Jak utopit listonoše v zapékací míse

Nedávno jsem vám tady na blogu slíbila zvířátko. Víc zklamaný, než naše děti, už být nemůžete, tak pojďme na to!

Copak ta Psice asi pořídila, ptáte se zvědavě. Vsaďte se, že někteří mezi vámi už mají dokonce jasno. No fakt ne, není to morče, ani křečík džungarský. Chyba, kterou totiž můžete nevědomky a snadno udělat při výběru domácího mazlíčka svých dětí je, že si vystřílíte ostrý náboje ještě před dětma. Opravdu si myslíte, že by eM schválil konvenční domácí zvíře po dvanácti letech se zebřičkou australskou, která své bývalé spolubydlící chladnokrevně upižlala hlavu zobákem (a on to musel uklízet), nebo po šesti potkanech a jednom elektrickém šoku z napůl překousaného kabelu od lampičky?

Vraťme se na zem. Jediné zvíře, které je eM ochoten tolerovat, je tvor, co nemá pachové žlázy, tekutou stolici, neleze mu do pracovny a nežere tam koberec - a ideálně brzy přirozeně umře. Korýš.

„Triops jsou drobní korýši, kteří naši planetu obývají už 200 miliónů let“, čtu děckám epický úvod z uživatelský příručky na chov listonohů.

„Ten náš listonoš bude starej jak děda!“ hihňá se Čičman. „Listonoh“, opravím ji. „Neříkej dědovi, že je starej jako korýš z druhohor a neříkej ve školce, že máme doma zavřenýho listonoše na biologický pokusy“, důrazně varuji – což znamená v čičmaním překladu „řekni to i prodavačce v Žabce a sousedce pod náma hned jak bude příležitost“.

Další odstavce v příručce mi k tomu rozmáchlýmu úvodu už ale nějak nesedí.

„Listonoh je velmi citlivý na pH vody“, píše se tam. „Do akvária použijte pouze kojeneckou vodu, voda z kohoutku ho může zabít!“ vyhrožuje autor příručky. Ale ani s kojeneckou vodou z ledovce nemáte s listonohem vyhráno, milánkové. „Teplotní rozmezí vody musí být mezi 21 – 23 stupni“ diktuje zas ten odborník na triopy.

Chcípnou vám, pokud nasypete málo doporučeného prémiového krmiva, ale i když to s krmením přeženete. Korýš je nejspíš jako slušně vychovaný host povinován sežrat všechno, co mu naservírujete a pak někde v koutě za šutrem v akvárku potajmu exploduje. Co se stane, když použijete levný krmivo z neznačkových akva shopů, autor textu raději ani nezmiňuje.

„To se mi nezdá“, stěžuju si eMovi. „Myslela jsem, že to žije ve špinavý louži. Nebo jako kdo se s ním takhle frflal celých těch 200 miliónů let, než ty vajíčka dorazily poštou k nám?“ „Snad jen ten nesympatickej chlap, co psal ten návod“ usoudil eM.

Ale poučena, že se s listonošem musí jednat v rukavičkách, připravím sterilní akvarijní ekosystém v zapékací míse. A pak s bušícím srdcem a pocitem Stvořitele vhodíme s dětmi ampuli s vajíčky a otočím kolečko na radiátoru.

A přesně tohle se stane, když to necháte stát pět minut o samotě v dětským pokoji.

Podle dětí vezmou listonozi evoluci za pačesy a naučí se používat záchod včetně štětky.
A až se dostanou na tenhle level, nejspíš budou taky chodit za eM do pracovny a ožírat mu koberec.

„Radši jim do vody nic nedávejte“, zhrozím se. „Jo? A proč?“ zeptá se se zájmem Žmur, nakloní se nad akvárkem a pořádně si do něj kýchne, až hladinu zbrázdí bublinky slin jako malé motorové čluny.

„Dejte mi to“, přitisknu si mísu ochranitelsky k hrudi.

V pondělí se v míse nic nedělo. V úterý to většinu naší domácnosti povrchně přestalo zajímat. A ve středu se vylíhlo pět malých bílých teček s ocáskem a já jsem od té mísy nemohla odtrhnout oči jako Fleming od Petriho misky. Sypala jsem jim prémiové krmivo a přemýšlela nad jmény. No a…

Prostě, ve čtvrtek jsme zapomněli na noc v kuchyni zapnout topení. Pravda se ukázala být na straně nesympatickýho chlápka, co psal tu příručku. Dětskou lítost nad ztrátou kamarádů si jsem si představovala jinak. eM si dokonce hvízdal, když vylíval nebožtíky do záchoda. Ale to ještě nevědí, co všechno bylo součásti startovacího kitu. Tu druhou ampuli s vajíčky si nechávám na léto.