pátek 29. května 2015

Rumunsko II.: Diplomatické styky s domorodci


Než jsme se vydali na cestu do Rumunska, zvali jsme se s Milým navzájem několikrát na pivo, kde probereme a do detailů naplánujeme celou trasu. Se samotným chozením na pivo nebyl žádný problém. Ten nastal pokaždé až pozdě večer, kdy jsme zjistili, že jsme si celou dobu se zaujetím povídali – jenom ne o tom, co je potřeba zařídit, co přesně chceme vidět a kudy se tam dostaneme.

„Ále“, mávli jsme pokaždé bohatýrsky rukou, „však budeme mít půjčené auto a spoustu nápadů!“ Půjčené auto a spoustu nápadů jsme měli samozřejmě taky, z toho zdaleka ne všechny byly skvělé a pouze malá část z nich měla aspoň nějakou spojitost s realitou. Vzdálenosti v Rumunsku jsou velké a času bylo málo. Jedna z našich představ byla cesta do Piatra Vrancea, malého pohoří na naší trase k deltě Dunaje. To je přesně ta část, kterou kartografové dřív váhavě zaznamenávali jako hic sunt leones. Dodnes tu není k dostání podrobná mapa a pokud se zde domluvíte nějakým cizím jazykem, bude to maďarština. V místním penzionu, kde jsme byli jedinými hosty, to tedy byly i naše velmi skromné základy italštiny. Hoteliér je totiž původem z Neapole a sem se přestěhoval za svoji láskou, jak nám líčil při otevírání láhve místního výborného muškátu. „A potom se nám nerodily děti“, uzavřel vodopád staccato nasekaných slov zdviženými prsty a posunkem někam pod kolena. Popravdě je ale stejně pravděpodobná varianta, že přijel za svoji sestřenicí, která má tři malé psy.

Podobně to bylo totiž i s pastevcem, kterého jsme potkali druhý den na výletu po kopcích. Sedíme si to tak zrovna na trávě a chystáme se svačit, když k nám přiběhne ovčácký pes. Na to, že to měl být ostrý hoch, který překousne vlka vejpůl, k nám sice vrazil jako příšera z blat, ale potom si vedle mě lehl, nesměle mi olízl nohu a somroval svačinu jako kterýkoliv jiný mlsný pudl v parku. Dalo se očekávat, že ovčák k někomu patří a než jsme se nadáli, za plotem se ukázal nejdřív černý klobouček a potom i jeho majitel - stoletý pastevec. Zde je přepis konverzace, která mohla probíhat zhruba nějak takhle:

Milý: „Já jen domažu chleby, jdi to s ním prosím tě vyřídit“

Psice: „Dobrý den. Snad nevadí, že sedíme tady za plotem. Je tady krásný výhled. Dáme si jen svačinu a zase půjdeme dál“

Pastevec (nevěří vlastním očím): „Srandovnější lidi by pohledal. Jak jste se tady octli? A to víte, že mám tam dole bejka?“ ukazuje směrem k dolní ohradě.

Milý: „Nechytil jsem ani slovo. Co myslíš, že říká?“

Psice: „Asi nám ukazuje, jak má velké pozemky.“ „Ano, máte opravdu krásnou a velkou zahradu, právě proto jsme se tu zastavili.“

Milý: „Dá si s námi chleba se sýrem?“

Pastevec (otírá si pod kloboukem čelo a pak rezignovaně mávne rukou): „Hele, já už nevím, jak vám to mám vysvětlit děcka. Tam dole je bejk a dovede bejt fakt nasranej. Jednou nabral starýho Gejzu, že si tejden nesed. Povídám vám zmizte vocáď, než si vás všimne.“

Psice k Milému: „Ukazuje si na zadek a smutně vrtí hlavou. Rád by tady s námi poseděl, ale má ještě moc práce. Nojo, už to tam v dálce vidím. Asi musí jít dolů podojit tu jalovici, co mu tam tak zuřivě bučí, že má plný vemeno. Ta kráva je už tak zoufalá, že běží sem nahoru, když ho uviděla…“

Psice k pastevci: „Tak to my vás nebudeme zdržovat od práce. Na shledanou pane pastevče!“

Milý: „To je neuvěřitelný. Ta kráva ale dovede rychle běhat!“

pondělí 25. května 2015

Rumunsko I.: Odežeň ty krávy!

Varování: Tento turistický průvodce je z velké části zavádějící a autorka nenese žádnou právní zodpovědnost za případné finanční a emoční újmy, průjmy a úrazy, natož pak nechtěná těhotenství a úmrtí, pokud se na jeho základě rozhodnete odjet na Balkán.

