5 věcí, které najdete v kanclu dva měsíce po

„Do práce? Ty už tam chodíš? A jaký to je?“ sesypali se na mě včera lidi na impru a chtěli vyprávět podrobnosti. Jo, přesně tohle s námi koronavirus udělal. Vyprávíte o pondělí v korporátu a lidi kolem vás vytvoří hlouček a nevěřícně opakují každé vaše slovo, jako když se Hernán Cortéz vrátí ze svého tažení po Aztécké říši.

Takže. Jaký to teda je v práci dva měsíce poté? Postapo! Jako vrátit se pro věci do paneláku v Pripjati po výbuchu Černobylu.

1.   Nikoho

Šéf našeho HR oddělení nám poslal naléhavý mail, vygenerovaný nejspíš podle předlohy povolávacího rozkazu. Samozřejmě, že myslíme na vaše zdraví, ale firma tebe (hlavně mně!) potřebuje. Takže se do kanclu dostaví všichni mladší 65 let s BMI indexem pod 40. V pondělí s překvapením zjišťuji, že naše firma zaměstnává většinu českých seniorů a lidí, co si tykají s obezitou a HIV, protože jsem na patře skoro sama. A to i přes motivační uvítací balíček, co se rozdává na recepci. Najdu v něm sterilní muffin v igelitovém trojobalu a roušku. V Černobylu by nechyběl dozimetr.

2.   Neidentifikovatelné ležící objekty

Lekačka z béčkovýho horroru. Talířek a na něm něco svraštělého, z čeho trčí chlupy. Potkan, který přišel mstivě zemřít explicitně na můj stůl a lehl si na talířek? Mafiánský vzkaz? Bližší analýza a pár zasutých vzpomínek ukazují na zázvor do čaje.

3.   Hledám dům holubí

Znáte to. Ten pocit, že na vás někdo kouká. Že někomu vyloženě vadíte. Tyhle negativní emoce pochopitelně nevydává zázvor, ale někdo, komu vadí změna zavedených pořádků. Konkrétně holubům za oknem. Poskakují na parapetu s větvičkama v zobáku a fakt nejsou zvědaví na to, že budete očumovat jejich hnízdění.

4.   Útok zevnitř

Takže radši děláte, že nevidíte plesnivej zázvor zleva ani holubí rychlovku zprava a soustředíte se na svůj nedomrlý muffin v uvítacím balíčku. K téhle lahůdce by to chtělo macchiato a jestli v pondělí něco může být dobrá zpráva, tak je to bezpochyby kávovar připraven splnit všechny moje vlhký kofeinový sny. 

A potom přijde ta zásadní chyba. Jedu na autopilota, otevřu lednici a vyndám mlíko.

Jenže tam neexistuje nic jako tekutý mlíko. V krabici je mlíko ve skupenství gelu. Obecně celá lednice budí dojem, že jsem se po vydařeným večírku se známostí na jednu noc probudila v domácnosti sériovýho vraha. V překvapivých a originálních skupenstvích je v lednici skoro všechno - od sendvičů po zapomenuté špekové knedlíčky se zelím, které dychtivě přetékají z krabičky a plní kuchyňku omračujícím pachem mršiny.

5.   Vzpomínky na karanténu

Zabouchnu lednici a pocítím tichou vděčnost, že jsem na stole zapomněla jen zázvor. Čas jít na schůzku. Schůzka se odehrává na Teams, takže to pro nezaujatého diváka vypadá, že sedím sama v prázdným kanclu a povídám si s hlasy v mém notebooku. Mezitím venku klovou holubi do okna a o stěny se opírá těžkopádný buket prasečí smrti se zelím.

A hlavou se mi prohání všelijaký myšlenky. Třeba, že to doma s těma dětma vlastně nebylo tak úplně zlý. Vždyť jsem vám to říkala celou dobu.

Echt gold

Literárním překvapením posledních týdnů je, že se u dětí ujala i tak retro četba, jako je Pipi dlouhá punčocha. Já si zavzpomínám na dětství a děti načerpají novou inspiraci, třeba že potřebují živou opičku s vlastní postýlkou k Vánocům. Nebo na píditelství, což je volně přeloženo čmuchání po ulicích a sbírání odpadků. Já potom nalézám a v horším případě rovnou šlapu na šrouby, kousky zapalovačů nebo přívěsek tří sester s otvírákem a hlasitě žasnu.

