čtvrtek 21. prosince 2017

Kapr pro vegany

Když mi dnes Houbič poslal momentku padesátimetrové fronty před Alzou, co vypadala jako demonstrace za to, aby se Ježíš narodil radši v létě, kdy by se na něj dalo pohodlně čekat v parku s vychlazeným ciderem v ruce, byla jsem fakt ráda, že jsme včera vypadli na naše každoroční vánoční turné. Aktuálně vám píšu pohlednici z rodného maloměsta, první vánoční zastávky.

Naše skupina je zatím svěží jako borovicový sprej na umělé vánoční stromky. Samozvaným frontmanem je Žmur, co umí vykrkat začátek  Rolniček. Já jsem bedňák, co se táhne úplně vzadu s krosnou a promodralými prsty, na kterých visí igelitky s dárky. Ty ze mě děti v cíli budou muset odřezat násilím jak revolver ze zaťatých prstů sebevraha. A potom Čičman, která jako obvykle mentálně poletuje několik metrů nad námi. M. si zatím chodí vyčůraně odpočinout do vylidněného Korporátu a přidá se až na další štaci v sobotu.

Vánoce na dědině poznáte celkem snadno. Nejsou tady žádné fronty před Alzou, protože jedinou elektroniku prodávají v asijském textilu na náměstí a to samovznětlivé svíčky na stromek. Na oprýskaných vývěsních tabulích výčepů nechybí vánoční utopenci (se skořicí?) a tuzemák v akci, ale gurmánský vánoční šneci jsme dnes dopoledne jen my. Táhneme se do města s jediným úkolem, kterým se v naší šílené rodině již tradičně pověřuje vegetarián: nákup kapra. 

Táhneme se jak mše Jakuba Ryby hlavně proto, že naše pražské děti ojídají sníh. Eskymáci prý dokážou rozeznat a pojmenovat desítky druhů sněhu. Pražáci po dvou kilometrech umí rozlišovat železný sníh (ze zábradlí), autosníh, pichlavý sníh (z jehličí), chlupatý sníh (z rukavice) a vanilkový sníh (neptejte se).

Před rybím stánkem je rušno. Jestli si jako já myslíte, že koupit rybu rovná se ukázat na kapra, dát si ruku před oči, zaplatit zmuchlanou bankovkou jak za drogy a spěšně s tou taškou špinavýho svědomí odtáhnout domů, tak je to trochu jinak. I tady na Maloměstě se stojí fronta. Začíná nabývat a ozývají se první ostrá slova. A to všechno proto, že úplně vepředu stojí vegetariánka se dvěma zvědavýma dětma.

„Dobrý den, my jdeme pro rybu. Počkejte, tohle snad ani nevypadá jako kapr“, otevřu konverzaci tím, že znalecky ukážu na latimérii, co se mrtvolně vznáší v rohu zrezlé vany.

Nó, paní se vyzná. To je jeseter, koukejte, jakej je to chlapák. Máme i sumce!“ zaloví rybář podběrákem a vytáhne lochnesku, co ploutví ohodí nejen mě, ale i zvědavou tetku s vysokou kožešinovou čepicí za námi.

„Ježiši, dávejte pozor. To je polární liška!“ zapizdí se tetka a otírá si kapesníčkem rybinu z kožešiny.

„Ale kdepak liška, pani. Děcka, my to víme, že jo: Štika!“

„Jéééé!“

Připadám si jak v podmořském světě. Už chápete tu frontu? Vypadá to, že lidi za námi začínají něco skandovat, takže nedobrovolně přeruším historii českého rybníkářství. Musíme se v kádi poohlédnout po něčem, co s námi odejde. „Mami, že to nebude žádný rybí miminko“ poprosí Čičman s mokrýma očima a rozpláče se.

Nebude“, uklidním ji. „Bude to nějaká hrozně stará, unavená a nemocná ryba, která si prožila krásnej život, ale teď už by se chtěla proměnit zas v nějaký jiný zvířátko“. V očích rybáře jsem stoupla na nejvyšší příčku.