Rumunsko je země přetékající mlékem a strdím, pokud nejste příznivci hromadné turistiky, ačkoliv to mléko může v místních podmínkách rychle zkysnout a zkvasit. Zvlášť když jste náchylnější na přívětivost personálu, dochvilnost, nebo prostě jen naivně spoléháte na to, že se s někým vůbec nějak závazně domluvíte. Velkou výhodou je dětství strávené za socialismu, protože právě Rumunskem vede červí díra, která vás bez pardonu vyklopí o dvacet let zpátky. Mnohé prodavačky budete sice obtěžovat úplně stejně, jako když jste tenkrát stáli před kasou s Vitacitem a hrstí plnou drobáků, na druhou stranu přes Bukurešť už i sem proudí evropsky konzum v jeho nejhorším pojetí: fast food, fast fashion a obrovské labyrinty hypermarketů, kde nezbývá, než se těch nasraných prodavaček pokorně zeptat na cestu ven.

EU je ale samozřejmě hlavně penězovod. S místním rázovitým pojetím evropských grantů jsme se setkali hned druhý den v Colti. Colti je maloměsto na konci kratší zajížďky mezi Bukureští a Brašovem. Nechali jsme se začátečnicky poblouznit protřelým píárkem na netu, které slibovalo muzeum jantaru a jedny z nejstarších křesťanských památek v Rumunsku vůbec.

Samotná cesta do Colti dávala tušit, že jsme minimálně na stopě jantarové komnaty, protože je vražedným koncentrátem všech lokálních dopravních překážek, které dohromady zapříčiní, že je padesátikilometrová cesta náplní celého božího odpoledne. Koňské povozy, které tady najdete všude včetně hlavních tahů. Znuděně se vlekoucí osamocená stáda krav, z nichž se vždy jedna alfa kráva cítí být povinována úmyslně prodlužovaným zíráním do okénka, případně močením na nárazník. Jako test pozornosti občas vozovka znenadání zmizí a drkotáte přes kamení, nebo si to prášíte lesní cestou lemovanou hovny místo patníků. To vše na pozadí chalup vyspravených vším, co silnice vyplaví (tady začíná paralela se socialistickou vesnicí 80. let), střídanými  disneyovskými zámky s pozlacenými věžičkami cigánských baronů (konec paralely Vesničko má středisková, začínáte se cítit jako při sledování Popelky za vydatného uzobávání lysohlávek).

Když po několika propocených hodinách přijíždíme do Colti, nad rozebraným traktorem se tyčí uvítací cedule EU. Na náměstí vykotlanějším než řídký chrup místních staříků stojí omlácený kostel, omlácená hospoda a čistě bílá budova informačního turistického centra, zastrčená jako vyžehlený kapesníček v klopě poblitého saka. Před hospodou sedí pár domorodců a mlčky tahají z cigarety v koutku, prsatá číšnice si nevěřícně prohlíží naše vypůjčené auto s bukurešťskou značkou a v pangejtu u náměstí spí chlap na kole. (Buď usnul dřív, než to položil, nebo je to zdejší opatření proti krádeži). Informační centrum je zamčené, patrně z důvodu, aby do něj místní zbytečně nenašlapali bahno a slepičince.

Z domu, který věrně připomíná národní výbor, vychází žena v šátku. Okamžitě se po ni vrháme, protože vypadá jako nejdůvěryhodnější osoba široko daleko. „Dobrý den, hledáme muzeum jantaru“, hrneme se, ale tím si paní jen vyplašíme a ukročí zpátky do dveří. „No englese“ odpoví, potom ukáže posunkem na rohožku, ze kterého usoudíme, že přijde někdo, kdo nám předá požadovanou informaci. Paní se ještě se jednou ujistí, že budeme na svém místě, než před námi dveře definitivně zabouchne. Poslušně čekáme a pěknou dobu nikdo nejde, než se dovtípíme, že se tato situace v dohledné době sama o sobě nevyřeší. Obejdeme tedy vísku ještě jednou sami a objevíme zapadlé muzeum jantaru – shodou okolností také zamčené a kromě toho další zánovní cedule EU, které nás směřují po prašné cestě za vesnici na Amber Road.  

Víte, v okamžiku, když už vás někam posílají turistické ukazatele, máte prostě nějaké očekávání, to se na vás nemůže nikdo zlobit. Nějakou naději, že jste do té zaprděné díry nejeli přes čtyři hodiny úplně zbytečně. Prostě se vám nemůže nikdo divit, že jste malinko rozčarovaní, když cedule kilák za vesnicí končí a nezačíná tady vůbec nic – jen odpadky na konci cesty zhoustnou, stejně jako zelené husince na vašich podrážkách.

