jsme ji zničili život a všechny své nepěkné pocity, co vůči naší firmě i nám osobně.

      Myslím, že jsem tam jen napsal, že passenger asks nothing, uzavřel složku a šel tím pobavit kolegy.

      Dodneška jsem rád, že jsem toho ženicha zachránil.

      Vymazat
    8. Je to zakladni manual, jak prezit v kterekoliv kancelarske praci.

      Vymazat
  6. Myslím, že součástí takhle laděné terapie je jednoznačně i tenhle otevřený článek. Klobouk dolů! :-) Pro mě obdobnou roli sehrála celá Austrálie. Moje úzkostná porucha mi to dala mnohokrát s chutí sežrat (zejména fáze zařizování byla chvílemi pekelná), ale stálo to za to, tak moc to stálo za to! Onkologie i pohřeb jsou sice poněkud z jiného soudku, ale věřím, že výsledky rozhodně přinesou a články z toho budou jak víno :-) Přeju mnoho zdaru a pevné nervy a už teď se na ně těším!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Austrálie se všemi těmi jedovatými a masožravými tvory vypadá pro úzkostné lidi jako země zaslíbená:) A jak je zpátky v Česku? Byl to velký mezikulturní náraz nebo jen takové šplouchnutí zpět do té naší kotliny?

      Vymazat
    2. Pro mě to byla země zaslíbená hlavně tím, jak strašně daleko to je a co všechno bylo potřeba zařídit (a navíc fakt nerada lítám). Ale pavouci teda taky nepomáhali. Těch se bojím i tady :-D A v Česku je zatím dobře, děkuji za optání :-) Byť tedy moje aktivity doposud sestávaly hlavně z vyspávání jet lagu, takže ten náraz docela klidně ještě může přijít. To, že jsem poslední dva týdny strávila u českých expatů, byla každopádně skvělá kulturní aklimatizace :-)

      Vymazat
  7. Tedy nevím, ale účastnit se cizího pohřbu mi - tím spíš v mém věku - připadne neskonale optimističtější než toho vlastního... Ale jak říkávaly hollywoodské herečky: Žádná hauptrole není zadarmo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, je fakt, že se na takovým cizím funuse člověk aspoň naučí, jak a co se patří. Na vlastním pak nedělá zbytečný nepřístojnosti...

      Vymazat
    2. Doporučuji britský film "Horší než smrt". - Jeden z mála filmů, kde jsem se doopravdy naplno zasmál.

      Pozor, pak natočili ještě remake s černochama, jen bílej trpaslík je tam stejnej.

      Vymazat
  8. Vidíš, a tak jsi na mě vždycky působila psychicky odolně! O KBT mám knížku a lehce to zvažuju, ale jsem srab někam chodit. Ty srab nejsi. Kudos!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já dovedu působit lecjak a samotnou mě pak překvapuje, když se o sobě pak dozvídám od lidí věci jako o cizí. Mívám každopádně ve zvyku kumulovat napětí a sesypat se až doma (nebo na nejbližší toaletě).

      Vymazat
  9. Marilyn Monroe chodila na terapie. Měla období, kdy u terapeuta bydlela a terapie trvala osm i víc hodin denně.

    Asi to nebyl moc dobrej terapeut už jen proto, že ji nechal, aby měla navrch.

    Dost možná to on jí nakonec píchl smrtící injekci na přání FBI, po který chtěl Kennedy, ať ho jí zbavěj. No a u FBI slovo "zbavit se" nemá moc významů.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nebo měla navrch a proto ho donutila, aby jí píchl smrtící injekci. A pak bylo na chudáka Kennedyho. Pupupidu!

      Vymazat
    2. Jakože: "Píchni mi tu injekci doktore, sem. Píchni mě. Nechceš přeci abych zestárla a měla na náhrobku fotku nějaký hnusný stařeny. Chci bejt navěky krásná a sexy. James Dean byl v mým věku už 12 let mrtvej a já pořád nic. Kdybych uměla bourat v Porsche, tak to udělám sama. Jsi chlap, tak už mě píchni, ať má ten blbec Kennedy blbou pověst a do roka ať zhebne v nějakým blbým Dallasu, když se neumí ani rozvést. Už mě píchni."

      Vymazat
    3. Presne. Anebo: Ted po mne trikrat zopakuj: Jsem nula. Jsem nula. Jsem nula. Roky terapii, zavislost na barbituratech jak vino a tve uspechy? Nula. To ty jsi ze me udelal psychopata. Zbyva jedina vec, kterou jsi jeste nezkusil podelat- zabit svyho pacienta. Pichni me. Neboj, bude to na toho blbecka a tajny sluzby. Uz me pichni.

      Vymazat
    4. Bože, to je keců Marylin. Já ti to teda píchnu, nó, abys neřekla.

