Jak utopit listonoše v zapékací míse

Nedávno jsem vám tady na blogu slíbila zvířátko. Víc zklamaný, než naše děti, už být nemůžete, tak pojďme na to!

Copak ta Psice asi pořídila, ptáte se zvědavě. Vsaďte se, že někteří mezi vámi už mají dokonce jasno. No fakt ne, není to morče, ani křečík džungarský. Chyba, kterou totiž můžete nevědomky a snadno udělat při výběru domácího mazlíčka svých dětí je, že si vystřílíte ostrý náboje ještě před dětma. Opravdu si myslíte, že by eM schválil konvenční domácí zvíře po dvanácti letech se zebřičkou australskou, která své bývalé spolubydlící chladnokrevně upižlala hlavu zobákem (a on to musel uklízet), nebo po šesti potkanech a jednom elektrickém šoku z napůl překousaného kabelu od lampičky?

Vraťme se na zem. Jediné zvíře, které je eM ochoten tolerovat, je tvor, co nemá pachové žlázy, tekutou stolici, neleze mu do pracovny a nežere tam koberec - a ideálně brzy přirozeně umře. Korýš.

„Triops jsou drobní korýši, kteří naši planetu obývají už 200 miliónů let“, čtu děckám epický úvod z uživatelský příručky na chov listonohů.

„Ten náš listonoš bude starej jak děda!“ hihňá se Čičman. „Listonoh“, opravím ji. „Neříkej dědovi, že je starej jako korýš z druhohor a neříkej ve školce, že máme doma zavřenýho listonoše na biologický pokusy“, důrazně varuji – což znamená v čičmaním překladu „řekni to i prodavačce v Žabce a sousedce pod náma hned jak bude příležitost“.

Další odstavce v příručce mi k tomu rozmáchlýmu úvodu už ale nějak nesedí.

„Listonoh je velmi citlivý na pH vody“, píše se tam. „Do akvária použijte pouze kojeneckou vodu, voda z kohoutku ho může zabít!“ vyhrožuje autor příručky. Ale ani s kojeneckou vodou z ledovce nemáte s listonohem vyhráno, milánkové. „Teplotní rozmezí vody musí být mezi 21 – 23 stupni“ diktuje zas ten odborník na triopy.

Chcípnou vám, pokud nasypete málo doporučeného prémiového krmiva, ale i když to s krmením přeženete. Korýš je nejspíš jako slušně vychovaný host povinován sežrat všechno, co mu naservírujete a pak někde v koutě za šutrem v akvárku potajmu exploduje. Co se stane, když použijete levný krmivo z neznačkových akva shopů, autor textu raději ani nezmiňuje.

„To se mi nezdá“, stěžuju si eMovi. „Myslela jsem, že to žije ve špinavý louži. Nebo jako kdo se s ním takhle frflal celých těch 200 miliónů let, než ty vajíčka dorazily poštou k nám?“ „Snad jen ten nesympatickej chlap, co psal ten návod“ usoudil eM.

Ale poučena, že se s listonošem musí jednat v rukavičkách, připravím sterilní akvarijní ekosystém v zapékací míse. A pak s bušícím srdcem a pocitem Stvořitele vhodíme s dětmi ampuli s vajíčky a otočím kolečko na radiátoru.

A přesně tohle se stane, když to necháte stát pět minut o samotě v dětským pokoji.

Podle dětí vezmou listonozi evoluci za pačesy a naučí se používat záchod včetně štětky.
A až se dostanou na tenhle level, nejspíš budou taky chodit za eM do pracovny a ožírat mu koberec.

„Radši jim do vody nic nedávejte“, zhrozím se. „Jo? A proč?“ zeptá se se zájmem Žmur, nakloní se nad akvárkem a pořádně si do něj kýchne, až hladinu zbrázdí bublinky slin jako malé motorové čluny.

„Dejte mi to“, přitisknu si mísu ochranitelsky k hrudi.

