Městskej hromadnej úchyl

 

Něco vám povím: jezdit pražskou městskou hromadnou a potkat úchyláka jen fakt jen otázka času a statistiky. Tak dlouho chodíš se džbánem pro vodu… až vedle tebe někdo masturbuje.

Musím teda říct, že jsem si ve svým věku připadala na úchyláckou zkušenost trochu jako zapomenutá stará panna, protože Olga mi říkala, že se tenhle akt nechutnosti stal v metru už i její její 10letý dceři.

Já jsem viděla pořádnýho úchyláka jen v Brně, a to jedno obyčejný pracovní ráno. Čekala jsem na tramvajový zastávce a v nedalekým baráku stál na vnitřním parapetu okna tlustej nahej chlápek a držel si ho v ruce. Vzhledem k jeho váze to byl stejně bizarní výjev, jako kdyby tam byl vystavenej vzrušenej kapustňák, takže to ve mně zanechalo údiv spíš nad ocelovou pevností jeho parapetu než erekce. Prostě Brno.

Že se takový věci dějou i v Praze jsem ale vlastně pochopila celkem brzy po nastěhování, kdy jsme s Houbičem a pár novými kamarády byli v létě na koupališti na Podolí. „Co jsou ty světýlka tam na skále?" ptala jsem se zvědavě. „Jó, to jsou odrazy slunce z dalekohledů“ vysvětlila mi pohotově Jana se stejnou samozřejmostí, jako když někomu v novým městě ukazujete večerku na konci ulice. „Jakože si tam honěj,“ dodala na vysvětlenou, když viděla můj udivený výraz. Později se Houbič vrátil z pánských šaten se zážitkem, že si ho tam ve sprchách vyhlídl cizí chlápek se zavařovačkou. Představil se jako pracovník Krajské hygienické služby a poprosil ho o vzorek moči. Prostě Praha.

No a od tý doby uteklo skoro 20 let a o úchýlácích jen čtu a slyším. Třeba od kolegy, co bydlí na Pražským povstání. Dřív jsem tam bydlela taky, asi 20 metrů od něj a stejně daleko od hřiště, kde se našla radioaktivní součástka. Tenhle kolega mě neustále zásobuje důvody, proč bych se měla přestěhovat zpátky: za poslední měsíc se tam v nějakým bytě málem podpálil chlap a řval u toho aláh akbar. Někomu utekla krajta a schovala se do auta před barákem. „A už jsi četla zprávy? Na naší ulici stál chlap, kterej hodinu onanoval, pil u toho kafe a kouřil!“ hlásil mi nedávno u ranní fronty na kávovar kolega se stejnou hrdostí, jakoby tam vystupoval světoznámej iluzionista.

Pokud bych teda měla na úchyláky spadeno, vím, kde mají svoji rezervaci. Přesto jsem toho svýho potkala úplně jinde, i když to bylo taky ráno. Představte si poklidný ráno v tom mým oblíbeným korpoš busu. Lidi se tváří poklidně a zhnuseně a jsou zahloubaný do displejů svých telefonů stejně jako já. Klink, klink, cinká mi spokojeně Duolingo.

Člověk by si skoro myslel, že v takovýmhle soustředění by vám musel někdo strčit penis přímo pod nos, abyste si vůbec nějaký ilegální úchylácký činnosti všimli. Ale přesně od toho jsme vybavení paralelním viděním, díky kterýmu mi začla blikat kontrolka přes uličku vpravo. Sedí tam rozvalenej starší týpek, pupek z ven trída a….třeba je stiženej nějakým hrozným svědivým ekzémem zrovna v intimních partiích? nabízí vysvětlení ta stejně naivní část hemisféry, co je vám schopná tvrdit, že čokoláda bez cukru se může v jakýmkoliv množství i v 10 večer. No není, normálně si ho honí!, koriguje to ta druhá hemisféra, díky které nemám přehnaně růžová očekávání třeba ohledně puberty mých děti.

A teď co. Pořád je to takovej divnej šok – vidím to teda správně? Jako vážně? Má se to jít hlásit řidiči, fotit, nebo strhnout mexickou vlnu mezi cestujícíma? Než jsem si stihla na tyto otázky odpovědět, byla tu zastávka, na který milej pan úchyl bleskurychle vystoupil.

Pfff – prej, že jsou improvizátoři pohotoví. Třeba příště. Do tý doby dávejte pozor vy a hlavně na vaše děti. Já se tomu směju, i když dost nakřivo. Ale z pomyšlení, že se to stane v autobuse, kterým jezdí Čičman do školy, mi do úsměvu fakt moc není.

3 minuty

 

„Jé, ty děláš vedoucí?“ ptali se mě lidi v práci po mém posledním letošním týdnu bez mobilu, když jsem se vrátila z dovolený a říkala jim, že jsem byla na táboře v Miletíně.

„Ne, já jsem byla účastník. Od rána až do večera jsem si hrála,“ odpovídala jsem a bylo mi jasný, že si tímhle jen dávám štempl na oficiální status největšího weirda v kanclu. Vždyť dospělý lidi tráví dovolenou po hotelech a all inclusivech a pod pojmem hraní zahrnujou maximálně zahrabávání partnera na pláži, že jo?