      Ale psychopata z tebe udělala tvá paranoidně schizophrenická matka, všichni, co tě zneužívali od pěstounů po presidenta, děcáky a církve a tví pomatení manželé. Já teda ne. Já ne.

      Jestli chceš poslední večeři, tak objednáme čínu nebo pizzu, nebo ten novej Ind je prej dobrej, ale jestli nemáš hlad, tak si jdu pro ten balíček od FBI a píchnu tě jak princeznu rovnou. Z lítosti, abys věděla.

      Stejně si myslím, že se chceš ze života jen ulejt. Co by za takovej život daly děti v Africe. Ničeho si nevážíš.

      Nemáš hlad, nemáš? Jsi si jistá, abys pak nechtěla jíst, když budeš píchnutá a bude čas umírat.

      Tak jo, tak dobře. Zavři oči a já tě píchnu. No a máš to. Je to, to co jsi chtěla? Je to ono? Líbí se ti to? Spokojená? Tak a já jdu koukat vedle na televizi. Tak. A dám si k tomu pivo a zbytek toho kuřecího páje.

      Takhle jsem ji měl léčit už dávno, nánu jednu. Člověk se na ní léta dře a prej: "Udělal jsi ze mě psychopata. Jsi nula, jsi nula. Pffff" To mám za všechno.

      (Napije se piva, přepíná TV)

      Už budu léčit jen pro FBI. Tohle nemám zapotřebí.

      Vymazat
  10. To jsi dobrá, žes šla do tý skupiny.
    Na onkologický oddělení na Bulovku tě klidně vezmu, ukážu ti, kde je chemo, kde jsou odběry krve a kde je ozařování s velkou čekárnou!

    OdpovědětVymazat
  11. Pročetla jsem komentáře a byla řeč o bezpečném začátku. Který tam asi máte, když máte napřed vymyslet ta zúzkostňující prostředí. Napřed je lépe jen "mluvit o" něčem, pak se teprve postupně exponovat.
    K tomuhle tématu mě napadlo, co mně připadá jako terapeutovi důležitý (terapeutovi, kterej není KBT, takže se na to nespecializuje) - a to je, že to je ulítávání na myšlenkách. není to realita přítomnýho okamžiku, jakákoli fobie z čehokoli, když zrovna v tý situaci nejsem. Takže bych se orientovala na tělo, na to si schválně uvědomit, že teď se dotýkám nohama země, začít nějakou poloautomatickou činnost jako je počítat auta, co projíždí kolem apod. To odpoutá pozornost. Přitáhne do přítomnosti. Cokoli, co to dovede pro mě osobně, bych aplikovala. Ale to asi je stará vesta. A když už je to rozjetý, je to v tu chvíli těžký...
    Teď ne jako terapeut, ale jako ten, kdo před dvaceti lety jen sršel panickými atakami, říkám něco dalšího. Už jsem paniku neměla léta, nanejvýš někdy v noci, když jsem se s leknutím probudila, jen jednotlivě. A v tu chvíli si vždycky řeknu: Tak co to je, v čem se v tomhle období vezu, v čem nekonám aktivně sama za sebe a pro sebe? Většinou to nevím, ale myslím, že u mě je to daný právě tímhle.
    A za třetí ne jako psychoterapeut a ne jako ten, kdo měl panický ataky, ale jako ten, kdo měl letos rakovinu, říkám: Strach ze smrti, kterej jsem vždycky měla, zmizel, když jsem jí byla blízko. On zmizí. Když ti řeknou diagnózu, tak zmizí, není na něj čas. Jasně, je to krutých pár dnů nebo týdnů, kdy se smíříš s tím: "Aha, možná umřu a stáří se nedožiju." A potom konáš, co máš konat pro svou léčbu nebo co je potřeba a žádná panická ataka nepřijde. Fáze reakce na vážnou diagnózu nebo na ztrátu podle E. Kübler Ross jsou známý a fungujou a potvrzujou, že jednou ten strach přejde. Dřív nebo pozdějc, tak anebo tak. Je to psychickej jev. A to je docela dobrý vědět, si myslím. Já to nevěděla, to jsem si neuvědomila, že nakonec, asi úplně nakonec úzkost není. Dává to v těch úzkostech určitou jistotu, že úzkost netrvá věčně. ostatně je to emoce, žejo, ta nikdy netrvá věčně. Vždycky jednou skončí. Nebo to není k ničemu, nedává to nic? Já nevím, já to tak vidím jen teď ze svýho pohledu, třeba to pro lidi v jiný situaci tak není...
    Jenom vím, že ty úzkosti se týkají ne-reality. Jakmile jsi v realitě, byť třeba na onkologii v čekárně, tak ta úzkost není, protože v tu chvíli něco pro sebe děláš.