Nacucané klíště na parketách z posledního příspěvku proti těmhle liturgickým předmětům působí ještě celkem útulným dojmem (beztak vypadlo z opice, kterou přede mnou děti skrývají v komoře…).

Opačným pólem zrezivělé žiletky, kterou se nejspíš podřízl zhrzený milenec v parku, je poslat Žmura se stovkou pro snídani a dostat zpátky drobný a zlatý prsten.

„Ležel na chodníku úplně osamělej a nikdo nikde nebyl“ dušuje se Žmur, když vyzvídám, jestli ho nestáhl z prsteníčku zhrzeného milence podřízlého žiletkou, kterou shodou okolností taky máme.

Zůstali jsme stát tváří v tvář etickému problému. Co se dělá s nalezeným zlatem? Na to má Žmur poměrně jasnou odpověď a se svým metodickým přístupem vytvořil dokonce vlastní tabulku.

2/3 si nechá (čti nasyslí, protože Žmur je zatvrzelý spořič a utrácí se jen z našeho).

1/3 nám přidá na nový byt.

Potěšilo, i kdyby to byl jen důvtipný manévr, jak nás citově zaujmout a odvrátit od možnosti, že se prsten bude odevzdávat na příslušné úřady. Toho se ale Žmur nemusel bát, protože poslední kontakt s policií ve mně rozhodně nevytvořil atmosféru důvěry a nepřekonatelné touhy zvonit v sobotu ráno na nejbližší stanici.

V tomto směru se zdál být rozumným kompromisem letáček „NAŠEL SE PRSTEN“ rozvěšený v blízkém okolí. Následující dny se nedělo nic. Potom jsem dostala e-mail s žádostí o fotku. A že by se ho laskavý pan K.V. tedy případně ujal, pokud jako nejsou další zájemci. Jako druhá se ozvala paní Marta, jestli se u prstenu nenašlo osmiměsíční bílé koťátko slyšící na jméno Máša a taky mi začalo chodit víc spamu. Tím jsem považovala svou snahu za uzavřenou a jak do mě hučel Žmur, mělo by se to nacenit.

Takže jsem se dostala jsem se do mnohem horší fáze, než je spam a ztracené koťátko, a to obíhání starožitnictví.

V prvním zlatnictví na mě za pultem hleděla prodavačka dost přezíravě. Úplně jsem viděla ty myšlenkové pochody – matka závislá na heráku? Gamblerka? Otec neplatí alimenty? Chudák chlapeček. „To bychom vám vzali maximálně na váhu“ řekla nakonec váhavě. "Přijďte zítra, až tu bude šéf."

Druhé starožitnictví byla naše divoká karta. Tady se na žádné morální soudy nehrálo, a to už od výlohy. Medaile za statečnost partyzánů narychlo směněná za pár stovek na vodku. Brože starých dam prohrané v karbanu, židovské zlato a masívní zlaté řetězy drogových bossů. „Tady jsme doma“ vydechl Žmur.

Ani obsluha se tady nekonala konzervativní formou prodavačky s melírky a francouzskou manikúrou. Úřaduje tady svalnatý bodrý chlápek s mizernou češtinou a čečenským přízvukem. Pod pultem bych to tipovala na kalacha a zlatý zuby v krabičce od nábojů. 

„Ukazujtě“ vyzval nás hned dychtivě a podrobil náš prsten nemilosrdné zkoušce.

„Četernáct karátů, málo málo“ spadlo jeho nadšení o polovinu hned v první minutě.

„A briliantík falešná“ klesl jeho chraptivý hlas až do mínusu. „Nebrat. Dalšího nic?“

Přívěšek tří sester ani šrouby jsme sebou neměli, takže za námi rychle zapadly dveře. Pan starožitník za námi ale přátelsky mával od stolu, možná ve Žmurovi ucítil talent.

„Třeba bychom se mohli podívat po Máše? Paní Marta za ní nabízí odměnu…“ nabídla jsem Žmurovi alternativu a kupodivu ji přijal. Ode dneška se tedy nebudou po bytě válet jen šrouby a kočičí zlato, ale taky nalezená zvířata a lidé čekající na vyzvednutí. Něco mi říká, že by pro nás mohl mít zakázku i pan starožitník!