To je ale náhoda! Přesně jednu takovou bych tady měl“ povídá. A vyndá podpultovku. Ta ryba se tváří, že o eutanázii požádala sama a před jak dlouhou dobou k tomu došlo, mě vlastně nemusí vůbec zajímat. Dětem se líbí. Deal. Šup s ní do sáčku a dál už to znáte. Zmačkaný bankovky, ale svědomí je čisté. Ne tak jako čerstvě napadaný sníh, ale ani ne jako vanilkový sníh. 

Ostatně jsem jim to říkala a vám to pro jistotu zopakuju taky: nepouštějte vegetariány kupovat kapra!


Taky vám přijde, že mají ryby o Vánocích
...prostě takovej divnej výraz?

čtvrtek 14. prosince 2017

Kočky v tísni

Můj panický comming out 

Už strašnou řadu let mě občas navštíví jedna speciální noční můra. Přijdu do našeho prázdnýho domu, kde jsem vyrůstala, a tam narazím na velkou klec, nebo terárko. V kleci bývají buď kočky, nebo myši. V terárku jsou pokaždý žáby. Ať už je to z těhle volitelných zvířatek cokoliv, jedno mají společné. Zapomněla jsem na ně. Jsou na mě závislí, není nikdo jiný, kdo by je nakrmil, nebo jim vyčistil klec. Opatrně odklopím víko klece a oklepu se hnusem. Mrtví? A v tom se ze dna plného výkalů zvedne pohled něčeho hrozně vyhublýho a zuboženýho. Jsou ještě trochu živí, a to je pro tuto chvíli možná horší alternativa, než kdyby byli mrtví a dalo se to všechno zakopat i s klecí. Trpělivě na mě čekali, jestli se vrátím. Křičím. Budím se.

Bát se v nočních můrách je celkem opodstatnělá a neškodná zábava oproti tomu, co se mi začalo dít v létě. Horká letní noc, sedím ve skupince lidí okolo grilu u Gábiny na baráku, do Polska bych kamenem dohodila i já. Kolem nás se plíží psi a hrajou spikleneckou hru na to, kdo toho bez povšimnutí čajzne z grilu víc. Jeden blboun z nich se prozradí tím, že zakvičí, když si popálí tlamu rozteklým hermelínem, ale statečně ho spolkne. Nic nenasvědčuje tomu, že bych měla v blízké budoucnosti potřebovat něco víc, než jen ranní šumivý aspirín. Okolo jedné si jdu lehnout, rozrazí mě zima, že málem drkotám zuby a horká sprcha je jen dočasná úleva. Zamotám se do klubíčka pod peřinu a funím si tam teplo, ale třesu se čím dál víc a začínají mě cukat svaly na nohou. Co tohle ksakru je? Mrtvice?

Za pár minut si připadám, jako když zapojíte porouchaný výherní automat do elektrické zásuvky. Jsem jako jednoruký bandita, kterému začaly blikat všechny kontrolky, tempo se zrychluje, brní mě konečky prstů. Cítím srdce až v krku (no, pořád lepší, než v kalhotkách…) Snažím se nad sebou přemýšlet racionálně. Jít probudit všechny spokojeně oddychující lidi v domě a zavolat si rychlou? Dýchej. Snažím se po-ma-lu otevřít ten stlačený hrudník. Dýchat je práce, fakt! Nádech-výdech. Dělám to poctivě, jako bych stála u výrobní linky kyslíku a neměla nikdy v životě nic jinýho na práci. Stejně, co chcete mít na práci ve dvě v noci, když se vám rozbilo tělo? Připadá mi úsměvný, že jsem to chtěla nejdřív zaspat. To by byl podobně excelentní jógový výkon, jako usnout na přechodu pro chodce, když se na vás řítí kamión. Asi tak za deset minut už mě napjaté svaly škubnou jen sem tam. Blik. Automat naskočil. Jdu na záchod. Kontroluju, jestli jdu rovně, sahám si ukazováčkem se zavřenýma očima na nos, holubička na pravé noze. Mám jenom bolestivě stažené svaly kolem krční páteře. Strašná úleva!

