Když se z dovolený nevrátíte všichni

Minulý týden ve mně něco umřelo

Díky eMově schopnosti vyčmuchat nadpřirozeně levný letenky jste dneska mohli číst fantastický report z minulého týdne. Hemžil by se slovy paella, slunce, házení oblázků do moře, krmení racků, nebo večeře při zapadajícím slunci na střešní terase. Ale jak už tušíme, bude to dnes zase trochu z jiného úhlu pohledu. Dovolená z pohledu bolavýho zubu, jestli vám teda nevadí profláknout pointu už takhle na začátku. To už vám teda rovnou můžu napsat, že umřel. Škoda, měla jsem ho ráda.

Příběh o tom, jak jsem si všimla, že mám levou spodní šestku, se začíná odehrávat někde nad Francií ve výšce osmi kilometrů. Tehdy jsem poprvé zacítila něco, jako když horník přiloží flexu k uhlí na konci štoly.

„To je ale zvláštní pocit“, říkám eMovi a dětem, „jakoby mě zabolel zub“. A zpětně hodnotím jako mimořádně povedený sarkasmus, že mi to přišlo jen jako taková ta divná věc, co vám trochu zpestří nudných pět hodin v letadle. Abyste totiž pochopili: mně zuby nebolí. Jsem Mirka Dušínová, co chodí na prohlídky co šest měsíců a čistí si zuby mezizubním kartáčkem. Prostě ta malá nesympatická pipina, co od základky dostává od zubaře obrázky a vzorky nových past.

První den na pláži byl skvělej. Děti poskakující ve vlnách, zakopaný nohy v písku, Čičmanin obchod s mušličkama. Ve stínu sedí s omotanou hlavou šálou matka, která se před vašima očima začíná nenápadně měnit v Godzillu.

„No skvělý, klidně mě postříkejte celou moji bolavou čelist“, vyjeknu, když mě na obličej dopadne sprška od souboje eM a Žmura ve vlnách.

Druhý den jdeme tři kiláky na tajnou pláž. Tři kiláky v rozžhaveným kaňonu, kterým se prohání studený vítr od Atlantiku a převaluje v prachu cesty chomáčky trávy a vybělené kosti. Vepředu běží závod Žmur a eM, za nimi tanečním krokem poskakuje Čičman a zpívá si. Dalších 50 metrů není nic. A pak se vleču já, jako Rocky na konci prvního dílu.

Je to ten den, kdy dořvu nevinnýho lékárníka za to, že mi odmítá prodat opiáty. Den, kdy jsem měla k večeři tři Ibubrufeny, což byla jediná útěcha, co mi ten sráč byl ochoten vydat. V noci všichni tvrdě spali, unavení ze slunce, moře a zmrzlin. Já jsem seděla na střešní terase s placatkou rumu a svět mi připadal nevděčný a prázdný jako Dádě Patrasové první hod vánoční.

Usnula jsem vyčerpáním asi na tři hodiny a ráno se vzbudila v terminálním stavu bolesti. Měla jsem pocit, že mi ten horník uřízl flexou půlku hlavy až k uchu. A k tomu si připočtěte nechutnou kocovinu z medovýho rumu. Tak nějak jsem pochopila všechny ty lidi v konečných stádiích čehokoliv, co utloukli zdravotní sestru francouzskou holí a pak ji sežrali. Přehodnotila jsem zážitky z porodu. Ten proti tomu nebolel, jen tak trochu tahal. A za pár hodin skončil, ksakru!!! 

eM mně ke snídani opatrně naservíroval zbylé děravé plato ibáčů a vydali jsme se dlouhou, rozhrkanou cestou přes serpentiny k zubaři do Las Palmas. Na tom zubaři trval mimochodem eM – mně by stačilo utratit od místního veterináře ve vesnici.

„Máte pod zubem zánět, předepíšu vám antibiotika“, říká sympatická mladá zubařka. „A něco hodně silného na bolest, že ano“ dodávám s vděčným úsměvem.

„Pochopitelně, musela jste si toho za ty tři dny hrozně vytrpět“ odpoví empaticky.

Takže mi v lékárně sráč (a ten jeho posměšnej výraz jsem si fakt nevymyslela jen já, i když to eM tvrdí!) podává krabičku s antibiotiky a... Ibuprofem! „Adiós!“