    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tyjo, LIško, děkuju moc! Ano, je to ulítávání na myšlenkách, celý je to konstrukt coby-kdyby, ale to kdyby vlastně nenastane. Dostali jsme k úzkostem a obsesím za úkol zapsat i kladné stránky. Což je vlastně úplně jiný úhel pohledu - že má takhle hovňácká věc i svý dobrý stránky. A ona má, každý z nás jich vymyslel hned několik. Někdo díky tomu sportuje, další si tím udělal čas jen pro sebe bez ostatních, pro někoho je to adrenalin. Já se v těch stavech musím naučit přepínat do reality, vůbec mi to nejde. Zkouším ty dýchací a relax techniky, ale ta úzkost tam jen podupává přede dveřma a čeká, aby to už bylo odbytý, abychom se spolu zase mohly chytit za ruce a myslely spolu na katastrofický scénáře. Neumím dejchat, neumím usínat, asi jediný, co umím, je přebít to nějakou brutální fyzickou aktivitou. Nejlepší je sex a vyběhat se do úplnýho padnutí, ale to taky nejsou nejlepší recepty na to, jak vyjít z krize, že. Mně to připadá jako hrozně dlouhá cesta a taky mám ze srovnání ve skupině možná úplně mimo, a určitě čistě subjektivní pocit, že jsem v tomto ohledu zabedněná, neřešitelný případ, a že mě z té skupiny vykopnou. Což drnká zase na jiný strunky a strachy (strach z odmítnutí, vyčlenění a tak). Připadá mi to jako bublající kotlík, ze kterého vyplouvají jenom nějaký kusy a slizy, ale dohromady to nedává vůbec žádný smysl. Nejde z toho poskládat zpátky zvíře, ze kterýho se ten guláš vaří.

      Vymazat
    2. Další pozitivní teď vidím, že ten sex funguje. U někoho a asi ne u málo lidí to bude naopak - nechuť k sexu, oploštění (oboje i kvůli lékům) a třeba i panika z toho. Panika z nekontroly při sexu. Pokud funguje orgasmus, tak bych řekla, že to je výhra a je to vlastně dovednost - jít do tý nekontroly a za druhé se uvolnit. A to znamená, že to umíš, umíš opak úzkosti! To je důkaz. A něco na co se dá spolehnout, z čeho vycházet jako z dobrý zprávy a předem daného důkazu, že to dobře dopadne.
      To si fakt myslím, o tom jsem přesvěčená.

      Že se objevují myšlenky, aby mě nevykopli ze skupiny apod. - jo, toho sis všimla dobře, to jsi dobrá, že to i napíšeš. To je další skvělá dovednost, důkaz tvojí dobrý funkčnosti; každej to nemá. A je to jak píšeš, další vodítko někam, nějakej signál - ale jestli se tím zabývat teď nebo až někdy za léta, to uvidíš, ono si to asi samo řekne. A vsadím se, že ostatní ve skupině mají podobné nebo jiné takové dojmy, třeba pocit, že všechno, co říkají jsou bláboly, narozdíl od řečí ostatních, anebo podvědomě čekají, že za to, co právě řekli, to slíznou, dostanou vynadáno (to jsme měla dřív já) apod.
      Na konci píšeš, že to nedává smysl, nedá se rozpoznat, které ingredience jsou v kotlíku a namíchaly ti tvůj horký guláš (to je přirovnání pěkný,to by mě nenapadlo). Z toho je vidět, že bojuješ a máš nároky na výsledek, na sebe. Jestli se nepletu. To je normální, ale lepší je se toho snažit trochu zbavit. To neznamená nemít motivaci. Myslím, že je lidem, lidstvu vlastní hledat za věcma smysl, spojovat je, hledat kauzalitu, jako v detektivce třeba. Znamená to ale přece zároveň nebejt uvolněnej, bejt ve střehu, hledat smysl, hledat výsledek, bejt schopnej člověk, bejt úspěšnej, když umím hledat ten výsledek... No a trochu rezignovat, tím se trochu uvolnit, vydechnout, to může překvapivě přinést prostředí pro změnu. Říct si rezignovaně "Tak jo, tak já nevím, je to teď takhle a možná to tak jetšě chvíli bude, možná nepřijdu na všechny kousky skládačky," může udělat takovou úlevu v těle. Která přinese paradoxně kapacitu na něco nového jinak. (Záleží ale na tom, jak to je, možná to je s tebou ještě jinak a tohle se nedá použít. Hlavně se to nedá nařídit. nedá se to udělat teď hned a pozor, i tohle uvědomění může vést spíš ke vzteku, když se to vezme jako další nenaplněnej nárok.)

      To hlavní, co mě napadlo jako první, napíšu do dalšího kom, protože je to moc dlouhý do jednoho komentáře. Mi řekli.