V pondělí se v míse nic nedělo. V úterý to většinu naší domácnosti povrchně přestalo zajímat. A ve středu se vylíhlo pět malých bílých teček s ocáskem a já jsem od té mísy nemohla odtrhnout oči jako Fleming od Petriho misky. Sypala jsem jim prémiové krmivo a přemýšlela nad jmény. No a…

Prostě, ve čtvrtek jsme zapomněli na noc v kuchyni zapnout topení. Pravda se ukázala být na straně nesympatickýho chlápka, co psal tu příručku. Dětskou lítost nad ztrátou kamarádů si jsem si představovala jinak. eM si dokonce hvízdal, když vylíval nebožtíky do záchoda. Ale to ještě nevědí, co všechno bylo součásti startovacího kitu. Tu druhou ampuli s vajíčky si nechávám na léto.

Když se z dovolený nevrátíte všichni

Minulý týden ve mně něco umřelo

Díky eMově schopnosti vyčmuchat nadpřirozeně levný letenky jste dneska mohli číst fantastický report z minulého týdne. Hemžil by se slovy paella, slunce, házení oblázků do moře, krmení racků, nebo večeře při zapadajícím slunci na střešní terase. Ale jak už tušíme, bude to dnes zase trochu z jiného úhlu pohledu. Dovolená z pohledu bolavýho zubu, jestli vám teda nevadí profláknout pointu už takhle na začátku. To už vám teda rovnou můžu napsat, že umřel. Škoda, měla jsem ho ráda.

Příběh o tom, jak jsem si všimla, že mám levou spodní šestku, se začíná odehrávat někde nad Francií ve výšce osmi kilometrů. Tehdy jsem poprvé zacítila něco, jako když horník přiloží flexu k uhlí na konci štoly.

„To je ale zvláštní pocit“, říkám eMovi a dětem, „jakoby mě zabolel zub“. A zpětně hodnotím jako mimořádně povedený sarkasmus, že mi to přišlo jen jako taková ta divná věc, co vám trochu zpestří nudných pět hodin v letadle. Abyste totiž pochopili: mně zuby nebolí. Jsem Mirka Dušínová, co chodí na prohlídky co šest měsíců a čistí si zuby mezizubním kartáčkem. Prostě ta malá nesympatická pipina, co od základky dostává od zubaře obrázky a vzorky nových past.

První den na pláži byl skvělej. Děti poskakující ve vlnách, zakopaný nohy v písku, Čičmanin obchod s mušličkama. Ve stínu sedí s omotanou hlavou šálou matka, která se před vašima očima začíná nenápadně měnit v Godzillu.

„No skvělý, klidně mě postříkejte celou moji bolavou čelist“, vyjeknu, když mě na obličej dopadne sprška od souboje eM a Žmura ve vlnách.

Druhý den jdeme tři kiláky na tajnou pláž. Tři kiláky v rozžhaveným kaňonu, kterým se prohání studený vítr od Atlantiku a převaluje v prachu cesty chomáčky trávy a vybělené kosti. Vepředu běží závod Žmur a eM, za nimi tanečním krokem poskakuje Čičman a zpívá si. Dalších 50 metrů není nic. A pak se vleču já, jako Rocky na konci prvního dílu.

Je to ten den, kdy dořvu nevinnýho lékárníka za to, že mi odmítá prodat opiáty. Den, kdy jsem měla k večeři tři Ibubrufeny, což byla jediná útěcha, co mi ten sráč byl ochoten vydat. V noci všichni tvrdě spali, unavení ze slunce, moře a zmrzlin. Já jsem seděla na střešní terase s placatkou rumu a svět mi připadal nevděčný a prázdný jako Dádě Patrasové první hod vánoční.

