sobota 28. prosince 2019

Nevěř nikomu pod deset


Občas se ráda se dozvídám věci, které mě šokují, nebo mi změní život. Někde daleko na severním pólu mé soukromé stupnice breaking news poposedává paní, která nám dělala společnost během poslední jízdy vlakem.

„Esi si sem chcete sednout, tak todle sedadlo je moje.“ představila se nám. Samozřejmě, často si sedám lidem do klína, pokud mě včas neupozorní, že ta teplá věc na jejich sedadle není plyšový přehoz s potiskem člověka, ale skutečná lidská bytost. Nejvíc mě zaujaly její šaty ve tvaru rudého tubusu. Jako dokonalá optická iluze z jedné strany připomínaly večerní róbu z třicátých let a z druhé strany vypadaly jako obrovská svraštělá kápie.

„Traktor, veze ňáký zrní“ zaťukala na okénko, aby nás včas informovala během jízdy.

„Kopec, aha“ mělo nám všem něco dojít při pohledu na vyvýšeninu na obzoru. Děti se zájmem naklonily hlavu. Nejspíš jsem jediný omezenec v kupéčku, kterému při pohledu na kopec prolétne hlavou jen myšlenka na to, za jak dlouho budeme v cílové stanici.

„No nic, dáme si mattonku“ dloubne mě Kápie do žeber a vyloví z igelitky pití, když už to vypadalo, že se pod tíhou vzrušujících nových podnětů budu muset trochu prospat. „Je s bublinkama“ dodá s takovou důležitostí, jako by šlo o poslední volně prodejnou láhev Moët Chandon vylovenou z vraku Titanicu.

Tyhle situace mě dostávají do úzkých. Opravdu se nevědomky tvářím tak zmateně, že v lidech probouzím potřebu vysvětlit mi, že je tento stolek skládací? Nebo jde o šifry těch zázračných a přitom obyčejně vypadajících lidí kolem nás, u kterých vám dojde až za pár let, že ukrývaly výherní čísla, nebo iniciály budoucího prezidenta USA?

Na opačnou stranu stupnice se po Vánocích vyšvihl Žmur. Za všechno přitom může jeho nekalá předvánoční kampaň. „Babička se mě ptala, co bych chtěl k Vánocům“, prohodí Žmur jen tak znuděně. „Tak jsem si řekl o dalekohled, na pozorování ptáků u krmítka.“

K tomu je potřeba dodat, že prarodičů má Žmur plný počet a k tomu si přičtěte dvě tety, které taky rády plní tajné sny budoucího nadějného ornitologa.

Pod stromečkem se tak Žmurovi kromě dalekohledu sešlo zařízení pro odposlech hovoru v jiné místnosti, brýle pro noční vidění, lupa a daktyloskopická sada.

„S tím budeš jako snímat otisky ptačích pařátků?“ zeptala jsem se naivně. „To zrovna“, utře mě Žmur. „Jo a k narozeninám bych ještě potřeboval diktafon“, plácne se za své opomenutí do čela. „Abych mohl nahrávat všechno, co mi kdy slíbíš a pak tě tím usvědčil“ řekne dítě, co bývalo tak roztomilý, když mu byl rok a jeho nejlepší vánoční dárek byla roztrhaná role barevného balícího papíru.

Pojďme si to říct na rovinu: Tyhle Vánoce jsou milník. Něco, jako když vzpomínáte na starý dobrý časy, když ještě nebyly mobily a pod pojem rozšířená realita se vešla tetris konzole na baterky. V našem případě jsou starý dobrý časy i takové prosté věci, jako možnost se bavit o čemkoliv a mít u toho důvěrný pocit, že je to jen mezi námi.

„Všechno jsem slyšel“ okomentuje to teď Žmur, jehož brýle s nočním viděním probleskují pod kuchyňským stolem. „Máma se už těší na konec prázdnin, až bude moct do práce a ty na nás chceš na horách ušetřit. Nevím, jak vám, ale mně teda polopenze stačit nebude.“

Vracím se večer domů a u postele nakopnu nějakej bazmek s červeným světlem napojený nejspíš na čínský servery. „No, tomu bych teda vrátit se do deseti zrovna neříkal.“ ozve se rozespale z vedlejšího pokoje.

O co je protivnější, když vám někdo šťourá do soukromých věcí, o to je větší pocit satisfakce, když soukromé očko pracuje pro vás. 

„Děda sedí na křesle a povídá si s kocourem o tom, jak je venku hnusně.“ hlásí Žmur. „Tu knížku od tebe používá jako podšálek na kafe. Co všechno potřebuješ vlastně zjistit?“

Pro začátek mi bude stačit vědět, jak to vlastně celý bylo z jeho pohledu. Jak se seznámil s mámou, proč nosil zbraň, co cítil, když jsem se narodila. Ale zajímá mě všechno, o čem se nemluví. Takže všechno. Všechny děti jsou tajní agenti, my jsme jen neměli snímač otisků a fotobuňku. To mi nebránilo slídit - a vědět, že ani táta nechodil domů v deset. Přes jeho další firewall jsem se ale nedostala ani za desítky let. Možná za to můžou zbytečný ohledy, možná strach z toho, co se dozvím.

