Měsíc s Chlupinou

Když jsme se před měsícem nechali od dětí zmanipulovat a pořídili jsme Chlupíka, byly za tím léta praxe, ze kterých křeček vyšel, aspoň co se nenáročnosti týká, jako favorit. Já i eM jsme měli džungaráka někdy kolem osmi let. Ten můj prožil celý svůj život v obezitě a škudlivosti – zahrabaný v noře mezi vrstvami bobků, zrní a granulí. Jeho největším dobrodružstvím byl týdenní úklid klece, kdy jsem ho přesunula do bludiště vytvořeného ze starých leporel. Pepíček se většinou neobtěžoval labyrintem procházet. Přikrčil se za první zatáčkou a bezmocně vrzal pantem nad tím, jak jeho drahocenné bobky a zrní mizí v odpadkovém koši.

Nevím, jestli se dá eMův džungarák označit za zábavnějšího, ale rozhodně měl větší smysl pro one man show. Pokud u jeho akvárka byli přihlížející, skákal demonstrativně po hlavě z domečku. Zhruba po dvou měsících se mu skutečně podařilo zlomit si vaz, z čehož si eM a jeho sestry vzaly ponaučení o nevhodných způsobech sebevraždy a zlomyslnosti Hlodáše Krista, jestli existuje někdo jako křeččí vládce nebes. Jediný eM si z toho vzal ještě speciální bonus: Křeček žije rychlým životem náboženského fanatika a do pár týdnů zmizí. Což je u nás vlastně taky splnilo, ale trochu jinak, než předpokládal.

První prozření se týkalo Chlupíkova pohlaví. „Je to žena!“ prohlásil Žmur s rozvaleným křečkem na dlani, když se skláněl nad nákresem pohlavních znaků v chovatelské příručce. „Prohlídni si zblízka její pohlavní otvor!“

Druhé prozření se týkalo rychle mizejících misek krmiva. „Křečci toho tolik pochopitelně nemůžou sežrat“ hraju si před dětmi na bioložku z National Geographic Society. „Schovávají si zásoby do své nory, jak se můžete přesvědčit, když odklopíte domeček.“  Ze sena na nás ale mžourá jen Chlupina – odulá a mnohem větší, než před pár dny. Po nějakých zásobách ani památky.

Ruku v ruce se svou novou muskulaturou a povahou torpédoborce začala Chlupina ignorovat výběh z leporel. Prostě si na jedno zatlačení svalnatých končetin otevřela a odešla do kuchyně. Stejně bezstarostně, jako když si jdete uvařit kávu. „Klidně seďte, jen si tady vezmu tu spadlou bramboru a pak mám ještě ňáký zařizování. Ten rohlíček už taky nebudete?“ projde kolem nás Chlupina během večeře, jako by se nechumelilo.

„Jak je možný, že je zase venku? Zdržuje se ta obluda vůbec někdy ve svý kleci?“ zeptá se nás většinou přísně eM a děti propuknou v potlačovaný hýkavý smích. „Mně to teda k smíchu moc nepřipadá“ procedí eM, který marně sní o tom, že Chlupina začne vykazovat aspoň známky pokusů o sebevraždu a objedná speciální ohrádku pro hlodavce z odolného kovu.

„Z toho už jen tak neutečeš“ mne si ruce a zaplétá do sebe drátěná očka s utajovanou vnitřní radostí bachaře z Osvětimi.  

Za pár minut mě Chlupina přijde pozdravit do koupelny. Bez výčitek, že by si mříže brala nějak osobně.

„Prostě se chytnu těch dvou tyčí a šplhám nahoru jako to dělají sběrači kokosových ořechů“ pokrčí křečice mohutnými rameny a názorně nám to ukáže. Ale už má asi stín podezření, protože zaleze za skříň a hodinu tam trucuje, stejně jako eM u notebooku.

Dalo se by očekávat, že si googluje e-shopy nabízející elektrické ohradníky v akci, ale eM se probírá sladkobolnými inzeráty koťátek, které někdo před Vánoci vyhodil do popelnice. Já to říkám pořád: Jak máte jednou zvířátko, prostě nemůžete přestat!

Chlupina přistižená na parapetu.
Nejspíš by vám k tomu řekla, že absolutně nechápe, jak se tam dostala.