Echt gold

Literárním překvapením posledních týdnů je, že se u dětí ujala i tak retro četba, jako je Pipi dlouhá punčocha. Já si zavzpomínám na dětství a děti načerpají novou inspiraci, třeba že potřebují živou opičku s vlastní postýlkou k Vánocům. Nebo na píditelství, což je volně přeloženo čmuchání po ulicích a sbírání odpadků. Já potom nalézám a v horším případě rovnou šlapu na šrouby, kousky zapalovačů nebo přívěsek tří sester s otvírákem a hlasitě žasnu.

Nacucané klíště na parketách z posledního příspěvku proti těmhle liturgickým předmětům působí ještě celkem útulným dojmem (beztak vypadlo z opice, kterou přede mnou děti skrývají v komoře…).

Opačným pólem zrezivělé žiletky, kterou se nejspíš podřízl zhrzený milenec v parku, je poslat Žmura se stovkou pro snídani a dostat zpátky drobný a zlatý prsten.

„Ležel na chodníku úplně osamělej a nikdo nikde nebyl“ dušuje se Žmur, když vyzvídám, jestli ho nestáhl z prsteníčku zhrzeného milence podřízlého žiletkou, kterou shodou okolností taky máme.

Zůstali jsme stát tváří v tvář etickému problému. Co se dělá s nalezeným zlatem? Na to má Žmur poměrně jasnou odpověď a se svým metodickým přístupem vytvořil dokonce vlastní tabulku.

2/3 si nechá (čti nasyslí, protože Žmur je zatvrzelý spořič a utrácí se jen z našeho).

1/3 nám přidá na nový byt.

Potěšilo, i kdyby to byl jen důvtipný manévr, jak nás citově zaujmout a odvrátit od možnosti, že se prsten bude odevzdávat na příslušné úřady. Toho se ale Žmur nemusel bát, protože poslední kontakt s policií ve mně rozhodně nevytvořil atmosféru důvěry a nepřekonatelné touhy zvonit v sobotu ráno na nejbližší stanici.

V tomto směru se zdál být rozumným kompromisem letáček „NAŠEL SE PRSTEN“ rozvěšený v blízkém okolí. Následující dny se nedělo nic. Potom jsem dostala e-mail s žádostí o fotku. A že by se ho laskavý pan K.V. tedy případně ujal, pokud jako nejsou další zájemci. Jako druhá se ozvala paní Marta, jestli se u prstenu nenašlo osmiměsíční bílé koťátko slyšící na jméno Máša a taky mi začalo chodit víc spamu. Tím jsem považovala svou snahu za uzavřenou a jak do mě hučel Žmur, mělo by se to nacenit.

Takže jsem se dostala jsem se do mnohem horší fáze, než je spam a ztracené koťátko, a to obíhání starožitnictví.

V prvním zlatnictví na mě za pultem hleděla prodavačka dost přezíravě. Úplně jsem viděla ty myšlenkové pochody – matka závislá na heráku? Gamblerka? Otec neplatí alimenty? Chudák chlapeček. „To bychom vám vzali maximálně na váhu“ řekla nakonec váhavě. "Přijďte zítra, až tu bude šéf."

Druhé starožitnictví byla naše divoká karta. Tady se na žádné morální soudy nehrálo, a to už od výlohy. Medaile za statečnost partyzánů narychlo směněná za pár stovek na vodku. Brože starých dam prohrané v karbanu, židovské zlato a masívní zlaté řetězy drogových bossů. „Tady jsme doma“ vydechl Žmur.

Ani obsluha se tady nekonala konzervativní formou prodavačky s melírky a francouzskou manikúrou. Úřaduje tady svalnatý bodrý chlápek s mizernou češtinou a čečenským přízvukem. Pod pultem bych to tipovala na kalacha a zlatý zuby v krabičce od nábojů. 

„Ukazujtě“ vyzval nás hned dychtivě a podrobil náš prsten nemilosrdné zkoušce.

„Četernáct karátů, málo málo“ spadlo jeho nadšení o polovinu hned v první minutě.

„A briliantík falešná“ klesl jeho chraptivý hlas až do mínusu. „Nebrat. Dalšího nic?“

Přívěšek tří sester ani šrouby jsme sebou neměli, takže za námi rychle zapadly dveře. Pan starožitník za námi ale přátelsky mával od stolu, možná ve Žmurovi ucítil talent.

„Třeba bychom se mohli podívat po Máše? Paní Marta za ní nabízí odměnu…“ nabídla jsem Žmurovi alternativu a kupodivu ji přijal. Ode dneška se tedy nebudou po bytě válet jen šrouby a kočičí zlato, ale taky nalezená zvířata a lidé čekající na vyzvednutí. Něco mi říká, že by pro nás mohl mít zakázku i pan starožitník!