Ráno o tom povídám u toho ranního kafe Gábině a jen se tomu smějeme. Pamatujete na roztroušenou neurózu? Ta byla za měsíc potom. A potom znova, ale to už jsem se tady nechtěla opakovat. Po podrobných krevních testech na cukrovku, štítnou žlázu, boreliózu a třech návštěvách neurologie mě doktorka potěžkávající kladívko na test reflexů (mimochodem úžasná paní doktorka, žádná vyhořelá bába, co vás má v řiti), se směsicí něžné empatie a chlapské rozhodnosti sdělila, že považuje za zbytečné mě dál neurologicky planě obírat, dokud si nepořeším svoje psychické stavy, na kterých by se napásl úplně jiný odborník. Poprvé padla panická porucha. Opravdu to může jen psychický? Strašná úleva!

Ale na podstatně kratší dobu. Pak jsou dny, kdy považuju tohle všechno za komplot a už zdaleka nejde o noční běsy, ale epizody v kanclu, které řeším oblíbeným strojem na dýchání na WC pro invalidy. Taky jsem o tom přestala mluvit. Dřív to byla vtipná historka, postupem času se za to začnete stydět. Na mě většinou nic nepoznáte, jenom asi začnu vypadat trochu jak robot a pak se zdekuju do ústraní zkontrolovat si pár reflexů a životních funkcí. Po posledním týdnu, kdy jsem nelítala v ničem akutním, ale „jen“ jsem si tak potichu a věcně řešila, kdo se postará o naše děti, kdyby mi všichni lékaři a testy lhaly, jsem se na ty úzkosti fakt nasrala. Ale už ultimátně. Je půlka prosince a já chci řešit úplně jiný věci, než si kontrolovat, jestli se trefím se zavřenýma očima ukazováčkem na nos. Pro začátek o nich mluvím. Už jen z toho se začínají kroutit jak žížaly po kamenem.

Včera se mi zdál sen. Zase klec v dětským pokoji, no bezva říkám si v polospánku, z toho budu mít závratě a mžitky ještě až se ráno potáhnu uvařit ranní čaj. V kleci je nastláno z nějaký páchnoucí podestýlky a výkalů. Vyčítavě stokrát vylízaný prázdný misky. No tak pojďte. Už lezou. Dvě vyzáblý kočky s prašivou srstí. 

Tady už bych se většinou probudila se zpocenýma rukama, ale klec je ve snu najednou otevřená a kočky se drápou ven. Venku vypadají daleko líp, než vevnitř. Běhají kolem mě a vůbec se netváří vyčítavě ani mstivě, na což by ostatně měly plný právo. Dávám jim jídlo, vrhají se na misku. Jedna z nich povídá, že přežily, protože chodí jíst někam jinam. Při pohledu na jejich matnou srst si říkám, že pro začátek bude nejlepší, když je budu krmit já něčím pořádným. Jedna mi na kočičí drzý způsob skočí do postele. Hele dej si zpátečku, zas tak moc se neznáme. Ještě se ji trochu štítím. Ale až bude pěkně nakrmená a vyčesaná, říkám si v duchu, tak si do postele klidně budu brát obě. Stejně jako M., děti, knížky, zmrzlinu a vůbec všechny věci, co mám ráda.

Teď ještě, jak se ty obludy jmenujou. A taky něco, do čeho se popravdě vůbec neženu s nadšením. Vykydat jim to smradlavý bahno. 

středa 6. prosince 2017

Andílka

Začínám věřit v dědičnost. Dědičnost špatných vlastností.

Ještě před pár lety byla Čičman neohroženým dítětem nachystaným vlézt čertovi s potměšilým chichotáním do pytle, až nebude ve střehu. 

Letos nám mikulášská „andílka“, jak tomu říká Čičman, začala už minulý týden.
Co se stalo, ty brečíš?“ zeptám se překvapeně, když se ospale přidržuju skříňky v šatně školky, zatímco si navléká bačkůrky.

