sobota 29. června 2019

Dárek pro pančitelku II.: Chlast v pytlíku


Vzpomínáte na Žmurovo první vízo? Svůj vděk za vzdělání tenkrát vyjádřil díky invenčnímu nápadu eM. a to prostřednictvím rodinného balení snídaňových koláčku s maršmelounovou náplní. Myslela jsem tenkrát, že nic horšího, než vietnamské cereálie se učitelce za vysvědčení ani dát nedá. Ale spíš jsme tenkrát jen překročili nějaký dárkový bludný kořen a teď jsme, co se tragických prezentů týče, zhruba někde v půlce cesty.

Po tom prvním vysvědčení přijala naše rodina preventivní opatření. Od té doby se nákup daru nenechává vykvasit na poslední chvíli a eMův návrat z hospody, ale vybírám je zásadně já. V předstihu. „Trapný, uniformní, bez nápadu a přesahu“, jak je většinou zhodnotí eM, ve kterém dodnes žlukne pocit nedocenění.

Jako vhodnou trapnost bez přesahu, která aspoň neurazí, jsem tentokrát zvolila bonboniéru Mon Cheri a krém na ruce v oku ladícím rudém odstínu. Oboje po konzultaci s mojí pedagogickou koučkou, která je sama učitelka a inspirovala mě k nákupu výrokem: „Vykašli se na kytky, chlastem a čokoládou žádnou úču nezarmoutíš.“ Makes sense. Kytice frézií úzkosti a stresy ze spratků nevyléčí. V případě Žmurovy třídy by ale měl skutečně léčebný potenciál snad jen pětilitrák Jacka Daniel´s včetně symbolické jediné sklenky v dárkovém balení, a studentská pečeť se zapečenými antidepresivy místo želé a lentilek, což by bylo z eM kritérií sice taky trapný, ale rozhodně s  přesahem.

Jak už víte, nakonec jsem se vysrabeně uchýlila ke konvenčnímu nákupu "Můj drahoušek", aby si to naše třídní mohla opakovat s každým bonbónkem a myslet přitom na Žmura.

Inkriminovaný den přitáhl Žmur domů jedničky a k tomu pochvalu za vzorného žáka, takže jsme se k tý tašce, se kterou ráno odcházel, dostali až večer.

„Žmure?! Můžeš jít okamžitě sem?!“

„?“

„Co to jako tohle je?“ blekotám a  tahám z tašky rozsápaný obal bonboniéry, co vypadá jako po útoku postřeleného rosomáka.

„Já ti to vysvětlím“, začal Žmur. „My jsme si s Vinckem řekli, že bychom to chtěli ochutnat, když to obsahuje jako ten… alkohól. Tak jsem dva bonbóny vytáhl, ale ono to na tý krabici už bylo vidět“, vypraví Mon Cheri.

„No, ještě žes jí to aspoň nedal načnutý...“ 

„To bych jí přece nedal v takovým stavu!“ tvrdí Žmur ukřivděně. „Zjistili jsme, že nám to dost chutná, a pak přišel ještě Max a Kuba a chtěli taky“, pokračuje. „Ale neboj, nesnědli jsme to celý. Půlku jsem odsypal do pytlíku od svačiny a dal jsem to úče, jak jsi chtěla.“

Čtete dobře, přesně jak jsem chtěla. A tak se naše pančitelka letos mohla potěšit mastným svačinovým pytlíkem s pár promáčknutými hrudkami čokolády, zatímco si od ní část třídy přebírala vysvědčení s depresivně těžkým dechem, jako když Dáda Patrasová chytá po pár lahvích housenku Julii na třešni, nebo se Mitch Buchannon v plážový večerce poblije do regálu s čokoládou a pak usne v nákupním vozíku.