Přesně přes tyhle skuliny se dostanou lidi, který si pod slovem ohledy představí tak maximálně frázi „promiň, to mě teda fakt mrzí“, když vám rozšlápnou mobil po cestě k notebooku, kde si pustí do repráků song bizarní japonské kapely složené z uniformovaných školaček a mývala, zatímco je sobota půl sedmé ráno.

Vnoučata.




středa 18. prosince 2019

Měsíc s Chlupinou


Když jsme se před měsícem nechali od dětí zmanipulovat a pořídili jsme Chlupíka, byly za tím léta praxe, ze kterých křeček vyšel, aspoň co se nenáročnosti týká, jako favorit. Já i eM jsme měli džungaráka někdy kolem osmi let. Ten můj prožil celý svůj život v obezitě a škudlivosti – zahrabaný v noře mezi vrstvami bobků, zrní a granulí. Jeho největším dobrodružstvím byl týdenní úklid klece, kdy jsem ho přesunula do bludiště vytvořeného ze starých leporel. Pepíček se většinou neobtěžoval labyrintem procházet. Přikrčil se za první zatáčkou a bezmocně vrzal pantem nad tím, jak jeho drahocenné bobky a zrní mizí v odpadkovém koši.

Nevím, jestli se dá eMův džungarák označit za zábavnějšího, ale rozhodně měl větší smysl pro one man show. Pokud u jeho akvárka byli přihlížející, skákal demonstrativně po hlavě z domečku. Zhruba po dvou měsících se mu skutečně podařilo zlomit si vaz, z čehož si eM a jeho sestry vzaly ponaučení o nevhodných způsobech sebevraždy a zlomyslnosti Hlodáše Krista, jestli existuje někdo jako křeččí vládce nebes. Jediný eM si z toho vzal ještě speciální bonus: Křeček žije rychlým životem náboženského fanatika a do pár týdnů zmizí. Což je u nás vlastně taky splnilo, ale trochu jinak, než předpokládal.

První prozření se týkalo Chlupíkova pohlaví. „Je to žena!“ prohlásil Žmur s rozvaleným křečkem na dlani, když se skláněl nad nákresem pohlavních znaků v chovatelské příručce. „Prohlídni si zblízka její pohlavní otvor!“

Druhé prozření se týkalo rychle mizejících misek krmiva. „Křečci toho tolik pochopitelně nemůžou sežrat“ hraju si před dětmi na bioložku z National Geographic Society. „Schovávají si zásoby do své nory, jak se můžete přesvědčit, když odklopíte domeček.“  Ze sena na nás ale mžourá jen Chlupina – odulá a mnohem větší, než před pár dny. Po nějakých zásobách ani památky.

Ruku v ruce se svou novou muskulaturou a povahou torpédoborce začala Chlupina ignorovat výběh z leporel. Prostě si na jedno zatlačení svalnatých končetin otevřela a odešla do kuchyně. Stejně bezstarostně, jako když si jdete uvařit kávu. „Klidně seďte, jen si tady vezmu tu spadlou bramboru a pak mám ještě ňáký zařizování. Ten rohlíček už taky nebudete?“ projde kolem nás Chlupina během večeře, jako by se nechumelilo.

„Jak je možný, že je zase venku? Zdržuje se ta obluda vůbec někdy ve svý kleci?“ zeptá se nás většinou přísně eM a děti propuknou v potlačovaný hýkavý smích. „Mně to teda k smíchu moc nepřipadá“ procedí eM, který marně sní o tom, že Chlupina začne vykazovat aspoň známky pokusů o sebevraždu a objedná speciální ohrádku pro hlodavce z odolného kovu.

„Z toho už jen tak neutečeš“ mne si ruce a zaplétá do sebe drátěná očka s utajovanou vnitřní radostí bachaře z Osvětimi.  

Za pár minut mě Chlupina přijde pozdravit do koupelny. Bez výčitek, že by si mříže brala nějak osobně.

„Prostě se chytnu těch dvou tyčí a šplhám nahoru jako to dělají sběrači kokosových ořechů“ pokrčí křečice mohutnými rameny a názorně nám to ukáže. Ale už má asi stín podezření, protože zaleze za skříň a hodinu tam trucuje, stejně jako eM u notebooku.