Klíšťokalypsa

Spirochety útočí, tetracyklin vrací úder

Nadpisy mi nejdou dlouhodobě, ale propálit pointu v prvním slově… tsss. Omluvit mě může snad jen mozková mlha, kterou údajně může způsobit masový hrob borelií, brutálně povražděných tetracyklinem. Toho mám teď docela dost. Spirochet asi taky.

Vůbec je teda divný, jak to všechno začalo. Z lesa (no ne, to je překvapení…) jsme se ten den vrátili z vydatné procházky kolem potoka (aha, a nezkontrolovali se pořádně, že jo?).

Ne, sorry jako. Za a) doufám, že si nebudu skákat do řeči během celého dnešního postu a b) zkontrolovali jsme se mým obvyklým paranoidním pohledem, tzn. včetně důkladné inspekce prostoru mezi prsty u nohou a za ušima.

O to větší šok byl, když jsem si našla klíště na boku a to až večer druhého dne. Moje preferovaná teorie zní, že infikované klíště trpělivě číhalo v koši na prádlo a přelezlo si na nedělní tričko. Samozřejmě před vámi nebudu tajit ani pikantní detaily o tom, jak nenakládat s klíšťaty: Profesionálně odoperovaného parazita eM manifestačně rozdrtil v kapesníku, aby mi dokázal, že tenhle „malej nešťastnej chudák“ nebyl ani nasátej (přeneseně nemůže přenášet nákazu).

Nebyl, no. Jestli ho něco tlačilo, nebyla to rozhodně moje krev, ale plný bříško spirochet.

Stejně jako ve Vetřelcovi se nějakou dobu nedělo vůbec nic. Potom kapitánka Ripleyová začala jevit neurčité příznaky virózy, které v dnešní době mnohem snadněji zaměníte s Covidem. A desátého dne se objevil - neurčitě ohraničený Flek.

Flek prozkoumala řada známých a taky moje doktorka, podle které to není úplně typické, ale rozhodně na antibiotika. Řekli byste si, že kobercová palba tetracyklinu včas podchycený flíček vypálí během jednoho dopoledne, ale to se rozhodně nestalo. Naopak to nejdřív vypadalo, že jsem místo prášku začala ve velkém konzumovat pěstební substrát na množení spirochet. Skvrna se s každým dnem na antibiotikách rozlezla o dobré tři centimetry.

Třetí den se flek přestal roztahovat. Což se dá vysvětlit tím, že spirochety odpočívají po dobře vykonané práci, užívají si nechráněný sex, nebo se jen válí na lehátkách a usrkávají tetracyklin brčkem. Zkusím nebýt na chvíli tak negativistická a považovat to za dobré znamení.

Co ale za dobré znamení prostě považovat nemůžu (a to ani v mozkové mlze Herxheimerovy reakce) je, když mi Žmur přinese papírový kapesník – a v něm... wait for it!

Abych to trochu vyhrotila jako Erben v Kytici: „Hlavička bez tělíčka a tělíčko bez hlavy“ – rozmačkaný nasátý klíště v kaluži krve. Prý ho našel, jak se batolí přes obývák někam do kuchyně.

1. Nevím, co je to za divnou genetickou dispozici, mít nekontrolovaný nutkání mačkat klíšťata v kapesníku?

2. Chápala bych, kdybychom žili jako Anče, Kuba a hajnej v krkonošský myslivně. A chovali čuvače, nebo aspoň jezevčíka. Ale v pražským bytě?

3. To klíště s námi muselo být aspoň čtyři dny od posledního výletu, po kterém následovala obvyklá paranoidní prohlídka a sprcha všech členů domácnosti.

4. Nikdo na sobě nemáme žádné vpichy a kousance, kromě mého hýčkaného boreálního fleku (za který, jak už víme, může nenasátý klíště).

5. Jediný, kdo se přes hustý porost nedá pořádně prohlédnout, je Chlupina. K této  teorii šíleného vědce je třeba dodat, že Chlupina, ignorujíc všechny hlodavčí výběhy, se už pohybuje v části bytu úplně navolno (včetně  té, kde bylo nalezeno a násilně explodováno klíště-násoska).

6. Divíte se mi, že se divím, kde to proboha žijeme?

7. Nemáte prosím nějaký efektivní tipy a triky na tu boreliózu? Kromě bazénové chemie a odvaru z muchomůrek červených (jo, i to už se ke mně dostalo). Ale otrávená si zatím přijdu dost i bez hraničních experimentů.