A to je jedna z dalších věcí, proč budu asi do smrti opakovat, že je dobrý dělat divadelní improvizaci. Můžete se vídat s podobně postiženýma lidma i týden v kuse a stejně vás to nepřestane bavit. Můžete lítat po jevišti, tahat se o neviditelný lano, řvát a imaginárně se poprat. Divný je na tom jen to, že přes veškerou imaginaci mám reálně spálený lokty a modřinu na koleni bůhví od čeho – ale věřte, že mi to stálo za každou odehranou scénu.

Chm, chm, má tohle vůbec nějakou stinnou stránku, říkáte si nejspíš, protože mě dobře znáte – a na tomhle blogu se píše primárně o bolestech a puchýřích světa. Takže kolem toho nebudeme dlouze našlapovat, nevýhoda impro kempu je, že se odehrává v opravdickým kempu.

Dřív, než mě odsoudíte jako přešlechtěnou čivavu, která umí přežívat jen v kočárku pro psy a na prémiových granulích, bych vám ráda připomněla svoje outdoorové kořeny:

-Na skautským táboře jsem se myla v potoce, kde jen o pár desítek metrů proti proudu čůral a myl nádobí chlapecký oddíl.

-V Asii jsem se pravidelně sprchovala i v ubytovacích zařízeních, kde jsem sdílela sprchu s potkanama. Em tam třeba odmítal vkročit, protože to vypadalo jako zákulisí horroru a věřil, že je po použití nutný užívat antibiotika.

-Díky téhle průpravě umím odhalit a spláchnout všechny pavouky, tarantule a šváby v každé koupelně (a ani přitom nemrknu).

-Umím si umýt vlasy i v ledový vodě a mít v nich pak zapíchaný kousky rampouchů a námrazy.

Ale uznávám, jedna spojnice tady je: potřebuju k životu sprchu. Vím, že to není zrovna věc, kterou by se člověk mohl chlubit v době, kdy jeden ze tří lidí na světě nemá přístup k pitné vodě. Ale když jsme u statistik, tak každý Čech každý den spotřebuje 66 litrů vody jen na svou osobní hygienu, což už zní jako množství, které si lze aspoň tady nárokovat.

Tráva v kempu je seříznutá přesně na 4 centimetry, chatky jsou nově přetřený a běloskvoucí síť na volejbal nemá jedinou trhlinu. Jediná trhlina na dokonalosti jsou sprchy na žetony.

Prosím vás, kdo tohle vymyslel?! Viděli jste někdy třeba elektřinu na žeton, že by se vám rozsvítila žárovka v kuchyňce jen po zasunutí mince? Nebo záchody na žeton, který se spláchnou jen za 30 korun? Ne, záchody můžete splachovat třeba 100x po sobě a u toho rozsvítit celej kemp, takže to celý vypadá jako vánoční soutěž v kadění a vedení kempu na tom prodělá statisíce.

A je jim to úplně jedno, protože jejich hlavním příjmem jsou poplatky za sprchu. „Jeden žeton stojí třicet korun a běžně se v tom umyjou 2 až 3 lidi“ prodává mi kovové kolečko správce ve svý kukani s podobným náboženským vytržením, jako by mi dával hostii.

S tímhle úvodem jsem nakráčela do sprch s očekáváním, že za těch 30 korun jsem si koupila hodinu wellness. Že ta sprcha bude mít masážní trysky, poteče z toho vařící voda a v koutě bude vířivka s nachlazeným šampaňským na rantlu.

Místo toho mě v umývárce přivítala cedule se strohou rovnicí: 1 ŽETON=3 MINUTY.

Tak, a teď mi řekněte, jestli je tohle 3minutová gender propast mezi ženami a muži. Protože pro správce jsou 3 minuty ekvivalentem spousta času, kdy se osprchují 3 chlapi a ještě si mezitím dají pivko, cigárko a postaví v kempu několik stanů.

Je tady nějaká holka, které stačí k potěšení 3 minuty? A než se začnete hlásit: i ty blbý 3 minuty jsou dost zásadní podvod. Třetinu z toho času totiž teče z díry nahoře studená, která se za ty nekřesťanský prašule postupně spraví do vlažnýho čůránku.

Smutným výsledkem tedy je, že jsem ten týden neutratila veškerej svůj budget za jídlo, aperoly ani proslulý miletínský modlitbičky. I když je impro sranda, na konci dne jste ztahaný a zpocený jako horníci na Dukle, takže jsem svý těžce vydělaný prachy investovala do vody. (A do sprcháče, kterej mi v těch sprchách někdo hanebně čajznul – další důkaz, že v tomhle kraji je hygiena novej bitcoin)

Hlasovat o tom, jestli jsou 3 minuty málo, tak akorát, nebo přemrštěně moc, můžete v komentářích.

Shrnula bych to jako klasické Psycho/ Giphy.com