Dalo se by očekávat, že si googluje e-shopy nabízející elektrické ohradníky v akci, ale eM se probírá sladkobolnými inzeráty koťátek, které někdo před Vánoci vyhodil do popelnice. Já to říkám pořád: Jak máte jednou zvířátko, prostě nemůžete přestat!

Chlupina přistižená na parapetu.
Nejspíš by vám k tomu řekla, že absolutně nechápe, jak se tam dostala.



úterý 10. prosince 2019

Vánoční vrhy


Naše škola každoročně pořádá vánoční charitativní trhy, jejichž výtěžek jde na „ty nejlepší účely“, jak nás přehnaně agilně ujišťovala Žmurova úča na třídních schůzkách. Je mi celkem jedno, jestli jde výtěžek do palírny, se kterou má škola uzavřenou exkluzívní dodavatelskou smlouvu, nebo na transparentní účet sdružení vyhořelých pedagogů, podmínku nejlepšího účelu by splňovalo obojí. Mnohem špinavější než jak prachy utratit, je totiž způsob, jak je vydělat.

Škola jako nejlacinější způsob obživy zvolila páteční nucené práce. Ze strany vedení to považuji za další vydařený tah, jak propojit dějiny nuzné práce v manufakturách s horkými společenskými tématy dnešní postindustriální doby, jako jsou prošité prsty dětských dělníků v bangladéšských textilních továrnách. 

Aby se ušetřil další peníz za výrobní materiál, nacházela jsem navíc děti navedené ze školy s nůžkami a plnou hrstí knoflíků z mé košile do práce, nebo párající eMův sváteční svetr.

Řeknu vám úplně na rovinu: Žmur nemůže pomýšlet na to, že by to jednou dotáhl na prodejce měsíce na Fleru, ale bohužel ani na předáka v kambodžské pobočce H&M, jehož zaměstnancům je mezi sedmi a deseti a mají amputované končetiny, protože cesta do fabriky vede přes minové pole. 

Z jeho neuspokojivých výkonů ho tiše usvědčovala přehlídka sobů ze špejlí a plsti na třídní komodě, na kterou nás upozornila úča při třídních schůzkách. Žmurův sob má jednu nohu kratší, na kterou vyčítavě zírá oko visící na nitce. Čenich ze smotku nití ze všeho nejvíc připomíná zabitou mastnou masařku.

Učitelka se o Žmurových výrobcích nestyděla mluvit nahlas jako o sabotáži, přestože jsem se jí pokoušela vysvětlil, že to vypadá úplně jako tradiční rituální předmět z Botswany za desítky dolarů a že ani jedné z nás nepřísluší vytvářet si předsudky ohledně vánočních dekorací jenom proto, že jsme bílý. Ostatně, jsou snad sobi součástí naší kultury?

Snaha dělat Žmurovi právníka mě rychle přešla, když dotáhl domů výrobek k opravě. Paní učitelka vzkazuje, že takhle upatlanou věc by si nekoupili ani na chudinském trhu na předměstí Kinshasy, vyřizuje Žmur, zatímco se TO pokouší odlepit z aktovky. 

Jde o skleněný kelímek od jogurtu potažený ohavnou vrstvou omotané vlny. Nejdřív jsem se domnívala, že se bavíme o diskrétní whiskey sklenici pro učitelky, která necinká, ale podle Žmura je to svícen.

„Svícen?“ ptám se ohromeně. „A koho napadlo ozdobit to slunečnicovýma semínkama? To se na to jako mají slétat ptáci, kteří pak uhoří?"

„Ne, to jsem jen měl v pytlíku od svačiny“ uklidnil mě Žmur. „Mohla bys mi to vyrobit radši ty? Abych měl aspoň jednu jedničku?“

Asi nemusím dodávat, kdo za Žmura převzal okovy otrocké práce a poleptaných prstů od sekunďáku.

Abyste měli srovnání, v Čičmanině třídě na to šli jinak. Každé dítě mělo doma vyrobit prototyp, podle kterého následující den vzniklo patnáct kopií. Někdy se z výrobků dalo poznat povolání rodičů – třeba z ozdobené lékařské špachtle na vyšetření mandlí. Nejspíš jde o silvestrovské míchátko do koktejlu, kdy po půlnoci rezignujete na fakt, že vám v pití plave smrtící směs třpytek, korálků a kanagonu.

Čičman nejdřív chtěla vyrobit kreativní ozdobu na stromeček z tampónů, ale navzdory zdravotnickému materiálu míchátek, který u úči evidentně prošel, už mi tohle připadalo trochu moc. Čičman se urazila a vyrobila černocha z ruličky od toaleťáku. Myslím, že argument s tradičními rituálními předměty v hodnotě desítek dolarů se bude ještě hodit.

Právě dnes se ředitelův ďábelský business plán dovrší. Protože hádejte, kdo si bude muset na školních trzích vlastnoručně vyrobenej bizár za svý vlastní prachy koupit?!