Někdy je to fakt nespravedlivý, že dopadnete jako strašný rodič po tak vyčerpávajícím úsilí. Chlast a čokoládu si pro příště škrtám!

středa 19. června 2019

Chernocorn


„Nevím, jak se to mohlo stát. Udělala jsem vše, jak jsem měla…“
Psice

Nevím, do kterého tábora okolo minisérie HBO Chernobyl patříte vy, ale já jsem byla přesvědčená, že je to neopodstatnělý hajp. Wannabe sovětský seriál, ve kterým se mluví anglicky?  Tyhle předsudky mně vydržely přesně do prvního dílu. Pokud se necháte infiltrovat, spustí váš prst na tlačítku myši v módu autopilota dvojku. Půlnoc na krku? Ok, tak už jen trojku a pak krásný sny o tělech spálených radiací. Ráno se proberete s neblahým tušením, že vám místo budíku pípá dozimetr.

Ten mrazivej příběh proleze jako gama záření každou buňkou vašeho mozku. Ale taky vším, co vás ten den čeká.

„Jen si hezky polež“, nastavují mě děti zpátky do vodorovné polohy. „My skočíme do Žabky pro snídani.“ 

To si řeknete, jak už ty děti konečně dorostly do věku, kdy se o vás postarají. „Kdepak máš šrajtofli?“ Šustění bankovek, se kterýma se už nikdy neshledáte. No co, za trochu té sobotní pohodičky to stojí.

Za čtvrt hodiny se naše hnutí za dobrou snídani udýchaně dovalí zpátky do ložnice a vysype mi k nohám obrovskou igelitku. „Krekry ve tvaru zaječí hlavy?“ Podivím se. „Jedlé perly na dort? Popcorn?“

„Ten jsi nám včera SLÍBILA“, tvrdí Žmur. „Jo, slíbilas nám to za to, že tě necháme večer v klidu, aby ses mohla dívat na ten strašidelnej film“ dodá Čičman a vyjmenuje spoustu detailů, což ji usvědčí z toho, že jsem se nedívala sama a že se nejspíš díval taky Žmur, který ji na umlčenou ubalí diskrétní herdu do zad, až to zaduní.

„No dobře, ale tady v návodu se píše, že se to má dělat v mikrovlnné troubě“, odvolávám se o něco později na nevyhovující provozní prostředí jako inženýr Akimov, vedoucí směny. „Je mi líto, ale test bohužel neproběhne“, schovávám pytlík do skříňky.

„Ale Max ze školy to běžně vyrábí na pánvi s víkem a tu máme“, vrátí mi Žmur obratem palivo do ruky jako ďábelský inženýr Djatlov.

„Na pánvi? Měli bychom počkat na povolení Brjuchanova (eM, jak jste jistě poznali), až se vrátí ze služebky“, snažím se odvrátit plíživé riziko popcornové havárie.

„Ten se přece vrátí až zítra. Rozpal reaktor!“

Vysypu na rozpálený wok směs kukuřice, cukru a tuku. Přiklopím skleněnou poklici. Djatlov si přitáhne židličku a nervózně klepe nohou o sporák. Chybí mu jen plášť a cigárko v koutku.

Vteřiny ubíhají. Neděje se nic.

„Zvýšit výkon!“ poroučí Djatlov.

„Dvě stě stupňů“ hlásím. Poklice se obalí párou.

„Neslyšeli jste něco jako výbuchy?“ zeptá se Čičman Toptunov.

„To bouchá právě ten popcorn, chytráku!“ odsekne Žmur. „Výkon na 220!“

„Cítím kov“ odpovím roztřeseně. „Myslím, že se stalo něco hrozného.“

„AZ-5!“ zavřeští Žmur. „Můj karamelovej popcorn! Jestli se mu něco stalo…?!“

Modří už vědí. Role toho smolaře, co to šel zkontrolovat a stanul tváří v tvář roztavenému karamelu v reaktoru, připadla bohužel taky na mě.

„Tohle je konec!“ potácím se dýmem od sporáku. „Je po všem!“ kryju si obličej a chce se mi zvracet krev.

„Běžná provozní situace“ uklidňuje nás Djatlov, aby nevypukla panika, protože Toptunov nemá daleko k slzám. „Vyvětráme a to ještě uvidíte, jak si pochutnáme, až to vychladne!“.

