Pravda o haggisu

Člověk se někdy honí po Vietnamech, Panamách a Srí Lankách, aby našel tu pravou kousek od EU.

Tahle země mi prostě sedla. Jak hrnec na prdel. Nebo Julča do topení. A přitom jsem tam nejdřív vlastně ani nechtěla.

„Do Skotska? Jako vážně?“ ptám se našich kamarádů, co nám před 5 lety jeli na svatbu a nevěděli o tom. „Nemůžeme radši do Irska?“ snažím jim nenápadně podsunout, protože mi Irové připadají jako lidi s větším názorem (a hladomorem! a rašeliništěm!) než jejich sousedi, ale kluci mě přehlasovali, protože Skotsko má hory, na které je zapotřebí lézt. „Rašeliniště a hladomor tam můžeš zažít taky“, smířlivě mi nabídl Václav.

V sobotu nás po příjezdu čekal dvouhodinový přesun do Newtonmore už za tmy, takže jsem nemohla dostatečně obdivovat místní reálie. Zato jsem mohla obdivovat hotel, o kterém jsem vám už letmo psala v komentářích. Závěsy z těžkého sametu, mahagonový psací stůl a postel, ve které umíraly děti na neštovice – už večerní dojem z našeho útulného pokojíčku byl velkolepý. A co teprve ráno!

Představte si slečnu Marplovou, co si sbalí do úhledného kufříku rozpletený rukáv svetru, křížovky a daktyloskopickou sadu. A teď si jich představte dvacet, jak sedí u stolečků prostřených sněhobílými ubrusy a kolem nich svižně kličkuje indický personál s čajovými soupravami. 

Přes francouzské dveře (to je jediný prvek, který v této společnosti nebyl národní) se zájmem sledujeme havrany, jak cupují sraženého zajíce na kraji vozovky a k tomu ukusujeme toasty s fazolemi, když mi Rajeesh přelije šálek čaje na damaškový ubrus. Tento hrubý poklesek neunikne oku pozorného majordoma u krbu a podívá se na něj pohledem obsahujícím nejmíň dvacet sprostých slov. Už chápu, proč se u ostatních stolů skoro nemluví. Tady se totiž komunikuje výhradně prostřednictvím zdviženého obočí.

Když přijdeme večer z treku, hladově se na recepci dotazuji, jestli mají haggis. Ano, tenhle podnik mě v jistých ohledech popuzuje. Ale zároveň musím uznat, že je dostatečně tradiční na ochutnávku, ke které mě podnítil Galahad.

Recepční pozvedne levé obočí a oznámí mi, že haggis nevedou. A to takovým tónem, že si mě doživotně zařadila do kasty k Indům, které tady tímhle odpadem po celodenní směně nejspíš krmí. Váhavě mě pozvala na vařené hovězí a já velkopanským gestem odmítla. To máte za chudáka Rajeeshe!

V úterý jsme si vyrazili na vysokohorskou výpravu. Abyste rozuměli, Sgorr na ciche je proti Sněžce těžkej zaprděnec. Jenže na rozdíl od Sněžky překonáváte 550 výškových metrů, a to prosím pěkně na ovčí punkové stezce. Protože proč chodit po turistických stezkách, kde je mrtě lidí, vysvětlili by vám kluci (viděla jsem na ní zdálky asi 5 postaviček za celé 4 hodiny).

Ovcím nevadí chodit přes potoky, klouzavý šutry a kapradiny, protože mají kopýtka a v srsti lanolín, chránící je před vlhkostí. Pokud vás tím příroda nevybavila, nějak se vydrápete nahoru. Sice mokří, špinaví a studení, ale dáte to. Úplně se totiž odjebáte až cestou dolů, kdy v podstatě nekontrolovaně kloužete dolů po bahně a ovčích hovnech, zachytávajíc se přitom vřesu (který vám zůstává v křečovitě sevřených pěstičkách i s kořeny).

Výhledy 1. Těžce vydřený!

Tenhle výstup si zasloužil odměnu, a tím se konečně dostáváme k nadpisu dnešního příspěvku. Vybrat vhodný podnik pro haggis není jen tak, jak už jste  pochopili. Buď ho nemají, nebo je to moc turistický, nebo je to místo, kde haggis na první pohled dělají z hostů (i když na to nemáte důkazy. Zatím...)

Ale my jedno takový místo objevili. Hospodu na výpadovce, kam jezdí kamioňáci na fish and chips a kde v jídelníčku nechybí „truck breakfast“ zahrnující asi dvacet míchaných vajec. Taková Fontána pro Zuzanu ve skotským kiltu. To chceš!

Za dvacet minut se přede mnou tyčí tři věže: jedna bramborová, druhá tuřínová a třetí z mletých vnitřností ovce, v jejíchž stopách jsme dnes šli.

Není důvod otálet, bořím vidličku rovnou do prejtu. Je to pepřový, horký a hrozně dobrý, takže to hned chtějí všichni. Musím si bránit talíř, aby na mě nezbyla jen tuřínová kaše. Kupodivu i ta ale není vůbec špatná a klasická bramborovka je vlastně největší nůďo na talíři. 

Dá-li se příchylnost k nějaké zemi hodnotit podle toho, jak vám chutná národní jídlo, tak je to jasný: Psice patří do Skotska!

Výhledy 2., nevydřené. Takhle se dá kochat i při obyčejné jízdě autem. 

                                 

Málem bych zapomněla: Houbařův vlhký sen

A na závěr hřbitůvek z 18. století i s márničkou. Vždyť mě znáte, tohle prostě nemůže chybět.

I v těchto ohledech je Skotsko zemí zaslíbenou!