Svatba v utajení: Hlavně to nikomu neříkej

Už jsem vám říkala, že jsme s M. trochu opoždění, že jo? O svatbě jsme přemýšleli poslední rok. Po dvou (úžasných) dětech a třinácti (úžasných) letech. Díkybohu to není naopak. Možná vám to přijde  podobný rozmar, jako když se nechá nebožtík po pár letech v masovém hrobu exhumovat, aby si vybral sako, futrál a písničku na pohřeb (Ne, nemyslím si, že dlouhodobé partnerství je masový hrob, opravdu! Jen mi dneska nějak nejdou přirovnání...), ale zkrátka nám k těm třinácti rokům spolu ještě něco chybělo.

A nebyl to jen „ten papír“. Zároveň jsme ale bezpečně věděli, že nám nechybí tradiční svatba zahrnující šaty ve tvaru šlehačkového dortu, wannabe aristokratický obřad na zámku, polívku s játrovými knedlíčky, pěstní souboj svědků, tanec na „jede, jede mašinka“ a neplánované otěhotnění družičky. Nic proti játrovým knedlíčkům. Odpověď, že jsem na něco moc stará, si šetřím fakt jen na zvláštní příležitosti – a s velkou úlevou mezi ně můžu tradiční českou veselku zahrnout.

Svítat nám začalo až pár týdnů po nákupu letenek do Portugalska s půlkou brněnské party. Portugalsko je naše oblíbená země a svědkové už letenky mají. Měli jsme přesně půl rok na vyřízení dokumentů okolo. S malíčkem v nose!

Ehm, s malíčkem v nose jsme tedy bezstarostně považovali naši portugalskou svatbu víceméně za vyřízenou ještě tak měsíc, dokud jsme nezačali nesměle oťukávat administrativní rámec celé operace Overlord.

Začněme tím, že na portugalských úřadech nikdo nemluví anglicky. Myslím, že seňora conservadora posílala naše e-maily přeložené do portugalštiny přes Google Translate jako řetězovky pro pobavení celého městského úřadu Peniché.

A pak to teprve začalo lítat. Nové rodné listy. Nové rodné listy v portugalštině. Povolení o právní způsobilosti k sňatku. Povolení o právní způsobilosti k sňatku v portugalštině. Všechno s apostilou a navíc lov razítek probíhal přes léto, kdy najdete většinu tažných úředníků v teplých krajinách.

Samostatnou kapitolou byl výběr ikonické pláže přes Google Street View, pro kterou jsme museli získat souhlas Kapitanátu města Peniché (!).

Operace nadále probíhala v naprostém utajení, jak si aspoň myslel M., dokud jednoho dne neprozřel a nezjistil, že to vědí děti a většina mých kamarádek, kamarádek kamarádek a prodavačka v Žabce naproti našemu domu. Ke svědkům se to ale stejně přefiltrovat nestihlo, protože nám v pátek ve 4 ráno Václav pohrdlivě kopnul do sbalené tašky na letišti a zeptal se, co sebou pro-bo-ha táhneme sebou na těch pár dnů na pláži.

„Sako, šaty, lodičky, kompletní výbavu na piknik, kulmu a tak“, odpověděla jsem popravdě a všechny to hrozně pobavilo.

O čtyři hodiny a skoro tři tisíce kilometrů jsme jim benzínce za Lisabonem obsah naší macatý tašky zopakovali – tedy spolu s tou hlavní zprávou dne, že se dneska bereme.

"To si děláte prdel", řekl Brouk.

"To je tááák romantický", řekla Markéta.

"Skočím si ještě pro pivo", řekl Václav.

Potom jsme konečně stanuli portugalskému byrokratickému systému tváří v tvář. Personál celého městského úřadu v Peniché postával s našimi doklady znuděně u kopírek a tiskáren. Když jsme se úřednic zeptali na to, jak dlouho to bude ještě trvat, většinou utekly do vedlejší místnosti, kde si holky dodávaly odvahy promluvit s námi anglicky. Please wait, řekla vždycky ta nejodvážnější a s chichotem se rozprchly zpátky ke kopírkám. A hodiny běžely.

Brouk usnul opřený o ten basmek, co vydává lístky s pořadím. Markéta nám děkovala, že po této zkušenosti svatbu v zahraničí rozhodně zvažovat nebude. Václav chodil pro pivo.

Když dorazila tlumočnice, trochu se pohnuly ledy. „Bude s vámi pes?“ ptá se trochu nelogicky. Ano, Václav je v tuto chvíli už částečně zvíře, ale tohle si od ní nezaslouží. „Ta pláž, co jste vybrali – to je psí pláž. Lidi na ní chodí venčit psy. Všechny nás to tady hrozně pobavilo, ale pochopitelně se na ní můžete vzít“.

„Na někoho hází svatebčané rýži, na někoho….“ nedopověděl Brouk poté, co zaregistroval můj pohled.

Horší byl časový skluz. Na proměnu ze zpocené příšery s černými vaky pod očima do femme fatale svatebních katalogů mi zbyla půlhodina. To odpovídá běžnému rannímu rozpočtu na uvedení Psice do provozního stavu.

Mohla jsem mít daleko víc, protože úřednice na psí pláž dorazily se značným zpožděním. Nemusela jsem si do toho písku brát ani lodičky a ten výstřih na zádech se do ledových poryvů větru od Atlantiku taky moc nehodil. Až v okamžiku, kdy jsem tam stála a snažila se nepřepadnout z hrozně romantického skaliska mi došlo, že to je vlastně úplně jinak a zároveň přesně tak, jak to má být. Na správném místě, ve správný čas,  se správnýma lidma a hlavně s M.

Přes všechny klady tradiční české veselky a absenci játrových knedlíčků v polévce, bylo to boží!

Kontrola pláže před vyloděním:
Psí hovínka nastražená na svých místech

Kilometry pláže místo pronajatého salónku na oslavu.
To chceš!