Cestou zpátky se změní jediná věc, ožrala na kole se probral, sedí v příkopě a přátelsky na nás kyne zmačkanou plechovkou od piva. Oproti čerpání grantů v Česku to mají Rumuni prostě trochu víc na háku, ale efektivita vynaložených prostředků určitě není jen čistě náhodná.

Příště: Jazyková úskalí rumunštiny. Napadeni ovčáckým psem a zvídavým pastevcem. Z hor přes deltu Dunaje k moři a zpátky do Bukurešti za dětskými čichači ředidla z kanálu.


čtvrtek 14. května 2015

Jarní únava


Někdy fakt váhám, kam určité věci zařadit. Třeba to, že otisk polštáře dovedu na ksichtě nosit klidně až do oběda (a fakt to není tím, že bych se velkomožně válela do dvanácti). A co teprve opravdová jarní únava. Jarní únava pro mě totiž vždycky bylo a) klišé b) berle pro chcípáky a nemakačenka připravená obratem posloužit, když už bylo trapný svádět to na přesun času c) každoroční zdroj článků v ženských magacínech (Potvrzeno: Známe recept na jarní únavu! Zachrání vás salát ze zeleného ječmene se zálivkou z ušního mazu. Paní Jarmila zívala od mládí a nyní má tři zaměstnání a v noci luští křížovky…)

Já jsem se nakazila obzvlášť agresivní mutací jarní únavypředevčírem v parku na lavičce. Naposled si jasně vybavuji, že mi Žmur něco vysvětluje, já sedím, přivírám oči a blahosklonně přikyvuji a potom až okamžik, kdy mi děti foukají odkvetlou pampelišku do očí a Žmur kvičí „Mamí, mamí, ty spíš!“ „Co? Kdo?“ Vyletím z lavičky a přepočítávám, jestli mám všechny děti, kolik je hodin a jestli mi nekane slina z koutku, nebo třeba nejsem pomočená, což bude za pár let vlhké vyústění těchto mikrospánkových příhod. Hned po návratu domů následoval tentokrát už pořádný makrospánek při pokusu sundat si vleže kalhoty. Děti se mě podle vlastních slov nesnažily vůbec vzbudit – využily vzniklé anarchie a společně vyrabovaly ledničku. Vzbudil mě až příchod Milého a dvojitá dávka kávy. Lednice vypadala, jako by se do ní prožrala kuna: nahlodané máslo, vylízaný kelímek džemu a dokonce nakřáplé vyblemcalé vajíčko („já sem myslel, že z něj bude vajíčková zmrzlina“ obhajoval to Žmur a vytahuje druhou skořápkovou směs z mrazáku). Třetí vajíčko bylo vypité do až do dna a dokonce mělo odkousnutý vršek („Ona to chtěla taky, žaluje Žmur na Čičman, která si ještě šibalsky rozmazává žloutek po tričku).

Nasypu si kávu někam hodně za půlku hrnku a zaliju to troškou vody, což mě zrestartuje natolik, že uklidím, zprudím je přednáškou o zlodějíčcích a civilizovaných způsobech konzumace vajec, bouchnu do stolu a oznámím všem, že navzdory tomu, že můj kataleptický stav je v naší rodině vnímán jako krásné období, odcházím a nevracím se bez zázračných preparátů, kterým jsem se do včerejška vysmívala.

Nedaleko Míráku je bylinkový obchod, který už mám dlouho v merku. Očekávala jsem, že to bude vypadat trochu jako podkrkonošská světnička, paní v plachetce mi naleje bylinkový čaj z malované konvice a budeme si povídat o rozkvetlých loukách a batikování. Ale právě proto, že se o jarní únavě píše ve všech ženských magazínech, jsou bylinky nadnárodní byznys a zároveň nové náboženství. O tom jsem se přesvědčila už v dlouhé frontě vedoucí ode dveří až k pultu složené výhradně z žen. Muž byl zastoupen pouze jedním kusem a snažil se tvářit feminně, aby ho samičky nevyhnaly z roje. Každá z těch proklatých harpyjí moc dobře věděla, proč tam je: názvy jako chlorella, ječmen, nebo rakytník byly skloňovány ve všech pádech a pár soutěživých samiček mezi sebou vedlo spory, jestli je na vaginální mykózy lepší devětsil, nebo laktobacílkové v mléku uřknutých stračen. Muž neměl vyhraněný vaginální názor a já jsem měla pro prodavačku velmi vágní zadání: něco na detoxikaci organismu a posílení energie.  „Aha a co?" Zeptala se bezmocně prodavačka. „To máte tady všude pani“ a obreslí ukazováčkem celou stěnu sestávající se z pytlíků a lahviček. 

