Terapie masochismem

Skoro všichni lidi, co to v životě někam dotáhli, za sebou mají neviditelnou snahu svých předků. Jasně, občas to vypadá, že zazáří hvězda z ničeho nic. Třeba Sylvestr Stallone z bídný rodiny italských přistěhovalců. Když napsal Rockyho, obcházel s ním všechny filmový studia a všude se mu za ten scénář jen smáli. Plácali se do kolen, když trval na podmínce, že si chce navíc zahrát hlavní roli. Jednou se mu s touhle pošetilostí podařilo ukecat MGM a vznikla legenda s miliardovými tržbami.

Dovedete si představit, že se vám v hlavě JEN TAK vylíhne nápad obcházet filmový studia s vlastním scénářem a požadavkem na hlavní roli? Vsaďte se, že JEN TAK to teda nebylo. Do Sylvestra určitě hučela jeho máma každej večer během vaření špaget a z rádia přitom vyhrávalo Bella Ciao. „Tak kolik producentů jsi obešel dneska? A kdy to konečně někam dotáhneš?“ A do ní zase hučela její máma.

Ani naší rodině se nedají upřít určité ambice, konkrétně na psychické nemoci.

„Z toho jednou skončíte v blázinci“ rozmlouvala prababička dědovi řeznickou živnost.

„Toho hňupa si chceš vzít? No to jsi zešílela, ne?“ ztuhla moje babička, když doma máma oznámila zásnuby.

„Jednou se z těch tvejch blbejch nápadů zcvokneš“ říkala mi máma, když tahala naší kočce mrtvýho křečka z tlamy a já hrozně brečela a zakrývala si obličej polštářem, abych neviděla ty bezvládně visící huňatý nožičky.

Vidíte, a dnes by si mohl stoupnout špalír mých prapředků do řady a obdivně pokyvovat, protože po těch desetiletích a možná staletích snahy se to povedlo a někomu z rodiny fakt jeblo.

Když jsem začínala mít panický ataky poprvé, bylo to jako smrt v přímém přenosu. Domnělá Zubatá za mnou lezla za mnou na záchod, ťukala mi na rameno ve spánku nebo uprostřed porady. Jeden z mých majstrštyků bylo, když se mi při nákupu v supermarketu sevřelo srdce tak, že jsem si sedla na bobek a opřela se o regál, načež mi z prasklé aorty pocitově vyteklo zhruba dvě deci teplé tekutiny.

Taky už jsem měla roztroušenou sklerózu a asi deset druhů rakovin. A jednu dobu jsem byla kardiak, jak už víte. To byl takovej pomyslnej zlom, něco jako když si na rozjetý dopolední párty, kde jste už zbyli jen vy sami a flaška vodky, uvědomíte, že by se s tím asi teda mělo začít NĚCO dělat. Ehm.

Přihlásila jsem se na KBT, což je odborně kongnitivně behaviorální terapie a laicky krev, pot a slzy. Je nás tam deset a jsme specialisti na strach z bakterií, nemocí, lidí, smrti, války, obchoďáků i dětí. Jsme neohroženej tým poserů a dohromady se bojíme skoro všeho, na co si vzpomenete.

První setkání bylo skoro dojemný, protože jsem byla poprvé mezi svejma. Mám ve svým okolí naštěstí samý psychicky nadprůměrně odolný lidi, takže bylo hrozně osvěžující, že mi nikdo nedává bodré rady ve smyslu „tak na to nemysli a přejde to samo“.

Při dalších sedánkách začalo přituhovat. Už došlo na pláč mezi devíti páry soucitných očí, kdy chcete něco říct, ale nevydáte ani hlásku. Dalo by se to totiž vyjádřit jen neverbálním tříminutovým ječením (ale tak daleko jsme to ještě nedotáhli, babi).

Taky už samozřejmě došlo na rozhodnutí, že se na tyhle tanečky úplně vykašlu. Budu žít dál svým pohodlným připosraným životem, občas si tak trochu umřu na nákupech a dobrý, ne? Naštěstí do toho přišly expozice. V rámci terapie je totiž žádoucí dostávat se kontrolovaně do co největšího diskomfortu a stresu. Žádná hladivá slova od terapeuta, jak jste měli těžký dětství a jak si zasloužíte lásku.

Mechanismus účinku je jasný: pekla se přestanete bát teprve poté, co ho zažijete. Taky se to trochu podobá mlácení kladivem do hlavy, protože je to tak příjemné, když přestanete.

V rámci plánu expozic mám zatím v plánu návštěvu onkologického oddělení ve špitálu a cizího pohřbu. Jak si to vymyslím a zařídím je na mě, řekl hlavní terapeut vyhýbavě, aby se zřekl případné právní odpovědnosti za to, že spáchám něco nelegálního.

Challenge accepted a vy budete u toho. Vezmu vás mezi hřbitovní hosty, který uvidím poprvé v životě. Budete se mnou utíkat nemocniční chodbou, až mě vrchní sestra nevybíravě vypakuje z oddělení. A možná dojde i na ty tři minuty kontinuálního ječení.