Usnula jsem vyčerpáním asi na tři hodiny a ráno se vzbudila v terminálním stavu bolesti. Měla jsem pocit, že mi ten horník uřízl flexou půlku hlavy až k uchu. A k tomu si připočtěte nechutnou kocovinu z medovýho rumu. Tak nějak jsem pochopila všechny ty lidi v konečných stádiích čehokoliv, co utloukli zdravotní sestru francouzskou holí a pak ji sežrali. Přehodnotila jsem zážitky z porodu. Ten proti tomu nebolel, jen tak trochu tahal. A za pár hodin skončil, ksakru!!! 

eM mně ke snídani opatrně naservíroval zbylé děravé plato ibáčů a vydali jsme se dlouhou, rozhrkanou cestou přes serpentiny k zubaři do Las Palmas. Na tom zubaři trval mimochodem eM – mně by stačilo utratit od místního veterináře ve vesnici.

„Máte pod zubem zánět, předepíšu vám antibiotika“, říká sympatická mladá zubařka. „A něco hodně silného na bolest, že ano“ dodávám s vděčným úsměvem.

„Pochopitelně, musela jste si toho za ty tři dny hrozně vytrpět“ odpoví empaticky.

Takže mi v lékárně sráč (a ten jeho posměšnej výraz jsem si fakt nevymyslela jen já, i když to eM tvrdí!) podává krabičku s antibiotiky a... Ibuprofem! „Adiós!“

Pojďte paní, budeme si hrát

Na cizí paní

Občas si s Čičman hrajeme na lidi. To je totiž největší rozdíl v hraní si s malým klukem. Se Žmurem jsme si v jeho pěti letech hráli na služebnu požárníka Sama. Stavěla se z Lega a v ideálním případě vypadala pokaždé stejně. Já jsem byla hlásič požáru – představte si mě jako dvě kostky, ze kterých vylezl papírek s časem a mapou požáru. Taky jsem byla automatem na sušenky, policejní sirénou a jen občas mi Žmur svěřil oživenýho panáčka, většinou zloděje.

Čičman po mě od začátku vyžaduje reálné 3D postavy. Princeznu Annu, otrávenou prodavačku v supermarketu, budoucího syna Martínka, věštkyni Jolandu, nebo zapomnětlivou babku s jezevčíkem. Mentální jóga!

Takže když spolu jdeme na vlak, ani mě s tímhle požadavkem na novou vedlejší roli moc nepřekvapí: „Mami? Mohly bychom si zahrát, že se neznáme? Já bych chtěla taky jednou cestovat sama jako dospělá.“

Tak určitě. Ale vy se bohužel neproměníte v cizí paní, co si zavýskne a zavolá Houbičovi, jestli jde na drink. Místo toho se proměníte ve stalkera, kterej jde sice na první pohled sám, ale ve skutečnosti se drží na dva metry přilepenej očima na pětiletý holčičce, co si se spokojeným výrazem běžně-cestuju-sama vykračuje po nástupišti. Když se zastaví, zastavíte se taky a nenápadně se hrabete v kapsách. Když jde rychle, běžíte a nadáváte si, k čemu jste se to zas nechali ukecat.

Ve vlaku si sednete tři sedadla od ní a snažíte se laserovým pohledem proskenovat spolucestující. Tak kdopak tady vypadá jako pedofil? Kdo z nich by ji mohl unést? Samozřejmě nikdo, protože největší úchyl, co se podezíravě rozhlíží okolo a rád by se cizí holčičky zmocnil, jste široko daleko jenom vy.

A víte, co je v tomhle okamžiku nejvíc nespravedlivý? Když vám pípne mobil a dřív, než stihnete odpovědět, vám cizí holčičku přivede s vyčítavým pohledem průvodčí a všichni zainteresovaní cestující okolo se na vás po zbytek cesty koukají přes prsty jako na chladnokrevnou bestii.

Už si nikdy nebudu nic myslet o matkách, co si nepřejí být obtěžovány dětmi a místo toho zírají do mobilu! Amen.