 „No, abych byla konkrétnější, tak něco, co mi nedá moc práce. Třeba by to nemusel být čaj, ale jen kapky do něčeho“. Na pultu se okamžitě nahromadí půl tuctu lahviček a harpyje se začnou znovu handrkovat o ječmenu, amarantu a půlroční hladovce. „Hladovku držet rozhodně nebudu“, sklapnu jednu z nich. „Ehm, mně pomáhá teda jako kafíčko, když sem unavenej“, vypískne ze sebe vzorek muže. Ženy ho začnou obratem kamenovat pilulkami a jedna se mu dokonce snaží vypíchnout oči nějakou hlízou, když se vyjasní, že měl muž na mysli zelenou nepraženou kávu. Aha – tak jo, beru zelenou kávu. A teď co k tomu. „Tyhlety detoxikační kapičky jsou od známého pana Váni“ radí mi prodavačka. No jasně, žokej Váňa, můj oblíbený dětský hrdina. Beru kapky a kafe a odcházím zrovna v zajímavém okamžiku, když ženy obestoupí muže a rvou z něj tričko, aby mu poradily, co s vyrážkou na propadlé hrudi.

První lektvar jsem si udělala včera. Myslím si, že tajemství bylin nespočívá zrovna v tom, že by se měl člověk nějak ostýchat, takže jsem zvýšila dávkování zelené kávy ze lžičky na pět a přilila čtvrtku lahvičky zázračných kapek. Přes smrtící koncentraci to nechutnalo vůbec nijak a když jsem se natáhla na futón, aby mě snad příval energie nepřibil k parketám, podařilo se mi opět usnout. Dost mě tedy překvapilo, že dnes chutnal nápoj výrazně jinak. Aha, to bude asi ten postupný účinek a bude se to každý den stupňovat, mnu si energicky dlaně, když jdu pro Žmura do školky. „Tak jak ti ráno chutnal čajíček?“ ptá se mě a posmrká si tričko, jak se směje. „No právě mi dnes nějak chutnal“, zbystřím, „a ty jsi mi tam něco přisypal?“

Žmur jen tajemně pokýve hlavou, ale neprozradí.  A účel světí prostředky, takže je mi to vlastně trochu jedno, ale musím ho buď špehovat, nebo podplatit, protože tohle chci pít každý den!


středa 6. května 2015

Adrenalinové dětské sporty: Odpolední čtyřboj

Kde jsou ty doby, kdy pro mě bylo výzvou dojít s batoletem k doktorce a cestou se zastavit v supermarketu, ustrašeně nakoupit pár banánů a doufat, že mi to projde za lízátko. Po čtyřech letech na mateřské je ze mě protřelý harcovník, který se zdviženým palcem odesílá texty do práce, ukazováčkem jemně upozorňuje děti, aby nevstupovaly do vozovky, prostředníčkem fakuje úřednice na sociální podpoře a malíčkem si uhlazuje obočí.

Jestli vás tato iluze Nadmatky může dovést někam jinam, než na terapeutický gaučík s boxem papírových kapesníčků, tak jedině k vlastním dementním výzvám. Něco jako moje pondělní odpoledne. Plán zněl podle kalendáře jasně: 16:40 zubař v centru. Zkušená matka by po obědě začala mazat chleby na svačinu a zapila první pilulku Valia, aby mohla v 15:00 vyrazit. 

My jsme odcházeli v 16:33, přičemž měl Žmur boty obráceně a Čičman za sebou tahala rukávy Žmurovy větrovky, ve které vypadala jako netopýr zapletený do drátů vysokého napětí. Já měla kapsy nacpané k prasknutí křupkami a volně je trousila při každém kroku, takže za námi po Václaváku poskakovalo ještě hejno mlsných holubů. Ale nebylo času na drobnosti. 

Až v přeplněné čekárně jsem zjistila, že jsme si naopak mohli zajít na masáž a dobrou večeři. Čičman okamžitě zaregistrovala barel s vodou a usmyslela si, že se opaří od hlavy k patě. V tom ji Žmur vždy rád podpoří, protože toto konečné řešení skýtá reálnou naději v odhození přítěže v podobě malé sestry („Čičman, to nesmíš! To je přece studená. Tady si polož pěkně ručičku a zmáčkni ten červený čudlík“).