Za pár minut volá Houbič (Švédsko) ze sousedního bytu. „To hoří u vás?“ ptá se věcně bez zbytečných frází o počasí. „Máme to pod kontrolou“ ujistím ho za přísného dozoru Djatlova.

A tady končí spoiler alert. Skuteční hrdinové totiž na následky šlendriánu zemřeli a Djatlov skončil na nucených pracích na Sibiři, zatímco u nás jsem na nucených pracích při záchraně zuhelnatělého woku málem chcípla jen já. 

Dvě věci už po tomhle víkendu nechci vidět.

Realisticky zachycené následky akutní nemoci z ozáření a prokletej karamelovej popcorn!


Zleva: Psice, Čičman, Žmur.
V popředí pánev roztaveného karamelu.

středa 12. června 2019

Jak na to: Předsednictví v klubu trapných matek


V životě každého rodiče nastane chvíle, kdy máte dost konkrétní pocit, že se vaše děcko řítí do něčeho, na co ještě není připravené. Přičemž následky si ponesete jenom vy sami.

Když mu nedáte poprvé plínu na noc, protože vaše matka tvrdí, že byste měli vyjádřit důvěru v kontrolu jeho vyprazdňování. 

Když ho pošlete s pětikilem do večerky pro rohlíky, protože nemáte nic menšího, a drobný má přinést zpátky.

Když řekne, že chce jet s nejlepším kamarádem na vodu, neumí pořádně plavat a jeho dvě vodácké zkušenosti se vztahují jen k nafukovacímu člunu v bazénu na chatě a k přívozu na Vltavě.

„Na tom vodáckým zájezdu píšou, že je vhodný od šesti let i pro úplný začátečníky“, pokrčila rameny Vinckova máma. „Jasně, a na to, aby si zažili dobrodružství bez nás, otravných matek, začínají být téměř přestárlí“, dodala jsem a poslaly jsme přihlášky. Červen byl tenkrát hodně daleko.

S tím, jak se inkriminovaný víkend přibližoval, byste čekali, že bude přibývat pochvalných poplácání po rameni od babiček za projevenou důvěru v samostatnost a schopnost přežít v extrémních podmínkách posázavských kempů. Emotivní reakce babiček na sebe opravdu nenechala dlouho čekat.

„Takoví malí chlapečci“, utírala si Vinckova babička před školou svou třaskavou směs rozčilení s rozmazanou řasenkou do papírového kapesníčku. „Co když se utopí pod jezem?  A kdoví, co za pedofily tam s nima pojede? Jsou toho plný noviny!“. Moje máma na to díkybohu neříkala nic, protože jsem se po této ukázce rozhodla o vodácké víkendovce takticky mlčet.

„Kdyžtak jí zapřu, že měla kdy vnouče“, říkala jsem si, když jsem předávala Žmuříka ošlehanému Kapitánovi a bandě výrostků, ve které kluci vypadali spíš jako odrostlá batolata, než plnohodnotní členové posádky.

"Už jsi viděla Facebook?" Ptá se mě Vinckova máma v sobotu. Mezi momentkami vodáckého oddílu se objevilo něco, co jako rodič na první pohled vidíte asi nějak takhle:


„Pojedeme mu v neděli naproti do Pikovic“, domlouvám se s eMem, který to považuje za výstřelek hysterické matky s vysokým potenciálem trapnosti.

„Aspoň si převzít tělo“, dodám pochmurně.

Takže stojíme v neděli pod mostem v plném počtu. eM dělá, že tam není, já v kapse muchlám papírový kapesníček na řasenku smíchanou se slzama a Čičman poskakuje a zpívá koledy, jak už to tak dělává zhruba od půlky prosince. Co si budem, ostuda jak se patří.

Takže první, co Žmur udělá, když přijede s velkou holkou na malým kajaku, že nás odklidí stranou, aby nás nebylo tolik vidět. Za druhé sní všechny svačiny včetně těch pro kachny, a za třetí začne světácky vykládat o tom, jak stavěl sám stan, jak si opařil ruce od vaření na ohni a jak obehrál Kapitána v kartách.

Dámy a pánové, čestné místo v klubu trapných matek získává Psice. Ahoj mami!

