Klíšťokalypsa

Spirochety útočí, tetracyklin vrací úder

Nadpisy mi nejdou dlouhodobě, ale propálit pointu v prvním slově… tsss. Omluvit mě může snad jen mozková mlha, kterou údajně může způsobit masový hrob borelií, brutálně povražděných tetracyklinem. Toho mám teď docela dost. Spirochet asi taky.

Vůbec je teda divný, jak to všechno začalo. Z lesa (no ne, to je překvapení…) jsme se ten den vrátili z vydatné procházky kolem potoka (aha, a nezkontrolovali se pořádně, že jo?).

Ne, sorry jako. Za a) doufám, že si nebudu skákat do řeči během celého dnešního postu a b) zkontrolovali jsme se mým obvyklým paranoidním pohledem, tzn. včetně důkladné inspekce prostoru mezi prsty u nohou a za ušima.

O to větší šok byl, když jsem si našla klíště na boku a to až večer druhého dne. Moje preferovaná teorie zní, že infikované klíště trpělivě číhalo v koši na prádlo a přelezlo si na nedělní tričko. Samozřejmě před vámi nebudu tajit ani pikantní detaily o tom, jak nenakládat s klíšťaty: Profesionálně odoperovaného parazita eM manifestačně rozdrtil v kapesníku, aby mi dokázal, že tenhle „malej nešťastnej chudák“ nebyl ani nasátej (přeneseně nemůže přenášet nákazu).

Nebyl, no. Jestli ho něco tlačilo, nebyla to rozhodně moje krev, ale plný bříško spirochet.

Stejně jako ve Vetřelcovi se nějakou dobu nedělo vůbec nic. Potom kapitánka Ripleyová začala jevit neurčité příznaky virózy, které v dnešní době mnohem snadněji zaměníte s Covidem. A desátého dne se objevil - neurčitě ohraničený Flek.

Flek prozkoumala řada známých a taky moje doktorka, podle které to není úplně typické, ale rozhodně na antibiotika. Řekli byste si, že kobercová palba tetracyklinu včas podchycený flíček vypálí během jednoho dopoledne, ale to se rozhodně nestalo. Naopak to nejdřív vypadalo, že jsem místo prášku začala ve velkém konzumovat pěstební substrát na množení spirochet. Skvrna se s každým dnem na antibiotikách rozlezla o dobré tři centimetry.

Třetí den se flek přestal roztahovat. Což se dá vysvětlit tím, že spirochety odpočívají po dobře vykonané práci, užívají si nechráněný sex, nebo se jen válí na lehátkách a usrkávají tetracyklin brčkem. Zkusím nebýt na chvíli tak negativistická a považovat to za dobré znamení.

Co ale za dobré znamení prostě považovat nemůžu (a to ani v mozkové mlze Herxheimerovy reakce) je, když mi Žmur přinese papírový kapesník – a v něm... wait for it!

Abych to trochu vyhrotila jako Erben v Kytici: „Hlavička bez tělíčka a tělíčko bez hlavy“ – rozmačkaný nasátý klíště v kaluži krve. Prý ho našel, jak se batolí přes obývák někam do kuchyně.

1. Nevím, co je to za divnou genetickou dispozici, mít nekontrolovaný nutkání mačkat klíšťata v kapesníku?

2. Chápala bych, kdybychom žili jako Anče, Kuba a hajnej v krkonošský myslivně. A chovali čuvače, nebo aspoň jezevčíka. Ale v pražským bytě?

3. To klíště s námi muselo být aspoň čtyři dny od posledního výletu, po kterém následovala obvyklá paranoidní prohlídka a sprcha všech členů domácnosti.

4. Nikdo na sobě nemáme žádné vpichy a kousance, kromě mého hýčkaného boreálního fleku (za který, jak už víme, může nenasátý klíště).

5. Jediný, kdo se přes hustý porost nedá pořádně prohlédnout, je Chlupina. K této  teorii šíleného vědce je třeba dodat, že Chlupina, ignorujíc všechny hlodavčí výběhy, se už pohybuje v části bytu úplně navolno (včetně  té, kde bylo nalezeno a násilně explodováno klíště-násoska).

6. Divíte se mi, že se divím, kde to proboha žijeme?

7. Nemáte prosím nějaký efektivní tipy a triky na tu boreliózu? Kromě bazénové chemie a odvaru z muchomůrek červených (jo, i to už se ke mně dostalo). Ale otrávená si zatím přijdu dost i bez hraničních experimentů.