      Vymazat
    3. Jako první mě napadlo, co připadalo kdysi osvobozující mně. A bylo, ale taky to pak nebylo všespásný, neznamenalo to řešení všeho lusknutím prstu, i když napřed mi to tak připadalo a udělalo mi to radost. Je to metafora zvířete. Základem je: říct si, že ta emoce, že žádná emoce nejsem celá já. Je to jen část mě. A je to pomíjivé, to už víme, všechny emoce jsou pomíjivé, dočasné. Je dobrý si zopakovat, jaké všechny životní role mám, čím jsem definovaná - že nejsem definovaná jenom tím strachem, ale spoustou jiných věcí, zároveň jsem třeba matka, filatelista, učitel, pěstitel papriček atd atd, je toho hodně. A ta emoce je jedna část a i když přijde a je zahlcující (k tomu u mě sklon je celkově, pořád se rychle dojmu, i když se to pořád a pořád zlepšuje), skočí na mě a celou mě zahrne, je v tu chvíli všude (možná u jiných je to jinak, ale panika podle mě je právě takováhle u každýho), no tak i když je všudypřítomná a v tu chvíli nic jiného v mém prožívání jakoby neexistovalo, tak pořád platí a mám vědět, že to nejsem celá já, že je to vlna, je to tsunami, která mnou prochází a projde. A odezní. A mně k tomu šla metafora gepardice. Každej ať si svoje emoce nazve jiným zvířetem, jak to připadá jemu nejvhodnější. Já vybrala gepardici, protože na mě ta emoce tak strašně rychle skočila. A to už se dá představit jako nšco venku, představou zvířete už konkretizuju, že to je opravdu jiná věc než já celá. A můžu se na to podívat, můžu si to nakreslit, tím to vyčlením ven, můžu jakkoli jinak umělecky to vyjádřit, tancem... Pokud mi připadá, že to je dobrý nápad. Mně jo. Můžu si představit, jak bych tu emoci ráda změnila v metafoře nebo i reálně, já si tehdy představila (a to už nebylo v žádném zadání), že chci z té gepardice odendat a odhodit skvrny, a to jsem nakreslila jako komiks.
      Prostě použít cokoli, abych věřil, že ta emoce nejsem celá já, že já nejsem "ta, co se hned rozbrečí, a možná to všechny už sere" - to jsem si myslela já o sobě ve skupině na psychoter.výcviku.

      Každopádně je to tak individuální, že z toho pro tebe nemusí být použitelné nic.

      Vymazat
  12. Jo a já celej život jsem si říkala: ještě že nebývám skoro nikdy nemocná a nikdy jsem nebyla na neschopence, protože nějaký tělesný věci a nemoci, to nesnáším, na to jsem citlivá. To bych nezvládla, mít tělesnou nemoc, to by mi jeblo, to bych byla v panice.
    A letošní realita (dosavadní, doufám, že se teda plně uzdravím...) - Ze všeho lékařskýho dění, co se dělo, jedno, co nesnáším a nedokážu se u toho uvolnit, je pořád běžný gynekologický vyšetření. Který asi každýho čeká mockrát a mě ještě taky. Radši bych ho měla v narkóze, ty mi zatím nijak nevadily. Pravda je, že jsem vždycky byla zhnusená a šla skoro do paniky z pomyšlení na hadičky, jakýkoli. No a měla jsem je a o těch v nose nebo v krku nebo kde jsem ani nevěděla, ty jsou jen v narkźe, o močové po operaci jednou jo a drén taky jsem měla v břiše a koukali tam na mě sestry jako na debila, protože jsme se bála, až mi to budou obojí vyndavat. A nakonec to vlastně nic nebylo, jen úleva, že je to pryč a konečně nemusím chodit odporně hnusně nesvobodně s hadicí...
    No dost keců. Prostě ty jsi přece borkyně, která porodila a taky měla císaře, a to je mnohem náročnější než ta onkologie! To je dneska jako jiný oddělení. Já bych se toho porodu bála - až teď po těch letošních bolestech a po tý peraci vím, že bych to taky zvládla. Předtím jsem tomu nevěřila. A bylo to zbytečný.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, to si taky přesně říkám. Že jsem rozhozená z nějakých imaginárních nemocí, a že kdybych měla nějakou opravdovou, tak si to hodím možná ještě přímo ve špitálu. Ty hadice, když zmiňuješ porod - jo, přesně vím. Já myslela, že to bude bolet, jako když ti vyndávají střeva z břicha, že to tam je skoro zarostlý a někde hrozně hluboko a pak jsem jen zírala, že jsem si svý fyzický pocity představovala úplně jinak. Asi člověk zvládne totiž úplně kdeco, když je to real time. Prostě se zatneš a jedeš, čas to nějak hodnotit nastane až později.

      Vymazat