úterý 4. června 2019

Horké ráno v metru

Tak jsme se dočkali. Můžu vám na to říct jediné – v tomhle počasí házím i já do ringu svou věrnou zimní bundu, se kterou jsme byly nerozlučná dvojka po celý květen. Ale dnešní ráno mě nejen sežehlo, ale současně přesvědčilo o perspiračním paradoxu – čím míň toho na sobě máš, tím víc se potíš.

Na začátku celé téhle ostudné historky je ušlechtilá idea – stejně jako to bylo s komunismem, nebo řízením státu jako firmy. Ideály musí být, i kdyby na koblihu nebylo. Ten můj se jmenuje „Zachraň bangladéšský děcko a šetři si na důchod“ a spočívá v nákupu second hand oblečení na vinted.cz. Dámy už vědí.

Vinted je něco mezi tureckým bazarem, divadelní šatnou, chráněnou dílnou a darknetem. Seženete tady za zlomkové ceny modely velkých značek (se stejně velkými pochybami o pravosti, ale to je jinej příběh). Koupíte tady nylonovou zástěru, co nosila vaše babička, nebo taky norkovej kožich se zlatým perem Parker v kapse. Úchyláci si sem chodí pro fotky holek ve spodním prádle. Nemáte zač.

Jak už bylo řečeno, já si tady kupuju konzumentský čistý svědomí, i když je to takový lavírování na hraně jak s těma značkama a úchylama. Každopádně mezi mýma TOP 5 wow efekt modely (kde jsi TOHLE sehnala?!) jsou čtyři ze stáje Vinted a k tomu myslím není víc co dodat.

Už se pomalu dostáváme k ději, klid. Poslední úlovek jsou šaty v barvě a prodyšnosti letního vánku, propínací v celé své délce. Kdyby to pro velkorysé odvětrávání nestačilo, obsahují i spoustu rafinovaných průstřihů na místě, které vás nepřekvapí před zrcadlem, ale až když s nimi vyjdete ven. V mém případě na cestu do školky.

Kdo by to byl třeba řekl, že když je propínací rozparek vepředu, autor šatů umístí další dva po bocích zhruba někam do úrovně kyčlí. Při bočních nárazech větru tak pozorný kolemjdoucí zachytí i barvu kalhotek. Jestli jste kdy slyšeli, že jsou lidi v Praze anonymní a nevšímavej dav, tak je to mýtus.

„Pěknej podvozek“ komentoval to bezdomovec s ranním kelímkem vína v parku za výbuchu nadšení Čičman a následného zodpovídání dotazů o karosérii.

Když jsem si ve školce sedla na lavičku v šatně, odhalily šaty svůj další trik. Buď knoflíky přišíval Ind bezprsťák, nebo šaty svůj minulý život prožily v daleko větším napětí, než se vejde do velikosti 36. Ztráta posledního knoflíku dole ještě nebyla klíčová, ale prvního ve výstřihu bohužel ano.

K té došlo při tahanicích o místo v metru. „Shame on you“, sjela mě očima padesátiletá úřednice, co honila mládí v blůzce s výstřihem až k jizvě po liposukci břicha, takže jsme si z mého úhlu pohledu neměly co vyčítat. Sedadlo jsem si vybojovala a snažila jsem se zpocenou dlaní vtisknout druhý padlý knoflík do kapsy, přičemž jsem levačkou přidržovala výstřih a zadkem o sedadlo bojovala o nedotknutelnost kalhotkové kvóty.

Až do stanice Pražského povstání, kde se stalo to, co vás v určitých případech může sestřelit – ať už jedete do práce s nechutnou kocovinou, nebo nazí. Kouzelný dědeček o francouzské holi. „Moc daleko ses nesvezla, couro“, říká vám svým spokojeným výrazem ta příšerná ženská, co před chvílí prohrála svou hru o trůny. Kapitulujete. Uvolníte pánovi místo a zároveň výhled z první řady. Třeba byl válečnej pilot u RAF. Mysli na Anglii!

Ještě mám objednaný plavky.