„Pani, ta holčička se určitě opaří“, drží se za srdce řídkozubá stařena na vedlejší židli a zakrývá si oči, aby tu hrůzu neviděla. „Ááále prosím vás, to oni si jen tak hrají“ mávnu bezstarostně rukou, protože jsem byla upřímně ráda, že se Žmur přestal hlasitě vyptávat, jestli má pán vedle nás umělé oči. Pár vteřin poté se Čičman opařila a díkybohu jsme byli vpuštěni do ordinace dřív, než babka stihla doříct, že to říkala.

V ordinaci se sestřička a doktor s dětmi přátelsky bavili o školce a o panu Kartáčkovi. Atmosféra byla velmi uvolněná jen do doby, než se Čičman zubaři zakousla do ruky jako pitbull, až mu na ní zůstaly fialové otisky. Spočítal podle nich, že ještě nemá venku pětky a zbytek kontroly proběhl daleko rychleji a vlažně (ale bez kazů). Za to jsem slíbila Žmurovi ve vedlejší drogerii sluneční brýle. Vybral si modré s dinosaury a asi je vám jasné, jaké že to chtěla Čičman. Nakonec se spokojila s lahvičkou pomerančového sprchového gelu, o němž se podle všeho domnívala, že je to limonáda. Žmur mezitím chce jiné brýle a k tomu vložky, Čičman leží pod regálem a řve, protože jí nebylo umožněno otrávit se sprcháčem a mně se jemně rosí čelo. Většina průměrných rodičů si v tomto bodu nasype popel na hlavu a jde poraženecky domů – mlčky a se skloněnou hlavou. Ale ve mně vzrůstaly nějaké masochistické pohnutky nevzdávat to a vyřídit ještě letní obuv. Šli jsme do Baťi.

Tady to byl bez nadsázky ultimátní oser a už ve výtahu zastavujícím v každém patře a přerušovaném mnoha stisknutými alarmy mi pomalu docházelo, že jsem měla svou zvýšenou potřebu masochismu řešit raději tím, že se v soukromí domova zpráskám kabelem od notebooku. Žmur byl ochoten vyzkoušet si jen dívčí červené holínky, co nosí Supermant. Čičman v tichém soustředění vybalila asi stovku botiček z krabic a potom mi trochu rozpačitě zamávala a chtěla vylétnout z rodinného hnízda po jezdících schodech. Vyškubla jsem ji těsně před tím, než ji schody vcucly a rozkrájely na plátky (Žmur zklamaně vzdychá), naházela jsem vykrámované boty do náhodných krabic po jedné, dvou i třech (tímto se omlouvám personálu podniku) a koupila jsem jim obuv vystavenou nejblíž u kasy, držíc je přitom oba pevně za kapuce.  Jistě, mohla jsem si koupit ve stánku rum a jít na tramvaj, ale zbývala ještě poslední meta: čepice na léto!

Do posledního obchodu nevstupujeme věru v dobré pohodě. Čičman si roztírá soply po tvářích a usrkává pomerančový sprchový gel, Pižmič se někam ztratil a já už jsem dávno rezignovala. Hlavou se mi honí myšlenky, že vrátím oba rodné listy a pořídíme si radši psy. Nebo andulky. Z chmurných představ mě vytrhne Žmur, který si vybral apartní čepici s blikajícím Bleskem McQueenem a za ním klopýtající Čičman. Má na hlavě tu samou, ale naráží do zdi, protože přes kšilt nic nevidí. Odejmu Čičman čepici neladící k jejímu věku ani pohlaví a snažím se ji přesměrovat do oddělení princezen a kočiček. Růžová na Čičman působí jako rudý hadr toreadora, rozzuří se, poráží stojany a jde po Pižmurovi.  Žmur se snaží ubránit svou čepici s Bleskem a zastrkuje ji pod tričko, odkud se však prozrazuje poblikáváním, je to jasný, vypadáme jako čórky. Odněkud se sbíhají sekuriťáci, prodavačky nás nenávidí a já vysvětluji a omlouvám se.

Pak už na tu tramvaj mlčky a se svěšenou hlavou fakt jdem. A doma zjistím, že jsme během adrenalinového odpoledne někde ztratili Usínáčka, ten plyšovej kapesník s hlavou, Čičmanin jediný maják v rozbouřeném moři velikého a zlého světa. Příště si to rozplánuju na několik měsíců dopředu, vezmu si prášek a budeme vyrážet o den napřed.