Když já…když já brečím, protože dneska budu zase určitě zlobit“ protírá si Čičman usilovně oči, jako by si štelovala dalekohled, a pak jí od nosu exploduje obří nudle zkapalněného zoufalství.
Cože? Nestačilo by teda nezlobit?“ Mám po ránu dlouhý vedení a tyhle nejednoznačný výroky mi to vůbec neusnadňují.
Budu zlobit, protože zase nebudu zpívat koledy na besídku. A paní učitelka řekne, že mě čert v pekle popálí ruce ohněm. A taky pak kvůli tomu nedostanu od nikoho žádný vánoční dáááár-kýýýý“ úpí Čičman a utírá si obličej do mého rukávu.

Pomyslím si něco nepublikovatelného na téma mikulášský strašení dětí a podivím se: „A ty nechceš zpívat?“ (Totiž abyste rozuměli, Čičman začne zpívat někdy okolo šesté ranní a skončí zpívat těsně před tím, než večer usne. Takže je to rozhodně zvláštní znamení.)

Když já…když já se…já se strašně stydím!“ zavyje ČIčman a schová se mi pod kabát.

Taky že jo. Na besídce Čičman stojí v koutě, žmoulá si okraj propocené zástěrky a otvírá pusu, ale nevydá ani hlásek. Přes slzy v koutku se mi rozmlží pódium s dětma a zůstane tam jen úča s kytarou. Je tak rok 1985 a já stojím na jevišti úhledně obalená zeleným a hnědým krepovým papírem. Ztuhlá hrůzou, abych nemusela pohnout větvičkou, nebo nedejbože něco říct. To se od stromu naštěstí neočekává, proto jsem na něj byla suspendována z původní role berušky, co v mým podání vypadala spíš jako mrtvej brouk. Stojím a strnule hledím do objektivu besídkovýho fotografa, co se na mě budovatelsky usmívá. No tak Psice, to dáš ne? Přece zpíváme všichni? Přece nechceš, aby tě rodiče radši dali na podpal čertovi pod kotel, když seš jinak k ničemu, že ne? 

No, nevzpomíná se na to moc pěkně. Radši zpátky do reality. Na pódium slavnostně vystoupá Mikuláš s opadávajícím vatovým plnovousem a to už začínají v suchým dusivým horku místnosti vlhnout první punčocháče. 

Tak kdopak si děti letos zaslouží nadílku?“ plive po nás Mikulda chomáčky vaty a pak hejtuje se sbírkou bonzů od učitelek, ve který má podtržený špatný skutky na všechny – i kdyby tam byl samotnej Ježíš, tak si to odsere jako každej druhej, že chodil po vodě, a pak z toho měl zbytečně zničený boty a rýmu a nezachrání ho ani oddrmolený Otčenáš nazpaměť. Když jsme se o sobě navzájem dozvěděli, kdo lže, kdo je lakomej a kdo se šťourá v nose a pak jí šušně, přišel čas zalepit kolektivní ostudu dárkem. V našem případě pytlíkem bonbónů a tukovýma wannabe čokoládovýma Mikulášema z cukru, palmáče a odtučněnýho kakaa pro barevnou iluzi čokolády.

No jo, vy víte už od minula, že si na něj moc nepotrpim. Navíc je to chudák unavenej starej pán ve svým vlastním světě, co anděla potřebuje tak maximálně na výměnu umělýho vývodu, ani nepochopí vtipy, kterýma mu čert podsekává větev. Už je zkrátka čas. Odstoupit a věnovat se něčemu úplně jinýmu, třeba léčebně pro čerty na alkáči. To máte jak s prezidentem, nebo těma ošizenýma čokoládovýma figurkama. Takhle to příští rok bude zas jen hrouda naaranžovanýho tuku bez chuti. A stud, že je do toho člověk vůbec nějak zataženej.


Umřel před 1665 lety.
A byl by vděčný, kdybychom mu my všichni dali už konečně svatej pokoj.